Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 35

Na Tenerife je léto celý rok. Nebo alespoň jaro...

Odvezla jsem paní Michalovou zpátky do hotelu Tenerife Mar. Když jsme vystupovali na parkovišti před hotelem z auta napadlo mě: „Mohla bych se jít podávat na terasu vašeho apartmá, jaký je z ní výhled?“

„Zdá se, že mi moc nevěříte, drahoušku.“ poznamenala, „Ale budu ráda, když mě navštívíte v mém apartmá“ dokončila hlubokým hlasem tajemné ženy a zamrkala na mě.

Prošly jsme pomalu hotelovou halou, pak přes terasu, ze které ze vcházelo do obou jídelen a pak  okolo bazénu až k cestě, která oddělovala bungalovy začínající číslicí dvě a tři. Došly jsme až na konec cesty, kterou částečně stínily vysázené palmy a odbočili jsme napravo na úzký chodník, který končil před dveřmi apartmánu č. 316.

„To je dobré místo.“ řekla jsem, „Je tu klid a soukromí.“

„Máte pravdu.“ přitakala „Mohu vás pozvat dát?“  Vešly jsme do tmavé předsíňky. Paní Věra zasunula magnetickou kartu do skříňky za dveřmi a celý domeček se rozsvítil.

„Já vás provedu, když dovolíte, řekla „Moc se nenachodíme, to uvidíte sama. Tady je kuchyň s obývacím pokojem, tady ložnice.“

„Na terasu je vstup z obývacího pokoje?“

„Ano, pojďte se podívat.“ pobídla mě.

Terasa byla částečně zakrytá velkým  keřem fialových bungavílií. Keř byl tak mohutný, že z pravé strany téměř zakrýval výhled z terasy. Věra Michalová přešla ke kamenné zídce, která ohraničovala terasu a postavila se vedle mě. Zídka u které jsme stály byla asi  dva metry nad cestou vedoucí k zadní bráně. Byl podvečer, a v areálu hotelu byl klid. Většina hostů se vrátila od moře nebo z výletů. Převlékají se, šumí sprchy, fény a holící strojky jsou v pohotovosti. 

„Támhle je č. 210 ukázala na apatmá, na jehož opuštěné terase se sušily plavky a ručníky. Kouhoutovi už jsou pryč, teď tam bydlí Hartmannovi z Mnichova, ona je milovnice muzikálů.“

„Taky viděli Kliniku?“ zeptala jsem se.

„Taky.“ odpověděla a pokračovala ve výkladu: „Nalevo od čísla 210  je  201. Tam bydlela Magdalena a pořád tam  bydlí ta její kamarádka. Ale asi není doma nebo vyspává, má zatažené závěsy. Takže jak vidíte, můžu vidět cíp bazénu a na tyhle dva bungalovy. Ale nic víc.“

„Jo, to je fakt.“ přitakala jsem. „Ale máte to tady moc hezké. A líp vybavené než 201, pokud mohu posoudit. Tam jsem byla.“

„Hm.. Tohle apartmá je bezbariérové a má být o něco luxusnější než běžné. Tedy cena tomu rozhodně nasvědčuje.“ Řekla trochu roztržitě. Napadlo mě, že ji možná ještě napadlo něco, co by mě mohlo v mém pátrání posunout dál. Ale v zápětí jsem pochopila, že paní Věra pátrala po tom, kam postavila popelník. „Ale bydlí se  tady docela dobře. Nechcete se ještě chvilku posadit?“ pokynula  směrem ke stolu s dvěma křesílky.

„Ne děkuji za pozvání, ale raději pojedu. Víte, já nerada jezdím za tmy a za chvíli se začne stmívat.“

„Jak myslíte, Zuzanko. Tak já vás vyprovodím.“ Rozloučily jsme se, já jsem otevřela a zase zavřela nízkou branku, která symbolicky  uzavírala předzahrádku bungalovu  a prošla jsem na hlavní cestu. Chvilku jsem váhala, kam se vydám, ale pak jsem se rozhodla, že vykonám ještě jednu návštěvu.

Došla jsem k bungalovu č. 201, zdál se mi malý trochu jako hračka pro panenky nebo domeček z dětské stavebnice. Stál sám u hlavní cesty, další apartmány za ním tvořily vždy dva dvojdomky. V jednom z nich, hned naproti číslu 201 bydlela moje spolužačka Laďka, zvaná Hnáta. Netoužila jsem po tom ji potkat.

Prošla jsem po úzkém chodníčku na terásku před vchodem a zatukala jsem na na vchodové dveře. Nic, uvnitř domku bylo ticho. Pak jsem si všimla tlačítka zvonku nalevo od dveří  a zmáčkla jsem ho. Zvonek zadrnčel, ale uvnitř se nic nepohnulo. Uvažovala jsem, zda mám zvonit dál, ale Šárka vůbec nemusela být ve svém apartmá a hlavně jsem neměla chuť  vylákat z jejího domečku Laďku. Ta  právě prováděla nějaký výchovný zásah. Z jejího apartmá ozýval dětský pláč a vysoký ženský hlas cosi vykřikoval.

Spěšně jsem opustila nebezpečnou zónu.  Vrátila jsem se zpátky na cestu vedoucí dozadu. Šla jsem se po ní až ke smetišti, kde našli mrtvolu dívky, jejíž smrti jak se zdá nikdo nelitoval. Na skládce se tyčila vysoká hromada palmového listí, které odvezou až zítra.

Přistoupila jsem až k bráně a vzala za kliku. Bylo zamčeno. Stoupla jsem si na špičky, abych viděla ven otvory v horní části brány. Ale jsem moc malá a nepodařilo se mi zahlédnout nic, ani když jsem vyskočila. Znovu jsem vzala za kliku. Šla ztuha, ale určitě bylo zavřeno.  Napadlo mě, že zkusím ještě branku, která vede na pozemek s ubytovnou zaměstnanců. Vydala jsem se proto po chodníku vlevo. Ale v tom okamžiku se plechová branka  otevřela. Vyšel z ní  ředitel hotelu s nějakou ženou, oblečenou do tmavohnědého kostýmu se světlezelenou košilí. Takový stejnokroj  nosili vedoucí pracovníci hotelu. Ředitel Martínez byl v civilu.  Když mě uviděl,  usmál se řekl: „Hledáte něco?“ a pak mu v očích blesklo poznání a dodal „madame Wilder.“ Pak prohodil něco, čemu jsem nerozuměla ke své společnici. Ta po mě hodila tmavým okem a bez úsměvu vykročila směrem k hlavní budově hotelu.

„Předpokládám, že se u nás nehodláte ubytovat, madam. I když by nám bylo samozřejmě velkou ctí.“

„Máte pravdu, pane řediteli, nehodlám. Doprovázela jsem paní Michalovou do jejího apartmá a chtěla jsem se ještě jednou podívat, jak to tady vypadá. Znáte to, ženy mají rády senzace.“

„Některé ano.“ odpověděl ředitel

„Vlastně, když vás vidím, chtěla bych se zeptat... Ta zadní brána se zamyká asi v kolik?“

„Ředitel zvedl obočí a otočil hlavu směrem k bráně. Pak  odpověděl “Nejpozději v osm, tak zní nařízení. Ale pokud vím, většinou ji zamykají zahradníci už mezi pátou a šestou.“

„Aha.“ odpověděla jsem. „Hosté tento v chod nepoužívají?“

„Řekl bych že ne. Alespoň jsme s tím nepočítali. Je to čistě provozní záležitost, vozí se tudy odpad a co je potřeba. Kuchyně má vlastní příjezd zepředu.  Hlavní chod znáte. Tam vzadu se nedá parkovat a proto je mnohem pohodlnější opouštět hotel hlavním vchodem. A tudy zadem se stejně dostanete zase jen zpátky na parkoviště před hotelem a na silnici. Jinam odtud cesta nevede.“

„Ani nějaká stezka nebo pěšinka? Myslím nahoru na kopec?

„Leda tak cesta pro kozy nebo horolezce. Můžeme se tam jít podívat a vyzkoušet to, madam. Chcete?“ řekla ředitel a vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Ano ráda.“ Napadlo mě, do které kategorie mě Martínez asi řadí. Na horolezce nevypadám. Nahlas jsem ale řekla: „A kdo kromě vás má pane řediteli ještě klíče?“

„Myslíte od téhle brány?“zeptal se a vsunul klíč do zámku, pak s ním otočil, stiskl kliku a otevřel jedno křídlo vrat. „Prosím, račte…“ pobídl mne. Nakoukla jsem za vrata, protože jsem si dost dobře nedovedla představit, co mě za nimi čeká. Vysoká zeď porostlá popínavými rostlinami a brána přes kterou jsem neviděla dávala  široký prostor pro fantazii.

Ale za vraty nebylo se neskrývalo nic krásného ani neobyčejného. Prašná cesta, zaříznutá do úpatí vysokého skalnatého kopce. Na kopci žádné domy ani zahrady. Skála byla zřejmě příliš nehostinná.

„Můžeme jít nalevo,“ řekl ředitel, „je tam soutěska, taková puklina ve skále. Někdy v ní teče voda do velké soutěsky, která se táhne vlevo okolo celého našeho pozemku.  Tou puklinou ve skále by se dalo projít nahoru. Jako kluci jsme tudy lezli. Chcete se tam jít podívat?“

„Děkuji, ráda.“

„Vidím, že vás neopustila touha vypátrat toho vraha. Ale náčelník Gonzáles mi říkal, že vyšetřování bude uzavřeno. Víte snad něco, co neví policie?“

„To určitě ne. Jen by mě zajímalo, kdo má kromě vás ty klíče, pane řediteli?“

„Jste vytrvalá, madam. Možná opravdu na něco přijdete. Klíče mám já, jedny jsou trvale s ostatními klíči od provozních prostor na recepci, předávají si je recepční když jim končí služby. Jedny má  paní Ramirézová. Tu jste dnes viděla se mnou. Je to naše provozní. A poslední jsou v trezoru.“

„Takže kdokoli, kdo mívá službu v recepci si může udělat kopie?“

Ředitel se na mě podíval: „Ale madam, proč by to kdo dělal? Na zadním vchodu není nic zajímavého. A ten kdo má klíče u sebe se zároveň nemůže vzdálit z recepce. Přes den bývají sice za pultem dva lidé, ale ani jeden z nich se nemůže sbalit a jít s klíčem k zámečníkovi. Musel by ho někomu dát a požádat ho o to, aby mu ho nechal udělat.“  Martínez mávl rukou před sebe: „Tady se dá vylézt nahoru, madam.“ Před námi byl shluk balvanů, po kterých by se snad dalo vyšplhat někam výš. Pokud by lezec byl hodně malý a hodně mrštný.

Ředitel se na mě podíval. Napadlo mě, že čeká, že se začnu škrábat vzhůru. Malá jsem na to dost. Ale ne dost mrštná.

„Možná ji uškrtil horolezec. A po činu uprchnul skalní stěnou.“ řekla jsem.

Martínez se na mě stále díval a mlčel. Když pochopil, že víc poznámek k případu mrtvé modelky už mít asi nebudu, řekl: „Slyšel jsem, že budete kupovat tu ruinu pod kasino Taoro. Podle mých informací jste velmi zdatná investorka. Neměla by jste zájem o investici v hotelovém průmyslu?“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 34

Orchideje v zahradě Sittio Litre na Tenerife, Puerto de la Cruz

 

Nemusíte,“ řekla, „našla jsem letáček z  našeho hotelu. To je lepší, na něm je plánek hotelu, sice je trochu pomačkaný, ale to snad nevadí. Koukněte.“ a rozložila prospekt na stole. „Vidíte,“ ukázala, „taky je moje apartmá, třistašestnáctka. Moje, třistapatnáctka a třistapětka jsou bezbariérová a jednopodlažní. To moje je poslední v řadě u cesty, co vede k tomu smetišti, kde našli tělo. Moje terasa je nad cestou, která vede k tomu místu. Vidím zdálky na bazén, na dvěstějedničku, na dvěstědesítku a potom na apartmá, která jsou hned vedle mého, třistapatnáctku, třistačtrnáctku a třistasedmnáctku. Nevidím na apartmá, která jsou vedle cesty vzadu. To je dvěstějedenáctka, tady“ ťukla nehtem do schematického obrázku „a za ní vedle cesty dvěstědvacítka.“ Potáhla z cigarety, která už chvíli naprázdno hořela v popelníku, pak pokračovala: „Všichni Češi, kromě mě a Slámových, to je ten pitomec, co mě polil vínem a jeho spálená manželka, jsou ubytovaní v apartmá na druhé straně cesty, těch co začínají dvojkou. V jedničkách pokud vím nebydlí nikdo z Čech. Já mám, jak jsem říkala číslo 316, Slámovi mají 306. Takže k nim nešla a ke mně taky ne. Nešla ani ke Kohoutovým, to bych si všimla. Ta vaše spolužačka viděla přesně co?“

„Že Outratová vyšla z bungalovu a šla směrem dozadu. Nic víc.“

„Takže to nám nepomůže. Mohla jít ke Kolářovým, ti mají číslo 211, nebo k surfařům, ti bydleli v 214 a 215. Potom k Vránovým, ti jsou nejblíže tomu místu, kde se našla mrtvola. Dál jsou v poslední řadě u zdi kromě Vránových ti dva páni, myslím toho kadeřníka Michala Suchánka a pana Adama, mají tuším č. 218.“

„Jak si to tak můžete všechno pamatovat?“ zeptala jsem se.

„No, bydlím v Tenerife Mar už poněkolikáté, takže se tu celkem vyznám. A víte, zní to asi pitomě, ale já jsem někde četla, že by si měl starší člověk cvičit mozek, že pak mu tak rychle neodchází paměť. Já trénuju různě. Třeba i tak, že si zkouším zapamatovat, kdo kde bydlí.“

„Aha. A pamatuje si jenom Čechy?“

„No vlastně i ostatní národnosti, ale s Čechy je to snadnější. Víte,“ usmála se trochu, „mě přece jenom někteří lidé poznávají a tak není problém zjistit jak se kdo jmenuje. Ale do ciziny moje sláva samozřejmě nepronikla, i když občas mě pozná někdo z  Německa, dávali tam  televizní seriál Klinika v Jižní čtvrti. Možná jste ho taky viděla.“

„No jasně! Hrála jste tam tu potvoru, doktorku Weberovou, co pohrdla primářem Jasným. To vám myslím národ nikdy nezapomněl.“ řekla jsem.

Herečka se zasmála. „To máte pravdu, představte si, že mi jedna taková husa v pekařství nechtěla prodat makové pletýnky! Že prý takové zvrhlé ženské jako jsem já ona neprodá ani strouhanku. No, věřila by jste tomu?“

„Fakt? A co jste jí řekla?“ zajímalo mě.

„Ať mi zavolá vedoucího.“

Teď jsem se zase zasmála já. Paní Věra si zapálila další cigaretu a pak pokračovala: „Takže třeba vím, že v dvěstětrojce bydlí Hausmannovi, jsou z Drážďan, ona je s dětmi doma a on je strojvůdce. „Kliniku“ viděla, když jí bylo sedmnáct a Drážďany ještě byly v NDR. V dvěstěpětce bydlí důchodci, taky Němci, jméno si nepamatuju, ona pořád vyšívá. Takové tost strašné dečky.V dvěstěsedmičce vedle Hromádkových bydlí  Angličani, taky penzisti. On pracoval v ocelárnách a ona byla léta doma a pak uklízela v supermarketu. Moje angličtina není moc dobrá, ale vím že jsou tu taky jako já, na několik měsíců. On si rád přihne.“

„To je teda, užasný, jak si to pamatujete. A co třeba takový mladší Němci… Počkejte, já si podám notebook, mám tam jména.“ Kapitán Rodríguez by sice neměl radost z toho, že obsah policejního protokolu svěřuji třetí osobě, ale paní Věra  nevypadala na vraha a navíc sám kapitán prohlásil, že vyšetřování budou muset odložit pro nedostatek důkazů, tak co. Přinesla jsem počítač na terasu, zapnula ho, a otevřela dokument s protokolem Šárky Vyšíkové z úterý 26. října. „Už to mám byli to Helmut, Hans a Wolfi. Příjmění bohužel neuvedla, ale jeden z nich má nápadné tetování na ruce, trnový náramek na bicepsu. Ani tu nestojí, jestli spolu bydleli.“

„Aha já už vím,“ řekla paní Věra,“ti  bydleli v čísle 113  a 112, to jsou spojené bungalovy. Řekla bych, že to budou oni. Dělali  v noci často rámus, stěžovala si na ně paní Prohazka, ta bydlí s manželem v č. 211. Ona je z Vídně, ale navzdory jménu neumí česky ani nazdar. Bodejť jo, když to jménu vyvdala, že? Oni už odjeli, potkali jsme se s paní Prohazka včera u snídaně, tak si libovala, že už je klid“

„Takže oni nebydleli v té části areálu, ve které bungalovy začínají číslem dva a  kam nejspíš směrovala Outratová.“

„Je mi líto drahoušku, ale ne.“

„A nemohla jít za někým z personálu?“

„Z personálu? Na to tedy  nevypadala. Pro tu přicházel z personálu v úvahu jedině Manolo, ředitelů v syn. A ten bydlí snad u rodičů nebo kde. Ale rozhodně ne na ubytovně zaměstnanců.“

„Tak to jsme v koncích.“ řekla jsem a napila se portského, hezky mě zahřálo v žaludku.

„Ani bych neřekla. Dejme tomu, že šla ke Kolářovým, Vránovým nebo k Suchánkovi a Bártovi.“

„Moment,“ řekla jsem a otevřela soubor s protokolem pana Vrány. „Ale Vránovi nebyli v bungalovu. Vránová byla na oslavě narozenin se svými studenty, což jsou ti surfaři a Vrána seděl u baru s Kohoutovými a Kolářovými. Což máme svědecky potvrzeno.“

„Dobře a co teda ti Kolářovi?“ zeptala se Věra Michalová.

„Hned to bude, kouknu se, co vypověděli. Kdyby mě viděl kapitán, co tady spolu děláme, asi by mě zabil.“

„Ale děvenko, spíš by vám měl děkovat, že pomáháte ve vyšetřování, ne?“

„No nevím, jestli by se na to díval takhle. Takže, doktor Kolář vypověděl, že seděli s manželkou v baru s Vránovými a Kohoutovými, ale od kolika, to nevím. Moment… Tady to úplně přesně není, ale Kohoutovi oba vypověděli, že přišli do hotelového baru před desátou a to už tam Kolářovi i docent Vrána seděli. Takže ani Kolářovi ani Kohoutovi nebyli ve svém bungalovu, když tím směrem šla Magdalena Outratová. Takže zbývá kdo? Ti dva pánové, Adam a Michal. Já se kouknu, kde byli, to už si nepamatuju. On ten pan Suchánek pořád mluvil a mluvil.“  Hledala jsem v textu výpovědi Michala Suchánka, zatímco si paní Věra zapalovala další cigaretu, když viděla, že jsem si toho všimla, rozpačitě se usmála, nicméně s gustem vdechla první doušek kouře. Tváře jí zrůžověly a měla jsem pocit, že se dobře baví. Ostatně i já jsem prožívala vzrušení z toho, že jsme možná na stopě něčeho co, pomůže najít pachatele vraždy. Už vidím, jak by se tvářil kapitán Rodríguez, kdybych za ním přišla a řekla, že mám důkazy že vrahem je… No, kdo vlastně? Soustředila jsem se zpátky na  text v počítači: „Tady je to, pan Suchánek vypověděl, že byli na večeři mimo hotel a do baru přišli před jedenáctou. Nevíme ale, zda se mezi tím stavili v bungalovu. Budeme tedy předpokládat, že ano.“ rozumovala jsem.

„Myslíte, že šla k těm dvěma?“ řekla paní Věra „To tak leda půjčit si lak na vlasy. Já vím, že jsem říkala, že se s Adamem hádala, ale to mohlo být bůhví proč. Já jsem o tom pak ještě přemýšlela, ale podívejte, oni asi byli celý večer spolu, ti dva Adam s Michalem, že? A že by ji zabili? Proč? Jaký by mohli mít důvod?“

„Třeba ji zabil Michal, protože žárlil na Adama.“ odvětila jsem.

„Ale oni byli pořád spolu, už před jedenáctou byli v baru, že ano. Na kdy byla určena doba smrti?“ zeptala se.

„Původně mezi jedenáctou a druhou. Pak to zpřesnili na čas mezi půl dvanáctou až jednou hodinou.“

„Takže jsou z toho hoši venku.“

„Zdá se. Ale za někým tam jít musela. Přece se kruci nešla vyčůrat do křoví, tam ji chytil zahradník, že mu dupe po kytkách, uškrtil ji, šaty vyhodil do popelnice a nechal ji ležet na hromadě shnilých datlí.“ řekla jsem.

„Ale to je pěkná teorie,“ pochválila mě paní Věra.

„Úžasná. S vysokou mírou pravděpodobnosti. Můžu vám ještě nalít portské?“

Dívaly jsme se na sebe, vítr si pohrával  s papírovým plánkem hotelu. Viděla jsem před sebou sedět v zahradním křesle krásnou ženu, která se očividně dobře bavila. Já konce konců také. Víte, já nerozumím tomu, když někdo řekne, že žena byla krásná navzdory svému věku. Nebo že v obličeji byly vidět zbytky bývalé krásy. Proč zbytky? A proč by vrásky neměly být krásné? Pro mě krása vychází hlavně zevnitř, i když se mi také líbí mladí lidé s  hebkou pletí které se nedotkl čas. Věra Michalová vyzařovala kouzlo, kterému nebylo těžké podlehnout. A já jsem cítila, že i ona se v mé společnosti cítí dobře. Dolila jsem víno a trochu upila. „No jo,“ napadlo mě. „ale Martin Kohout odešel z baru nejméně na půl hodiny. Třeba měli opravdu s Magdalenou někde v zahradě rande, jsou tam přece lavičky a docela skrytá zákoutí, ne? A víte, oni spolu dřív opravdu chodili. Odhadla jste to tehdy správně, když jsme spolu mluvily poprvé.  Třeba mezi nimi znovu vzplanula láska.“

„Ta myslím mezi nimi nebyla nikdy.“ řekla herečka

„To je nejspíš pravda, alespoň podle toho, co pan Kohout vypověděl na policii, ale jak jste na to přišla vy?“

„Myslím, že on má pořád rád tu svoji Andulku. A ta nešťastná Magdalena myslím nebyla zamilovaná nikdy. Ona se jenom chtěla mít líp. Materiálně myslím, i když samozřejmě sláva taky neuškodí.“

„Mluvily jste spolu  někdy v hotelu?“

„Co si vzpomínám tak dvakrát.  Jednou v jídelně, ptala se mě, jestli mám u stolu místo. Víte v tomhle hotelu mi doopravdy vadí jen jediná věc, že stoly jsou pro osm osob, takže vždycky jíte s někým. No a potom za mnou jednou zašla do pokoje.“

„A co chtěla?“

„Ptala se na syna.“ odpověděla paní Michalová.

„A co ji zajímalo?“

„Jestli v jeho atelieru nezůstala nějaká její fotografie.“

„Prosím?“ zeptala jsem se.

„No, ano. Oni spolu měli poměr, víte. Bohdan byl fotograf, docela úspěšný. Věděla jsem, že se zamiloval do nějaké holky s kterou dělal fotky. Ale nevěděla jsem, že to byla právě ona. Bohdan míval často deprese. Jednou mluvil o dívce, do které se zamiloval, ale ona ho doopravdy nechtěla, potřebovala jen ty fotografie a taky peníze, která jak si myslela, měl. Před rokem spáchal sebevraždu. Myslím, že i proto, že nedokázal vzbudit lásku té holky.“ řekla a obličej jí během toho monologu ztuhl v masku. Zírala jsem na ni a nevěděla co říct.

„To koukáte, co?  pokračovala „ já jsem taky měla motiv ji zabít. Mohla jít klidně ten večer ke mně. Já jsem ji zabila a pak uklidila na smetiště. Měla jsem to ze svého  bungalovu docela blízko.“

„A  udělala  jste to?“ zeptala jsem se.

„Ne.“ odpověděla. „byla mi protivná, ale zároveň mi jí bylo líto. Víte, že jí jde jen o peníze, že se nedokáže těšit z toho, že v mužích vzbuzuje lásku nebo touhu. Syn míval bohužel deprese už předtím. Je to dědictví po rodině jeho otce. Bratr Bohdanova otce, mého druhého muže, také spáchal sebevraždu. Já… Smířila jsem se s tím, že Bohdan už tu není. Jen doufám že je mu líp tam, kde je teď. A…“ Věra Michalová pozvdechla a  odmlčela se.

„A ona za vámi přišla, že chce nějaké svoje fotografie?“ zeptala jsem se.

Odkašlala si: „Ano, Bohdan s ní snad nafotil něco těsně před smrtí a ty fotografie jí nestihl předat. Tak po nich se ptala.“

„Po roce? A co jste jí řekla?“ zajímalo mě.

„Poslala jsem jí do háje, mírně řečeno. Vlastně jsem jí řekla, že je bezcitná čubka a ať táhne do prdele. A nelituju toho ani teď, když je mrtvá.“

 Chvíli jsme obě mlčely. Slunce stále ještě svítilo, ale stíny se už začaly protahovat. Modrá obloha začala ztrácet svoji jasně azurovou barvu. Nejpozději za hodinu bude tma.

„Třeba ani nevěděla, že ji miluje?“ řekla jsem tiše.

„Ale věděla, požádal ji o ruku. Dávala jsem mu tehdy zásnubní prsten, který jsem zdědila po své matce.“ odpověděla.

„Aha“

„Řekla mu, že by si ho vzala, ale že má zjištěno, že on bude při penězích až po mé smrti. Většina mého majetku je po mém prvním manželovi, ale Bohdan nebyl jeho syn. Já jsem mu sice koupila byt a pomohla zařídit ateliér, ale jinak ode mě peníze nečekal. Stejně by je rozházel. On si dokázal vydělat dost peněz, ale taky všechno hned utratil. Zkrátka nebyl pro ni vhodná partie. Ale znovu opakuju, že by se to možná stalo i bez toho děvčete. Možná. Ale stejně, podle mě to byla bezcitná holka, která si nezaslouží, aby jste pátrala po jejím vrahovi, Zuzanko.“ řekla Věra Michalová.

„Víte že něco podobného mi řekl i můj manžel?“

„Tak vidíte“ usmála se. „Ale vy si stejně nedáte pokoj, mám pravdu?“

„No, já nevím. Ale už jsem vám říkala, že je to nějak moc náhod najednou. Vlastně skoro každý Čech v hotelu mohl mít důvod ji zabít. O vás jsem si třeba myslela,  že motiv mít absolutně nemůžete. A sama jste mi teď o něm řekla. Ta Outratová si snad stačila znepřátelit půl Prahy.“

„A myslíte, že by ty důvody stačily na vraždu?“ zeptala se herečka.

„To právě nevím.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 33

Kanárské vnitrozemí je hornaté. A suché.

Tenerife, 6. listopadu, sobota

 

Vstávala jsem pozdě a v mizerné náladě. Nejsem zvyklá moc ponocovat.  Bylo zataženo a pršelo. Nechtělo se mi v takovém počasí snídat na terase, i když ta směrem na moře je zastřešená a příliš na ni nefouká. Ale olověná obloha a mrzuté moře by moji náladu nevylepšilo. Zato teplá snídaně ano. Udělala jsem si velký hrnek capucina se skořicí a v mikrovlnné troubě  ohřála dva croissanty plněné čokoládou. Tuhle dobrotu jsem po chvilce váhání doplnila kusem banánového koláče. V La Santě je úžasná pekárna a cukrárna U Carlose. Pečou tam skvělý chléb s ořechy, bramborový chleba, bagetky, dorty a koláče s ovocem, košíčky s jahodami plněné krémem, kokosové koláčky, plněné croissanty, slané koláče s tuňákem nebo ananasem, sladké preclíčky s anýzem i slané se sýrem. Sbíhají se mi sliny, jen pomyslím na osvětlený pult jejich prodejny. Obyčejně tam nakoupím mnohem víc než bych měla sníst. 

Po snídani jsem usoudila, že takové ošklivé počasí je dobrý důvod k tomu, abych zalezla zpátky do postele a ještě si chvíli schrupla. Pocity provinění, že se jdu povalovat do postele, když bych mohla okopávat růže nebo dokončit třídění fotografií domů, které musím zařadit do databáze, jsem odehnala a zavrtala se do peřin. Když jsem se vzbudila, slunce svítilo a budík vedle postele ukazoval půl třetí. Nejvyšší čas vypravit se do La Cruz za paní Věrou.  Nalila jsem si minerálku a připravila si obložený chleba. V půl čtvrté už jsem vyjížděla z domu.

Věra Michalová čekala v recepci hotelu Tenerife Mar, přesně jak slíbila. Měla na sobě světlý plátěný kostým kalhotový kostým a na krku modročervený šátek. Na očích měla brýle se skly zabarvenými do modra a vypadala skvěle.

„Dobrý den. Moc vám to sluší.“ řekla jsem a ona se usmála.

„Dobrý den, drahoušku. Není nutno lichotit staré osobě.“

„Proč ne? Vážné vypadáte moc dobře! Vždyť vy by jste si tady klidně mohla najít partnera.“ řekla jsem. Prošly jsme recepcí na parkoviště před hotelem a nasedly do auta.

„Myslíte jako že důchodců je tu dost, viďte?“ řekla a trochu se ušklíbla.

„Nepřemýšlela jsem zrovna o věku. Říkala jsem si, jestli by jste tady nemohla najít třeba novou lásku.“

„Lásku?“ řekla a dívala se přitom z okénka na moře „To už asi ne. Myslím, že nikoho lepšího než byl Jaromír už nepotkám. A taky už jsem asi stará a líná.“

„Tak třeba přátelství.“ nevzdávala jsem se.

„Přátele tu mám, vlastně i přítele, ale ten by právě chtěl, abych tu s ním žila. A mě už se nechce. Kam jste vymyslela, že pojedeme?“ řekla.

Ráda bych se ještě dozvěděla něco o tom jejím příteli, ale paní Věra nevypadala na to, že by chtěla konverzovat o tomto tématu, tak jsem se zeptala na něco jiného: „Znáte La Santu?“

„Jistě.Vlastně ani moc ne.“ zněla odpověď a pak pokračovala: „Jednou jsme tam byli s Alexandrem  na večeři, je tam proslavená restaurace, zapomněla jsem její jméno.“

„Já v La Santě žiju. Napadlo mě, co kdybychom se zastavili na kávu u nás? Mám doma skvělé pečivo z naší cukrárny. Když to všechno sním sama, budu jako koule.“

„To ovšem zní zcela neodolatelně. A vlastně jsem i zvědavá, jak tu žijete. Nezlobíte se?“

„Proč, já bych zase byla zvědavá na vašeho přítele. Akorát že vy mi ho neukážete.“ řekla jsem.

„Jste bystré děvče.“ odpověděla.

 

Doma jsem usadila paní Věru na terase a šla přichystat občerstvení. Kávu, smetanu, minerálku, velký kus banánového koláče, který jsem ohřála,  anýzové preclíky, dort s mangem a papájou. Všechno jsem naservírovala na stůl a nabídla portské nebo červené víno z El Sauzal.

„Vypadá to úžasně. Asi zapomenu na chvíli na to, že moje noha nesnáší kila navíc.“ řekla paní Věra a pokračovala: „Ten dort zkusím rozhodně a jestli můžu poprosit tak portské.“ Nalila jsem oběma víno do broušených skleniček, které mám z domova.

„Dort je skvělý, opravdu.“ řekla.

 „Můžu vám nabídnout ještě?“ zeptala jsem se, „Nebo něco jiného? Ten banánový koláč je také skvělý, doufám, že je ještě trochu teplý.“

„Ach,“ vzdychla paní Věra, „dám si ten koláč. A nebudu večeřet. Víte, já jsem vlastně celý živost držela dietu, kvůli divadlu a chlapům. A když jsem si myslela, že už si můžu trochu povolit, přišla operace kyčelního kloubu a zase nesmím přibrat. Jestli přiberu budu muset jít na operaci i s druhou nohou, vysoká váha nedělá kloubům dobře.“

„Vysoká váha? Vsadila bych se, že nemáte víc jak šedesát kilo.“ řekla jsem.

„Šedesát dva. A když si nedám pozor tak i šedesát pět. A to už potom cítím, když chodím. Noha, mrcha, bolí. Máte moc hezký dům i zahradu. Mohla bych se po ní pak trochu porozhlédnout?“

„Určitě, ráda vás provedu. Máme dole v zahradě až nad útesem ještě jedno posezení, ale když fouká vítr od moře jako dnes, je tam docela vlhko. I když krásný výhled.“

„Slyšela jsem, že se zabýváte prodejem realit. Pro sebe jste si tedy uměla dům vybrat.“ řekla paní Věra.

„Tak šikovná bohužel nejsem.“ zasmála jsem se, „tenhle dům zdědil manžel po tetě. Byla malířka, několik jejich obrazů tu máme. V Anglii byla docela známá umělkyně. A tady v La Santě byla zase známá jako… Jak bych to řekla, velmi vitální dáma?“

„Vážně? Měla milence?“

„Několik. A většina z nich byla o dost mladší.“

„Tak to žijete ve šťastném domě, když tu žila šťastná žena.“ řekla a na chvíli se zamyslela.

„Včera večer jsem si pročetla protokoly z výslechů v hotelu. Přišla jsem na to, že Laďka, to je moje bývalá spolužačka…“  začala jsem.

„Která?“ skočila mi do řeči.

 „Je tady sama se synem, blondýna, vyšší.“

„Ta nesympatická osoba? Pořád se tváří, že jí někdo ubližuje a dohaduje se u večeře. To je vaše kamarádka?“ řekla a zvedla obočí do vysokých oblouků.

„Není to moje kamarádka, ale spolužačka. A ráda ji nemám, ale to je teď vedlejší. Zkrátka ona vypověděla, stejně jako vy, že viděla Magdalenu Outratovou odcházet z bungalovu asi v deset hodin večer v to pondělí, kdy ji zabili.“

„Aspoň vidíte, že jsem si to nevymyslela.“

„To by mě nikdy nenapadlo. Spíš mám obavu, že to potvrzuje teorii kapitána Rodrígueze, že ji zabil někdo mimo hotel. Třeba chtěla odejít zadním vchodem, aby si jí nikdo nevšiml. Možná na ni vzadu čekalo auto?“

„To těžko,“ opáčila  paní Věra „zadní vchod se zavírá už v osm hodin. A vzadu není žádné parkoviště. Na zadní cestu se dostanete jen okolo hotelu a stejnou cestou se musíte vrátit. Vzadu je jen pozemek s ubytovnou zaměstnanců a dál cesta nevede.“

„Myslela jsem, že se areál dá objet celý.“ namítla jsem.

„No, vlastně ano. Ale vždycky skončíte před hotelem. Nedá se projet někam dál dozadu.“ řekla  a pak se zeptala: „Můžu si zapálit cigaretu?“ Přisvědčila jsem a zašla do domu pro popelník. S ulehčením vytáhla z kabelky cigarety a zapálila si. Pak pokračovala: „Nemyslím, že by si dávala s někým rande vzadu, i kdyby byla brána otevřená, což nebývá. Bylo by to totiž nápadnější než před hotelem, tam je hodně aut i lidí. Nezapomeňte, že před hotelem je docela rušná ulice, tak se ztratí taková dívky jako nic. Já jsem o tom přemýšlela a myslím si, že spíš šla za někým do bungalovu.“

„Neviděla jste do kterého?“

„Bohužel ne. Já bydlím v čísle 316… Víte co já vám to nakreslím.“ řekla a začala se hrabat v kabelce.

„Jestli hledáte papír, tak já vám ho přinesu.“ nabídla jsem se.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

 

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 32

Lanzarote

Tenerife, 5. listopadu, pátek

 

            Pokud není Markus doma, trávím většinou páteční večery doma. Když je chladněji, zapálím si oheň v krbu a obložím se časopisy a knížkami. Uvařím si kávu, někdy si naliju červené víno.

Tento večer byl nezvykle teplý, usadila jsem se proto na terase  a místo kávy pila pomerančovou šťávu. Markus byl v Mnichově a Mário buď dohlížel na to, jak jde jeho druhé paní od ruky práce na nové knize nebo byl někde na záletech. Spíš to druhé. Rychle se stmívalo, tak jsem se přesunula do domu. Když jsem procházela okolo pracovny, vzpomněla jsem si, že jsem si doposud neprohlédla fotografie místa, z kterého spadl ze skály Jiří Voznica. Ten večer, kdy mě Markus držel za kalhoty, abych při fotografování nespadla, jsem je překopírovala z fotoaparátu do počítače  a od té doby po nich ani nevzdechla. Markus by káravě poznamenal, že jsem nedůsledná. Napřed na něčem trván a potom se ani nezajímám o výsledek.

Také mě napadlo mě, že bych si mohla znovu pročíst protokoly, které jsem z výslechů  hotelových hostů psala pro policii. Ale pak jsem usoudila, že stejně těm dvěma mrtvým život nevrátím a že mnohem rozumnější bude jít po náročném pracovním týdnu spát. Konec konců ani Věra Michalová si na nic podezřelého nevzpomíná, tak co. Rychle jsem se odlíčila, osprchovala a hupsla do peřin. Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že bude ještě volat Markus. Když usnu dřív, tak mě stejně zase vzbudí. Proto jsem zívala, listovala časopisem  a udržovala víčka v pohotovosti. V půl deváté  Markus zavolal. Vyprávěl mi, co celý den dělal,  já jsem mu poreferovala o tom, že mi statik po předběžné prohlídce domu sdělil, že stabilita domu není ohrožená, že ještě počkám na písemnou zprávu a pak začnu jednání s paní Delgado o koupi. Jakmile jsem se rozloučili, zívla jsem, zhasla a usnula.

            Vzbudil mě telefon. Zdálo se mi, že spím jenom chvilku.  Napadlo mě, že Markus volá, protože mi ještě něco zapomněl říct. Ale na displeji bylo neznámé číslo. Protřela jsem si oči a chvíli zvažovala, zda mám ten hovor brát. Ale může to být něco důležitého. „Zuzana Wilder“ řekla jsem do telefonu.          

„Proboha, drahoušku, já jsem vás vzbudila, to mě hrozně mrzí. Tady Michalová.“

            „To nevadí, paní Michalová. Stalo se něco?“

            „Ano, totiž ne. Vlastne ano. Ale nemám zavolat jindy?“

            „Ne, povídejte.“ řekla jsem a potlačila zívnutí.

            „Už jsem vás stejně vzbudila, že. Ale mě nenapadlo, že už budete v deset hodin spát. Ještě jednou promiňte. Víte co se stalo? Já jsem si vzpomněla!“

            „A na co?“ zeptala jsem se stále trochu mimo realitu.

            „Jak jste říkala, že si mám vzpomenou, jestli jsem něco neviděla nebo nezaslechla. Takže, já se dívám každé pondělí a pátek na takový diskusní pořad na německé televizi. Nová Evropa se to jmenuje, je to moc zajímavé.“

            „Aha.“

            „V pondělí když zabili tu modelku, jsem se dívala taky. A pak když to skončilo, jsem si šla na terasu zakouřit. Já se snažím nekouřit si v ložnici před spaním. A viděla jsem tu slečnu Outratovou, jak od jejich bungalovu směrem po cestě dozadu, jakoby k zadní bráně, vlastně tam, co ji našli mrtvou. Určitě to byla ona. Ale kam šla, to bohužel nevím.

            „A co měla na sobě?“ řekla jsem.

            „Něco tmavého, možná černého, to nebylo dost vidět. Určitě měla kalhoty.“

            „A jak můžete vědět, že to byla právě ona?“

            „Byla vysoká  štíhlá a měla takovou charakteristickou chůzi. Nevím, jak bych vám ji přesně popsala, ale určitě to byla ona. Já se po lidech hodně dívám, jak chodí, jak se pohybují. Je to taková profesionální deformace.“

            „Ničeho jiného jste si nevšimla?“

            „Něco nesla v ruce. Řekla bych, že nějakou tašku.“

            „Co mohla nést vás nenapadá?“

            „To bohužel ne,“ řekla Věra Michalová

            „A jak byla ta taška velká?“

            „To nevím asi nějaká normální. Určitě ne moc velká, to bych si všimla.“

            „Takže to mohla být i kabelka?“

            „Kabelka ne. Nesla ji v ruce a byla dost velká. Mohla to být i nákupní taška z obchodu.“

            „Kabelky s korálky jste si nevšimla?“

            „To bohužel ne, mohla mít ještě něco přes rameno. To už nevím. Je mi líto, že jsem vás vzbudila. Měla jsem počkat na ráno.“

            „To vůbec nevadí, paní Věro. Jak jste si vůbec vzpomněla?“ řekla jsem a potlačila nutkání zívnout..

            „Udělala jsem to, jak jste řekla. Nechala jsem myšlenky plynout, ale k ničemu to nebylo. Pak jsem si pustila televizi a když šla závěrečná znělka  Nové Evropy, dostala jsem chuť na cigaretu. Najednou jsem si vzpomněla , že v to pondělí jsem viděla tu dívku jít dozadu  k zadním bungalovům nebo k zadní bráně. Ještě jsem si tehdy říkala, kam tam může jít.  Ale na nic jsem nepřišla.“ chvíli se odmlčela, pak dodala: „Vás něco napadá, Zuzano?“

„To bohužel ne, zatím mi moc nepracuje mozek.“

„Běžte si zase lehnout, měla jsem vám zavolat až ráno.“

„To je v pořádku. Navíc stejně ležím," zasmála jsem se. "A v kolik hodin jste tu Magdalenu viděla?“

„ Nová Evropa končí ve třičtvrtě na deset, takže bylo těsně před desátou.“

„Jsem ráda, že jste si vzpomněla, paní Věro. Odkud voláte?“

„Z recepce.“ řekla.

„Co kdybychom si zašly zítra odpoledne na kávu? Zastavila bych se pro vás ve čtyři a můžeme to ještě probrat.“

„Tak se na mě nezlobíte, že jsem vás vzbudila? To jsem ráda. Budu ve čtyři na recepci, ano? Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc. Těším se.“ řekla jsem už dokonale probraná.  Bylo mi jasné, že jen tak rychle neusnu. Vstala jsem, šla do kuchyně a nalila vodu do  rychlovarné konvice. Na kávu je pozdě, uvažovala jsem a otřásla se zimou. Na čaj chuť nemám. Udělám si kakao. Nasypala jsem kakaový prášek s třešňovou příchutí do hrnku a zašla si do obývacího pokoje pro vlněný pléd.  Zalila jsem prášek v hrnku, zamíchala voňavou tekutinu a uvažovala, zda není moc pozdě na čokoládové sušenky. Bylo, tak jsem se posadila ke stolku v kuchyni, zabalila se do plédu a hřála si ruce o hrnek.  Noci na Tenerife někdy bývají chladné, ale my pouštíme topení jen když je opravdu zima, a to není moc často. Mě chladnější noci vyhovují, dobře se spí a zimu zahání péřová přikrývka. Přemýšlela jsem, jestli mám vlézt i s kakaem do postele. Pak mě ale napadlo, že bych se mohla podívat na fotografie, které jsem pořídila na místě pádu Jiřího Voznici.

V pracovně jsem zapnula počítač a  čekala, až program načte obrázky v adresáři označeném jako Digital. Vždycky stahuju snímky do stejného adresáře a pak je třídím do dalších adresářů nebo je mažu, pokud nejsou povedené.  Adresář se otvíral dlouho, obsahoval spoustu nezpracovaných fotek. Napřed se objevily obrázky domů, které jsem fotila  asi před čtrnácti dny, potom pár fotografií Mária, jak se rozvaluje  mezi levandulí na zahradě, pak snímky domu Delgadových a konečně fotografie, na kterých byla vidět silnice, okraj útesu a moře v hlubině.

Posledních dvacet obrázků jsem překopírovala do adresáře, který jsem nazvala „Místo“. Pak jsem otevřela grafický program,  který mi pro práci s fotkami vyhovuje lépe než jednoduchý prohlížecí program a otevřela první fotografii. Nebylo na ní vidět nic víc, než okraj vozovky, povalený betonový panel a okraj skály. Další dva obrázky byly rozmazané. Na třetím byl vidět okraj útesu i skály pod ním. Asi se mi podařilo víc se vyklonit z auta. Zvětšila jsem obrázek co to nejvíc šlo a procházela postupně  celou jeho plochu. Nezdálo se mi, že by na něm bylo něco, co by tam být nemělo. Jen skála  a vzduch. Žádné části oděvu nebo jiné nepatřičné věci. Nic. Další tři fotografie byly opět rozmazané. Buďto jsem nešikovná fotografka nebo je to tím, že můj fotoaparát nestíhal. Na dalším byla vidět v divném úhlu skála, ale na ní jsem zpozorovala nějaký cizí předmět. Pocítila jsem vzrušení. Tak přece, měla jsem pravdu, něco tam je! Zvětšila jsem fotografii, ale ta věc byla jen láhev od vody zaklíněná mezi kameny. Asi ji někdo vyhodil z okénka auta. Ani prohlídka dalších fotografií nepřinesla nic zajímavého. Byla jsem zklamaná.

Tak jsem si řekla, že když už jsem vzhůru, tak  si alespoň přečtu protokoly. Paní Michalová  si vzpomněla, že viděla jít Magdalenu k zadním řadám bungalovů v deset večer, třeba narazím na něco, co vysvětlí, kam dívka šla. A třeba mě konečně napadne něco, co pomůže odhalit pachatele.

Začala  jsem pročítat protokoly podle toho, jak šly výslechy za sebou. Výpověď Šárky Vyšíkové vyzněla poměrně rozumně a stručně oproti tomu, jak ve skutečnosti výslech probíhal Výpovědi skupiny čtyř kluků a dívky, surfařů z Prahy mi taky neřekly nic nového. Výpověď Ladky Březinové, mé spolužačky se mi nechtělo ani otvírat, už jen vzpomínka na naše setkání byla protivná.  Její výpověď byla také stručná, protože ve skutečnosti Laďka mluvila hlavně o sobě, a to se do protokolu nedostalo. Na konci zápisu ale byla zmínka, která potvrzovala to, co mi právě před chvílí volala paní Michalová, a sice, že Magdalena Outratová odcházela někam v deset večer ze svého apartmá a to směrem dozadu, k zadnímu východu.

Podle výpovědí svědků jsem nebyla schopná  představit si rozmístění jejich bungalovů. Škoda, že jsem si nevzala v hotelu plánek, mohla bych se orientovat podle čísel jednotlivých apartmá. Pročetla jsem zbývající protokoly. Bylo po dvanácté hodině, když jsem skončila. Zdálo se mi, že podle výpovědí svědků se opravdu není čeho chytit. Kapitán Rodríguez měl pravdu. Nemáme podezřelé, nemáme motiv, nemáme pachatele. I když já vidím podezřelých docela dost a motivů taky. Ale nemám pachatele ani důkazy.  Šla jsem spát. Ráno moudřejší večera.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017