pátek 19. května 2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 43


Na Kanárech se najde ubytování pro každou peněženku. Jen na letence neušetříte...

Přeběhla jsem silnici a znovu se ocitla před vchodem do čísla 22. Některá jména na zvoncích byla těžko čitelná, jakoby je smyl déšť nebo čas. Ale jméno Bureš čitelné bylo. Stiskla jsem zvonek. Po chvíli se ozval bzučák bez toho, že by chtěl někdo vědět, kdo chce vejít do domu.

Stoupala jsem po točitém schodišti a na každém patře míjela vždy dvoje masivní vysoké dveře. Firma COMEX, hlásala první stříbrná cedulka na dveřích, dál byli Vejrostovi, o poschodí výš Chladilová Bětuše a Advokátní kancelář Vokřálek, cedulka byla zlatá.  Ve třetím patře jedny dveře bez cedulky a za druhými bydlel Ing. Petr Vrábel Csc. Do čtvrtého patra jsem se vyškrábala už trochu bez dechu. Slonková a Rodina Floriánova.  Tak ještě jedno patro, ale to už jsou jen plechové dveře na půdu. Nic. Žádný Bureš, žádná Outratová neřkuli Vyšíková. Opřela jsem se o zábradlí, abych se vydýchala. Jasně, to musí být ten byt bez cedulky. Takže zpátky do třetího. Když jsem došla před anonymní dveře, ještě jsem trochu funěla. Co když mi otevře někdo cizí? No co, řeknu, že někoho hledám…

Dveře se otevřely. V nich stála Šárka Vyšíková a barevných legínách a tlustém svetru. Nebyla nalíčená. Vlasy měla sepnuté do střapatého drdolu na temeni hlavy.

„Dobrý den. Něco pro vás mám.“, řekla jsem a rychle jsem se posunula dál do dveří. Měla jsem pocit, že mi je jinak slečna Vyšíková zavře před nosem.„Můžu dál, viďte? brebentila jsem „Víte, něco jste si v hotelu zapomněla a tak mi to pro vás ředitel dal, když zjistil, že jedu do Prahy.“  To už jsme stály v předsíni. Pootevřenými dveřmi do pokoje jsem zahlédla místnost, ve které zjevně někdo balil nebo se chystal stěhovat. Bez pozvání jsem nakoukla dovnitř.

„Co vlastně chcete?“ řekla Šárka

Vstoupila jsem do místnosti, byl to pěkný velký pokoj, zpola zařízený. Moje mokré boty  za sebou nechávaly na nalakovaných parketách špinavé stopy.

„Koukám, že balíte,“ řekla jsem a ukázala na otevřené krabice s oblečením, televizí, hifi soupravou. V rohu u okna byla další, už přelepené modrou páskou.

„To všechno je vaše?“ zeptala jsem se

Dívka lehce zrudla a odsekla: „A co je vám jako do toho?“

„Co je mi to toho? Třeba to, že jsme zjistili, že jste v hotelu nechala svůj kufr plný vašeho oblečení a zbytků po Magdaleně, o které jste nestála.“

Šárka Vyčíková mlčela a hryzala si spodní ret. Napadlo mě, že možná přemýšlí, jak by se mě nejlépe zbavila.

„Vy jste totiž ty věci po slečně Outratové ukradla!“ nedala jsem si pokoj, „ Podle vyjádření jedné osoby, která tomu rozumí, musela mít sebou vaše kamarádka na dovolené šaststva tak za za půl miliónu korun. A teď jak vidím, jí hodláte i vybílit byt. To už je slušný motiv pro vraždu, ne?“

„Já jsem Magdu nezabila!“

„Ne? Ale okradla, to zapřít nemůžete!“

Šárčiny oči těkaly se strany na stranu. Usoudila jsem, že zřejmě neví, co na to říct. Otočila jsem se abych se podívala do sousedního pokoje co pěkného asi sbalila tam. To jsem ale neměla dělat. Přehlédla jsem, že za dveřmi, kterými jsme vstoupily do první místnosti stojí stojan na CD disky. Tím mě Šárka praštila po hlavě. Naštěstí byl dřevěný. Ale to jsem v tom okamžiku, když jsem padala na podlahu nevěděla. Jen mi blesklo hlavou, že jsem původně  měla v plánu něco úplně jiného.

Když jsem se probrala, ani se mi nechtělo otvírat oči. Ležela jsem na břichu. První, co jsem začala vnímat,  byla lesklá podlaha před mýma očima., na ní loužička špinavé vody. Jestli jsem si ráno myslela, že mě bolí hlava, to jsem ještě netušila, co to je bolest.

 Chvíli jsem jen tak ležela, abych si srovnala v hlavě kde jsem a co tam dělám. Pak jsem se zkusila posadit. Raději jsem si zase lehla. Připadla jsem si jako rozšlápnutý brouk. Hlava vzadu mě pálila, ale bála jsem se na to místo sáhnout. V bytě bylo ticho, i když jsem  zkusmo zaharašila po parketách částí stojanu, která ležel vedle mě a byl na tři kusy. Kdyby byl kovový, je po mě.

Konečně jsem se posadila. Kabelka zůstala ležet také vedle mě. Podala jsem si ji a vytáhla mobilní telefon. Na displeji bylo  12:20. To jsem  si poležela docela dlouho. Skoro dvacet minut. Sáhla jsem si dozadu na hlavu.  Ve vlasech jsem měla kusy rozbité spony do vlasů. Když jsem se podívala na svoje prsty, byla na nich krev. Kruci. Ona mě fakt praštila. Nejistě jsem se postavila na nohy, kabelku jsem držela v ruce. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Šla jsem hledat koupelnu.

Pokud jsem mohla posoudit, v pokoji ve kterém jsem ležela na podlaze, se toho od mého příchodu do bytu mnoho nezměnilo. Koupelna byla docela prázdná, jen na zdi viselo zrcadlo.

Pohled do něj mi optimismus do žil nenalil. Byla jsem bledá, až do zelena, kruhy pod očima. A dokonce se mi zdálo, že trochu šilhám. Opřela jsem o umývadlo a přemýšlela jestli mám nebo nemám zvracet.  Po chvíli to přešlo. Zkusila jsem si znovu prohmatat ránu na hlavě. Zdálo se mi, že je hlavně boule a jen trochu roztržená kůže, která už přestávala krvácet. Zřejmě mě uchránila před větším problémem masivní stříbrná spona do vlasů vykládaná slonovinou a tyrkysy. Byla moc pěkná, koupili jsme ji s Markusem loni v Maroku.  Teď bylo načase vymotat ji z vlasů. Nakonec to nebylo tak hrozné, větší kusy jsem dala do umyvadla a opláchla jsem je od krve. Pár úlomků kamenů spadlo na zem, ale uklízet jsem je po sobě nehodlala. Dovedla jsem si představit, co by s mým žaludkem provedl obyčejný předklon.

Strávila jsem v koupelně postupnou restaurací své osoby skoro deset minut. Na závěr jsem se napila vody z kohoutku, ale sklon hlavy mi zase neudělal dobře. Tak jsem ještě chvíli stála a hlasitě dýchala abych zahnala další nával nevolnosti. Pak jsem se otočila a trochu prkenně se vydala ke východu. Na další prohlídku bytu jsem už neměla náladu. Vchodové dveře byly naštěstí otevřené. Zabouchla jsem je za sebou s pocitem, že jsem pěkná husa. A ani mě nenapadlo přemýšlet, kam zmizela Šárka Vyšíková.

Když jsem vyšla před dům, pořád pršelo. Vlasy jsem si provizorně sepnula obyčejnými sponkami, ale měla jsem strach, jestli mi rána nezačne krvácet. Nechtělo se mi budit pozornost. Vlezla jsem do první slušně vypadající kavárny na kterou jsem narazila. Naštěstí bylo poloprázdno. Posadila jsem se k poslednímu stolku v rohu u okna, objednala si kávu a zavolala Markusovi.

„Co se stalo?“ vybafl na mě.

„Jak víš, že se něco stalo?“

„Máš divný hlas a nikdy dopoledne sama nevoláš. Jenom když je problém. Co se stalo? Jsi v pořádku?“

„Jo, celkem jo. Akorát jsem trochu praštěná.“ odpověděla jsem

„Jak praštěná?“

„Jedna holka mě majzla přes hlavu.“

„Cože, ty jsi zraněná? Jak moc? Musíš okamžitě do nemocnice! Už jsi byla na policii?“

„Nemůžu do nemocnice, ještě musím na jednu návštěvu. Vlastně asi na dvě.“

„Máš hrozně divný hlas. Zuzano, řekni mi prosím tě po pořádku, co se ti vlastně stalo.“ řekl Markus. Tón jeho hlasu napovídal, že bych si měla odpustit hysterické vtipkování, pokud ho nechci ještě víc vyděsit.

