Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 1

Tenerife, 26. října, úterý

 

             Právě jsem natáhla ruku po třetím křehounkém croissantu, když v hale zazvonil telefon. Kdo to takhle po ránu může být? Že by někdo místní? Všichni ostatní přece volají na mobil.

             Telefon zazvonil znovu. Doprčic! Že by nějaký zákazník? Nesmysl, tohle číslo zákazníkům nedávám. To bude někdo, kdo si nás našel v místním seznamu.  Třeba je to Karen, je opilá, má depresi a já budu muset hodinu poslouchat jak je nešťastná a jak ji zanedbává manžel. I když, proč by volala na pevnou linku? 

             Kdyby to bylo něco důležitého, tak zvoní mobil. A ten funguje, přesvědčila jsem se pohledem na svítící display. Nic zvedat nebudu. Kdo ví, kdo to je? Dolila jsem si kávu a znovu natáhla ruku po třetím rohlíčku.  Jestli se budu takhle cpát každý den, budu brzy vypadat jak barokní andělíček. Malý a velmi baculatý.

Kdo to může takhle vyzvánět? Když jsem se definitivně rozhodla, že svoji snídani - kávu s mlékem, kompotované broskve se smetanovým jogurtem a dva, vlastně už tři máslové croissanty - půjdu okamžitě zlikvidovat jízdou na rotopedu, telefon zmlkl.

Možná jsem to přece jen měla zvednout, takhle budu celý den přemýšlet, kdo mohl volat tak brzy ráno.

Svítilo slunce, od moře vál vítr. Snídala jsem na zadní terase domu, do kterého jsme se Markusem před dvěma lety nastěhovali. Markus je můj manžel a v tuhle dobu pravděpodobně řídí poradu v centrále v Mnichově. Vlastně ne, je čtvrtek, takže bude v pobočce v Hamburku.

S Markusem jsem se seznámila při práci. Šest let jsem vlastnila a vedla malou personální agenturu. Původně sama, pak s asistentkou a nakonec se třemi stálými zaměstnanci. Po těch šesti letech existence AZ-Kontaktu, tak se moje firma jmenovala, jsem na sebe byla asi tak dvakrát ročně pyšná, to když jsem si uvědomila, že stále úspěšně odoláváme větší konkurenci a prakticky pořád unavená, protože mě práce stála většinu energie.

 Naše agentura se specializovala na zajištění pracovníků pro firmy z  Německa a Beneluxu. Cizinci, kteří začínali podnikat v Čechách, měli představu, že dobrého zaměstnance musí každá správná agentura sehnat ihned a ideálního do tří dnů. Práce mě bavila, ale často jsem měla pochyby, zda jsem opravdu vybrala toho správného člověka na to správné místo. Někdy se stávalo, že pracovník, kterého jsem vybrala a doporučila, nevyhovoval nebo selhal. To mě trápilo ještě dlouho po tom, co za něj sehnala náhradu.

 Hodně uchazečů o zaměstnání uvádělo nepravdivé údaje. Také měli vysoké požadavky na plat a sociální výhody, ale málokdo by ochoten odvádět odpovídající výkon. A mě stále víc přepadaly pocity marnosti nad tím, že nejsem schopna zákazníkům garantovat kvalitu vybraných zaměstnanců.

Zákazníci i přes to moji práci oceňovali. Jinak by moji agenturu nedoporučovali dál. Ale když jsem šestkrát týdně zůstávala v kanceláři dlouho do večera, abych se připravila na jednání v příštím dni nebo abych zkontrolovala účetnictví, pochybovala jsem občas o tom, zda se chci takhle živit až do smrti.

Pro Markusovu firmu jsem zajišťovala zaměstnance už dřív, ale vždycky jsem jednala jen s vedoucím jeho pražské pobočky nebo s personálním šéfem, Janem van der Horst, který byl Holanďan.

To lednové pondělí, kdy jsem poprvé viděla Markuse Wildera, jsem už podruhé přecházela chřipku. Moje dvě zaměstnankyně ležely se stejnou chorobou doma v posteli. Seděla jsem v kanceláři, v odpadkovém koši přibývalo papírkových kapesníků a poslední pracovní síla AZ-Kontaktu Zdenička odešla s horečkou k lékaři. Na druhou hodinu jsem měla sjednanou schůzku v sídle firmy WI-TECH v domě na nábřeží Vltavy. Jaké ale bylo moje překvapení, když mě sekretářka uvedla do zasedací místnoti, kde na mě čekal sám šéf firmy. Tedy Markus.

Proč se rozhodl, že se se mnou setká osobně, mi dodnes nevysvětlil. Ze zkušenosti vím, že majitelé velkých firem mají na tyhle věci svoje lidi, kteří požadavky vedení personální agentuře přednesou. Když jsem se Markuse ptala, proč se rozhodl právě takhle, jen zabručel, že mu to přišlo jako dobrý nápad. Tak nevím, asi to byl osud.

Takže jsem vypila další dávku čaje, spolkla léky a šla pracovat.  Jednání v kanceláři firmy bylo stručné a věcné. To mě potěšilo. Byla jsem zvyklá i na zákazníky, kteří se na každou věc vyptávali pětkrát, desetkrát jsem musela zdůrazňovat podmínky zprostředkování zaměstnanců (záruka kvalifikace, výměna pracovníka ve zkušební době, slevy při vyšším počtu přijatých zaměstnanců pro jednu firmu a rok) a protože jsem žena, tak jsem často musela překonávat i neskrývanou nedůvěru v mé schopnosti.

Během jednání chřipka neustoupila, naopak. Hlava mě bolela čím dál víc a cítila jsem, že mi zase stoupá teplota. Začalo mě píchat v levém uchu, bolelo mě v zádech a moc jsem se těšila do postele. To, že Markus je velmi sympatický muž jsem sice vnímala, ale v tom stavu mi to bylo srdečně jedno.

A tak, když mi najednou na závěr dosud tak pěkně pracovně probíhajícího setkání navrhl, zda bych s ním nechtěla povečeřet, zatmělo se mi před očima.  A to doslova.

Firma WI-TECH, které je Markus většinovým vlastníkem, byla dobrý zákazník, a jak jsem věděla, díky jejím referencím jsem získala i další klienty. Navíc se jako reálná jevila také možnost zajištění zaměstnanců pro nové pobočky v Brně a Ostravě, a to pro mě znamenalo jistotu výdělku na čtvrt roku. 

Tohle všechno mi proběhlo hlavou. Profesionálně jsem se na Markuse usmála, nadechla jsem se… A pak jsem se rozbrečela.

„V čem je problém? Co jsem řekl špatně slečno Adlerova?“ vyděsil se Markus, tehdy ještě pan Wilder.

„Vůbec nic, moc se omlouvám.“ vzlykala jsem „Já jenom… Opravdu se moc omlouvám, je mi to moc líto…“

„Ale já to přežiju, když se mnou večer nepůjdete. Opravdu. Sice stačilo říct mi to rovnou a nemusela jste plakat, ale to nevadí, opravdu.“ řekl, „Vy nemáte kapesník?“

„Mám, ale nevím kde.“ řekla jsem.

„Chcete půjčit? Tak už přece neplačte. Já si připadám, jako bych vás chtěl nejmíň zavraždit.“

„Ne, opravdu se nezlobte. Já si připadám tak trapně, to se mi ještě nikdy nestalo, abych tohle provedla, to je tak neprofesionální. Promiňte.“ Konečně jsem  z boční kapsičky kabelky vydolovala papírový kapesník a otřela si oči i nos.  „Víte pane Wildere, zachovala jsem se hrozně hloupě, ale já mám už tři dny chřipku, je mi mizerně a přitom jsem nechtěla odříct to jednání s vámi. Na tu večeři bych samozřejmě velmi ráda šla, pokud byste měl ještě zájem. Ten můj profesionální kolaps nemá s vámi samozřejmě nic společného.“ koktala jsem.

„Aha,“ řekl Markus a s potutelným úsměvem si mě prohlížel, „jenomže moje pozvání na večeři nemělo s vaší profesí nic společného. Takže nemusíte mít strach, že když jste mě tak vehementně odmítla, že přijdete o zákazníka.“

Tak jsem mlčela, co na to říct, navíc když vám hlava třeští a z nosu teče. To ale nebylo všechno. Jak jsem tak posmrkovala a popotahovala, tak jsem k dovršení toho všeho taky hezky nahlas škytla. No, připadala si jako usmrkané malé dítě, co mu tatínek říká: zase sis Zuzanko nevzala papučky, uvidíš, nachladíš a nebudeš moci chodit ven. A pak jsem škytla ještě jednou.

Markusovi už necukaly koutky úst, zubil se docela nepokrytě a povídá: „Slečno Adlerova, já mám nápad. Máte tu auto? Nemáte. Tak já vás teď odvezu domů, vy si alespoň na dva dny lehnete do postele, vyléčíte se a já až přijedu do Čech zase příští měsíc, tak Vás pozvu na tu večeři znovu. Můžete si vymyslet zase nějakou pěknou chorobu. To byl samozřejmě vtip. Co vy na to?“

Za osm měsíců a dvanáct dnů od tohoto setkání jsme se s Markusem vzali.

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar

První knihu, detektivní příběh z Kanárských ostrovů jsem psala tři roky. A byla to první knížka, o které můj muž i syn oba svorně tvrdili, že ji dopíšu. Dodnes nechápu, jak to mohli vědět, protože já jsem tomu doopravdy uvěřila, až když kniha v  nakladatelství MOBA v roce 2004 vyšla.
Kanáry jsem si zamilovala a mám je ráda dodnes. Protože dodnes jsou na ostrovech místa, kde můžete být docela sami, pokud o to stojíte a nechat se unášet fantazií a vymýšlet příběhy.. A to všechno korunuje pro mne velmi příjemné počasí a fajn domorodci.

Tenerife, Puerto de la Cruz, zahrada domu Sitio Litre

Ačkoliv se Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar odehrává, jak už název napovídá, na ostrově Tenerife, jeho větší část jsem paradoxně napsala na Fuerteventuře. Mám ten suchý, větrný ostrov moc ráda. A přiznám bez mučení, že mi psaní detektivek z Kanárů sloužilo dlouhá léta jako alibi a důvod, abych na ostrovy mohla co nejčastěji jezdit.

Každodenní život na Kanárech, těmito uličkami mohla chodit Zuzana Wilder

Svoji hrdinku Zuzanu Wilder, rozenou Adlerovou z Prahy jsem však ubytovala na Tenerife, v krásném domě Casa de Ponteres. Dodnes mám ten dům, který neexistuje, v duchu před očima. Terasovitou zahradu nad mořem, domem profukuje svěží vánek, Zuzana snídá na terase croissant a jogurt s broskvemi a pak fňuká, že zas bude ještě víc baculatá.

Ve vnitrozemí ostrova Tenerife je prostě nádherně...

Tenerife mi pro Zuzanu přišlo jako mnohem lepší místo k životu, než suchá Fuerteventura nebo hodně turistická Gran Canaria. Část ostrova je celoročně zelená, na severu není tolik turistů a život je jaksi míň prázdninový, ale pořád příjemný. A taky má Tenerife dvě letiště a z Evropy se na něj snadněji dostanete letadlem. Jak vidíte, snažila jsem se Zuzce život co nejvíc zpříjemnit, když už jí ho komplikovaly pořád nějaké vraždy...

Jeden z inspiračních zdrojů pro La Santu, městčko Garachico.

Městečko La Santa má svůj předobraz ve dvou kanárských sídlech, v poutním místě s velkou katedrálou Candelarii a půvabném městečku Garachico.

Hlavní zásluhu na tom, že jsem dopsala první knihu a vzápětí začala psát další - to už jsem věděla, že první příběh má naději na vydání, což je pro začínajícího autora velmi důležité - má můj muž Petr.

Můj muž Petr a kocour Kotík svorně na lavičce v roce 2008.

Manžel mému psaní velmi fandil a moc mě podporoval. První rukopis, tedy spíš výtisk z počítače, si přečetl na jeden zátah ve vaně. Četl osm hodin v kuse a jen si dopouštěl teplou vodu. Nakonec z vany vylezl, celý macerovaný a hladový a pochválil mě, že je to logické a dobré.
Zanedlouho po tom, co jsem dopsala druhou detektivku, můj muž vážně onemocněl a už sám nebyl schopen číst delší texty, takže jsem mu další nové knížky předčítala. Ale pořád mi fandil a zajímal se o moje psaní.

Je to už víc, než dva roky, co Petr zemřel. Vzpomenu si na něj každý den a pořád, pořád mi moc chybí....

 

 

Příští příspěvek na blogu bude četba na pokračování, slibovaná první kapitola

detektivního románu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, který vyšel v MOBA

v roce 2004 a je vyprodaný, dostupný jen v knihovnách nebo antikvariátech.

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová


Můžete mne najít i na Instagramu

Proč píšu právě detektivky?

Protože mě baví je číst. A někdy i psát. Píšu, navzdory silné dyslexii, skoro odjakživa. Napřed básničky, pár povídek, stály za P.R.D. Pak romány. Nikdy jsem žádný nedokončila... A pak jsem si přečetla životopis Agathy Christie. Její detektivní příběhy mě vždycky bavily, ale životopis, ten mě doslova okouzlil.


Připomínka pobytu Agathy Christie na Tenerife, Puerto de la Cruz

Lady Agatha v něm úžasným způsobem popisuje svoje dětství a mládí v Anglii před první světovou válkou, svoji zálibu v nakupování domů (jednu chvíli jich měla víc než dvacet dva) a také to, jak si v dětství  vytvářela imaginární kamarády... A já byla doma. Taky jsem mívala několik imaginárních přítelkyň a ztrácela se ve světě fantazie.



Dům Sitio Litre, kde A.Ch. na Tenerife v Puertu de la Cruz několik měsíců žila.

Takže jsem usoudila, že bych taky mohla psát detektivky. Ne, že by moje ego bylo tak velké,  abych si myslela, že se mohu přiblížit paní Christie, spíš jsem to brala jako návod nebo spíš impuls.  Budu taky psát příběhy, které mají předem danou strukturu. Ovšem napřed vymyslím a napíšu konec, to abych se v průběhu psaní někam neztratila. Vrah bude samozřejmě odhalen a někdy i dopaden.  A já se během psaní už  k tomu konci nějak dopracuju...


Dnes je Sitio Litre proslulé zejména svojí zahradou. Je tam moc krásně!


A tak jsem napsala první příběh z mých milovaných Kanárských ostrovů. Jmenuje se Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a vyšel v roce 2004 v nakladatelství MOBA. Momentálně je zcela vyprodaný. Dostupný jen v knihovnách nebo antikvariátech. Ale také, za několik dní, jako četba na pokračování, na tomto blogu...

Obálka mé první knížky

Ovšem jeho valnou část jsem napsala na Fuerteventuře...  O tom ale až příště.
A pokud vás nebaví detektivky, zkuste si přečíst příběh Lady Agathy, sepsaný jí samou. Je moc pěkný.

Přeju krásný den!

 

Díky, že mě čtete. Vaše Helena Hardenová