 |
| Na Kanárech se najde ubytování pro každou peněženku. Jen na letence neušetříte... |
Přeběhla jsem silnici a znovu se ocitla před vchodem
do čísla 22. Některá jména na zvoncích byla těžko čitelná, jakoby je smyl déšť
nebo čas. Ale jméno Bureš čitelné bylo. Stiskla jsem zvonek. Po chvíli se ozval
bzučák bez toho, že by chtěl někdo vědět, kdo chce vejít do domu.
Stoupala jsem po točitém schodišti a na každém patře
míjela vždy dvoje masivní vysoké dveře. Firma COMEX, hlásala první stříbrná
cedulka na dveřích, dál byli Vejrostovi, o poschodí výš Chladilová Bětuše a
Advokátní kancelář Vokřálek, cedulka byla zlatá. Ve třetím patře jedny dveře bez cedulky a za
druhými bydlel Ing. Petr Vrábel Csc. Do čtvrtého patra jsem se vyškrábala už
trochu bez dechu. Slonková a Rodina Floriánova.
Tak ještě jedno patro, ale to už jsou jen plechové dveře na půdu. Nic.
Žádný Bureš, žádná Outratová neřkuli Vyšíková. Opřela jsem se o zábradlí, abych
se vydýchala. Jasně, to musí být ten byt bez cedulky. Takže zpátky do třetího.
Když jsem došla před anonymní dveře, ještě jsem trochu funěla. Co když mi
otevře někdo cizí? No co, řeknu, že někoho hledám…
Dveře se otevřely. V nich stála Šárka Vyšíková
a barevných legínách a tlustém svetru. Nebyla nalíčená. Vlasy měla sepnuté do
střapatého drdolu na temeni hlavy.
„Dobrý den. Něco pro vás mám.“, řekla jsem a rychle
jsem se posunula dál do dveří. Měla jsem pocit, že mi je jinak slečna Vyšíková
zavře před nosem.„Můžu dál, viďte? brebentila jsem „Víte, něco jste si
v hotelu zapomněla a tak mi to pro vás ředitel dal, když zjistil, že jedu
do Prahy.“ To už jsme stály v předsíni.
Pootevřenými dveřmi do pokoje jsem zahlédla místnost, ve které zjevně někdo
balil nebo se chystal stěhovat. Bez pozvání jsem nakoukla dovnitř.
„Co vlastně chcete?“ řekla Šárka
Vstoupila jsem do místnosti, byl to pěkný velký pokoj,
zpola zařízený. Moje mokré boty za sebou
nechávaly na nalakovaných parketách špinavé stopy.
„Koukám, že balíte,“ řekla jsem a ukázala na
otevřené krabice s oblečením, televizí, hifi soupravou. V rohu u okna
byla další, už přelepené modrou páskou.
„To všechno je vaše?“ zeptala jsem se
Dívka lehce zrudla a odsekla: „A co je vám jako do
toho?“
„Co je mi to toho? Třeba to, že jsme zjistili, že
jste v hotelu nechala svůj kufr plný vašeho oblečení a zbytků po
Magdaleně, o které jste nestála.“
Šárka Vyčíková mlčela a hryzala si spodní ret.
Napadlo mě, že možná přemýšlí, jak by se mě nejlépe zbavila.
„Vy jste totiž ty věci po slečně Outratové ukradla!“
nedala jsem si pokoj, „ Podle vyjádření jedné osoby, která tomu rozumí, musela
mít sebou vaše kamarádka na dovolené šaststva tak za za půl miliónu korun. A
teď jak vidím, jí hodláte i vybílit byt. To už je slušný motiv pro vraždu, ne?“
„Já jsem Magdu nezabila!“
„Ne? Ale okradla, to zapřít nemůžete!“
Šárčiny oči těkaly se strany na stranu. Usoudila
jsem, že zřejmě neví, co na to říct. Otočila jsem se abych se podívala do
sousedního pokoje co pěkného asi sbalila tam. To jsem ale neměla dělat.
Přehlédla jsem, že za dveřmi, kterými jsme vstoupily do první místnosti stojí
stojan na CD disky. Tím mě Šárka praštila po hlavě. Naštěstí byl dřevěný. Ale
to jsem v tom okamžiku, když jsem padala na podlahu nevěděla. Jen mi
blesklo hlavou, že jsem původně měla v
plánu něco úplně jiného.
Když jsem se probrala, ani se mi nechtělo otvírat
oči. Ležela jsem na břichu. První, co jsem začala vnímat, byla lesklá podlaha před mýma očima., na ní
loužička špinavé vody. Jestli jsem si ráno myslela, že mě bolí hlava, to jsem
ještě netušila, co to je bolest.
Chvíli jsem
jen tak ležela, abych si srovnala v hlavě kde jsem a co tam dělám. Pak
jsem se zkusila posadit. Raději jsem si zase lehla. Připadla jsem si jako
rozšlápnutý brouk. Hlava vzadu mě pálila, ale bála jsem se na to místo sáhnout.
V bytě bylo ticho, i když jsem
zkusmo zaharašila po parketách částí stojanu, která ležel vedle mě a byl
na tři kusy. Kdyby byl kovový, je po mě.
Konečně jsem se posadila. Kabelka zůstala ležet také
vedle mě. Podala jsem si ji a vytáhla mobilní telefon. Na displeji bylo 12:20. To jsem si poležela docela dlouho. Skoro dvacet
minut. Sáhla jsem si dozadu na hlavu. Ve
vlasech jsem měla kusy rozbité spony do vlasů. Když jsem se podívala na svoje
prsty, byla na nich krev. Kruci. Ona mě fakt praštila. Nejistě jsem se
postavila na nohy, kabelku jsem držela v ruce. Motala se mi hlava a chtělo
se mi zvracet. Šla jsem hledat koupelnu.
Pokud jsem mohla posoudit, v pokoji ve kterém
jsem ležela na podlaze, se toho od mého příchodu do bytu mnoho nezměnilo.
Koupelna byla docela prázdná, jen na zdi viselo zrcadlo.
Pohled do něj mi optimismus do žil nenalil. Byla
jsem bledá, až do zelena, kruhy pod očima. A dokonce se mi zdálo, že trochu
šilhám. Opřela jsem o umývadlo a přemýšlela jestli mám nebo nemám zvracet. Po chvíli to přešlo. Zkusila jsem si znovu
prohmatat ránu na hlavě. Zdálo se mi, že je hlavně boule a jen trochu roztržená
kůže, která už přestávala krvácet. Zřejmě mě uchránila před větším problémem
masivní stříbrná spona do vlasů vykládaná slonovinou a tyrkysy. Byla moc pěkná,
koupili jsme ji s Markusem loni v Maroku. Teď bylo načase vymotat ji z vlasů.
Nakonec to nebylo tak hrozné, větší kusy jsem dala do umyvadla a opláchla jsem
je od krve. Pár úlomků kamenů spadlo na zem, ale uklízet jsem je po sobě
nehodlala. Dovedla jsem si představit, co by s mým žaludkem provedl
obyčejný předklon.
Strávila jsem v koupelně postupnou restaurací
své osoby skoro deset minut. Na závěr jsem se napila vody z kohoutku, ale
sklon hlavy mi zase neudělal dobře. Tak jsem ještě chvíli stála a hlasitě
dýchala abych zahnala další nával nevolnosti. Pak jsem se otočila a trochu prkenně
se vydala ke východu. Na další prohlídku bytu jsem už neměla náladu. Vchodové
dveře byly naštěstí otevřené. Zabouchla jsem je za sebou s pocitem, že jsem
pěkná husa. A ani mě nenapadlo přemýšlet, kam zmizela Šárka Vyšíková.
Když jsem vyšla před dům, pořád pršelo. Vlasy jsem
si provizorně sepnula obyčejnými sponkami, ale měla jsem strach, jestli mi rána
nezačne krvácet. Nechtělo se mi budit pozornost. Vlezla jsem do první slušně
vypadající kavárny na kterou jsem narazila. Naštěstí bylo poloprázdno. Posadila
jsem se k poslednímu stolku v rohu u okna, objednala si kávu a
zavolala Markusovi.
„Co se stalo?“ vybafl na mě.
„Jak víš, že se něco stalo?“
„Máš divný hlas a nikdy dopoledne sama nevoláš.
Jenom když je problém. Co se stalo? Jsi v pořádku?“
„Jo, celkem jo. Akorát jsem trochu praštěná.“
odpověděla jsem
„Jak praštěná?“
„Jedna holka mě majzla přes hlavu.“
„Cože, ty jsi zraněná? Jak moc? Musíš okamžitě do
nemocnice! Už jsi byla na policii?“
„Nemůžu do nemocnice, ještě musím na jednu návštěvu.
Vlastně asi na dvě.“
„Máš hrozně divný hlas. Zuzano, řekni mi prosím tě
po pořádku, co se ti vlastně stalo.“ řekl Markus. Tón jeho hlasu napovídal, že
bych si měla odpustit hysterické vtipkování, pokud ho nechci ještě víc vyděsit.
Tak jsem mi to vylíčila. Pěkně i s komentářem.
Zdálo se mi, že se mu trochu ulevilo, protože mi vynadal a musela jsem mu
slíbit, že hned půjdu do nemocnice, aby se mi na tu hlavu podívali. Na
policii jsme nějak zapomněli. Stejně
jsem neměla v úmyslu tam jít. Slíbila jsem, že ano, že do nemocnice pojedu,
ale neřekla jsem kdy. Tak jsme se rozloučili.
Vypila jsem už vlažnou kávu a dívala oknem do ulice,
stále pršelo. Kdo ví, proč mě Šárka praštila?
Chtěla mě zabít? Bála se, že ji udám, že krade? Nebo svoji přítelkyni
opravdu zabila? Ale jak by to provedla? Vždyť celý večer seděla
v hotelovém baru. Ještě pořád jsem hlavou mohla pohybovat jen opatrně,
rána v zadu bolela. Nejspíš opravdu poslechnu Markuse a zajedu do
nemocnice. Ale až později.
Nahlédla jsem do sešitku s poznámkami a
vyťukala telefonní číslo. Telefon ale
nikdo nezvedal. Ozval se jen záznamník.
Vzkaz se mi nechávat nechtělo.
Další telefonát patřil Tomášovi Vichterlemu, je to
můj spolužák z gymnázia. Když jsme se naposledy viděli, přednášel na ČVUT
dějiny architektury ve středověku, takže jsem odhadovala, že by mohl být kolega
Milici Vránové nebo ji alespoň znát.
„Haló.“ ozvalo se ve sluchátku.
„Tady je Zuzana Wilder. To jsi ty Tomáši?“
„Který Bilder?“ zahuhlalo sluchátko
„Tome, to jsem já, Zuzka Adlerová. Slyšíš?“
„Zuzka? Jo Zuzka! A která?“
„A-d-l-e-r-o-v-á. Z gymlu, seděli jsme v lavici
za tebou, s Juditou Wurmovou.“ Na Juditu se Tomáš chytl. Celé gymnázium ji
miloval. Ráda bych řekla, že tajně, ale
stačilo se na něj jen podívat a bylo jasné, že z Juditky nemůže spustit
oči. Takže by se spíš slušelo říct že ji miloval oddaně a marně.
„Jé Juditka, jakpak se má?“
„Dobře, včera jsme spolu seděly, zrovna jsme si na
tebe vzpomněly.“ řekla jsem a ani jsem
se nezastyděla.
„Jó?“ zatetelil se Tomáš.
„Jasně! Ale hele Tome, já shání Milicu Vránovou. Já
vím, že tento semestr nepřednáší, ale neobjevila se na fakultě?“
„Vránová? Ale ta je přece mrtvá…“ odpověděl Tomáš.
„Jak, mrtvá? Co to povídáš?“
„No jo, je mrtvá. Zastavila se tady v ústavu
v pátek. Přinesla víno a chlebíčky, že prý měla narozeniny nebo co. Chvíli
jsme seděli. Starej ji lámal, ať se vykašle na ten Lyon a vrátí se k nám.
Říkala že o tom pouvažuje, takže Chvátel byl z toho celej rád. No a
v pondělí po obědě přiběhla Simona z děkanátu, že prý je Milica po
smrti.“
„Co se jí stalo?“ řekla jsem a po zádech mi přeběhl
mráz.
„Prý havárka v autě. Sjela ze silnice a spadla
dolů z nějaké skály nebo z mostu? Prý do Vltavy. Nebo do Berounky?
Zkrátka do řeky. Někde tam, kde mají chalupu.“
„Panebože. A co její manžel, ten je taky mrtvej?“
vyptávala jsem se dál.
„Vrána? Ne ten ne, ona jela sama.“ odpověděl Tomáš.
„To ti říkal on, Vrána? Ty jsi s ním mluvil?“
„Ale ne, to říkala Simona. On se sice vrátil zpátky
do školy, ale já jsem se s ním vůbec neviděl, oni přece sedí ve městě, na
Karláku. A já se s ním navíc ani neznám. Ale Milici je škoda.“
Mlčela jsem.
„Haló, jsi tam?“ domáhal se Tomáš kontaktu. „A co
jsi jí vůbec chtěla?“
„No, vlastně už nic. Tak se měj. Řeknu Juditě, že
jsme spolu mluvili, jo?“ řekla jsem.
„Jó, to bude bezva, už jsem ji dlouho neviděl.“
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat