pátek 14. července 2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 45


 
 
„Je to všechno moje vina.“ řekl a pak se odmlčel. Chvíli bylo ticho a pak pokračoval: „My jsme se s Magdou seznámili úplnou náhodou, nacouvala do mě na parkovišti. Vlastně, vy o tom víte, od té doby mě zlobí to koleno, ale to nebylo hned po tom nárazu. Vlastně to byla jen malá nehoda. Magda trvala na tom, že škodu hned zaplatí, ale pak jsme to ohlásili pojišťovně. Zastavila se za mnou druhý den na fakultě, potřebovala ještě nějaké údaje kvůli té pojistce. Pak jsme šli na kávu no a za chvíli už to bylo. Víte, ona Magdalena byla velmi krásná.“ odmlčel se hlas mu trochu zjihl, pak ale pokračoval: „a taky přitažlivá. Já mám okolo sebe na fakultě tolik studentek, ale nikdy by mě nenapadlo něco si s některou začít. Ony ty vztahy studentka a učitel jsou vždycky takové, nevím jak bych to řekl… Prostě pro mě by to nebylo. Ale Magda, to bylo něco jiného. Ona to s muži velmi uměla… Ale to mě napadlo až později. Víte, já  jsem si myslel, že mě opravdu miluje..."“na chvíli se odmlčel, odstoupil od okna a posadil se do křesla před krbem.

„Ze začátku to bylo moc krásné. Já vím, že to zní banálně, ale  já jsem měl pocit, že jsem nikdy v životě nebyl tak šťastný. Pořád jsem se usmíval, ráno při holení, na přednáškách i když jsem třeba tankoval benzín. Asi jsem musel vypadat jako blbec. Ale byl jsem šťastný, dařilo se mi v práci, dopsal jsem nová skripta, předtím jsem se s tím dlouho mořil, ale najednou jakoby to šlo samo. Bavilo mě, že venku svítí slunce, že je hezky, ale taky že prší, nic mi nevadilo. Připadalo mi jako bych  předtím žil pod nějakým poklopem a najednou z něho vyšel na světlo. Víte, když jsem předtím něco četl o endorfinech z lásky, tak jsem si myslel, že je to přehnané. Já chodím hrát tenis, někdy běhám, takže nějaké edorfiny ze sportu, to bych znal. Ale že je láska taková, to jsem opravdu netušil.

Když jsme chodili spolu  s Milicou, tak jsem to tak neprožíval,“ znovu se odmlčel, „nebo si to nepamatuju. Jenomže pak Magda začala naléhat, kdy se rozvedu. Já jsem jí to totiž v té počáteční euforii slíbil. Jenomže to už jsme spolu chodili už skoro půl roku a já jsem si začal některých věcí víc všímat. Magda nebyla moc vzdělaná, i když se snažila tak působit, to by mi ani tak nevadilo. Jenomže jsem zjistil, že ona o mě stojí hlavně kvůli penězům.“ znovu se odmlčel. „Jednou jsme spolu byli v bytě, kde jsme se scházeli, já jsme ho pronajal hned ze začátku naší známosti. Byl už zařízený a dost drahý. Magdaleně se tam moc líbilo. Ona často rozvíjela teorie, jaké to bude, až se vezmeme, ze začátku jsem jí v tom  i podporoval, ale pak už mi to bylo spíš nepříjemné. Tehdy zase něco povídala a taky řekla, že samozřejmě mojí ženě necháme dost peněz, aby mohla slušně žít, ale koneckonců ona že pracuje, děti nemáme, tak zas tak moc nepotřebuje. Chtěl jsem to trochu zlehčit tak jako v legraci povídám, no tak jí aspoň necháme ten byt co máme na Barrandově, ne? A Magda se na mě tak zle podívala a řekla, jestli nejsem blázen nechávat ženě byt za patnáct milionů, když může být ráda, že jí koupím jednopokojový za  milion, že konec konců moje žena na tu moje dědictví nemá žádný nárok.

Řeknu vám, že mě to docela vzalo.  A to ze dvou důvodů, zaprvé proto, že mě konečně napadlo, že Magda si mě vlastně chce vzít pro peníze a za druhé, že ona  neví, že ten majetek de facto zrestituovala Milica. To ona byla z bohaté rodiny, my jsme měli jen koloniál na Žižkově. Ale peníze moji ženu nikdy moc nezajímaly, nechala mě, ať s jejím majetkem nakládám, jak se mi zlíbí. Samozřejmě jsme měli také správce, ekonomického poradce a právníky. Já se přece především musím věnovat své práci. A Milica byla hrozně nepraktická, ona se například ani nechtěla stěhovat z našeho starého bytu.

Asi za čtrnáct dnů po tom nepříjemném rozhovoru jsem Magdě řekl, že Milica je nemocná, že se s ní nemůžu rozvést a že musíme náš vztah dočasně utlumit, abych ji nějak neranil. To jsem si samozřejmě vymyslel, ale už jsem nevěděl, jak z toho vycouvat, protože jakmile Magda zaznamenala moje ochladnutí, začala dělat hrozné scény. Najednou jsem zjistil jak dokáže být hysterická. Taky jsem řekl, že pojedu přednášet na ciziny a Milica se tam bude léčit. Ve skutečnosti jsem si domluvil na fakultě, že si vezmu jeden semestr volno. Velkou radost neměli, ale domluvili jsme se. Milica si to dohodla taky a rozjeli jsme se na Tenerife, chtěli jsme tam zůstal tak dva měsíce a pak jet do Francie, ironie osudu byla, že tam měla mít přednášky moje žena a ne já. Ona byla odborník na keltskou kulturu, byla opravdu dobrá, na architektuře sice taky přednášela, ale hlavně  už pět let psala knihu o Keltech na území střední Evropy. Už jí vyšly signální články a na základě těch jí universita v Lyonu požádala o cyklus přednášek. Měl to být leden a  únor. Pak jsme se chtěli vrátit do Prahy.

Víte, Milica mi nezavdala žádnou příčinu, abych jí byl nevěrný. Měli jsme takový klidný, harmonický vztah, moc jsme si rozuměli. Žádné hádky nebo tak něco, byli jsme takovým tichým způsobem šťastní, než jsem se zbláznil do Magdy. Jenže jsem si to pořádně uvědomil až teď, když je na všechno pozdě.“ Odmlčel se  a rukama si přejel po  předloktí, jako by mu byla zima.  Pak pokračoval: „Byl jsem zbabělec, bál jsem se Magdě říct, že se nerozvedu. Ona byla vážně hrozně hysterická, nechtěl jsem aby snad šla za Milicou a všechno jí řekla. Nejhorší na tom ale je, že až včera jsem si uvědomil, že kdybych Magdě řekl, že ty peníze nejsou moje, ale Miliciny, ztratila by o mě okamžitě zájem. Ale mě to nenapadlo, vlastně i napadlo, ale nechtěl jsem před ní ztratit tvář, chápete? Chtěl jsem aby si pořád myslela že jsem bohatý. Jak jsem mohl být takový hlupák? Obě mohly být naživu.“ Odmlčel se a přejel si rukou po obličeji. Chvíli bylo ticho.

„A co se stalo vaší ženě?“ zeptala jsem se.

„Jela z chalupy, je tam železniční viadukt. Hodně vysoký. Pod ním je  údolí a teče tam řeka. Žádné domy nebo cesta. Přerazila svodidla a spadla z té výšky. Policie si myslí, že to byl mikrospánek. Já si ale myslím, že Milička věděla co dělá.“ Poprvé za celou dobu jsem cítila v jeho hlase náznak nějaké emoce. „Měla hrozné výčitky svědomí, zrušila ty přednášky ve Francii, vrátili jsme se do Prahy, ale neuměla s tím žít. Chtěla jít na policii, ale já jsem jí to rozmlouval. Nedovedl jsme si představit, jak by přežila vězení. Měla deprese, doktorovi jít taky nemohla, protože co by mu řekla, že?“

Když jsem poslouchala docentův výklad napadlo mě, že hlavním důvodem proč  rozmlouval své ženě přiznání k vraždě bylo to, že by vyšla najevo jeho role v celé záležitosti. Je pravděpodobné, že by se ani on nevyhnul obvinění, protože  měl na celé záležitosti určitě také svůj podíl. I když se k němu zatím nepřiznal. Nedovedla jsem si třeba představit, jak Milica Vránová  sama přemístila mrtvolu na smetiště. Také by pan docent určitě musel přestat učit na fakultě a jemu, jak se mi zdálo, společenská prestiž jeho pozice dělala náramně dobře.

„To muselo být pro vás hrozné.“ řekla jsem neupřímně, protože mě touha dozvědět se jak to doopravdy bylo docela ovládla. Pak jsem  dodala: „Ale možná je to pro vaši ženu tak lepší, já vím zní to hrozně, ale ona by s tím pocitem asi opravdu nedokázala dál žít.“

Docent chvíli mlčel a já jsem si v tom okamžiku uvědomila, že čekal až přijdu, aby se dozvěděl, co všechno vím. Najednou jsem měla pocit jako by mi v obličeji  a konečcích  prstů rejdilo tisíc malých mravenců. Adrenalin mi stoupal do hlavy a já jsem čekala, jestli začnu cítit paniku nebo úzkost, ale pak jsem si uvědomila, že se bojím zbytečně. Dnes se mi nic nestane, protože dole je vrátný, který mě pouštěl nahoru, takže hodit mě jen tak z balkonu by asi nešlo. Nejspíš mi z té rány do hlavy už trochu přeskakovalo.  Srdce mi ale stejně bušilo jako o závod, napadla mě legrační myšlenka, že to snad musí  Vrána slyšet.

„Vy by jste ale pane docente neměl propadnout takovému stavu jako vaše žena, konec konců, vy jste nikoho nezabil.“ Chvilku bylo ticho a já jsem pokračovala: „Zní to hrozně, ale jakoby se tím naplnila jakási hrozná spravedlnost, nezdá se vám? Víte smrt za smrt. Brrr… Jde z toho hrůza. Vlastně není koho potrestat, že?“ žvatlala jsem, protože mi začalo být jasné, že když se pan docent ještě trochu uvolní, poví mi i to, jak to bylo s chudákem Jirkou Voznicou.

Několik  vteřin jsem si myslela, že ne. Pak jsem ale cítila, jak napětí trochu povolilo, zavrtěl se v křesle a složil ruce do klína.

„Máte pravdu, ona je to vlastně  taková hrozná spravedlnost.“ Zase se odmlčel, ale já jsem cítila, že už mi poví všechno, protože se potřebuje někomu svěřit a já jsem ta jediná vhodná osoba. A on pokračoval: „Milica věděla, že s Magdou chodím už dávno, ale nic mi neřekla, doufala, že mě to přejde. Jak vidíte, znala mě dobře. Manželce to řekla nějaká její známá, viděla nás spolu s Magdalenou  několikrát v jedné restauraci v Průhonicích, Magda to tam měla ráda.  Jak už jsem vám povídal, řekl jsem jí, že je náš vztah třeba dočasně utlumit kvůli ženině nemoci a kvůli tomu, že odjíždíme do ciziny, já služebně a žena, že se bude léčit. Magda plakala když jsme se loučili, ale zdálo se mi, že moje vysvětlení akceptovala. Já jsem si říkal, že na mě snad rychle zapomene, protože si najde jiného vhodného kandidáta ženitby.

Takže jsme s Milicou v polovině září odletěli na Tenerife. Vybrali jsme si hotel Tenerife Mar. My bychom si mohli dovolit i dražší hotel,  ale na delší pobyt nám apartmá vyhovovalo lépe a přece jenom i tak to bylo dost drahé.  Naše manželství zase vklouzlo do starých kolejí a já jsem znovu zjišťoval, jak je příjemné mít někoho s kým můžete mlčet a nebo právě naopak diskutovat třeba o politice nebo historii. Milica byla velmi vzdělaná a kultivovaná, to se s Magdou nedalo srovnat.

Jenomže jednoho dne jsem u snídaně v hotelové jídelně zahlédl Magdu. Myslel jsem si, že se mi to snad zdá, taková pitomá náhoda! Zdálo se mi, že si mě nevšimla, ale bylo mi jasné, že nebude dlouho trvat a musíme se potkat.  Došlo k tomu hned ten večer. Milica si šla brzy lehnout, bolela ji hlava a já jsem se šel projít. Blízko hotelu byla pobřežní promenáda, z jedné strany jsou obchody a z druhé soustava bazénů a potom pláž. Vždyť to tam znáte. No a tam jsme se s Magdou potkali. Napřed se na mě usmívala a tvářila se jakoby nic. Tak jsem ji pozval na kávu, myslel jsem si, že už je s naším rozchodem smířená. Ona řekla té své kamarádce, že se sejdou v baru v hotelu, ať jde napřed. Takže jsme si sedli a objednali si pití. Ale jakmile jsme osaměli, okamžitě na mě začala syčet, co jsem si to k ní dovolil, že jsem ji podvedl. Že jsem říkal, že mám nemocnou ženu se kterou už léta nespím a tady si s ní v pohodě jedu na dovolenou. Že jsem zbabělec, že neumím řešit svoji situaci. To všechno na mě syčela sice nenávistně, ale tak, aby si nás pokud možno nikdo nevšiml, víte ona si ráda hrála na dámu, když to šlo. 

Měl jsem pocit, jako by  na mě vylila kbelík studené vody. Najednou jsem měl jistotu, že s ní být nemohu. Zvedl jsem se od stolu, nechal jí tam nějaké peníze na zaplacení a šel jsem pryč, ani jsem se neohlédl.“ Odkašlal si a na chvíli se odmlčel. Ale pak, aniž bych ho  musela pobízet  pokračoval: „Snažil jsem se jí v hotelu vyhýbat, myslel jsem si, že si Milica ničeho nevšimla. Magdalena mě zpočátku ignorovala, ale pak se začala jakoby předvádět,  natřásala se před každým chlapem, který jí přišel do cesty. Snad se snažila vzbudit moji žárlivost nebo co. Moc se jí to nevedlo, i když se přiznám, že mi trochu lichotilo, že se ta krásná holka kvůli mně tolik snaží. To nejhorší ale teprve mělo přijít.“

Zhluboka se nadechl a pak pokračoval: V neděli ani v pondělí si mě Magda nevšímala, tak jsem si myslel, že mám pokoj. V pondělí jsme se se ženou rozdělili, ji pozvali její studenti na oslavu narozenin do restaurace ve městě, já jsem zůstal v hotelovém baru s Martinem Kohoutem a jeho ženou. Ještě někdo tam byl s námi, ale to si teď nevzpomenu. Ani to není důležité. Do našeho apartmá jsem přišel něco před půl jednou. Milica seděla schoulená na zemi v ložnici  a na posteli ležela nahá Magda. Vůbec se nehýbala. Milica seděla na zemi zády k posteli a jenom se kývala ze strany na stranu. V první chvíli jsem nevěděl, co dělat. Pak jsem zatřásl s Milicou, ale vůbec nereagovala. Sáhnul jsem Magdě na ruku, ještě byla teplá, ale obličej měla fialový, byl to hrozný pohled. Šátek měla utažený okolo krku, tak jsem jí ho tam nechal. Napadlo mě, že ji hlavně musím dostat pryč z naší ložnice. Přemýšlel jsem, jestli ji mám obléct, šaty ležely vedle, ale pak jsem ji jen zakryl takovým plátěným přehozem, nosili jsme  ho s sebou na pláž a chtěl jsem ji s manželčinou pomocí nějak odnést. Ale s Milicou nebyla řeč, vůbec nereagovala. Tak jsem ji nechal být, vzal jsem Magdu, naštěstí byla docela lehká… Vzal jsem ji do náruče a zanesl ji na smetiště. Bylo jen kousek. Měl jsem štěstí, nikdo mě neviděl. Přehoz jsem sbalil a pak jsem na Magdu ještě hodil pár větví, aby to tělo tak  nesvítilo.

Myslel jsem v tu chvíli, že se zblázním. Ani nevím, jak jsem se vrátil zpátky do bungalovu. Milica pořád seděla na  zemi. Tak jsem s ní zatřepal, nic. Takže jsem ji musel trochu uhodit do tváře. To ji  probralo. Zavedl jsem ji do koupelny, tam jsem ji prohlédl, jestli někde nemá známky zápasu nebo tak. Víte, to má člověk z těch detektivek. Ale zdálo se, že vůbec nic. Nechtěla si jít lehnout do té postele i když byla úplně čistá. Tak jsem ji uložil na pohovku v obývacím pokoji a šel jsem prohlédnou ložnici. Našel jsem Magdino oblečení. Pak dvě láhve  šampaňského, z toho jednu vypitou a druhou načatou. A otevřenou láhev rybízového likéru. To bylo naše pití, koktejl Kir Royal. Taky tam byly dvě skleničky. Šaty i lahve jsem sbalil do tašky, ta tam taky ležela a přemýšlel jsem, co s tím.  Byly to poslední důkazy, že u nás Magda byla.  Nakonec jsem znovu šel ven, a tu tašku jsem nacpal do kontejneru, který je za kuchyní.

To už jsem se opravdu bál. Ale zase jsem měl štěstí, nikdo mě neviděl a kontejnery ráno odvezli popeláři, aniž by se o ně někdo zajímal. Nebo to možná bylo ještě před tím, než přijela policie. To nevím. Ale pořád jsem nechápal, co se vlastně stalo, ani ráno mi Milica skoro nic neřekla, jen pořád dokola povídala, že se vrátila domů, tedy jako do našeho apartmá a že našla tu holku ležet nahou v naší posteli. Na nočním stolku bylo šampaňské, dvě skleničky. Tak se jí prý zatmělo před očima. Magda ležela na posteli blíž ke dveřím. Milica přišla k pelesti,  Magda byla nahá, ale na krku měla bílý hedvábný šál. Víte, my jsme si tak někdy spolu hráli, ale to vás asi nezajímá. A Milica ji prostě uškrtila. Říkala, že jen  zatáhla za cípy toho šátku a držela. Magda se vůbec nebránila, asi usnula po tom víně. A pak že už se Milica na nic nepamatuje. Ona si myslela, že jsme se  s Magdou domluvil. Že vlastně celou dobu co byla Magda s námi v hotelu jsem s ní byl domluvený. Bylo to šílené, vůbec mi nechtěla věřit, že jsem nevěděl, že Magda přijede. Ale pořád mi nebylo jasné, jak to Magda vlastně měla namyšlené, protože jsem to nechápal, jak mě chtěla dostat do našeho apartmá. Vždyť nemohla vědět, jestli vůbec přijdu.“




Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 
Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
 
 
 

1 komentář:

  1. Pěkné ráno Helenko,
    po tom mém blázinci se stěhováním už budu mít zase končně čas zasednout si takhle a počíst si u Tebe.Fotky zase úžasný a je to takový obrovský relax tady.Krásný slunečný den.

    OdpovědětVymazat