Štastný, zdravý a veselý rok 2017

Přeju Vám z celého srdce v novém roce mnoho štěstí, zdraví a lásky.

 

Děkuju, že mě čtete.

Vaše Helena

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 11

Micky všech barev potkáte na Kanárech na každém kroku... 

 

 

Martin Kouhout se mi zalíbil, už když se představil a podali jsme si ruce. Hned z počátku se omluvil, že musím překládat, on sice umí slušně anglicky, ale německy jen gutten tag, morgen a beer a španělsky ani to. Vypadal jako muž, který je na světě proto, aby problémy řešil a ne je vytvářel. Trochu mi připomínal Markuse. Ani ne tak fyzickou podobou, Markus má necelých stoosmdesát centimetrů, široká ramena a protože, jak sám říká je už jen bývalý sportovec, také zřetelné bříško. Martin Kohout byl tmavovlasý a tmavooký, teď po pár dnech dovolené dohněda opálený a ve svých třiceti letech opravdu přitažlivý mužský. Nejlepší na něm ale bylo to, že si toho jak působí na ženy nebyl vědom a nebo, a to je pravděpodobnější, mu to bylo celkem jedno.

Po počátečních formalitách jsme rychle přešli k věci.

„Vy jste znal tu slečnu, co byla zavražděna?“ Zarazila ho moje otázka, kterou samozřejmě musel očekávat nebo se mi to zdálo?

„No tak, viděl jsem ji tady v hotelu, byla ten typ, co  ho nepřehlédnete.“

„A stýkali jste se tady  nějak blíž?“

„To těžko, mám žárlivou ženu.“ řekl a usmál se na mě takovým způsobem, že jsem se jí vůbec nedivila.

Vrátila jsem se k předepsaným otázkám kapitána Rodriqueze. „Co jste dělal včera mezi jedenáctou a druhou?“

„Hádal jsem se se svojí ženou, teda převážně.“

„Co myslíte tím převážně?“

„No Martínek, to je můj syn, usnul někdy před desátou, tak jsme ještě chvíli počkali a pak jsme si šli sednout  do baru v hotelu, jako skoro všichni tady. Měly tam být nějaké lidové tance nebo co. Já bych šel i jinam,  ale žena nechtěla, aby mohla chodit kontrolovat Martínka. Jenomže jak jsme se napili, teda jakmile se Anka napila, tak do ní vjel běs a začala mi vyčítat, že jsem k ničemu a tak. Musím to upřesňovat?“

„Nemusíte.“

„To jsem rád, no tak po mě štěkala, mě to bylo trapný, protože jsme seděli s docentem Vránou učil mě na fakultě, Anku vlastně taky, byla o dva ročníky níž. Já jsem mu dělával pomvěda, je to chytrej a rovnej chlap. Jsem rád, že na fakultě zůstal i po převratu, ale to proto, že restituoval velkej majetek. Takhle může mít plat jen jako kapesné, je to ostuda, jak jsou u nás kantoři placení. Jestli to takhle půjde dál, budou učit jen pitomci co jinde neuspěli nebo mladý děcka pár roků po škole, než si ovšem založí rodinu. Ještě s námi seděli doktor Kolář se ženou, on je gynekolog a ona zubařka, Vrána je její pacient. Jo svět je malej.  Dali jsme  si víno, byla pohoda, no a do toho moje Anka spustila. Ona totiž poslední dobou pro svoje výlevy potřebuje publikum. Chvíli jsem to vydržel, ale když si dala třetí skleničku, řekl jsem, že se jdu podívat na Martínka.“

„A šel jste?“

„Jo, spal. Ale pak jsem se ještě šel projít k moři, potřeboval jsem vychladnout. A popravdě, doufal jsem že vychladne i Anka. Vrátil jsem se asi za půl hodiny.“

Zapsala jsem jeho výpověď a přetlumočila ji kapitánovi. Díval se na mě, jakoby cítil, že se mi Martin líbí a on má proto  pochyby o mé nezaujatosti. „Zeptejte se ho, jak to mohl stihnou do bungalovu a pak k moři a zpět za půl hodiny“ zavrčel.

„To jste opravdu stihl všechno za půl hodiny?“ papouškovala jsem snaživě.

„Co jako?“ odvětil Martin, který už očividně myslel na něco jiného, „Jo už vím co myslíte, no možná mi to trvalo třičtvrtěhodiny, ale víc ne.“

„Taky se ho zeptejte, jestli ho někdo viděl“ doplnil kapitán. Už mi šla z té češtiny a španělštiny hlava kolem, přece jenom, nejsem žádná kvalifikovaná tlumočnice. Španělsky jsem se učila takříkajíc za pochodu, protože když chcete na ostrovech žít a pracovat  tak jen s němčinou nebo angličtinou nevystačíte.

„Viděl vás někdo, pane Kohoute?“

„Myslím, že ne, ale nezabil jsem ji, jestli vám jde o tom. Co vás vlastně přimělo dělat tady překladatelku?“

Stručně jsem mu vysvětlila celou historii. Na konci už se chechtal docela nahlas: „To je docela dobrý, tak manžel má o vás péči, aby se  vám nic nestalo a vy nakonec skončíte jako policejní písařka v dvouhvězdičkovým hotelu s upoceným španělským kapitánem a stádem podezřelých Čechů. Fakt dobrý.“ Smál se tak srdečně až slzel. „Omlouvám se, ale přijde mi to fakt směšný.“

„No, jsem ráda, že se dobře bavíte.“ řekla jsem a snažila se dostat do hlasu patřičnou porci ironie, ale popravdě mi moje situace připadala stejně absurdní  jako Martinu Kohoutovi.

 

Dalším svědkem byla žena Martina Kohouta Anna. Popravdě řečeno, líbila se mi taky. Podle toho co o ní říkal její manžel, jsem očekávala buď ušlápnutou domácí puťku nebo unuděnou zmalovanou paničku. Anna nevypadala  ani jako jedno ani jako druhé. Do místnosti vešla opravdová kráska. Štíhlá bruneta s krátkým sportovním sestřihem a velkýma tmavýma očima. Hlavní dojem, která jsem z ní měla, byla ostražitost nebo nedůvěra, jakoby nevěřila tomu, že bílé je opravdu bílé a voda je mokrá. Napadlo mě, že nejspíš nevěří ani ve svoji přitažlivost ani v to, že ji manžel miluje. Přišla mi jako  zmatené děvčátko ztracené v těle dospělé ženy.

Na moje otázky odpovídala  nejistě, několikrát se opravovala. Když jsem se jí ptala na odchod jejího manžela z baru  trochu zrudla a jakoby strnula. Tvrdila ale, že se vrátil už za dvacet minut. Ano, seděli s Vránou a Kolářovými, jsou to docela milí lidé.. Docent učil manžela i ji, Kolářovi jsou lékaři. To děvče co ho zabili neznala. Ne, nikdy předtím ji neviděla.

V průběhu výslechu moje sympatie k Anně Kohoutové poněkud poklesly. Chovala se divně, jakoby dávala najevo, že ví víc než říká, ale nemůže o tom mluvit.

Když jsem vyřídili všechny formality s podpisem protokolu a paní Kohoutová odešla, bylo pět hodin.

„Vezmeme ještě dva a zbytek  necháme na zítřek. Co vy na to, madam?.“ Promnul si kapitán oči. „Ostrov má výhodu v tom, že se vám svědci jen tak nerozutečou, víte.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 10

 

Výslechy zbývajících členů  party nepřinesly nic nového, jeden tvrdil, že si nic nepamatuje, protože toho moc vypil, druzí dva odpovídali jakoby četli odpovědi z jednoho papíru.

Když jsem zapsala výpověď posledního, Karla Fajta, měla jsem své úlohy plné zuby. „Mám pocit, že se všichni předem domluvili, co nám řeknou.“ sdělila jsem své pocity kapitánovi.

I na něm už byla zřetelně vidět únava, napadlo mě, že musí být těžké vést výslech v zastoupení.„Je docela pravděpodobné, že se opravdu domluvili, madam. To pachatelé dělávají.“ řekl.

„Vy myslíte, že to udělal někdo z nich?“

„ To v téhle chvíli opravdu netuším, ale vyloučit zatím nemůžeme nikoho. Ale v téhle skupině jsou čtyři mladí muži a zavražděna byla mladá žena. Motivy vraždy bývají celkem banální, madam. Láska, nenávist nebo peníze.“

„Myslela jsem si, že na Tenerife nepřijdete často do styku s vraždou.“

„Taky že ne, ale ještě před pěti lety jsem sloužil v Barceloně na kriminálce.“

„A jak jste se dostal sem?“ jednou z mých vlastností je nesmírná zvědavost. Jenom nevím, zda je to vlastnost  kladná či záporná, asi jak kdy.

„Přiženil jsem se sem, ale co kdybychom pokračovali v naší práci.“

Včas  jsem spolkla jedovatou poznámku, že to je jeho práce a ne moje.

„Kolik lidí nás ještě čeká?“

Nahlédl do svého seznamu. „Celkem ještě jedenáct.“

 

Martin Kohout sledoval svou ženu, jak  si pečlivě roztírá po rameni  balzám po opalování. Byla štíhlá, na pažích je jí  rýsovaly svaly, které  udržovala pravidelným cvičením. Stála před zrcadlem v koupelně nahá a nohy je jí  třpytily naneseným krémem.

„Aby někdo z toho lesku neoslepl.“ řekl dobrosrdečně, ale v zápětí  uvědomil, že se jí jeho poznámka nebude líbit.

„No, že ty neoslepneš, to je mi jasné.“ odsekla okamžitě, „Tvoje objekty jsou přece nejmíň o deset let mladší než já.“ Na to se nedalo odpovědět nic.  „Taky nechápu“, pokračovala, a cítila, jak se v ní zase zvedá vlna vzteku, „proč při tvých příjmech nemůžeme bydlet v trochu lepším hotelu. Tyhle chatičky jsou depresivní. No jo, když ty si prostě nemůžeš dovolenou  naplánovat, že? Na last moment se holt nic lepšího nesežene. Fakt, je s tebou skvělej život.“

Před sedmi lety se manželé Kohoutovi, spolužáci z elektrotechnické fakulty brali. Anka Kohoutová po studiích nastoupila jako programátorka do velkého státního podniku    zatímco její manžel si po roční epizodě správce sítě v bance založil se dvěma kolegy malou softwarovou firmu. Ta do roka zkrachovala, protože společníci se po půl roce nebyli schopni dohodou ani na faktu, že den následující po sobotě je každopádně neděle. Martin Kohout si   našel zaměstnání obchodníka v pobočce velké americké firmy, která prodávala hardware a po večerech  pracoval na vývoji nového antivirového programu .  Spolupracoval s několika studenty, kterým zadával dílčí úkoly a opravoval je, koordinoval a pracoval na  strategii nástupu na trh, jakmile bude program schopný prodeje. Studenty vyplácel se z peněz, které bral ze své výplaty od Američanů. Po dvou letech sezení na dvou židlích usoudil, že je nejvyšší čas začít opět podnikat na plný úvazek. Založil firmu MarKsoft jako akciovou společnost. Po americkém vzoru přesvědčil několik příbuzných a známých  aby investovali do akcií jeho firmy. Pěti nejlepším studentům nabídl, aby se stali jeho zaměstnanci s tím, že část jejich odměny budou tvořit akcie jeho firmy. Sám si nechal nadpoloviční většinu akcií. Po třech letech oficiální existence firmy byl na nejlepší cestě prodat svoji zavedenou a úspěšnou firmu silnému americkému investorovi, který  měl zájem prodávat  programy MarKsoftu v USA a z Martinovy firmy chtěl vytvořit jádro vývojového střediska své firmy v Evropě. Protože Martin od začátku věděl, že firmu chce vybudovat tak, aby ji v době kulminujícího tržního úspěchu  mohl prodat silnější firmě, podřídil všechno své vizi. První antivirový program ve funkční demoverzi rozšiřoval pomocí Internetu dřív než  se to stalo běžnou praxí, jeho programátoři  vytvořili několik aplikací na platformě známého síťového produktu, některé z nich byly volně šiřitelné, a to rovněž pomocí Internetu. Antivirový program MarkDOG stal známým prakticky bez jakýchkoli nákladů na reklamu. Své firmě pronajal kanceláře mimo centrum, ale blízko areálu vysokoškolských kolejí, protože koleje mu dodávali nadšenou a lacinou pracovní sílu. Nábytek v kancelářích byl starý,  počítače nové, do automatu na kávu se nemusely házet mince a minerálka byla taky zadarmo. Tohle se Martin  naučil u Američanů, vytvořit programátorům dobré pracovní podmínky a pak z nich mačkat výkon. Z těch nejlepších, ale nic mačkat nemusel, práce je bavila i tak. Sám jezdil  v ojetém autě z druhé ruky a skromné zisky investoval do nových a výkonnějších PC a odměn pro nejlepší zaměstnance.

 Anna, jeho žena ho z počátku podporovala, krach první firmy přežila nad očekávání dobře. Při zaměstnání u americké firmy ho přemluvila, aby si vzali vysokou půjčku na koupi velkého bytu s terasou. Anna přestala pracovat, narodil se jim syn Martin a manželství vypadalo celkem spokojeně. Anně lichotilo, že Martin má u firmy dobré postavení, nové firemní auto a velmi dobrý plat.

Když jí oznámil, že zakládá MarKsoft nebyla nadšená a když luxusní volvo vyměnil za ojetého opela  začala vyžadovat víc peněz na domácnost a tlačila Martina do koupě domu zahradou. Tvrdila, že Martínek v pražském bytě trpí špatným vzduchem a že ona si připadá v bytě jako v kleci. Martin kromě vývoje vlastních produktů zorganizoval jakousi programátorskou dílnu a nabízel firmám vývoj aplikací v rámci jejich firemních sítí. Protože byl obratný obchodník podařilo se mu získat zakázky, ze kterých financoval splátky úvěru na koupi domu  a rostoucí Ančiny nároky. Ale rostl v něm vztek, protože mu organizace těchto zakázek ubírala energii pro uskutečnění jeho plánu.

Anna se přitom chovala, jakoby nechápala, že vydělávat peníze je docela namáhavá činnost. Pro Martínka si zajistila dopolední hlídání, pravidelně navštěvovala fitness, kosmetiku, kadeřníka a obchody s módním zbožím. Propadala strachu ze stárnutí, listovala magazíny na křídovém papíře a snila o životě na tropických ostrovech po boku  Martina, který je stejně krásný a inteligentní jako ve skutečnosti, ale je mnohem pozornější. Organizuje večeře při svíčkách, vyznává jí lásku na při svitu měsíce, mluví s ní o všem co ji zajímá a rozhodně nevyžaduje v půl deváté večer teplou večeři. Ale především přestala věřit, že Martin svoji firmu opravdu prodá a v jejich vztahu dojde k nějaké změně. Znala ho natolik, že jí bylo jasné, že i když bude mít peníze, nebude mu to stačit ke štěstí a bude dál vymýšlet nové projekty a na ni pořád nebude mít čas.

Martin měl zase často pocit, jakoby Anna byla vybavena citlivým radarem, který zjistí kdy on měl v práci opravdu těžký den a právě tehdy začne malichernou hádku o to, že by taky někdy mohl vyzvednou Martínka od rodičů,  že by s ní mohl jít  nakupovat, že by měl zařídit opraváře televizoru, že má určitě nějakou jinou ženskou, když se s ní nechce milovat, že je pořád v práci, že s ním není žádný život…

A protože Martin nebyl zrovna submisivní typ bývaly hádky často velmi hlučné. Zpočátku se udobřovali. Později se jim občas podařilo nastolit alespoň příměří.  Letošní léto  bylo horké. V červnu začala jednání s americkou firmou MoonStar, která chtěla koupit MarKsoft. Martin nemohl odjet s Ankou a  Martínkem na dovolenou do Francie. Anka zuřila. Pro Martina až nepochopitelně trvala na tom, že musí jet spolu na dovolenou jako rodina.  Proto ho donutila, aby s ní jel v říjnu na tři týdny na Tenerife. Martin šílel, protože za měsíc začínal veletrh Comvex, nejdůležitější veletrh v oblasti počítačů, programů a komunikace v České republice. Úspěchem své firmy na veletrhu chtěl podpořit hodnotu firmy před prodejem, který jak doufal proběhne na jaře příštího roku. Ale protože mu na Ance a především na Martínkovi záleželo a protože si uvědomoval, že není vždycky ideální partner, nakonec s odjezdem souhlasil.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 9

Kanárské ostrovy jsou místo mezi nebem a mořem...

Došla jsem až k místu, které  označil Manolo jako místo nálezu mrtvoly. Nebylo tu nic zvláštního. Byla to odlehlá část hotelové zahrady,  místo vhodné právě tak pro odložení ostříhaných  větví keřů,  listů palem a spadaného listí, než ho naloží na valník a odvezou. Pár kroků od toho smetiště byla široká brána, kterou bylo možno vyjet na prašnou cestu vedoucí okolo celého areálu hotelu.  Nalevo od brány byla ještě branka vedoucí na přilehlý pozemek ohraničený zdí a plotem, na kterém se nacházela ubytovna zaměstnanců hotelu. Kdybych já potřebovala odložit tady v hotelu mrtvolu, pravděpodobně bych vybrala stejné místo. Při troše štěstí se sem dalo  nepozorovaně dojet autem nebo dojít pěšky.  Ale zase pokud by měl vrah k dispozici auto, bylo by  praktičtější nechat mrtvolu třeba na pláži nebo ji odvést kousek do hor a tam ji nechat v nějaké  málo navštěvované soutěsce. I když, to by spíš napadlo místního. Nebo měl vrah málo času, a proto mrtvá skončila na hromadě odpadu v hotelové zahradě. Z toho, co jsem se zatím o mrtvé dívce dozvěděla jsem usoudila, že  by si pravděpodobně vybrala nějaké exklusivnější místo na uložení vlastní mrtvé tělesné schránky. Třeba  vanu plnou šampaňského nebo sedadlo červeného ferarri. I ten mořský břeh by byl snesitelnější než skončit tady, na shnilých datlích.

 

Patnáct minut po tom co jsem morbidně uvažovala nad nevhodností místa uložení těla mrtvé modelky jsem už poměrně krotce seděla v kanceláři hotelu,  a do počítače zaznamenávala údaje z pasu dlouhovlasého malého muže.

„Tak tedy, Jan Brom, ročník  1974, student?“

„Jo, architektura, čtvrtý ročník“

„Vaše číslo bungalovu?“

„Dvěstěpatnáct“

„Kdy jste přijel a s kým?“

„ Minulou neděli, vlastně už předminulou. Jsme tu s kamarádama, surfujeme.“

„Můžete mi říct jejich jména?“

„Marek Vašák, Jiří Voznica, Karel Fajt a Blanka, moje sestra.“

„Ubytováni jste spolu?“

„Vlastně ano, máme dva bungalovy vedle sebe. Já jsem v jednom s Markem a Blankou a Jirka s Karlem jsou vedle.“

„Se zavražděnou jste se stýkali?“

„Viděli jsme se při jídle, někdy. Dvakrát jsme s ní a s tou její kamarádkou  seděli u baru tady v hotelu a jednou na pláži. Ale my se bavíme hlavně o surfu nebo o muzice,  a to ty holky moc nebavilo.“

„Viděl nebo slyšel jste něco, co by mohlo přispět k objasnění smrti Magdaleny Outratové?“

„Na nic si nevzpomínám:“

Snažila jsem se rychle zapisovala otázky i odpovědi a současně překládat kapitánu Rodriquezovi.

„Znáte ještě někoho z hostů hotelu? Myslím třeba z Čech?“

„Znám doktorku Vránovou, přednáší u nás na fakultě dějiny umění. Ale to asi s tou vraždou nesouvisí. Včera večer jsme trochu slavili narozeniny, paní doktorka byla s náma … Mě napadlo, že to udělal ten Španěl, třeba nějak vzbudila jeho žárlivost nebo co já vím."

„Kterého Španěla myslíte?“

„Recepčního, dost se okolo ní motal. Byla to hezká holka.“

„Vám se taky líbila?“

„To myslíte, jestli se mi líbila tak, že když mi nechtěla být po vůli, tak jsem ji uškrtil?“ řekl  mladík a prohrábl si vlasy. „Já se s holkama většinou domluvím. Zatím na mě žádná neudělala takovej dojem, abych na ní páchal násilí.“

Tomu jsem se vůbec nedivila, mladý muž vypadal dobře a měla jsem pocit, že když slečna Šárka mluvila o tom, že ti surfaři jsou sociálka, projevila špatný odhad. Mladý muž se choval hodně sebevědomě. Tipla bych si, že má bohatého tatínka nebo maminku. Tenhle hoch nejspíš nemusel šetřit na zájezd k moři.

„Co jste si o ní myslel?“ Mladík si mě  prohlížel, jakoby přemýšlel na co se ho vlastně ptám, pak trochu pokrčil rameny a řekl „Těžko říct, moc jsem o ní nepřemýšlel, byla to hezká holka, to jo, ale takových je spousta. Nevím, fakt nevím.“

„Co jste dělal včera v noci mezi jedenáctou a druhou?“

„Večer jsme byli dole ve městě v irské hospodě, kamarád slavil narozeniny, takže jsem tu holku večer vůbec neviděl.

„Kdo byl s vámi?“

„No,všichni. Blanka, Karel, Jirka, Mára a taky doktorka Vránová.“

Přeložila jsem kapitánu Rodríguezovi  zbytek výpověďi Jana Brouma. Kapitán pokýval hlavou a řekl, že nemá další otázky.

Takže jsem protokol dala mladíkovi, ten ho zběžně přečetl a podepsal. Po něm vstoupila do místnosti opálená světlovlasá dívka.

„Dobrý den,“ pozdravila a bez pobízení se posadila.

„Vy se mě asi budete ptát co jsem dělala včera v noci, že jo?“

„Taky, ale poprosím vás i o vaše nacionále a pak co víte o té dívce.“

„Pas jsem si nevzala,  já vám ho donesu, hned se vrátímů“ řekla a vyběhla ven. Usoudila jsem, že slečny ubytované v tomto hotelu mají zvláštní způsoby a nalila jsem si vodu ze džbánu. Dívka ale vzápětí otevřela dveře, podala mi  pas a vysvětlovala: „Měl ho u  sebe brácha, on si říkal, že ho zapomenu. Takže co potřebujete vědět?“

Blanka byla světlovlasá stejně jako její bratr, měla souměrnou postavu, svalnaté paže i nohy. Vystupovala sebevědomě, neměla na sobě žádné šperky kromě kroužku z bílého kovu v obočí a nebyla nalíčená. Působila dojmem člověka, kterému je srdečně jedno co si o něm ostatní myslí. Přečetla jsem poslední stránku jejího pasu a podle přání kapitána jsem začala klást otázky.

„Takže slečna Blanka Broumová. Bydliště Praha. Vy studujete slečno?“

„Chodím do jazykovky, loni jsme dělala angličtinu, teď španělštinu.“

„A španělsky umíte?“

„Jo, sí, nó a hasta la vista. Měli jsme zatím asi šest hodin.Kdysi jsem trochu uměla, byli jsme s našima na Kubě, ale to mi bylo deset.“ Kapitán Rodríguez  zvedl hlavu, když uslyšel povědomá slova, když ale následovala rychlá čeština, zase ji sklonil k poznámkám.

„Na vysokou se nechystáte?“

„To je součást výslechu?“

Uvědomila jsem si, že se chovám jako by řídila personální pohovor, ale nechtělo se mi ztrácet tvář, „No kapitána zajímá ledasco. Tu mrtvou dívku jste znala?“

Světlovláska chvíli neodpovídala. Pak řekla. „Viděla jsem ji v televizi v reklamě, něco možná i v časopise, pak tady.“

„Co jste si o ní myslela?“

„Nic. Byla mi volná.“ odsekla.

To byla trochu divná reakce. Že by Blanka záviděla Magdaleně něco záviděla? Nevypadala na to, že by se trápila svým zjevem nebo že by toužila po chvilkové slávě postavy z reklamy. Tak že by žárlivost?

„Vy jste tu s bratrem a přáteli, že ano? Je někdo z nich váš blízký přítel?“

„To jako jestli s někým chodím? Nebo spím?“ ušklíbla se Blanka. „Chodila jsem s Jirkou, ale už je to dávno. Vlastně to ani nebylo moc chození. No trochu jo. On s náma chvíli bydlel,  tak tehdy. To nějak souvisí s tím vaším vyšetřováním?“

„Takže jste znala jste Magdalenu Outratovou ještě před vaším pobytem?“

„Leda tak z té reklamy na pivo. Je stupidní.“ Přetlumočila jsem kapitánovi průběh výslechu.

„Vám je to děvče trochu proti srsti madam, že? Myslíte, že ji uškrtila ze žárlivosti?“ řekl trochu posměšně kapitán.

„Ne to ne, ale připadá mi, že je na tu mrtvou rozzlobená. Myslím ještě teď, když už je ta dívka mrtvá. To mi připadá divné.“

„Tak se jí ptejte dál, třeba v tom opravdu  může něco být. Zatím nemáme nic, čeho bychom se mohli chytnout.  Já si dávám dohromady časový plán pohybu té Outratové v noci, zatím hlavně podle toho co mi řekl barman a recepční a moc mi to taky nesedí. Takže se klidně ještě ptejte.“

            „Kdy budu moct jít pryč?“ vložila se do hovoru dívka. Napadlo mě, zda přece jen neumí španělsky víc, než přiznala.

„Až nám zodpovíte ještě pár otázek.“ Řekla jsem a připadala si v tom okamžiku jak horlivá policistka z filmu kategorie B. „Kde jste byla včera večer?“

„No s klukama, kde bych asi tak byla. Já jsem sem nepřijela nikoho balit.“

„Můžete mi to víc upřesnit?“

„Co jako?  To s tím balením?“

„Taky, a kde jste přesně byla včera večer.“

„No dobře, jak myslíte. Na večeři jsme šli po osmé…“

„Všichni?“

„Jo, vlastně ne, Jirka nešel.“

„Víte proč?“

„Netuším. Asi neměl hlad. V jídelně jsme se dost zdrželi, protože Karel s Honzou si chtěli dát ryby a ta dávka, co servírovali do bufetu  byla nějaká divná. Tak jsme čekali.  Mezitím jsme se s Márou vsadili, kdo sní víc zmrzliny a já jsem vyhrála. Taky mi potom bylo blbě. Pak jsme  šli do přístavu do hospody, protože tady v hotelu je bar dost děsnej. Normálně jsme si dali pivo, byla s náma i  Vránová, ona kluky učí na škole. Jirka do ní furt něco hustil, napřed jsem si myslela, že ji snad balí nebo co, ale Honza říkal, že chtěl, aby za něj Vránová ztratila slovo u  Chvátala, to je  profesor, co s ním má Jirka nějakej problém.

Mě se ale udělalo asi  po té zmrzlině dost blbě, chtěla jsem si jít lehnout. V pohodě bych to zvládla sama, ale Vránová, ona je taková dobrá duše nedala jinak a jela se mnou taxíkem do hotelu. Pak říkala, že ji prej taky bolela hlava.

„Kolik bylo, když jste se vrátily?“

„Nevím přesně. Asi tak půl dvanáctý.“

„Vaši přátelé ještě zůstali ve městě?“

„Jo, ale pak se dost brzo vrátili, slyšela jsem zdola muziku a hlasy, nějak jsem nemohla usnout.“

„A v kolik šli váš bratr a  Marek spát víte?“

„To nevím, oni spí v jedné ložnici, já v druhé, takže nevím.“ Rychle jsem zapsala fakta, která jsem se dozvěděla a přeložila je kapitánovi  a  zeptala se zda má další otázky. Neměl a mě se zdálo jako by mu moje vyšetřovatelská horlivost  byla trochu k smíchu. Vytiskla jsem zápis Blančiny výpovědi, ta ji  překvapivě pozorně přečetla a pak bez protestů podepsala.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 8




Téměř všechny Kanárské ostrovy, nejen Tenerife, jsou rájem surfařů..

Měli bychom se dohodnout, co řekneme policajtům.“ řekl  vysoký opálený mladík  v sytě modrých  krátkých kalhotách.

„Co bychom jim tak asi říkali?“ skočil mu do řeči otráveně tmavooký soused, kterému na tváři rašilo třídenní strniště a napil se piva. „Nic nevíme, nic neřekneme, to je přece jasný.“

„Honza má pravdu,“ vložil se ho hovoru třetí „je zbytečný aby nás chytali za slovo, dohodnem se přesně co budem říkat a je to.“

„Nechápu, proč bychom se měli na něčem domlouvat, když jsme nic neudělali. To nechápu.“

„ Karle, když budeme každej říkat něco jinýho, a to se klidně může stát, protože ty si byl ožralej a Jirka furt hučel do Vránový, policajti nás pak můžou zbytečně tahat po výslechách. A já jsem tady proto, abych si něco užil a ne  blbnul s policajtama.“

„Dobře, tak řekni co budeme říkat, a je to.“ souhlasil Karel. „A co Blanka?“

„S tou se domluvím já, nemusíš mít obavy. Máro co ty, souhlas?“ Čtvrtý u stolu, který až doposud nic neřekl zkřivil obličej a poškrábal se na temeni hlavy. „Já sem svolnej se vším, děsně mě bolí hlava. Kurva. Potřebuju se vyspat. Až budeš zase slavit narozeniny, Jiříčku, tak mě, vole,  vynech.“

„Spát půjdeme až budem vědět, kdy si nás zavolají. Ten recepční říkal, že budou volat všechny Čechy z hotelu. To se divím, že ne rovnou z celýho ostrova.“

Proč jsi jim vlastně neřekl, že umíš španělsky? Třeba by nás vzali dřív?“ zeptal se líně Karel.

„Nevidím důvod, proč bych měl policajtům něco usnadňovat. Navíc pro případ nepředvídatelných událostí má tady cestovka tu průvodkyni ne? Přece jí nebudu brát chleba.“  řekl Jan. Hoši uznale pokývali hlavami nad těmito argumenty.

Jan Broum a jeho sestra Blanka prožili část  dětství na Kubě, kde jejich otec působil  jako takzvaný zahraniční expert. Jan si stále dobře pamatoval na to, že v karibském ráji nedostávají kubánské děti ovoce ani dost masa. Ale také si zamiloval  moře a za ty tři roky co rodina na ostrově prožila se naučil plynně španělsky. Po převratu v Československu v roce 1989 se Broumovi vrátili domů.

Za pět let nato jim díky kombinaci otcových kontaktů ze starého režimu, které obratně využil při privatizaci a matčina dědictví po rodičích, kdy jí byl díky restitučních zákonům vrácen blok domů v centru Prahy  a zanedbaná textilní továrna na Vysočině, patřil značný majetek. Díky tomu žili Jan s Blankou v Praze v podkrovním bytě v domě  na nábřeží, který patřil otcově firmě. Jan studoval, Blanka moc ne, rodiče bydleli ve vile v Jevanech.

 

O půl třetí jsem opět seděla   v kanceláři zástupce ředitele hotelu a čekala na kapitána Rodrígueze.  Asi po deseti minutách mě čekání přestalo bavit a řekla jsem si že prostě půjdu pryč, ať si kapitán hledá novou překladatelku. V tom mi zazvonil mobil. Kapitán získal  od Isabel moje číslo a omlouval se, že bude mít asi dvacet minut zpoždění. S těma deseti minutama co už čekám, je to půl hodina, řekla jsem si v duchu jedovatě. Protože jsem ráno při snídani nestačila dočíst noviny, řekla jsem si, že zkusím štěstí na recepci.

Vládl tam ospalý klid, Manolo seděl otočen zády k recepčnímu pultu u počítače a doplňoval do něj nějaké údaje.

„Promiňte, že ruším,“ oslovila jsem ho, „nemáte tu nějaké dnešní noviny? Španělské nebo anglické?“ Manolo se  otočil a profesionálně se usmál. Vypadal opravdu dobře, elegantně a přitom sexy. Podle výrazu jeho obličeje i držení těla bylo zřejmé, že je zvyklý na obdiv turistek všeho věku a národnosti.

„Bohužel, už jenom německé. Čekáte na kapitána, že? Mohu Vám nabídnout třeba něco k pití?“

„Ne není třeba, jen jsem si chtěla vzít něco na čtení. Budu zatím studovat třeba vaše informační tabule. Máte moc pěkný hotel, má příjemnou atmosféru.  Kdy jste ho otevřeli?“

„Před pěti lety, ale to ještě nestála zadní řada bungalovů. Předtím jsme měli pronajatý hotýlek přímo ve městě. Ale hosté mají raději apartmány a je to tu také mnohem větší. Promiňte, právě nám přijela nová skupina od Mackermanna. Už  vidím zastavovat autobus.“ dodal mladý recepční a opět se zářivě usmál.

Ustoupila jsem bokem ke stolkům s křesílky, aby cestou znavení turisté mohli k pultu. Z Manola jsem toho tedy moc nevytáhla. Škoda, že to není jako personální pohovor, tam se ani moc vyptávat nemusíte, lidi toho na sebe spoustu řeknou úplně sami.  Hodně lidí se tak rádo poslouchá, že mluví a mluví a vy musíte jen vyhodnotit, jaké informace se vám z té záplavy hodí. No jo, ale vražda je zdá se, něco poněkud jiného. Sedla jsem si do křesílka, ale spíš než do novin jsem  koukala prosklenou stěnou na  bazén u kterého se na lehátkách opékali turisté.  Atmosféra ani v nejmenším nenasvědčovala tomu, že tu v noci někdo zabil mladou ženu.

Manolo stále ještě  obsluhoval německé turisty, když do recepce vstoupil kapitán. Na profesionálním Manolově úsměvu se po vstupu muže v policejní uniformě nic nezměnilo, jen jeho obočí vystoupilo o poznání výš a pak zase kleslo na své obvyklé místo. Kapitán mi přišel říct, že si v kanceláři ještě promluví se španělským barmanem, kterému končí turnus a bude mít tři dny volna a že mne tedy žádá, abych přišla dolů do kanceláře asi za půl hodiny. Otráveně jsem švihla novinami na stolek. Můj projev vzteku neušel Manolovi, který popřál pěkný pobyt poslední rodince.

„Vracím vám ty noviny. Asi jsem si měla spíš dát něco k tomu pití,“ řekla jsem naštvaně. „Ale ne, jste velice laskav, ale to byl pokus o vtip.“  dodala jsem rychle, když   Manolo hned sáhnul po telefonu, aby zavolal obsluhu. „Víte spíš by mě zajímalo, kde našli to tělo? Mohl by jste mi to ukázat tady na vašem plánku?“ Recepční se zatvářil, že něco tak morbidního už dlouho neslyšel, ale pak se opět usmál, tentokrát ale bílé zuby neukázal a poklepal prstem do pravého roku hotelového areálu. „Tady to bylo. Když dovolíte, mám ještě nějakou práci.“ A obrátil se k obrazovce počítače.

Chvíli jsem studovala plánek pod sklem recepčního pultu, abych moc nebloudila a pak jsem se vydala přes recepci ven k velkému bazénu a pak napravo mezi bungalovy.  Tady na severu ostrova nemusí zahradníci tolik péče věnovat zavlažování jako na jihu, ale i tak byla péče o tolik zeleně jistě náročná. Výsledek byl ale velmi úhledný. Vzrostlé palmy, bungavílie kvetoucí fialovými i bílými květy, bohaté červené muškáty, vánoční růže, rostliny kterými se na vánoce ve studené  Evropě zdobí pokoje a které tady na ostrovech kvetou po celý rok a dosahují výšky až dvou metrů. Mezi tím se klikatily cesty vyložené mozaikovou dlažbou, mezi rostlinami byly zasazené klece s pestrobarevnými ptáky. U jedné z klecí na kraji lavičky obložené azulejos seděl velký pruhovaný kocour a pozorně sledoval život  žlutých ptáčků uvnitř.

  

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 7

Ovoce se na Kanárských ostrovech pěstuje ve velkém a k dostání je ve výborné kvalitě.

Jídelna byla účelně zařízená. Na zemi imitace béžového mramoru, vzadu malý barpult, uprostřed dva dlouhé bufetové stoly.  Jídlo bylo úhledně naaranžováno na teplých i studených pultech a nevonělo špatně. Nebyla jsem schopna identifikovat, u kterých stolů sedí Češi, u který Němci, Angličané nebo jiné národnosti. Jen jednu rodinku jsem bez  typovala jako severskou, snad Švédové nebo Norové. Když jsem ale prošla okolo jejich stolu, zaslechla jsem polštinu.

Usoudila jsem, že vhodnější než okukovat hosty, bude vybrat si jídlo. Když jsem se rozhodovala mezi bramborovými kroketami a bramborami  vařenými ve slupce v mořské soli,  za mými zády se začal odvíjet tento český rozhovor. „Neměl by sis Jiři zase dávat to vepřové, bude ti zle.“ radil ženský  hlas.

„To nebylo z toho masa Maři, ale ze slunka“ oponoval hlas mužský. Postoupila jsem kousek dál  a podívala se, koho to poslouchám. Statná růžolící paní byla oblečena do obvyklé prázdninové uniformy  starších žen, světlého trička bez rukávů a volných krátkých kalhot. Její masité paže měly nebezpečně sytou růžovou barvu, kterou prosvítaly pihy.  Jiři byl starší kulatý pán dobromyslného zjevu oblečený do volné plátěné košile a krátkých kalhot. Nakonec diskuse vepřové ano či ne skončila smírem a Jiři se rozhodl pro kuře. Já jsem přidala ke svým bramborám čerstvou zeleninu a všechno polila lžící růžové omáčky. Pak jsem chvíli otálela u pultu se saláty,  abych zjistila, kam česká dvojice usedne.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem „Promiňte, mohla bych si přisednou k vašemu stolu?“

„Ale jistě, jenom si sedněte.“ odpověděla vlídně paní, manžel s plnými ústy přitakal. Už jsem se chtěla pustit do jídla, když jsem si uvědomila, že nemám příbor „Půjdu si pro příbor, nechcete třeba ještě něco pronést z pultu?“ oslovila jsem kyprou dámu.

„Byla by jste moc hodná slečno nebo mladá paní, zapomněla jsem na ubrousky a už se mi nechce vstávat.“

„Proč jsi něco neřekla, Maři, já bych skočil.“

„Ale Jiři, nechtěla jsem tě honit.“

 Když jsem se vrátila  s příborem, popřála jsem oběma spolustolovníků dobrou chuť a pustila se do jídla.

„Můžu se vás na něco zeptat, slečno?“ oslovila mě paní.

„Samozřejmě.“

„Vy jste s námi nepřijela z letiště, v jídelně jsem vás taky ještě neviděla. Nejste vy ta překladatelka, co ji sem zavolala policie?“ řekla  a šibalsky na mě zamrkala. Okamžitě jsem přehodnotila svůj první dojem o spokojené důchodkyni, kterou zajímají jen kuchařské recepty  a její Jiři. Navíc také zřejmě ráda sleduje detektivky v televizi a má pozorovací talent.

 „Máte přesný odhad.“ Na paní bylo vidět, že je situací okolo nálezu mrtvoly příjemně vzrušena. „A už policie něco ví? Já bych se vsadila, že to udělal někdo z hotelu. Nebo byli dva, jeden odsud a druhý zvenčí,  a pak ji odnesli na to smetiště. Prý byla docela nahá, takže kdo ví, co tomu předcházelo, že jo?  Říkala jsem si, že třeba ti Němci, co se tu okolo těch děvčat motali. Nechtěla jim být po vůli a tak…“ Do hovoru se vložil její muž: „Ale Maři, myslím že čteš moc detektivek. A slečnu to myslím ani moc nezajímá. Vy tu na ostrově slečno pracujete?“

Bylo mi jasné, že pána zajímá, co jsem vlastně zač a co na Tenerife dělám. Ale nějak se mi nechtělo odpovídat a tak jsem jsem řekla jen: „Vlastně ano. A nejsem slečna, ale paní, jmenuji se Zuzana Wilder.“

„Moc mě těší, já jsem Jiří Hromádka a to je moje žena Marie.“

„A jakpakto, že policie zavolala zrovna vás?“ zajímalo zvědavou paní.

„Asi nenašli nikoho vhodnějšího, když vaše delegátka měla tu nehodu. A co vy si myslíte, pane Hromádko, kdo to mohl udělat?“

„ To slečno, vlastně paní Wilderová, opravdu nevím. Víte, my ani moc nevíme s kým se tady ta slečna stýkala. My chodíme brzy spát a tady život začíná až večer. No, byla to  hezká dívka, takže… Ale zase, proč by ji kdo zabíjel? Co jsme slyšeli, tak byla uškrcená, ale jinak žádné násilí. To je vlastně divné, ne?“

„Já jsem jseme měla pocit, že vedení hotelu se snaží celou věc spíš utajit, ale jak vás tak poslouchám, máte dobré informace.“

„No, to moje žena.Ona to zaslechla, jak se o tom bavili ti mladí, co jezdí na těch  prknech.“

„Aha, já jsem myslela, že  policie k mrtvole nikoho nepustila.“

„Vy si myslíte, že by do toho mladíci mohli být zapletení?“ řekla paní Hromádková. „To já jsem jim ale nechtěla nějak přitížit. Oni mi připadají takoví slušní, jsou to sportovci, pomohli nám  s kufrem nahoru do ložnice. Byli opravdu milí, sice jeden má to tetování a to děvče zase kroužek tady v obočí, vypadá do tak divně, ale to dnes nosí ti mladí, že? Vy to řeknete policii, že jsem vám to řekla?“

„Paní Hromádková, policie vás vyslechne, jako každého Čecha v tomto hotelu. No a já předpokládám, že jim řeknete všechno, co o té dívce nebo o tom činu víte.“

Bodrá paní evidentně zesmutněla. Zřejmě si uvědomila rozdíl mezi vraždou na papíře a ve skutečnosti a mezi svědectvím, které statečná žena pronese v soudní síni v detektivním románu. A jak rozdílně může toto svědectví  vypadat v reálném světě. „Tak ti mě nějak Jiři nějak přešla chuť“ zakňourala a odstrčila talíř na stranu. Jak jsem si  všimla, neměla chuť už jen na dva kousky brambor a zbyteček zeleninového salátu.

„Tak si dej puding Maři nebo zmrzlinu.“ radil jí manžel.

„Ne ne, já už nebudu.“ řekla smutně. Najednou mi bylo líto, že jsem té zvědavé paní zkazila chuť k jídlu.

„Tak my už půjdeme, slečno,“ loučil se za oba pan Hromádka., „ale asi se ještě uvidíme, nashledanou.“ „Nashledanou,“ řekla jako ozvěna jeho paní a oba se odkolébali ven z jídelny.

Složila jsem  příbor a chvilku  uvažovala o tom, že si zajdu pro zmrzlinu, ale pak jsem si vzpomněla na ty croissanty k snídani a myšlenky na sladkosti jsem si zakázala. Moje hodinky ukazovaly půl druhé, to znamená, že kapitán se vrátí nejdřív za třičtvrtě hodiny. Rozhodla jsem se  že se trochu projdu po okolí. V recepci jsem se usmála na Manola, byl to opravdu pohledný mladý muž.

Hotel měl výhodnou polohu nad hlavní silnicí asi čtyři sta metrů od moře,  další výhodou byl poměrně velký pozemek, přirozeně ohraničený  malou přírodní soutěskou..

Uvázala jsem si na hlavu šátek a vydala jsem se pěšky podél silnice lemované zakrslými palmami, která se obloukem stáčela k moři. Slunce na Tenerife nikdy nepálí moc prudce, snad jen na jihu ostrova, kde je soustředěno většina hotelů. My žijeme na severu v městečku La Santa. Náš současný domov, zdědila před více než čtyřiceti lety Markusova anglická teta od rodiny  posledního potomka rodiny Ponteres. Dům býval vlastně malým palácem, nazývaným Casa de Ponteres. Nepředstavujte si ale nic  velkolepého, celý dům má jen deset místností, a to včetně koupelny.  Teta byla  známou malířkou krajin a moře, která se nikdy nevdala, zato podle Henryho tvrzení neměla až do pozdního věku nouzi o milence. Jedním z nich byl právě Luis de Ponteres a žila v La Santě, malebném přímořském městečku spokojeně a šťastně až do smrti. Město bylo kdysi  proslulým přístavem, ale ten v osmnáctém stolení zalila při výbuchu sopky  láva. Od té doby jako by se v městečku zastavil čas. Ani v posledních třiceti letech, kdy turistický ruch vnikl na ostrov s nebývalou razancí, se toho v La Santě moc nezměnilo. Z části je to proto, že je tu jen miniaturní městská pláž a k další pěkné pláži se dostanete jen pěšky, stezkou vedoucí ve skalách okolo moře. Tahle pláž je navštěvovaná ještě méně než ta ve městě, protože ji občas celou zaplavuje příliv. Dalším důvodem, proč naše městečko stále vypadá jako ospalá a trochu omšelá  kráska je to, že se  nemá kam rozrůstat. Pozemků je málo a všude za zády máme hory. Chvála bohu za to. Žije se tu moc hezky.

Otočila jsem se,  dívala se na hotel o přemýšlela, zda dívka  se kterou jsem strávila dopoledne už spí nebo zda myslí na to, co se stalo její přítelkyni.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016