pátek 14. července 2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 45


 
 
„Je to všechno moje vina.“ řekl a pak se odmlčel. Chvíli bylo ticho a pak pokračoval: „My jsme se s Magdou seznámili úplnou náhodou, nacouvala do mě na parkovišti. Vlastně, vy o tom víte, od té doby mě zlobí to koleno, ale to nebylo hned po tom nárazu. Vlastně to byla jen malá nehoda. Magda trvala na tom, že škodu hned zaplatí, ale pak jsme to ohlásili pojišťovně. Zastavila se za mnou druhý den na fakultě, potřebovala ještě nějaké údaje kvůli té pojistce. Pak jsme šli na kávu no a za chvíli už to bylo. Víte, ona Magdalena byla velmi krásná.“ odmlčel se hlas mu trochu zjihl, pak ale pokračoval: „a taky přitažlivá. Já mám okolo sebe na fakultě tolik studentek, ale nikdy by mě nenapadlo něco si s některou začít. Ony ty vztahy studentka a učitel jsou vždycky takové, nevím jak bych to řekl… Prostě pro mě by to nebylo. Ale Magda, to bylo něco jiného. Ona to s muži velmi uměla… Ale to mě napadlo až později. Víte, já  jsem si myslel, že mě opravdu miluje..."“na chvíli se odmlčel, odstoupil od okna a posadil se do křesla před krbem.

„Ze začátku to bylo moc krásné. Já vím, že to zní banálně, ale  já jsem měl pocit, že jsem nikdy v životě nebyl tak šťastný. Pořád jsem se usmíval, ráno při holení, na přednáškách i když jsem třeba tankoval benzín. Asi jsem musel vypadat jako blbec. Ale byl jsem šťastný, dařilo se mi v práci, dopsal jsem nová skripta, předtím jsem se s tím dlouho mořil, ale najednou jakoby to šlo samo. Bavilo mě, že venku svítí slunce, že je hezky, ale taky že prší, nic mi nevadilo. Připadalo mi jako bych  předtím žil pod nějakým poklopem a najednou z něho vyšel na světlo. Víte, když jsem předtím něco četl o endorfinech z lásky, tak jsem si myslel, že je to přehnané. Já chodím hrát tenis, někdy běhám, takže nějaké edorfiny ze sportu, to bych znal. Ale že je láska taková, to jsem opravdu netušil.

Když jsme chodili spolu  s Milicou, tak jsem to tak neprožíval,“ znovu se odmlčel, „nebo si to nepamatuju. Jenomže pak Magda začala naléhat, kdy se rozvedu. Já jsem jí to totiž v té počáteční euforii slíbil. Jenomže to už jsme spolu chodili už skoro půl roku a já jsem si začal některých věcí víc všímat. Magda nebyla moc vzdělaná, i když se snažila tak působit, to by mi ani tak nevadilo. Jenomže jsem zjistil, že ona o mě stojí hlavně kvůli penězům.“ znovu se odmlčel. „Jednou jsme spolu byli v bytě, kde jsme se scházeli, já jsme ho pronajal hned ze začátku naší známosti. Byl už zařízený a dost drahý. Magdaleně se tam moc líbilo. Ona často rozvíjela teorie, jaké to bude, až se vezmeme, ze začátku jsem jí v tom  i podporoval, ale pak už mi to bylo spíš nepříjemné. Tehdy zase něco povídala a taky řekla, že samozřejmě mojí ženě necháme dost peněz, aby mohla slušně žít, ale koneckonců ona že pracuje, děti nemáme, tak zas tak moc nepotřebuje. Chtěl jsem to trochu zlehčit tak jako v legraci povídám, no tak jí aspoň necháme ten byt co máme na Barrandově, ne? A Magda se na mě tak zle podívala a řekla, jestli nejsem blázen nechávat ženě byt za patnáct milionů, když může být ráda, že jí koupím jednopokojový za  milion, že konec konců moje žena na tu moje dědictví nemá žádný nárok.

Řeknu vám, že mě to docela vzalo.  A to ze dvou důvodů, zaprvé proto, že mě konečně napadlo, že Magda si mě vlastně chce vzít pro peníze a za druhé, že ona  neví, že ten majetek de facto zrestituovala Milica. To ona byla z bohaté rodiny, my jsme měli jen koloniál na Žižkově. Ale peníze moji ženu nikdy moc nezajímaly, nechala mě, ať s jejím majetkem nakládám, jak se mi zlíbí. Samozřejmě jsme měli také správce, ekonomického poradce a právníky. Já se přece především musím věnovat své práci. A Milica byla hrozně nepraktická, ona se například ani nechtěla stěhovat z našeho starého bytu.

Asi za čtrnáct dnů po tom nepříjemném rozhovoru jsem Magdě řekl, že Milica je nemocná, že se s ní nemůžu rozvést a že musíme náš vztah dočasně utlumit, abych ji nějak neranil. To jsem si samozřejmě vymyslel, ale už jsem nevěděl, jak z toho vycouvat, protože jakmile Magda zaznamenala moje ochladnutí, začala dělat hrozné scény. Najednou jsem zjistil jak dokáže být hysterická. Taky jsem řekl, že pojedu přednášet na ciziny a Milica se tam bude léčit. Ve skutečnosti jsem si domluvil na fakultě, že si vezmu jeden semestr volno. Velkou radost neměli, ale domluvili jsme se. Milica si to dohodla taky a rozjeli jsme se na Tenerife, chtěli jsme tam zůstal tak dva měsíce a pak jet do Francie, ironie osudu byla, že tam měla mít přednášky moje žena a ne já. Ona byla odborník na keltskou kulturu, byla opravdu dobrá, na architektuře sice taky přednášela, ale hlavně  už pět let psala knihu o Keltech na území střední Evropy. Už jí vyšly signální články a na základě těch jí universita v Lyonu požádala o cyklus přednášek. Měl to být leden a  únor. Pak jsme se chtěli vrátit do Prahy.

Víte, Milica mi nezavdala žádnou příčinu, abych jí byl nevěrný. Měli jsme takový klidný, harmonický vztah, moc jsme si rozuměli. Žádné hádky nebo tak něco, byli jsme takovým tichým způsobem šťastní, než jsem se zbláznil do Magdy. Jenže jsem si to pořádně uvědomil až teď, když je na všechno pozdě.“ Odmlčel se  a rukama si přejel po  předloktí, jako by mu byla zima.  Pak pokračoval: „Byl jsem zbabělec, bál jsem se Magdě říct, že se nerozvedu. Ona byla vážně hrozně hysterická, nechtěl jsem aby snad šla za Milicou a všechno jí řekla. Nejhorší na tom ale je, že až včera jsem si uvědomil, že kdybych Magdě řekl, že ty peníze nejsou moje, ale Miliciny, ztratila by o mě okamžitě zájem. Ale mě to nenapadlo, vlastně i napadlo, ale nechtěl jsem před ní ztratit tvář, chápete? Chtěl jsem aby si pořád myslela že jsem bohatý. Jak jsem mohl být takový hlupák? Obě mohly být naživu.“ Odmlčel se a přejel si rukou po obličeji. Chvíli bylo ticho.

„A co se stalo vaší ženě?“ zeptala jsem se.

„Jela z chalupy, je tam železniční viadukt. Hodně vysoký. Pod ním je  údolí a teče tam řeka. Žádné domy nebo cesta. Přerazila svodidla a spadla z té výšky. Policie si myslí, že to byl mikrospánek. Já si ale myslím, že Milička věděla co dělá.“ Poprvé za celou dobu jsem cítila v jeho hlase náznak nějaké emoce. „Měla hrozné výčitky svědomí, zrušila ty přednášky ve Francii, vrátili jsme se do Prahy, ale neuměla s tím žít. Chtěla jít na policii, ale já jsem jí to rozmlouval. Nedovedl jsme si představit, jak by přežila vězení. Měla deprese, doktorovi jít taky nemohla, protože co by mu řekla, že?“

Když jsem poslouchala docentův výklad napadlo mě, že hlavním důvodem proč  rozmlouval své ženě přiznání k vraždě bylo to, že by vyšla najevo jeho role v celé záležitosti. Je pravděpodobné, že by se ani on nevyhnul obvinění, protože  měl na celé záležitosti určitě také svůj podíl. I když se k němu zatím nepřiznal. Nedovedla jsem si třeba představit, jak Milica Vránová  sama přemístila mrtvolu na smetiště. Také by pan docent určitě musel přestat učit na fakultě a jemu, jak se mi zdálo, společenská prestiž jeho pozice dělala náramně dobře.

„To muselo být pro vás hrozné.“ řekla jsem neupřímně, protože mě touha dozvědět se jak to doopravdy bylo docela ovládla. Pak jsem  dodala: „Ale možná je to pro vaši ženu tak lepší, já vím zní to hrozně, ale ona by s tím pocitem asi opravdu nedokázala dál žít.“

Docent chvíli mlčel a já jsem si v tom okamžiku uvědomila, že čekal až přijdu, aby se dozvěděl, co všechno vím. Najednou jsem měla pocit jako by mi v obličeji  a konečcích  prstů rejdilo tisíc malých mravenců. Adrenalin mi stoupal do hlavy a já jsem čekala, jestli začnu cítit paniku nebo úzkost, ale pak jsem si uvědomila, že se bojím zbytečně. Dnes se mi nic nestane, protože dole je vrátný, který mě pouštěl nahoru, takže hodit mě jen tak z balkonu by asi nešlo. Nejspíš mi z té rány do hlavy už trochu přeskakovalo.  Srdce mi ale stejně bušilo jako o závod, napadla mě legrační myšlenka, že to snad musí  Vrána slyšet.

„Vy by jste ale pane docente neměl propadnout takovému stavu jako vaše žena, konec konců, vy jste nikoho nezabil.“ Chvilku bylo ticho a já jsem pokračovala: „Zní to hrozně, ale jakoby se tím naplnila jakási hrozná spravedlnost, nezdá se vám? Víte smrt za smrt. Brrr… Jde z toho hrůza. Vlastně není koho potrestat, že?“ žvatlala jsem, protože mi začalo být jasné, že když se pan docent ještě trochu uvolní, poví mi i to, jak to bylo s chudákem Jirkou Voznicou.

Několik  vteřin jsem si myslela, že ne. Pak jsem ale cítila, jak napětí trochu povolilo, zavrtěl se v křesle a složil ruce do klína.

„Máte pravdu, ona je to vlastně  taková hrozná spravedlnost.“ Zase se odmlčel, ale já jsem cítila, že už mi poví všechno, protože se potřebuje někomu svěřit a já jsem ta jediná vhodná osoba. A on pokračoval: „Milica věděla, že s Magdou chodím už dávno, ale nic mi neřekla, doufala, že mě to přejde. Jak vidíte, znala mě dobře. Manželce to řekla nějaká její známá, viděla nás spolu s Magdalenou  několikrát v jedné restauraci v Průhonicích, Magda to tam měla ráda.  Jak už jsem vám povídal, řekl jsem jí, že je náš vztah třeba dočasně utlumit kvůli ženině nemoci a kvůli tomu, že odjíždíme do ciziny, já služebně a žena, že se bude léčit. Magda plakala když jsme se loučili, ale zdálo se mi, že moje vysvětlení akceptovala. Já jsem si říkal, že na mě snad rychle zapomene, protože si najde jiného vhodného kandidáta ženitby.

Takže jsme s Milicou v polovině září odletěli na Tenerife. Vybrali jsme si hotel Tenerife Mar. My bychom si mohli dovolit i dražší hotel,  ale na delší pobyt nám apartmá vyhovovalo lépe a přece jenom i tak to bylo dost drahé.  Naše manželství zase vklouzlo do starých kolejí a já jsem znovu zjišťoval, jak je příjemné mít někoho s kým můžete mlčet a nebo právě naopak diskutovat třeba o politice nebo historii. Milica byla velmi vzdělaná a kultivovaná, to se s Magdou nedalo srovnat.

Jenomže jednoho dne jsem u snídaně v hotelové jídelně zahlédl Magdu. Myslel jsem si, že se mi to snad zdá, taková pitomá náhoda! Zdálo se mi, že si mě nevšimla, ale bylo mi jasné, že nebude dlouho trvat a musíme se potkat.  Došlo k tomu hned ten večer. Milica si šla brzy lehnout, bolela ji hlava a já jsem se šel projít. Blízko hotelu byla pobřežní promenáda, z jedné strany jsou obchody a z druhé soustava bazénů a potom pláž. Vždyť to tam znáte. No a tam jsme se s Magdou potkali. Napřed se na mě usmívala a tvářila se jakoby nic. Tak jsem ji pozval na kávu, myslel jsem si, že už je s naším rozchodem smířená. Ona řekla té své kamarádce, že se sejdou v baru v hotelu, ať jde napřed. Takže jsme si sedli a objednali si pití. Ale jakmile jsme osaměli, okamžitě na mě začala syčet, co jsem si to k ní dovolil, že jsem ji podvedl. Že jsem říkal, že mám nemocnou ženu se kterou už léta nespím a tady si s ní v pohodě jedu na dovolenou. Že jsem zbabělec, že neumím řešit svoji situaci. To všechno na mě syčela sice nenávistně, ale tak, aby si nás pokud možno nikdo nevšiml, víte ona si ráda hrála na dámu, když to šlo. 

Měl jsem pocit, jako by  na mě vylila kbelík studené vody. Najednou jsem měl jistotu, že s ní být nemohu. Zvedl jsem se od stolu, nechal jí tam nějaké peníze na zaplacení a šel jsem pryč, ani jsem se neohlédl.“ Odkašlal si a na chvíli se odmlčel. Ale pak, aniž bych ho  musela pobízet  pokračoval: „Snažil jsem se jí v hotelu vyhýbat, myslel jsem si, že si Milica ničeho nevšimla. Magdalena mě zpočátku ignorovala, ale pak se začala jakoby předvádět,  natřásala se před každým chlapem, který jí přišel do cesty. Snad se snažila vzbudit moji žárlivost nebo co. Moc se jí to nevedlo, i když se přiznám, že mi trochu lichotilo, že se ta krásná holka kvůli mně tolik snaží. To nejhorší ale teprve mělo přijít.“

Zhluboka se nadechl a pak pokračoval: V neděli ani v pondělí si mě Magda nevšímala, tak jsem si myslel, že mám pokoj. V pondělí jsme se se ženou rozdělili, ji pozvali její studenti na oslavu narozenin do restaurace ve městě, já jsem zůstal v hotelovém baru s Martinem Kohoutem a jeho ženou. Ještě někdo tam byl s námi, ale to si teď nevzpomenu. Ani to není důležité. Do našeho apartmá jsem přišel něco před půl jednou. Milica seděla schoulená na zemi v ložnici  a na posteli ležela nahá Magda. Vůbec se nehýbala. Milica seděla na zemi zády k posteli a jenom se kývala ze strany na stranu. V první chvíli jsem nevěděl, co dělat. Pak jsem zatřásl s Milicou, ale vůbec nereagovala. Sáhnul jsem Magdě na ruku, ještě byla teplá, ale obličej měla fialový, byl to hrozný pohled. Šátek měla utažený okolo krku, tak jsem jí ho tam nechal. Napadlo mě, že ji hlavně musím dostat pryč z naší ložnice. Přemýšlel jsem, jestli ji mám obléct, šaty ležely vedle, ale pak jsem ji jen zakryl takovým plátěným přehozem, nosili jsme  ho s sebou na pláž a chtěl jsem ji s manželčinou pomocí nějak odnést. Ale s Milicou nebyla řeč, vůbec nereagovala. Tak jsem ji nechal být, vzal jsem Magdu, naštěstí byla docela lehká… Vzal jsem ji do náruče a zanesl ji na smetiště. Bylo jen kousek. Měl jsem štěstí, nikdo mě neviděl. Přehoz jsem sbalil a pak jsem na Magdu ještě hodil pár větví, aby to tělo tak  nesvítilo.

Myslel jsem v tu chvíli, že se zblázním. Ani nevím, jak jsem se vrátil zpátky do bungalovu. Milica pořád seděla na  zemi. Tak jsem s ní zatřepal, nic. Takže jsem ji musel trochu uhodit do tváře. To ji  probralo. Zavedl jsem ji do koupelny, tam jsem ji prohlédl, jestli někde nemá známky zápasu nebo tak. Víte, to má člověk z těch detektivek. Ale zdálo se, že vůbec nic. Nechtěla si jít lehnout do té postele i když byla úplně čistá. Tak jsem ji uložil na pohovku v obývacím pokoji a šel jsem prohlédnou ložnici. Našel jsem Magdino oblečení. Pak dvě láhve  šampaňského, z toho jednu vypitou a druhou načatou. A otevřenou láhev rybízového likéru. To bylo naše pití, koktejl Kir Royal. Taky tam byly dvě skleničky. Šaty i lahve jsem sbalil do tašky, ta tam taky ležela a přemýšlel jsem, co s tím.  Byly to poslední důkazy, že u nás Magda byla.  Nakonec jsem znovu šel ven, a tu tašku jsem nacpal do kontejneru, který je za kuchyní.

To už jsem se opravdu bál. Ale zase jsem měl štěstí, nikdo mě neviděl a kontejnery ráno odvezli popeláři, aniž by se o ně někdo zajímal. Nebo to možná bylo ještě před tím, než přijela policie. To nevím. Ale pořád jsem nechápal, co se vlastně stalo, ani ráno mi Milica skoro nic neřekla, jen pořád dokola povídala, že se vrátila domů, tedy jako do našeho apartmá a že našla tu holku ležet nahou v naší posteli. Na nočním stolku bylo šampaňské, dvě skleničky. Tak se jí prý zatmělo před očima. Magda ležela na posteli blíž ke dveřím. Milica přišla k pelesti,  Magda byla nahá, ale na krku měla bílý hedvábný šál. Víte, my jsme si tak někdy spolu hráli, ale to vás asi nezajímá. A Milica ji prostě uškrtila. Říkala, že jen  zatáhla za cípy toho šátku a držela. Magda se vůbec nebránila, asi usnula po tom víně. A pak že už se Milica na nic nepamatuje. Ona si myslela, že jsme se  s Magdou domluvil. Že vlastně celou dobu co byla Magda s námi v hotelu jsem s ní byl domluvený. Bylo to šílené, vůbec mi nechtěla věřit, že jsem nevěděl, že Magda přijede. Ale pořád mi nebylo jasné, jak to Magda vlastně měla namyšlené, protože jsem to nechápal, jak mě chtěla dostat do našeho apartmá. Vždyť nemohla vědět, jestli vůbec přijdu.“




Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 
Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
 
 
 

středa 24. května 2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 44




Pláže, pláže, pláže... Tahle je Maspalomas na Gran Canarii.


Vypila jsem  studenou kávu a přemýšlela co dál. Cestu na Strahov jsem ušetřila. Ale na Karlovo náměstí to tak daleko není. Třeba tam chytnu Vránu a dozvím se, co se vlastně stalo.

Sekretářka Katedry aplikované informatiky byla jako ze žuly. Velká, tuhá a neoblomná. Ne, pan docent tu není. Bohužel, číslo mobilního telefonu mi sdělit nemůže, není to zvykem. Není jí ani známo, kde bych s ním mohla mluvit. Pan docent má volno a nesmí být rušen. Zvlášť, když má za sebou tak strašnou tragédii. Pochopila jsem, že pan docent  je pravděpodobně oblíbencem této ženy a ustoupila jsem bez boje. Stejně bych ji asi nepřeprala. Zvlášť dnes ne.

Co teď? Nic nevychází podle plánu. Myslela jsem, že se u Šárky dozvím něco nového o Magdaleně, takové pěkné otázky jsem si vymyslela a pak to tak zkazím. Vystraším ji tak, že mě praští a uteče. Teď abych šla k Vránovi a vařila z vody. Ale jet za ním musím, třeba bude přece jen doma.

 

Byt Vránových byl v novém terasovém domě, pozemek za ním dával tušit  zahradu, možná i bazén.  Do domu jsem se dostala náhodou, nějaká dvojice zrovna vycházela ven a já jsem vedle nich proklouzla dovnitř. Trochu se zarazili, ale zřejmě jsem udělala dojem, že nejdu vykrádat ze schránek předplacené časopisy a nechali mě jít.  To mi ale nebylo nic platné, protože v luxusní hale mě čekala další překážka. Pult a za ním masivní postava muže v uniformě hlídací služby.S úsměvem jsem pozdravila a  kráčela dál. Strážný můj úsměv opětoval, ale zřejmě měl paměť v lepší stavu než zuby, které na mě vycenil, protože řekl: „Ale madam, vy tu přece nebydlíte. Hledáte někoho?“

„Jdu za docentem Vránou.“ odpověděla jsem.

„Hmm.. Pan docent je doma, ale už tady byli za ním dnes ze školy a nechtěl je přijmout.“

„Tak mu zkuste zavolat.“ pobídla jsem ho. „Jmenuju se Zuzana Wilder.“

Obrátil se k telefonu na pultě, ale koutkem oka sledoval, zda mu nehodlám prchnout k výtahu. To jsem neměla v úmyslu. Jedna rána do týla mi už dnes stačila.

