Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 44

Pláže, pláže, pláže... Tahle je Maspalomas na Gran Canarii.

Vypila jsem  studenou kávu a přemýšlela co dál. Cestu na Strahov jsem ušetřila. Ale na Karlovo náměstí to tak daleko není. Třeba tam chytnu Vránu a dozvím se, co se vlastně stalo.

Sekretářka Katedry aplikované informatiky byla jako ze žuly. Velká, tuhá a neoblomná. Ne, pan docent tu není. Bohužel, číslo mobilního telefonu mi sdělit nemůže, není to zvykem. Není jí ani známo, kde bych s ním mohla mluvit. Pan docent má volno a nesmí být rušen. Zvlášť, když má za sebou tak strašnou tragédii. Pochopila jsem, že pan docent  je pravděpodobně oblíbencem této ženy a ustoupila jsem bez boje. Stejně bych ji asi nepřeprala. Zvlášť dnes ne.

Co teď? Nic nevychází podle plánu. Myslela jsem, že se u Šárky dozvím něco nového o Magdaleně, takové pěkné otázky jsem si vymyslela a pak to tak zkazím. Vystraším ji tak, že mě praští a uteče. Teď abych šla k Vránovi a vařila z vody. Ale jet za ním musím, třeba bude přece jen doma.

 

Byt Vránových byl v novém terasovém domě, pozemek za ním dával tušit  zahradu, možná i bazén.  Do domu jsem se dostala náhodou, nějaká dvojice zrovna vycházela ven a já jsem vedle nich proklouzla dovnitř. Trochu se zarazili, ale zřejmě jsem udělala dojem, že nejdu vykrádat ze schránek předplacené časopisy a nechali mě jít.  To mi ale nebylo nic platné, protože v luxusní hale mě čekala další překážka. Pult a za ním masivní postava muže v uniformě hlídací služby.S úsměvem jsem pozdravila a  kráčela dál. Strážný můj úsměv opětoval, ale zřejmě měl paměť v lepší stavu než zuby, které na mě vycenil, protože řekl: „Ale madam, vy tu přece nebydlíte. Hledáte někoho?“

„Jdu za docentem Vránou.“ odpověděla jsem.

„Hmm.. Pan docent je doma, ale už tady byli za ním dnes ze školy a nechtěl je přijmout.“

„Tak mu zkuste zavolat.“ pobídla jsem ho. „Jmenuju se Zuzana Wilder.“

Obrátil se k telefonu na pultě, ale koutkem oka sledoval, zda mu nehodlám prchnout k výtahu. To jsem neměla v úmyslu. Jedna rána do týla mi už dnes stačila.

Slyšela jsem, jak strážný mluví s někým v telefonu, pak zakryl dlaní mluvítko a řekl: „Říkal jsem vám to, nepřijímá žádné návštěvy.“

„Tak mu vyřiďte, že mu nesu něco od Magdaleny. Něco co si u ní zapomněl.“ řekla jsem.

„Prý jste si něco zapomněl u nějaké Magdaleny.“ hlásil strážný do mluvítka. Pak poslouchal, nakonec pokýval hlavou a  obrátil se ke mně:„Máte jít nahoru.“

Usmála jsem se na něj a zeptala se: „Které patro prosím?“

„Páté, až úplně nahoře.“ Vycenil na mě žlutohnědé zuby a zeptal se polohlasem: „Pan docent si zapomněl něco u nějaké slečny? To  teda brzo.“

„Asi už to tak bude.“ řekla jsem a odkráčela k výtahu. Byl stejně luxusní jako vstupní hala. Byty tu musely stát celé jmění. Něco takové měl asi Markus na mysli, když chtěl koupit nějaký pěkný byt. Moc by mě zajímalo, kolik by to dneska přišlo. Řekla bych, že okolo dvaceti milionů, možná trochu míň, ale ne o moc.

Když jsem vystoupila z výtahu, stál docenta Vránu ve dveřích svého bytu. „Pojďte dál, paní Wilderová. Myslel jsem si, že přijdete, i když sekretářka myslela, že ne.“ řekl.

Vstoupila jsem za ním do tmavé předsíně. Bylo pozdní odpoledne v zimní studené Praze, ale žádné ze světel v bytě nebylo rozsvíceno. Následovala jsem Vránu do velkého pokoje, který zřejmě  sloužil jako hlavní obytná místnost. Celá jedna stěna  byla prosklená, před ní se rozkládala velká terasa. Z terasy a i pokoje byl překrásný výhled na zšeřelou Prahu.

„Sekretářka vám volala?“ zeptala jsem se.

„Jistě, je to taková obětavá duše. Snaží se mě před vším chránit, ale ona neví, že máte naši adresu ještě z Tenerife. Ale posaďte se prosím.“ pokynul rukou na světlou pohovku. Sám usedl naproti mně, ale hned v zápětí vstal a přistoupil ke skleněným dveřím na terasu, za kterými se  rýsovaly korunky dvou okrasných stromků.

Odvrátil se od okna  a otočil se tváří ke mně. V pokoji bylo šero, jen obrys jeho postavy se odrážel proti oknům.

„Vy jste na to přišla, že?“ řekl a znělo to spíš jako konstatování než jako otázka. Přikývla jsem.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 43

Na Kanárech se najde ubytování pro každou peněženku. Jen na letence neušetříte...

Přeběhla jsem silnici a znovu se ocitla před vchodem do čísla 22. Některá jména na zvoncích byla těžko čitelná, jakoby je smyl déšť nebo čas. Ale jméno Bureš čitelné bylo. Stiskla jsem zvonek. Po chvíli se ozval bzučák bez toho, že by chtěl někdo vědět, kdo chce vejít do domu.

Stoupala jsem po točitém schodišti a na každém patře míjela vždy dvoje masivní vysoké dveře. Firma COMEX, hlásala první stříbrná cedulka na dveřích, dál byli Vejrostovi, o poschodí výš Chladilová Bětuše a Advokátní kancelář Vokřálek, cedulka byla zlatá.  Ve třetím patře jedny dveře bez cedulky a za druhými bydlel Ing. Petr Vrábel Csc. Do čtvrtého patra jsem se vyškrábala už trochu bez dechu. Slonková a Rodina Floriánova.  Tak ještě jedno patro, ale to už jsou jen plechové dveře na půdu. Nic. Žádný Bureš, žádná Outratová neřkuli Vyšíková. Opřela jsem se o zábradlí, abych se vydýchala. Jasně, to musí být ten byt bez cedulky. Takže zpátky do třetího. Když jsem došla před anonymní dveře, ještě jsem trochu funěla. Co když mi otevře někdo cizí? No co, řeknu, že někoho hledám…

Dveře se otevřely. V nich stála Šárka Vyšíková a barevných legínách a tlustém svetru. Nebyla nalíčená. Vlasy měla sepnuté do střapatého drdolu na temeni hlavy.

„Dobrý den. Něco pro vás mám.“, řekla jsem a rychle jsem se posunula dál do dveří. Měla jsem pocit, že mi je jinak slečna Vyšíková zavře před nosem.„Můžu dál, viďte? brebentila jsem „Víte, něco jste si v hotelu zapomněla a tak mi to pro vás ředitel dal, když zjistil, že jedu do Prahy.“  To už jsme stály v předsíni. Pootevřenými dveřmi do pokoje jsem zahlédla místnost, ve které zjevně někdo balil nebo se chystal stěhovat. Bez pozvání jsem nakoukla dovnitř.

„Co vlastně chcete?“ řekla Šárka

Vstoupila jsem do místnosti, byl to pěkný velký pokoj, zpola zařízený. Moje mokré boty  za sebou nechávaly na nalakovaných parketách špinavé stopy.

„Koukám, že balíte,“ řekla jsem a ukázala na otevřené krabice s oblečením, televizí, hifi soupravou. V rohu u okna byla další, už přelepené modrou páskou.

„To všechno je vaše?“ zeptala jsem se

Dívka lehce zrudla a odsekla: „A co je vám jako do toho?“

„Co je mi to toho? Třeba to, že jsme zjistili, že jste v hotelu nechala svůj kufr plný vašeho oblečení a zbytků po Magdaleně, o které jste nestála.“

Šárka Vyčíková mlčela a hryzala si spodní ret. Napadlo mě, že možná přemýšlí, jak by se mě nejlépe zbavila.

„Vy jste totiž ty věci po slečně Outratové ukradla!“ nedala jsem si pokoj, „ Podle vyjádření jedné osoby, která tomu rozumí, musela mít sebou vaše kamarádka na dovolené šaststva tak za za půl miliónu korun. A teď jak vidím, jí hodláte i vybílit byt. To už je slušný motiv pro vraždu, ne?“

„Já jsem Magdu nezabila!“

„Ne? Ale okradla, to zapřít nemůžete!“

Šárčiny oči těkaly se strany na stranu. Usoudila jsem, že zřejmě neví, co na to říct. Otočila jsem se abych se podívala do sousedního pokoje co pěkného asi sbalila tam. To jsem ale neměla dělat. Přehlédla jsem, že za dveřmi, kterými jsme vstoupily do první místnosti stojí stojan na CD disky. Tím mě Šárka praštila po hlavě. Naštěstí byl dřevěný. Ale to jsem v tom okamžiku, když jsem padala na podlahu nevěděla. Jen mi blesklo hlavou, že jsem původně  měla v plánu něco úplně jiného.

Když jsem se probrala, ani se mi nechtělo otvírat oči. Ležela jsem na břichu. První, co jsem začala vnímat,  byla lesklá podlaha před mýma očima., na ní loužička špinavé vody. Jestli jsem si ráno myslela, že mě bolí hlava, to jsem ještě netušila, co to je bolest.

 Chvíli jsem jen tak ležela, abych si srovnala v hlavě kde jsem a co tam dělám. Pak jsem se zkusila posadit. Raději jsem si zase lehla. Připadla jsem si jako rozšlápnutý brouk. Hlava vzadu mě pálila, ale bála jsem se na to místo sáhnout. V bytě bylo ticho, i když jsem  zkusmo zaharašila po parketách částí stojanu, která ležel vedle mě a byl na tři kusy. Kdyby byl kovový, je po mě.

Konečně jsem se posadila. Kabelka zůstala ležet také vedle mě. Podala jsem si ji a vytáhla mobilní telefon. Na displeji bylo  12:20. To jsem  si poležela docela dlouho. Skoro dvacet minut. Sáhla jsem si dozadu na hlavu.  Ve vlasech jsem měla kusy rozbité spony do vlasů. Když jsem se podívala na svoje prsty, byla na nich krev. Kruci. Ona mě fakt praštila. Nejistě jsem se postavila na nohy, kabelku jsem držela v ruce. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Šla jsem hledat koupelnu.

Pokud jsem mohla posoudit, v pokoji ve kterém jsem ležela na podlaze, se toho od mého příchodu do bytu mnoho nezměnilo. Koupelna byla docela prázdná, jen na zdi viselo zrcadlo.

Pohled do něj mi optimismus do žil nenalil. Byla jsem bledá, až do zelena, kruhy pod očima. A dokonce se mi zdálo, že trochu šilhám. Opřela jsem o umývadlo a přemýšlela jestli mám nebo nemám zvracet.  Po chvíli to přešlo. Zkusila jsem si znovu prohmatat ránu na hlavě. Zdálo se mi, že je hlavně boule a jen trochu roztržená kůže, která už přestávala krvácet. Zřejmě mě uchránila před větším problémem masivní stříbrná spona do vlasů vykládaná slonovinou a tyrkysy. Byla moc pěkná, koupili jsme ji s Markusem loni v Maroku.  Teď bylo načase vymotat ji z vlasů. Nakonec to nebylo tak hrozné, větší kusy jsem dala do umyvadla a opláchla jsem je od krve. Pár úlomků kamenů spadlo na zem, ale uklízet jsem je po sobě nehodlala. Dovedla jsem si představit, co by s mým žaludkem provedl obyčejný předklon.

Strávila jsem v koupelně postupnou restaurací své osoby skoro deset minut. Na závěr jsem se napila vody z kohoutku, ale sklon hlavy mi zase neudělal dobře. Tak jsem ještě chvíli stála a hlasitě dýchala abych zahnala další nával nevolnosti. Pak jsem se otočila a trochu prkenně se vydala ke východu. Na další prohlídku bytu jsem už neměla náladu. Vchodové dveře byly naštěstí otevřené. Zabouchla jsem je za sebou s pocitem, že jsem pěkná husa. A ani mě nenapadlo přemýšlet, kam zmizela Šárka Vyšíková.

Když jsem vyšla před dům, pořád pršelo. Vlasy jsem si provizorně sepnula obyčejnými sponkami, ale měla jsem strach, jestli mi rána nezačne krvácet. Nechtělo se mi budit pozornost. Vlezla jsem do první slušně vypadající kavárny na kterou jsem narazila. Naštěstí bylo poloprázdno. Posadila jsem se k poslednímu stolku v rohu u okna, objednala si kávu a zavolala Markusovi.

„Co se stalo?“ vybafl na mě.

„Jak víš, že se něco stalo?“

„Máš divný hlas a nikdy dopoledne sama nevoláš. Jenom když je problém. Co se stalo? Jsi v pořádku?“

„Jo, celkem jo. Akorát jsem trochu praštěná.“ odpověděla jsem

„Jak praštěná?“

„Jedna holka mě majzla přes hlavu.“

„Cože, ty jsi zraněná? Jak moc? Musíš okamžitě do nemocnice! Už jsi byla na policii?“

„Nemůžu do nemocnice, ještě musím na jednu návštěvu. Vlastně asi na dvě.“

„Máš hrozně divný hlas. Zuzano, řekni mi prosím tě po pořádku, co se ti vlastně stalo.“ řekl Markus. Tón jeho hlasu napovídal, že bych si měla odpustit hysterické vtipkování, pokud ho nechci ještě víc vyděsit.

Tak jsem mi to vylíčila. Pěkně i s komentářem. Zdálo se mi, že se mu trochu ulevilo, protože mi vynadal a musela jsem mu slíbit, že hned půjdu do nemocnice, aby se mi na tu hlavu podívali. Na policii  jsme nějak zapomněli. Stejně jsem neměla v úmyslu tam jít. Slíbila jsem, že ano, že do nemocnice pojedu, ale neřekla jsem kdy. Tak jsme se rozloučili.

Vypila jsem už vlažnou kávu a dívala oknem do ulice, stále pršelo. Kdo ví, proč mě Šárka praštila?  Chtěla mě zabít? Bála se, že ji udám, že krade? Nebo svoji přítelkyni opravdu zabila? Ale jak by to provedla? Vždyť celý večer seděla v hotelovém baru. Ještě pořád jsem hlavou mohla pohybovat jen opatrně, rána v zadu bolela. Nejspíš opravdu poslechnu Markuse a zajedu do nemocnice. Ale až později.

Nahlédla jsem do sešitku s poznámkami a vyťukala  telefonní číslo. Telefon ale nikdo  nezvedal. Ozval se jen záznamník. Vzkaz se mi nechávat nechtělo.

Další telefonát patřil Tomášovi Vichterlemu, je to můj spolužák z gymnázia. Když jsme se naposledy viděli, přednášel na ČVUT dějiny architektury ve středověku, takže jsem odhadovala, že by mohl být kolega Milici Vránové  nebo ji alespoň znát.

„Haló.“ ozvalo se ve sluchátku.

„Tady je Zuzana Wilder. To jsi ty Tomáši?“

„Který Bilder?“ zahuhlalo sluchátko

„Tome, to jsem já, Zuzka Adlerová. Slyšíš?“

„Zuzka? Jo Zuzka! A která?“

„A-d-l-e-r-o-v-á. Z gymlu, seděli jsme v lavici za tebou, s Juditou Wurmovou.“ Na Juditu se Tomáš chytl. Celé gymnázium ji miloval. Ráda bych řekla, že  tajně, ale stačilo se na něj jen podívat a bylo jasné, že z Juditky nemůže spustit oči. Takže by se spíš slušelo říct že ji miloval oddaně a marně.

„Jé Juditka, jakpak se má?“

„Dobře, včera jsme spolu seděly, zrovna jsme si na tebe vzpomněly.“ řekla jsem  a ani jsem se nezastyděla.

„Jó?“ zatetelil se Tomáš.

„Jasně! Ale hele Tome, já shání Milicu Vránovou. Já vím, že tento semestr nepřednáší, ale neobjevila se na fakultě?“

„Vránová? Ale ta je přece mrtvá…“ odpověděl Tomáš.

„Jak, mrtvá? Co to povídáš?“

„No jo, je mrtvá. Zastavila se tady v ústavu v pátek. Přinesla víno a chlebíčky, že prý měla narozeniny nebo co. Chvíli jsme seděli. Starej ji lámal, ať se vykašle na ten Lyon a vrátí se k nám. Říkala že o tom pouvažuje, takže Chvátel byl z toho celej rád. No a v pondělí po obědě přiběhla Simona z děkanátu, že prý je Milica po smrti.“

„Co se jí stalo?“ řekla jsem a po zádech mi přeběhl mráz.

„Prý havárka v autě. Sjela ze silnice a spadla dolů z nějaké skály nebo z mostu? Prý do Vltavy. Nebo do Berounky? Zkrátka do řeky. Někde tam, kde mají chalupu.“

„Panebože. A co její manžel, ten je taky mrtvej?“ vyptávala jsem se dál.

„Vrána? Ne ten ne, ona jela sama.“ odpověděl Tomáš.

„To ti říkal on, Vrána? Ty jsi s ním mluvil?“

„Ale ne, to říkala Simona. On se sice vrátil zpátky do školy, ale já jsem se s ním vůbec neviděl, oni přece sedí ve městě, na Karláku. A já se s ním navíc ani neznám. Ale Milici je škoda.“

Mlčela jsem.

„Haló, jsi tam?“ domáhal se Tomáš kontaktu. „A co jsi jí vůbec chtěla?“

„No, vlastně už nic. Tak se měj. Řeknu Juditě, že jsme spolu mluvili, jo?“ řekla jsem.

„Jó, to bude bezva, už jsem ji dlouho neviděl.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 42

Jak vidíte v pozadí, na Kanárských ostrovech se non stop staví. Když už ne nové hotely, tak se renovují ty staré...

Praha, 25. listopadu, čtvrtek

 

Ráno jsme s Juditou vstávaly v půl osmé. Já ne moc ochotně, protože podle kanárského času bylo teprve půl sedmé. Judita mívá po ránu vždycky dobrou náladu. I dnes si v kuchyni popiskovala, když si připravovala kávu a toast s marmeládou. Mě nabídla totéž. Já jsem měla  po včerejšku žaludek jako na vodě a tak jsem vzala zavděk jen kávou. A velkou sklenicí minerálky.

„Proboha, já mám snad kocovinu.“

„Jó? Vždyť jsi toho ani tolik nevypila?“ divila se Judita.

„Já nevím, ale děsně mě bolí hlava. A žaludek.“

„A nechceš třeba udělat vajíčka? Já žádný nemám, ale máma snad  jo. Má pro nějaký skočit?“

„Néé. Vajíčka néé. Stačí mi kafe. Šumivý aspirin nemáš?“

„Teda ty to vedeš, ti řeknu. Jednou za čas přijedeš do rodného města, a takhle se hned první večer spustíš. To víš, že mám aspirin.“

„Jak, že já to vedu? Kdo byl včera večer vedoucí? Ty!“

„Jo a kdo tě nutil vypít půl flašky portského a navrch si dát panáka whisky? Já snad?“

„Au. Nemluv moc nahlas. Bolí mě hlava. Bože, musím se jít domů převlíct.“

„Já tě tam hodím, mám to při cestě. Co máš vůbec dneska v plánu?“

„Chtěla jsem se zastavit za tou Šárkou, která bydlela s tou zabitou holkou a pak uvidím.“

„A nechceš to raději odložit až na zítřek? Nevypadáš dneska moc akčně.“

„Ne, musím to vyřídit dnes, zítra přiletí Markus, takže nebudu mít čas.“

 

 Judita mě vyklopila před domem, ve kterém jsem se před víc jak třiceti lety narodila. Tedy mám-li být přesná, narodila jsem se v porodnici, ale v tomhle domě jsem vyrostla. Když táta umřel, já za čas vydělala nějaké peníze a město byty prodávalo, koupila jsem ho a dodnes v něm bydlíme, když s Markusem přijedeme do Prahy. On je tu poslední dobou častěji než já.

S úlevou jsem otevřela dveře do předsíně. Byt není velký, jen dva pokoje a kuchyň. Okna obou pokojů vedou do  ulice. Kuchyň má okno do dvora a na tom dvoře roste kaštan. Je velký už od té doby, co pamatuju. Když jsem byla malá, dosahovaly horní větve taktak ke spodku okna. Teď už je strom vyšší než naše okno a za chvíli začne stínit i sousedům nad námi. Kuchyň je teď sice tmavá, musíme svítit i ve dne, ale ve větvích sedávají práci a je to rozhodně příjemnější výhled než tmavá omítka protějšího činžáku na kterou je vidět z pokojů. Uličky Starého Města jsou úzké a některé domy nejsou omítnuté už od války. Markus navrhoval, že bychom si mohli koupit nějaký pěkný byt s terasou a výhledem, třeba na Pražský hrad. Ale mě se tu líbí. Na Staroměstské náměstí je to tři minuty pěšky. Jenom je poslední dobou  problém koupit třeba ráno rohlíky, protože všechny obchody prodávají broušené sklo nebo trička s Franzem Kafkou. Když jsem byla malá, většina rolet byla permanentně stažená. Ani nevím, co za nimi vlastně bylo. A rohlíky zase bývaly jako z gumy nebo byly už před obědem vyprodané. Takže si nemám co stěžovat. Jenom kdyby mě tak nebolela hlava.

Natočila jsem si vanu plnou vody. Jediná  změna, kterou Markus,  prosadil je hydromasážní vana v koupelně. Obyčejně se jenom sprchuji, ale dnes se mi zdálo lákavé lehnout si dovany. Vklouzla jsem do vody, bublinky mi masírovaly záda. Škoda, že nemůžu pod vodu strčit celou hlavu.

Když jsem vylezla z vany, bolest hlavy sice neustoupila, ale celkově jsem se cítila líp. Zabalila jsem se do županu a sedla si ke kuchyňskému stolu s hrnkem kávy.   Kaštan před oknem nevypadal moc přívětivě. Ptáci nikde, na větvích jen zbytky mokrých rezavohnědých listů. Upíjela jsem kávu a sledovala déšť, který vytrvale smáčel dvůr. Dnes by opravdu bylo nejlepší vlézt do postele, pustit si televizi a koukat na seriály. Jenomže já jsem si dala úkol.

Naštvaná, že si nedám pokoj, jsem se došourala do předsíně. Vytáhla jsem notebook a položila ho na stůl. Přitom jsem shodila šálek se zbytkem kávy. Spadl na zem, rozbil se na několik kusů a šedohnědá tekutina postříkala ubrus a kus zdi. Do prdele.  Bolí mě hlava, v puse mám jak v polepšovně, a to jsem si už dnes dvakrát čistila zuby, venku je hnusně, nikam nemusím a já husa pořád vyvíjím nějakou činnost. Třikrát do prdele.

Zapnula jsem notebook a vyhledala dokument s výslechem Šárky Vyšíkové, adresa byla pražská, dokonce nedaleko mého bytu. Ubrus se vypere,  to kafe třeba nebude na stěně ani tak vidět. Jdeme na to.

Za půl hodiny už jsem se vyhýbala kalužím a spěchala směr Václavské náměstí. Pořád pršelo. Našla jsem  číslo domu a prohlížela jsem domovní zvonky  u vchodu. Dům byl zamčený. Ale ani jméno Vyšíková nebo Outratová na zvoncích nebylo.

Vytočila jsem Juditin mobil.

„Co jsi zapomněla?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Nic, ale nemáš prosím tě telefon na toho Michala Suchánka?“

„To teda nevím. Počkej chvíli.“ Judita zřejmě někam odložila telefon, ale stejně jsem slyšela: „Bááróóó, potřebuju telefon  toho….“ A pak už jenom hlasy a šum, kterému jsem nerozuměla.

Po delší době se ze sluchátka ozvalo: „ Dobrý den, tady Bára. Šéfová má telefon na pevné lince. Vy potřebujete telefon na Michala?“

„Tady Zuzana Wilder. Ano díky.“

„Ale on asi nebude mít hned čas.“

„To nevadí, já se s ním nějak domluvím.“ odpověděla jsem. Juditina asistentka mi dala telefonní číslo na mobil i na pevnou linku do kadeřnictví, já jsem čísla namačkala do paměti svého telefonu, pak jsem poděkovala a zavěsila.  Schovaná před deštěm v průjezdu domu naproti číslu 22, kde měla bydlet Šárka Vyšíková jsem napřed vytočila číslo mobilního telefonu na Michala Suchánka. Byla zima, prsty jsem měla docela zkřehlé. Nic. Volaná stanice je dočasně nedostupná, opakujte volání…. Blele, ble, ble, brumlala jsem si vztekle, až se za mnou otočila stará paní která navzdory dešti venčila svého pudlíka. Zavolala jsem na pevnou linku kadeřnictví. K mé velké radosti zvedl telefon sám majitel.

„Salon Michal, u telefonu Suchánek. Čím posloužím?“

„Dobrý den, Zuzana Wilder, nevím jestli si vzpomínáte…“

„Ale samozřejmě, dobrý den, madam. Jak se máte? Vy jste v Praze?“

„Ano to jsem. Jak jste to poznal?“

„Máte trochu rýmu, řekl bych, takže nejspíš si užíváte s námi ostatními tohle prima počasí. Bože, já když si vzpomenu, jak je asi teď na Kanárech hezky, viďte? Co pro vás mohu udělat? Chtěla by jste se přijít učesat?“

„Ano, to bych ráda.“ řekla jsem.

„Já se dívám jak to tady v knize vypadá, ale není to nic moc, až někdy příští týden. Středa ve dvě. Šlo by to?“

„Nešlo, to už tady nebudu.“

„To mě ale moc mrzí paní Wilderová. Ale jiný termín bohužel…Víte, u nás se většinou zákaznice objednávají dva týdny předem.“

„Ach, to je škoda.“ řekla jsem.

„Je mi líto. Opravdu. Mohu pro vás ještě něco udělat?“

„Vlastně ano. Hledala jsem Šárku Vyšíkovou, tady v Praze. Víte, něco si zapomněla v hotelu a ředitel když zjistil, že jedu do Prahy tak mě požádal, ať jí to vezmu.“

„Opravdu?“

„No, poslal to po mě,  v hotelu uvedla adresu Radimského 22, ale na zvoncích není její jméno.“

„Ale bydlí tam, to vím. Pronajal jim to jeden můj známý, on je teď ve Státech. Počkejte, na zvonku může být jeho jméno. Jak on se jenom… Jirka, Jirka. Už to mám, Jirka Bureš. Zkuste Bureše, paní Wilderová.“

„Děkuji mnohokrát, moc jste mi pomohl.“

„Není za co. Aby jste to nemusela vozit zpátky, že ano? A kdyby jste se nedozvonila, můžete to nechat u nás v salonu.“

„Dobře, ještě jednou díky.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 41

 

Puerto de la Cruz, pohled na jednu ze dvou pláží ve městě a Lago Martináez,
což je soustava bazénů, alias koupaliště 

            Když jsme sešly dolů do obývacího pokoje, paní  Wurmová už na nás čekala. Pokoj byl osvětlený dvěma stojacími lampami s hedvábnými svítidly. Třetí lampa svítila na nízké skříňce mezi  okny.  Na stolku bylo  v misce ovoce, slané krekry, oříšky a mandle a sušenky polité čokoládou. A taky čisté skleničky. Věděla, že lahvinky přineseme samy.

            „Jé, hele, mamka nám navařila,“ radovala se Judita, „jenomže kruci, je to všechno tak kalorický.“ Moje přítelkyně jedla stejně ráda jako já, jen vařit ji nebavilo. Na rozdíl ode mě však žila pod drobnohledem čistě dámského kolektivu české mutace proslulého módního časopisu. Každé kilo navíc, bylo neuvěřitelným prohřeškem proti dobrým mravům, a co teprve, když se jednalo o imaginární nadváhu samotné šéfredaktorky.

            „Tobě ta tvoje práce fakt leze na nervy.“ řekla paní Wurmová, „měla by sis najít něco jiného!“

            „No, třeba v redakci Receptáře pro všední den. Tam by se ti určitě líbilo.“ přisadila jsem si.

            „Jak znám Juditu, udělala by z něho do dvou měsíců speciál o dietách.“ mávla rukou paní Wurmová

            „Jo a do půl roku by vycházel na křídovém papíře.“ dodala jsem.

            „Hele, nechtěly by jste toho nechat?“ řekla Judita, „Jsou zajímavější témata k hovoru, než já, ne?“

            „Jo a jaký? Třeba jak shodit pět kilo za pět dnů?“ zaryla jsem.

            „Nech toho, nebo shodím já tebe. Ze schodů. Mamíí, řekni jí, ať toho nechá!“

            „Ale děvčata…“ řekla paní Wurmová a zahihňala se.

Pak se  v pokoji rozhostilo ticho. Tři ženy, jedna bledá a pokradmo si sahající do vlasů, aby zjistila, kolik jich uvízne mezi prsty tentokrát. Druhá štíhlá a elegantní i v domácím úboru, s úzkými rýhami od nosu k bradě, kterou strach o nemocnou někdy docela ochromí. A já, ta třetí, baculatá a unavená po cestě, ale celkem vzato docela v pořádku.

            „Víte co jsem vám chtěla říct?“ vyhrkla jsem, protože mě napadlo, že to by mohlo být to pravé téma k hovoru. „U nás v Cruz se stala vražda. V jednom hotelu zabili mladou holku, modelku a já jsem tlumočila policii.“

            „Vážně, Zuzanko? A jak přišli na tebe?“ vyptávala se paní Wurmová.

            „Ale mami, to přece není důležité.“ durdila se Judita

            „Jakto, že to není důležité?“ bránila se maminka.

            „Tlumočnice havarovala v autě a nikoho jiného nemohli sehnat.“ řekla jsem a pak jsem oběma ženám vylíčila průběh vyšetřování i moje dohady.

            „Takže tys přijela do Prahy, abys tady pátrala? No teda Zuzano, ty jsi vážně cvok!“

            „Proč by Zuzanka byla cvok? To se přece neříká. Ale pravda je, že by to mohlo být nebezpečné, Zuzko.“ řekla paní Wurmová.

            „Ale mami, nebezpečný to určitě není! Nebo vlastně možná jo? Zuzán, tys sem fakt přijela pátrat?“ než jsem stačila Juditě odpovědět, zeptala se mě zase paní Wurmová: „A ty máš na někoho podezření?“

            „Podezření bych měla,“ odpověděla jsem, „jenomže dohromady na tři lidi. A všichni to určitě neudělali.“

            „Takže ty teď musíš vyloučit toho, kdo to spáchat nemohl…“ řekla Judita.

            „Jo a  zjistit, kdo to opravdu udělal.“ odpověděla jsem.

            „A kdože jsi  říkala, Zuzanko, že tam v tom hotelu byl?“ zeptala se paní Wurmová.

            „No ty dvě holky, pak takoví novomanželé, Slámovi se jmenovali. Pak dva kluci, co spolu žijou, on je kadeřník a ten druhej má myslím fitness. To byla docela ostuda, protože mě nedošlo, že jsou to homosexuálové.“

            „Počkej,“ přerušila mě Judita, „dva teplí, nejmenuje se ten kadeřník Michal?“

            „Jo, Suchánek.“

            „Tak toho znám, někdy pro nás dělá a Bára, moje asistentka se k němu chodí česat. Je takovej hodně užvaněnej.“

            „Ty myslíš Juditko, že to mohl udělat on?“ zajímala se paní Wurmová.

            „Mami, já nemyslím nic, protože jsem tam vůbec nebyla, na to se musíš ptát Zuzany. Ale nevidím důvod proč by ti dva zabíjeli nějakou holku. Jak si to říkala, že se jmenovala?“

            „Magdalena Outratová.“

            „To mi nic neříká. Možná, kdybych ji viděla na fotce.“

            „A kdo tam byl ještě?“ byla dál zvědavá maminka.

            „Potom nějací Kohoutovi. Ony je docela sexy chlápek, má počítačovou firmu a ona je taky pěkná ženská. Ten Kohout s tou mrtvou krátce chodil. Pak Vránovi, oba učí na elektrofakultě nebo ona je na stavební? To už si nepamatuju. Pak Kolářovi, on je gynekolog a ona zubařka. Taky se s tou zavražděnou vyspal, ale prý už před lety, když sloužila jako sestřička v nemocnici. Pak Hromádkovi, to byli takový dost děsní důchodci, hlavně ona. A víte že už si nemůžu vzpomenou kdo tam byl? Jo víš kdo tam byl, Judito? Hnáta!“

            „Cože, kdo?“ nechápala přítelkyně.

„No ta z gymplu, byla zamilovaná do chemikáře.“

„Laděna Hnátková? Fakt, jo?“

„Jo! A víš koho si vzala? Toho blba Březinu!“

„Cože? vypískla Judita, „Toho dementa?“

„Jo, on je totiž v balíku, jeho máti zrestituovala nějaký činžáky na Vinohradech.“

„A jaká je Hnáta teď?“ zajímalo Juditu.

„Znala jsem ji, holky?“ vložila se do hovoru paní Wurmová

„Asi ne, máti.“ odbyla ji dcera.

„Furt stejná, ne-li horší a taky už je rozvedená…“

„Že by s ní nevydržel ani Březina?“ rozchechtala se Judita.

„Teda, děvčata, copak se takhle mluví o kamarádce?“ řekla paní Wurmová.

„To nebyla žádná kamarádka, mami.“ poučila ji Judita, „To byla vždycky leda tak blbá husa. Donášela kantorům a každého pomlouvala.“

„Když jste mluvili o těch restitucích, děvčata… Vzpomněla jsem si, jak jsi mluvila o té paní Vránové, že by to mohla být zasvobodna Milička Gregorová. Jak byla si stará?“ zajímalo paní Wurmovou.

„Tak pětačtyřicet.“ odpověděla jsem

„To by mohla být ona. Přednáší na  technice a její manžel taky, že ano? Ona zdědila velký majetek. Ale opravdu velký. Jejímu dědečkovi patřil  velkostatek, lesy a polnosti, taky několik cihelen. Měli vápenku, pily a tady v Praze pět ulic na Zižkově a nějaké domy v Nuslích.

„Jo? Měla jsem pocit, že majetek patří jejímu manželovi.  Asi jsem se spletla.“ řekla jsem.

„Taky měli pěknou sbírku obrazů, ale o ty se možná ještě soudí s galerií, to přesně nevím. Já jsem znávala její maminku, ona byla spolužačka Minky, mé sestry.“

„Když vás tak teda poslouchám, tak si říkám, že svět je hodně malej.“ podotkla Judita. Pak vykřikla: „Já myslím, že to je jasný! Zabila ji Hnáta!“

„Proboha koho, Juditko?“ vyděsila se maminka.

„No přece tu modelku, mami.“

„Hnáta né.“ namítala jsem.

„Tak to udělala ta důchodkyně. Jak jsi to říkala, že se jmenovala?“ zeptala se Judita a svoji otázku podpořila šťouchnutím do ramene.

„Hromádková.“

Jo, stará Hromádková! Říkala jsi přece, že byla protivná. Třeba nesnášela mladý holky a fik! Už to bylo.“ rozvíjela dál své teorie moje už lehce whiskou ovlivněná přítelkyně.

„Žádný fik. Ta mrtvá byla uškrcená, ne podřezaná. Hm.. ještě někdo tě napadl?“ zajímalo mě.

„Někdo z personálu… Šílená pokojská! Co ty na to?“

„To mě taky napadlo, že to mohl být někdo z hotelu.“ řekla jsem.

„A proč jsi teda tady v Praze?“ zajímalo ji.

„Protože recepční měl alibi,“ prohlásila jsem suše. 

„Tak to je jasný, udělal to…“, nadechla se  Judita, ale nejednou se zarazila: „Mami a vzala sis prášky?“

„Jé Juditko, já nevím. Já se hned podívám.“

„Mami, já se z tebe zblázním. Ty nevíš, že doktor říkal, že je máš brát pravidelně?“

„Já vím, ale já jsem byla dnes  nějaká zmatená.“

„Já vím mami, já se skočím kouknout do ložnice, kde ty léky máš.“ řekla Judita a odešla z místnosti.

„Jsem ráda Zuzanko, že jste k nám přišla, ona je Judita pořád v práci, ani se nikam bavit nechodí.“

„Ale to já taky, paní Wurmová.“ chlácholila jsem ji

„Já vím, ale když vy nejste sama Zuzanko, jako ona.“ řekla.

„Máš v těch lécích  pěkný binec, mami.“ zahalekala Judita.

„Ale  to snad ne,“ vyděsila se paní, „ty jsi je nenašla?“

„Ale to jo, ale jednou si bereš z jednoho plata, podruhé z druhého, vždyť v tom nemáš žádný systém!“

„No, však ty na to přijdeš.“ řekla paní Wurmová, „Víte co mě holky napadlo? Že bych si možná mohla ty vlasy oholit a nosit šátek? Co vy na to? Mě se paruky hrozně protiví.“

Podívaly jsme se s Juditou a sebe a rozesmály jsme se. Paní Wurmová na nás chvíli nechápavě zírala  a pak se začala smát s námi.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 40

Původní hlavní město ostrova Fuerteventura, Betancurie se nachází ve vnitrozemí.
 Mě ze všeho nejvíc připomíná kulisy vánočního betléma... 

 

Judita mě čekala u východu z pražského letiště v semišovém plášti skořicové barvy, v zelených semišových holínkách a s kabelkou ze stejného materiálu s barevnou aplikací. Známe se už od šesté  třídy základní školy a pokud mě paměť neklame, už tehdy se snažila sladit barvu školní aktovky s bačkorami na přezutí. Judita je vysoká a krásná tmavovláska. Vypadá trochu jako indiánská princezna. Nebo tak, jak si já indiánskou princeznu představuju.  Je skoro stejná módedáma jako Laura, jenom postrádá Lauřino konto. Ovšem pokud Laura napíše pro módní časopisy sem-tam článek, tak Judita řídí pražskou redakci jednoho z nich. Někdy říkám, že zrovna já mám za kamarádky takové módní ikony, které mají potřebu mě pořád v této oblasti vzdělávat. Pravda, bez větších úspěchů.

            Tentokrát Judita moje ošacení kritice nepodrobila. Dokonce si odpustila i poznámku, že nosit jenom černou je banální. Asi ji uspokojily moje černobílé plátěnky. Když jsem ale neslyšela žádnou uštěpačnou poznámku za celou  dobu, po kterou jsem šly od východu z haly až k zaparkovanému autu, začalo být jasné, že s Juditou není něco v pořádku.

            „Judit, co se děje?“ zeptala jsem se, jakmile jsme dosedly na sedadla v autě. Judita strčila klíč do zapalování, ale nenastartovala. Prohrábla si rukou dlouhé rozpuštěné vlasy a pak řekla: „Než jsem jela pro tebe, stavila jsem se doma. Máma byla zas dneska na chemoterapii. Je jí blbě. A děsně jí padají vlasy. A nejhorší na tom je,“ dodala a hlas jí přeskočil, „že jí nemůžu pomoct.“ Pak si položila hlavu na volant a rozplakala se.

            „Juditko,“ hladila jsem ji po rameni, „ale chemoterapie může pomoci, vážně.“ Přítelkyně dál vzlykala, ale její ramena s sebou škubala míň a míň, až hlasitě potáhla nosem a opřela se zase o sedadlo.

            „A navíc si myslím, že by vaší máti docela seknul šátek na piráta, fakt!“

            „Huso. To už mě tady napadlo. Ale zatím jsem se jí to neodvážila říct.“ řekla Judita s utírala si mokrý obličej.

            „Hele víš co? Jedeme k vám, už jsem tvoji mámu dlouho neviděla.. Co ty na to?“

            „Ale máti už může spát.“

            „Když bude spát, tak se namažeme samy. Vezu ti dvanáctiletku a párky.“

            „Tys to vzala vážně? Ty jsi teda trdlo.“ Judita nastartovala a vyjela z parkoviště.

            Dalo se do deště. Svištěly jsme setmělou Prahou, oslňovala nás světla protijedoucích vozů a mě napadlo  se zeptat: „Ty, a tobě nevadí řídit v noci?“

            „Ani ne. Já na to moc nemyslím.“ odpověděla.

            „Aha. Já když nemyslím, tak většinou bourám.“

            „To není tím, že nemyslíš,“ poučila mě, „to je tím, že ty naopak myslíš až moc. Představuješ si, co všechno se může stát a pak z toho zmatkuješ. Měla by sis pořídit šoféra.“

            „Dobrá rada nad zlato. Až zase nebudu něco vědět, zeptám se tě.“

 

            Dům ve vilové čtvrti, ve kterém  žila Judita  s matkou byl tmavý až na jedno okno v prvním patře. Judita mrkla nahoru: „Je to dobrý, máti nespí. Bude mít radost, že tě vidí.“

            Rozsvítily jsme v předsíni, ale v domě se nic nepohnulo. „Já na ni nahlídnu, ať ji nepřekvapíme, jo?“ řekla Judita. V tom se ale paní Wurmová objevila na schodišti.

            „Judito, jsi to ty?“ zeptala se. Vypadala mnohem menší, než jak jsem si ji pamatovala z poslední návštěvy. Pak si všimla i mne a zavolala: „Jé, Zuzko, už jsme se dlouho neviděly, stavíte se za mnou holky?“

            „Jasně mami, Zuzán se jenom vyčůrá a už jsme u tebe.“ zahalekala dcera.

Vyšly jsme do druhého poschodí, ve kterém měla svůj byt Judita. Matka i dcera spolu žily v obdivuhodné symbióze. Trochu spolu, trochu vedle sebe. Ale ani jedna si do společného domu nikdy nepřivedla stálého partnera, a to od doby, kdy se Juditini rodiče rozvedli. To jí bylo jedenáct. Nikdy jsem se nezeptala, jestli se na tomto uspořádání dámy dohodly nebo jestli to tak vyšlo. Já jsem sice zvědavá, ale nemusím vědět všechno.

            „Budeš se chtít vysprchovat?“ zeptala se Judita.

            „Dík, ani ne, jen se ošplíchnu. Myslíš že si máma může dát s námi alkohol?“

            „To těžko, ale jí se neptej. Ona by ti řekla, že už je to stejně jedno. I když je fakt, že přestala kouřit.“

            „Vážně?“

            „Jo, fakt nekouří. Ani tajně, nastražila jsem jí krabičku vedle telefonu a nic.“

            „To je blbý.“ řekla jsem.

            „Jak se to vezme. Hele, běž se umýt, ať můžu jít taky.“

 

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017