 |
| Ostrov Tenerife, uprostřed Teide, nejvyšší hora Španělska. Fotografováno z ostrova Gomera. |
Tenerife, 29. října, pátek
Na
pátek jsem se těšila už několik dní, protože měl přiletět Markus. Ráno jsem
v kanceláři doháněla, co mi od úterka uteklo díky spolupráci
s policií. Richard telefonoval ráno
slabým hláskem, že je nemocný a do práce se nedostaví. Vzhledem k tomu, že
Laura odletěla do Londýna, ani mě to moc nepřekvapilo. V případě matčiny
nepřítomnosti trpěl Richard pravidelnými
záchvaty akutní lenory vulgaris. Ještě že byl tak ohleduplný a nesnažil se
s touto chorobou docházet do zaměstnání, takže nehrozilo, že bychom se od
něj mohly s Isabel nakazit. Isabel se mě sice zeptala, jaké to bylo
překládat pro policii, ale když viděla, že nemá moc chuť do vysvětlování,
věnovala se své práci.
Ve dvě jsem v kanceláři skončila, zajela nakoupit a
pak na letiště pro Markuse. Na mrtvou modelku v Tenerife Mar jsem si ani
nevzpomněla.
Tenerife, 30. října, sobota
V sobotu ráno jsme se s Markusem
procházeli po břehu moře. Z našeho domu se k ní sestupuje úzkou
kamenitou stezkou, kterou používají jen místní. Pláž v pravém slova smyslu
je v našem městečku jen jedna, s jemným černým pískem, ale na tu se
od nás pěšky nedostaneme, brání nám v tom skalní útes. Za ním je kostel,
špitál a velké náměstí. My jsme se dali doprava po úzkém pruhu písku, který je
často přerušován balvany. Když je příliv, musíme chodit pěšinkou asi pět metrů na hladinou moře vyšlapanou na
úpatí skály. Nic pro toho, kdo se bojí výšek. A vlny dosahují tak vysoko, že se
ani není kde procházet. Členité pobřeží má tu výhodu, že ani nepředstíráme
rychlou chůzi, natož běh. Prostě jen tak pomalu jdeme. Za odlivu lze ujít po
většinou liduprázdném pobřeží skoro dva kilometry, pak narazíte na kamennou
masu útesů Monte Negro a dál už to okolo moře nejde.
Dnes ráno jsme jen vypili kávu a už v osm vyrazili k moři.
Takhle časně chodíváme na procházku s Markusem docela často. Natáhla jsem
si tepláky a nazula tenisky. Ráda se brouzdám v moři i když je po ránu
studené, ale na téhle stezce je hodně kamenů a hrubého písku, takže by to
trvalo věčnost než bych bosá ušla pár metrů. Markus si natáhl šusťákovou
soupravu, kterou má podle mého odhadu tak deset let a je to na ní znát a
vyrazili jsme.
Ani si nevzpomínám o čem jsme to ráno mluvili. Bylo
hezky, slunce už stoupalo na obzor a příliv teprve přicházel. Šli jsme už víc
jak půl hodiny a kamenů omletých mořem začalo přibývat. Za chvilku dojdeme na krásnou malou pláž
skrytou v malém zálivu. Když svítí slunce na černé skály, modré moře a
bílou pěnu, která se s hukotem valí proti břehu, nutí vás to zastavit se a
jenom se dívat okolo sebe.
Zatím ale ještě na až na pláž nedošli, jdeme pod
skalami ve stínu. Přemýšlela jsem zrovna o tom, co dobrého uvařím k obědu.
Pak Markusovi zazvonil v kapse telefon. Já jsem udělala patřičnou grimasu,
jakože ani v sobotu si neuděláš volno a pokračovala jsem
dál. Proplétala jsem mezi
omletými balvany, které byly vyšší než já. Bylo to jako bych se procházela mezi
tlustými kmeny stromů v lese. Šla jsem po písku do hladka spláchnutém
mořem, obcházela skály a občas jsem se sehnula pro malou mušli. Já vím, že je
dětinské pokaždé sbírat lastury a škeble, ale když já si nemůžu pomoct. Blížila
jsem se na konec kamenného lesa, za ním je
pláž, pak asi třista metrů špatně schůdného kamenitého pobřeží a dál už
jen skály.
Obešla jsem jeden z posledních kamenných sloupů
a chtěla vstoupit na vyšlapanou stezičku, která vede po úpatí skály na pláž.
Ale musela jsem se zastavit, protože na cestě něco leželo.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat