Nejlepší vánoční dárek

Vánoce 2006







Nejlepší dárek  nebyl vymodlený kočárek pro panenku. Přišel příliš pozdě, už jsem si na něj připadala velká a posléze v něm spával kocour Matěj. Ani perlový náhrdelník a náramek (skrývalo se za ním špatné svědomí dárce), ale něco úplně jiného.

Toto je jediná fotografie, kterou jsem našla. Myslím, že i když zcela nekvalitní, docela dobře vyjadřuje moji euforii...

Miluju Jamese Bonda. Již léta. Ne každá jeho filmová podoba se mi úplně zamlouvá, ale miluju ho. Můj muž ho nemiloval, ale přesto jsem  k vánocům dostala stříbrný kufřík plný DVD, byla to jakási limitovaná edice, pekelně drahá. Psal se rok 2006 a o youtube a stahování filmů se mi ani nezdálo...
Ačkoliv Petrovi musel ten dárek připadat dětinský a nehorázně předražený, přesto mě čekal pod stromečkem. A já  měla ohromnou radost. Z obsahu dárku, ale hlavně z toho, že můj muž ví, co se mi líbí a chce neě potěšit. A taky proto, že to bylo překvapení. Vůbec jsem totiž netušila, co dostanu. Jo, jsem trochu dětinská, vím... Ale tu euforii svátečního večera spojenou s vzájemnou láskou cítím dodnes.

A o tom jsou pro mě vánoce. O lásce. Udělat tomu druhému radost. Potěšit ho i když si sama myslím, že má hrozný vkus a žádnou novou zbytečnou pitomost nepotřebuje...

 Přeju Vám krásné vánoce 2016!

 

 

Děkuji, že mě čtete. Vaše Helena Hardenová

Příliš mnoho náhod, kapitola 5

Na Kanárech je fajn, že zimní boty tu nosíte jenom pro parádu a v žabkách můžete klidně strávit celý rok...

K márnici jsem si vzala svoje auto a pomalu jela v serpentinách za policejním vozem. Také jsem zavolala Isabel, zda se podařilo setkání Richarda s Mayerovými. Zprávy byly příznivé, zdálo se, že německý průmyslník  a jeho paní  konečně našli, co hledali. Což mě  po sedmnácti navštívených objektech opravdu potěšilo.

Možná vás napadne, proč teď, když jsem vdaná a práce v Praze už mě tak unavovala, jenom nesedím na terase nad mořem a nelakuju si nehty.

Důvodů je několik. Za prvé si nehty nelakuju, jenom někdy na nohách. Za druhé se mi začalo zajídat být na Marcusovi závislá finančně. Mám sice nějaké peníze z prodeje své agentury, ale nemám chuť je utrácet. Jsem ten typ co má raději rezervu než dluhy. Asi je to tím, že když mi bylo dvaadvacet, byla jsem ve čtvrtém ročníku vysoké a umřel můj roztomilý rozhazovačný tatínek, musela jsem si na jeho pohřeb půjčit. Existuje ovšem i třetí důvod a sice to, že nicnedělání má na mě devastační účinky. Chcete vědět jaké? Když se nudím, tak mám tendenci nudu zahánět alkoholem.

Zjistila jsem totiž, že když si dám skleničku vína k obědu, skleničku portského po obědě, pak ještě jednu ke kávě a jeden, dva nebo tři koktejly k večeři, snáším tu zlatou nudnou klícku tak nějak lépe.

Ovšem jednoho dne, když mě napadlo, že portské k snídani by taky mohlo mít něco do sebe, jsem se zarazila a šla se podívat do zrcadla. Obraz který jsem viděla mě  nijak nepřekvapil,  blondýna s prvními vráskami okolo očí, široké lícní kosti a docela pěkná ústa, slovanský šarm tomu říká Markus.

„Jakpak asi budeš děvče vypadat,“ řekla jsem svému odrazu „když budeš snídat portské, co? Jako madame Olaf-Cave, že jo.“

Karen Olaf,  rozená Cave, je Markusova velmi, velmi vzdálená příbuzná, žije taky na Tenerife, v luxusním apartmá v Los Christianos. Snídá šampaňské, obědvá whisky a večeří koňak a má znepokojující zvyk dotýkat se  hubenýma rukama plnýma chřestících prstenů  svého obličeje, jakoby se chtěla přesvědčit, že jí kůže na tváří stále dobře drží, a vyprávět všem kdo jsou ochotni jí naslouchat, ale především s ní pít,  jak je nešťastná a stále opuštěná. Její manžel provozuje úspěšně námořní přepravní společnost a jeho heslem je, že žena má opatrovat rodinný krb a nestarat se o zlý svět za okny ložnice.

„Zuzanko, děvečko,“ pravila jsem tehdy své dvojnici v zrcadle, „nejvyšší čas na útěk z ráje, nebo z tebe bude madame Wilderová-Opilcová.“ Takže proto prodávám domy a piju zase jen jednu skleničku červeného  po večeři a raději už ne každý den.

Naštěstí mě prodej realit baví. Navíc jsem zjistila, že dobrý byznys je nabízet domy nebo byty už zařízené. Na ostrovech se hůř než na pevnině shání nábytek a ostatní vybavení bytu, zvlášť když jste cizinec a máte málo času nebo nemáte chuť utrácet spoustu peněz. Mě zařizování interiérů těší. Na to, že bych mohla prodávat také zařízené domy mě přivedl Markusův známý z Hamburku, který při návštěvě u nás chtěl  vědět, kdo nám dům zařizoval. Byl to můj první zákazník. Je fakt, že to byla moc zajímavá práce, zařizovat dům svobodnému muži. Nakonec jsem mu vymyslela dům jako pro Jamese Bonda, mého oblíbeného hrdinu. Joachim byl nadšený, zda byly nadšeny jeho dámské návštěvy, když se šlechtily v  minimalistické koupelně obložené šedou břidlicí, to už bohužel nevím. Pokud by ale Joachim hodlal zakotvit  v přístavu manželském, mám už pro novomanželku vymyšlenou druhou koupelnu s růžově žilkovaným mramorem, co tak pěkně lichotí pleti.

 

V márnici dívka zvracela. Ani jsem se jí nedivila. Uškrcená Magdalena vypadala zřejmě dost odpudivě,  místnost byla cítit ledasčím a při cestě do márnice se Šárce nálada ani žaludek nespravily. Já sama jsem nesebrala odvahu, abych přistoupila blíž ke stolu na kterém leželo to, co zbylo z krásné modelky. Bledězelená dívka potvrdila, že  tělo s černajícím obličejem patří její kamarádce a utíkala ven. První nával nevolnosti ji zastihl ještě uvnitř.   Vyšla jsem za ní. Opírala se  o rezavé zábradlí a dávila mezi opuncie rostoucí pod rampou.

 Stáhl se mi žaludek a musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout. Ten telefon ráno jsem opravdu neměla brát, řekla jsem si dnes už podruhé.  Pak jsem vytáhla z kabelky papírové kapesníčky a z boční kapsičky i zbytek osvěžujících ubrousků. Dívka se nakláněla přes zábradlí a vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Vezměte si to a utřete si obličej.“ podala jsem jí osvěžující ubrousky. Nechápavě se na mě podívala a pak zavřela oči. „Jen si je vezměte, udělá se vám  líp.“ Pak mě napadlo ještě něco. Znovu jsem zapátrala v kabelce. Markus se mi vždycky směje, že mám v tašce úplně všecko, že z ní snad jednou vytáhnu  i živého králíka. Po chvilce přehrabování jsem nahmatala to, co jsem hledala, plochou malou hlavičku reklamní whisky, kterou jsem před týdnem sloupla z titulní strany koupeného časopisu. Teď by se mohla hodit. Raději jsem nedomýšlela, co by na to řekl kapitán, ale bylo mi jasné, že ta trocha alkoholu děvče nezabije, spíš naopak a podala ji zbědované Šárce.  Ta se opřela o zeď, otřela si obličej a pak odšroubovala malý uzávěr. „Díky. Je mi fakt blbě.“ A opatrně se napila, nepatrně se otřásla, pak obsah dopila a lahvičku  hodila do nedalekého křoví.

„Je to lepší?“ měla jsem pocit, že to ještě pořád není ono. Znovu jsem proto zalovila v kabelce a vytáhla sprej s vodou z termálního pramene.

Napřed jsem si postříkala obličej sama,  pak jsem ho podala dívce. Ta si vodní spršku nastříkala i na vlasy a do úst, zatřepala hlavou a  sprej mi vrátila. Pak chvíli zhluboka dýchala. „A trochu ledu v tý kabelce náhodou nemáte? Hodil by se na čelo.“ zeptala se.

„To nemám, ale plavky ano“ odpověděla  jsem, „a taky opalovací krém, šitíčko a šátek,  z toho ale asi nepotřebujete.“

„Ne díky, ale ta whiska mi bodla. Fakt dík. Bylo to hrozný, že jo? Kdepak by mě napadlo, že Magda může takhle skončit. Vona byla tak vopatrná, nešla by s cizím nebo s někým, komu nevěřila.“

„Tak tomuhle asi věřila.“ poznamenala jsem.

„Jako komu myslíte, tomu vrahovi?“

Neřekla jsem nic, protože pokud byla pravda to, co mi  dívka několikrát zdůraznila, a sice, že Magda Outratová byla opravdu opatrná, pak bylo zřejmé, že vraha znala. Navíc šlo pravděpodobně o člověka, který v hotelovém areálu bydlel nebo pracoval. Umínila jsem si, že kapitánu Rodríguezovi musím tento poznatek zdůraznit, ale pak mě napadlo, že je mu do zřejmě jasné.

 

Po návratu do hotelu Šárka Vyšíková podepsala výpověď a chtěla odejít do svého pokoje. Kapitán ale zavrtěl hlavou a řekl, „Řekněte jí, že půjdeme prohlédnou jejich apartmá. Potřebuji vědět, jestli chybí nějaké oblečení té Outratové. Naši to tam sice  prohledali a zdá se, že tam to děvče nezabili, ale musím mít jistotu, že v něčem z toho pokoje odešla, chápete madam? Ale to nevysvětlujte, jen řekněte, že se jdeme podívat do jejího pokoje, ano?“ Pokývala jsme hlavou a sdělila dívce další program. Neměla radost.

V ložnici bungalovu, který původně obývaly obě dívky, to vypadalo jako po boji. Napadlo mě, že je to následek činnosti policie, ale podle toho, že Šárka nehnula ani brvou, jsem usoudila, že se jedná o běžný stav jejich ložnice. „Zkontrolujte prosím oblečení vaší kamarádky a řekněte nám, zda něco chybí.“ požádala jsem dívku.

„To jako, jestli někdo něco ukradl, nebo co?“  vyjela na mě.

Přeložila jsem kapitánovi její otázku, protože jsem měla pocit, že ho zajímá, co dívka říká. Potřásl hlavou a řekl. „Řekněte jí, ať nám jenom řekne, jestli nějaké oblečení chybí. Jsem zvědav v jestli v tom nepořádku vůbec něco pozná!“ To ale kapitán Šárku podcenil. Zdálo se, že v ošacení své kamarádky se orientuje víc než dobře.

Zkontrolovala, co leží poházeno v ložnici, zašla do koupelny a pak otevřela dveře skříně. Přejela rukou  plná ramínka na šaty, pak zrevidovala hromádky prádla v poličkách. „Takže,“ řekla, „měla na sobě černý krajkový top od Kely Kempicky, ten měla z Vídně. Černé Versace kalhoty, dole s kanýrkem.“ Sklonila se k nejspodnější polici, kde byly naskládané boty a pokračovala: „Černé mokasínové pantofle, vypadaly jako Gucci, ale byla to napodobenina.“

„A prádlo?“

„To nevím, asi šla naostro. Podprsenku neměla určitě, tu nenosila skoro nikdy. Počkejte, ještě se podívám a zalovila v hloubi skříně. „To nepoznám, jestli něco chybí, možná černá tanga, myslím kalhotky.“

„A kabelku neměla?“ zeptala jsem se.

„Kabelku?  Jo ta tady není, měla takovou   vyšívanou barevnejma korálkama, to ani nevím odkud ji měla.“   Přeložila jsem kapitánovi, co mi dívka sdělila. Zatvářil se  netrpělivě. „No aspoň víme, že odtud neodešla nahá. Tak půjdeme, madam. Řekněte jí, že už tu může zůstat.“

Nedalo mi to a k tomu, co mi řekla   kapitán jsem přidala ještě jednu otázku: „Když byla takhle oblečená, kam podle vás mohla jít? Takhle by šla na tu diskotéku?“

„Aha, řekla dívka, „to ani ne. Na disko by šla třeba v tomhle…“ a ukázala na ramínko  ve skříni, na kterém visely černé minišaty s úzkými ramínky ozdobenými štrasovou šňúrou. A nejspíš by si vzala jehly. Měla tady jedny, originál Grodnik, koukněte…“ a ukázala do spodní police skříně.

„Takže si myslíte, že se by se šla před tou diskotékou ještě převléknout?“ zeptala jsem se.

„Možná by ani nemusela,“ odpověděla dívka, „to co měla na sobě celkem šlo, ale ty boty mě nesedí.  V mokasínech na disko, to nevím. Ještě něco budete chtít?“ zakvílela najednou a podívala se ke dveřím, u kterých už postával kapitán. „Jsem fakt děsně unavená, potřebuju si jít lehnout.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 4

Všechny přírodní pláže na Tenerife jsou z černého písku...

Zdálo se, že dívka skončila a čeká, co bude. Rychle jsem přeložila kapitánovi obsah výpovědi a zeptala, jak dál pokračovat.

„Ještě jednou zrekapitulujte její pohyb v hotelu a ten pak zapište. Pak se jí zeptejte, co ví o té své kamarádce. Čím se živila, přátelé, nepřátelé, milenci, bývalí milenci, co dělala včera večer a v noci, s kým se tady seznámila. To samozřejmě postupně, je mi jasné, že je s ní horší pořízení.“

„To je,“ odpověděla jsem, „a  jsem moc zvědavá, co bude teprve říkat, až jí povezete do márnice.“

„Možná to nebude tak hrozné, tyhle holky bývají dost otrlé. Ony už všechno viděly v televizi, tak to tak neberou.“ řekl kapitán.

