Malpaís na Lanzarote, pustá ohňová země aneb, když se sopky rozvášní.. |
V první chvíli jsem si vůbec neuvědomila, co
mám před sebou. Všude byly tmavé skvrny a změť čehosi, co jsem zpočátku vůbec
nedokázala identifikovat. Ztuhla jsem a
jen se dívala na racka, který seděl na
tom, co bývalo lidským hrudníkem a pokukoval po mě kulatým ostražitým pohledem.
Jako by očekával, že se otočím a půjdu pryč. A já jsem jen stála a zírala. Pak mi začal pracovat mozek,
všechno jako by se zostřilo a já
pomalu zaregistrovala, že na
balvanech přede mnou opravdu leží lidské
tělo. Trup a hlava ležely směrem ke
skále a nohy směřovaly k moři. Z hlavy bylo vidět jen zakrvácené temeno,
obličej byl otočený. Jedna svalnatá noha
měla kupodivu nepoškozené chodidlo,a to bylo stále obuté do sandálu, jehož
vrchní část tvořily tkané, duhově zbarvené pásky. Dívala jsem se na tu nohu a
napadlo mě, že děsivě nevypadá do rozbité maso okolo, ale právě ta neporušená
noha obutá do módního sportovního
sandálu.
Pak jsem uslyšela jak mě Markus volá. Stála jsem na
místě a nemohla jsem vydat ani hlásku. I když jsem ho za sebou slyšela, měla
jsem pocit, že se nemohu ani pohnout. A že zůstanu věčně stát na místě a otvírat
pusu na prázdno.
"Kristepane," řekl Markus, když došel ke mně. Chytil
mě za ramena a kousek odstrčil. Pak se ke mě otočil, viděla jsem jeho
obličej velmi zblízka a jako by zvětšený. Udělal pohyb, jako kdyby mi chtěl zakrýt oči. To ale nemusel,
protože jsem si nedovedla představit, co by mě donutilo podívat se na tu hrůzu
ještě jednou.
Prošli jsme okolo krvavého nálezu na liduprázdnou pláž, abychom se nemuseli dívat na zmasakrované
tělo. Markus vytáhl z kapsy mobilní telefon a cosi do něj říkal, já jsem
si sedla na kámen a dívala se na
vlny jak přicházejí jedna za druhou, bez oddechu, bez konce. Napadlo mě, že za
skálou leží mrtvý člověk, ale stačí jen obejít balvany a všechno je jako dřív,
moře, písek slunce, nebe…
„Není ti zle?“ zeptal se Markus. „Jsi hrozně bledá.“
„Ani ne, aspoň zatím. A tobě?“
„Mě je celkem fajn. Už jsem jednou něco podobného
viděl. Bylo to v Alpách. Lezli jsme s klukama takovou docela lehkou stěnu a před námi lezli
dva, kluk a holka. Urvali se oba, našli jsme napřed toho kluka, ten byl ještě
docela celej, ale ta holka byla úplně rozbitá. Trochu jsme se znali, noc
předtím jsme spali ve stejné chatě, ale oni vyrazili brzy ráno, pět hodin před
námi. Nevím co se tehdy stalo, ta holka byla docela hezká, taková zrzka,
pihovatá.“
„Nikdy jsi mi to nevyprávěl.“
„Už jsem na to dávno zapomněl. Fakt ti je dobře?“
„No, celkem jo. Víš co jsem si vzpomněla? Že už jsme
nebyli dlouho v kostele, v tetině lavici.“ Kromě domu totiž zdědil
Markus po tetě také kostelní lavici. Je to dvanáctá řada vlevo. Zezadu na
opěradle je přibitá stříbřitá rytá cedulka, na které je napsáno: „Vyhrazeno pro
Betty Clark“ Teta Elizabeth si totiž odjakživa říkala Betty.
„Teta tam stejně taky nechodila, leda když měla
výčitky svědomí, když se zase vykašlala na nějakýho chlapa.“ řekl Markus.
„O deset let mladšího.“ poznamenala jsem.
„Někdy i o patnáct. Přemýšlím, jak ten člověk mohl
takhle spadnout. Nemůžu si vybavit, jestli nahoře vede silnice až k okraji
skal nebo jak to tam vypadá.“ řekl Markus
a zvedl hlavu, jakoby mohl nahlédnout
nad dvacet metrů vysoká skaliska.
„Třeba věděl, že je tady pláž a zkoušel sešplhat
dolů.“ napadlo mě.
„ To asi těžko. Chtělo by to vidět ze shora, pořád
si nemůžu uvědomit, jak to tam vypadá.“
Najednou jsme sebou oba škubli.
V Markusově kapse zazvonil telefon. Ohlásil se a pak mi ho podal:
„To je pro tebe. Policie.“
„Ano, Zuzana Wilder.“
„Rodríguez. Nemáte u sebe mobil, že. Váš manžel
hlásil, že jste našli na pláži u La
Santy tělo. Dnes ráno nám ti surfaři z Tenerifa Mar nahlásili, že jim
chybí kolega. Ten Chiri Voznika. Mohla by jste se podívat, jestli to není on?“
Žaludek se mi stáhl. „Haló, madam, slyšíme se?“
„Ano, ale nevím, jestli to zvládnu, pane kapitáne.
Ten člověk... to tělo... je hrozně rozbité.“
„I obličej?“
„To nevím, obličej to má otočený ke skále.“
„Tak se zkuste jít podívat, madam.“
„Co se děje?“ zeptal se Markus.
„Mám se jít podávat, jestli to není jeden kluk
z toho hotelu. Jak se stala ta vražda. Prý ho hledají.“
„Nechoď,
jestli nechceš.“ řekl Markus „můžou si klidně někoho přivést na
identifikaci. Taky to může být někdo úplně jiný.“
„Já vím, ale mohl by to být ten kluk, byl taky
takovej mohutnější. Mohl by to být on.“
„Vážně to chceš udělat?“
„Nechci, ale měla bych. Možná to nějak souvisí
s tou první vraždou, víš.“ řekla jsem, polkla sliny, které se mi nějak
podezřele začaly hromadit v ústech a šla. Markus mě následoval. Zhluboka
jsem se nadechla a přistoupila k tělu. Musela jsem jít hodně blízko, abych
viděla na obličej. Chvíli jsem se dívala, pak jsem se rychle otočila, abych už
byla co nejdál od té hrůzy. Vrazila jsem do Markuse, který stál těsně za mnou a
chytil mě za ramena. Pak mi pomohl
přejít balvany a vrátit se na pláž. Bylo mi zle. Markus mě držel kolem ramen a
pomalu po mokrém písku. Rychle jsem dýchala, abych zvládla zvedání žaludku.
„Už je to lepší?“ zeptal se Markus. Zavrtěla jsem
hlavou a pokračovala v dechovém cvičení. „Já jsem ti to říkal, ale když ty
si nedáš říct. Je to on, co?“ Zakývala jsem hlavou. „Měli bychom to zavolat
tomu kapitánovi, co říkáš.“ Zase jsem zakývala hlavou. Markus sundal ruku z mého
ramene, zkontroloval, jestli se nehodlám zhroutit a navolil číslo.
„Já mu to řeknu sama.“ řekla jsem. Podal mi telefon.
„Je to on. Podle mě ano.“ řekla jsem do telefonu.
„Myslel jsem si to. Kolegové tam budou do patnácti
minut. Já tak za půl hodiny. Počkejte tam na mne."
První policisté přijeli po moři. Ani nenadělali moc
rozruch. Přistáli se člunem na pláži,
zkontrolovali kdo jsme a začali se zabývat naším nálezem. Pak jsme uslyšeli
vysoko nad našimi hlavami další hlasy. Zřejmě jiní policisté zkoumali situaci shora. Pak přijel další člun.
Z něj vystoupil kapitán Rodríguez a
Jan Broum. Kapitán nás kývnutím pozdravil, pak oba zašli za igelitové pásky,
kterými jeho kolegové ohraničili místo nálezu těla. Slunce už začalo hřát. Asi
za pět minut vyšel zpoza skály Jan Broum, zastavil se, pak mě poznal a vydal se
směrem k nám.
„Nemáte cigaretu? Totiž promiňte, dobrý den.“ Mluvil
česky a Markus češtině moc nerozumí, takže jen pokrčil rameny a pokýval směrem
ke mně.
„My nekouříme.“ odpověděla jsem.
„Já vlastně taky ne.“ řekl Jan Broum.“Vy jste ho
našli?“ Přikývla jsem. „Vůbec nechápu kde se tady ten idiot vzal. Vy to tu
znáte?“
Zase jsem přikývla. „Bydlíme asi kilometr odsud.“
„A tam nahoře je co?“
„Já přesně nevím, asi silnice,“ odpověděla jsem.
„Markusi už jsi si vzpomněl, co je nad námi?“ Podíval se na mne jakoby myslel
na něco jiného a pak řekl: „Silnice z Cruz a nad ní je zase skála. Možná
je nad námi odpočívadlo nebo vyhlídka, ale jistý si tím nejsem.“ Protože mladík
jak se mi zdálo našemu rozhovoru nerozuměl, přeložila jsem mu Markusova slova.
V tom okamžiku k nám přišel kapitán
Rodríguez. „Budu muset zase využít vašich služeb madam. Když dovolíte, napřed
si promluvím tady s pánem. Mohli bychom jít tady kousek stranou.“ Vysílačka v jeho kapse vydala křaplavý zvuk.
„Promiňte.“ Řekl a poodešel kousek dál. Ve vysílačce opět zachrastilo. Kapitán do ní něco řekl a zvrátil hlavu dozadu,
jakoby bylo možné dohlédnout až nahoru,
odkud mrtvý spadl. Pak do vysílačky cosi řekl, ale nebylo mu rozumět, zvedal se
vítr a slova se ztrácela ve vzduchu. Všimla jsem si, že zatímco já i Jan Broum
pozorně sledujeme kapitána, Markus se usadil na kameni a očividně byl duchem
nepřítomen. Zřejmě zanalyzoval situaci, usoudil že já se zrovna teď nezhroutím ani nebudu zvracet, tudíž ho
nepotřebuju a začal řešet nějaký jiný problém. Nejspíš se v duchu vrátil
k tomu telefonátu, který měl než jsme našli to tělo.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017