Rozhovor v magazínu KOKTEJL Speciál

..

Autorské čtení v Moravské zemské knihovně v Brně

Srdečně Vás zvu na autorské čtení ve středu 29.11. 2017.
Koti sice přítomen nebude, ale já jo... 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 47

 

Tenerife, 30. listopadu, pondělí

 

Když jsem se v pondělí ráno probudila ve své posteli, konečně jsem si připadla, že jsem doma. Včera večer jsme přiletěli pozdě v noci. V letadle mě bolela hlava, až jsem se trochu bála, že mě v nemocnici strašili právem. Ale teď bylo ráno, ptáci zpívali a bílé záclony v oknech pruhovalo slunce. Otočila jsem se k Markusovi.  Ležel a měl zavřené oči, ale když jsem se pohnula, otevřel je a usmál se: „Dobré ráno. Tak co, jak ti je?“

„Dobrý je to.“ ujistila jsem ho.“Víš co,“ napadlo mě „ já skočím pro pečivo ke snídani, co ty na to?“

„Skákat nikam nebudeš, já tam zajedu.“

„Jo, tak já pojedu s tebou.“

„Myslíš, že nevím, co ti chutná?“

„Ale to ano.“

„Tak co se ti teda nelíbí? Vlastně jsi mi pořád nevysvětlila, jak tě vůbec napadlo, že to udělala ta Vránová.“ zeptal se Markus.

„No, dlouho jsem to nevěděla, jenom jsem byla přesvědčená, že neexistuje žádný vrah zvenčí,  jak tvrdil kapitán Rodríguez. Že ji museli zabít v hotelu. Ale důkazy jsem neměla. Pak mi z toho vycházelo, že to muselo být kvůli nějakými chlapovi. Takže to mohla udělat  nějaká ženská nebo Michal Suchánek kvůli tomu svému Adamovi. Suchánka jsem vyškrtla docela brzy, protože měl fakt betonový alibi. Adam Bárta ani ne, ten podle výpovědi dvou svědků odešel během večera z baru, ale ten zase neměl na koho žárlit a na nějaký jiný důvod, proč by měl Magdalenu zabít, jsem nepřišla.. Takže hoši z toho byli venku. Zbývaly ženské. Myslela jsem na doktorku Kolářovou, ale spáchat vraždu až po deseti nebo kolika letech po tom, co se její muž vyspal s  holkou, to mi přišlo dost nepravděpodobné. Samozřejmě hodně podezřelá mi byla Anna Kohoutová, ale měla alibi a zřejmě by jí opravdu spíš rozbila obličej, jak tvrdil její muž, než že by ji škrtila. Mě totiž nešlo na rozum to, že se Magdalena nebránila. Takže jsem usoudila, že asi spala. Spala nahá. Proto nebyly stopy zápasu. Mohla spát ve svém bungalovu, prostor na to byl, Šárka Vyšíková byla celou dobu v hotelovém baru, to také potvrdili svědci. Ale taky mě napadlo, že třeba chtěla někoho svést, chápeš? U něho v ložnici. Ona nahá a krásná ležící v posteli. To by asi zatřáslo s každým chlapem. Ale v tomhle případě to bohužel zatřáslo s jeho manželkou. To, že by pachatelem mohla být paní Vránová mě napadlo, až když jsem je potkala před odjezdem v  Cruz. A jeho bolelo koleno, které si narazil při havárii v autě. Ale popravdě, jistá jsem si nebyla. Ale bylo mi  divné, že se mě snažili tak rychle zbavit.

A taky to, že za několik dní, náhodou, když jsem byla u holiče, jsem si vzpomněla, že o bouračce  mluvil taky Michal Suchánek, když říkal, že si holky sdělovaly triky, jak ulovit chlapa a jedna povídala, jak do jednoho musela narazit, aby ho sbalila. A pak se mi spojilo, jak Martin Kohout vykládal, že si ho Magdalena vyhlídla a promyšleně ho ulovila.“ Markus stále pozorně poslouchal a tak jsme pokračovala: „No, a už mi jen zbývalo zajít za Šárkou Vyšíkovou a zeptat se jí, jestli se Magdalena náhodou na jaře nenabourala. A jestli vůbec neví něco o docentu Vránovi. Jako podpůrný argument, aby mi něco řekla, jsem chtěla použít její krádež Magdaleniných šatů, což přiznávám, vypadá jako vydírání. Jenomže se mi to vymklo z ruky, a dozvěděla jsem se prd. Leda to, že mám tvrdou lebku.“

„No, chvála bohu.“ poznamenal Markus.

„Jo, to jo. Ale víš co mě štve? Že jsem do té Prahy vlastně letěla zbytečně.“

„Jak zbytečně? Víš kdo zabil tu holku i proč spadl ze skály ten kluk. Vrána se ti prakticky přiznal. To by snad mohlo ukojit tvou zvědavost. A jako bonus sis pořídila apartní bouli a hospitalizaci v nemocnici, jeden by si myslel, že tě to odnaučí strkat nos do cizích věcí. Ale nechápu, proč jsi nechtěla ohlásit na polici, že tě  ta Vyšíková napadla.“ řekl Markus.

Přemýšlela jsem, jestli se mám urazit, ale pak mi to přišlo jako zbytečná námaha. Jsem v rekonvalescenci a nebudu se rozčilovat.

„Ale víš, já jsem samozřejmě ráda, že jsem uhodla, kdo je vrah, i že smrt toho kluka nebyla tak docela náhoda. Tu Šárku nehodlám obvinit, protože si myslím, že ji potrestá sám čas. Chudinku chamtivou. Vždyť to byly jenom hadry! A představ si, že to, co má teď cenu půl milionu, bude mít za pár měsíců cenu třeba jen padesát tisíc. Nebo ani to ne. Šaty totiž hrozně rychle vycházejí z módy. Ale štve mě, že ten hlavní viník dál běhá po světě, chápeš? A ještě zdědí po manželce ohromný majetek, narazí si nějakou mladou kočku a sbohem, výčitky svědomí! Jestli kdy vůbec nějaké měl. Nejspíš ani neví, co to svědomí je. No, chápeš to? Nechá namazanýho kluka motat se ve tmě na silnici, když jsou pod nimi hluboko dole jen skály a moře. Možná, že i viděl, jak tam spadl.“

„Možné to je. Ale poslyš, nechtěla by jsi taky myslet na něco jiného? Když jsi letěla do Prahy, myslel jsem si, že tím se to pro tebe uzavře a bude pokoj. Přece nemůžeš pořád trávit čas tím, že se budeš trápit, že viník běhá po světě nepotrestán. Policii je to fuk, ty jsi udělala, co jsi mohla. Tak už se tím netrap.“ řekla Markus a začal mě hladit po hlavě. Opatrně, aby mě to nebolelo.

„Stejně za to vlastně můžeš ty.“ řekla jsem. Markusova ruka se zarazila uprostřed pohybu.

„Za co proboha?“ řekl.

„Kdybys nepodplácel ty policajty, tak jsem tam nešla tlumočit a byl by pokoj.“

„Zuzano,“ zvedl se Markus na posteli, „za prvé jsem žádné policajty neuplácel, byl to sponzorský dar. Za druhé, dělal jsem to pro tvoje dobro, za třetí…“

„Za třetí co?“ skočila jsem mu do řeči.

„Za třetí, jestli toho hned nenecháš, nekoupím ti banánový koláč!“

„Aspoň zhubnu!“ zavolala jsem už jenom do jeho zad, protože zamířil do koupelny.

 

Prostírala jsem k snídani na terase. Pohybovala jsme se opatrně, protože  prudké pohyby mi stále nedělaly dobře. Ale ležet v posteli se mi nechtělo. Dnes jsem připravila Markusovi vajíčka s lososem. Ten je sice dost kalorický, ale ryby jsou zdravé ne? Neměla jsem to srdce nachystat mu tuňáka ve vlastní šťávě, jak jsem původně měla v úmyslu, abych chránila jeho cévy.

„Jsem doma.“ zahalekal Markus z kuchyně. Ani jsem ho neslyšela přijíždět. Moře je dnes dost hlučné. A zvedá se vítr, možná jsem měla prostřít v jídelně.

Vešla jsem do kuchyně, Markus si zrovna myl nad dřezem ruce.

„Pečivo je v tašce. Taky jsem vzal noviny a poštu.“

„Jsi moc šikovnej.“ pochválila jsem ho a dodala jsem: „Nevím jestli jsem neměla raději prostřít vevnitř, zvedá se vítr.“

„To nic nebude.“ řekl můj muž, „Já vezmu noviny jo?“

Vynesla jsem ven košík s chlebem  a talířek se sladkostmi pro sebe. Markus prohraboval hromádku novin a pošty.

„Je tu pro tebe nějaká obálka.“

„Jo, odkud?“ zeptala jsem se a začala mu nalévat kávu

„Řekl bych, že z Prahy.“

„Kdo by mi prosím tě psal? Ukaž..“ natáhla jsem ruku. Písmo na obálce mi nic neříkalo. „To teda, nevím, co to je.“ Vzala jsem do ruky znovu konvici, ale pak jsem se posadila a znovu jsem sáhla po obálce. Otočila jsem ji a přečetla si zpáteční adresu: Milica Vránová, Ulice Nad zlatou studní 4, Praha.

„Co se stalo?“ zeptal se Markus.

„To ještě nevím, ale řekla bych, že je to dopis na rozloučenou.“ A taky že byl. Stálo v něm, že Milica Vránová věděla že je podezírám  od chvíle, kdy jsem je potkala na Plaza de la Inglesia a pak jim sháněla led na bolavé koleno. Že Magdalenu zabila v náhlém pominutí smyslů, že se pak chtěla jít udat, ale manžel jí to neustále rozmlouval. Že by prý nevydržela ve vězení, že jsou tam samé zloděky a prostitutky. Nevěděla sice, co se stalo s Jiřím Voznicou, ale ledacos si domyslela. Trápily jí výčitky svědomí, ale i odpor, který začala cítit k manželovi. Druhý den po návratu do Prahy zašla na notářství a změnila poslední vůli. Všechny peníze odkázala jedné dobročinné nadaci, s kterou už před tím spolupracovala. Znovu přesvědčovala manžela, že by měli všechno říct na policii, ale bezvýsledně. Sama se tam jít bála. Takže se rozhodla, že už nechce žít. Když jsem četla druhý list, rozplakala jsem se.

Markus  na mě vyděšeně zíral.  Začala jsem číst od začátku a nahlas, trochu škobrtavě, protože jsem musela překládat z češtiny.

Když jsem dočítala  poslední řádky, přes slzy už jsem skoro neviděla:

„Cítím takovou vinu, že už s ní nemohu žít. Kdybych nechala dopis na rozloučenou doma, Vladimír by ho mohl zničit. A na policii se mi přece jenom jít nechce. Žádnou kamarádku vlastně nemám, ani sourozence, tak mě napadlo, že tenhle dopis pošlu vám, paní Wilderová. Je k němu přiložené moje přiznání. Všechno jsem psala rukou, takže by neměl být problém ověřit pravost. Můžete ho předat policii, budete-li chtít. A já myslím, že budete. Co bude s mým mužem, to nevím. Pořád se nemůžu smířit s tím, že mu nakonec záleželo víc na mém majetku, než na mě. To, že nic nezdědí  se mu určitě nebude líbit, ale notář mě ujistil, že závěť je sestavená dobře.  Co se stalo, už neumím napravit. A po vině vždycky musí přijít trest, alespoň já to tak cítím. Sbohem.“ hledala jsem kapesník, abych si otřela oči.

„To je hrůza.“ řekl Markus.

„Jo, je to pěkně hnusný.“

„A půjdeš s tím na policii?“ zajímalo ho.

„A co bys mi radil ty?“

 

 

Tenerife, 2 ledna, neděle

 

Když jsi ještě spala, volala ti Laura.“ řekla Markus.

„Něco důležitého?“ zeptala jsem se a zavrtěla se v posteli. Slunce svítilo do ložnice skrz přivřené okenice, ptáci zpívali, bude hezký den. Silvestra jsem ve zdraví přežili a nový rok začíná docela hezky.

„Prý někdo zabil Richarda.“

„Richarda?“ vyděsila jsem se.

„Ale ne mladého, starého. Bývalého Lauřina manžela. Našli ho  v jeho domě.“

„Tak to musím Lauře hned zavolat. I když, myslím, že se jí to už moc netýká.“ odpověděla jsem a potlačila zívnutí.

„To nevím, ale mluvila dost vzrušeně. Třeba je podezřelá.“

„Laura mluví vzrušeně, i když se bavíme o počasí.“

„Vy se s Laurou bavíte o počasí? To jsem netušil.“ řekl Markus a pokračoval: „ Třeba bude chtít, abys tu vraždu jela na Grand Canarii vyšetřit, ne? Když už jsi vyřešila jeden případ.“

„Celá žhavá. Hned zítra jdu žádat o licenci na detektivní agenturu.“odpověděla jsem a přemýšlela, kterým polštářem ho praštím po hlavě.  „A trochu té houbové omáčky ze včerejška asi nezbylo, že? Stejně jsi vstal dřív, abys ji mohl všechnu sníst.“

 

                           
                                                                           K O N E C

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 46

 

 

 

Docent Vrána si odkašlal, já jsem ani nedutala, ale on po chvíli ticha zase pokračoval: „Až jsem se v pátek večer  byl ve městě. Ani nevím, kde přesně jsem byl, vlastně ano, šel jsem na internet, v hotelu ho neměli. Potřeboval jsem poslat nějaké maily a taky mě zajímalo, co je nového u nás doma. Milica se mnou nebyla, nebylo jí dobře. Když jsem vycházel z internetového centra na Plaza del Charco, narazil jsem na toho Jirku. On byl manželčin student, to on tehdy slavil narozeniny. Byl opilý a že prý jestli jedu do hotelu, tak že bych ho mohl svézt, řekl jsem, že proč ne. Ale on v autě vytáhl z poloviny plnou láhev vodky, upíjel a začal mi vykládat, že mu Magda dala peníze, tři sta dolarů, aby vzal moji ženu na svoje  narozeniny a tam ji zdržel až do rána. Snad ji měl  i svést nebo co. A taky, že mi měl zavolat večer z té hospody, někdy po desáté hodině, že mi manželka vzkazuje ať se podívám, jestli nenechala v ložnici peněženku, že ji nemůže najít. Tak abych se tam šel podívat. Tak mě chtěla Magda chtěla dostat do ložnice. Věděla totiž, že k ní do bungalovu by mě nedostala. Prostě bych nepřišel. Za to by mi ten průšvih s Milicou nestál.  Jenomže ten kluk na to, že mi má zavolat zapomněl. Prostě  slavil s klukama a mojí ženou ty narozeniny, zatímco Magdalena čekala v naší ložnici až přijdu. Ale nedočkala se, a tak se nejspíš opila a ze žalu usnula.“ muž naproti mně se na chvíli odmlčel.

Špitla jsem: „To je hrůza.“ On se ale podle předpokladu nenechal vyrušit a pokračoval: „Na té oslavě narozenin se jednomu děvčeti udělalo špatně. Moje žena se nabídla, že ji doprovodí, nenechal se zdržet a malér byl hotový.  Tohle to mi ten Jirka breptal a měl vám z toho i docel legraci. Jakože tolik náhod najednou a ať se s nám napiju, že my jsem to přežili.  To už jsme projeli okolo hotelu a jeli jsme silnicí dál, podél moře. Ani nevím proč jsem nezastavil, asi jsem si to chtěl poslechnout celé. Ale pak ten hoch začal vyvádět a bylo mu zle, že prý bude zvracet. Já jsem měl vůz z půjčovny a tak jsem ho raději vysadil.“ Pan docent skončil a špatně  od žaludku se udělalo  mě.

„Vy jste věděl, že hned vedle je sráz a dole jen moře.“ řekla jsem.

Bylo ticho

„Vy ho tam nechal schválně, protože jste se bál, že to co povídal si asi nenechá dlouho pro sebe. Byl to  brepta a opilec. Že mám pravdu? Vy jste ho tam nechal a doufal jste, že spadne. Panebože.“   

„Ale nic z toho mi nemůžete dokázat, paní Wilderová. To jsou jen vaše fantazie. Manželka je mrtvá a ten kluk taky. A nemusíte se tak rozčilovat, vás se to přece nijak netýká.“

„To máte pravdu.“ řekla jsem, „Jenom se mi zvedá žaludek z  toho, že takový jako vy chodí mezi námi po ulicích a nikdo je nepotrestá. Nic se jim nestane.“ Chtělo se mi odplivnout si na naleštěnou podlahu. Ale koho bych tím naštvala? Leda tak nevinnou uklízečku.

„Ale já jsem přece nikoho nezabil.“ namítal docent, „A je vám doufám jasné, že i kdyby jste s tímhle šla na policii, tak se stejně nic nezmění, protože nemáte žádné nové důkazy?“

„Podle mě je máte na svědomí pane Vráno všechny tři. A moc dobře to víte.“

„To jsou jen vaše domněnky paní Wilderová.“  řekl a díval se při tom  na terasu, která už byla docela temná.

 

Odešla jsem. Co mi taky jiného zbývalo. Zavolala jsem si taxi a nechal se odvést do nemocnice. Tam mi sdělili, že mají podezření na otřes mozku. Taky moc nevěřili mému vysvětlení, že jsem se praštila o spodek stolu. O Šárce jsem jim vyprávět nechtěla, protože se mi ani trochu nechtělo mít něco společného s policií, a to  několik příštích let. Tu ránu na hlavě jsem prostě vzala jako daň za blbost.

V ambulanci jsme sepsali nález. Mladý unavený doktor  mi sdělil, že nejlepší bude zůstat v nemocnici kvůli vyšetření a na pozorování. Také se ujistil, že mám české pojištění. Já jsem zase pořádala o jednolůžkový pokoj, protože jsem se  těšila, že budu pro změnu chvíli sama. Naštěstí měli jeden volný.

Dali mi úžasné nemocniční prádlo a župan, na nohy erární bačkory. Zřízenec mě naložil na vozík a jeli jsme na rentgen, pak na další. Pak mě vyšetřil neurolog a pak ještě někdo.

Když jsem konečně v půl desáté ležela v posteli,  zapnula jsem mobil a zavolala Markusovi. Rozhovor reprodukovat nebudu. Měl o mě strach, hrozně mi vynadal a poručil mi, ať se z nemocnice ani nehnu, že zítra přijede. A že jsem idiot. Řekla jsem mu, že ho miluju. To bylo nejspíš tím otřesem mozku, protože za plného vědomí to nahlas nejsem schopna říct. Dali jsme si dobrou noc a já jsem hned usnula. Ale otravovaly mě sestřičky, které každou chvíli chodily do mého pokoje a svítily mi do očí, aby se přesvědčily, že ještě žiju.        

 

 

Praha, 28. listopadu, sobota

 

Domů na Tenerife plánujeme odletět zítra. V nemocnici si mě  chtějí nechat až do středy, ale pak jsme to usmlouvali na neděli. I když to se jim moc nelíbilo, v neděli se prý nepropouští. Ale zařizoval to Markus. Tomu je těžké něco odmítnou. Strávil se mnou skoro celé dva dny a dnes už se na mě dokonce přestal zlobit. Měla jsem radost, protože mě nebavilo tvářit se provinile. Dny  v nemocnici se hrozně táhnou, Markus včera i dnes přinesl spoustu jídla, mě ale kupodivu ani moc nechutnalo. Taky noviny, časopisy a dívali jsme se na televizi. Markus si četl, povaloval v křesle a zdálo se, že mu nicnedělání docela vyhovuje. Já jsem se nudila.

 „Víš co jsem se tě chtěla už dávno zeptat? Kdy ses do mě vlastně zamiloval?“

„Hm, to já už nevím.“ řekl a dál si četl.

„Tak si zkus vzpomenout.“

„Jo, já si vzpomenu.“

„Ale né až potom, já bych to ráda věděla hned teď!"

„Vážně teď nevím. Je to  tak důležité?“

„No, z hlediska mě jako obyvatelky planety Země, jejíž ekologickou rovnováhu ohrožují kyselé deště  a vyhynutí veleryb kulohlavců, o kterém, jak koukám čteš zrovna článek v časopise, tak ani ne. Ale z hlediska mě, tvé ženy, je to dost důležité.“

„Co tě to popadlo?“ zavřel Markus časopis. „Vždyť ty se většinou na takové věci neptáš?“

„Dneska jo. Kdy ses teda do mě vlastně zamiloval?“

„Asi tehdy, když jsme se viděli poprvé tady v Praze.“

„Jo? A proč?“ 

Markus se uculil: „Nevím přesně, asi protože, že jsi mi připomněla Giuliettu Masinni, když hrála Gelsominu v Silnici.“

„Cože?“

„No, byla si taková malá a zmatená. A roztomilá, samozřejmě…“ dodal rychle

„Já jsem myslela, že jsem ti připadala sexy?!?

„Sexy? Měla jsi červené oči, teklo ti z nosu a hrozně ses snažila vypadat profesionálně. Bylo to moc legrační.“

„Aha. Ještě jsem se tě chtěla zeptat, kdy ses rozhodl, že mě požádáš o ruku. Ale můžeš si zase číst. Kyselý déšť  je prevít, měl bys na to něco vymyslet. A co ti kulohlavci? Opravdu jim hrozí vyhubení?“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

  
 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 45

 

 

„Je to všechno moje vina.“ řekl a pak se odmlčel. Chvíli bylo ticho a pak pokračoval: „My jsme se s Magdou seznámili úplnou náhodou, nacouvala do mě na parkovišti. Vlastně, vy o tom víte, od té doby mě zlobí to koleno, ale to nebylo hned po tom nárazu. Vlastně to byla jen malá nehoda. Magda trvala na tom, že škodu hned zaplatí, ale pak jsme to ohlásili pojišťovně. Zastavila se za mnou druhý den na fakultě, potřebovala ještě nějaké údaje kvůli té pojistce. Pak jsme šli na kávu no a za chvíli už to bylo. Víte, ona Magdalena byla velmi krásná.“ odmlčel se hlas mu trochu zjihl, pak ale pokračoval: „a taky přitažlivá. Já mám okolo sebe na fakultě tolik studentek, ale nikdy by mě nenapadlo něco si s některou začít. Ony ty vztahy studentka a učitel jsou vždycky takové, nevím jak bych to řekl… Prostě pro mě by to nebylo. Ale Magda, to bylo něco jiného. Ona to s muži velmi uměla… Ale to mě napadlo až později. Víte, já  jsem si myslel, že mě opravdu miluje..."“na chvíli se odmlčel, odstoupil od okna a posadil se do křesla před krbem.

„Ze začátku to bylo moc krásné. Já vím, že to zní banálně, ale  já jsem měl pocit, že jsem nikdy v životě nebyl tak šťastný. Pořád jsem se usmíval, ráno při holení, na přednáškách i když jsem třeba tankoval benzín. Asi jsem musel vypadat jako blbec. Ale byl jsem šťastný, dařilo se mi v práci, dopsal jsem nová skripta, předtím jsem se s tím dlouho mořil, ale najednou jakoby to šlo samo. Bavilo mě, že venku svítí slunce, že je hezky, ale taky že prší, nic mi nevadilo. Připadalo mi jako bych  předtím žil pod nějakým poklopem a najednou z něho vyšel na světlo. Víte, když jsem předtím něco četl o endorfinech z lásky, tak jsem si myslel, že je to přehnané. Já chodím hrát tenis, někdy běhám, takže nějaké edorfiny ze sportu, to bych znal. Ale že je láska taková, to jsem opravdu netušil.

Když jsme chodili spolu  s Milicou, tak jsem to tak neprožíval,“ znovu se odmlčel, „nebo si to nepamatuju. Jenomže pak Magda začala naléhat, kdy se rozvedu. Já jsem jí to totiž v té počáteční euforii slíbil. Jenomže to už jsme spolu chodili už skoro půl roku a já jsem si začal některých věcí víc všímat. Magda nebyla moc vzdělaná, i když se snažila tak působit, to by mi ani tak nevadilo. Jenomže jsem zjistil, že ona o mě stojí hlavně kvůli penězům.“ znovu se odmlčel. „Jednou jsme spolu byli v bytě, kde jsme se scházeli, já jsme ho pronajal hned ze začátku naší známosti. Byl už zařízený a dost drahý. Magdaleně se tam moc líbilo. Ona často rozvíjela teorie, jaké to bude, až se vezmeme, ze začátku jsem jí v tom  i podporoval, ale pak už mi to bylo spíš nepříjemné. Tehdy zase něco povídala a taky řekla, že samozřejmě mojí ženě necháme dost peněz, aby mohla slušně žít, ale koneckonců ona že pracuje, děti nemáme, tak zas tak moc nepotřebuje. Chtěl jsem to trochu zlehčit tak jako v legraci povídám, no tak jí aspoň necháme ten byt co máme na Barrandově, ne? A Magda se na mě tak zle podívala a řekla, jestli nejsem blázen nechávat ženě byt za patnáct milionů, když může být ráda, že jí koupím jednopokojový za  milion, že konec konců moje žena na tu moje dědictví nemá žádný nárok.

Řeknu vám, že mě to docela vzalo.  A to ze dvou důvodů, zaprvé proto, že mě konečně napadlo, že Magda si mě vlastně chce vzít pro peníze a za druhé, že ona  neví, že ten majetek de facto zrestituovala Milica. To ona byla z bohaté rodiny, my jsme měli jen koloniál na Žižkově. Ale peníze moji ženu nikdy moc nezajímaly, nechala mě, ať s jejím majetkem nakládám, jak se mi zlíbí. Samozřejmě jsme měli také správce, ekonomického poradce a právníky. Já se přece především musím věnovat své práci. A Milica byla hrozně nepraktická, ona se například ani nechtěla stěhovat z našeho starého bytu.

Asi za čtrnáct dnů po tom nepříjemném rozhovoru jsem Magdě řekl, že Milica je nemocná, že se s ní nemůžu rozvést a že musíme náš vztah dočasně utlumit, abych ji nějak neranil. To jsem si samozřejmě vymyslel, ale už jsem nevěděl, jak z toho vycouvat, protože jakmile Magda zaznamenala moje ochladnutí, začala dělat hrozné scény. Najednou jsem zjistil jak dokáže být hysterická. Taky jsem řekl, že pojedu přednášet na ciziny a Milica se tam bude léčit. Ve skutečnosti jsem si domluvil na fakultě, že si vezmu jeden semestr volno. Velkou radost neměli, ale domluvili jsme se. Milica si to dohodla taky a rozjeli jsme se na Tenerife, chtěli jsme tam zůstal tak dva měsíce a pak jet do Francie, ironie osudu byla, že tam měla mít přednášky moje žena a ne já. Ona byla odborník na keltskou kulturu, byla opravdu dobrá, na architektuře sice taky přednášela, ale hlavně  už pět let psala knihu o Keltech na území střední Evropy. Už jí vyšly signální články a na základě těch jí universita v Lyonu požádala o cyklus přednášek. Měl to být leden a  únor. Pak jsme se chtěli vrátit do Prahy.

Víte, Milica mi nezavdala žádnou příčinu, abych jí byl nevěrný. Měli jsme takový klidný, harmonický vztah, moc jsme si rozuměli. Žádné hádky nebo tak něco, byli jsme takovým tichým způsobem šťastní, než jsem se zbláznil do Magdy. Jenže jsem si to pořádně uvědomil až teď, když je na všechno pozdě.“ Odmlčel se  a rukama si přejel po  předloktí, jako by mu byla zima.  Pak pokračoval: „Byl jsem zbabělec, bál jsem se Magdě říct, že se nerozvedu. Ona byla vážně hrozně hysterická, nechtěl jsem aby snad šla za Milicou a všechno jí řekla. Nejhorší na tom ale je, že až včera jsem si uvědomil, že kdybych Magdě řekl, že ty peníze nejsou moje, ale Miliciny, ztratila by o mě okamžitě zájem. Ale mě to nenapadlo, vlastně i napadlo, ale nechtěl jsem před ní ztratit tvář, chápete? Chtěl jsem aby si pořád myslela že jsem bohatý. Jak jsem mohl být takový hlupák? Obě mohly být naživu.“ Odmlčel se a přejel si rukou po obličeji. Chvíli bylo ticho.

„A co se stalo vaší ženě?“ zeptala jsem se.

„Jela z chalupy, je tam železniční viadukt. Hodně vysoký. Pod ním je  údolí a teče tam řeka. Žádné domy nebo cesta. Přerazila svodidla a spadla z té výšky. Policie si myslí, že to byl mikrospánek. Já si ale myslím, že Milička věděla co dělá.“ Poprvé za celou dobu jsem cítila v jeho hlase náznak nějaké emoce. „Měla hrozné výčitky svědomí, zrušila ty přednášky ve Francii, vrátili jsme se do Prahy, ale neuměla s tím žít. Chtěla jít na policii, ale já jsem jí to rozmlouval. Nedovedl jsme si představit, jak by přežila vězení. Měla deprese, doktorovi jít taky nemohla, protože co by mu řekla, že?“

Když jsem poslouchala docentův výklad napadlo mě, že hlavním důvodem proč  rozmlouval své ženě přiznání k vraždě bylo to, že by vyšla najevo jeho role v celé záležitosti. Je pravděpodobné, že by se ani on nevyhnul obvinění, protože  měl na celé záležitosti určitě také svůj podíl. I když se k němu zatím nepřiznal. Nedovedla jsem si třeba představit, jak Milica Vránová  sama přemístila mrtvolu na smetiště. Také by pan docent určitě musel přestat učit na fakultě a jemu, jak se mi zdálo, společenská prestiž jeho pozice dělala náramně dobře.

„To muselo být pro vás hrozné.“ řekla jsem neupřímně, protože mě touha dozvědět se jak to doopravdy bylo docela ovládla. Pak jsem  dodala: „Ale možná je to pro vaši ženu tak lepší, já vím zní to hrozně, ale ona by s tím pocitem asi opravdu nedokázala dál žít.“

Docent chvíli mlčel a já jsem si v tom okamžiku uvědomila, že čekal až přijdu, aby se dozvěděl, co všechno vím. Najednou jsem měla pocit jako by mi v obličeji  a konečcích  prstů rejdilo tisíc malých mravenců. Adrenalin mi stoupal do hlavy a já jsem čekala, jestli začnu cítit paniku nebo úzkost, ale pak jsem si uvědomila, že se bojím zbytečně. Dnes se mi nic nestane, protože dole je vrátný, který mě pouštěl nahoru, takže hodit mě jen tak z balkonu by asi nešlo. Nejspíš mi z té rány do hlavy už trochu přeskakovalo.  Srdce mi ale stejně bušilo jako o závod, napadla mě legrační myšlenka, že to snad musí  Vrána slyšet.

„Vy by jste ale pane docente neměl propadnout takovému stavu jako vaše žena, konec konců, vy jste nikoho nezabil.“ Chvilku bylo ticho a já jsem pokračovala: „Zní to hrozně, ale jakoby se tím naplnila jakási hrozná spravedlnost, nezdá se vám? Víte smrt za smrt. Brrr… Jde z toho hrůza. Vlastně není koho potrestat, že?“ žvatlala jsem, protože mi začalo být jasné, že když se pan docent ještě trochu uvolní, poví mi i to, jak to bylo s chudákem Jirkou Voznicou.

Několik  vteřin jsem si myslela, že ne. Pak jsem ale cítila, jak napětí trochu povolilo, zavrtěl se v křesle a složil ruce do klína.

„Máte pravdu, ona je to vlastně  taková hrozná spravedlnost.“ Zase se odmlčel, ale já jsem cítila, že už mi poví všechno, protože se potřebuje někomu svěřit a já jsem ta jediná vhodná osoba. A on pokračoval: „Milica věděla, že s Magdou chodím už dávno, ale nic mi neřekla, doufala, že mě to přejde. Jak vidíte, znala mě dobře. Manželce to řekla nějaká její známá, viděla nás spolu s Magdalenou  několikrát v jedné restauraci v Průhonicích, Magda to tam měla ráda.  Jak už jsem vám povídal, řekl jsem jí, že je náš vztah třeba dočasně utlumit kvůli ženině nemoci a kvůli tomu, že odjíždíme do ciziny, já služebně a žena, že se bude léčit. Magda plakala když jsme se loučili, ale zdálo se mi, že moje vysvětlení akceptovala. Já jsem si říkal, že na mě snad rychle zapomene, protože si najde jiného vhodného kandidáta ženitby.

Takže jsme s Milicou v polovině září odletěli na Tenerife. Vybrali jsme si hotel Tenerife Mar. My bychom si mohli dovolit i dražší hotel,  ale na delší pobyt nám apartmá vyhovovalo lépe a přece jenom i tak to bylo dost drahé.  Naše manželství zase vklouzlo do starých kolejí a já jsem znovu zjišťoval, jak je příjemné mít někoho s kým můžete mlčet a nebo právě naopak diskutovat třeba o politice nebo historii. Milica byla velmi vzdělaná a kultivovaná, to se s Magdou nedalo srovnat.

Jenomže jednoho dne jsem u snídaně v hotelové jídelně zahlédl Magdu. Myslel jsem si, že se mi to snad zdá, taková pitomá náhoda! Zdálo se mi, že si mě nevšimla, ale bylo mi jasné, že nebude dlouho trvat a musíme se potkat.  Došlo k tomu hned ten večer. Milica si šla brzy lehnout, bolela ji hlava a já jsem se šel projít. Blízko hotelu byla pobřežní promenáda, z jedné strany jsou obchody a z druhé soustava bazénů a potom pláž. Vždyť to tam znáte. No a tam jsme se s Magdou potkali. Napřed se na mě usmívala a tvářila se jakoby nic. Tak jsem ji pozval na kávu, myslel jsem si, že už je s naším rozchodem smířená. Ona řekla té své kamarádce, že se sejdou v baru v hotelu, ať jde napřed. Takže jsme si sedli a objednali si pití. Ale jakmile jsme osaměli, okamžitě na mě začala syčet, co jsem si to k ní dovolil, že jsem ji podvedl. Že jsem říkal, že mám nemocnou ženu se kterou už léta nespím a tady si s ní v pohodě jedu na dovolenou. Že jsem zbabělec, že neumím řešit svoji situaci. To všechno na mě syčela sice nenávistně, ale tak, aby si nás pokud možno nikdo nevšiml, víte ona si ráda hrála na dámu, když to šlo. 

Měl jsem pocit, jako by  na mě vylila kbelík studené vody. Najednou jsem měl jistotu, že s ní být nemohu. Zvedl jsem se od stolu, nechal jí tam nějaké peníze na zaplacení a šel jsem pryč, ani jsem se neohlédl.“ Odkašlal si a na chvíli se odmlčel. Ale pak, aniž bych ho  musela pobízet  pokračoval: „Snažil jsem se jí v hotelu vyhýbat, myslel jsem si, že si Milica ničeho nevšimla. Magdalena mě zpočátku ignorovala, ale pak se začala jakoby předvádět,  natřásala se před každým chlapem, který jí přišel do cesty. Snad se snažila vzbudit moji žárlivost nebo co. Moc se jí to nevedlo, i když se přiznám, že mi trochu lichotilo, že se ta krásná holka kvůli mně tolik snaží. To nejhorší ale teprve mělo přijít.“

Zhluboka se nadechl a pak pokračoval: V neděli ani v pondělí si mě Magda nevšímala, tak jsem si myslel, že mám pokoj. V pondělí jsme se se ženou rozdělili, ji pozvali její studenti na oslavu narozenin do restaurace ve městě, já jsem zůstal v hotelovém baru s Martinem Kohoutem a jeho ženou. Ještě někdo tam byl s námi, ale to si teď nevzpomenu. Ani to není důležité. Do našeho apartmá jsem přišel něco před půl jednou. Milica seděla schoulená na zemi v ložnici  a na posteli ležela nahá Magda. Vůbec se nehýbala. Milica seděla na zemi zády k posteli a jenom se kývala ze strany na stranu. V první chvíli jsem nevěděl, co dělat. Pak jsem zatřásl s Milicou, ale vůbec nereagovala. Sáhnul jsem Magdě na ruku, ještě byla teplá, ale obličej měla fialový, byl to hrozný pohled. Šátek měla utažený okolo krku, tak jsem jí ho tam nechal. Napadlo mě, že ji hlavně musím dostat pryč z naší ložnice. Přemýšlel jsem, jestli ji mám obléct, šaty ležely vedle, ale pak jsem ji jen zakryl takovým plátěným přehozem, nosili jsme  ho s sebou na pláž a chtěl jsem ji s manželčinou pomocí nějak odnést. Ale s Milicou nebyla řeč, vůbec nereagovala. Tak jsem ji nechal být, vzal jsem Magdu, naštěstí byla docela lehká… Vzal jsem ji do náruče a zanesl ji na smetiště. Bylo jen kousek. Měl jsem štěstí, nikdo mě neviděl. Přehoz jsem sbalil a pak jsem na Magdu ještě hodil pár větví, aby to tělo tak  nesvítilo.

Myslel jsem v tu chvíli, že se zblázním. Ani nevím, jak jsem se vrátil zpátky do bungalovu. Milica pořád seděla na  zemi. Tak jsem s ní zatřepal, nic. Takže jsem ji musel trochu uhodit do tváře. To ji  probralo. Zavedl jsem ji do koupelny, tam jsem ji prohlédl, jestli někde nemá známky zápasu nebo tak. Víte, to má člověk z těch detektivek. Ale zdálo se, že vůbec nic. Nechtěla si jít lehnout do té postele i když byla úplně čistá. Tak jsem ji uložil na pohovku v obývacím pokoji a šel jsem prohlédnou ložnici. Našel jsem Magdino oblečení. Pak dvě láhve  šampaňského, z toho jednu vypitou a druhou načatou. A otevřenou láhev rybízového likéru. To bylo naše pití, koktejl Kir Royal. Taky tam byly dvě skleničky. Šaty i lahve jsem sbalil do tašky, ta tam taky ležela a přemýšlel jsem, co s tím.  Byly to poslední důkazy, že u nás Magda byla.  Nakonec jsem znovu šel ven, a tu tašku jsem nacpal do kontejneru, který je za kuchyní.

To už jsem se opravdu bál. Ale zase jsem měl štěstí, nikdo mě neviděl a kontejnery ráno odvezli popeláři, aniž by se o ně někdo zajímal. Nebo to možná bylo ještě před tím, než přijela policie. To nevím. Ale pořád jsem nechápal, co se vlastně stalo, ani ráno mi Milica skoro nic neřekla, jen pořád dokola povídala, že se vrátila domů, tedy jako do našeho apartmá a že našla tu holku ležet nahou v naší posteli. Na nočním stolku bylo šampaňské, dvě skleničky. Tak se jí prý zatmělo před očima. Magda ležela na posteli blíž ke dveřím. Milica přišla k pelesti,  Magda byla nahá, ale na krku měla bílý hedvábný šál. Víte, my jsme si tak někdy spolu hráli, ale to vás asi nezajímá. A Milica ji prostě uškrtila. Říkala, že jen  zatáhla za cípy toho šátku a držela. Magda se vůbec nebránila, asi usnula po tom víně. A pak že už se Milica na nic nepamatuje. Ona si myslela, že jsme se  s Magdou domluvil. Že vlastně celou dobu co byla Magda s námi v hotelu jsem s ní byl domluvený. Bylo to šílené, vůbec mi nechtěla věřit, že jsem nevěděl, že Magda přijede. Ale pořád mi nebylo jasné, jak to Magda vlastně měla namyšlené, protože jsem to nechápal, jak mě chtěla dostat do našeho apartmá. Vždyť nemohla vědět, jestli vůbec přijdu.“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

  

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 44

Pláže, pláže, pláže... Tahle je Maspalomas na Gran Canarii.

Vypila jsem  studenou kávu a přemýšlela co dál. Cestu na Strahov jsem ušetřila. Ale na Karlovo náměstí to tak daleko není. Třeba tam chytnu Vránu a dozvím se, co se vlastně stalo.

Sekretářka Katedry aplikované informatiky byla jako ze žuly. Velká, tuhá a neoblomná. Ne, pan docent tu není. Bohužel, číslo mobilního telefonu mi sdělit nemůže, není to zvykem. Není jí ani známo, kde bych s ním mohla mluvit. Pan docent má volno a nesmí být rušen. Zvlášť, když má za sebou tak strašnou tragédii. Pochopila jsem, že pan docent  je pravděpodobně oblíbencem této ženy a ustoupila jsem bez boje. Stejně bych ji asi nepřeprala. Zvlášť dnes ne.

Co teď? Nic nevychází podle plánu. Myslela jsem, že se u Šárky dozvím něco nového o Magdaleně, takové pěkné otázky jsem si vymyslela a pak to tak zkazím. Vystraším ji tak, že mě praští a uteče. Teď abych šla k Vránovi a vařila z vody. Ale jet za ním musím, třeba bude přece jen doma.

 

Byt Vránových byl v novém terasovém domě, pozemek za ním dával tušit  zahradu, možná i bazén.  Do domu jsem se dostala náhodou, nějaká dvojice zrovna vycházela ven a já jsem vedle nich proklouzla dovnitř. Trochu se zarazili, ale zřejmě jsem udělala dojem, že nejdu vykrádat ze schránek předplacené časopisy a nechali mě jít.  To mi ale nebylo nic platné, protože v luxusní hale mě čekala další překážka. Pult a za ním masivní postava muže v uniformě hlídací služby.S úsměvem jsem pozdravila a  kráčela dál. Strážný můj úsměv opětoval, ale zřejmě měl paměť v lepší stavu než zuby, které na mě vycenil, protože řekl: „Ale madam, vy tu přece nebydlíte. Hledáte někoho?“

„Jdu za docentem Vránou.“ odpověděla jsem.

„Hmm.. Pan docent je doma, ale už tady byli za ním dnes ze školy a nechtěl je přijmout.“

„Tak mu zkuste zavolat.“ pobídla jsem ho. „Jmenuju se Zuzana Wilder.“

Obrátil se k telefonu na pultě, ale koutkem oka sledoval, zda mu nehodlám prchnout k výtahu. To jsem neměla v úmyslu. Jedna rána do týla mi už dnes stačila.

Slyšela jsem, jak strážný mluví s někým v telefonu, pak zakryl dlaní mluvítko a řekl: „Říkal jsem vám to, nepřijímá žádné návštěvy.“

„Tak mu vyřiďte, že mu nesu něco od Magdaleny. Něco co si u ní zapomněl.“ řekla jsem.

„Prý jste si něco zapomněl u nějaké Magdaleny.“ hlásil strážný do mluvítka. Pak poslouchal, nakonec pokýval hlavou a  obrátil se ke mně:„Máte jít nahoru.“

Usmála jsem se na něj a zeptala se: „Které patro prosím?“

„Páté, až úplně nahoře.“ Vycenil na mě žlutohnědé zuby a zeptal se polohlasem: „Pan docent si zapomněl něco u nějaké slečny? To  teda brzo.“

„Asi už to tak bude.“ řekla jsem a odkráčela k výtahu. Byl stejně luxusní jako vstupní hala. Byty tu musely stát celé jmění. Něco takové měl asi Markus na mysli, když chtěl koupit nějaký pěkný byt. Moc by mě zajímalo, kolik by to dneska přišlo. Řekla bych, že okolo dvaceti milionů, možná trochu míň, ale ne o moc.

Když jsem vystoupila z výtahu, stál docenta Vránu ve dveřích svého bytu. „Pojďte dál, paní Wilderová. Myslel jsem si, že přijdete, i když sekretářka myslela, že ne.“ řekl.

Vstoupila jsem za ním do tmavé předsíně. Bylo pozdní odpoledne v zimní studené Praze, ale žádné ze světel v bytě nebylo rozsvíceno. Následovala jsem Vránu do velkého pokoje, který zřejmě  sloužil jako hlavní obytná místnost. Celá jedna stěna  byla prosklená, před ní se rozkládala velká terasa. Z terasy a i pokoje byl překrásný výhled na zšeřelou Prahu.

„Sekretářka vám volala?“ zeptala jsem se.

„Jistě, je to taková obětavá duše. Snaží se mě před vším chránit, ale ona neví, že máte naši adresu ještě z Tenerife. Ale posaďte se prosím.“ pokynul rukou na světlou pohovku. Sám usedl naproti mně, ale hned v zápětí vstal a přistoupil ke skleněným dveřím na terasu, za kterými se  rýsovaly korunky dvou okrasných stromků.

Odvrátil se od okna  a otočil se tváří ke mně. V pokoji bylo šero, jen obrys jeho postavy se odrážel proti oknům.

„Vy jste na to přišla, že?“ řekl a znělo to spíš jako konstatování než jako otázka. Přikývla jsem.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 43

Na Kanárech se najde ubytování pro každou peněženku. Jen na letence neušetříte...

Přeběhla jsem silnici a znovu se ocitla před vchodem do čísla 22. Některá jména na zvoncích byla těžko čitelná, jakoby je smyl déšť nebo čas. Ale jméno Bureš čitelné bylo. Stiskla jsem zvonek. Po chvíli se ozval bzučák bez toho, že by chtěl někdo vědět, kdo chce vejít do domu.

Stoupala jsem po točitém schodišti a na každém patře míjela vždy dvoje masivní vysoké dveře. Firma COMEX, hlásala první stříbrná cedulka na dveřích, dál byli Vejrostovi, o poschodí výš Chladilová Bětuše a Advokátní kancelář Vokřálek, cedulka byla zlatá.  Ve třetím patře jedny dveře bez cedulky a za druhými bydlel Ing. Petr Vrábel Csc. Do čtvrtého patra jsem se vyškrábala už trochu bez dechu. Slonková a Rodina Floriánova.  Tak ještě jedno patro, ale to už jsou jen plechové dveře na půdu. Nic. Žádný Bureš, žádná Outratová neřkuli Vyšíková. Opřela jsem se o zábradlí, abych se vydýchala. Jasně, to musí být ten byt bez cedulky. Takže zpátky do třetího. Když jsem došla před anonymní dveře, ještě jsem trochu funěla. Co když mi otevře někdo cizí? No co, řeknu, že někoho hledám…

Dveře se otevřely. V nich stála Šárka Vyšíková a barevných legínách a tlustém svetru. Nebyla nalíčená. Vlasy měla sepnuté do střapatého drdolu na temeni hlavy.

„Dobrý den. Něco pro vás mám.“, řekla jsem a rychle jsem se posunula dál do dveří. Měla jsem pocit, že mi je jinak slečna Vyšíková zavře před nosem.„Můžu dál, viďte? brebentila jsem „Víte, něco jste si v hotelu zapomněla a tak mi to pro vás ředitel dal, když zjistil, že jedu do Prahy.“  To už jsme stály v předsíni. Pootevřenými dveřmi do pokoje jsem zahlédla místnost, ve které zjevně někdo balil nebo se chystal stěhovat. Bez pozvání jsem nakoukla dovnitř.

„Co vlastně chcete?“ řekla Šárka

Vstoupila jsem do místnosti, byl to pěkný velký pokoj, zpola zařízený. Moje mokré boty  za sebou nechávaly na nalakovaných parketách špinavé stopy.

„Koukám, že balíte,“ řekla jsem a ukázala na otevřené krabice s oblečením, televizí, hifi soupravou. V rohu u okna byla další, už přelepené modrou páskou.

„To všechno je vaše?“ zeptala jsem se

Dívka lehce zrudla a odsekla: „A co je vám jako do toho?“

„Co je mi to toho? Třeba to, že jsme zjistili, že jste v hotelu nechala svůj kufr plný vašeho oblečení a zbytků po Magdaleně, o které jste nestála.“

Šárka Vyčíková mlčela a hryzala si spodní ret. Napadlo mě, že možná přemýšlí, jak by se mě nejlépe zbavila.

„Vy jste totiž ty věci po slečně Outratové ukradla!“ nedala jsem si pokoj, „ Podle vyjádření jedné osoby, která tomu rozumí, musela mít sebou vaše kamarádka na dovolené šaststva tak za za půl miliónu korun. A teď jak vidím, jí hodláte i vybílit byt. To už je slušný motiv pro vraždu, ne?“

„Já jsem Magdu nezabila!“

„Ne? Ale okradla, to zapřít nemůžete!“

Šárčiny oči těkaly se strany na stranu. Usoudila jsem, že zřejmě neví, co na to říct. Otočila jsem se abych se podívala do sousedního pokoje co pěkného asi sbalila tam. To jsem ale neměla dělat. Přehlédla jsem, že za dveřmi, kterými jsme vstoupily do první místnosti stojí stojan na CD disky. Tím mě Šárka praštila po hlavě. Naštěstí byl dřevěný. Ale to jsem v tom okamžiku, když jsem padala na podlahu nevěděla. Jen mi blesklo hlavou, že jsem původně  měla v plánu něco úplně jiného.

Když jsem se probrala, ani se mi nechtělo otvírat oči. Ležela jsem na břichu. První, co jsem začala vnímat,  byla lesklá podlaha před mýma očima., na ní loužička špinavé vody. Jestli jsem si ráno myslela, že mě bolí hlava, to jsem ještě netušila, co to je bolest.

 Chvíli jsem jen tak ležela, abych si srovnala v hlavě kde jsem a co tam dělám. Pak jsem se zkusila posadit. Raději jsem si zase lehla. Připadla jsem si jako rozšlápnutý brouk. Hlava vzadu mě pálila, ale bála jsem se na to místo sáhnout. V bytě bylo ticho, i když jsem  zkusmo zaharašila po parketách částí stojanu, která ležel vedle mě a byl na tři kusy. Kdyby byl kovový, je po mě.

Konečně jsem se posadila. Kabelka zůstala ležet také vedle mě. Podala jsem si ji a vytáhla mobilní telefon. Na displeji bylo  12:20. To jsem  si poležela docela dlouho. Skoro dvacet minut. Sáhla jsem si dozadu na hlavu.  Ve vlasech jsem měla kusy rozbité spony do vlasů. Když jsem se podívala na svoje prsty, byla na nich krev. Kruci. Ona mě fakt praštila. Nejistě jsem se postavila na nohy, kabelku jsem držela v ruce. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Šla jsem hledat koupelnu.

Pokud jsem mohla posoudit, v pokoji ve kterém jsem ležela na podlaze, se toho od mého příchodu do bytu mnoho nezměnilo. Koupelna byla docela prázdná, jen na zdi viselo zrcadlo.

Pohled do něj mi optimismus do žil nenalil. Byla jsem bledá, až do zelena, kruhy pod očima. A dokonce se mi zdálo, že trochu šilhám. Opřela jsem o umývadlo a přemýšlela jestli mám nebo nemám zvracet.  Po chvíli to přešlo. Zkusila jsem si znovu prohmatat ránu na hlavě. Zdálo se mi, že je hlavně boule a jen trochu roztržená kůže, která už přestávala krvácet. Zřejmě mě uchránila před větším problémem masivní stříbrná spona do vlasů vykládaná slonovinou a tyrkysy. Byla moc pěkná, koupili jsme ji s Markusem loni v Maroku.  Teď bylo načase vymotat ji z vlasů. Nakonec to nebylo tak hrozné, větší kusy jsem dala do umyvadla a opláchla jsem je od krve. Pár úlomků kamenů spadlo na zem, ale uklízet jsem je po sobě nehodlala. Dovedla jsem si představit, co by s mým žaludkem provedl obyčejný předklon.

Strávila jsem v koupelně postupnou restaurací své osoby skoro deset minut. Na závěr jsem se napila vody z kohoutku, ale sklon hlavy mi zase neudělal dobře. Tak jsem ještě chvíli stála a hlasitě dýchala abych zahnala další nával nevolnosti. Pak jsem se otočila a trochu prkenně se vydala ke východu. Na další prohlídku bytu jsem už neměla náladu. Vchodové dveře byly naštěstí otevřené. Zabouchla jsem je za sebou s pocitem, že jsem pěkná husa. A ani mě nenapadlo přemýšlet, kam zmizela Šárka Vyšíková.

Když jsem vyšla před dům, pořád pršelo. Vlasy jsem si provizorně sepnula obyčejnými sponkami, ale měla jsem strach, jestli mi rána nezačne krvácet. Nechtělo se mi budit pozornost. Vlezla jsem do první slušně vypadající kavárny na kterou jsem narazila. Naštěstí bylo poloprázdno. Posadila jsem se k poslednímu stolku v rohu u okna, objednala si kávu a zavolala Markusovi.

„Co se stalo?“ vybafl na mě.

„Jak víš, že se něco stalo?“

„Máš divný hlas a nikdy dopoledne sama nevoláš. Jenom když je problém. Co se stalo? Jsi v pořádku?“

„Jo, celkem jo. Akorát jsem trochu praštěná.“ odpověděla jsem

„Jak praštěná?“

„Jedna holka mě majzla přes hlavu.“

„Cože, ty jsi zraněná? Jak moc? Musíš okamžitě do nemocnice! Už jsi byla na policii?“

„Nemůžu do nemocnice, ještě musím na jednu návštěvu. Vlastně asi na dvě.“

„Máš hrozně divný hlas. Zuzano, řekni mi prosím tě po pořádku, co se ti vlastně stalo.“ řekl Markus. Tón jeho hlasu napovídal, že bych si měla odpustit hysterické vtipkování, pokud ho nechci ještě víc vyděsit.

Tak jsem mi to vylíčila. Pěkně i s komentářem. Zdálo se mi, že se mu trochu ulevilo, protože mi vynadal a musela jsem mu slíbit, že hned půjdu do nemocnice, aby se mi na tu hlavu podívali. Na policii  jsme nějak zapomněli. Stejně jsem neměla v úmyslu tam jít. Slíbila jsem, že ano, že do nemocnice pojedu, ale neřekla jsem kdy. Tak jsme se rozloučili.

Vypila jsem už vlažnou kávu a dívala oknem do ulice, stále pršelo. Kdo ví, proč mě Šárka praštila?  Chtěla mě zabít? Bála se, že ji udám, že krade? Nebo svoji přítelkyni opravdu zabila? Ale jak by to provedla? Vždyť celý večer seděla v hotelovém baru. Ještě pořád jsem hlavou mohla pohybovat jen opatrně, rána v zadu bolela. Nejspíš opravdu poslechnu Markuse a zajedu do nemocnice. Ale až později.

Nahlédla jsem do sešitku s poznámkami a vyťukala  telefonní číslo. Telefon ale nikdo  nezvedal. Ozval se jen záznamník. Vzkaz se mi nechávat nechtělo.

Další telefonát patřil Tomášovi Vichterlemu, je to můj spolužák z gymnázia. Když jsme se naposledy viděli, přednášel na ČVUT dějiny architektury ve středověku, takže jsem odhadovala, že by mohl být kolega Milici Vránové  nebo ji alespoň znát.

„Haló.“ ozvalo se ve sluchátku.

„Tady je Zuzana Wilder. To jsi ty Tomáši?“

„Který Bilder?“ zahuhlalo sluchátko

„Tome, to jsem já, Zuzka Adlerová. Slyšíš?“

„Zuzka? Jo Zuzka! A která?“

„A-d-l-e-r-o-v-á. Z gymlu, seděli jsme v lavici za tebou, s Juditou Wurmovou.“ Na Juditu se Tomáš chytl. Celé gymnázium ji miloval. Ráda bych řekla, že  tajně, ale stačilo se na něj jen podívat a bylo jasné, že z Juditky nemůže spustit oči. Takže by se spíš slušelo říct že ji miloval oddaně a marně.

„Jé Juditka, jakpak se má?“

„Dobře, včera jsme spolu seděly, zrovna jsme si na tebe vzpomněly.“ řekla jsem  a ani jsem se nezastyděla.

„Jó?“ zatetelil se Tomáš.

„Jasně! Ale hele Tome, já shání Milicu Vránovou. Já vím, že tento semestr nepřednáší, ale neobjevila se na fakultě?“

„Vránová? Ale ta je přece mrtvá…“ odpověděl Tomáš.

„Jak, mrtvá? Co to povídáš?“

„No jo, je mrtvá. Zastavila se tady v ústavu v pátek. Přinesla víno a chlebíčky, že prý měla narozeniny nebo co. Chvíli jsme seděli. Starej ji lámal, ať se vykašle na ten Lyon a vrátí se k nám. Říkala že o tom pouvažuje, takže Chvátel byl z toho celej rád. No a v pondělí po obědě přiběhla Simona z děkanátu, že prý je Milica po smrti.“

„Co se jí stalo?“ řekla jsem a po zádech mi přeběhl mráz.

„Prý havárka v autě. Sjela ze silnice a spadla dolů z nějaké skály nebo z mostu? Prý do Vltavy. Nebo do Berounky? Zkrátka do řeky. Někde tam, kde mají chalupu.“

„Panebože. A co její manžel, ten je taky mrtvej?“ vyptávala jsem se dál.

„Vrána? Ne ten ne, ona jela sama.“ odpověděl Tomáš.

„To ti říkal on, Vrána? Ty jsi s ním mluvil?“

„Ale ne, to říkala Simona. On se sice vrátil zpátky do školy, ale já jsem se s ním vůbec neviděl, oni přece sedí ve městě, na Karláku. A já se s ním navíc ani neznám. Ale Milici je škoda.“

Mlčela jsem.

„Haló, jsi tam?“ domáhal se Tomáš kontaktu. „A co jsi jí vůbec chtěla?“

„No, vlastně už nic. Tak se měj. Řeknu Juditě, že jsme spolu mluvili, jo?“ řekla jsem.

„Jó, to bude bezva, už jsem ji dlouho neviděl.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017