„No nevím, jestli už viděla nějakou svoji kamarádku uškrcenou in natura. Jak to mrtvé děvče vypadá? Zle?“

„ Obličej je opuchlý a promodralý, ale základní rysy jsou myslím k poznání. Tak zkuste madam pokračovat, ať se trochu pohneme.“ Pomyslela jsem si, že mě to nemusí připomínat, protože momentálně by se beze mě nehnuli vůbec. Jedovatou poznámku jsem ale spolkla a spustila česky: „Slečno, teď si to ještě jednou zrekapitulujeme a já ty údaje zapíšu do protokolu. Takže, v jedenáct hrajete kulečník s panem… Jak se jmenuje?“

„Sláma, René Sláma.“

„Pak přijdou Němci. V kolik hodin?“

„Mohlo být tak asi něco po půl dvanácté. Tak asi, nevím přesně.“

Svědek jak víno, pomyslela jsem si, nechtěla bych být policajtem ani za nic. „Mimochodem, a jak jste se s těmi Němci domlouvala, když jste s kapitánem odmítla mluvit německy?“

„Nó, my jsme zas tak moc nemluvili, to jsou spíš takový srandičky, však to znáte, ono těm chlapů ani nemusíte moc rozumět, stačí, když se smějete, jim to stačí. Pár slov samozřejmě umím,  no a zbytek rukama nohama. A tomu policajtovi jsem ale fakt skoro nerozuměla.“

 „Dobře a pak ti Němci odešli?“

„Jo, protože jsem s nima nechtěla jít k tomu moři. Takže se zvedli, že prej se pak uvidíme na té diskotéce, já jsem čekala, že se konečně objeví Magda.

„Kolik bylo, když odešli?“

„Nó, vypila jsem s nima čtyři tequily a dvě piva, to si pamatuju, takže to mohlo trvat tak hodinu, i s těma pivama, to bych dřív nezvládla.“

„Takže bylo půl jedné.“ Rychle jsem zapsala získané časové údaje.

„Asi teda jo.“

„A pak jste měly mít sraz s tím recepčním?“

„Jo, kdybych to Magde neslíbila, že půjdu s ní, tak už bych šla spát. Ale když on měl přijít ten  Manolo a jít s náma na to disko, jakože nás tam provede. Ale nepřišel. To už jsem říkala,  ne? Von měl totiž zájem hlavně o Magdu, ale ona chtěla, abychom šli všichni. To jsem si slíbily už před dovčou, že večer budem z hotelu chodit spolu, abychom nepřišly k úrazu. Tady prej není velká zločinnost, no a vidíte, Magda je mrtvá. Já tomu furt nemůžu uvěřit.“ zakvílela dívka a znovu sáhla do kapesníku.

„Čí to byl nápad, ta dovolená?“ zeptala se jsem se iniciativně

 „Magdin, ona řekla, že  to bude bezva, když se pojedem trochu orazit a opálit se, ze solárka to není  jako od moře. Mě přišlo divný jet v říjnu k moři, ale je fakt, že tu furt teplo. Taky mě musela trochu založit. Já jsem už s žádnou dovolenou letos nepočítala.

 „Kolik vám půjčila?“

„Patnáct tisíc. Ona věděla, že jí to v pohodě splatím, protože mám sjednanou zakázku na focení oblečení do zásilkovýho katalogu, na to se mi taky hodí bejt opálená, že jo, to vždycky líp vypadá.Vy na mě tak koukáte snad si nemyslíte, že jsem ji zabila kvůli blbejm patnácti tácům? No to snad ne?“ Vykulila na mě zarudlé oči.

Poprvé jsem měla  pocit, že se  opravdu bojí. Přeložila jsem kapitánovi její slova. Když jsem skončila překlad dodala jsem : „Já si ale nemyslím, že tohle by mohl být motiv, to je opravdu malá částka.“

„Taky myslím, že asi ne.“ řekla kapitán. „Kolik je to v EUR?“

„Asi 420, ale v Čechách to není zas tak málo, pro někoho je to  měsíční příjem. Myslím ale, že tahle děvčata si dokázala vydělat měsíčně víc peněz.“

„Vy pracujete také jako modelka?“ zeptala jsem  se dívky. Ta, i když se na ní kocovina a šok ze smrti kamarádky podepsaly, vypadala  stále  atraktivně. Měla tmavé dlouhé vlasy stočené do uzlu na temeni hlavy, štíhlé ruce a nohy a dobře formovaná ňadra. Oblečená byla do béžového přiléhavého tílka a červených velmi krátkých  šortek, na nohou měla  lesklé červené a očividně drahé sandálky. Dojem kazily vlastně jen červené skvrny na tváři a zarudlé oči. Ale  co se souladu barev týká, bylo to dokonalé dílo.

„Taky, ale někdy když není dost kšeftů, mě totiž nejdou moc jazyky, takže dělám skoro jen doma, dělám hostesku na firemních večírcích nebo takovou tu prezentaci výrobků, víte co myslím?“ Zavrtěla jsem hlavou, že ne a dívka plynule pokračovala. „No to dělají hlavně firmy pro prodávají třeba whisky nebo čaj nebo nějakej novej výrobek, třeba jsem takhle dělala pro Danone nebo pro Nestlé, víte to jsou ty prezentace v supermarketech nebo na veletrhu, ty ochutnávky, máte na sobě nějakej kostým třeba. To mě bavilo, taky se dá u toho dost vydělat, člověk si to musí hlídat, aby mu tu práci někdo nevyfoukl.“

„Vy jste z Prahy?“

„Ne z Budíkova, to je taková šílená díra u Humpolce. Srandovní název, ale fakt hroznej zapadákov, když nemusím, tak tam nejedu, naši už si zvykli, že jsem v Praze, zvlášť když vidí, že se mi daří celkem dobře, akorát děda si furt myslí, že se tam vrátím. To bych to teda chytla.“

„Magda se živila podobně jako vy?“

„Jo, ale měla víc kšeftů na focení, vlastně ani nevím proč víc než já, přitom jsme si byly tak podobný jako bychom byly sestry, hodně lidí to říkalo. Chlapi na ni letěli víc. Nevim proč, přece jen už byla starší. Ale ona stejně už zase neměla nikoho nastálo, říkala, že  většína chlapů jsou zbabělci. Že na toho pravýho pořád ještě čeká.“ dodala dívka a poprvé za tu dobu co jsme spolu mluvily mi pohlédla  do očí.

„A tady se o ni někdo zajímal?“

„No tak různě.“ řekla neurčitě dívka a začala si prohlížet nehty na pravé ruce. „Ježišmarjá, mě se asi odloupne nehet na prsteníčku, potřebuju si dojít pro lepidlo!“

„Slečno Vyšíková,“ nasadila jsem tón středoškolské profesorky, „možná jste si nevšimla, ale policie je tu proto, že vyšetřuje vraždu vaší kamarádky. Co když jste třeba něco nebo někoho viděla nebo něco zaslechla? Zkrátka víte něco, co by tu událost mohlo objasnit. Mohlo by se stát, že když nám to neřeknete, vrah třeba může začít ohrožovat i vás.“

            Dívka zvedla hlavu. „To myslíte vážně?“ řekla a mírně zezelenala. Nevím zda změna barvy souvisela  s tím, co jsem jí řekla nebo s tím co včera večer vypila.

            „Tady se líbila víc chlapům co vím, třeba tomu recepčnímu, a to by byla dobrá partie, taťkovi patří hotel, tady se daj vydělat slušný prachy. I když Magda si připadala na hospodu moc nóbl. No ale bylo jí už dvacetosm i když vypadala furt dobře, ale  v naší branži už je to dost vysokej věk víte. Taky byla každej den v posilovně, chodila na kosmetiku, na solárko, taky mluvila o tom, že by snad chtěla znovu začít chodit na vysokou, nechala toho prej ve druhým ročníku, ale to jsme se ještě neznaly. Balil ji taky ten Němec Hanzi, vona uměla dost dobře německy, ten jí taky ale moc nevoněl, von je pekař, má svoji pekárnu, no ale Magda říkala, že mezi rohlíky se zavřít nenechá.

            Fascinovalo mě jak  dívky zřejmě už po pár minutách seznámení tvrdě hodnotily bonitu každého nápadníka, a to jednak z pohledu okamžitých výhod – pozvání na večeři, projížďka drahým autem, tak i z pohledu perspektivního životního partnera – společenské postavení, plat, majetek.

„No a z Čechů tady… No a jasně, že se líbila taťkům co jsou tady s náma, ale co i nima, že jo? Ty skásne mamina hned jak donesou domů výplatu. Sami si nekoupí ani pivo. Pak je tu taková surfařská parta čtyři kluci a holka, no ale s nima taky nic není, oni jsou dost sociálka, všechny prachy uvalí za tu svoji výbavu a tak. Jeden z těch kluků po ní koukal,  ale jak jsem říkala, to je holá prdel, navíc ještě študuje, ten bude zajímavej tak za deset let, ale tolik času Magda neměla.“

„To znamená, že ona sem jela někoho jak říkáte sbalit?“

„To jsem neřekla.“ odsekla dívka příkře a znovu začala studovat svoje nehty. „To je přece normální, že než začnete s chlapem chodit, tak si ho otaxujete, ne?“

„Kdy jste  slečnou Outratovou viděla naposledy?“ zeptala jsem se.

„Při večeři, jedly jsme až o půl deváté. Pak jsem si šly sednout na bar, Magda za chvíli řekla, že se půjde ještě převlíct na večer a zatelefonuje si a tak. Domluvily jsme se, že kdybychom se minuly, tak se sejdeme nejpozději o půl jedné na baru. Chtěli jsme jít i s Manolem na to disko, to už jsem říkala, ne?“

„Vy jste se nezajímala o to, co bude do půlnoci dělat?“

„Nejsem její chůva, ne?“

„To jistě ne, ale říkala jste, že jste si slíbily, že budete chodit spolu.“

„No jo, ale to jako někam mimo a tak. Ježiš já nevim, on je tady s manželkou takovej  kluk, docela se mu divím, že se mu chtělo tak brzo ženit. Oni jsou tu na svatební cestě nebo co, ale ona se hned na začátku spálila a snad měla nějaký žaludeční problémy,  tak je furt zavřená v bungalovu. No a on je takovej srandista. Dělá něco do počítačů a vyzná se v muzice a fakt je s ním sranda. Tak jsme si vykládali a hráli kulečník. Já se ráda jen tak bavím, nechci se ještě na nikoho vázat.“

„Dobře, takže podle toho co jste mi řekla, neměla slečna Outratová v úmyslu odcházet z hotelu?“

„Já nevím, vždyť říkám, že jsem jí nehlídala.“

Usoudila jsem, že víc informací už z děvčete nedostanu. Taky mě napadlo, zda  by  v zájmu věci nebylo vhodné naservírovat slečně alespoň jedno pivo pro vyrovnání hladiny a oživení paměti. Tušila jsem ale, že by kapitán Rodríguez s touto podporou výslechu nesouhlasil.

„A kdy jste se vrátila do pokoje?“ položila jsem podle instrukcí další otázku.

Šárka se zatvářila poněkud neurčitě. „Řekla bych tak něco po půl druhé. Asi. Magda furt nešla a mě se udělalo už trochu blbě a navíc se všichni někam vypařili…“

„Kdo všichni,“ zajímalo mě.

„No všichni,“ řekla trucovitě, „a taky mě tam otravoval jeden z těch  Holanďanů co jsme s nima seděla před těma Němcema a už byl hodně otravnej. Oni někteří ti debilové si myslí, že když jste z východní Evropy, tak jste celá podělaná, když vám zaplatí pivo.“

„No, tak si to shrneme, přiletěly jste sem  17. října. To znamená, že jste tu teď desátý den, jestli dobře počítám, jste tu na tři týdny, to znamená že  v neděli odlétáte. V baru jste byla nepřetržitě od večeře až do půl druhé. Je to tak?“

„Asi jo.“ řekla dívka najednou docela bez zájmu. „Je mi opravdu docela špatně, nemohla bych si jít aspoň chvíli lehnou?“

„Obávám se, že to záleží spíš na kapitánovi než na mě. Já teď udělám zápis z toho co jste mi řekla a přeložím mu to. Vaši výpověď pak vytisknu a vy si ji budete moci přečíst.“

„Panebože, to tady budeme ještě hodinu.“

„Myslím, že to záleží spíš na vás než na mě. Kdyby jste si vzpomněla ještě na něco důležitého nebo zajímavého tak můžeme samozřejmě vaši výpověď doplnit.“ Podívala jsem se na kapitána, který nás celou dobu  sledoval  a začala pořizovat zápis toho, co mi dívka sdělila o mužích, kteří o její mrtvou přítelkyni projevovali zájem a tom, jaký byl způsob její obživy. Po celou dobu co jsem psala dívala se dívka z okna. Seděla klidně s lehce nachýlenými rameny jakoby zapomněla kde je a proč tam sedí. Dopsala jsem, uložila dokument a seznámila kapitána s obsahem výpovědi. Ten ji vyslechl a nespokojeně si odfrkl: „Ta ženská nám nic neřekne, možná i něco ví, ale těžko to z ní dostaneme. No nic madam, zkusíme to ještě později, třeba si vzpomene v márnici.“

„Kdy tam chcete jet, kapitáne?“

„Abych pravdu řekl, nejraději ihned. Myslím, že bychom se mohli pohnout zase o kousek dál, no a taky bude siesta, od dvanácti do čtyř bude zavřeno.“

„V márnici taky?“ Ani po dvou letech života na ostrově jsem si na některé místní zvyky docela nezvykla i když uznávám, že je mnohem příjemnější přes poledne odpočívat než pracovat. „A co když někdo umře o půl jedné?“

„Mrtvoly madam většinou počkají, to spíš živí spěchají.“

„Tentokrát bych ale řekla, že vy také spěcháte.“

„Je těžké vyslýchat podezřelé, když jim nerozumíte ani slovo. S tou márnicí ale budeme muset počkat, až se najde jiný tlumočník.“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mě kapitán jenom zkouší nebo zda opravdu rezignoval na moji účast při identifikaci těla. I v tom krátkém čase, který jsme společně  strávili ve špatně větrané kanceláři jsem pochopila, že se především snaží dělat dobře svoji práci. Takové lidi mám ráda.

„Pojedu tam s vámi,“ řekla jsem, „je to v téhle chvíli nejrozumnější řešení.“

Moje nadšení nad vlastní občanskou uvědomělostí ovšem poněkud schladil pocit, že kapitán stejně s ničím jiným nepočítal.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 3

Přístav v Puerto de la Cruz, Tenerife

Pokud se v místnosti mluvilo španělsky, tmavovláska na židli usedavě a jak se mi zdálo, poněkud demonstrativně, plakala. Nepřestala ani v okamžiku, kdy jsem se do místnosti vrátila s přenosným počítačem v ruce. Usadila jsem se u druhého stolu v místnosti. Stál u stěny a soudě podle hromady předmětů na jeho desce sloužil spíš jako odkládací plocha než jako pracovní stůl.  Odrhnula jsem na stranu kupu písemností, týden staré noviny, porcelánového slona, pouzdro na brýle a prázdný popelník.

Rozložila jsem notebook a pro jistotu jsem ho zapojila do zásuvky. Přisunula jsem si poslední židli v místnosti  a připadala jsem si jako slečna, co přišla první den do zaměstnání, šéf se tváří, že o ní slyší poprvé v životě a ona vůbec nemá ponětí, co ji čeká.

Nato si kapitán odkašlal a řekl: Seňorita Vyokova, por favor..“

„Slečno Vyokova,“ přeložila jsem snaživě, „prosím…“.

 Slečna nereagovala, kapitán pokrčil rameny a bouchl pěstí do stolu. Dívka nadskočila na židli, ale dál si tiskla kapesník k obličeji a vzlykání zesílilo.

Musela jsem ocenit, že jako herecký výkon to nebylo špatné. Bohužel na kapitána Rodrígueze tento výstup zvláštní dojem neudělal a policista začal brunátnět. Bylo jasné, že tu budeme tak dlouho, až kapitán dostane své informace. Ať se slečna třeba staví na hlavu.

Usoudila jsem, že bude na místě vyzkoušet jiné komunikační prostředky. Vstala jsem, přistoupila k dívce a položila ji ruku zlehka na rameno. Zvedla ke mně opuchlé oči. Byly sice trochu uslzené, ale podle slabého nakyslého závanu jsem usoudila, že příčinou dívčina zoufalství je kromě vyšetřovacích metod španělské policie i nefalšovaná kocovina.

„Nechcete se něčeho napít“ zeptala se jí.

Dívka hlučně popotáhla nosem, utřela si oči a řekla: „Něco bych si fakt dala. Ten policajt mě tu už  tři hodiny drží a nechtěl mi nic dát.“

„A to celé tři hodiny pláčete?“ zajímalo mě.

„No skoro jo, vždyť Magda byla moje kámoška. Víte, my jsme spolu i bydlely. Seznámily jsme na castingu na televizní reklamu. Ona už to tam trochu znala, daly jsme se do řeči a za chvíli z nás byly kamarádky, fakt.“

„Aha, slečna Outratová byla herečka?“ zeptala jsem se.

„No, to ani ne, spíš modelka a tak. Taky hrála v jedné reklamě na pivo. V té jak ona přijde do hospody a vypije tomu klukovi pivo a on ji potom vezme za ruku, odcházejí spolu a on řekne barmanovi, bylo to skvělé a ještě bude! Víte, kterou reklamu myslím?

„Ani ne“ odpověděla jsem. „A ona tam taky mluvila, myslím v té reklamě?“

„To né, ona jen pila to pivo, a pak si olízla pusu, takhle.“ a slečna názorně předvedla jak si smyslně olíznout rty. Podivila jsem se nad tím, kam až se náš hovor dostal a řekla: „Slečno,  to je váš pas tady na stole?“

„Ano.“ odvětila trochu udiveně.

Rychle jsem zalistovala dokumentem, „Takže slečno Vyšíková, jsem Zuzana Wilder a kapitán Rodríguez mě požádal, abych tlumočila váš výslech.“

„Já jsem podezřelá?“ řekla slečna.

Usoudila jsem, že práce majitelky personální agentury nebo realitní kanceláře je procházkou růžovým sadem oproti práci policejního vyšetřovatele. „Pane kapitáne,“oslovila jsem Rodrígueze španělsky, „ mám obavu, že od slečny se toho moc nedozvíme. Vy jste ji tu opravdu držel tři hodiny a nedal jste jí napít?“

„Madam,“ rozhořčil se policista, „sedí tu necelou hodinu. Zato celou dobu nepřetržitě kvílí. Dostala kávu i vodu. Nepovolil jsem jí jen pivo, protože podle výpovědi personálu do sebe včera večer házela jednu tequilu za druhou a mám obavy, že potom by nám opravdu už  neřekla vůbec nic. Pro začátek se jí zeptejte, co dělala mezi jedenáctou v noci a druhou hodinou ráno. To je pravděpodobná doba úmrtí toho děvčete. Abych nezapomněl madam, budete muset jet s námi taky do márnice, ta Vyo… no jak se jmenuje… musí mrtvou identifikovat.“

Zatmělo se mi před očima. Do márnice. Já, která jsem v životě neviděla mrtvolu. Markusi, já tu tvoji dobročinnost snad nepřežiju.

„To nemyslíte vážně kapitáne. Jsem ochotna pomoci vám při výslechu svědků, ale do márnice jezdit nebudu. Proč ji proboha neidentifikovala tady, když jste ji našli?“

„Je zvykem identifikovat mrtvolu v márnici, madam.“

„To je určitě nesmysl, snad bylo jednodušší provést identifikaci tady.“

 „Dobře, madam, pokud bude možnost použít jinou vhodnou osobu, nebude nutné, abyste s námi jezdila, ano?“

„To je dobře, protože já těžko snáším mrtvoly. Vlastně jsem nikdy žádnou neviděla.“

„Mezi námi, madam, já mám taky raději  vloupání do auta nebo rvačku v baru. Ovšem nejraději ze všeho mám rád dobrou paellu.  Můžeme konečně začít výslech?“

Na připravenou prázdnou stránku dokumentu jsem opsala záhlaví protokolu dle vzoru, který mi podal kapitán, doplnila jsem jméno, číslo pasu, datum narození, národnost a bydliště a uložila jsem dokument pod jménem Šárka Vyšíková. Pak jsem se obrátila se na dívku, která už neplakala a dívala  se malým oknem ven do atria zarostlého kaktusy. „Mohla byste mi říct, co jste dělala mezi jedenáctou a druhou hodinou, slečno?“

„To se jako už ptá ten policajt?“

„Ano a já budu vaši výpověď zapisovat do počítače. Vy ten protokol pak podepíšete a policie ho pak nechá přeložit do španělštiny.“

„Já ale nic nevím, něco sem vypila a mám okno na celou noc, natož abych se pamatovala, kde jsem byla po půlnoci.“ Její odpověď jsem svědomitě zapsala, a pak přeložila kapitánovi. „Řekněte jí, že jestli si na nic nepamatuje, tak ji naložím do auta a zavřu v cele předběžného zadržení minimálně na dva dny. No přeložte jí to.“ Usoudila jsem, že brát ten telefon dnes ráno, byla největší pitomost, kterou jsem provedla od chvíle, kdy jsem přítelkyni Lauře slíbila, že zaměstnám jejího synáčka Richarda, notorického lenocha, a tlumočila jsem dívce policistova slova.

Dívka znovu začala nabírat do pláče. „Dobře, ale já si fakt nic přesně nepamatuju, byla jsem asi od jedenácti v baru tady v hotelu. Domluvili jsme se s Magdou, že pojedeme někdy v jednu na diskotéku, tady totiž disko začíná děsně pozdě. No a seděla jsem tam napřed se dvěma Holanďanama, co včera přijeli, ale moc jsem jim nerozuměla a taky už byli dost ožralí, tak mě to s nima nebavilo.  Pak přišli ti Němci, my jsme s nima s Magdou už jednou seděly v baru u pláže, jeden se jmenuje Helmut, druhej Hansi, pak ještě Wolfi, ten má takový to tetování na ruce, takovej ten trnovej náramek. No a s těma jsem seděla, pili jsme tequilu a pivo, pak se kluci chtěli jít koupat, ale to jsem měla strach. Oni tři na pláži v noci a já sama, na to teda nejsem stavěná. Měl přijít taky ten recepční, Manolo se jmenuje. Je to takovej mladej pěknej kluk. Magda se s ním domluvila, že půjdeme na disko. Ale on pořád nešel a Magda taky ne. Mě se udělalo už opravdu blbě, my jsme byly s Magdou celej den na slunku, abychom chytly tu správnou barvu, tady se dá v pohodě opalovat nahoře bez, to potom nemáte ty blbý bílý čárky od plavek, tak asi z toho slunka to bylo, ale jak jsem se dostala do postele to fakt nevím.“

Pár prvních vět jsem zapsala doslovně, ale pak jsem usoudila, že takhle by to nemělo cenu a už jsem si jen dělala poznámky. Přitom jsem přemýšlela, zda je děvče opravdu tak prostinké povahy nebo se snaží proudem slov jen odvést pozornost od něčeho, z čeho má strach. Vzpomněla si to totiž na milého Richarda, který když udělá v práci nějaký průšvih  také spustí vodopád slov, který mě nebo Isabel tak zničí, že zapomeneme na původní podnět toho slovního průjmu a nakonec jsme rády, že konečně zmlkne.

 

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 2

 

Začala jsem uklízet nádobí od snídaně ze stolu, když telefon v hale zazvonil znovu. Doběhla jsem k němu po druhém zazvonění. A nestačila jsem se divit.

„Haló, madame Wilder, tady je Gonzáles, policie. Viděli jsme se i s vaším manželem o velikonocích, u nás v  Cruz, jestli si vzpomínáte. Mám k vám velkou prosbu.“

„Policie? A co se děje?“

„Mohla byste prosím přijet do Puerta de la Cruz?  Aparthotel Tenerifa Mar. Prosím madam, je to opravdu naléhavé. Bude Vás tam čekat kapitán Rodríguez.“

„No dobře, ale co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Máme tu takový problém, víte. S českými turisty. Jejich delegátka dnes ráno shodou okolností havarovala v autě, je v nemocnici a já opravdu nevím, jak bychom se s nimi domluvili. Madam, moc Vás prosím.“

„Promiňte pane,“ řekla jsem, protože mě dopoledne strávené bůhví kde kvůli blíže nespecifikovaným problémům mých rodáků moc nelákalo, „ale já přece nejsem odpovědná za problémy, které působí moje krajané. Navíc mám na jedenáctou sjednanou schůzku s klientem.“

„To mne moc mrzí madam, ale víte, já nutně potřebuji vyslechnout svědky. Stala se totiž vražda. Mohla byste prosím přijet do toho hotelu?“

 

Po cestě do Tenerifa Mar jsem přemýšlela, jestli to Markus s tou péčí o moji bezpečnost drobátko nepřehnal. Hned po tom, co jsme se na ostrově rozhodli bydlet, věnoval velkorysý sponzorský dar policejnímu fotbalovému mužstvu a o vánocích daroval jetě vyšší částku fondu pro sirotky a vdovy po policistech. Když jsem se ho ptala, proč proboha dává dary zrovna policii, řekl mi, že je to v zájmu mé bezpečnosti na ostrově. Že jsem cizinka, a kdyby se cokoliv stalo, nemusela by policie vůči mě postupovat korektně. Takhle on zajistil, že policie by v případě jakýchkoli problémů byla na mé straně.

 „Jo, a kolik by stálo, kdybych někoho zabila?“ zajímalo mě. Odpovědi jsem se nedočkala.

Při jarní policejní fiestě mě Markus představil špičkám místního policejního sboru  Všichni do jednoho měli černý knír, menší nebo větší bříško a tvrdili, že je jim nesmírnou ctí seznámit se s mou maličkostí. Trestnou činnost jsem do dnešního dne na území Kanárských ostrovů nespáchala. Takže je zřejmé, že jediným výsledkem Markusovi štědrosti bylo, že si na mne vzpomněl náčelník policie v Puerto de la Cruz v okamžiku, když se zjistilo, že v Tenerife Mar našli zavražděnou mladou Češku, a nikdo z přítomných a pochopitelně i podezřelých českých turistů neumí nebo nechce rozumět španělsky nebo německy tak, aby bylo možné vést výslech. Jinou řečí se kapitán Rodríguez, který byl pověřen vyšetřováním, domluvit neuměl.

Cestu do Puerta de la Cruz jsem trávila telefonováním. Napřed sekretářce Isabel, že musím neplánovaně odjet a vrátím se až po druhé hodině. To jsem tedy moc neodhadla. Pak jsem zavolala druhému zaměstnanci mé malé realitní kanceláře Richardovi, že za mne musí doprovodit Mayerovi do El Sauzal na prohlídku domu. Richard měl radost, že se pro dnešní dopoledne vyhne práci v kanceláři, kterou nesnáší. Původně měl za úkol aktualizovat databázi klientů, se kterými jsme už víc jak tři měsíce nejednali a tak říkajíc oddělit zrno od plev, tedy zjistit, zda ještě mají zájem o nějaký objekt na ostrovech. O správu naší databáze klientů i vhodných objektů se starala především Isabela a Richard plnil pouze dílčí administrativní úkoly. Nejraději chodil na poštu. Většinou byla velká fronta a někdy ho komunikace s poštovními úředníky vyčerpala tak, že už neměl sílu dorazit zpátky do kanceláře.  Jestli vás zajímá, proč jsem ho zaměstnávala, tak proto, že mě o to požádala jeho matka Laura Carillo de Albornoz, první žena s kterou jsem se po příchodu na ostrov spřátelila, a to přátelství nám vydrželo dodnes. Moje milá Laura je rozvedená, Richardův otec byl Němec, do kterého se před dvaceti lety zamilovala, ale manželství vydrželo jen necelé dva roky. Richard starší totiž nemohl pochopit, že ženatý muž by neměl okouzlovat stále další a další půvabné dívky. Lauře došla trpělivost v okamžiku, kdy už byl na cestě nevlastní bratříček malého Richarda. Jeho matkou se stala jakási Katie, tu už si ale Richard nevzal a přesídlil z Tenerife na Grand Canarii.  Richard mladší by samozřejmě vzhledem k finanční situaci své matky pracovat vůbec nemusel, pokud by alespoň předstíral, že studuje. Ovšem Richardovi se studovat nechtělo. Když se mu na, v pořadí třetí, střední škole konečně podařilo získat maturitu, usoudil, že s trápením ve škole je konec a že už do smrti nebude muset nic dělat. To se ale spletl. Laura je pod slupkou mondénní dámy rozumná žena. Usoudila, že zahálka je cestou do pekla a stanovila Richardovi tyto podmínky: buďto bude dál studovat nebo si najde nějakou práci, která by ho živila, protože sám zatím vlastní majetek nemá. Když si Richard práci nenašel sám, našla mu ji ona. U mě v realitní kanceláři. Už u nás Richard pracuje tři měsíce. Laura doufá, že snad chlapec přijde na to, že studovat by bylo mnohem praktičtější. Já doufám rovněž.

 

Když jsem vstoupila do hotelové recepce, nezdálo se mi, že by v ní panoval zvláštní ruch nebo nějaké napětí. Ani v přilehlé hale nic nesvědčilo o neobvyklé události, a že to byla neobvyklá událost, na to můžete vzít jed. Na Tenerife se nevraždí, tady lidé pilně odpočívají nebo ještě pilněji pracují. Starají se o turisty v letoviscích, pěstují banány, rajčata a vinnou révu, stavějí další hotely pro turisty nebo domy pro lidi, kteří utekli ze studené Evropy za sluncem. Prostě nemají na vraždy čas a turisté, ti jsou příliš omámeni sluncem a sangrií, než  aby mysleli na vraždu. Problémy vyřeší hádka nebo pár facek.

Přistoupila jsem k recepci a oslovila mladíka za pultem. „Jsem Zuzana Wilder, volal mi…“.

„Jistě, jistě madame“, skočil mi do řeči recepční a zvedl telefonní sluchátko. „Madame Wilder je tady, ano jistě.“ Obrátil se na mne a usmál se, „Kdybyste se na chvíli posadila v hale madam, prosím.“

Vybrala jsem si jedno z plátěných křesílek ve stínu pod velkou palmou a v duchu hodnotila interiér haly, a to co bylo vidět velkými francouzskými dveřmi. Betonové bungalovy natřené na vanilkovo, falešné komínky, věžičky, stříšky, uprostřed bazén, bar u bazénu má rákosovou střechu, lehátka čistá, palmy a keře vzrostlé, ve stínu spí porůznu kočky. Jen na první pohled jsem jich napočítala šest.  Aparthotel tak druhé nebo třetí kategorie, spíš druhé, ale dobře vedený, všude čisto.

Na schodišti se objevil muž v bílé košili a rychlým pohledem přelétl halu. Pak bez zaváhání přistoupil k mému křeslu. „Madame Wilder? Já jsem Martínez, ředitel hotelu. Můžete mě následovat? Jsem Vám velmi vděčen, že jste přišla, víte, je to pro nás velmi nepříjemné. Ale snažíme se, aby se ta událost nedotkla našich ostatních hostí. Víte, někteří sem k nám jezdí již několikátou sezónu. My poskytujeme program all inclusive, to jest všechno v ceně. U nás host ani nemusí opustit hotel, pokud se mu nechce, u nás má všechno, no a teď tohle.“

No jo, napadlo mě kacířsky, když poskytujeme všechno, tak všechno, teď mají hosté v ceně i vraždu made in Tenerifa Mar. A ani nemusí vystrčit nos z hotelu. Budiž mému cynismu omluvou, že jsem se do té doby setkala s vraždou jen v detektivce.

Ředitel se při řeči tvářil klidně, ale na spáncích měl drobné kapky potu. „Víte madam, my nejsme součástí nějakého řetězce, hotel patří švagrovi a mě, tohle by nám mohlo opravdu způsobit nepříjemnosti. No račte za mnou madam.“ A nasměroval mě ke schodišti zdánlivě vedoucím do podzemí. Ve skutečnosti se pod halou skrývalo ještě jedno patro ze silnice neviditelné, které ústilo do udržovaného atria. V tomto patře byla jídelna, bar, kuchyně a provozní místnosti.

„Půjdeme do kanceláře mého zástupce. Tudy prosím, čeká tam kapitán Rodrígues.“

Předpokládala jsem, že kromě policejního důstojníka uvidím také zástup podezřelých českých turistů, ale v místnosti byl jen kapitán a vzlykající černovlasá dívka. Také kapitánovi se na čele perlil pot, ale robustní muž se nesnažil předstírat, že se nic neděje. Tvářil se rozladěně, ťukal perem do stolu a na zhroucenou tmavovlásku vrhal zuřivé pohledy. Když jsme vstoupili do místnosti, tělnatý policista se mrštně vztyčil, vrhl na mne krátký pohled a představil se: „Kapitán Rodríguez, moc mě těší madam.“

Ředitel hotelu nám sdělil, že kancelář jeho zástupce je nám k dispozici, kdybychom něco potřebovali, stačí zavolat linku 123 což je recepce. Znovu mi poděkoval a odešel.

Na chvíli zavládlo ticho, jen sedící dívka se hlasitě vysmrkala.  Kapitán se na ni podíval, knír pod nosem se mu zavlnil a pak se zadíval na mně, jakoby zkoumal, jak moc mu můžu být platná. Pak mi vysvětlil, že v hotelu došlo v noci z pondělka na úterý k vraždě mladé ženy z Prahy. Tělo bylo nalezeno ráno ve třičtvrtě na šest zahradníkem Pedrem pod haldou palmových listů připravených k sešrotování v rohu hotelové zahrady vedle přístřešku se zahradnickým náčiním. Okolo přístřešku vedla obslužná komunikace. Končila bránou, za kterou byla cesta díky které se dal celý areál objet. Napravo od brány za zdí byly umístěny jednoduché domky pro personál. Ceny nájemného běžných bytů a domů se na ostrově díky turistickému ruchu vyšplhaly tak vysoko, že pro majitele hotelů bylo výhodnější nabízet zaměstnancům ubytování na vlastním pozemku, než jim výší platu zohledňovat náklady na bydlení.

Pedro po nálezu mrtvoly neztropil povyk, ale běžel hned pro ředitele hotelu. Ten se napřed na místě přesvědčil, že zahradník nemá vidiny a dívka je opravdu mrtvá. Pak zatelefonoval na policii. Před příjezdem policie si zavolal vedoucí pokojských, šéfkuchaře a šéfa údržby a sdělil jim, že kdo z jejich podřízených oznámí některému z hostů, k čemu v jejich hotelu došlo, na hodinu ho vyrazí a jeho nadřízený nedostane svůj tříměsíční výkonnostní příplatek. Mladému recepčnímu, který nastoupil službu v šest ráno nemusel vysvětlovat, že není vhodné plašit hosty, protože to byl jeho vlastní syn. Hned po rozhovoru s policií zavolal ředitel hotelu delegátku cestovní kanceláře Tischer, která měla navzdory svému německému jménu českého majitele, jenž už několik let vozil Čechy na Kanárské ostrovy i jinam. Slečna Jitka, kterou ředitel probudil telefonem ve čtvrt na sedm pochopila vážnost situace a slíbila, že sedne do auta a okamžitě vyrazí k hotelu.

Policii navigoval ředitel obezřetně na obslužnou komunikaci a v duchu děkoval bohu, že když už má tu smůlu a v jeho hotelu došlo k takovému maléru, měl vrah alespoň tolik slušnosti, že tělo uložil tak vhodně. Kapitán Rodríguez měl pochopení pro ředitelovu snahu co nejvíce ukrýt policii očím svých hostů, protože prosperita ostrova už několik desítek let závisí na počtu spokojených turistů, kteří na ostrově tráví svoji dovolenou a rok co rok se sem vracejí.

Díky těmto opatřením většina hostů ještě v půl desáté dopoledne netušila, k čemu v hotelu došlo. Češi to věděli všichni, protože si je kapitán Rodríguez nechal ihned po obhlídce místa nálezu mrtvoly a těla oběti zavolat do baru, který byl ráno zavřený. Ale velmi brzy zjistil, že bez tlumočníka s nimi nic nezmůže. Slečna Jitka totiž nepřijela za hodinu, jak slíbila, ale ani za hodinu a půl.

V osm patnáct volali z nemocnice, že k nim přivezli zraněnou pracovnici kanceláře Tischer Reisen. Její auto se střetlo s nákladním, slečna není v ohrožení života, ale má otřes mozku a musí zůstat v nemocnici nejméně tři dny na pozorování, ale trvala na tom, že nemocnice musí zavolat do hotelu Tenerife Mar. Ředitel telefonoval do kanceláře Tischer Reisen, kde se dozvěděl, že je přítomen jen španělský zaměstnanec, který neumí česky a druhá česká delegátka odjela se skupinou turistů na celodenní výlet na ostrov La Gomera. Teď byl ředitel hotelu bezmocný a nadešla chvíle policie.

Náčelník policie v Puerto de la Cruz si  vzpomněl, že ten pan Wilder má ženu Češku, která by mohla pomoci. V tomto okamžiku měla policie k dispozici seznam všech turistů v hotelu včetně jejich domovských adres a dat narození, u některých byl ředitel schopen podat i bližší informace. To proto, že někteří z turistů navštěvovali hotel opakovaně. Policie rychlým výslechem ředitele a recepčního zjistila, kdo z hostů hotelu nebo personálu přicházel do styku se zavražděnou dívkou a kolega kapitána Rodrígueze poručík Moreno právě prováděl výslechy části personálu a trojice německých turistů, s kterou se zavražděná a její přítelkyně stýkaly.

Kapitán mi ještě sdělil, že dívka se jmenovala Magdalena Outratová, bylo jí dvacet osm let a byla uškrcena, a to pomocí bílého šátku, který měla uvázaný okolo krku. A s největší pravděpodobností nebyla zabita tam, kde zahradník nalezl její tělo. Přesnou dobu úmrtí sdělí lékař, tělo převezli do márnice. Dále mne požádal, abych položila každému vyslýchanému několik standardních otázek, které měl předem napsány na listu papíru a potom tlumočila jeho otázky a odpovědi českých turistů. Řekl také, že je mu jasné, že bude problém s podpisem protokolu ve španělštině a jestli bych tedy byla tak laskavá a výpovědi zaznamenala v češtině rukou nebo psacím stroji, který byl v kanceláři.

V tomto okamžiku jsem pochopila, že se do kanceláře do dvou hodin nedostanu a taky jsem se okamžitě naštvala, že si ze mě ten španělskej policajt klidně dělá písařku. Odsekla jsem, že s tlumočením jsem ochotna pomoci, ale rukou ani na stroji nic psát nebudu.

Na to kapitán odvětil, že s tím počítal, že madame neumí psát na stroji a pro ten případ navrhuje použít jednu z českých turistek, která jak si zjistil, pracovala před odchodem do penze jako sekretářka. Té by snad madame mohla diktovat, ne?

Madame si představila, že se v malé kanceláři tísní ještě s další osobou a rezignovala.

„Zajdu si do auta pro notebook, kapitáne.“

 Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Copyright Helena Hardenová 2016

Něco málo o Zuzaně Wilder, hrdince série detektivek z Kanárských ostrovů

Zuzana Wilder, rozená Adlerová je hlavní hrdinkou detektivní série z Kanárských ostrovů.

Narodila v Praze, někdy na přelomu  šedesátých a sedmdesátých let minulého století. O Zuzanině dětství jsou jen kusé zprávy, víme, že navštěvovala  gymnázium Na Zatlance a pak filosofickou fakultu, obor dějiny umění. Ale dnes ona sama prohlašuje, že  umění nerozumí, a že dávno nerozezná Kubku od Kubišty. Ještě jako studentka si přivydělávala v mezinárodní personální agentuře a posléze si založila vlastní. Tu vedla necelých sedm let, než poznala Markuse Wildera, majitele mezinárodní firmy na výrobu zařízení pro čištění a úpravu vod, vzala si ho za manžela a odstěhovala se na ostrov Tenerife, kde manžel zdědil v městečku La Santa po tetě starý dům.

Sitio Litre, Puerto de la Cruz, Tenerife zde strávila jednu zimu v roce 1927 Agatha Christie

 A co vlastně Zuzana, manželka bohatého muže, na ostrovech dělá? Zanedlouho po svatbě ji přestalo bavit polehávat na terase a mžourat do slunce a založila na Tenerife realitní agenturu, prodává, rekonstruuje a zařizuje domy a byty. A sem tam vyřeší nějakou tu vraždu. Není sice žádný brilantní logik, má mizerný orientační smysl a jak sama říká, někdy poněkud „dlouhé vedení“, ale je zvědavá a vytrvalá. Zuzana ráda vtipkuje, až to někdy nemusí být každému milé, má ráda svého muže, přítelkyni Juditu a Lauru a nebaví ji nakupování, zato velmi miluje dobré jídlo.

Život Zuzany Wilder se podobá životu ostatních lidí, kteří přišli ze studené Evropy za sluncem a na Kanárských ostrovech už zůstali. Jen je poněkud zvláštní, že zatímco v Praze se Zuzana se zločinem potkávala jen v černé kronice,  na  Kanárských ostrovech zakopává o mrtvoly na každém ostrově.
 

V průběhu let, které uplynuly od doby, kdy vyšla poslední detektivka se Zuzanou, Smrt nenachází slova, jsem obdržela docela dost dotazů (a občas i výčitek), že netušíte, jak to se Zuzanou dopadlo, jestli má opravdu dítě, co dělá, jak se daří Markusovi... 

Nikdy jsem na žádný neodpověděla. Zuzanin příběh se pro mne na dlouhou dobu uzavřel. A především z osobních a rodinných důvodů jsem neměla sílu ani chuť psát.

Nejspíš by u toho i zůstalo, ale moje nakladatelství Moba mne každý rok kontaktovalo a připomínalo, že čtenářky se stále ptají, zda vyjde nová knížka. Občas mi nějaký dotaz přišel i na staré www stránky, které už neexistují. A já usoudila, že pokud někomu moje knížky stojí za to, aby i po šesti letech po tom, co vyšla poslední, sedl a napsal, že mu chybí knihy od Hardenové, má smysl psát dál. 

Moje milé čtenářky, děkuji uctivě a velmi za přízeň! Moc si toho cením.

Děkuji, že mě čtete. Vaše Helena Hardenová

Najdete mne i na Instagramu