Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 47

 

Tenerife, 30. listopadu, pondělí

 

Když jsem se v pondělí ráno probudila ve své posteli, konečně jsem si připadla, že jsem doma. Včera večer jsme přiletěli pozdě v noci. V letadle mě bolela hlava, až jsem se trochu bála, že mě v nemocnici strašili právem. Ale teď bylo ráno, ptáci zpívali a bílé záclony v oknech pruhovalo slunce. Otočila jsem se k Markusovi.  Ležel a měl zavřené oči, ale když jsem se pohnula, otevřel je a usmál se: „Dobré ráno. Tak co, jak ti je?“

„Dobrý je to.“ ujistila jsem ho.“Víš co,“ napadlo mě „ já skočím pro pečivo ke snídani, co ty na to?“

„Skákat nikam nebudeš, já tam zajedu.“

„Jo, tak já pojedu s tebou.“

„Myslíš, že nevím, co ti chutná?“

„Ale to ano.“

„Tak co se ti teda nelíbí? Vlastně jsi mi pořád nevysvětlila, jak tě vůbec napadlo, že to udělala ta Vránová.“ zeptal se Markus.

„No, dlouho jsem to nevěděla, jenom jsem byla přesvědčená, že neexistuje žádný vrah zvenčí,  jak tvrdil kapitán Rodríguez. Že ji museli zabít v hotelu. Ale důkazy jsem neměla. Pak mi z toho vycházelo, že to muselo být kvůli nějakými chlapovi. Takže to mohla udělat  nějaká ženská nebo Michal Suchánek kvůli tomu svému Adamovi. Suchánka jsem vyškrtla docela brzy, protože měl fakt betonový alibi. Adam Bárta ani ne, ten podle výpovědi dvou svědků odešel během večera z baru, ale ten zase neměl na koho žárlit a na nějaký jiný důvod, proč by měl Magdalenu zabít, jsem nepřišla.. Takže hoši z toho byli venku. Zbývaly ženské. Myslela jsem na doktorku Kolářovou, ale spáchat vraždu až po deseti nebo kolika letech po tom, co se její muž vyspal s  holkou, to mi přišlo dost nepravděpodobné. Samozřejmě hodně podezřelá mi byla Anna Kohoutová, ale měla alibi a zřejmě by jí opravdu spíš rozbila obličej, jak tvrdil její muž, než že by ji škrtila. Mě totiž nešlo na rozum to, že se Magdalena nebránila. Takže jsem usoudila, že asi spala. Spala nahá. Proto nebyly stopy zápasu. Mohla spát ve svém bungalovu, prostor na to byl, Šárka Vyšíková byla celou dobu v hotelovém baru, to také potvrdili svědci. Ale taky mě napadlo, že třeba chtěla někoho svést, chápeš? U něho v ložnici. Ona nahá a krásná ležící v posteli. To by asi zatřáslo s každým chlapem. Ale v tomhle případě to bohužel zatřáslo s jeho manželkou. To, že by pachatelem mohla být paní Vránová mě napadlo, až když jsem je potkala před odjezdem v  Cruz. A jeho bolelo koleno, které si narazil při havárii v autě. Ale popravdě, jistá jsem si nebyla. Ale bylo mi  divné, že se mě snažili tak rychle zbavit.

A taky to, že za několik dní, náhodou, když jsem byla u holiče, jsem si vzpomněla, že o bouračce  mluvil taky Michal Suchánek, když říkal, že si holky sdělovaly triky, jak ulovit chlapa a jedna povídala, jak do jednoho musela narazit, aby ho sbalila. A pak se mi spojilo, jak Martin Kohout vykládal, že si ho Magdalena vyhlídla a promyšleně ho ulovila.“ Markus stále pozorně poslouchal a tak jsme pokračovala: „No, a už mi jen zbývalo zajít za Šárkou Vyšíkovou a zeptat se jí, jestli se Magdalena náhodou na jaře nenabourala. A jestli vůbec neví něco o docentu Vránovi. Jako podpůrný argument, aby mi něco řekla, jsem chtěla použít její krádež Magdaleniných šatů, což přiznávám, vypadá jako vydírání. Jenomže se mi to vymklo z ruky, a dozvěděla jsem se prd. Leda to, že mám tvrdou lebku.“

„No, chvála bohu.“ poznamenal Markus.

„Jo, to jo. Ale víš co mě štve? Že jsem do té Prahy vlastně letěla zbytečně.“

„Jak zbytečně? Víš kdo zabil tu holku i proč spadl ze skály ten kluk. Vrána se ti prakticky přiznal. To by snad mohlo ukojit tvou zvědavost. A jako bonus sis pořídila apartní bouli a hospitalizaci v nemocnici, jeden by si myslel, že tě to odnaučí strkat nos do cizích věcí. Ale nechápu, proč jsi nechtěla ohlásit na polici, že tě  ta Vyšíková napadla.“ řekl Markus.

Přemýšlela jsem, jestli se mám urazit, ale pak mi to přišlo jako zbytečná námaha. Jsem v rekonvalescenci a nebudu se rozčilovat.

„Ale víš, já jsem samozřejmě ráda, že jsem uhodla, kdo je vrah, i že smrt toho kluka nebyla tak docela náhoda. Tu Šárku nehodlám obvinit, protože si myslím, že ji potrestá sám čas. Chudinku chamtivou. Vždyť to byly jenom hadry! A představ si, že to, co má teď cenu půl milionu, bude mít za pár měsíců cenu třeba jen padesát tisíc. Nebo ani to ne. Šaty totiž hrozně rychle vycházejí z módy. Ale štve mě, že ten hlavní viník dál běhá po světě, chápeš? A ještě zdědí po manželce ohromný majetek, narazí si nějakou mladou kočku a sbohem, výčitky svědomí! Jestli kdy vůbec nějaké měl. Nejspíš ani neví, co to svědomí je. No, chápeš to? Nechá namazanýho kluka motat se ve tmě na silnici, když jsou pod nimi hluboko dole jen skály a moře. Možná, že i viděl, jak tam spadl.“

„Možné to je. Ale poslyš, nechtěla by jsi taky myslet na něco jiného? Když jsi letěla do Prahy, myslel jsem si, že tím se to pro tebe uzavře a bude pokoj. Přece nemůžeš pořád trávit čas tím, že se budeš trápit, že viník běhá po světě nepotrestán. Policii je to fuk, ty jsi udělala, co jsi mohla. Tak už se tím netrap.“ řekla Markus a začal mě hladit po hlavě. Opatrně, aby mě to nebolelo.

„Stejně za to vlastně můžeš ty.“ řekla jsem. Markusova ruka se zarazila uprostřed pohybu.

„Za co proboha?“ řekl.

„Kdybys nepodplácel ty policajty, tak jsem tam nešla tlumočit a byl by pokoj.“

„Zuzano,“ zvedl se Markus na posteli, „za prvé jsem žádné policajty neuplácel, byl to sponzorský dar. Za druhé, dělal jsem to pro tvoje dobro, za třetí…“

„Za třetí co?“ skočila jsem mu do řeči.

„Za třetí, jestli toho hned nenecháš, nekoupím ti banánový koláč!“

„Aspoň zhubnu!“ zavolala jsem už jenom do jeho zad, protože zamířil do koupelny.

 

Prostírala jsem k snídani na terase. Pohybovala jsme se opatrně, protože  prudké pohyby mi stále nedělaly dobře. Ale ležet v posteli se mi nechtělo. Dnes jsem připravila Markusovi vajíčka s lososem. Ten je sice dost kalorický, ale ryby jsou zdravé ne? Neměla jsem to srdce nachystat mu tuňáka ve vlastní šťávě, jak jsem původně měla v úmyslu, abych chránila jeho cévy.

„Jsem doma.“ zahalekal Markus z kuchyně. Ani jsem ho neslyšela přijíždět. Moře je dnes dost hlučné. A zvedá se vítr, možná jsem měla prostřít v jídelně.

Vešla jsem do kuchyně, Markus si zrovna myl nad dřezem ruce.

„Pečivo je v tašce. Taky jsem vzal noviny a poštu.“

„Jsi moc šikovnej.“ pochválila jsem ho a dodala jsem: „Nevím jestli jsem neměla raději prostřít vevnitř, zvedá se vítr.“

„To nic nebude.“ řekl můj muž, „Já vezmu noviny jo?“

Vynesla jsem ven košík s chlebem  a talířek se sladkostmi pro sebe. Markus prohraboval hromádku novin a pošty.

„Je tu pro tebe nějaká obálka.“

„Jo, odkud?“ zeptala jsem se a začala mu nalévat kávu

„Řekl bych, že z Prahy.“

„Kdo by mi prosím tě psal? Ukaž..“ natáhla jsem ruku. Písmo na obálce mi nic neříkalo. „To teda, nevím, co to je.“ Vzala jsem do ruky znovu konvici, ale pak jsem se posadila a znovu jsem sáhla po obálce. Otočila jsem ji a přečetla si zpáteční adresu: Milica Vránová, Ulice Nad zlatou studní 4, Praha.

„Co se stalo?“ zeptal se Markus.

„To ještě nevím, ale řekla bych, že je to dopis na rozloučenou.“ A taky že byl. Stálo v něm, že Milica Vránová věděla že je podezírám  od chvíle, kdy jsem je potkala na Plaza de la Inglesia a pak jim sháněla led na bolavé koleno. Že Magdalenu zabila v náhlém pominutí smyslů, že se pak chtěla jít udat, ale manžel jí to neustále rozmlouval. Že by prý nevydržela ve vězení, že jsou tam samé zloděky a prostitutky. Nevěděla sice, co se stalo s Jiřím Voznicou, ale ledacos si domyslela. Trápily jí výčitky svědomí, ale i odpor, který začala cítit k manželovi. Druhý den po návratu do Prahy zašla na notářství a změnila poslední vůli. Všechny peníze odkázala jedné dobročinné nadaci, s kterou už před tím spolupracovala. Znovu přesvědčovala manžela, že by měli všechno říct na policii, ale bezvýsledně. Sama se tam jít bála. Takže se rozhodla, že už nechce žít. Když jsem četla druhý list, rozplakala jsem se.

Markus  na mě vyděšeně zíral.  Začala jsem číst od začátku a nahlas, trochu škobrtavě, protože jsem musela překládat z češtiny.

Když jsem dočítala  poslední řádky, přes slzy už jsem skoro neviděla:

„Cítím takovou vinu, že už s ní nemohu žít. Kdybych nechala dopis na rozloučenou doma, Vladimír by ho mohl zničit. A na policii se mi přece jenom jít nechce. Žádnou kamarádku vlastně nemám, ani sourozence, tak mě napadlo, že tenhle dopis pošlu vám, paní Wilderová. Je k němu přiložené moje přiznání. Všechno jsem psala rukou, takže by neměl být problém ověřit pravost. Můžete ho předat policii, budete-li chtít. A já myslím, že budete. Co bude s mým mužem, to nevím. Pořád se nemůžu smířit s tím, že mu nakonec záleželo víc na mém majetku, než na mě. To, že nic nezdědí  se mu určitě nebude líbit, ale notář mě ujistil, že závěť je sestavená dobře.  Co se stalo, už neumím napravit. A po vině vždycky musí přijít trest, alespoň já to tak cítím. Sbohem.“ hledala jsem kapesník, abych si otřela oči.

„To je hrůza.“ řekl Markus.

„Jo, je to pěkně hnusný.“

„A půjdeš s tím na policii?“ zajímalo ho.

„A co bys mi radil ty?“

 

 

Tenerife, 2 ledna, neděle

 

Když jsi ještě spala, volala ti Laura.“ řekla Markus.

„Něco důležitého?“ zeptala jsem se a zavrtěla se v posteli. Slunce svítilo do ložnice skrz přivřené okenice, ptáci zpívali, bude hezký den. Silvestra jsem ve zdraví přežili a nový rok začíná docela hezky.

„Prý někdo zabil Richarda.“

„Richarda?“ vyděsila jsem se.

„Ale ne mladého, starého. Bývalého Lauřina manžela. Našli ho  v jeho domě.“

„Tak to musím Lauře hned zavolat. I když, myslím, že se jí to už moc netýká.“ odpověděla jsem a potlačila zívnutí.

„To nevím, ale mluvila dost vzrušeně. Třeba je podezřelá.“

„Laura mluví vzrušeně, i když se bavíme o počasí.“

„Vy se s Laurou bavíte o počasí? To jsem netušil.“ řekl Markus a pokračoval: „ Třeba bude chtít, abys tu vraždu jela na Grand Canarii vyšetřit, ne? Když už jsi vyřešila jeden případ.“

„Celá žhavá. Hned zítra jdu žádat o licenci na detektivní agenturu.“odpověděla jsem a přemýšlela, kterým polštářem ho praštím po hlavě.  „A trochu té houbové omáčky ze včerejška asi nezbylo, že? Stejně jsi vstal dřív, abys ji mohl všechnu sníst.“

 

                           
                                                                           K O N E C

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 46

 

 

 

Docent Vrána si odkašlal, já jsem ani nedutala, ale on po chvíli ticha zase pokračoval: „Až jsem se v pátek večer  byl ve městě. Ani nevím, kde přesně jsem byl, vlastně ano, šel jsem na internet, v hotelu ho neměli. Potřeboval jsem poslat nějaké maily a taky mě zajímalo, co je nového u nás doma. Milica se mnou nebyla, nebylo jí dobře. Když jsem vycházel z internetového centra na Plaza del Charco, narazil jsem na toho Jirku. On byl manželčin student, to on tehdy slavil narozeniny. Byl opilý a že prý jestli jedu do hotelu, tak že bych ho mohl svézt, řekl jsem, že proč ne. Ale on v autě vytáhl z poloviny plnou láhev vodky, upíjel a začal mi vykládat, že mu Magda dala peníze, tři sta dolarů, aby vzal moji ženu na svoje  narozeniny a tam ji zdržel až do rána. Snad ji měl  i svést nebo co. A taky, že mi měl zavolat večer z té hospody, někdy po desáté hodině, že mi manželka vzkazuje ať se podívám, jestli nenechala v ložnici peněženku, že ji nemůže najít. Tak abych se tam šel podívat. Tak mě chtěla Magda chtěla dostat do ložnice. Věděla totiž, že k ní do bungalovu by mě nedostala. Prostě bych nepřišel. Za to by mi ten průšvih s Milicou nestál.  Jenomže ten kluk na to, že mi má zavolat zapomněl. Prostě  slavil s klukama a mojí ženou ty narozeniny, zatímco Magdalena čekala v naší ložnici až přijdu. Ale nedočkala se, a tak se nejspíš opila a ze žalu usnula.“ muž naproti mně se na chvíli odmlčel.

Špitla jsem: „To je hrůza.“ On se ale podle předpokladu nenechal vyrušit a pokračoval: „Na té oslavě narozenin se jednomu děvčeti udělalo špatně. Moje žena se nabídla, že ji doprovodí, nenechal se zdržet a malér byl hotový.  Tohle to mi ten Jirka breptal a měl vám z toho i docel legraci. Jakože tolik náhod najednou a ať se s nám napiju, že my jsem to přežili.  To už jsme projeli okolo hotelu a jeli jsme silnicí dál, podél moře. Ani nevím proč jsem nezastavil, asi jsem si to chtěl poslechnout celé. Ale pak ten hoch začal vyvádět a bylo mu zle, že prý bude zvracet. Já jsem měl vůz z půjčovny a tak jsem ho raději vysadil.“ Pan docent skončil a špatně  od žaludku se udělalo  mě.

„Vy jste věděl, že hned vedle je sráz a dole jen moře.“ řekla jsem.

Bylo ticho

„Vy ho tam nechal schválně, protože jste se bál, že to co povídal si asi nenechá dlouho pro sebe. Byl to  brepta a opilec. Že mám pravdu? Vy jste ho tam nechal a doufal jste, že spadne. Panebože.“   

„Ale nic z toho mi nemůžete dokázat, paní Wilderová. To jsou jen vaše fantazie. Manželka je mrtvá a ten kluk taky. A nemusíte se tak rozčilovat, vás se to přece nijak netýká.“

„To máte pravdu.“ řekla jsem, „Jenom se mi zvedá žaludek z  toho, že takový jako vy chodí mezi námi po ulicích a nikdo je nepotrestá. Nic se jim nestane.“ Chtělo se mi odplivnout si na naleštěnou podlahu. Ale koho bych tím naštvala? Leda tak nevinnou uklízečku.

„Ale já jsem přece nikoho nezabil.“ namítal docent, „A je vám doufám jasné, že i kdyby jste s tímhle šla na policii, tak se stejně nic nezmění, protože nemáte žádné nové důkazy?“

„Podle mě je máte na svědomí pane Vráno všechny tři. A moc dobře to víte.“

„To jsou jen vaše domněnky paní Wilderová.“  řekl a díval se při tom  na terasu, která už byla docela temná.

 

Odešla jsem. Co mi taky jiného zbývalo. Zavolala jsem si taxi a nechal se odvést do nemocnice. Tam mi sdělili, že mají podezření na otřes mozku. Taky moc nevěřili mému vysvětlení, že jsem se praštila o spodek stolu. O Šárce jsem jim vyprávět nechtěla, protože se mi ani trochu nechtělo mít něco společného s policií, a to  několik příštích let. Tu ránu na hlavě jsem prostě vzala jako daň za blbost.

V ambulanci jsme sepsali nález. Mladý unavený doktor  mi sdělil, že nejlepší bude zůstat v nemocnici kvůli vyšetření a na pozorování. Také se ujistil, že mám české pojištění. Já jsem zase pořádala o jednolůžkový pokoj, protože jsem se  těšila, že budu pro změnu chvíli sama. Naštěstí měli jeden volný.

Dali mi úžasné nemocniční prádlo a župan, na nohy erární bačkory. Zřízenec mě naložil na vozík a jeli jsme na rentgen, pak na další. Pak mě vyšetřil neurolog a pak ještě někdo.

Když jsem konečně v půl desáté ležela v posteli,  zapnula jsem mobil a zavolala Markusovi. Rozhovor reprodukovat nebudu. Měl o mě strach, hrozně mi vynadal a poručil mi, ať se z nemocnice ani nehnu, že zítra přijede. A že jsem idiot. Řekla jsem mu, že ho miluju. To bylo nejspíš tím otřesem mozku, protože za plného vědomí to nahlas nejsem schopna říct. Dali jsme si dobrou noc a já jsem hned usnula. Ale otravovaly mě sestřičky, které každou chvíli chodily do mého pokoje a svítily mi do očí, aby se přesvědčily, že ještě žiju.        

 

 

Praha, 28. listopadu, sobota

 

Domů na Tenerife plánujeme odletět zítra. V nemocnici si mě  chtějí nechat až do středy, ale pak jsme to usmlouvali na neděli. I když to se jim moc nelíbilo, v neděli se prý nepropouští. Ale zařizoval to Markus. Tomu je těžké něco odmítnou. Strávil se mnou skoro celé dva dny a dnes už se na mě dokonce přestal zlobit. Měla jsem radost, protože mě nebavilo tvářit se provinile. Dny  v nemocnici se hrozně táhnou, Markus včera i dnes přinesl spoustu jídla, mě ale kupodivu ani moc nechutnalo. Taky noviny, časopisy a dívali jsme se na televizi. Markus si četl, povaloval v křesle a zdálo se, že mu nicnedělání docela vyhovuje. Já jsem se nudila.

 „Víš co jsem se tě chtěla už dávno zeptat? Kdy ses do mě vlastně zamiloval?“

„Hm, to já už nevím.“ řekl a dál si četl.

„Tak si zkus vzpomenout.“

„Jo, já si vzpomenu.“

„Ale né až potom, já bych to ráda věděla hned teď!"

„Vážně teď nevím. Je to  tak důležité?“

„No, z hlediska mě jako obyvatelky planety Země, jejíž ekologickou rovnováhu ohrožují kyselé deště  a vyhynutí veleryb kulohlavců, o kterém, jak koukám čteš zrovna článek v časopise, tak ani ne. Ale z hlediska mě, tvé ženy, je to dost důležité.“

„Co tě to popadlo?“ zavřel Markus časopis. „Vždyť ty se většinou na takové věci neptáš?“

„Dneska jo. Kdy ses teda do mě vlastně zamiloval?“

„Asi tehdy, když jsme se viděli poprvé tady v Praze.“

„Jo? A proč?“ 

Markus se uculil: „Nevím přesně, asi protože, že jsi mi připomněla Giuliettu Masinni, když hrála Gelsominu v Silnici.“

„Cože?“

„No, byla si taková malá a zmatená. A roztomilá, samozřejmě…“ dodal rychle

„Já jsem myslela, že jsem ti připadala sexy?!?

„Sexy? Měla jsi červené oči, teklo ti z nosu a hrozně ses snažila vypadat profesionálně. Bylo to moc legrační.“

„Aha. Ještě jsem se tě chtěla zeptat, kdy ses rozhodl, že mě požádáš o ruku. Ale můžeš si zase číst. Kyselý déšť  je prevít, měl bys na to něco vymyslet. A co ti kulohlavci? Opravdu jim hrozí vyhubení?“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017