Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 23

Přístav na ostrově Gomera. I na tenhle ostrov jsem situovala jednu knihu, byla to Smrt ve vavřínovém lese 

Vyšla jsem z policejní stanice, bylo půl jedné. Přemýšlela jsem, kam si zajdu na oběd, pak mě ale napadlo, že bych měla znovu vyzkoušet telefon Sonii Delgado. Tetokrát to zvedla. Stručně jsem jí vysvětlila, kdo jsem. Chvíli jsem měla pocit, že zapomněla, že zdědila nějaký dům na Tenerife. Ale pak se jí paměť vrátila a poměrně srozumitelně mi vysvětlila, že klíče od domu jsou v kanceláři notáře Estebana Beltrána v Puertu de la Cruz.  Mám si dům prohlédnout a dát jí vědět. Na můj dotaz, jakou má představu o ceně, chvíli mlčela a pak řekla: „Já nevím, asi dvěstětisíc euro. Možná i míň, ten dům je prý už pěkná ruina. Já jsem tam byla jen jednou, to už jsme s Enriquem  nežili, ale moc si z toho nepamatuju, bylo to tam poněkud divoké, takový permanentní večírek, my jsme se snažili dát se znovu dohromady, ale moc nám to nešlo.“

Notáře  Beltrána jsem znala, už jsme spolu spolupracovali při uzavírání několika kupních smluv. Když jsem mu zavolala a řekla o jakou nemovitost mám zájem, reagoval okamžitě: „To je ta ruina pod kasinem, jestli víte, kde je evangelická diakonie, tak kousek pod nimi. Pánbůh mě netrestej, ale těm se myslím docela ulevilo, když Delgado umřel.  Klíče vám samozřejmě dáme, hned volám sekretářce. Ale madam, prosím vás až tam půjdete, dejte si pozor. Poslední roky tam s tím bláznem bydlívaly různé typy, taky pankáči. Možná že tam budou i teď, my jsme sice vyměnili zámky, ale to víte. On už byl Delgado několik let úplně mimo. Co vím, tak tam taky jednou hořelo, však uvidíte sama. Já bych to viděl na bouračku i když to býval pěkný dům.“

Adresa, kterou jsem v kanceláři od sekretářky Carmen dostala, vypadala slibně, dům sám už méně. Ale byl opravdu na skvělém místě, v zahradách pod kasinem, které vévodí celému městu. Kasino prý vzniklo z nejstaršího hotelu ve městě a je to opravdu impozamtní budova v krásném parku. Ale jinde jsem se zase dočetla, že nejstarší hotel ve městě je Monopol, ve středu města na Plaza del Charco, takže nevím. Fakt je ten, že dům který zdědila paní Delgado po svém manželovi nepůsobil na první pohled moc dobře. Na druhý to bylo ještě horší. Okna rozbitá a zatlučená prkny, vevnitř špína, posprejované zdi, těžko identifikovatelný puch, v patiu někdo rozdělával oheň na mramorové dlažbě, zahrada zpustlá s vyhořelým altánem. Pokud chci uvažovat o tom, že dům koupím a zrenovuju, musím pozvat stavaře, aby se mi na něj podíval pořádně. Nabízet takovou ruinu bez opravy nebudu, to bych se styděla. Musím se poradit s Markusem, jestli má smysl do něčeho takového investovat. I když v hloubi duše jsem věděla, že má. Už jenom to perfektní místo se skvělým výhledem. Vytáhla jsem z kabely digitální fotoaparát, který s sebou pořád nosím a vyfotila dům ze všech stran. Pak jsem vydolovala i diktafon a začala diktovat své poznatky o domě. Isabela je v kanceláři přepíše, fotky z fotoaparátu stáhne do počítače a v naší databázi vytvoří kartu dalšího objektu. Tu databázi jsem vymyslela sama a jsem na to docela pyšná, protože nám usnadňuje práci, pokud ovšem do ní Richard nezapíše pitomosti. Když jsem scházela serpentinami  zpátky do města k parkovišti, bolely mě nohy. Bylo skoro půl čtvrté, takže jsem usoudila, že by nebylo od věci dát si někde něco k jídlu. Puerto de la Cruz je samozřejmě plné kaváren a restaurací, ale já jsem neměla chuť na teplé jídlo, takže jsem si  koupila  pizzu s ananasem v pekárně na nábřeží, sedla jsem si na kamennou lavici mezi turisty a spolu s nimi sledovala, jak se vlny jedna za druhou tříští o skály a betonové hráze. Když jsem se najedla a dosyta vynadívala, mračna z hor začala sestupovat níž, až byla skoro nad městem. Vítr foukal už docela studený, tak jsem se zvedla a pomalu šla uličkami staré čtvrti k parkovišti. Usoudila jsem, že si po tak perném dni zasloužím nějakou odměnu a tak jsem se zastavila v parfumerii na Plaza del Charco. Šaty mě moc nebaví, v tom má Laura pravdu, ale krémy a barvičky, to můžu. I když mi pak většinou zůstanou ležet v šuplíku  v koupelně. Tentokrát jsem neodolala tyrkysovým očním stínům. Kam je budu nosit, to opravdu netuším.

 

Vyjížděla jsme z  z Puerta de la Cruz už za soumraku. U nás na ostrově se v říjnu stmívá brzy, nejpozději v sedm je  tma. Projela jsem centrem La Santy, ale místo abych u kostela Nuestra Seňora del Rosario odbočila vpravo a pokračovala do kopce k našemu domu, zaparkovala jsem auto na náměstí pod rozsvíceným kandelábrem a vydala se směrem k moři.

La Santa ve věrná svému jménu, máme tu celkem pět kostelů, což je jedenapůl kostela na tisíc obyvatel. Máte ještě jednu zvláštnost, velké náměstí, které ze dvou stran lemují starobylé domy s dřevěnými balkóny, třetí strana náměstí je uzavřena kostelem a špitálem, z kterého je muzeum a čtvrtou stranu tvoří moře. Tak honosné náměstí vypadá v tak malém městečku dost nepatřičně, ale to je tím, že z původního města zbyla necelá půlka, protože přístav a přilehlou obchodní čtvrť v sedmnáctém století zalila láva. Mozaiková dlažba náměstí končí na mořské straně kovaným zábradlím, uprostřed jsou schody, které vedou na úzkou městskou pláž s černým pískem.

Pokud se dáte po pláži vlevo, dojdete k několika pobřežním domkům a rybářskému mini přístavu, která vznikl až po té katastrofě. Za ním jsou už jen balvany dávno  ztuhlé lávy, která se kdysi při výbuchu sopky valila soutěskou a navždy zničila proslulý přístav. Sestoupila jsem po chodech k moři a dala se napravo. Světla pouličních lamp se ztrácela, nade mnou se ve tmě tyčila budova barokního špitálu. Moře se ztrácelo ve tmě, ani  nárazy vln nebylo moc slyšet. Jenom jako bych cítila přítomnost nějakého velkého tvora, který se skrývá ve tmě a jeho úmysly se dají jen těžko odhadnou.

Došla jsem po liduprázdné  pláži až na konec, který tvoří skalní převis. Otočila jsem se a najednou  pocítila iracionální nával paniky. Jakoby se v té tmě, která mě obklopovala skrývalo něco, co by mi mohlo ublížit. Cítila jsem jak  po obličeji přeběhla adrenalinová vlna, tváře mě pálily, dech se zúžil a bála jsem je pohnout. Poprvé od té doby co žiju na ostrově jsem pocítila opravdový strach. Strach z neznáma, strach z budoucnosti, strach z toho, že jsem bezbranná  proti osudu. Strach z toho, že mi zase odejde někdo, koho miluju. Zatnula jsem ruce v pěst a vykročila směrem k náměstí, jeho světla jsem ale neviděla, byla skryta za ohybem vysokého pobřežního náspu. Ještě jsem se mimoděk otřásla, ale šla jsem dál. Pak se mi zklidnil dech a už jsem uviděla slabá světla La Santy. Moře  se zase jen líně převalovalo jako spící, ale  přátelská obluda. Strach byl ten tam. Jenom jsem nechápala, co ho vyvolalo.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017