 |
| Jak vidíte v pozadí, na Kanárských ostrovech se non stop staví. Když už ne nové hotely, tak se renovují ty staré... |
Praha, 25. listopadu,
čtvrtek
Ráno jsme s Juditou vstávaly v půl osmé.
Já ne moc ochotně, protože podle kanárského času bylo teprve půl sedmé. Judita
mívá po ránu vždycky dobrou náladu. I dnes si v kuchyni popiskovala, když
si připravovala kávu a toast s marmeládou. Mě nabídla totéž. Já jsem
měla po včerejšku žaludek jako na vodě a
tak jsem vzala zavděk jen kávou. A velkou sklenicí minerálky.
„Proboha, já mám snad kocovinu.“
„Jó? Vždyť jsi toho ani tolik nevypila?“ divila se
Judita.
„Já nevím, ale děsně mě bolí hlava. A žaludek.“
„A nechceš třeba udělat vajíčka? Já žádný nemám, ale
máma snad jo. Má pro nějaký skočit?“
„Néé. Vajíčka néé. Stačí mi kafe. Šumivý aspirin
nemáš?“
„Teda ty to vedeš, ti řeknu. Jednou za čas přijedeš
do rodného města, a takhle se hned první večer spustíš. To víš, že mám
aspirin.“
„Jak, že já to vedu? Kdo byl včera večer vedoucí?
Ty!“
„Jo a kdo tě nutil vypít půl flašky portského a
navrch si dát panáka whisky? Já snad?“
„Au. Nemluv moc nahlas. Bolí mě hlava. Bože, musím
se jít domů převlíct.“
„Já tě tam hodím, mám to při cestě. Co máš vůbec
dneska v plánu?“
„Chtěla jsem se zastavit za tou Šárkou, která
bydlela s tou zabitou holkou a pak uvidím.“
„A nechceš to raději odložit až na zítřek? Nevypadáš
dneska moc akčně.“
„Ne, musím to vyřídit dnes, zítra přiletí Markus,
takže nebudu mít čas.“
Judita mě
vyklopila před domem, ve kterém jsem se před víc jak třiceti lety narodila.
Tedy mám-li být přesná, narodila jsem se v porodnici, ale v tomhle
domě jsem vyrostla. Když táta umřel, já za čas vydělala nějaké peníze a město
byty prodávalo, koupila jsem ho a dodnes v něm bydlíme, když
s Markusem přijedeme do Prahy. On je tu poslední dobou častěji než já.
S úlevou jsem otevřela dveře do předsíně. Byt
není velký, jen dva pokoje a kuchyň. Okna obou pokojů vedou do ulice. Kuchyň má okno do dvora a na tom
dvoře roste kaštan. Je velký už od té doby, co pamatuju. Když jsem byla malá,
dosahovaly horní větve taktak ke spodku okna. Teď už je strom vyšší než naše
okno a za chvíli začne stínit i sousedům nad námi. Kuchyň je teď sice tmavá,
musíme svítit i ve dne, ale ve větvích sedávají práci a je to rozhodně
příjemnější výhled než tmavá omítka protějšího činžáku na kterou je vidět
z pokojů. Uličky Starého Města jsou úzké a některé domy nejsou omítnuté už
od války. Markus navrhoval, že bychom si mohli koupit nějaký pěkný byt
s terasou a výhledem, třeba na Pražský hrad. Ale mě se tu líbí. Na
Staroměstské náměstí je to tři minuty pěšky. Jenom je poslední dobou problém koupit třeba ráno rohlíky, protože
všechny obchody prodávají broušené sklo nebo trička s Franzem Kafkou. Když
jsem byla malá, většina rolet byla permanentně stažená. Ani nevím, co za nimi
vlastně bylo. A rohlíky zase bývaly jako z gumy nebo byly už před obědem
vyprodané. Takže si nemám co stěžovat. Jenom kdyby mě tak nebolela hlava.
Natočila jsem si vanu plnou vody. Jediná změna, kterou Markus, prosadil je hydromasážní vana
v koupelně. Obyčejně se jenom sprchuji, ale dnes se mi zdálo lákavé
lehnout si dovany. Vklouzla jsem do vody, bublinky mi masírovaly záda. Škoda,
že nemůžu pod vodu strčit celou hlavu.
Když jsem vylezla z vany, bolest hlavy sice
neustoupila, ale celkově jsem se cítila líp. Zabalila jsem se do županu a sedla
si ke kuchyňskému stolu s hrnkem kávy.
Kaštan před oknem nevypadal moc přívětivě. Ptáci nikde, na větvích jen
zbytky mokrých rezavohnědých listů. Upíjela jsem kávu a sledovala déšť, který
vytrvale smáčel dvůr. Dnes by opravdu bylo nejlepší vlézt do postele, pustit si
televizi a koukat na seriály. Jenomže já jsem si dala úkol.
Naštvaná, že si nedám pokoj, jsem se došourala do
předsíně. Vytáhla jsem notebook a položila ho na stůl. Přitom jsem shodila
šálek se zbytkem kávy. Spadl na zem, rozbil se na několik kusů a šedohnědá
tekutina postříkala ubrus a kus zdi. Do prdele.
Bolí mě hlava, v puse mám jak v polepšovně, a to jsem si už
dnes dvakrát čistila zuby, venku je hnusně, nikam nemusím a já husa pořád
vyvíjím nějakou činnost. Třikrát do prdele.
Zapnula jsem notebook a vyhledala dokument
s výslechem Šárky Vyšíkové, adresa byla pražská, dokonce nedaleko mého
bytu. Ubrus se vypere, to kafe třeba
nebude na stěně ani tak vidět. Jdeme na to.
Za půl hodiny už jsem se vyhýbala kalužím a spěchala
směr Václavské náměstí. Pořád pršelo. Našla jsem číslo domu a prohlížela jsem domovní
zvonky u vchodu. Dům byl zamčený. Ale
ani jméno Vyšíková nebo Outratová na zvoncích nebylo.
Vytočila jsem Juditin mobil.
„Co jsi zapomněla?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Nic, ale nemáš prosím tě telefon na toho Michala
Suchánka?“
„To teda nevím. Počkej chvíli.“ Judita zřejmě někam
odložila telefon, ale stejně jsem slyšela: „Bááróóó, potřebuju telefon toho….“ A pak už jenom hlasy a šum, kterému
jsem nerozuměla.
Po delší době se ze sluchátka ozvalo: „ Dobrý den,
tady Bára. Šéfová má telefon na pevné lince. Vy potřebujete telefon na
Michala?“
„Tady Zuzana Wilder. Ano díky.“
„Ale on asi nebude mít hned čas.“
„To nevadí, já se s ním nějak domluvím.“
odpověděla jsem. Juditina asistentka mi dala telefonní číslo na mobil i na
pevnou linku do kadeřnictví, já jsem čísla namačkala do paměti svého telefonu,
pak jsem poděkovala a zavěsila. Schovaná
před deštěm v průjezdu domu naproti číslu 22, kde měla bydlet Šárka
Vyšíková jsem napřed vytočila číslo mobilního telefonu na Michala Suchánka. Byla
zima, prsty jsem měla docela zkřehlé. Nic. Volaná stanice je dočasně
nedostupná, opakujte volání…. Blele, ble, ble, brumlala jsem si vztekle, až se
za mnou otočila stará paní která navzdory dešti venčila svého pudlíka. Zavolala
jsem na pevnou linku kadeřnictví. K mé velké radosti zvedl telefon sám
majitel.
„Salon Michal, u telefonu Suchánek. Čím posloužím?“
„Dobrý den, Zuzana Wilder, nevím jestli si
vzpomínáte…“
„Ale samozřejmě, dobrý den, madam. Jak se máte? Vy
jste v Praze?“
„Ano to jsem. Jak jste to poznal?“
„Máte trochu rýmu, řekl bych, takže nejspíš si
užíváte s námi ostatními tohle prima počasí. Bože, já když si vzpomenu,
jak je asi teď na Kanárech hezky, viďte? Co pro vás mohu udělat? Chtěla by jste
se přijít učesat?“
„Ano, to bych ráda.“ řekla jsem.
„Já se dívám jak to tady v knize vypadá, ale
není to nic moc, až někdy příští týden. Středa ve dvě. Šlo by to?“
„Nešlo, to už tady nebudu.“
„To mě ale moc mrzí paní Wilderová. Ale jiný termín
bohužel…Víte, u nás se většinou zákaznice objednávají dva týdny předem.“
„Ach, to je škoda.“ řekla jsem.
„Je mi líto. Opravdu. Mohu pro vás ještě něco
udělat?“
„Vlastně ano. Hledala jsem Šárku Vyšíkovou, tady
v Praze. Víte, něco si zapomněla v hotelu a ředitel když zjistil, že
jedu do Prahy tak mě požádal, ať jí to vezmu.“
„Opravdu?“
„No, poslal to po mě, v hotelu uvedla adresu Radimského 22,
ale na zvoncích není její jméno.“
„Ale bydlí tam, to vím. Pronajal jim to jeden můj
známý, on je teď ve Státech. Počkejte, na zvonku může být jeho jméno. Jak on se
jenom… Jirka, Jirka. Už to mám, Jirka Bureš. Zkuste Bureše, paní Wilderová.“
„Děkuji mnohokrát, moc jste mi pomohl.“
„Není za co. Aby jste to nemusela vozit zpátky, že
ano? A kdyby jste se nedozvonila, můžete to nechat u nás v salonu.“
„Dobře, ještě jednou díky.“
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat