Tenerife, 30. listopadu,
pondělí
Když jsem se v pondělí ráno probudila ve své
posteli, konečně jsem si připadla, že jsem doma. Včera večer jsme přiletěli
pozdě v noci. V letadle mě bolela hlava, až jsem se trochu bála, že
mě v nemocnici strašili právem. Ale teď bylo ráno, ptáci zpívali a bílé
záclony v oknech pruhovalo slunce. Otočila jsem se k Markusovi. Ležel a měl zavřené oči, ale když jsem se
pohnula, otevřel je a usmál se: „Dobré ráno. Tak co, jak ti je?“
„Dobrý je to.“ ujistila jsem ho.“Víš co,“ napadlo mě
„ já skočím pro pečivo ke snídani, co ty na to?“
„Skákat nikam nebudeš, já tam zajedu.“
„Jo, tak já pojedu s tebou.“
„Myslíš, že nevím, co ti chutná?“
„Ale to ano.“
„Tak co se ti teda nelíbí? Vlastně jsi mi pořád
nevysvětlila, jak tě vůbec napadlo, že to udělala ta Vránová.“ zeptal se
Markus.
„No, dlouho jsem to nevěděla, jenom jsem byla
přesvědčená, že neexistuje žádný vrah zvenčí,
jak tvrdil kapitán Rodríguez. Že ji museli zabít v hotelu. Ale
důkazy jsem neměla. Pak mi z toho vycházelo, že to muselo být kvůli
nějakými chlapovi. Takže to mohla udělat
nějaká ženská nebo Michal Suchánek kvůli tomu svému Adamovi. Suchánka
jsem vyškrtla docela brzy, protože měl fakt betonový alibi. Adam Bárta ani ne,
ten podle výpovědi dvou svědků odešel během večera z baru, ale ten zase
neměl na koho žárlit a na nějaký jiný důvod, proč by měl Magdalenu zabít, jsem
nepřišla.. Takže hoši z toho byli venku. Zbývaly ženské. Myslela jsem na doktorku
Kolářovou, ale spáchat vraždu až po deseti nebo kolika letech po tom, co se
její muž vyspal s holkou, to mi přišlo dost nepravděpodobné. Samozřejmě
hodně podezřelá mi byla Anna Kohoutová, ale měla alibi a zřejmě by jí opravdu
spíš rozbila obličej, jak tvrdil její muž, než že by ji škrtila. Mě totiž nešlo
na rozum to, že se Magdalena nebránila. Takže jsem usoudila, že asi spala.
Spala nahá. Proto nebyly stopy zápasu. Mohla spát ve svém bungalovu, prostor na
to byl, Šárka Vyšíková byla celou dobu v hotelovém baru, to také potvrdili
svědci. Ale taky mě napadlo, že třeba chtěla někoho svést, chápeš? U něho
v ložnici. Ona nahá a krásná ležící v posteli. To by asi zatřáslo
s každým chlapem. Ale v tomhle případě to bohužel zatřáslo s jeho
manželkou. To, že by pachatelem mohla být paní Vránová mě napadlo, až když jsem
je potkala před odjezdem v Cruz. A jeho bolelo koleno, které si narazil
při havárii v autě. Ale popravdě, jistá jsem si nebyla. Ale bylo mi divné, že se mě snažili tak rychle zbavit.
A taky to, že za několik dní, náhodou, když jsem
byla u holiče, jsem si vzpomněla, že o bouračce
mluvil taky Michal Suchánek, když říkal, že si holky sdělovaly triky,
jak ulovit chlapa a jedna povídala, jak do jednoho musela narazit, aby ho
sbalila. A pak se mi spojilo, jak Martin Kohout vykládal, že si ho Magdalena
vyhlídla a promyšleně ho ulovila.“ Markus stále pozorně poslouchal a tak jsme
pokračovala: „No, a už mi jen zbývalo zajít za Šárkou Vyšíkovou a zeptat se jí,
jestli se Magdalena náhodou na jaře nenabourala. A jestli vůbec neví něco o
docentu Vránovi. Jako podpůrný argument, aby mi něco řekla, jsem chtěla použít
její krádež Magdaleniných šatů, což přiznávám, vypadá jako vydírání. Jenomže se
mi to vymklo z ruky, a dozvěděla jsem se prd. Leda to, že mám tvrdou
lebku.“
„No, chvála bohu.“ poznamenal Markus.
„Jo, to jo. Ale víš co mě štve? Že jsem do té Prahy
vlastně letěla zbytečně.“
„Jak zbytečně? Víš kdo zabil tu holku i proč spadl
ze skály ten kluk. Vrána se ti prakticky přiznal. To by snad mohlo ukojit tvou
zvědavost. A jako bonus sis pořídila apartní bouli a hospitalizaci
v nemocnici, jeden by si myslel, že tě to odnaučí strkat nos do cizích
věcí. Ale nechápu, proč jsi nechtěla ohlásit na polici, že tě ta Vyšíková napadla.“ řekl Markus.
Přemýšlela jsem, jestli se mám urazit, ale pak mi to
přišlo jako zbytečná námaha. Jsem v rekonvalescenci a nebudu se
rozčilovat.
„Ale víš, já jsem samozřejmě ráda, že jsem uhodla,
kdo je vrah, i že smrt toho kluka nebyla tak docela náhoda. Tu Šárku nehodlám
obvinit, protože si myslím, že ji potrestá sám čas. Chudinku chamtivou. Vždyť
to byly jenom hadry! A představ si, že to, co má teď cenu půl milionu, bude mít
za pár měsíců cenu třeba jen padesát tisíc. Nebo ani to ne. Šaty totiž hrozně
rychle vycházejí z módy. Ale štve mě, že ten hlavní viník dál běhá po
světě, chápeš? A ještě zdědí po manželce ohromný majetek, narazí si nějakou
mladou kočku a sbohem, výčitky svědomí! Jestli kdy vůbec nějaké měl. Nejspíš
ani neví, co to svědomí je. No, chápeš to? Nechá namazanýho kluka motat se ve
tmě na silnici, když jsou pod nimi hluboko dole jen skály a moře. Možná, že i
viděl, jak tam spadl.“
„Možné to je. Ale poslyš, nechtěla by jsi taky
myslet na něco jiného? Když jsi letěla do Prahy, myslel jsem si, že tím se to
pro tebe uzavře a bude pokoj. Přece nemůžeš pořád trávit čas tím, že se budeš
trápit, že viník běhá po světě nepotrestán. Policii je to fuk, ty jsi udělala,
co jsi mohla. Tak už se tím netrap.“ řekla Markus a začal mě hladit po hlavě.
Opatrně, aby mě to nebolelo.
„Stejně za to vlastně můžeš ty.“ řekla jsem.
Markusova ruka se zarazila uprostřed pohybu.
„Za co proboha?“ řekl.
„Kdybys nepodplácel ty policajty, tak jsem tam nešla
tlumočit a byl by pokoj.“
„Zuzano,“ zvedl se Markus na posteli, „za prvé jsem
žádné policajty neuplácel, byl to sponzorský dar. Za druhé, dělal jsem to pro
tvoje dobro, za třetí…“
„Za třetí co?“ skočila jsem mu do řeči.
„Za třetí, jestli toho hned nenecháš, nekoupím ti
banánový koláč!“
„Aspoň zhubnu!“ zavolala jsem už jenom do jeho zad,
protože zamířil do koupelny.
Prostírala jsem k snídani na terase. Pohybovala
jsme se opatrně, protože prudké pohyby
mi stále nedělaly dobře. Ale ležet v posteli se mi nechtělo. Dnes jsem
připravila Markusovi vajíčka s lososem. Ten je sice dost kalorický, ale
ryby jsou zdravé ne? Neměla jsem to srdce nachystat mu tuňáka ve vlastní šťávě,
jak jsem původně měla v úmyslu, abych chránila jeho cévy.
„Jsem doma.“ zahalekal Markus z kuchyně. Ani
jsem ho neslyšela přijíždět. Moře je dnes dost hlučné. A zvedá se vítr, možná
jsem měla prostřít v jídelně.
Vešla jsem do kuchyně, Markus si zrovna myl nad
dřezem ruce.
„Pečivo je v tašce. Taky jsem vzal noviny a
poštu.“
„Jsi moc šikovnej.“ pochválila jsem ho a dodala
jsem: „Nevím jestli jsem neměla raději prostřít vevnitř, zvedá se vítr.“
„To nic nebude.“ řekl můj muž, „Já vezmu noviny jo?“
Vynesla jsem ven košík s chlebem a talířek se sladkostmi pro sebe. Markus
prohraboval hromádku novin a pošty.
„Je tu pro tebe nějaká obálka.“
„Jo, odkud?“ zeptala jsem se a začala mu nalévat
kávu
„Řekl bych, že z Prahy.“
„Kdo by mi prosím tě psal? Ukaž..“ natáhla jsem
ruku. Písmo na obálce mi nic neříkalo. „To teda, nevím, co to je.“ Vzala jsem
do ruky znovu konvici, ale pak jsem se posadila a znovu jsem sáhla po obálce.
Otočila jsem ji a přečetla si zpáteční adresu: Milica Vránová, Ulice Nad zlatou
studní 4, Praha.
„Co se stalo?“ zeptal se Markus.
„To ještě nevím, ale řekla bych, že je to dopis na
rozloučenou.“ A taky že byl. Stálo v něm, že Milica Vránová věděla že je
podezírám od chvíle, kdy jsem je potkala
na Plaza de la Inglesia a pak jim sháněla led na bolavé koleno. Že Magdalenu
zabila v náhlém pominutí smyslů, že se pak chtěla jít udat, ale manžel jí
to neustále rozmlouval. Že by prý nevydržela ve vězení, že jsou tam samé
zloděky a prostitutky. Nevěděla sice, co se stalo s Jiřím Voznicou, ale
ledacos si domyslela. Trápily jí výčitky svědomí, ale i odpor, který začala
cítit k manželovi. Druhý den po návratu do Prahy zašla na notářství a
změnila poslední vůli. Všechny peníze odkázala jedné dobročinné nadaci,
s kterou už před tím spolupracovala. Znovu přesvědčovala manžela, že by
měli všechno říct na policii, ale bezvýsledně. Sama se tam jít bála. Takže se
rozhodla, že už nechce žít. Když jsem četla druhý list, rozplakala jsem se.
Markus na mě
vyděšeně zíral. Začala jsem číst od
začátku a nahlas, trochu škobrtavě, protože jsem musela překládat
z češtiny.
Když jsem dočítala
poslední řádky, přes slzy už jsem skoro neviděla:
„Cítím takovou vinu, že už s ní nemohu žít.
Kdybych nechala dopis na rozloučenou doma, Vladimír by ho mohl zničit. A na
policii se mi přece jenom jít nechce. Žádnou kamarádku vlastně nemám, ani
sourozence, tak mě napadlo, že tenhle dopis pošlu vám, paní Wilderová. Je
k němu přiložené moje přiznání. Všechno jsem psala rukou, takže by neměl
být problém ověřit pravost. Můžete ho předat policii, budete-li chtít. A já
myslím, že budete. Co bude s mým mužem, to nevím. Pořád se nemůžu smířit
s tím, že mu nakonec záleželo víc na mém majetku, než na mě. To, že nic
nezdědí se mu určitě nebude líbit, ale
notář mě ujistil, že závěť je sestavená dobře.
Co se stalo, už neumím napravit. A po vině vždycky musí přijít trest,
alespoň já to tak cítím. Sbohem.“ hledala jsem kapesník, abych si otřela oči.
„To je hrůza.“ řekl Markus.
„Jo, je to pěkně hnusný.“
„A půjdeš s tím na policii?“ zajímalo ho.
„A co bys mi radil ty?“
Tenerife, 2 ledna, neděle
Když jsi ještě spala, volala ti Laura.“ řekla
Markus.
„Něco důležitého?“ zeptala jsem se a zavrtěla se
v posteli. Slunce svítilo do ložnice skrz přivřené okenice, ptáci zpívali,
bude hezký den. Silvestra jsem ve zdraví přežili a nový rok začíná docela
hezky.
„Prý někdo zabil Richarda.“
„Richarda?“ vyděsila jsem se.
„Ale ne mladého, starého. Bývalého Lauřina manžela.
Našli ho v jeho domě.“
„Tak to musím Lauře hned zavolat. I když, myslím, že
se jí to už moc netýká.“ odpověděla jsem a potlačila zívnutí.
„To nevím, ale mluvila dost vzrušeně. Třeba je
podezřelá.“
„Laura mluví vzrušeně, i když se bavíme o počasí.“
„Vy se s Laurou bavíte o počasí? To jsem
netušil.“ řekl Markus a pokračoval: „ Třeba bude chtít, abys tu vraždu jela na
Grand Canarii vyšetřit, ne? Když už jsi vyřešila jeden případ.“
„Celá žhavá. Hned zítra jdu žádat o licenci na
detektivní agenturu.“odpověděla jsem a přemýšlela, kterým polštářem ho praštím
po hlavě. „A trochu té houbové omáčky ze
včerejška asi nezbylo, že? Stejně jsi vstal dřív, abys ji mohl všechnu sníst.“
K O N E C
Žádné komentáře:
Okomentovat