Tak jsem mi to vylíčila. Pěkně i s komentářem. Zdálo se mi, že se mu trochu ulevilo, protože mi vynadal a musela jsem mu slíbit, že hned půjdu do nemocnice, aby se mi na tu hlavu podívali. Na policii  jsme nějak zapomněli. Stejně jsem neměla v úmyslu tam jít. Slíbila jsem, že ano, že do nemocnice pojedu, ale neřekla jsem kdy. Tak jsme se rozloučili.

Vypila jsem už vlažnou kávu a dívala oknem do ulice, stále pršelo. Kdo ví, proč mě Šárka praštila?  Chtěla mě zabít? Bála se, že ji udám, že krade? Nebo svoji přítelkyni opravdu zabila? Ale jak by to provedla? Vždyť celý večer seděla v hotelovém baru. Ještě pořád jsem hlavou mohla pohybovat jen opatrně, rána v zadu bolela. Nejspíš opravdu poslechnu Markuse a zajedu do nemocnice. Ale až později.

Nahlédla jsem do sešitku s poznámkami a vyťukala  telefonní číslo. Telefon ale nikdo  nezvedal. Ozval se jen záznamník. Vzkaz se mi nechávat nechtělo.

Další telefonát patřil Tomášovi Vichterlemu, je to můj spolužák z gymnázia. Když jsme se naposledy viděli, přednášel na ČVUT dějiny architektury ve středověku, takže jsem odhadovala, že by mohl být kolega Milici Vránové  nebo ji alespoň znát.

„Haló.“ ozvalo se ve sluchátku.

„Tady je Zuzana Wilder. To jsi ty Tomáši?“

„Který Bilder?“ zahuhlalo sluchátko

„Tome, to jsem já, Zuzka Adlerová. Slyšíš?“

„Zuzka? Jo Zuzka! A která?“

„A-d-l-e-r-o-v-á. Z gymlu, seděli jsme v lavici za tebou, s Juditou Wurmovou.“ Na Juditu se Tomáš chytl. Celé gymnázium ji miloval. Ráda bych řekla, že  tajně, ale stačilo se na něj jen podívat a bylo jasné, že z Juditky nemůže spustit oči. Takže by se spíš slušelo říct že ji miloval oddaně a marně.

„Jé Juditka, jakpak se má?“

„Dobře, včera jsme spolu seděly, zrovna jsme si na tebe vzpomněly.“ řekla jsem  a ani jsem se nezastyděla.

„Jó?“ zatetelil se Tomáš.

„Jasně! Ale hele Tome, já shání Milicu Vránovou. Já vím, že tento semestr nepřednáší, ale neobjevila se na fakultě?“

„Vránová? Ale ta je přece mrtvá…“ odpověděl Tomáš.

„Jak, mrtvá? Co to povídáš?“

„No jo, je mrtvá. Zastavila se tady v ústavu v pátek. Přinesla víno a chlebíčky, že prý měla narozeniny nebo co. Chvíli jsme seděli. Starej ji lámal, ať se vykašle na ten Lyon a vrátí se k nám. Říkala že o tom pouvažuje, takže Chvátel byl z toho celej rád. No a v pondělí po obědě přiběhla Simona z děkanátu, že prý je Milica po smrti.“

„Co se jí stalo?“ řekla jsem a po zádech mi přeběhl mráz.

„Prý havárka v autě. Sjela ze silnice a spadla dolů z nějaké skály nebo z mostu? Prý do Vltavy. Nebo do Berounky? Zkrátka do řeky. Někde tam, kde mají chalupu.“

„Panebože. A co její manžel, ten je taky mrtvej?“ vyptávala jsem se dál.

„Vrána? Ne ten ne, ona jela sama.“ odpověděl Tomáš.

„To ti říkal on, Vrána? Ty jsi s ním mluvil?“

„Ale ne, to říkala Simona. On se sice vrátil zpátky do školy, ale já jsem se s ním vůbec neviděl, oni přece sedí ve městě, na Karláku. A já se s ním navíc ani neznám. Ale Milici je škoda.“

Mlčela jsem.

„Haló, jsi tam?“ domáhal se Tomáš kontaktu. „A co jsi jí vůbec chtěla?“

„No, vlastně už nic. Tak se měj. Řeknu Juditě, že jsme spolu mluvili, jo?“ řekla jsem.

„Jó, to bude bezva, už jsem ji dlouho neviděl.“

 


Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 
Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat