Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 12

Kanárským ostrovům se říká ostrovy věčného jara. Podle mě právem...

 

Začala mě pobolívat hlava, hlavně za krkem  a v málo větrané kanceláři mi  otekly prsty na rukou.  Měla jsem chuť na kávu a ještě větší chuť  sedět doma ve stínu na zahradě a pít vodu s citrónem z našeho citroníku. Nebo se chodit doma mezi ložnicí, knihovnou a obývacím pokojem a nechat si nohy chladit starou mozaikovou dlažbou a hlavu ovívat průvanem, který čeří bílé záclony v oknech. Ach jo.

Ovšem muž, který vešel do místnosti, to se v reálném světě vidí málokdy.  Byl to krasavec. Měl černé lesklé vlasy, víte jak se v románech píše, že měl vlasy jako havraní peří? Havrany teda nemusím, ale jeho vlasy byly opravdu lesklé a na pohled jako překrásné peří. Oči měl tak modré, že mě po pár vteřinách napadlo, jestli jejich barvu trochu nevylepšily kontaktní čočky. Řasy měl tmavé a obrácené nahoru jako mrkací panna. Rovný nos, plná ústa a energická brada. Jak by řekla moje přítelkyně  Judita „Ten byl tak krásnej, že bys z něj čurala volej“. Jak vyšlo najevo, živil se  Adam Bárta  jako cvičitel aerobiku a příležitostný model. S nechutí musím přiznat, že jsem na chvíli podlehla předsudkům a myslela si, že muž takového zevnějšku a povolání musí být nutně poněkud… no, mdlého rozumu.

Hned z počátku výslechu sám přiznal, že Magdalenu Outratovou znal, hráli spolu i v reklamě na šampaňské víno natočené pro Italy.

„Měl jsem casting i na tu reklamu na pivo, co se s ní Máďa tak proslavila, ale potřebovali tam chlapa co vypadá na to, že pije pivo.“

„A vy pivo nepijete?“ neudržela jsem se.

„Ale to víte, že jo, ale mě berou spíš na to šampaňské. Taky jsem dělal čokoládové bonbóny. Nejvíc ale dělám módu. Mám rád i přehlídky. Ten rumraj okolo mě pokaždé fascinuje. Zvlášť, když si uvědomíte, že jsou to jenom hadry.“

„Jaká slečna Outratová byla?“

„Jaká byla, to opravdu nevím. Zas tak dobře jsem se neznali, ale snad můžu říct jak se mi jevila. Předně, nesnášela, když jsme jí říkali Máďo, se zatnutýma zubama snesla Magdu. Magdalena ušla, ale kdo jí říkal Madlén, měl u ní vyhráno. Mě na ní vadilo, jak nepokrytě šla po penězích. Holky vykládaly, že chodila s jedním zazobaným chlapem. Choval se k ní prý dost děsně a ona to všechno snášela, jenom proto, že si myslela, že si ji vezme. No nevzal si ji a snad někam odjel. Snad se prej dokonce kvůli němu trávila. Ale to nevím jistě. Víte, ta naše branže, to je děsná drbárna. Ale dají se vydělat peníze, já bych si rád časem založil takový studio krásy, nejraději někde mimo Prahu, takovou tu farmu, co tam přijedou ženský, ale i chlapi dát se do pořádku. Kompletní služby, víte? Fitness, solárium, kosmetika, třeba meditace nebo co já vím.  Lidi jsou schopní vyhodit za takovýhle věci spoustu peněz a mě by to docela bavilo vést něco takovýho.“

Je fakt, že když má někdo talent na matematiku, nepřijde nám vůbec divné, že hodlá svého nadání využít, že třeba chce pracovat někde ve výzkumu nebo vyučovat matematiku. Když ale chce někdo (a je to muž) využít svého vzhledu a tělesných schopností  k tomu, aby měl prosperující živnost, přijde nám to divné. Mě aspoň jo. Až když jsem mluvila s Adamem, začala jsem se za tenhle názor stydět.

Po Adamovi Bártovi přišel na řadu jeho spolubydlící  z bungalovu, Michal Suchánek. Byl to menší, poněkud podsaditý hnědovlasý muž se světlýma, trochu vodovýma očima. A byl velmi výřečný. Vlastně jsem se ani nestačila nadechnout a on začal sám.

„Dobrý den, paní Wilderová, já vás zdravím. Že vy jste mívala v Praze tu pracovní agenturu, že ano?  Vy mě asi neznáte, ale vy jste se chodila česat k Monice, co pak měla ten salon Paul a Monika. No teď už je to jenom Salon Paul, že ano, protože Pavlíček se na Milušku, pardon na Moniku vyflák. No jo, ona se vlastně nejmenovala Monika, ale Miluška. To jste nevěděla, že? No, já to musím vědět, my jsme spolu, myslím s Miluškou,  chodili do školy. Madlén  jsem přirozeně znal, já totiž češu, víte? Mám takový menší, komorní salon, jen tři křesla,víte? Některým dámám to intimní prostředí vyhovuje. Mám tam tři děvčata a jednoho hocha, ten je moc talentovanej. Ale v poslední době já sám dělám hlavně vizážistu, někdy pro časopisy, ale tam se Madlén moc nepohybovala. Hodně dělám přehlídky, snažím se taky vyjíždět do světa, ale konkurence je velká, všichni se musíme ohánět, že ano? Víte, když dělám i vizážistu, tak se to mezi dámami proslechne a to svědčí mému salonu, chápete madam. Myslím, že jsem docela dobrej, dělám i několik známých lidí. Třeba tu mladou ženu toho hudebního skladatele paní Chalupovou. On má teď velký úspěch s tím novým muzikálem. Muzikály taky dělám, to je taky dobrá reklama. Nejlepší je, když o vás někde napíšou. To se pak dámy můžou strhat, aby se k vám dostaly. Ale je fakt, že třeba umělci, myslím tím umělkyně jsou dost nevděčné. Kolik si myslíte, že taková Laura Černá, ta zpěvačka, vystřídala vizážistů? Jen já vím asi o sedmi. A to za čtyři roky, víte? To třeba paní Sedláčková, to je jiná klasa, i v těch padesáti má pořád postavičku jako baletka a Jirky Zounara, co jí dělá obličej, se drží už několik let. Taky proč ne, ona plastika není všemocná, že ano. Já jenom vždycky říkám, že by si měla dávat něco na  ten krk. Třeba nosit roláčky bez rukávů, když tak ráda ukazuje, že má vypracované ruce. Vždyť  ty roláčky můžou být tak šik, víte, každý si je dovolit nemůže. To ona klidně. Ruce holé, krk schovaný, byla by fakt dokonalá, na svůj věk myslím.  Já nevím, že jí to ten Jirka neřekne, když to každý soudný člověk vidí, že ano?  No ale když ono je to někdy tak těžké, dámy bývají dost umíněné a s věkem se to zhoršuje, řekl bych. Co myslíte vy?“

„To asi máte pravdu.“ přitakala jsem a dělalo se mi předem mdlo, jak z té záplavy informací vydoluju ty podstatné pro kapitána Rodrígueze. Pak jsem se rychle zeptala: „Jak dlouho jste slečnu Outratovou znal?“

„Madlén? Bože, no to už může být tak čtyři roky, jestli ne pět. Ona se objevila v branži asi v jednadvaceti, to je dost pozdě, největší šanci mají holky do osmnácti, ale raději ještě dřív. A navíc ona Magduš nebyla ten typ modelky, co je o něj zájem ve světě. Ona fotila hodně u nás, v Čechách se lidem líbí  takové ty… Jak bych to řekl, běžné krásky, víte? Nějakou práci měla i v Itálii, tam mají rádi prsatý holky. A prsa měla Magduš vlastní, to zase ano. Taky málem bych zapomněl, dělala s Adámkem tu reklamu  na šampus, tak to byl opravdu úspěch. Adámek pak dostal  sérii reklam na čokoládu, moc dobře placenou.  Magduš, ta pak měla spíš problémy co jsem slyšel. Víte ona se pořád snažila uhnat nějakýho bohatýho a nejlépe i slavných chlapa. Ale šla na to špatně.“

„Jak špatně?“

„No člověk přece nemůže jít jenom po penězích, že ano? Vezměte si kupříkladu sebe, paní Wilderová.“

„Jak to myslíte?“ naježila jsem se.

„Bohatí lidé nejsou hloupí, alespoň ne všichni, že ano? Většina lidí pozná jestli je milujete především pro ně samé  a trochu pro peníze a ne naopak, že? Vsadil bych se, že jste si manžela vzala z lásky k němu a ne k jeho penězům. To že je má, není na škodu, ale není to to hlavní, nemám pravdu? Váš manžel, by si asi těžko vzal nějakou zlatokopku jako byla Magda, chápete?“

„Ano, celkem ano, ale to nebyla slečna Outratová nikdy zamilovaná?“

„Co já vím, tak ne, i když myslím, že toho všiváka Vikiho ráda měla, ale ten s ní zametl… no, moc.“ Podíval se na mě a vypadalo to, že nehodlá pokračovat.

„Jak zametl?“ zajímalo mě.

„No, on Viky jel v ledasčem, jednu chvilku měl tři bary, pak je  prodal, prý měl taky podnik v Itálii a taky se motal v byznysu s fotkama a tak.“

„Jaké fotografie máte na mysli?“ zeptala jsem se.

„No, nahotiny a softporno, snad i nějaký filmy nebo co. Přemluvil Magdu, oni spolu chodili, ať něco nafotí, že se to ale k nám nedostane. Ona byla Magduš z malýho města a docela jí záleželo na pověsti. Ono taky v módní branži   když uděláte něco takovýho, tak už si moc neškrnete. No a milej Viki nedodržel slib a ty fotky a snad i nějaký video se objevilo v Čechách. To by snad Magduš ještě skousla, ale on se na ni Viktorek taky vykašlal a odjel. Magda se pak pokusila o sebevraždu. Ale to už bude nějakej pátek. Aspoň rok je to. No zeptejte se té její kamarádky, té Šárky. To už spolu myslím bydlely, když se to stalo.“

„To budu muset, protože mi dohromady nic neřekla.“

„Hm.. To mě nepřekvapuje,“ podotkl „ona vypadá, že je úplně blbá, ale je mazaná, z té toho asi moc nedostanete.“

„A pak měla slečna Outratová nějakou vážnější známost?“

„Vážnější? Spíš asi ne, jen tak lovila. Jednou si takhle s holkama před přehlídkou vyměňovaly tipy na o jak, jak ulovit chlapa. Zazobanýho, samozřejmě. Ty otřepaný triky byly třeba, že jde holka do hospody, kde se takový hošíci scházejí, třeba do Překrásné nejistoty, to je takovej vyhlášenej balicí podnik nebo do baru U zděšeného papouška, tam se scházejí hlavně hoši co dělají do akcií. Takže vybraná oběť se poleje šampusem nejlépe v rozkroku a hbitá děva pak usilovně suší, nebo se jí před jeho očima náhodou urve ramínko od šatů nebo tak něco. Taky si vykládaly, jak jedna tomu vyvolenýmu nabourala káru a než stihli vyřídit pojišťovnu, byla ruka v rukávě.“

 „A ten váš kamarád, pane Suchánku, pan Bárta, když spolupracoval se slečnou Outratovou, neměli spolu něco?“ zeptala jsem se.

Hovorný vizážista a znalec pražských poměrů na mě vyvalil oči a pak se začal smát. „To bych neřekl, paní Wilderová. Víte, my na holky moc nejsme, chápete?“

Obávám se, že jsem poněkud zrůžověla.  Ovšem pan Suchánek měl ještě jedno eso v rukávu. „Ale viděl jsem ji jednou  v Průhonicích, v jednom hotelu s tím panem Kohoutem. My jsem tam tehdy fotili nějakou módu, víte. Ale tady se ti dva netvářili, že by se znali.“

„Aha.“ řekla jsem velmi inteligentně a pomyslela jsme si, že pan Kohout nebyl docela upřímný a paní Kohoutová zase tak bezdůvodně žárlivá. „A co jste dělal  mezi jedenáctou a druhou ráno?“ vrátila jsem se k předepsané osnově výslechu.

„Myslíte, ten večer, kdy se to stalo?“ ujistil se pan Suchánek. Omluvně jsem se usmála a pokývala hlavou.

Michal Suchánek trochu vystrčil spodní ret a bezmyšlenkovitě si po něm přejel prstem. „No, my jsme večeřeli mimo hotel a původně jsme měli v plánu jít brzy do postele. Ale v baru hrála tak pěkná hudba, že jsme se zašli podívat. Bylo tak před jedenáctou, počítám. Možná něco po půl, on člověk na dovolené moc nesleduje hodiny, že? Já mám španělskou hudbu moc rád. Bylo docela plno a tak jsme si přisedli k jedněm Němkám. Už jsme se tu s nimi párkrát bavili, takže žádný cukrbliky na Adámka nebyly. On se holkám moc líbí, ale těmhle bylo jasný, že s ním nic. Byla pohoda, po představení hrála kapela dál, hlavně tango a takový. My jsme s Adamem netancovali, to by přece jenom lidi asi těžko strávili. Ale provedli jsme ty Němky a pak jsme se bavili, jsou to náhodou správný babizny.“

„Slečna Outratová v baru  nebyla?“

„Když my jsme přišli, tak ne.“

„A co dělala ta její kamarádka jste si všiml?“

„Šárinka? Podle mě se nechala na baru napájet. Chvíli jsem s ní konverzoval, říkala, že čeká na Magdu. Holky chtěly jít na disko. Šárka už byla pěkně nakulená, když jsme s ní mluvil. Co já vím, tak už Magda do baru nepřišla.“ řekl.

Když jsem svědomitě zjištěná fakta zapsala, pan Suchánek přečetl a podepsal, bylo půl sedmé.

Kapitán Rodríguez měl v podpaží na uniformě velká propocená kola a nepůsobil už tak vojáckým dojmem jako ráno.„Máte toho dost, viďte, madam.“

Zvláštní bylo, že polovina z toho, co mi dnes řekl, ve mně budila chuť mu vztekle odseknout. Zrovna jako teď, kdy jsem měla chuť mu říct, že dost, toho má nejspíš on. Ale rozhodla jsem se být  uvědomělá občanka a poznámku spolknout.

„Mohl bych vás ještě o něco poprosit, madam?“ pokračoval. "Mohla by jste prosím ty protokoly ještě dnes přeložit do španělštiny? Já už jsem hledal někoho kdo by nám to přeložil, ale to děvče od Tischera je pořád v nemocnici. Je tu od nich ještě jedna delegátka, ale ta je na jihu v Las Americas, a to je daleko. Vím tady v La Cruz ještě o jednom Čechovi, je to penzista a dokonce bývalý soudní překladatel, ale ten tu teď není je u dcery v Madridu, jeho hospodyně říkala, že se vrátí  až v sobotu, a to je pozdě. Zřejmě by se dal najít nějaký překladatel mezi turisty tady na ostrově, ale nevím bohužel, bych ho měl hledat.“

„No dobře, a jak vám je mám předat?“

„Pošlu si k Vám s dovolením pro to hlídku.“

„Myslíte ráno?“ ujistila jsem se.  

„Bohužel, madam, myslel jsem v deset večer, dnes v deset.“

„Úžasné. A kolik mi dáte času na večeři? Deset minut?“

„To bych řekl, že záleží na vás, madam. Rád bych si totiž prošel ty protokoly ještě dnes, abych se připravil na ráno. Abych nezapomněl, myslíte, že můžu počítat s vaší pomocí  i zítra?“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

Štastný, zdravý a veselý rok 2017

Přeju Vám z celého srdce v novém roce mnoho štěstí, zdraví a lásky.

 

Děkuju, že mě čtete.

Vaše Helena

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 11

Micky všech barev potkáte na Kanárech na každém kroku... 

 

 

Martin Kouhout se mi zalíbil, už když se představil a podali jsme si ruce. Hned z počátku se omluvil, že musím překládat, on sice umí slušně anglicky, ale německy jen gutten tag, morgen a beer a španělsky ani to. Vypadal jako muž, který je na světě proto, aby problémy řešil a ne je vytvářel. Trochu mi připomínal Markuse. Ani ne tak fyzickou podobou, Markus má necelých stoosmdesát centimetrů, široká ramena a protože, jak sám říká je už jen bývalý sportovec, také zřetelné bříško. Martin Kohout byl tmavovlasý a tmavooký, teď po pár dnech dovolené dohněda opálený a ve svých třiceti letech opravdu přitažlivý mužský. Nejlepší na něm ale bylo to, že si toho jak působí na ženy nebyl vědom a nebo, a to je pravděpodobnější, mu to bylo celkem jedno.

Po počátečních formalitách jsme rychle přešli k věci.

„Vy jste znal tu slečnu, co byla zavražděna?“ Zarazila ho moje otázka, kterou samozřejmě musel očekávat nebo se mi to zdálo?

„No tak, viděl jsem ji tady v hotelu, byla ten typ, co  ho nepřehlédnete.“

„A stýkali jste se tady  nějak blíž?“

„To těžko, mám žárlivou ženu.“ řekl a usmál se na mě takovým způsobem, že jsem se jí vůbec nedivila.

Vrátila jsem se k předepsaným otázkám kapitána Rodriqueze. „Co jste dělal včera mezi jedenáctou a druhou?“

„Hádal jsem se se svojí ženou, teda převážně.“

„Co myslíte tím převážně?“

„No Martínek, to je můj syn, usnul někdy před desátou, tak jsme ještě chvíli počkali a pak jsme si šli sednout  do baru v hotelu, jako skoro všichni tady. Měly tam být nějaké lidové tance nebo co. Já bych šel i jinam,  ale žena nechtěla, aby mohla chodit kontrolovat Martínka. Jenomže jak jsme se napili, teda jakmile se Anka napila, tak do ní vjel běs a začala mi vyčítat, že jsem k ničemu a tak. Musím to upřesňovat?“

„Nemusíte.“

„To jsem rád, no tak po mě štěkala, mě to bylo trapný, protože jsme seděli s docentem Vránou učil mě na fakultě, Anku vlastně taky, byla o dva ročníky níž. Já jsem mu dělával pomvěda, je to chytrej a rovnej chlap. Jsem rád, že na fakultě zůstal i po převratu, ale to proto, že restituoval velkej majetek. Takhle může mít plat jen jako kapesné, je to ostuda, jak jsou u nás kantoři placení. Jestli to takhle půjde dál, budou učit jen pitomci co jinde neuspěli nebo mladý děcka pár roků po škole, než si ovšem založí rodinu. Ještě s námi seděli doktor Kolář se ženou, on je gynekolog a ona zubařka, Vrána je její pacient. Jo svět je malej.  Dali jsme  si víno, byla pohoda, no a do toho moje Anka spustila. Ona totiž poslední dobou pro svoje výlevy potřebuje publikum. Chvíli jsem to vydržel, ale když si dala třetí skleničku, řekl jsem, že se jdu podívat na Martínka.“

„A šel jste?“

„Jo, spal. Ale pak jsem se ještě šel projít k moři, potřeboval jsem vychladnout. A popravdě, doufal jsem že vychladne i Anka. Vrátil jsem se asi za půl hodiny.“

Zapsala jsem jeho výpověď a přetlumočila ji kapitánovi. Díval se na mě, jakoby cítil, že se mi Martin líbí a on má proto  pochyby o mé nezaujatosti. „Zeptejte se ho, jak to mohl stihnou do bungalovu a pak k moři a zpět za půl hodiny“ zavrčel.

„To jste opravdu stihl všechno za půl hodiny?“ papouškovala jsem snaživě.

„Co jako?“ odvětil Martin, který už očividně myslel na něco jiného, „Jo už vím co myslíte, no možná mi to trvalo třičtvrtěhodiny, ale víc ne.“

„Taky se ho zeptejte, jestli ho někdo viděl“ doplnil kapitán. Už mi šla z té češtiny a španělštiny hlava kolem, přece jenom, nejsem žádná kvalifikovaná tlumočnice. Španělsky jsem se učila takříkajíc za pochodu, protože když chcete na ostrovech žít a pracovat  tak jen s němčinou nebo angličtinou nevystačíte.

„Viděl vás někdo, pane Kohoute?“

„Myslím, že ne, ale nezabil jsem ji, jestli vám jde o tom. Co vás vlastně přimělo dělat tady překladatelku?“

Stručně jsem mu vysvětlila celou historii. Na konci už se chechtal docela nahlas: „To je docela dobrý, tak manžel má o vás péči, aby se  vám nic nestalo a vy nakonec skončíte jako policejní písařka v dvouhvězdičkovým hotelu s upoceným španělským kapitánem a stádem podezřelých Čechů. Fakt dobrý.“ Smál se tak srdečně až slzel. „Omlouvám se, ale přijde mi to fakt směšný.“

„No, jsem ráda, že se dobře bavíte.“ řekla jsem a snažila se dostat do hlasu patřičnou porci ironie, ale popravdě mi moje situace připadala stejně absurdní  jako Martinu Kohoutovi.

 

Dalším svědkem byla žena Martina Kohouta Anna. Popravdě řečeno, líbila se mi taky. Podle toho co o ní říkal její manžel, jsem očekávala buď ušlápnutou domácí puťku nebo unuděnou zmalovanou paničku. Anna nevypadala  ani jako jedno ani jako druhé. Do místnosti vešla opravdová kráska. Štíhlá bruneta s krátkým sportovním sestřihem a velkýma tmavýma očima. Hlavní dojem, která jsem z ní měla, byla ostražitost nebo nedůvěra, jakoby nevěřila tomu, že bílé je opravdu bílé a voda je mokrá. Napadlo mě, že nejspíš nevěří ani ve svoji přitažlivost ani v to, že ji manžel miluje. Přišla mi jako  zmatené děvčátko ztracené v těle dospělé ženy.

Na moje otázky odpovídala  nejistě, několikrát se opravovala. Když jsem se jí ptala na odchod jejího manžela z baru  trochu zrudla a jakoby strnula. Tvrdila ale, že se vrátil už za dvacet minut. Ano, seděli s Vránou a Kolářovými, jsou to docela milí lidé.. Docent učil manžela i ji, Kolářovi jsou lékaři. To děvče co ho zabili neznala. Ne, nikdy předtím ji neviděla.

V průběhu výslechu moje sympatie k Anně Kohoutové poněkud poklesly. Chovala se divně, jakoby dávala najevo, že ví víc než říká, ale nemůže o tom mluvit.

Když jsem vyřídili všechny formality s podpisem protokolu a paní Kohoutová odešla, bylo pět hodin.

„Vezmeme ještě dva a zbytek  necháme na zítřek. Co vy na to, madam?.“ Promnul si kapitán oči. „Ostrov má výhodu v tom, že se vám svědci jen tak nerozutečou, víte.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 10

 

Výslechy zbývajících členů  party nepřinesly nic nového, jeden tvrdil, že si nic nepamatuje, protože toho moc vypil, druzí dva odpovídali jakoby četli odpovědi z jednoho papíru.

Když jsem zapsala výpověď posledního, Karla Fajta, měla jsem své úlohy plné zuby. „Mám pocit, že se všichni předem domluvili, co nám řeknou.“ sdělila jsem své pocity kapitánovi.

I na něm už byla zřetelně vidět únava, napadlo mě, že musí být těžké vést výslech v zastoupení.„Je docela pravděpodobné, že se opravdu domluvili, madam. To pachatelé dělávají.“ řekl.

„Vy myslíte, že to udělal někdo z nich?“

„ To v téhle chvíli opravdu netuším, ale vyloučit zatím nemůžeme nikoho. Ale v téhle skupině jsou čtyři mladí muži a zavražděna byla mladá žena. Motivy vraždy bývají celkem banální, madam. Láska, nenávist nebo peníze.“

„Myslela jsem si, že na Tenerife nepřijdete často do styku s vraždou.“

„Taky že ne, ale ještě před pěti lety jsem sloužil v Barceloně na kriminálce.“

„A jak jste se dostal sem?“ jednou z mých vlastností je nesmírná zvědavost. Jenom nevím, zda je to vlastnost  kladná či záporná, asi jak kdy.

„Přiženil jsem se sem, ale co kdybychom pokračovali v naší práci.“

Včas  jsem spolkla jedovatou poznámku, že to je jeho práce a ne moje.

„Kolik lidí nás ještě čeká?“

Nahlédl do svého seznamu. „Celkem ještě jedenáct.“

 

Martin Kohout sledoval svou ženu, jak  si pečlivě roztírá po rameni  balzám po opalování. Byla štíhlá, na pažích je jí  rýsovaly svaly, které  udržovala pravidelným cvičením. Stála před zrcadlem v koupelně nahá a nohy je jí  třpytily naneseným krémem.

„Aby někdo z toho lesku neoslepl.“ řekl dobrosrdečně, ale v zápětí  uvědomil, že se jí jeho poznámka nebude líbit.

„No, že ty neoslepneš, to je mi jasné.“ odsekla okamžitě, „Tvoje objekty jsou přece nejmíň o deset let mladší než já.“ Na to se nedalo odpovědět nic.  „Taky nechápu“, pokračovala, a cítila, jak se v ní zase zvedá vlna vzteku, „proč při tvých příjmech nemůžeme bydlet v trochu lepším hotelu. Tyhle chatičky jsou depresivní. No jo, když ty si prostě nemůžeš dovolenou  naplánovat, že? Na last moment se holt nic lepšího nesežene. Fakt, je s tebou skvělej život.“

Před sedmi lety se manželé Kohoutovi, spolužáci z elektrotechnické fakulty brali. Anka Kohoutová po studiích nastoupila jako programátorka do velkého státního podniku    zatímco její manžel si po roční epizodě správce sítě v bance založil se dvěma kolegy malou softwarovou firmu. Ta do roka zkrachovala, protože společníci se po půl roce nebyli schopni dohodou ani na faktu, že den následující po sobotě je každopádně neděle. Martin Kohout si   našel zaměstnání obchodníka v pobočce velké americké firmy, která prodávala hardware a po večerech  pracoval na vývoji nového antivirového programu .  Spolupracoval s několika studenty, kterým zadával dílčí úkoly a opravoval je, koordinoval a pracoval na  strategii nástupu na trh, jakmile bude program schopný prodeje. Studenty vyplácel se z peněz, které bral ze své výplaty od Američanů. Po dvou letech sezení na dvou židlích usoudil, že je nejvyšší čas začít opět podnikat na plný úvazek. Založil firmu MarKsoft jako akciovou společnost. Po americkém vzoru přesvědčil několik příbuzných a známých  aby investovali do akcií jeho firmy. Pěti nejlepším studentům nabídl, aby se stali jeho zaměstnanci s tím, že část jejich odměny budou tvořit akcie jeho firmy. Sám si nechal nadpoloviční většinu akcií. Po třech letech oficiální existence firmy byl na nejlepší cestě prodat svoji zavedenou a úspěšnou firmu silnému americkému investorovi, který  měl zájem prodávat  programy MarKsoftu v USA a z Martinovy firmy chtěl vytvořit jádro vývojového střediska své firmy v Evropě. Protože Martin od začátku věděl, že firmu chce vybudovat tak, aby ji v době kulminujícího tržního úspěchu  mohl prodat silnější firmě, podřídil všechno své vizi. První antivirový program ve funkční demoverzi rozšiřoval pomocí Internetu dřív než  se to stalo běžnou praxí, jeho programátoři  vytvořili několik aplikací na platformě známého síťového produktu, některé z nich byly volně šiřitelné, a to rovněž pomocí Internetu. Antivirový program MarkDOG stal známým prakticky bez jakýchkoli nákladů na reklamu. Své firmě pronajal kanceláře mimo centrum, ale blízko areálu vysokoškolských kolejí, protože koleje mu dodávali nadšenou a lacinou pracovní sílu. Nábytek v kancelářích byl starý,  počítače nové, do automatu na kávu se nemusely házet mince a minerálka byla taky zadarmo. Tohle se Martin  naučil u Američanů, vytvořit programátorům dobré pracovní podmínky a pak z nich mačkat výkon. Z těch nejlepších, ale nic mačkat nemusel, práce je bavila i tak. Sám jezdil  v ojetém autě z druhé ruky a skromné zisky investoval do nových a výkonnějších PC a odměn pro nejlepší zaměstnance.

 Anna, jeho žena ho z počátku podporovala, krach první firmy přežila nad očekávání dobře. Při zaměstnání u americké firmy ho přemluvila, aby si vzali vysokou půjčku na koupi velkého bytu s terasou. Anna přestala pracovat, narodil se jim syn Martin a manželství vypadalo celkem spokojeně. Anně lichotilo, že Martin má u firmy dobré postavení, nové firemní auto a velmi dobrý plat.

Když jí oznámil, že zakládá MarKsoft nebyla nadšená a když luxusní volvo vyměnil za ojetého opela  začala vyžadovat víc peněz na domácnost a tlačila Martina do koupě domu zahradou. Tvrdila, že Martínek v pražském bytě trpí špatným vzduchem a že ona si připadá v bytě jako v kleci. Martin kromě vývoje vlastních produktů zorganizoval jakousi programátorskou dílnu a nabízel firmám vývoj aplikací v rámci jejich firemních sítí. Protože byl obratný obchodník podařilo se mu získat zakázky, ze kterých financoval splátky úvěru na koupi domu  a rostoucí Ančiny nároky. Ale rostl v něm vztek, protože mu organizace těchto zakázek ubírala energii pro uskutečnění jeho plánu.

Anna se přitom chovala, jakoby nechápala, že vydělávat peníze je docela namáhavá činnost. Pro Martínka si zajistila dopolední hlídání, pravidelně navštěvovala fitness, kosmetiku, kadeřníka a obchody s módním zbožím. Propadala strachu ze stárnutí, listovala magazíny na křídovém papíře a snila o životě na tropických ostrovech po boku  Martina, který je stejně krásný a inteligentní jako ve skutečnosti, ale je mnohem pozornější. Organizuje večeře při svíčkách, vyznává jí lásku na při svitu měsíce, mluví s ní o všem co ji zajímá a rozhodně nevyžaduje v půl deváté večer teplou večeři. Ale především přestala věřit, že Martin svoji firmu opravdu prodá a v jejich vztahu dojde k nějaké změně. Znala ho natolik, že jí bylo jasné, že i když bude mít peníze, nebude mu to stačit ke štěstí a bude dál vymýšlet nové projekty a na ni pořád nebude mít čas.

Martin měl zase často pocit, jakoby Anna byla vybavena citlivým radarem, který zjistí kdy on měl v práci opravdu těžký den a právě tehdy začne malichernou hádku o to, že by taky někdy mohl vyzvednou Martínka od rodičů,  že by s ní mohl jít  nakupovat, že by měl zařídit opraváře televizoru, že má určitě nějakou jinou ženskou, když se s ní nechce milovat, že je pořád v práci, že s ním není žádný život…

A protože Martin nebyl zrovna submisivní typ bývaly hádky často velmi hlučné. Zpočátku se udobřovali. Později se jim občas podařilo nastolit alespoň příměří.  Letošní léto  bylo horké. V červnu začala jednání s americkou firmou MoonStar, která chtěla koupit MarKsoft. Martin nemohl odjet s Ankou a  Martínkem na dovolenou do Francie. Anka zuřila. Pro Martina až nepochopitelně trvala na tom, že musí jet spolu na dovolenou jako rodina.  Proto ho donutila, aby s ní jel v říjnu na tři týdny na Tenerife. Martin šílel, protože za měsíc začínal veletrh Comvex, nejdůležitější veletrh v oblasti počítačů, programů a komunikace v České republice. Úspěchem své firmy na veletrhu chtěl podpořit hodnotu firmy před prodejem, který jak doufal proběhne na jaře příštího roku. Ale protože mu na Ance a především na Martínkovi záleželo a protože si uvědomoval, že není vždycky ideální partner, nakonec s odjezdem souhlasil.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 9

Kanárské ostrovy jsou místo mezi nebem a mořem...

Došla jsem až k místu, které  označil Manolo jako místo nálezu mrtvoly. Nebylo tu nic zvláštního. Byla to odlehlá část hotelové zahrady,  místo vhodné právě tak pro odložení ostříhaných  větví keřů,  listů palem a spadaného listí, než ho naloží na valník a odvezou. Pár kroků od toho smetiště byla široká brána, kterou bylo možno vyjet na prašnou cestu vedoucí okolo celého areálu hotelu.  Nalevo od brány byla ještě branka vedoucí na přilehlý pozemek ohraničený zdí a plotem, na kterém se nacházela ubytovna zaměstnanců hotelu. Kdybych já potřebovala odložit tady v hotelu mrtvolu, pravděpodobně bych vybrala stejné místo. Při troše štěstí se sem dalo  nepozorovaně dojet autem nebo dojít pěšky.  Ale zase pokud by měl vrah k dispozici auto, bylo by  praktičtější nechat mrtvolu třeba na pláži nebo ji odvést kousek do hor a tam ji nechat v nějaké  málo navštěvované soutěsce. I když, to by spíš napadlo místního. Nebo měl vrah málo času, a proto mrtvá skončila na hromadě odpadu v hotelové zahradě. Z toho, co jsem se zatím o mrtvé dívce dozvěděla jsem usoudila, že  by si pravděpodobně vybrala nějaké exklusivnější místo na uložení vlastní mrtvé tělesné schránky. Třeba  vanu plnou šampaňského nebo sedadlo červeného ferarri. I ten mořský břeh by byl snesitelnější než skončit tady, na shnilých datlích.

 

Patnáct minut po tom co jsem morbidně uvažovala nad nevhodností místa uložení těla mrtvé modelky jsem už poměrně krotce seděla v kanceláři hotelu,  a do počítače zaznamenávala údaje z pasu dlouhovlasého malého muže.

„Tak tedy, Jan Brom, ročník  1974, student?“

„Jo, architektura, čtvrtý ročník“

„Vaše číslo bungalovu?“

„Dvěstěpatnáct“

„Kdy jste přijel a s kým?“

„ Minulou neděli, vlastně už předminulou. Jsme tu s kamarádama, surfujeme.“

„Můžete mi říct jejich jména?“

„Marek Vašák, Jiří Voznica, Karel Fajt a Blanka, moje sestra.“

„Ubytováni jste spolu?“

„Vlastně ano, máme dva bungalovy vedle sebe. Já jsem v jednom s Markem a Blankou a Jirka s Karlem jsou vedle.“

„Se zavražděnou jste se stýkali?“

„Viděli jsme se při jídle, někdy. Dvakrát jsme s ní a s tou její kamarádkou  seděli u baru tady v hotelu a jednou na pláži. Ale my se bavíme hlavně o surfu nebo o muzice,  a to ty holky moc nebavilo.“

„Viděl nebo slyšel jste něco, co by mohlo přispět k objasnění smrti Magdaleny Outratové?“

„Na nic si nevzpomínám:“

Snažila jsem se rychle zapisovala otázky i odpovědi a současně překládat kapitánu Rodriquezovi.

„Znáte ještě někoho z hostů hotelu? Myslím třeba z Čech?“

„Znám doktorku Vránovou, přednáší u nás na fakultě dějiny umění. Ale to asi s tou vraždou nesouvisí. Včera večer jsme trochu slavili narozeniny, paní doktorka byla s náma … Mě napadlo, že to udělal ten Španěl, třeba nějak vzbudila jeho žárlivost nebo co já vím."

„Kterého Španěla myslíte?“

„Recepčního, dost se okolo ní motal. Byla to hezká holka.“

„Vám se taky líbila?“

„To myslíte, jestli se mi líbila tak, že když mi nechtěla být po vůli, tak jsem ji uškrtil?“ řekl  mladík a prohrábl si vlasy. „Já se s holkama většinou domluvím. Zatím na mě žádná neudělala takovej dojem, abych na ní páchal násilí.“

Tomu jsem se vůbec nedivila, mladý muž vypadal dobře a měla jsem pocit, že když slečna Šárka mluvila o tom, že ti surfaři jsou sociálka, projevila špatný odhad. Mladý muž se choval hodně sebevědomě. Tipla bych si, že má bohatého tatínka nebo maminku. Tenhle hoch nejspíš nemusel šetřit na zájezd k moři.

„Co jste si o ní myslel?“ Mladík si mě  prohlížel, jakoby přemýšlel na co se ho vlastně ptám, pak trochu pokrčil rameny a řekl „Těžko říct, moc jsem o ní nepřemýšlel, byla to hezká holka, to jo, ale takových je spousta. Nevím, fakt nevím.“

„Co jste dělal včera v noci mezi jedenáctou a druhou?“

„Večer jsme byli dole ve městě v irské hospodě, kamarád slavil narozeniny, takže jsem tu holku večer vůbec neviděl.

„Kdo byl s vámi?“

„No,všichni. Blanka, Karel, Jirka, Mára a taky doktorka Vránová.“

Přeložila jsem kapitánu Rodríguezovi  zbytek výpověďi Jana Brouma. Kapitán pokýval hlavou a řekl, že nemá další otázky.

Takže jsem protokol dala mladíkovi, ten ho zběžně přečetl a podepsal. Po něm vstoupila do místnosti opálená světlovlasá dívka.

„Dobrý den,“ pozdravila a bez pobízení se posadila.

„Vy se mě asi budete ptát co jsem dělala včera v noci, že jo?“

„Taky, ale poprosím vás i o vaše nacionále a pak co víte o té dívce.“

„Pas jsem si nevzala,  já vám ho donesu, hned se vrátímů“ řekla a vyběhla ven. Usoudila jsem, že slečny ubytované v tomto hotelu mají zvláštní způsoby a nalila jsem si vodu ze džbánu. Dívka ale vzápětí otevřela dveře, podala mi  pas a vysvětlovala: „Měl ho u  sebe brácha, on si říkal, že ho zapomenu. Takže co potřebujete vědět?“

Blanka byla světlovlasá stejně jako její bratr, měla souměrnou postavu, svalnaté paže i nohy. Vystupovala sebevědomě, neměla na sobě žádné šperky kromě kroužku z bílého kovu v obočí a nebyla nalíčená. Působila dojmem člověka, kterému je srdečně jedno co si o něm ostatní myslí. Přečetla jsem poslední stránku jejího pasu a podle přání kapitána jsem začala klást otázky.

„Takže slečna Blanka Broumová. Bydliště Praha. Vy studujete slečno?“

„Chodím do jazykovky, loni jsme dělala angličtinu, teď španělštinu.“

„A španělsky umíte?“

„Jo, sí, nó a hasta la vista. Měli jsme zatím asi šest hodin.Kdysi jsem trochu uměla, byli jsme s našima na Kubě, ale to mi bylo deset.“ Kapitán Rodríguez  zvedl hlavu, když uslyšel povědomá slova, když ale následovala rychlá čeština, zase ji sklonil k poznámkám.

„Na vysokou se nechystáte?“

„To je součást výslechu?“

Uvědomila jsem si, že se chovám jako by řídila personální pohovor, ale nechtělo se mi ztrácet tvář, „No kapitána zajímá ledasco. Tu mrtvou dívku jste znala?“

Světlovláska chvíli neodpovídala. Pak řekla. „Viděla jsem ji v televizi v reklamě, něco možná i v časopise, pak tady.“

„Co jste si o ní myslela?“

„Nic. Byla mi volná.“ odsekla.

To byla trochu divná reakce. Že by Blanka záviděla Magdaleně něco záviděla? Nevypadala na to, že by se trápila svým zjevem nebo že by toužila po chvilkové slávě postavy z reklamy. Tak že by žárlivost?

„Vy jste tu s bratrem a přáteli, že ano? Je někdo z nich váš blízký přítel?“

„To jako jestli s někým chodím? Nebo spím?“ ušklíbla se Blanka. „Chodila jsem s Jirkou, ale už je to dávno. Vlastně to ani nebylo moc chození. No trochu jo. On s náma chvíli bydlel,  tak tehdy. To nějak souvisí s tím vaším vyšetřováním?“

„Takže jste znala jste Magdalenu Outratovou ještě před vaším pobytem?“

„Leda tak z té reklamy na pivo. Je stupidní.“ Přetlumočila jsem kapitánovi průběh výslechu.

„Vám je to děvče trochu proti srsti madam, že? Myslíte, že ji uškrtila ze žárlivosti?“ řekl trochu posměšně kapitán.

„Ne to ne, ale připadá mi, že je na tu mrtvou rozzlobená. Myslím ještě teď, když už je ta dívka mrtvá. To mi připadá divné.“

„Tak se jí ptejte dál, třeba v tom opravdu  může něco být. Zatím nemáme nic, čeho bychom se mohli chytnout.  Já si dávám dohromady časový plán pohybu té Outratové v noci, zatím hlavně podle toho co mi řekl barman a recepční a moc mi to taky nesedí. Takže se klidně ještě ptejte.“

            „Kdy budu moct jít pryč?“ vložila se do hovoru dívka. Napadlo mě, zda přece jen neumí španělsky víc, než přiznala.

„Až nám zodpovíte ještě pár otázek.“ Řekla jsem a připadala si v tom okamžiku jak horlivá policistka z filmu kategorie B. „Kde jste byla včera večer?“

„No s klukama, kde bych asi tak byla. Já jsem sem nepřijela nikoho balit.“

„Můžete mi to víc upřesnit?“

„Co jako?  To s tím balením?“

„Taky, a kde jste přesně byla včera večer.“

„No dobře, jak myslíte. Na večeři jsme šli po osmé…“

„Všichni?“

„Jo, vlastně ne, Jirka nešel.“

„Víte proč?“

„Netuším. Asi neměl hlad. V jídelně jsme se dost zdrželi, protože Karel s Honzou si chtěli dát ryby a ta dávka, co servírovali do bufetu  byla nějaká divná. Tak jsme čekali.  Mezitím jsme se s Márou vsadili, kdo sní víc zmrzliny a já jsem vyhrála. Taky mi potom bylo blbě. Pak jsme  šli do přístavu do hospody, protože tady v hotelu je bar dost děsnej. Normálně jsme si dali pivo, byla s náma i  Vránová, ona kluky učí na škole. Jirka do ní furt něco hustil, napřed jsem si myslela, že ji snad balí nebo co, ale Honza říkal, že chtěl, aby za něj Vránová ztratila slovo u  Chvátala, to je  profesor, co s ním má Jirka nějakej problém.

Mě se ale udělalo asi  po té zmrzlině dost blbě, chtěla jsem si jít lehnout. V pohodě bych to zvládla sama, ale Vránová, ona je taková dobrá duše nedala jinak a jela se mnou taxíkem do hotelu. Pak říkala, že ji prej taky bolela hlava.

„Kolik bylo, když jste se vrátily?“

„Nevím přesně. Asi tak půl dvanáctý.“

„Vaši přátelé ještě zůstali ve městě?“

„Jo, ale pak se dost brzo vrátili, slyšela jsem zdola muziku a hlasy, nějak jsem nemohla usnout.“

„A v kolik šli váš bratr a  Marek spát víte?“

„To nevím, oni spí v jedné ložnici, já v druhé, takže nevím.“ Rychle jsem zapsala fakta, která jsem se dozvěděla a přeložila je kapitánovi  a  zeptala se zda má další otázky. Neměl a mě se zdálo jako by mu moje vyšetřovatelská horlivost  byla trochu k smíchu. Vytiskla jsem zápis Blančiny výpovědi, ta ji  překvapivě pozorně přečetla a pak bez protestů podepsala.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 8




Téměř všechny Kanárské ostrovy, nejen Tenerife, jsou rájem surfařů..

Měli bychom se dohodnout, co řekneme policajtům.“ řekl  vysoký opálený mladík  v sytě modrých  krátkých kalhotách.

„Co bychom jim tak asi říkali?“ skočil mu do řeči otráveně tmavooký soused, kterému na tváři rašilo třídenní strniště a napil se piva. „Nic nevíme, nic neřekneme, to je přece jasný.“

„Honza má pravdu,“ vložil se ho hovoru třetí „je zbytečný aby nás chytali za slovo, dohodnem se přesně co budem říkat a je to.“

„Nechápu, proč bychom se měli na něčem domlouvat, když jsme nic neudělali. To nechápu.“

„ Karle, když budeme každej říkat něco jinýho, a to se klidně může stát, protože ty si byl ožralej a Jirka furt hučel do Vránový, policajti nás pak můžou zbytečně tahat po výslechách. A já jsem tady proto, abych si něco užil a ne  blbnul s policajtama.“

„Dobře, tak řekni co budeme říkat, a je to.“ souhlasil Karel. „A co Blanka?“

„S tou se domluvím já, nemusíš mít obavy. Máro co ty, souhlas?“ Čtvrtý u stolu, který až doposud nic neřekl zkřivil obličej a poškrábal se na temeni hlavy. „Já sem svolnej se vším, děsně mě bolí hlava. Kurva. Potřebuju se vyspat. Až budeš zase slavit narozeniny, Jiříčku, tak mě, vole,  vynech.“

„Spát půjdeme až budem vědět, kdy si nás zavolají. Ten recepční říkal, že budou volat všechny Čechy z hotelu. To se divím, že ne rovnou z celýho ostrova.“

Proč jsi jim vlastně neřekl, že umíš španělsky? Třeba by nás vzali dřív?“ zeptal se líně Karel.

„Nevidím důvod, proč bych měl policajtům něco usnadňovat. Navíc pro případ nepředvídatelných událostí má tady cestovka tu průvodkyni ne? Přece jí nebudu brát chleba.“  řekl Jan. Hoši uznale pokývali hlavami nad těmito argumenty.

Jan Broum a jeho sestra Blanka prožili část  dětství na Kubě, kde jejich otec působil  jako takzvaný zahraniční expert. Jan si stále dobře pamatoval na to, že v karibském ráji nedostávají kubánské děti ovoce ani dost masa. Ale také si zamiloval  moře a za ty tři roky co rodina na ostrově prožila se naučil plynně španělsky. Po převratu v Československu v roce 1989 se Broumovi vrátili domů.

Za pět let nato jim díky kombinaci otcových kontaktů ze starého režimu, které obratně využil při privatizaci a matčina dědictví po rodičích, kdy jí byl díky restitučních zákonům vrácen blok domů v centru Prahy  a zanedbaná textilní továrna na Vysočině, patřil značný majetek. Díky tomu žili Jan s Blankou v Praze v podkrovním bytě v domě  na nábřeží, který patřil otcově firmě. Jan studoval, Blanka moc ne, rodiče bydleli ve vile v Jevanech.

 

O půl třetí jsem opět seděla   v kanceláři zástupce ředitele hotelu a čekala na kapitána Rodrígueze.  Asi po deseti minutách mě čekání přestalo bavit a řekla jsem si že prostě půjdu pryč, ať si kapitán hledá novou překladatelku. V tom mi zazvonil mobil. Kapitán získal  od Isabel moje číslo a omlouval se, že bude mít asi dvacet minut zpoždění. S těma deseti minutama co už čekám, je to půl hodina, řekla jsem si v duchu jedovatě. Protože jsem ráno při snídani nestačila dočíst noviny, řekla jsem si, že zkusím štěstí na recepci.

Vládl tam ospalý klid, Manolo seděl otočen zády k recepčnímu pultu u počítače a doplňoval do něj nějaké údaje.

„Promiňte, že ruším,“ oslovila jsem ho, „nemáte tu nějaké dnešní noviny? Španělské nebo anglické?“ Manolo se  otočil a profesionálně se usmál. Vypadal opravdu dobře, elegantně a přitom sexy. Podle výrazu jeho obličeje i držení těla bylo zřejmé, že je zvyklý na obdiv turistek všeho věku a národnosti.

„Bohužel, už jenom německé. Čekáte na kapitána, že? Mohu Vám nabídnout třeba něco k pití?“

„Ne není třeba, jen jsem si chtěla vzít něco na čtení. Budu zatím studovat třeba vaše informační tabule. Máte moc pěkný hotel, má příjemnou atmosféru.  Kdy jste ho otevřeli?“

„Před pěti lety, ale to ještě nestála zadní řada bungalovů. Předtím jsme měli pronajatý hotýlek přímo ve městě. Ale hosté mají raději apartmány a je to tu také mnohem větší. Promiňte, právě nám přijela nová skupina od Mackermanna. Už  vidím zastavovat autobus.“ dodal mladý recepční a opět se zářivě usmál.

Ustoupila jsem bokem ke stolkům s křesílky, aby cestou znavení turisté mohli k pultu. Z Manola jsem toho tedy moc nevytáhla. Škoda, že to není jako personální pohovor, tam se ani moc vyptávat nemusíte, lidi toho na sebe spoustu řeknou úplně sami.  Hodně lidí se tak rádo poslouchá, že mluví a mluví a vy musíte jen vyhodnotit, jaké informace se vám z té záplavy hodí. No jo, ale vražda je zdá se, něco poněkud jiného. Sedla jsem si do křesílka, ale spíš než do novin jsem  koukala prosklenou stěnou na  bazén u kterého se na lehátkách opékali turisté.  Atmosféra ani v nejmenším nenasvědčovala tomu, že tu v noci někdo zabil mladou ženu.

Manolo stále ještě  obsluhoval německé turisty, když do recepce vstoupil kapitán. Na profesionálním Manolově úsměvu se po vstupu muže v policejní uniformě nic nezměnilo, jen jeho obočí vystoupilo o poznání výš a pak zase kleslo na své obvyklé místo. Kapitán mi přišel říct, že si v kanceláři ještě promluví se španělským barmanem, kterému končí turnus a bude mít tři dny volna a že mne tedy žádá, abych přišla dolů do kanceláře asi za půl hodiny. Otráveně jsem švihla novinami na stolek. Můj projev vzteku neušel Manolovi, který popřál pěkný pobyt poslední rodince.

„Vracím vám ty noviny. Asi jsem si měla spíš dát něco k tomu pití,“ řekla jsem naštvaně. „Ale ne, jste velice laskav, ale to byl pokus o vtip.“  dodala jsem rychle, když   Manolo hned sáhnul po telefonu, aby zavolal obsluhu. „Víte spíš by mě zajímalo, kde našli to tělo? Mohl by jste mi to ukázat tady na vašem plánku?“ Recepční se zatvářil, že něco tak morbidního už dlouho neslyšel, ale pak se opět usmál, tentokrát ale bílé zuby neukázal a poklepal prstem do pravého roku hotelového areálu. „Tady to bylo. Když dovolíte, mám ještě nějakou práci.“ A obrátil se k obrazovce počítače.

Chvíli jsem studovala plánek pod sklem recepčního pultu, abych moc nebloudila a pak jsem se vydala přes recepci ven k velkému bazénu a pak napravo mezi bungalovy.  Tady na severu ostrova nemusí zahradníci tolik péče věnovat zavlažování jako na jihu, ale i tak byla péče o tolik zeleně jistě náročná. Výsledek byl ale velmi úhledný. Vzrostlé palmy, bungavílie kvetoucí fialovými i bílými květy, bohaté červené muškáty, vánoční růže, rostliny kterými se na vánoce ve studené  Evropě zdobí pokoje a které tady na ostrovech kvetou po celý rok a dosahují výšky až dvou metrů. Mezi tím se klikatily cesty vyložené mozaikovou dlažbou, mezi rostlinami byly zasazené klece s pestrobarevnými ptáky. U jedné z klecí na kraji lavičky obložené azulejos seděl velký pruhovaný kocour a pozorně sledoval život  žlutých ptáčků uvnitř.

  

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016