Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 46

 

 

 

Docent Vrána si odkašlal, já jsem ani nedutala, ale on po chvíli ticha zase pokračoval: „Až jsem se v pátek večer  byl ve městě. Ani nevím, kde přesně jsem byl, vlastně ano, šel jsem na internet, v hotelu ho neměli. Potřeboval jsem poslat nějaké maily a taky mě zajímalo, co je nového u nás doma. Milica se mnou nebyla, nebylo jí dobře. Když jsem vycházel z internetového centra na Plaza del Charco, narazil jsem na toho Jirku. On byl manželčin student, to on tehdy slavil narozeniny. Byl opilý a že prý jestli jedu do hotelu, tak že bych ho mohl svézt, řekl jsem, že proč ne. Ale on v autě vytáhl z poloviny plnou láhev vodky, upíjel a začal mi vykládat, že mu Magda dala peníze, tři sta dolarů, aby vzal moji ženu na svoje  narozeniny a tam ji zdržel až do rána. Snad ji měl  i svést nebo co. A taky, že mi měl zavolat večer z té hospody, někdy po desáté hodině, že mi manželka vzkazuje ať se podívám, jestli nenechala v ložnici peněženku, že ji nemůže najít. Tak abych se tam šel podívat. Tak mě chtěla Magda chtěla dostat do ložnice. Věděla totiž, že k ní do bungalovu by mě nedostala. Prostě bych nepřišel. Za to by mi ten průšvih s Milicou nestál.  Jenomže ten kluk na to, že mi má zavolat zapomněl. Prostě  slavil s klukama a mojí ženou ty narozeniny, zatímco Magdalena čekala v naší ložnici až přijdu. Ale nedočkala se, a tak se nejspíš opila a ze žalu usnula.“ muž naproti mně se na chvíli odmlčel.

Špitla jsem: „To je hrůza.“ On se ale podle předpokladu nenechal vyrušit a pokračoval: „Na té oslavě narozenin se jednomu děvčeti udělalo špatně. Moje žena se nabídla, že ji doprovodí, nenechal se zdržet a malér byl hotový.  Tohle to mi ten Jirka breptal a měl vám z toho i docel legraci. Jakože tolik náhod najednou a ať se s nám napiju, že my jsem to přežili.  To už jsme projeli okolo hotelu a jeli jsme silnicí dál, podél moře. Ani nevím proč jsem nezastavil, asi jsem si to chtěl poslechnout celé. Ale pak ten hoch začal vyvádět a bylo mu zle, že prý bude zvracet. Já jsem měl vůz z půjčovny a tak jsem ho raději vysadil.“ Pan docent skončil a špatně  od žaludku se udělalo  mě.

„Vy jste věděl, že hned vedle je sráz a dole jen moře.“ řekla jsem.

Bylo ticho

„Vy ho tam nechal schválně, protože jste se bál, že to co povídal si asi nenechá dlouho pro sebe. Byl to  brepta a opilec. Že mám pravdu? Vy jste ho tam nechal a doufal jste, že spadne. Panebože.“   

„Ale nic z toho mi nemůžete dokázat, paní Wilderová. To jsou jen vaše fantazie. Manželka je mrtvá a ten kluk taky. A nemusíte se tak rozčilovat, vás se to přece nijak netýká.“

„To máte pravdu.“ řekla jsem, „Jenom se mi zvedá žaludek z  toho, že takový jako vy chodí mezi námi po ulicích a nikdo je nepotrestá. Nic se jim nestane.“ Chtělo se mi odplivnout si na naleštěnou podlahu. Ale koho bych tím naštvala? Leda tak nevinnou uklízečku.

„Ale já jsem přece nikoho nezabil.“ namítal docent, „A je vám doufám jasné, že i kdyby jste s tímhle šla na policii, tak se stejně nic nezmění, protože nemáte žádné nové důkazy?“

„Podle mě je máte na svědomí pane Vráno všechny tři. A moc dobře to víte.“

„To jsou jen vaše domněnky paní Wilderová.“  řekl a díval se při tom  na terasu, která už byla docela temná.

 

Odešla jsem. Co mi taky jiného zbývalo. Zavolala jsem si taxi a nechal se odvést do nemocnice. Tam mi sdělili, že mají podezření na otřes mozku. Taky moc nevěřili mému vysvětlení, že jsem se praštila o spodek stolu. O Šárce jsem jim vyprávět nechtěla, protože se mi ani trochu nechtělo mít něco společného s policií, a to  několik příštích let. Tu ránu na hlavě jsem prostě vzala jako daň za blbost.

V ambulanci jsme sepsali nález. Mladý unavený doktor  mi sdělil, že nejlepší bude zůstat v nemocnici kvůli vyšetření a na pozorování. Také se ujistil, že mám české pojištění. Já jsem zase pořádala o jednolůžkový pokoj, protože jsem se  těšila, že budu pro změnu chvíli sama. Naštěstí měli jeden volný.

Dali mi úžasné nemocniční prádlo a župan, na nohy erární bačkory. Zřízenec mě naložil na vozík a jeli jsme na rentgen, pak na další. Pak mě vyšetřil neurolog a pak ještě někdo.

Když jsem konečně v půl desáté ležela v posteli,  zapnula jsem mobil a zavolala Markusovi. Rozhovor reprodukovat nebudu. Měl o mě strach, hrozně mi vynadal a poručil mi, ať se z nemocnice ani nehnu, že zítra přijede. A že jsem idiot. Řekla jsem mu, že ho miluju. To bylo nejspíš tím otřesem mozku, protože za plného vědomí to nahlas nejsem schopna říct. Dali jsme si dobrou noc a já jsem hned usnula. Ale otravovaly mě sestřičky, které každou chvíli chodily do mého pokoje a svítily mi do očí, aby se přesvědčily, že ještě žiju.        

 

 

Praha, 28. listopadu, sobota

 

Domů na Tenerife plánujeme odletět zítra. V nemocnici si mě  chtějí nechat až do středy, ale pak jsme to usmlouvali na neděli. I když to se jim moc nelíbilo, v neděli se prý nepropouští. Ale zařizoval to Markus. Tomu je těžké něco odmítnou. Strávil se mnou skoro celé dva dny a dnes už se na mě dokonce přestal zlobit. Měla jsem radost, protože mě nebavilo tvářit se provinile. Dny  v nemocnici se hrozně táhnou, Markus včera i dnes přinesl spoustu jídla, mě ale kupodivu ani moc nechutnalo. Taky noviny, časopisy a dívali jsme se na televizi. Markus si četl, povaloval v křesle a zdálo se, že mu nicnedělání docela vyhovuje. Já jsem se nudila.

 „Víš co jsem se tě chtěla už dávno zeptat? Kdy ses do mě vlastně zamiloval?“

„Hm, to já už nevím.“ řekl a dál si četl.

„Tak si zkus vzpomenout.“

„Jo, já si vzpomenu.“

„Ale né až potom, já bych to ráda věděla hned teď!"

„Vážně teď nevím. Je to  tak důležité?“

„No, z hlediska mě jako obyvatelky planety Země, jejíž ekologickou rovnováhu ohrožují kyselé deště  a vyhynutí veleryb kulohlavců, o kterém, jak koukám čteš zrovna článek v časopise, tak ani ne. Ale z hlediska mě, tvé ženy, je to dost důležité.“

„Co tě to popadlo?“ zavřel Markus časopis. „Vždyť ty se většinou na takové věci neptáš?“

„Dneska jo. Kdy ses teda do mě vlastně zamiloval?“

„Asi tehdy, když jsme se viděli poprvé tady v Praze.“

„Jo? A proč?“ 

Markus se uculil: „Nevím přesně, asi protože, že jsi mi připomněla Giuliettu Masinni, když hrála Gelsominu v Silnici.“

„Cože?“

„No, byla si taková malá a zmatená. A roztomilá, samozřejmě…“ dodal rychle

„Já jsem myslela, že jsem ti připadala sexy?!?

„Sexy? Měla jsi červené oči, teklo ti z nosu a hrozně ses snažila vypadat profesionálně. Bylo to moc legrační.“

„Aha. Ještě jsem se tě chtěla zeptat, kdy ses rozhodl, že mě požádáš o ruku. Ale můžeš si zase číst. Kyselý déšť  je prevít, měl bys na to něco vymyslet. A co ti kulohlavci? Opravdu jim hrozí vyhubení?“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017