Slyšela jsem, jak strážný mluví s někým v telefonu, pak zakryl dlaní mluvítko a řekl: „Říkal jsem vám to, nepřijímá žádné návštěvy.“

„Tak mu vyřiďte, že mu nesu něco od Magdaleny. Něco co si u ní zapomněl.“ řekla jsem.

„Prý jste si něco zapomněl u nějaké Magdaleny.“ hlásil strážný do mluvítka. Pak poslouchal, nakonec pokýval hlavou a  obrátil se ke mně:„Máte jít nahoru.“

Usmála jsem se na něj a zeptala se: „Které patro prosím?“

„Páté, až úplně nahoře.“ Vycenil na mě žlutohnědé zuby a zeptal se polohlasem: „Pan docent si zapomněl něco u nějaké slečny? To  teda brzo.“

„Asi už to tak bude.“ řekla jsem a odkráčela k výtahu. Byl stejně luxusní jako vstupní hala. Byty tu musely stát celé jmění. Něco takové měl asi Markus na mysli, když chtěl koupit nějaký pěkný byt. Moc by mě zajímalo, kolik by to dneska přišlo. Řekla bych, že okolo dvaceti milionů, možná trochu míň, ale ne o moc.

Když jsem vystoupila z výtahu, stál docenta Vránu ve dveřích svého bytu. „Pojďte dál, paní Wilderová. Myslel jsem si, že přijdete, i když sekretářka myslela, že ne.“ řekl.

Vstoupila jsem za ním do tmavé předsíně. Bylo pozdní odpoledne v zimní studené Praze, ale žádné ze světel v bytě nebylo rozsvíceno. Následovala jsem Vránu do velkého pokoje, který zřejmě  sloužil jako hlavní obytná místnost. Celá jedna stěna  byla prosklená, před ní se rozkládala velká terasa. Z terasy a i pokoje byl překrásný výhled na zšeřelou Prahu.

„Sekretářka vám volala?“ zeptala jsem se.

„Jistě, je to taková obětavá duše. Snaží se mě před vším chránit, ale ona neví, že máte naši adresu ještě z Tenerife. Ale posaďte se prosím.“ pokynul rukou na světlou pohovku. Sám usedl naproti mně, ale hned v zápětí vstal a přistoupil ke skleněným dveřím na terasu, za kterými se  rýsovaly korunky dvou okrasných stromků.

Odvrátil se od okna  a otočil se tváří ke mně. V pokoji bylo šero, jen obrys jeho postavy se odrážel proti oknům.

„Vy jste na to přišla, že?“ řekl a znělo to spíš jako konstatování než jako otázka. Přikývla jsem.






Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 
Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
 

 



 

pátek 19. května 2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 43


Na Kanárech se najde ubytování pro každou peněženku. Jen na letence neušetříte...

Přeběhla jsem silnici a znovu se ocitla před vchodem do čísla 22. Některá jména na zvoncích byla těžko čitelná, jakoby je smyl déšť nebo čas. Ale jméno Bureš čitelné bylo. Stiskla jsem zvonek. Po chvíli se ozval bzučák bez toho, že by chtěl někdo vědět, kdo chce vejít do domu.

Stoupala jsem po točitém schodišti a na každém patře míjela vždy dvoje masivní vysoké dveře. Firma COMEX, hlásala první stříbrná cedulka na dveřích, dál byli Vejrostovi, o poschodí výš Chladilová Bětuše a Advokátní kancelář Vokřálek, cedulka byla zlatá.  Ve třetím patře jedny dveře bez cedulky a za druhými bydlel Ing. Petr Vrábel Csc. Do čtvrtého patra jsem se vyškrábala už trochu bez dechu. Slonková a Rodina Floriánova.  Tak ještě jedno patro, ale to už jsou jen plechové dveře na půdu. Nic. Žádný Bureš, žádná Outratová neřkuli Vyšíková. Opřela jsem se o zábradlí, abych se vydýchala. Jasně, to musí být ten byt bez cedulky. Takže zpátky do třetího. Když jsem došla před anonymní dveře, ještě jsem trochu funěla. Co když mi otevře někdo cizí? No co, řeknu, že někoho hledám…

Dveře se otevřely. V nich stála Šárka Vyšíková a barevných legínách a tlustém svetru. Nebyla nalíčená. Vlasy měla sepnuté do střapatého drdolu na temeni hlavy.

„Dobrý den. Něco pro vás mám.“, řekla jsem a rychle jsem se posunula dál do dveří. Měla jsem pocit, že mi je jinak slečna Vyšíková zavře před nosem.„Můžu dál, viďte? brebentila jsem „Víte, něco jste si v hotelu zapomněla a tak mi to pro vás ředitel dal, když zjistil, že jedu do Prahy.“  To už jsme stály v předsíni. Pootevřenými dveřmi do pokoje jsem zahlédla místnost, ve které zjevně někdo balil nebo se chystal stěhovat. Bez pozvání jsem nakoukla dovnitř.

„Co vlastně chcete?“ řekla Šárka

Vstoupila jsem do místnosti, byl to pěkný velký pokoj, zpola zařízený. Moje mokré boty  za sebou nechávaly na nalakovaných parketách špinavé stopy.

„Koukám, že balíte,“ řekla jsem a ukázala na otevřené krabice s oblečením, televizí, hifi soupravou. V rohu u okna byla další, už přelepené modrou páskou.

„To všechno je vaše?“ zeptala jsem se

Dívka lehce zrudla a odsekla: „A co je vám jako do toho?“

„Co je mi to toho? Třeba to, že jsme zjistili, že jste v hotelu nechala svůj kufr plný vašeho oblečení a zbytků po Magdaleně, o které jste nestála.“

Šárka Vyčíková mlčela a hryzala si spodní ret. Napadlo mě, že možná přemýšlí, jak by se mě nejlépe zbavila.

„Vy jste totiž ty věci po slečně Outratové ukradla!“ nedala jsem si pokoj, „ Podle vyjádření jedné osoby, která tomu rozumí, musela mít sebou vaše kamarádka na dovolené šaststva tak za za půl miliónu korun. A teď jak vidím, jí hodláte i vybílit byt. To už je slušný motiv pro vraždu, ne?“

„Já jsem Magdu nezabila!“

„Ne? Ale okradla, to zapřít nemůžete!“

Šárčiny oči těkaly se strany na stranu. Usoudila jsem, že zřejmě neví, co na to říct. Otočila jsem se abych se podívala do sousedního pokoje co pěkného asi sbalila tam. To jsem ale neměla dělat. Přehlédla jsem, že za dveřmi, kterými jsme vstoupily do první místnosti stojí stojan na CD disky. Tím mě Šárka praštila po hlavě. Naštěstí byl dřevěný. Ale to jsem v tom okamžiku, když jsem padala na podlahu nevěděla. Jen mi blesklo hlavou, že jsem původně  měla v plánu něco úplně jiného.

Když jsem se probrala, ani se mi nechtělo otvírat oči. Ležela jsem na břichu. První, co jsem začala vnímat,  byla lesklá podlaha před mýma očima., na ní loužička špinavé vody. Jestli jsem si ráno myslela, že mě bolí hlava, to jsem ještě netušila, co to je bolest.

 Chvíli jsem jen tak ležela, abych si srovnala v hlavě kde jsem a co tam dělám. Pak jsem se zkusila posadit. Raději jsem si zase lehla. Připadla jsem si jako rozšlápnutý brouk. Hlava vzadu mě pálila, ale bála jsem se na to místo sáhnout. V bytě bylo ticho, i když jsem  zkusmo zaharašila po parketách částí stojanu, která ležel vedle mě a byl na tři kusy. Kdyby byl kovový, je po mě.

Konečně jsem se posadila. Kabelka zůstala ležet také vedle mě. Podala jsem si ji a vytáhla mobilní telefon. Na displeji bylo  12:20. To jsem  si poležela docela dlouho. Skoro dvacet minut. Sáhla jsem si dozadu na hlavu.  Ve vlasech jsem měla kusy rozbité spony do vlasů. Když jsem se podívala na svoje prsty, byla na nich krev. Kruci. Ona mě fakt praštila. Nejistě jsem se postavila na nohy, kabelku jsem držela v ruce. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Šla jsem hledat koupelnu.

Pokud jsem mohla posoudit, v pokoji ve kterém jsem ležela na podlaze, se toho od mého příchodu do bytu mnoho nezměnilo. Koupelna byla docela prázdná, jen na zdi viselo zrcadlo.

Pohled do něj mi optimismus do žil nenalil. Byla jsem bledá, až do zelena, kruhy pod očima. A dokonce se mi zdálo, že trochu šilhám. Opřela jsem o umývadlo a přemýšlela jestli mám nebo nemám zvracet.  Po chvíli to přešlo. Zkusila jsem si znovu prohmatat ránu na hlavě. Zdálo se mi, že je hlavně boule a jen trochu roztržená kůže, která už přestávala krvácet. Zřejmě mě uchránila před větším problémem masivní stříbrná spona do vlasů vykládaná slonovinou a tyrkysy. Byla moc pěkná, koupili jsme ji s Markusem loni v Maroku.  Teď bylo načase vymotat ji z vlasů. Nakonec to nebylo tak hrozné, větší kusy jsem dala do umyvadla a opláchla jsem je od krve. Pár úlomků kamenů spadlo na zem, ale uklízet jsem je po sobě nehodlala. Dovedla jsem si představit, co by s mým žaludkem provedl obyčejný předklon.

Strávila jsem v koupelně postupnou restaurací své osoby skoro deset minut. Na závěr jsem se napila vody z kohoutku, ale sklon hlavy mi zase neudělal dobře. Tak jsem ještě chvíli stála a hlasitě dýchala abych zahnala další nával nevolnosti. Pak jsem se otočila a trochu prkenně se vydala ke východu. Na další prohlídku bytu jsem už neměla náladu. Vchodové dveře byly naštěstí otevřené. Zabouchla jsem je za sebou s pocitem, že jsem pěkná husa. A ani mě nenapadlo přemýšlet, kam zmizela Šárka Vyšíková.

Když jsem vyšla před dům, pořád pršelo. Vlasy jsem si provizorně sepnula obyčejnými sponkami, ale měla jsem strach, jestli mi rána nezačne krvácet. Nechtělo se mi budit pozornost. Vlezla jsem do první slušně vypadající kavárny na kterou jsem narazila. Naštěstí bylo poloprázdno. Posadila jsem se k poslednímu stolku v rohu u okna, objednala si kávu a zavolala Markusovi.

„Co se stalo?“ vybafl na mě.

„Jak víš, že se něco stalo?“

„Máš divný hlas a nikdy dopoledne sama nevoláš. Jenom když je problém. Co se stalo? Jsi v pořádku?“

„Jo, celkem jo. Akorát jsem trochu praštěná.“ odpověděla jsem

„Jak praštěná?“

„Jedna holka mě majzla přes hlavu.“

„Cože, ty jsi zraněná? Jak moc? Musíš okamžitě do nemocnice! Už jsi byla na policii?“

„Nemůžu do nemocnice, ještě musím na jednu návštěvu. Vlastně asi na dvě.“

„Máš hrozně divný hlas. Zuzano, řekni mi prosím tě po pořádku, co se ti vlastně stalo.“ řekl Markus. Tón jeho hlasu napovídal, že bych si měla odpustit hysterické vtipkování, pokud ho nechci ještě víc vyděsit.

Tak jsem mi to vylíčila. Pěkně i s komentářem. Zdálo se mi, že se mu trochu ulevilo, protože mi vynadal a musela jsem mu slíbit, že hned půjdu do nemocnice, aby se mi na tu hlavu podívali. Na policii  jsme nějak zapomněli. Stejně jsem neměla v úmyslu tam jít. Slíbila jsem, že ano, že do nemocnice pojedu, ale neřekla jsem kdy. Tak jsme se rozloučili.

Vypila jsem už vlažnou kávu a dívala oknem do ulice, stále pršelo. Kdo ví, proč mě Šárka praštila?  Chtěla mě zabít? Bála se, že ji udám, že krade? Nebo svoji přítelkyni opravdu zabila? Ale jak by to provedla? Vždyť celý večer seděla v hotelovém baru. Ještě pořád jsem hlavou mohla pohybovat jen opatrně, rána v zadu bolela. Nejspíš opravdu poslechnu Markuse a zajedu do nemocnice. Ale až později.

Nahlédla jsem do sešitku s poznámkami a vyťukala  telefonní číslo. Telefon ale nikdo  nezvedal. Ozval se jen záznamník. Vzkaz se mi nechávat nechtělo.

Další telefonát patřil Tomášovi Vichterlemu, je to můj spolužák z gymnázia. Když jsme se naposledy viděli, přednášel na ČVUT dějiny architektury ve středověku, takže jsem odhadovala, že by mohl být kolega Milici Vránové  nebo ji alespoň znát.

„Haló.“ ozvalo se ve sluchátku.

„Tady je Zuzana Wilder. To jsi ty Tomáši?“

„Který Bilder?“ zahuhlalo sluchátko

„Tome, to jsem já, Zuzka Adlerová. Slyšíš?“

„Zuzka? Jo Zuzka! A která?“

„A-d-l-e-r-o-v-á. Z gymlu, seděli jsme v lavici za tebou, s Juditou Wurmovou.“ Na Juditu se Tomáš chytl. Celé gymnázium ji miloval. Ráda bych řekla, že  tajně, ale stačilo se na něj jen podívat a bylo jasné, že z Juditky nemůže spustit oči. Takže by se spíš slušelo říct že ji miloval oddaně a marně.

„Jé Juditka, jakpak se má?“

„Dobře, včera jsme spolu seděly, zrovna jsme si na tebe vzpomněly.“ řekla jsem  a ani jsem se nezastyděla.

„Jó?“ zatetelil se Tomáš.

„Jasně! Ale hele Tome, já shání Milicu Vránovou. Já vím, že tento semestr nepřednáší, ale neobjevila se na fakultě?“

„Vránová? Ale ta je přece mrtvá…“ odpověděl Tomáš.

„Jak, mrtvá? Co to povídáš?“

„No jo, je mrtvá. Zastavila se tady v ústavu v pátek. Přinesla víno a chlebíčky, že prý měla narozeniny nebo co. Chvíli jsme seděli. Starej ji lámal, ať se vykašle na ten Lyon a vrátí se k nám. Říkala že o tom pouvažuje, takže Chvátel byl z toho celej rád. No a v pondělí po obědě přiběhla Simona z děkanátu, že prý je Milica po smrti.“

„Co se jí stalo?“ řekla jsem a po zádech mi přeběhl mráz.

„Prý havárka v autě. Sjela ze silnice a spadla dolů z nějaké skály nebo z mostu? Prý do Vltavy. Nebo do Berounky? Zkrátka do řeky. Někde tam, kde mají chalupu.“

„Panebože. A co její manžel, ten je taky mrtvej?“ vyptávala jsem se dál.

„Vrána? Ne ten ne, ona jela sama.“ odpověděl Tomáš.

„To ti říkal on, Vrána? Ty jsi s ním mluvil?“

„Ale ne, to říkala Simona. On se sice vrátil zpátky do školy, ale já jsem se s ním vůbec neviděl, oni přece sedí ve městě, na Karláku. A já se s ním navíc ani neznám. Ale Milici je škoda.“

Mlčela jsem.

„Haló, jsi tam?“ domáhal se Tomáš kontaktu. „A co jsi jí vůbec chtěla?“

„No, vlastně už nic. Tak se měj. Řeknu Juditě, že jsme spolu mluvili, jo?“ řekla jsem.

„Jó, to bude bezva, už jsem ji dlouho neviděl.“

 


Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 
Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
 

 

neděle 14. května 2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 42


Jak vidíte v pozadí, na Kanárských ostrovech se non stop staví. Když už ne nové hotely, tak se renovují ty staré...


Praha, 25. listopadu, čtvrtek

 

Ráno jsme s Juditou vstávaly v půl osmé. Já ne moc ochotně, protože podle kanárského času bylo teprve půl sedmé. Judita mívá po ránu vždycky dobrou náladu. I dnes si v kuchyni popiskovala, když si připravovala kávu a toast s marmeládou. Mě nabídla totéž. Já jsem měla  po včerejšku žaludek jako na vodě a tak jsem vzala zavděk jen kávou. A velkou sklenicí minerálky.

„Proboha, já mám snad kocovinu.“

„Jó? Vždyť jsi toho ani tolik nevypila?“ divila se Judita.

„Já nevím, ale děsně mě bolí hlava. A žaludek.“

„A nechceš třeba udělat vajíčka? Já žádný nemám, ale máma snad  jo. Má pro nějaký skočit?“

„Néé. Vajíčka néé. Stačí mi kafe. Šumivý aspirin nemáš?“

„Teda ty to vedeš, ti řeknu. Jednou za čas přijedeš do rodného města, a takhle se hned první večer spustíš. To víš, že mám aspirin.“

„Jak, že já to vedu? Kdo byl včera večer vedoucí? Ty!“

„Jo a kdo tě nutil vypít půl flašky portského a navrch si dát panáka whisky? Já snad?“

„Au. Nemluv moc nahlas. Bolí mě hlava. Bože, musím se jít domů převlíct.“

„Já tě tam hodím, mám to při cestě. Co máš vůbec dneska v plánu?“

„Chtěla jsem se zastavit za tou Šárkou, která bydlela s tou zabitou holkou a pak uvidím.“

„A nechceš to raději odložit až na zítřek? Nevypadáš dneska moc akčně.“

„Ne, musím to vyřídit dnes, zítra přiletí Markus, takže nebudu mít čas.“

 

 Judita mě vyklopila před domem, ve kterém jsem se před víc jak třiceti lety narodila. Tedy mám-li být přesná, narodila jsem se v porodnici, ale v tomhle domě jsem vyrostla. Když táta umřel, já za čas vydělala nějaké peníze a město byty prodávalo, koupila jsem ho a dodnes v něm bydlíme, když s Markusem přijedeme do Prahy. On je tu poslední dobou častěji než já.

S úlevou jsem otevřela dveře do předsíně. Byt není velký, jen dva pokoje a kuchyň. Okna obou pokojů vedou do  ulice. Kuchyň má okno do dvora a na tom dvoře roste kaštan. Je velký už od té doby, co pamatuju. Když jsem byla malá, dosahovaly horní větve taktak ke spodku okna. Teď už je strom vyšší než naše okno a za chvíli začne stínit i sousedům nad námi. Kuchyň je teď sice tmavá, musíme svítit i ve dne, ale ve větvích sedávají práci a je to rozhodně příjemnější výhled než tmavá omítka protějšího činžáku na kterou je vidět z pokojů. Uličky Starého Města jsou úzké a některé domy nejsou omítnuté už od války. Markus navrhoval, že bychom si mohli koupit nějaký pěkný byt s terasou a výhledem, třeba na Pražský hrad. Ale mě se tu líbí. Na Staroměstské náměstí je to tři minuty pěšky. Jenom je poslední dobou  problém koupit třeba ráno rohlíky, protože všechny obchody prodávají broušené sklo nebo trička s Franzem Kafkou. Když jsem byla malá, většina rolet byla permanentně stažená. Ani nevím, co za nimi vlastně bylo. A rohlíky zase bývaly jako z gumy nebo byly už před obědem vyprodané. Takže si nemám co stěžovat. Jenom kdyby mě tak nebolela hlava.

Natočila jsem si vanu plnou vody. Jediná  změna, kterou Markus,  prosadil je hydromasážní vana v koupelně. Obyčejně se jenom sprchuji, ale dnes se mi zdálo lákavé lehnout si dovany. Vklouzla jsem do vody, bublinky mi masírovaly záda. Škoda, že nemůžu pod vodu strčit celou hlavu.

Když jsem vylezla z vany, bolest hlavy sice neustoupila, ale celkově jsem se cítila líp. Zabalila jsem se do županu a sedla si ke kuchyňskému stolu s hrnkem kávy.   Kaštan před oknem nevypadal moc přívětivě. Ptáci nikde, na větvích jen zbytky mokrých rezavohnědých listů. Upíjela jsem kávu a sledovala déšť, který vytrvale smáčel dvůr. Dnes by opravdu bylo nejlepší vlézt do postele, pustit si televizi a koukat na seriály. Jenomže já jsem si dala úkol.

Naštvaná, že si nedám pokoj, jsem se došourala do předsíně. Vytáhla jsem notebook a položila ho na stůl. Přitom jsem shodila šálek se zbytkem kávy. Spadl na zem, rozbil se na několik kusů a šedohnědá tekutina postříkala ubrus a kus zdi. Do prdele.  Bolí mě hlava, v puse mám jak v polepšovně, a to jsem si už dnes dvakrát čistila zuby, venku je hnusně, nikam nemusím a já husa pořád vyvíjím nějakou činnost. Třikrát do prdele.

Zapnula jsem notebook a vyhledala dokument s výslechem Šárky Vyšíkové, adresa byla pražská, dokonce nedaleko mého bytu. Ubrus se vypere,  to kafe třeba nebude na stěně ani tak vidět. Jdeme na to.

Za půl hodiny už jsem se vyhýbala kalužím a spěchala směr Václavské náměstí. Pořád pršelo. Našla jsem  číslo domu a prohlížela jsem domovní zvonky  u vchodu. Dům byl zamčený. Ale ani jméno Vyšíková nebo Outratová na zvoncích nebylo.

Vytočila jsem Juditin mobil.

„Co jsi zapomněla?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Nic, ale nemáš prosím tě telefon na toho Michala Suchánka?“

„To teda nevím. Počkej chvíli.“ Judita zřejmě někam odložila telefon, ale stejně jsem slyšela: „Bááróóó, potřebuju telefon  toho….“ A pak už jenom hlasy a šum, kterému jsem nerozuměla.

Po delší době se ze sluchátka ozvalo: „ Dobrý den, tady Bára. Šéfová má telefon na pevné lince. Vy potřebujete telefon na Michala?“

„Tady Zuzana Wilder. Ano díky.“

„Ale on asi nebude mít hned čas.“

„To nevadí, já se s ním nějak domluvím.“ odpověděla jsem. Juditina asistentka mi dala telefonní číslo na mobil i na pevnou linku do kadeřnictví, já jsem čísla namačkala do paměti svého telefonu, pak jsem poděkovala a zavěsila.  Schovaná před deštěm v průjezdu domu naproti číslu 22, kde měla bydlet Šárka Vyšíková jsem napřed vytočila číslo mobilního telefonu na Michala Suchánka. Byla zima, prsty jsem měla docela zkřehlé. Nic. Volaná stanice je dočasně nedostupná, opakujte volání…. Blele, ble, ble, brumlala jsem si vztekle, až se za mnou otočila stará paní která navzdory dešti venčila svého pudlíka. Zavolala jsem na pevnou linku kadeřnictví. K mé velké radosti zvedl telefon sám majitel.

„Salon Michal, u telefonu Suchánek. Čím posloužím?“

„Dobrý den, Zuzana Wilder, nevím jestli si vzpomínáte…“

„Ale samozřejmě, dobrý den, madam. Jak se máte? Vy jste v Praze?“

„Ano to jsem. Jak jste to poznal?“

„Máte trochu rýmu, řekl bych, takže nejspíš si užíváte s námi ostatními tohle prima počasí. Bože, já když si vzpomenu, jak je asi teď na Kanárech hezky, viďte? Co pro vás mohu udělat? Chtěla by jste se přijít učesat?“

„Ano, to bych ráda.“ řekla jsem.

„Já se dívám jak to tady v knize vypadá, ale není to nic moc, až někdy příští týden. Středa ve dvě. Šlo by to?“

„Nešlo, to už tady nebudu.“

„To mě ale moc mrzí paní Wilderová. Ale jiný termín bohužel…Víte, u nás se většinou zákaznice objednávají dva týdny předem.“

„Ach, to je škoda.“ řekla jsem.

„Je mi líto. Opravdu. Mohu pro vás ještě něco udělat?“

„Vlastně ano. Hledala jsem Šárku Vyšíkovou, tady v Praze. Víte, něco si zapomněla v hotelu a ředitel když zjistil, že jedu do Prahy tak mě požádal, ať jí to vezmu.“

„Opravdu?“

„No, poslal to po mě,  v hotelu uvedla adresu Radimského 22, ale na zvoncích není její jméno.“

„Ale bydlí tam, to vím. Pronajal jim to jeden můj známý, on je teď ve Státech. Počkejte, na zvonku může být jeho jméno. Jak on se jenom… Jirka, Jirka. Už to mám, Jirka Bureš. Zkuste Bureše, paní Wilderová.“

„Děkuji mnohokrát, moc jste mi pomohl.“

„Není za co. Aby jste to nemusela vozit zpátky, že ano? A kdyby jste se nedozvonila, můžete to nechat u nás v salonu.“

„Dobře, ještě jednou díky.“

 







Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 
Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
 



 

pátek 5. května 2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 41


 
Puerto de la Cruz, pohled na jednu ze dvou pláží ve městě a Lago Martináez,
což je soustava bazénů, alias koupaliště 

            Když jsme sešly dolů do obývacího pokoje, paní  Wurmová už na nás čekala. Pokoj byl osvětlený dvěma stojacími lampami s hedvábnými svítidly. Třetí lampa svítila na nízké skříňce mezi  okny.  Na stolku bylo  v misce ovoce, slané krekry, oříšky a mandle a sušenky polité čokoládou. A taky čisté skleničky. Věděla, že lahvinky přineseme samy.

            „Jé, hele, mamka nám navařila,“ radovala se Judita, „jenomže kruci, je to všechno tak kalorický.“ Moje přítelkyně jedla stejně ráda jako já, jen vařit ji nebavilo. Na rozdíl ode mě však žila pod drobnohledem čistě dámského kolektivu české mutace proslulého módního časopisu. Každé kilo navíc, bylo neuvěřitelným prohřeškem proti dobrým mravům, a co teprve, když se jednalo o imaginární nadváhu samotné šéfredaktorky.

            „Tobě ta tvoje práce fakt leze na nervy.“ řekla paní Wurmová, „měla by sis najít něco jiného!“

            „No, třeba v redakci Receptáře pro všední den. Tam by se ti určitě líbilo.“ přisadila jsem si.

            „Jak znám Juditu, udělala by z něho do dvou měsíců speciál o dietách.“ mávla rukou paní Wurmová

            „Jo a do půl roku by vycházel na křídovém papíře.“ dodala jsem.

            „Hele, nechtěly by jste toho nechat?“ řekla Judita, „Jsou zajímavější témata k hovoru, než já, ne?“

            „Jo a jaký? Třeba jak shodit pět kilo za pět dnů?“ zaryla jsem.

            „Nech toho, nebo shodím já tebe. Ze schodů. Mamíí, řekni jí, ať toho nechá!“

            „Ale děvčata…“ řekla paní Wurmová a zahihňala se.

Pak se  v pokoji rozhostilo ticho. Tři ženy, jedna bledá a pokradmo si sahající do vlasů, aby zjistila, kolik jich uvízne mezi prsty tentokrát. Druhá štíhlá a elegantní i v domácím úboru, s úzkými rýhami od nosu k bradě, kterou strach o nemocnou někdy docela ochromí. A já, ta třetí, baculatá a unavená po cestě, ale celkem vzato docela v pořádku.

            „Víte co jsem vám chtěla říct?“ vyhrkla jsem, protože mě napadlo, že to by mohlo být to pravé téma k hovoru. „U nás v Cruz se stala vražda. V jednom hotelu zabili mladou holku, modelku a já jsem tlumočila policii.“

            „Vážně, Zuzanko? A jak přišli na tebe?“ vyptávala se paní Wurmová.

            „Ale mami, to přece není důležité.“ durdila se Judita

            „Jakto, že to není důležité?“ bránila se maminka.

            „Tlumočnice havarovala v autě a nikoho jiného nemohli sehnat.“ řekla jsem a pak jsem oběma ženám vylíčila průběh vyšetřování i moje dohady.

            „Takže tys přijela do Prahy, abys tady pátrala? No teda Zuzano, ty jsi vážně cvok!“

            „Proč by Zuzanka byla cvok? To se přece neříká. Ale pravda je, že by to mohlo být nebezpečné, Zuzko.“ řekla paní Wurmová.

            „Ale mami, nebezpečný to určitě není! Nebo vlastně možná jo? Zuzán, tys sem fakt přijela pátrat?“ než jsem stačila Juditě odpovědět, zeptala se mě zase paní Wurmová: „A ty máš na někoho podezření?“

            „Podezření bych měla,“ odpověděla jsem, „jenomže dohromady na tři lidi. A všichni to určitě neudělali.“

            „Takže ty teď musíš vyloučit toho, kdo to spáchat nemohl…“ řekla Judita.

            „Jo a  zjistit, kdo to opravdu udělal.“ odpověděla jsem.

            „A kdože jsi  říkala, Zuzanko, že tam v tom hotelu byl?“ zeptala se paní Wurmová.

            „No ty dvě holky, pak takoví novomanželé, Slámovi se jmenovali. Pak dva kluci, co spolu žijou, on je kadeřník a ten druhej má myslím fitness. To byla docela ostuda, protože mě nedošlo, že jsou to homosexuálové.“

            „Počkej,“ přerušila mě Judita, „dva teplí, nejmenuje se ten kadeřník Michal?“

            „Jo, Suchánek.“

            „Tak toho znám, někdy pro nás dělá a Bára, moje asistentka se k němu chodí česat. Je takovej hodně užvaněnej.“

            „Ty myslíš Juditko, že to mohl udělat on?“ zajímala se paní Wurmová.

            „Mami, já nemyslím nic, protože jsem tam vůbec nebyla, na to se musíš ptát Zuzany. Ale nevidím důvod proč by ti dva zabíjeli nějakou holku. Jak si to říkala, že se jmenovala?“

            „Magdalena Outratová.“

            „To mi nic neříká. Možná, kdybych ji viděla na fotce.“

            „A kdo tam byl ještě?“ byla dál zvědavá maminka.

            „Potom nějací Kohoutovi. Ony je docela sexy chlápek, má počítačovou firmu a ona je taky pěkná ženská. Ten Kohout s tou mrtvou krátce chodil. Pak Vránovi, oba učí na elektrofakultě nebo ona je na stavební? To už si nepamatuju. Pak Kolářovi, on je gynekolog a ona zubařka. Taky se s tou zavražděnou vyspal, ale prý už před lety, když sloužila jako sestřička v nemocnici. Pak Hromádkovi, to byli takový dost děsní důchodci, hlavně ona. A víte že už si nemůžu vzpomenou kdo tam byl? Jo víš kdo tam byl, Judito? Hnáta!“

            „Cože, kdo?“ nechápala přítelkyně.

„No ta z gymplu, byla zamilovaná do chemikáře.“

„Laděna Hnátková? Fakt, jo?“

„Jo! A víš koho si vzala? Toho blba Březinu!“

„Cože? vypískla Judita, „Toho dementa?“

„Jo, on je totiž v balíku, jeho máti zrestituovala nějaký činžáky na Vinohradech.“

„A jaká je Hnáta teď?“ zajímalo Juditu.

„Znala jsem ji, holky?“ vložila se do hovoru paní Wurmová

„Asi ne, máti.“ odbyla ji dcera.

„Furt stejná, ne-li horší a taky už je rozvedená…“

„Že by s ní nevydržel ani Březina?“ rozchechtala se Judita.

„Teda, děvčata, copak se takhle mluví o kamarádce?“ řekla paní Wurmová.

„To nebyla žádná kamarádka, mami.“ poučila ji Judita, „To byla vždycky leda tak blbá husa. Donášela kantorům a každého pomlouvala.“

„Když jste mluvili o těch restitucích, děvčata… Vzpomněla jsem si, jak jsi mluvila o té paní Vránové, že by to mohla být zasvobodna Milička Gregorová. Jak byla si stará?“ zajímalo paní Wurmovou.

„Tak pětačtyřicet.“ odpověděla jsem

„To by mohla být ona. Přednáší na  technice a její manžel taky, že ano? Ona zdědila velký majetek. Ale opravdu velký. Jejímu dědečkovi patřil  velkostatek, lesy a polnosti, taky několik cihelen. Měli vápenku, pily a tady v Praze pět ulic na Zižkově a nějaké domy v Nuslích.

„Jo? Měla jsem pocit, že majetek patří jejímu manželovi.  Asi jsem se spletla.“ řekla jsem.

„Taky měli pěknou sbírku obrazů, ale o ty se možná ještě soudí s galerií, to přesně nevím. Já jsem znávala její maminku, ona byla spolužačka Minky, mé sestry.“

„Když vás tak teda poslouchám, tak si říkám, že svět je hodně malej.“ podotkla Judita. Pak vykřikla: „Já myslím, že to je jasný! Zabila ji Hnáta!“

„Proboha koho, Juditko?“ vyděsila se maminka.

„No přece tu modelku, mami.“

„Hnáta né.“ namítala jsem.

„Tak to udělala ta důchodkyně. Jak jsi to říkala, že se jmenovala?“ zeptala se Judita a svoji otázku podpořila šťouchnutím do ramene.

„Hromádková.“

Jo, stará Hromádková! Říkala jsi přece, že byla protivná. Třeba nesnášela mladý holky a fik! Už to bylo.“ rozvíjela dál své teorie moje už lehce whiskou ovlivněná přítelkyně.

„Žádný fik. Ta mrtvá byla uškrcená, ne podřezaná. Hm.. ještě někdo tě napadl?“ zajímalo mě.

„Někdo z personálu… Šílená pokojská! Co ty na to?“

„To mě taky napadlo, že to mohl být někdo z hotelu.“ řekla jsem.

„A proč jsi teda tady v Praze?“ zajímalo ji.

„Protože recepční měl alibi,“ prohlásila jsem suše. 

„Tak to je jasný, udělal to…“, nadechla se  Judita, ale nejednou se zarazila: „Mami a vzala sis prášky?“

„Jé Juditko, já nevím. Já se hned podívám.“

„Mami, já se z tebe zblázním. Ty nevíš, že doktor říkal, že je máš brát pravidelně?“

„Já vím, ale já jsem byla dnes  nějaká zmatená.“

„Já vím mami, já se skočím kouknout do ložnice, kde ty léky máš.“ řekla Judita a odešla z místnosti.

„Jsem ráda Zuzanko, že jste k nám přišla, ona je Judita pořád v práci, ani se nikam bavit nechodí.“

„Ale to já taky, paní Wurmová.“ chlácholila jsem ji

„Já vím, ale když vy nejste sama Zuzanko, jako ona.“ řekla.

„Máš v těch lécích  pěkný binec, mami.“ zahalekala Judita.

„Ale  to snad ne,“ vyděsila se paní, „ty jsi je nenašla?“

„Ale to jo, ale jednou si bereš z jednoho plata, podruhé z druhého, vždyť v tom nemáš žádný systém!“

„No, však ty na to přijdeš.“ řekla paní Wurmová, „Víte co mě holky napadlo? Že bych si možná mohla ty vlasy oholit a nosit šátek? Co vy na to? Mě se paruky hrozně protiví.“

Podívaly jsme se s Juditou a sebe a rozesmály jsme se. Paní Wurmová na nás chvíli nechápavě zírala  a pak se začala smát s námi.



Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 
Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017