„Je to všechno moje vina.“ řekl a pak se odmlčel.
Chvíli bylo ticho a pak pokračoval: „My jsme se s Magdou seznámili úplnou
náhodou, nacouvala do mě na parkovišti. Vlastně, vy o tom víte, od té doby mě
zlobí to koleno, ale to nebylo hned po tom nárazu. Vlastně to byla jen malá
nehoda. Magda trvala na tom, že škodu hned zaplatí, ale pak jsme to ohlásili
pojišťovně. Zastavila se za mnou druhý den na fakultě, potřebovala ještě nějaké
údaje kvůli té pojistce. Pak jsme šli na kávu no a za chvíli už to bylo. Víte,
ona Magdalena byla velmi krásná.“ odmlčel se hlas mu trochu zjihl, pak ale
pokračoval: „a taky přitažlivá. Já mám okolo sebe na fakultě tolik studentek,
ale nikdy by mě nenapadlo něco si s některou začít. Ony ty vztahy studentka a
učitel jsou vždycky takové, nevím jak bych to řekl… Prostě pro mě by to nebylo.
Ale Magda, to bylo něco jiného. Ona to s muži velmi uměla… Ale to mě
napadlo až později. Víte, já jsem si
myslel, že mě opravdu miluje..."“na chvíli se odmlčel, odstoupil od okna a
posadil se do křesla před krbem.
„Ze začátku to bylo moc krásné. Já vím, že to zní
banálně, ale já jsem měl pocit, že jsem
nikdy v životě nebyl tak šťastný. Pořád jsem se usmíval, ráno při holení,
na přednáškách i když jsem třeba tankoval benzín. Asi jsem musel vypadat jako
blbec. Ale byl jsem šťastný, dařilo se mi v práci, dopsal jsem nová
skripta, předtím jsem se s tím dlouho mořil, ale najednou jakoby to šlo
samo. Bavilo mě, že venku svítí slunce, že je hezky, ale taky že prší, nic mi
nevadilo. Připadalo mi jako bych předtím
žil pod nějakým poklopem a najednou z něho vyšel na světlo. Víte, když
jsem předtím něco četl o endorfinech z lásky, tak jsem si myslel, že je to
přehnané. Já chodím hrát tenis, někdy běhám, takže nějaké edorfiny ze sportu,
to bych znal. Ale že je láska taková, to jsem opravdu netušil.
Když jsme chodili spolu s Milicou, tak jsem to tak neprožíval,“
znovu se odmlčel, „nebo si to nepamatuju. Jenomže pak Magda začala naléhat, kdy
se rozvedu. Já jsem jí to totiž v té počáteční euforii slíbil. Jenomže to
už jsme spolu chodili už skoro půl roku a já jsem si začal některých věcí víc
všímat. Magda nebyla moc vzdělaná, i když se snažila tak působit, to by mi ani
tak nevadilo. Jenomže jsem zjistil, že ona o mě stojí hlavně kvůli penězům.“
znovu se odmlčel. „Jednou jsme spolu byli v bytě, kde jsme se scházeli, já
jsme ho pronajal hned ze začátku naší známosti. Byl už zařízený a dost drahý.
Magdaleně se tam moc líbilo. Ona často rozvíjela teorie, jaké to bude, až se
vezmeme, ze začátku jsem jí v tom i
podporoval, ale pak už mi to bylo spíš nepříjemné. Tehdy zase něco povídala a
taky řekla, že samozřejmě mojí ženě necháme dost peněz, aby mohla slušně žít,
ale koneckonců ona že pracuje, děti nemáme, tak zas tak moc nepotřebuje. Chtěl
jsem to trochu zlehčit tak jako v legraci povídám, no tak jí aspoň necháme
ten byt co máme na Barrandově, ne? A Magda se na mě tak zle podívala a řekla,
jestli nejsem blázen nechávat ženě byt za patnáct milionů, když může být ráda,
že jí koupím jednopokojový za milion, že
konec konců moje žena na tu moje dědictví nemá žádný nárok.
Řeknu vám, že mě to docela vzalo. A to ze dvou důvodů, zaprvé proto, že mě
konečně napadlo, že Magda si mě vlastně chce vzít pro peníze a za druhé, že
ona neví, že ten majetek de facto
zrestituovala Milica. To ona byla z bohaté rodiny, my jsme měli jen
koloniál na Žižkově. Ale peníze moji ženu nikdy moc nezajímaly, nechala mě, ať
s jejím majetkem nakládám, jak se mi zlíbí. Samozřejmě jsme měli také
správce, ekonomického poradce a právníky. Já se přece především musím věnovat
své práci. A Milica byla hrozně nepraktická, ona se například ani nechtěla
stěhovat z našeho starého bytu.
Asi za čtrnáct dnů po tom nepříjemném rozhovoru jsem
Magdě řekl, že Milica je nemocná, že se s ní nemůžu rozvést a že musíme
náš vztah dočasně utlumit, abych ji nějak neranil. To jsem si samozřejmě
vymyslel, ale už jsem nevěděl, jak z toho vycouvat, protože jakmile Magda
zaznamenala moje ochladnutí, začala dělat hrozné scény. Najednou jsem zjistil
jak dokáže být hysterická. Taky jsem řekl, že pojedu přednášet na ciziny a
Milica se tam bude léčit. Ve skutečnosti jsem si domluvil na fakultě, že si
vezmu jeden semestr volno. Velkou radost neměli, ale domluvili jsme se. Milica
si to dohodla taky a rozjeli jsme se na Tenerife, chtěli jsme tam zůstal tak
dva měsíce a pak jet do Francie, ironie osudu byla, že tam měla mít přednášky
moje žena a ne já. Ona byla odborník na keltskou kulturu, byla opravdu dobrá,
na architektuře sice taky přednášela, ale hlavně už pět let psala knihu o Keltech na území
střední Evropy. Už jí vyšly signální články a na základě těch jí universita
v Lyonu požádala o cyklus přednášek. Měl to být leden a únor. Pak jsme se chtěli vrátit do Prahy.
Víte, Milica mi nezavdala žádnou příčinu, abych jí
byl nevěrný. Měli jsme takový klidný, harmonický vztah, moc jsme si rozuměli.
Žádné hádky nebo tak něco, byli jsme takovým tichým způsobem šťastní, než jsem
se zbláznil do Magdy. Jenže jsem si to pořádně uvědomil až teď, když je na
všechno pozdě.“ Odmlčel se a rukama si
přejel po předloktí, jako by mu byla
zima. Pak pokračoval: „Byl jsem
zbabělec, bál jsem se Magdě říct, že se nerozvedu. Ona byla vážně hrozně
hysterická, nechtěl jsem aby snad šla za Milicou a všechno jí řekla. Nejhorší
na tom ale je, že až včera jsem si uvědomil, že kdybych Magdě řekl, že ty
peníze nejsou moje, ale Miliciny, ztratila by o mě okamžitě zájem. Ale mě to
nenapadlo, vlastně i napadlo, ale nechtěl jsem před ní ztratit tvář, chápete?
Chtěl jsem aby si pořád myslela že jsem bohatý. Jak jsem mohl být takový
hlupák? Obě mohly být naživu.“ Odmlčel se a přejel si rukou po obličeji. Chvíli
bylo ticho.
„A co se stalo vaší ženě?“ zeptala jsem se.
„Jela z chalupy, je tam železniční viadukt.
Hodně vysoký. Pod ním je údolí a teče
tam řeka. Žádné domy nebo cesta. Přerazila svodidla a spadla z té výšky.
Policie si myslí, že to byl mikrospánek. Já si ale myslím, že Milička věděla co
dělá.“ Poprvé za celou dobu jsem cítila v jeho hlase náznak nějaké emoce.
„Měla hrozné výčitky svědomí, zrušila ty přednášky ve Francii, vrátili jsme se
do Prahy, ale neuměla s tím žít. Chtěla jít na policii, ale já jsem jí to
rozmlouval. Nedovedl jsme si představit, jak by přežila vězení. Měla deprese,
doktorovi jít taky nemohla, protože co by mu řekla, že?“
Když jsem poslouchala docentův výklad napadlo mě, že
hlavním důvodem proč rozmlouval své ženě
přiznání k vraždě bylo to, že by vyšla najevo jeho role v celé
záležitosti. Je pravděpodobné, že by se ani on nevyhnul obvinění, protože měl na celé záležitosti určitě také svůj
podíl. I když se k němu zatím nepřiznal. Nedovedla jsem si třeba
představit, jak Milica Vránová sama
přemístila mrtvolu na smetiště. Také by pan docent určitě musel přestat učit na
fakultě a jemu, jak se mi zdálo, společenská prestiž jeho pozice dělala náramně
dobře.
„To muselo být pro vás hrozné.“ řekla jsem
neupřímně, protože mě touha dozvědět se jak to doopravdy bylo docela ovládla.
Pak jsem dodala: „Ale možná je to pro
vaši ženu tak lepší, já vím zní to hrozně, ale ona by s tím pocitem asi
opravdu nedokázala dál žít.“
Docent chvíli mlčel a já jsem si v tom okamžiku
uvědomila, že čekal až přijdu, aby se dozvěděl, co všechno vím. Najednou jsem
měla pocit jako by mi v obličeji a
konečcích prstů rejdilo tisíc malých
mravenců. Adrenalin mi stoupal do hlavy a já jsem čekala, jestli začnu cítit
paniku nebo úzkost, ale pak jsem si uvědomila, že se bojím zbytečně. Dnes se mi
nic nestane, protože dole je vrátný, který mě pouštěl nahoru, takže hodit mě
jen tak z balkonu by asi nešlo. Nejspíš mi z té rány do hlavy už
trochu přeskakovalo. Srdce mi ale stejně
bušilo jako o závod, napadla mě legrační myšlenka, že to snad musí Vrána slyšet.
„Vy by jste ale pane docente neměl propadnout
takovému stavu jako vaše žena, konec konců, vy jste nikoho nezabil.“ Chvilku
bylo ticho a já jsem pokračovala: „Zní to hrozně, ale jakoby se tím naplnila
jakási hrozná spravedlnost, nezdá se vám? Víte smrt za smrt. Brrr… Jde
z toho hrůza. Vlastně není koho potrestat, že?“ žvatlala jsem, protože mi
začalo být jasné, že když se pan docent ještě trochu uvolní, poví mi i to, jak
to bylo s chudákem Jirkou Voznicou.
Několik
vteřin jsem si myslela, že ne. Pak jsem ale cítila, jak napětí trochu
povolilo, zavrtěl se v křesle a složil ruce do klína.
„Máte pravdu, ona je to vlastně taková hrozná spravedlnost.“ Zase se odmlčel,
ale já jsem cítila, že už mi poví všechno, protože se potřebuje někomu svěřit a
já jsem ta jediná vhodná osoba. A on pokračoval: „Milica věděla, že
s Magdou chodím už dávno, ale nic mi neřekla, doufala, že mě to přejde.
Jak vidíte, znala mě dobře. Manželce to řekla nějaká její známá, viděla nás
spolu s Magdalenou několikrát
v jedné restauraci v Průhonicích, Magda to tam měla ráda. Jak už jsem vám povídal, řekl jsem jí, že je
náš vztah třeba dočasně utlumit kvůli ženině nemoci a kvůli tomu, že odjíždíme
do ciziny, já služebně a žena, že se bude léčit. Magda plakala když jsme se
loučili, ale zdálo se mi, že moje vysvětlení akceptovala. Já jsem si říkal, že
na mě snad rychle zapomene, protože si najde jiného vhodného kandidáta ženitby.
Takže jsme s Milicou v polovině září
odletěli na Tenerife. Vybrali jsme si hotel Tenerife Mar. My bychom si mohli
dovolit i dražší hotel, ale na delší
pobyt nám apartmá vyhovovalo lépe a přece jenom i tak to bylo dost drahé. Naše manželství zase vklouzlo do starých kolejí
a já jsem znovu zjišťoval, jak je příjemné mít někoho s kým můžete mlčet a
nebo právě naopak diskutovat třeba o politice nebo historii. Milica byla velmi
vzdělaná a kultivovaná, to se s Magdou nedalo srovnat.
Jenomže jednoho dne jsem u snídaně v hotelové
jídelně zahlédl Magdu. Myslel jsem si, že se mi to snad zdá, taková pitomá
náhoda! Zdálo se mi, že si mě nevšimla, ale bylo mi jasné, že nebude dlouho
trvat a musíme se potkat. Došlo
k tomu hned ten večer. Milica si šla brzy lehnout, bolela ji hlava a já
jsem se šel projít. Blízko hotelu byla pobřežní promenáda, z jedné strany
jsou obchody a z druhé soustava bazénů a potom pláž. Vždyť to tam znáte. No a
tam jsme se s Magdou potkali. Napřed se na mě usmívala a tvářila se jakoby
nic. Tak jsem ji pozval na kávu, myslel jsem si, že už je s naším
rozchodem smířená. Ona řekla té své kamarádce, že se sejdou v baru
v hotelu, ať jde napřed. Takže jsme si sedli a objednali si pití. Ale
jakmile jsme osaměli, okamžitě na mě začala syčet, co jsem si to k ní
dovolil, že jsem ji podvedl. Že jsem říkal, že mám nemocnou ženu se kterou už
léta nespím a tady si s ní v pohodě jedu na dovolenou. Že jsem
zbabělec, že neumím řešit svoji situaci. To všechno na mě syčela sice
nenávistně, ale tak, aby si nás pokud možno nikdo nevšiml, víte ona si ráda
hrála na dámu, když to šlo.
Měl jsem pocit, jako by na mě vylila kbelík studené vody. Najednou
jsem měl jistotu, že s ní být nemohu. Zvedl jsem se od stolu, nechal jí
tam nějaké peníze na zaplacení a šel jsem pryč, ani jsem se neohlédl.“ Odkašlal
si a na chvíli se odmlčel. Ale pak, aniž bych ho musela pobízet pokračoval: „Snažil jsem se jí v hotelu
vyhýbat, myslel jsem si, že si Milica ničeho nevšimla. Magdalena mě zpočátku
ignorovala, ale pak se začala jakoby předvádět,
natřásala se před každým chlapem, který jí přišel do cesty. Snad se
snažila vzbudit moji žárlivost nebo co. Moc se jí to nevedlo, i když se
přiznám, že mi trochu lichotilo, že se ta krásná holka kvůli mně tolik snaží.
To nejhorší ale teprve mělo přijít.“
Zhluboka se nadechl a pak pokračoval: V neděli
ani v pondělí si mě Magda nevšímala, tak jsem si myslel, že mám pokoj.
V pondělí jsme se se ženou rozdělili, ji pozvali její studenti na oslavu
narozenin do restaurace ve městě, já jsem zůstal v hotelovém baru s Martinem
Kohoutem a jeho ženou. Ještě někdo tam byl s námi, ale to si teď
nevzpomenu. Ani to není důležité. Do našeho apartmá jsem přišel něco před půl
jednou. Milica seděla schoulená na zemi v ložnici a na posteli ležela nahá Magda. Vůbec se
nehýbala. Milica seděla na zemi zády k posteli a jenom se kývala ze strany
na stranu. V první chvíli jsem nevěděl, co dělat. Pak jsem zatřásl
s Milicou, ale vůbec nereagovala. Sáhnul jsem Magdě na ruku, ještě byla
teplá, ale obličej měla fialový, byl to hrozný pohled. Šátek měla utažený okolo
krku, tak jsem jí ho tam nechal. Napadlo mě, že ji hlavně musím dostat pryč
z naší ložnice. Přemýšlel jsem, jestli ji mám obléct, šaty ležely vedle,
ale pak jsem ji jen zakryl takovým plátěným přehozem, nosili jsme ho s sebou na pláž a chtěl jsem ji
s manželčinou pomocí nějak odnést. Ale s Milicou nebyla řeč, vůbec
nereagovala. Tak jsem ji nechal být, vzal jsem Magdu, naštěstí byla docela
lehká… Vzal jsem ji do náruče a zanesl ji na smetiště. Bylo jen kousek. Měl
jsem štěstí, nikdo mě neviděl. Přehoz jsem sbalil a pak jsem na Magdu ještě
hodil pár větví, aby to tělo tak
nesvítilo.
Myslel jsem v tu chvíli, že se zblázním. Ani
nevím, jak jsem se vrátil zpátky do bungalovu. Milica pořád seděla na zemi. Tak jsem s ní zatřepal, nic. Takže
jsem ji musel trochu uhodit do tváře. To ji
probralo. Zavedl jsem ji do koupelny, tam jsem ji prohlédl, jestli někde
nemá známky zápasu nebo tak. Víte, to má člověk z těch detektivek. Ale
zdálo se, že vůbec nic. Nechtěla si jít lehnout do té postele i když byla úplně
čistá. Tak jsem ji uložil na pohovku v obývacím pokoji a šel jsem
prohlédnou ložnici. Našel jsem Magdino oblečení. Pak dvě láhve šampaňského, z toho jednu vypitou a
druhou načatou. A otevřenou láhev rybízového likéru. To bylo naše pití, koktejl
Kir Royal. Taky tam byly dvě skleničky. Šaty i lahve jsem sbalil do tašky, ta
tam taky ležela a přemýšlel jsem, co s tím. Byly to poslední důkazy, že u nás Magda
byla. Nakonec jsem znovu šel ven, a tu
tašku jsem nacpal do kontejneru, který je za kuchyní.
To už jsem se opravdu bál. Ale zase jsem měl štěstí,
nikdo mě neviděl a kontejnery ráno odvezli popeláři, aniž by se o ně někdo
zajímal. Nebo to možná bylo ještě před tím, než přijela policie. To nevím. Ale
pořád jsem nechápal, co se vlastně stalo, ani ráno mi Milica skoro nic neřekla,
jen pořád dokola povídala, že se vrátila domů, tedy jako do našeho apartmá a že
našla tu holku ležet nahou v naší posteli. Na nočním stolku bylo
šampaňské, dvě skleničky. Tak se jí prý zatmělo před očima. Magda ležela na
posteli blíž ke dveřím. Milica přišla k pelesti, Magda byla nahá, ale na krku měla bílý
hedvábný šál. Víte, my jsme si tak někdy spolu hráli, ale to vás asi nezajímá.
A Milica ji prostě uškrtila. Říkala, že jen
zatáhla za cípy toho šátku a držela. Magda se vůbec nebránila, asi
usnula po tom víně. A pak že už se Milica na nic nepamatuje. Ona si myslela, že
jsme se s Magdou domluvil. Že
vlastně celou dobu co byla Magda s námi v hotelu jsem s ní byl
domluvený. Bylo to šílené, vůbec mi nechtěla věřit, že jsem nevěděl, že Magda
přijede. Ale pořád mi nebylo jasné, jak to Magda vlastně měla namyšlené,
protože jsem to nechápal, jak mě chtěla dostat do našeho apartmá. Vždyť nemohla
vědět, jestli vůbec přijdu.“
Děkuji, že mě čtete.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Pěkné ráno Helenko,
OdpovědětVymazatpo tom mém blázinci se stěhováním už budu mít zase končně čas zasednout si takhle a počíst si u Tebe.Fotky zase úžasný a je to takový obrovský relax tady.Krásný slunečný den.
Děkuju moc za milý komentář, Renatko. Jsme ráda, že jsi zase v Praze a přeju Ti, aby bylo všechno moc fajn! H
OdpovědětVymazat