Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 25

Malpaís na Lanzarote, pustá ohňová země aneb, když se sopky rozvášní..

 

 

V první chvíli jsem si vůbec neuvědomila, co mám před sebou. Všude byly tmavé skvrny a změť čehosi, co jsem zpočátku vůbec nedokázala identifikovat. Ztuhla jsem  a jen se dívala  na racka, který seděl na tom, co bývalo lidským hrudníkem a pokukoval po mě kulatým ostražitým pohledem. Jako by očekával, že se otočím a půjdu pryč. A já jsem jen stála  a zírala. Pak mi začal pracovat mozek, všechno jako by se zostřilo a  já   pomalu zaregistrovala, že na balvanech přede mnou opravdu leží  lidské tělo. Trup a hlava ležely směrem ke skále a nohy směřovaly k moři. Z hlavy bylo vidět jen zakrvácené temeno, obličej byl otočený.  Jedna svalnatá noha měla kupodivu nepoškozené chodidlo,a to bylo stále obuté do sandálu, jehož vrchní část tvořily tkané, duhově zbarvené pásky. Dívala jsem se na tu nohu a napadlo mě, že děsivě nevypadá do rozbité maso okolo, ale právě ta neporušená noha obutá  do módního sportovního sandálu.

Pak jsem uslyšela jak mě Markus volá. Stála jsem na místě a nemohla jsem vydat ani hlásku. I když jsem ho za sebou slyšela, měla jsem pocit, že se nemohu ani pohnout. A že zůstanu věčně stát na místě a otvírat pusu na prázdno.

"Kristepane," řekl Markus, když došel ke mně. Chytil mě za ramena a kousek odstrčil. Pak se ke mě otočil, viděla jsem jeho obličej velmi zblízka a jako by zvětšený. Udělal pohyb, jako kdyby mi chtěl zakrýt oči. To ale nemusel, protože jsem si nedovedla představit, co by mě donutilo podívat se na tu hrůzu ještě jednou.

Prošli jsme okolo krvavého nálezu  na liduprázdnou pláž,  abychom se nemuseli dívat na zmasakrované tělo. Markus vytáhl z kapsy mobilní telefon a cosi do něj říkal, já jsem si sedla  na kámen a dívala se na vlny jak přicházejí jedna za druhou, bez oddechu, bez konce. Napadlo mě, že za skálou leží mrtvý člověk, ale stačí jen obejít balvany a všechno je jako dřív, moře, písek slunce, nebe…

„Není ti zle?“ zeptal se Markus. „Jsi hrozně bledá.“

„Ani ne, aspoň zatím. A tobě?“

„Mě je celkem fajn. Už jsem jednou něco podobného viděl. Bylo to v Alpách. Lezli jsme s klukama  takovou docela lehkou stěnu a před námi lezli dva, kluk a holka. Urvali se oba, našli jsme napřed toho kluka, ten byl ještě docela celej, ale ta holka byla úplně rozbitá. Trochu jsme se znali, noc předtím jsme spali ve stejné chatě, ale oni vyrazili brzy ráno, pět hodin před námi. Nevím co se tehdy stalo, ta holka byla docela hezká, taková zrzka, pihovatá.“

„Nikdy jsi mi to nevyprávěl.“

„Už jsem na to dávno zapomněl. Fakt ti je dobře?“

„No, celkem jo. Víš co jsem si vzpomněla? Že už jsme nebyli dlouho v kostele, v tetině lavici.“ Kromě domu totiž zdědil Markus po tetě také kostelní lavici. Je to dvanáctá řada vlevo. Zezadu na opěradle je přibitá stříbřitá rytá cedulka, na které je napsáno: „Vyhrazeno pro Betty Clark“ Teta Elizabeth si totiž odjakživa říkala Betty.

„Teta tam stejně taky nechodila, leda když měla výčitky svědomí, když se zase vykašlala na nějakýho chlapa.“ řekl Markus.

„O deset let mladšího.“ poznamenala jsem.

„Někdy i o patnáct. Přemýšlím, jak ten člověk mohl takhle spadnout. Nemůžu si vybavit, jestli nahoře vede silnice až k okraji skal nebo jak to tam vypadá.“ řekl Markus  a zvedl hlavu, jakoby mohl nahlédnout  nad dvacet metrů vysoká skaliska.

„Třeba věděl, že je tady pláž a zkoušel sešplhat dolů.“ napadlo mě.

„ To asi těžko. Chtělo by to vidět ze shora, pořád si nemůžu uvědomit, jak to tam vypadá.“  Najednou jsme sebou oba škubli.  V Markusově kapse zazvonil telefon. Ohlásil se a pak mi ho podal: „To je pro tebe. Policie.“

„Ano, Zuzana Wilder.“

„Rodríguez. Nemáte u sebe mobil, že. Váš manžel hlásil, že jste našli na pláži  u La Santy tělo. Dnes ráno nám ti surfaři z Tenerifa Mar nahlásili, že jim chybí kolega. Ten Chiri Voznika. Mohla by jste se podívat, jestli to není on?“ Žaludek se mi stáhl. „Haló, madam, slyšíme se?“

„Ano, ale nevím, jestli to zvládnu, pane kapitáne. Ten člověk... to tělo... je hrozně rozbité.“

„I obličej?“

„To nevím, obličej to má otočený ke skále.“

„Tak se zkuste jít podívat, madam.“

 

„Co se děje?“ zeptal se Markus.

„Mám se jít podávat, jestli to není jeden kluk z toho hotelu. Jak se stala ta vražda. Prý ho hledají.“

„Nechoď,  jestli nechceš.“ řekl Markus „můžou si klidně někoho přivést na identifikaci. Taky to může být někdo úplně jiný.“

„Já vím, ale mohl by to být ten kluk, byl taky takovej mohutnější. Mohl by to být on.“

„Vážně to chceš udělat?“

„Nechci, ale měla bych. Možná to nějak souvisí s tou první vraždou, víš.“ řekla jsem, polkla sliny, které se mi nějak podezřele začaly hromadit v ústech a šla. Markus mě následoval. Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila k tělu. Musela jsem jít hodně blízko, abych viděla na obličej. Chvíli jsem se dívala, pak jsem se rychle otočila, abych už byla co nejdál od té hrůzy. Vrazila jsem do Markuse, který stál těsně za mnou a chytil mě za ramena.  Pak mi pomohl přejít balvany a vrátit se na pláž. Bylo mi zle. Markus mě držel kolem ramen a pomalu po mokrém písku. Rychle jsem dýchala, abych zvládla zvedání žaludku.

„Už je to lepší?“ zeptal se Markus. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v dechovém cvičení. „Já jsem ti to říkal, ale když ty si nedáš říct. Je to on, co?“ Zakývala jsem hlavou. „Měli bychom to zavolat tomu kapitánovi, co říkáš.“ Zase jsem zakývala hlavou. Markus sundal ruku z mého ramene, zkontroloval, jestli se nehodlám zhroutit a navolil číslo.

„Já mu to řeknu sama.“ řekla jsem. Podal mi telefon. „Je to on. Podle mě ano.“ řekla jsem do telefonu.

„Myslel jsem si to. Kolegové tam budou do patnácti minut. Já tak za půl hodiny. Počkejte tam na mne."

 

První policisté přijeli po moři. Ani nenadělali moc rozruch.  Přistáli se člunem na pláži, zkontrolovali kdo jsme a začali se zabývat naším nálezem. Pak jsme uslyšeli vysoko nad našimi hlavami další hlasy. Zřejmě jiní policisté zkoumali  situaci shora. Pak přijel další člun. Z něj vystoupil  kapitán Rodríguez a Jan Broum. Kapitán nás kývnutím pozdravil, pak oba zašli za igelitové pásky, kterými jeho kolegové ohraničili místo nálezu těla. Slunce už začalo hřát. Asi za pět minut vyšel zpoza skály Jan Broum, zastavil se, pak mě poznal a vydal se směrem k nám.

„Nemáte cigaretu? Totiž promiňte, dobrý den.“ Mluvil česky a Markus češtině moc nerozumí, takže jen pokrčil rameny a pokýval směrem ke mně.

„My nekouříme.“ odpověděla jsem.

„Já vlastně taky ne.“ řekl Jan Broum.“Vy jste ho našli?“ Přikývla jsem. „Vůbec nechápu kde se tady ten idiot vzal. Vy to tu znáte?“

Zase jsem přikývla. „Bydlíme asi kilometr odsud.“

„A tam nahoře je co?“

„Já přesně nevím, asi silnice,“ odpověděla jsem. „Markusi už jsi si vzpomněl, co je nad námi?“ Podíval se na mne jakoby myslel na něco jiného a pak řekl: „Silnice z  Cruz a nad ní je zase skála. Možná je nad námi odpočívadlo nebo vyhlídka, ale jistý si tím nejsem.“ Protože mladík jak se mi zdálo našemu rozhovoru nerozuměl, přeložila jsem mu Markusova slova.

V tom okamžiku k nám přišel kapitán Rodríguez. „Budu muset zase využít vašich služeb madam. Když dovolíte, napřed si promluvím tady s pánem. Mohli bychom jít tady kousek stranou.“  Vysílačka v jeho kapse vydala křaplavý zvuk. „Promiňte.“ Řekl a poodešel kousek dál. Ve vysílačce  opět zachrastilo. Kapitán do ní něco řekl a zvrátil hlavu dozadu, jakoby bylo možné dohlédnout  až nahoru, odkud mrtvý spadl. Pak do vysílačky cosi řekl, ale nebylo mu rozumět, zvedal se vítr a slova se ztrácela ve vzduchu. Všimla jsem si, že zatímco já i Jan Broum pozorně sledujeme kapitána, Markus se usadil na kameni a očividně byl duchem nepřítomen. Zřejmě zanalyzoval situaci, usoudil že já se zrovna teď  nezhroutím ani nebudu zvracet, tudíž ho nepotřebuju a začal řešet nějaký jiný problém. Nejspíš se v duchu vrátil k tomu telefonátu, který měl než jsme našli to tělo.

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 24

Ostrov Tenerife, uprostřed Teide, nejvyšší hora Španělska. Fotografováno z ostrova Gomera.

 

 

 

Tenerife, 29. října, pátek

 

            Na pátek jsem se těšila už několik dní, protože měl přiletět Markus. Ráno jsem v kanceláři doháněla, co mi od úterka uteklo díky spolupráci s policií. Richard telefonoval  ráno slabým hláskem, že je nemocný a do práce se nedostaví. Vzhledem k tomu, že Laura odletěla do Londýna, ani mě to moc nepřekvapilo. V případě matčiny nepřítomnosti trpěl Richard  pravidelnými záchvaty akutní lenory vulgaris. Ještě že byl tak ohleduplný a nesnažil se s touto chorobou docházet do zaměstnání, takže nehrozilo, že bychom se od něj mohly s Isabel nakazit. Isabel se mě sice zeptala, jaké to bylo překládat pro policii, ale když viděla, že nemá moc chuť do vysvětlování, věnovala se své práci.

            Ve dvě jsem v kanceláři skončila, zajela nakoupit a pak na letiště pro Markuse. Na mrtvou modelku v Tenerife Mar jsem si ani nevzpomněla.

 

 

Tenerife, 30. října, sobota

 

V sobotu ráno jsme se s Markusem procházeli po břehu moře. Z našeho domu se k ní sestupuje úzkou kamenitou stezkou, kterou používají jen místní. Pláž v pravém slova smyslu je v našem městečku jen jedna, s jemným černým pískem, ale na tu se od nás pěšky nedostaneme, brání nám v tom skalní útes. Za ním je kostel, špitál a velké náměstí. My jsme se dali doprava po úzkém pruhu písku, který je často přerušován balvany. Když je příliv, musíme chodit pěšinkou  asi pět metrů na hladinou moře vyšlapanou na úpatí skály. Nic pro toho, kdo se bojí výšek. A vlny dosahují tak vysoko, že se ani není kde procházet. Členité pobřeží má tu výhodu, že ani nepředstíráme rychlou chůzi, natož běh. Prostě jen tak pomalu jdeme. Za odlivu lze ujít po většinou liduprázdném pobřeží skoro dva kilometry, pak narazíte na kamennou masu útesů Monte Negro a dál už to okolo moře nejde.

Dnes ráno jsme jen vypili  kávu a už v osm vyrazili k moři. Takhle časně chodíváme na procházku s Markusem docela často. Natáhla jsem si tepláky a nazula tenisky. Ráda se brouzdám v moři i když je po ránu studené, ale na téhle stezce je hodně kamenů a hrubého písku, takže by to trvalo věčnost než bych bosá ušla pár metrů. Markus si natáhl šusťákovou soupravu, kterou má podle mého odhadu tak deset let a je to na ní znát a vyrazili jsme.

Ani si nevzpomínám o čem jsme to ráno mluvili. Bylo hezky, slunce už stoupalo na obzor a příliv teprve přicházel. Šli jsme už víc jak půl hodiny a kamenů omletých mořem začalo přibývat.  Za chvilku dojdeme na krásnou malou pláž skrytou v malém zálivu. Když svítí slunce na černé skály, modré moře a bílou pěnu, která se s hukotem valí proti břehu, nutí vás to zastavit se a jenom se dívat okolo sebe.

Zatím ale ještě na až na pláž nedošli, jdeme pod skalami ve stínu. Přemýšlela jsem zrovna o tom, co dobrého uvařím k obědu. Pak Markusovi zazvonil v kapse telefon. Já jsem udělala patřičnou grimasu, jakože ani v sobotu si neuděláš volno a pokračovala  jsem  dál. Proplétala  jsem mezi omletými balvany, které byly vyšší než já. Bylo to jako bych se procházela mezi tlustými kmeny stromů v lese. Šla jsem po písku do hladka spláchnutém mořem, obcházela skály a občas jsem se sehnula pro malou mušli. Já vím, že je dětinské pokaždé sbírat lastury a škeble, ale když já si nemůžu pomoct. Blížila jsem se na konec kamenného lesa, za ním je  pláž, pak asi třista metrů špatně schůdného kamenitého pobřeží a dál už jen skály.

Obešla jsem jeden z posledních kamenných sloupů a chtěla vstoupit na vyšlapanou stezičku, která vede po úpatí skály na pláž. Ale musela jsem se zastavit, protože na cestě něco leželo.

 

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 23

Přístav na ostrově Gomera. I na tenhle ostrov jsem situovala jednu knihu, byla to Smrt ve vavřínovém lese 

Vyšla jsem z policejní stanice, bylo půl jedné. Přemýšlela jsem, kam si zajdu na oběd, pak mě ale napadlo, že bych měla znovu vyzkoušet telefon Sonii Delgado. Tetokrát to zvedla. Stručně jsem jí vysvětlila, kdo jsem. Chvíli jsem měla pocit, že zapomněla, že zdědila nějaký dům na Tenerife. Ale pak se jí paměť vrátila a poměrně srozumitelně mi vysvětlila, že klíče od domu jsou v kanceláři notáře Estebana Beltrána v Puertu de la Cruz.  Mám si dům prohlédnout a dát jí vědět. Na můj dotaz, jakou má představu o ceně, chvíli mlčela a pak řekla: „Já nevím, asi dvěstětisíc euro. Možná i míň, ten dům je prý už pěkná ruina. Já jsem tam byla jen jednou, to už jsme s Enriquem  nežili, ale moc si z toho nepamatuju, bylo to tam poněkud divoké, takový permanentní večírek, my jsme se snažili dát se znovu dohromady, ale moc nám to nešlo.“

Notáře  Beltrána jsem znala, už jsme spolu spolupracovali při uzavírání několika kupních smluv. Když jsem mu zavolala a řekla o jakou nemovitost mám zájem, reagoval okamžitě: „To je ta ruina pod kasinem, jestli víte, kde je evangelická diakonie, tak kousek pod nimi. Pánbůh mě netrestej, ale těm se myslím docela ulevilo, když Delgado umřel.  Klíče vám samozřejmě dáme, hned volám sekretářce. Ale madam, prosím vás až tam půjdete, dejte si pozor. Poslední roky tam s tím bláznem bydlívaly různé typy, taky pankáči. Možná že tam budou i teď, my jsme sice vyměnili zámky, ale to víte. On už byl Delgado několik let úplně mimo. Co vím, tak tam taky jednou hořelo, však uvidíte sama. Já bych to viděl na bouračku i když to býval pěkný dům.“

Adresa, kterou jsem v kanceláři od sekretářky Carmen dostala, vypadala slibně, dům sám už méně. Ale byl opravdu na skvělém místě, v zahradách pod kasinem, které vévodí celému městu. Kasino prý vzniklo z nejstaršího hotelu ve městě a je to opravdu impozamtní budova v krásném parku. Ale jinde jsem se zase dočetla, že nejstarší hotel ve městě je Monopol, ve středu města na Plaza del Charco, takže nevím. Fakt je ten, že dům který zdědila paní Delgado po svém manželovi nepůsobil na první pohled moc dobře. Na druhý to bylo ještě horší. Okna rozbitá a zatlučená prkny, vevnitř špína, posprejované zdi, těžko identifikovatelný puch, v patiu někdo rozdělával oheň na mramorové dlažbě, zahrada zpustlá s vyhořelým altánem. Pokud chci uvažovat o tom, že dům koupím a zrenovuju, musím pozvat stavaře, aby se mi na něj podíval pořádně. Nabízet takovou ruinu bez opravy nebudu, to bych se styděla. Musím se poradit s Markusem, jestli má smysl do něčeho takového investovat. I když v hloubi duše jsem věděla, že má. Už jenom to perfektní místo se skvělým výhledem. Vytáhla jsem z kabely digitální fotoaparát, který s sebou pořád nosím a vyfotila dům ze všech stran. Pak jsem vydolovala i diktafon a začala diktovat své poznatky o domě. Isabela je v kanceláři přepíše, fotky z fotoaparátu stáhne do počítače a v naší databázi vytvoří kartu dalšího objektu. Tu databázi jsem vymyslela sama a jsem na to docela pyšná, protože nám usnadňuje práci, pokud ovšem do ní Richard nezapíše pitomosti. Když jsem scházela serpentinami  zpátky do města k parkovišti, bolely mě nohy. Bylo skoro půl čtvrté, takže jsem usoudila, že by nebylo od věci dát si někde něco k jídlu. Puerto de la Cruz je samozřejmě plné kaváren a restaurací, ale já jsem neměla chuť na teplé jídlo, takže jsem si  koupila  pizzu s ananasem v pekárně na nábřeží, sedla jsem si na kamennou lavici mezi turisty a spolu s nimi sledovala, jak se vlny jedna za druhou tříští o skály a betonové hráze. Když jsem se najedla a dosyta vynadívala, mračna z hor začala sestupovat níž, až byla skoro nad městem. Vítr foukal už docela studený, tak jsem se zvedla a pomalu šla uličkami staré čtvrti k parkovišti. Usoudila jsem, že si po tak perném dni zasloužím nějakou odměnu a tak jsem se zastavila v parfumerii na Plaza del Charco. Šaty mě moc nebaví, v tom má Laura pravdu, ale krémy a barvičky, to můžu. I když mi pak většinou zůstanou ležet v šuplíku  v koupelně. Tentokrát jsem neodolala tyrkysovým očním stínům. Kam je budu nosit, to opravdu netuším.

 

Vyjížděla jsme z  z Puerta de la Cruz už za soumraku. U nás na ostrově se v říjnu stmívá brzy, nejpozději v sedm je  tma. Projela jsem centrem La Santy, ale místo abych u kostela Nuestra Seňora del Rosario odbočila vpravo a pokračovala do kopce k našemu domu, zaparkovala jsem auto na náměstí pod rozsvíceným kandelábrem a vydala se směrem k moři.

La Santa ve věrná svému jménu, máme tu celkem pět kostelů, což je jedenapůl kostela na tisíc obyvatel. Máte ještě jednu zvláštnost, velké náměstí, které ze dvou stran lemují starobylé domy s dřevěnými balkóny, třetí strana náměstí je uzavřena kostelem a špitálem, z kterého je muzeum a čtvrtou stranu tvoří moře. Tak honosné náměstí vypadá v tak malém městečku dost nepatřičně, ale to je tím, že z původního města zbyla necelá půlka, protože přístav a přilehlou obchodní čtvrť v sedmnáctém století zalila láva. Mozaiková dlažba náměstí končí na mořské straně kovaným zábradlím, uprostřed jsou schody, které vedou na úzkou městskou pláž s černým pískem.

Pokud se dáte po pláži vlevo, dojdete k několika pobřežním domkům a rybářskému mini přístavu, která vznikl až po té katastrofě. Za ním jsou už jen balvany dávno  ztuhlé lávy, která se kdysi při výbuchu sopky valila soutěskou a navždy zničila proslulý přístav. Sestoupila jsem po chodech k moři a dala se napravo. Světla pouličních lamp se ztrácela, nade mnou se ve tmě tyčila budova barokního špitálu. Moře se ztrácelo ve tmě, ani  nárazy vln nebylo moc slyšet. Jenom jako bych cítila přítomnost nějakého velkého tvora, který se skrývá ve tmě a jeho úmysly se dají jen těžko odhadnou.

Došla jsem po liduprázdné  pláži až na konec, který tvoří skalní převis. Otočila jsem se a najednou  pocítila iracionální nával paniky. Jakoby se v té tmě, která mě obklopovala skrývalo něco, co by mi mohlo ublížit. Cítila jsem jak  po obličeji přeběhla adrenalinová vlna, tváře mě pálily, dech se zúžil a bála jsem je pohnout. Poprvé od té doby co žiju na ostrově jsem pocítila opravdový strach. Strach z neznáma, strach z budoucnosti, strach z toho, že jsem bezbranná  proti osudu. Strach z toho, že mi zase odejde někdo, koho miluju. Zatnula jsem ruce v pěst a vykročila směrem k náměstí, jeho světla jsem ale neviděla, byla skryta za ohybem vysokého pobřežního náspu. Ještě jsem se mimoděk otřásla, ale šla jsem dál. Pak se mi zklidnil dech a už jsem uviděla slabá světla La Santy. Moře  se zase jen líně převalovalo jako spící, ale  přátelská obluda. Strach byl ten tam. Jenom jsem nechápala, co ho vyvolalo.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 22



Kočičí foto série pokračuje, ač s dějem tak docela nesouvisí...

Na řadě byl  Martin Kohout. Na toho jsem se docela těšila, ale snažila jsem se nepřipouštět si myšlenku, že právě on by mohl být vrah. Kapitán mi předal seznam otázek, které jsem měla Martinu Kohoutovi přetlumočit. Moc jich nebylo, ale zdálo se mi, že se u nich může dotyčný docela zapotit. Zatím jsem nabyla dojmu, že pan Kohout je náš podezřelý číslo jedna, protože hypotéza s místním milencem se mi zdála poněkud za vlasy přitažená.

Martin Kohout vstoupil do místnosti, rozhlédl se, směrem ke mně se usmál, směrem ke kapitánovi pokývl hlavou a hlasitě pozdravil. Pak se posadil, nohy natáhl před sebe a vyčkával.  Usmála jsem se, vysvětlila, že výslech opět budu tlumočit já a položila první otázku: „Policie má svědecky prokázáno, že mezi vámi a zavražděnou Magdalenou Outratovou byl blízký vztah. Při prvním výslechu v hotelu jste tuto skutečnost zatajil. Proč?“

„Protože jsem si myslel, že to tak bude jednodušší.“ odpověděl Martin Kohout a na chvíli se odmlčel. Pak pokračoval: „Chvíli jsme spolu chodili. No ,spíš jsme spolu spali. Víte, ona Magda byla fakt mrcha. Představte si, že ona mě docela normálně sbalila. Všechno si naplánovala. My chodíváme s klukama z firmy někdy do takového baru. Je to mimo centrum a chodí tam hodně lidí z naší branže, v okolí totiž sídlí dost softwarových firem. Není to žádnej luxusní podnik, ale chodí tam lidi od počítačů, ti mají celkem dost peněz a ne moc času je utrácet. Takže se tam začaly chodit taky holky. Samozřejmě to nikomu nevadilo, na tom nic není, zaplatit holce panáka nebo večeři a nebo s ní zajít někam úplně jinam. Já se nebudu tvářit, že jsem svatej. Holky se mi líbí a doma nám to už delší dobu neklape, takže se prostě občas zapomenu jinde. S Magdou jsem se zapomněl taky. To se stává. Jenže ona začala hrozně brzy tlačit na pilu, byli jsme spolu párkrát a ona hned, že mě miluje, ať se rozvedu. Ona že má pro mě pochopení, zatímco moje žena ne. Jo, pěkně se to poslouchalo a navíc Magda byla fakt hezká holka. Jenomže já mám malýho Kryštofa a Anka, i když se poslední dobou chová jako střelená, je pořád moje žena. Takže jsem Magdě řekl, že se nerozvedu a tím to skončilo.“

„Jo? Tak jednoduše?“ zapochybovala jsem.

„No, tak úplně jednoduše ne, Magda  udělala scénu. Napřed brečela. Když to nezabralo, tak vyhrožovala, že to řekne Ance.“

„A co  vy na to?“

„Nic, co by. Řekl jsem jí, že když se to Anka dozví, tak já už si to doma nějak srovnám. Ale ať se připraví na to, že jí Andulka upraví fasádu. Ona se moje žena nezdá, ale kdysi, když jsme ještě byli na škole, tak za mnou pořád chodila jedna holka. Anka jí poškrábala v obličeji a pak ji zamkla na kolejích ve sprchách a řvala na ni přes dveře, že jestli mě nenechá na pokoji, tak tam zůstane zavřená celou noc. Jo, Anka byla pěkný číslo.“ řekl a zachechtal se.

„A jak jste přišel na to, že si vás Magdalena vytipovala?“

„Když jsem to s ní skončil, tak ona mi ještě párkrát volala do firmy a byla hodně neodbytná. A z Markéty, naší asistentky vylezlo, že se holky znaly z posilovny. Markéta jí popovídala  ve které firmě pracuje, že jsme prorazili i na americkém trhu.  A taky, že většina akcií patří mě. Nejspíš z ní toho Magda vytáhla ještě mnohem víc. Markéta mi chystá i podklady od účetní, takže ví, jaké máme obraty. Prostě  Magda si spočítala, že jsem výhledově dobrá partie.“ Přetlumočila jsem kapitánovi obsah výpovědi. Pokyvoval hlavou a netvářil se zrovna nadšeně. „Zeptejte se pana Kohouta, kdy ta jejich známost probíhala.“

„To už je víc jak půl roku.“ řekl. „V červnu jsme měli první kontakty s MoonStar. A to bylo tak dva měsíce předtím. Jo, duben, květen. Možná že už březen, ale to asi nehraje roli, že?“ 

Nahlédla jsem do papíru, abych položila Martinu Kohoutovi další otázku, pak jsem ale neodolala a  přidala jednu vlastní: „A co když se vaše žena dozvědla o slečně Outratové, třeba jí to ona sama řekla? Třeba vaše paní dostala vztek a to děvče uškrtila?“

„To je blbost,“ odpověděl, „Anka by jí dala pár facek, to asi jo. Nebo ji  shodila do bazénu. Ale zabít ji? To si vážně nedovedu představit. A potom, podle toho co jsem slyšel povídat v hotelu, tak Magda byla nahá, když ji našli. To jako myslíte, že by se před Ankou napřed svlíkla nebo že by z ní Anka strhala šaty?“ 

Abych pravdu řekla, uvěřila jsem ani ne tak obsahu jeho slov, jako spíš přesvědčení, s jakým je pronášel. „Zeptala jsem se ho,“ obrátila jsem se na kapitána, „jestli ji nemohla zabít jeho žena.“ 

Kapitán na mě pohlédl, pohladil si knír a řekl: „A copak vám odpověděl?“

„Že ne, že by ji spíš vyškrábala oči.“ odpověděla jsem.

„A co jste čekala? Že vám řekne, že ano?“ řekl policista.

Věděla jsem, že Martin Kohout neumí španělsky, ale někdy člověk ani nemusí umět cizí jazyk, aby rozuměl o čem je řeč. A mladý muž zřejmě velmi dobře chápal to, že mě kapitán Rodríguez právě poněkud utřel. Cítila jsem jak rudnu a v duchu jsem si slíbila, že je to naposledy, kdy vnáším do vyšetřování svoji iniciativu. Stejně o ni nikdo nestojí a jak je zřejmé, z mých závěrů  vznikají pitomosti. A to vůbec nedělá dobře mojí ješitnosti. Vrátila jsem se tedy k papíru a další, vlastně už poslední otázce: „Vy jste  zavražděnou znal,“ četla jsem, „není vám známa nějaká skutečnost, ze které by se dalo usuzovat, kdo je pachatelem?“

„Skutečnost? To ani ne,“ odpověděl Martin Kohout, „ale jestli chcete znát můj názor, tak ji zabil nějakej chlap. Protože mu lezla na nervy.Ona dokázala být hodně nepříjemná.“

„Aha. Někdo jako třeba vy.“ neodpustila jsem si jedovatost.

„Já ne, to už jsme si přece vysvětlili. Podle mě to byl nějakej aktuální chlap, já už jsem byl stará vesta, chápete?“ pak se chvíli odmlčel a v okamžiku, kde jsem se nadechovala, abych jeho slova tlumočila kapitánovi, dodal: „Ona to nebyla hodná holka, víte. Moje Anka je třeba rapl, ale v jádru je to hodná holka, akorát na to nějak zapomněla. Ale Magda byla vypočítává a zlá. Skoro bych řekl, že ten kdo jí to udělal, byl trochu v právu. Zní to divně, ale já myslím, že ona k tomu někoho vlastně donutila. Víte jak to myslím?“

„Asi ano,“ přitakala jsem. Jenom nevím, jak podle toho má policie najít pachatele, dodala jsem v duchu. Pak jsem přeložila kapitánovi poslední svědkovu odpověď a když se zdálo, že nemá další otázky, dopsala jsem výpověď do protokolu.  

Po odchodu Martina Kohouta bylo ticho, čekala jsem, že kapitán něco řekne, ale ten mlčel. „Pokud budete souhlasit, mohla bych udělat překlad tady na místě.“ řekla jsem do ticha. Kapitán s sebou trhl, jaky by byl myšlenkami jinde. Podíval se na mě a poprvé, co jsem ho znala, oobjevilo se na jeho tváři cosi jako úsměv. Ne úplně úsměv, ale něco dost podobného. „To by od vás bylo velmi milé, madam. Pokud chcete, můžete zůstat v mojí kanceláři nebo se můžu podívat jestli není volná některá jiná. Ale víte, všechny jsou stejné, zaprášené a zařízení je z doby generála Franca. Můžu ale poslat pro kávu. Dáte si?“

„Děkuji, ráda.“ přemýšlela jsem, zda-li by  kapitán byl přístupný otázce, zda už má policie vytipovaného nějakého pachatele. Ale pak jsem usoudila, že nabídkou kávy pravděpodobně všechny intimnosti končí a dala jsem se do práce. Za necelou hodinu jsem byla s překladem hotová. Pokud by měl kapitán předkládat protokoly u soudu, stejně si ještě musí pořídit soudní překlad, ale pro vyšetřování snad moje verze postačí. Byla to zvláštní zkušenost, dostat se takhle zblízka k vyšetřování vraždy. Jenom škoda, že nevím, kdo je vrah. Třeba mi to kapitán Rodríguez někdy příležitostně prozradí. Když jsem byla asi v půlce překladu, odešel z kanceláře a  když jsem byla hotová, ještě se nevrátil. Čekala jsem deset minut, ale když se neobjevil, nechala jsem na stole disketu s překladem a vizitku s číslem mobilního telefonu. Kdyby něco, ať se ozve. Službě na chodbě jsem oznámila, že odcházím, při pohledu na depresivní zelenou malbu na stěnách chodby jsem usoudila, že stýskat se mi nebude. Potom mi zakručelo v břiše.

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 21

 

 

Markéta Kolářová byla štíhlá vysoká žena, hezká poněkud úporným způsobem. Přesně rovně sestříhané světlé vlasy, úzké vytrhané obočí, střídmý make-up, světlé kalhoty a vesta, černé tričko se světlými lemy, velmi čisté kožené tenisky. Od nosu k ústům se jí táhly dvě výrazné rýhy, na levé ruce měla hodinky ze žlutého kovu, prsten s větším kamenem, pravděpodobně zásnubní a snubní prsten.

Na otázky, které jsme jí pokládala se očividně snažila odpovídat přesně a správně. Měla jsem pocit, že doktorka Kolářová je ten model ženy, co se vždy a za všech okolností  snaží být perfektní. Dokonalá matka, skvělá manželka, precizní lékařka, příkladná dcera, vzorná přítelkyně, ideální žena. Byla ten typ, který až se rozhodne spáchat sebevraždu z důvodů úplného vyčerpání, tak napřed kompletně vysmýčí byt, zaplatí všechny složenky a pak  v kostýmku a s decentním make-upem pozře přesně nadózovanou dávku medikamentů. Taky mě napadlo, jestli si v tom pracovně-manželsko-rodinném kolotoči (Markéto, kam jsi mi dala zase ty ponožky? Mami jak to, že nemáme k snídani skořicové SINI-MINI, vždyť víš, že já čokoládové nejím?!? Markétko, včera jsem se k vám dopoledne, když jste nebyli doma, zastavila a všimla jsme si, že jsi zase neuklidila příbory z odkapávače, tak jak jsme tě to učila, já tě holka nechápu,  to ti ten nepořádek ani trochu nevadí??? Paní doktorko, když mě ten zub pořád bolí, i když jste říkala, že už je mrtvej a nebude bolet!!!) občas nebo často nepomáhá třeba lokem vodky. Ale možná jsme jí křivdila.

Paní doktorka nám sdělila, že jsou s manželem poprvé na dovolené bez dětí, Tomáš má čtrnáct let a Vojtěch deset. Oba jsou s manželem bývalí aktivní sportovci, ona hrála  závodně basketbal, manžel vesloval. Tady na ostrově mají půjčená kola i na La Palmu si vzali kola a projeli kus ostrova. Proležet dovolenou na pláži, to pro ně není… Hlavně manžel si pořád udržuje fyzičku, dvakrát týdně chodí do posilovny a jednou týdně hraje tenis, ona chodí na jógu a aerobik.  Výlet na La Palmu měli samozřejmě naplánovaný, uvažují, že tam pojedou příští léto celá rodina, tak si to chtěli s manželem napřed otipovat. Tu dívku, co ji našli zabitou neznala ani si nepamatuje, že by s ní v hotelu mluvila. Bohužel si ani nevšimla, kdo se tou mrtvou v hotelu stýkal.

Paní doktorka  přečetla a podepsala protokol, jen při odchodu jí, jak se mi zdálo, unikl úlevný povzdech. Ale ani jsem se jí nedivila, mě se na policii v Puerto de la Cruz také dvakrát nelíbilo.

 

Jako třetí si kapitán předvolal opět Šárku Vyšíkovou. Tentokrát byla dívka v lepší formě, než to ráno po vraždě. Žádný pot na spáncích, ani stopa po  zarudlých očích, dokonce se mi zdálo, že na kapitána koketně špulí pusu. Na sobě měla blankytně modrou minisukni, minitričko a svetřík stejné barvy, modré sandálky a světlezelený batůžek. Pozdravila a posadila se. „Kouřit se tady asi nesmí, že?“ obrátila se na mě. „Mám se zeptat kapitána?“ odpověděla jsem. „No,“ pohlédla na  policistu zpod dlouhých řas, „asi rači né, já to vydržím.“ řekla a v náznaku si popotáhla kraťounkou sukni na stehnech směrem ke kolenům a zahýbala prsty na pravé noze. „Jenom doufám, že to nebude na moc dlouhou, ráda bych se ještě dostala dneska na pláž. I když vám řeknu že ty pláže tady stojej za prd, já jsem byla na Mallorce i na Ibize, tam jsou teda parádní pláže, široký, světlej písek. Se Magdě divím, že sem tak chtěla jet, a to už tu prej byla, aspoň to říkala. Dyť jsou tu všeho všudy dvě pláže, jedna na pravo, druhá nalevo. Taky mě leze na nervy tady ten černej písek. Vždyť to vypadá, jakože máte špinavý nohy, no ne?“

„Někomu se to líbí.“ namítla jsem. „Je to pěkný kontrast, černé skály a písek, bílé domy, modré moře s bílou pěnou.“

„Jo vy tu vlastně žijete, že jo? Máte vlastní dům nebo byt?“ vyptávala se černovláska. Kapitán nás ale přerušil. „Madame, mám na slečnu několik otázek, tady jsme je sepsal.“ řekl a podal mi kus papíru, prosil bych vás o přesný překlad, její výpověď by nám měla objasnit určitá fakta.  To mě snad nemusíš zdůrazňovat, ty chytrolíne, brblala jsme v duchu, zatím ti můj překlad stačil, tak co najednou ty řeči. Ale poslušně jsem položila dívce první otázku.

„Znala slečna Outratová někoho z  lidí, se kterými se setkala na ostrově už dřív?“

„Co vím, tak znala Reného, toho co je tu na svatební cestě. Znali už ze základky, jsou z jednoho města. Ale nikdy před tím o něm nemluvila, až tady. Řekla, že je to pitomec, ale mě přijde docela dobrej, až na tu manželku, ta je nějaká divná. Potom říkala, že zná doktora Kohouta, že s ním kdysi  pracovala v jednom špitále. Pak se ale dostala na vysokou, studovala na učitelku. S tím pak praštila, protože začala dělat modeling, sice dost pozdě, ale docela jí sypalo. Taky jsem měla pocit, že zná toho Kohouta. Já jsem se jí na něho ptala, ale ona mě odbyla. Já si ale myslím, že ho znala nebo s ním dokonce něco měla. Ale proč mi to nechtěla říct. My jsme sice byly kámošky, ale ona byla Madlén někdy dost tajemná. To já jsme jí vždycky všechno povykládala, až mě to potom někdy i mrzelo, ale ona ne, hodně věcí mi neříkala, aby jste si nemyslela…“ skončila dívka.

„A opravdu už tady nikoho neznala?“

„Já už teda o nikom nevím… Vlastně no jo, ale to se asi nepočítá, řekla a zahihňala se, "samozřejmě se znala s Adamem a Michalem, s těma se znám taky." 
Přeložila jsem kapitánovi dívčinu výpověd a začala ji zapisovat, než se dostanu k další otázce podle seznamu. „Zeptejte se jí ještě, jak to myslela, že se to nepočítá a taky připomeňte, že ten pan Adam prý není stoprocentní, no více co myslím.“ řekl kapitán

„To myslíte jak, že se ti dva nepočítají?“ zeptala jsem se svědomitě.

            „No jako buzíci přece, né? Proč by jí škrtili nějací teplouši?“

„Důvod proč byla vaše kamarádka zavražděna právě ještě neznáme, ale pan Adam prý není stoprocentní homosexuál?“

„Jó? A to si myslíte proto, že je na to tak hezkýho chlapa škoda, jó?“ řekla a vyprskla smíchy.

„To není můj názor, to vyplynulo ze svědeckých výpovědí, slečno.“

„Fakt, jo? To teda nevim, na mě to nezkoušel. Já bych řekla, že na holky není. A s Magdou určitě nic neměl, to by mi snad řekla.“

„Ale o panu Kohoutovi vám neřekla nic.“

„No jo, to máte pravdu, ale s Bártou myslím si, fakt nic neměla.“

Seznámila jsem kapitána s obsahem výpovědi a zeptala se, zda můžu pokračovat dál, kapitán se prohrabával v papírek na stole a jen pokýval hlavou. Asi by mu upadla pusa, kdyby ji otevřel. Přečetla jsem z papíru další otázku:

„Co jste dělala v noci z pondělka na úterý mezi jedenáctou a druhou hodinou ráno?“

„To už jsem ale jednou říkala.“ ohradila se dívka.

„Tak nám to prosím řekněte ještě jednou.“ pobídla jsem ji. Tahle část výslechu nepřinesla oproti původní výpovědi nic nového. Kapitán se podíval na dívku a zatvářil se, jakoby místo půvabné dívky viděl sedět na židli  prašivou  kočku. „Buďte tak laskavá,“ obrátil se na mě „a řekněte jí, že máme zjištěno, že tu slečna Outarova měla nějakou známost. Myslím tím  někoho, kdo žije na ostrově. Byl bych rád, kdyby jste jí to řekla tak, aby jí ani nenapdlo zapárat.“

„Pokusím se, kapitáne.“

„To budu rád.“ Vzkypěl ve mně vztek, ale to bylo možná účelem kapitánovy neomalenosti. „Policie ví,“ oslovila jsem dívku, „že vaše kamarádka tu měla nějakou známost. Místního člověka. Co o tom víte?“ řekla jsem a připadala si jako komisařka KGB v americkém filmu.

„Jó? Ale to se mi Magda nepochlubila! Myslíte, že on ji jako zabil? Teda, to by mě nenapadlo! Fakt ne! Vy myslíte, že Madlén tady  sbalila nějakýho místního pracháče, jó? No dobrý, teda, ale proč by ji ten chlap zabíjel? Když napřed chtěl, aby sem přijela?“

„Jak víte, že chtěl, aby sem přijela?“ zeptala jsem se.

„No tak to dá asi rozum, ne? Já jsem si furt říkala, proč jsme jely zrovna sem, když to tady nemá žádný grády. To Zdena, moje kamarádka ta jezdí taky na Kanáry, ale jenom na Grand Canarii a říkala, že je to tam bezva. Všude disko, spousta obchodů, mraky lidí. Tady jsou samí důchodci. Teda skoro.“ Přeložila jsem kapitánovi obsah dívčiny výpovědi. Netvářil se moc nadšeně. „Znovu se jí zeptejte na toho muže.“ naléhal  na mne.

„Víte jak se ten muž jmenoval? Viděla jste se s ním?“ zeptala jsem se dívky.

„Ježiš, nevím. Ona mi Magda nic neřekla. Ani mi neřekla, že sem za někým jede. No ale dobře, jestli sem jela za nějakým chlapem, tak proč potom s sebou tahala mě? A proč nebydlela s ním?“

Znělo to logicky. Zdálo se, že pod sladkou fasádou skrývala dívka  dobře fungující mozek. Přeložila jsem kapitánovi její slova a neodpustila si otázku: „A policie ví jistě, že tu ta Outratová měla nějakou  známost?“ Kapitán po mě loupl okem. „Zatím je to jen hypotéza, uvidíme jak bude pokračovat vyšetřování.“ Tím otázky na Šárku Vyšíkovou skončili, opět jsme podepsali protokol. Pak dívka odešla.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 20

Tenerife, Playa del Duque

Ráno bylo nebe zatažené a na přední sklo auta občas dopadly drobné dešťové kapky. Vyjela jsem z La Santy už po deváté, abych měla dost času na zaparkování auta v La Cruz. Policie sídlí ve středu města a v úzkých uličkách mívají potíže se zaparkování i řidiči s mnohem lepšími manévrovacími schopnostmi než já.

Jak jsem předpokládala, okolo stanice jsem nenašla žádné vhodné místo, tak jsem  zajela až do podzemního parkoviště u starého přístavu, mezi Playa Jardin  a Lago Martiánez. Oddechla jsem si, že se mi podařilo zaparkovat bez toho, že bych odřela vlastní nebo cizí auto. Nejsem žádný zvláštní řidič a hlavně řídím nerada. Je mi to ale houby platné, protože tak malý, abych ho přešla pěšky, náš ostrov přece jen není. Když jsem ještě žila v Praze, neřídila jsem vůbec, protože městský provoz mě děsil. Ale na Tenerife řídit auto musím, nemůžu přece s klienty objíždět domy v taxíku nebo autobusem. Je ale fakt, že jak můžu, požádám Richarda, aby mě vozil, což on dělá velmi rád. Jezdí zbytečně rychle, brzdy co chvíli kvílí, sem tam něco nabourá, ale hlavu si s tím neláme. Zatím nikoho nezabil. Jen doufám, že já nebudu ta první.

Nechtělo se mi s sebou tahat notebook, z parkoviště je to přece jen kus cesty. Ale pak jsem si představila s jakým exemplářem počítačové techniky se můžu na policejní stanici setkat a přehodila jsem si popruh kufříku přes pravé rameno.  Zabouchla jsem dveře auta, zamkla a šla. 

Bylo už tři čtvrtě na deset, a tak jsem místo kratší cestou přes město, šla na stanici  po hrázi okolo moře. Příboj hnal vlny proti velkým betonovým kvádrům, voda pěnila a přelévala se v azurových lagunách okolo hráze. Mraky se začaly protrhávat, většina turistů ještě spala nebo snídala, a tak jsem potkávala jen rybáře a osamělé běžce.

Na stanici jsem dorazila tři minuty před desátou. Kapitán Rodríguez mě už očekával. Spolu s nám byl v kanceláři i náčelník Gonzáles, aby mi osobně poděkoval za pomoc, kterou jsem polici poskytla a ujistil mě, že pokud bych já, nedej bože, potřebovala nějakou pomoc policie, je mi on, náčelník i jeho muži k dispozici. V duchu jsem si řekla, že právě to mi měla původně zaručit štědrost mého muže vůči policejním vdovám a sirotkům, ale nešť. Náčelník se odporoučel  a kapitán mi nastínil program dne, na chodbě už čekají manželé Kolářovi, takže budu tlumočit. V deset třicet znovu přijde slečna Vyšíková a potom pan Kohout.

 

Posadila jsme se, kapitán zvedl telefon a požádal, ať mu pošlou doktora Koláře. Pak se mě zeptal, zda nechci kávu, poděkovala jsem a rozhlédla se okolo sebe. Kancelář vypadala zanedbaně. Otřískaný nábytek, prosezené židle, popraskaná dlažba. Ani uklízečka se moc nesnažila, okolo nožek nábytku a v rozích místnosti byly charakteristické nánosy staré špíny roztírané mizerně vymáchaným hadrem. Kapitán si buď zvykl nebo mu to bylo jedno. A nebo to takhle vypadalo ve všech kancelářích všech policejních stanic, co jimi kdy prošel.

Ozvalo se hlasité  zaklepání na dveře a do místnosti vešel vysoký muž s prošedivělými vlasy a plnovousem. Na sobě měl khaki plátěné kalhoty, černé triko a světlou, šedozelenou plátěnou vestu, co v ní někteří muži vypadají, jakoby se chystali na safari do samého nitra nejčernější Afriky.

„Dobrý den!“ pozdravil pan doktor hlasitě  německy a toutéž řečí plynule pokračoval, „já jsem doktor Kolář. Měl jsem se dostavit. Kvůli vraždě, co se stala v pondělí v noci v našem hotelu.“

„Jsem kapitán Rodrígues.“ odpověděl kapitán rovněž německy a mě napadlo, že tohohle výslechu se asi účastnit nebudu, když jak se zdá, umí pan doktor dobře německy. Kapitán mě ale rychle vyvedl z omylu, protože pokračoval, „máme tu pane doktore madame Wilder, vaši krajanku, takže výslechy vedeme v češtině. Víte je to tak lepší, alespoň se nikdo nemůže vymlouvat, že nerozuměl otázkám a tak podobně.“ Pan doktor zvedl obočí, ale pak se široce usmál, „Jak je ctěná libost, já bych se asi nevymlouval, ale jak myslíte.“

„Paní Wilder, jako obyčejně, jestli znal zavražděnou, co dělal mezi jedenáctou a druhou. Proč tak  brzy ráno odjížděli a zda to byla plánovaná cesta.“ obrátil se kapitán na mně, pro změnu španělsky.

„Samozřejmě, pak vám to přeložím a můžete se ptát dál.“

Pan doktor se mezitím posadil a stále s úsměvem sledoval naši konverzaci.  Když bylo zřejmé, že jsme skončili, obrátil se na mě a řekl: „Jmenuji se Pavel Kolář, jsem lékař, pracuji  ve fakultní nemocnici v Praze a krom toho mám i soukromou gynekologickou praxi. Slečnu Outratovou jsem neznal ani privátně ani jako pacientku. Tady jsem ji prvně viděl  u bazénu, slunila se nahoře bez. Pohled to byl pěkný. V pondělí mezi desátkou a půl dvanáctou jsme seděli s manželkou v hotelovém baru  s docentem Vránou, je to manželčin pacient a známe se s ním i s jeho paní už z Prahy. Dál byli s námi u stolu manželé Kohoutovi. Ty jsme poznali až tady. On je podnikatel a ona je nespokojená, což mu často a hlasitě vyčítá. Já bych takovou ženskou poslal  do háje a ne ji bral na dovolenou. No jak říkali naši dědečkové, proti gustu, žádný dišputát. Z baru jsme odešli poměrně brzy, něco po půl dvanácté, protože jsme ráno odjížděli na La Palmu. Trajekt vyjíždí z Los Christianos v půl deváté a já jsem chtěl mít na cestu ještě časovou rezervu. Na La Palmě jsme strávili dva dny. Když jsme se včera večer vrátili, zjistili jsme, že mezitím někdo tu pěknou slečnu Magdu zabil a já jsem hlavní podezřelej, nebo ne?“ řekl a zasmál se.

Přeložila jsem kapitánovi doktorovu výpověď. „Zeptejte se ho, zda se s tou zavražděnou nebo její přítelkyní tady nějak stýkal.“ Řekl kapitán a pravou rukou si popotáhl levou část kníru. Viditelně se cítil lépe při výslechu ve vlastní kanceláři než včera v Tenerife Mar.

Položila jsem doktorovi otázku. Podíval se na mne a trochu přimhouřil oči, jeho úsměv se pomalu rozpouštěl v zákoutích plnovousu. „Myslím že ne, neměl jsem důvod.“ odpověděl hlasitě.

Odpověď jsem přeložila. „Zeptejte se ho,“ řekl kapitán, „jestli recepční Manolo, špatně viděl, když ho viděl s Ouratovou mluvit v pondělí o půl osmé ráno na parkovišti před hotelem.“

Když jsem otázku přeložila, doktorovi narůžovělé tváře dostaly  intenzivnější barvu.

„Ten kluk si vymýšlí!“ vypálil, „vůbec jsme se s tou holkou nebavil.“

Ani jsme nemusela překládat, kapitán poposedl na židli a řekl: „Kdyby tvrdil, že to není pravda, tak mu řekněte, že s Manolem vystupovala s auta i  paní Ramirézová, provozní hotelu, a ta Manolovu výpověď potvrdila. A taky se ho zeptejte, co tam dělal tak brzy ráno.“

„Viděla vás ještě jedna svědkyně, pane doktore.“ řekla jsem a dodala „a co jste dělal na parkovišti tak brzy ráno?“

„Nevím a  ani se nepamatuju, že jsem s tou holkou mluvil, asi se ptala, kolik je hodin nebo co. Prostě nevím.“

Přeložila jsem svědkovu odpověď, kapitán pokýval hlavou, jako by ho obsah výpovědi nijak nepřekvapil a pak řekl: „Zeptejte se pana doktora, v které nemocnici přesně a jak dlouho tam pracuje.“

„Ve II. fakultní, U svatého Tomáše, jsem tam od promoce, to je sedmnáct let.“ odpověděl doktor Kolář na moji otázku tiše.

Kapitán aniž opět čekal na můj překlad povídá: „Tak se ho zkuste znovu zeptat, zda neznal tu zavražděnou.“

„Opravdu jste pane doktore neznal slečnu Outratovou už před příjezdem na Tenerife?“

„No jak jsem říkal,“ snažil se pan doktor neztratit tvář, „neznal jsme ji ani z privátu ani jako pacientku, ale znal jsem ji trochu z práce, ale nezdálo se mi to důležité.“

„Mohl by jste to trochu upřesnit, prosím?“

„To zajisté mohu,“ řekl už zase suverénně, „pracovala krátce jako sestra u nás na oddělení, nastoupila jako čerstvá absolventka, bylo to takové trdlo, ale hezká holka. Vydržela ale necelý rok, snad prý šla potom studovat vysokou školu.“

Seznámila jsem kapitána s obsahem výpovědi a uvědomila si, že už je na čase také je začít zapisovat. „Zeptejte se prosím pana svědka, zda byl mezi nám a zavražděnou intimní poměr.“ řekl kapitán. Teď jsem zrůžověla pro změnu já. „A nebylo by pane kapitáne přece jenom lepší, kdyby jste vedl výslech pana Koláře sám německy?“

Kapitán se na mě podíval, opět se popotáhl za knír a pak pravil: „Já myslím, že to zvládnete, madam.“

„Kapitán se ptá, zda jste měl se zavražděnou intimní poměr?“ řekla jsme a ani jsem se nezakoktala.

Doktor si povzdychl a pak řekl: „Jo vyspal jsem se s ní, tehdy ve špitále, jednou nebo dvakrát, říkal jsem, že to bylo hezké děvče. Ale nic víc mezi námi nebylo, já už jsem byl v té době ženatý a vůbec, zas tak úžasná ta holka nebyla. Pak jsem na ni ovšem zapomněl. Jednou jsem ji pak zahlédl v televizi v nějaké reklamě, ale už jsem si ani nemohl vybavit její jméno. No a pak jsem ji potkal tady, sama se ke mně přihlásila. A protože jsem tu s manželkou, tak samozřejmě  naše intimní styky nemohly být obnoveny, jak asi račte chápat.“

„A o čem jste spolu to ráno v pondělí mluvili?“

„Ale to byla jen taková náhoda. Chtěla půjčit mapu ostrova, že si chtějí s tou svojí kamarádkou udělat výlet.“

Přeložila jsem svědomitě kapitánovi lékařova slova. Kapitán  neměl další otázky. Tak jsem dopsala výpověď, pan Kolář ji  zběžně přečetl a podepsal. Pak vstal, německy se zeptal, zda je to všechno a pak se obrátil na sedícího policistu „Víte pane kapitáne, ona manželka samozřejmě neví, že jsem s tou holkou něco měl. Takže kdyby to bylo možné, že by se o tom nemusela dozvědět, byl bych vám zavázán. Znáte ženské, ze všeho nadělají takovou vědu. Tak vám děkuji a na shledanou.“

Když se za záletným doktorem zavřely dveře, nevydržela jsem a zeptala se: „Jak jste věděl, že se znali z Prahy z nemocnice?“

„To jsem přesně nevěděl, ale ráno přišly konečně  od vás z Prahy informace o té Outratové. Vystudovala zdravotní školu a rok pracovala v Praze v nemocnici U svatého Tomáše, takže jsem si řekl, že  prověříme, jestli v té stejné nemocnici nepracoval náhodou i doktor Kolář. No a vyšlo to.“ řekl kapitán a zase se zatahal za levou  stranu kníru. Skoro bych řekla, že si ten knír škubal trošku samolibě.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017