Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 17

Ostrov Tenerife, Playa Del Duque

Po spolužačce Laďce vešla do kanceláře, ve které už zase začínalo být dusno, Věra Michalová. Pozdravila, představila se a na vyzvání se posadila. Musím říct, že ačkoliv kapitán Rodríguez neměl ani potuchy, že tato dáma je ve své vlasti známou a slavnou herečkou, po jejím vstupu do místnosti povstal a hlavou naznačil mírnou úklonu. Dodnes nevím, zda  tím projevil úctu ke stáří nebo obdiv ke stylu, s jakým tato dáma vystupovala.

Paní Michalová hned na úvod požádala, zda si může zapálit cigaretu. Vzápětí ale řekla: „Ne, to je nesmysl, vzduch je tu už tak hrozný. Zapomeňte na to. Problém je jenom v tom, že mě to bez cigarety nemyslí, tak nevím, co vám budu platná. Pro mě je vždycky utrpení ta cesta v letadle, tam bohužel opravdu kouřit nemůžu.“

„Pane kapitáne“ napadlo mě, „paní Michalová by si ráda zapálila cigaretu, ale nechce nám tu kouřit. Jestli správně počítám, je to náš poslední člověk. Co kdybych ji vzala do města, někam na kávu nebo na oběd, už bude půl druhé. Protokol samozřejmě udělám.“

Kapitán mě chvíli bez výrazu pozoroval a pak řekl: „Proč ne, paní Michalová na vraha nevypadá, vzhledem k jejímu věku, hmotnosti a zdravotnímu stavu bychom to snad mohli vyloučit. Možná, že se takhle dozvíte víc. Klidně jeďte. Až s paní Michalovou skončíte, byla by jste tak laskava a udělala zase překlady? Já bych se k vám pro ně z dovolením zastavil osobně. Po páté hodině, co vy na to?“

„No myslela jsem, že mi dáte víc času, ale co nadělám.“ Věře Michalové jsem navrhla, že si zajedeme do La Cruz na kávu  nebo když bude mít zájem, tak na oběd.

„Ale drahoušku, to je úžasné, to se mi moc líbí. Je to od vás velice pozorné, opravdu.“ řekla.

 

Usadily  jsme se na terase kavárny, ze které byl krásný výhled na město. Paní Michalová si zapálila cigaretu a labužnicky natáhla kouř. „Jsem hrozná, že? Nevydržím bez cigarety. Co by vás tedy zajímalo, ptejte se.“

„Zajímalo by mě, zda jste si všimla v hotelu té zavražděné dívky.“

„No to tedy opravdu ano. Té si nešlo nevšimnout. Ta se uměla nosit. Víte, já sem jezdím  už pátou zimu. V tomhle hotelu jsem podruhé, zjistila jsem , že mi víc vyhovuje apartmá než hotelový pokoj. Naštěstí mi dali jednopodlažní apartmá, to víte, abych chodila pořád po schodech, to už tedy nemusím. Taky je tu lacino. Já sem jedu vždycky na tři měsíce. Ne, že bych měla tak skvělou penzi, ale můj první manžel mi odkázal pěknou sbírku meziválečné avantgardy. Obrazy myslím.  Filla,  Špála, Štýrský, Toyen, Zrzavý, Procházka. No, do hrobu si je nevezmu, syna už nemám a na Národní galerii kašlu. Každý rok jeden obraz prodám a mám se dobře. Stejně ty plátna už nemůžu mít doma, zkoušeli mě  třikrát vykrást, tak jsou v sejfu v bance. Jen jednoho Zrzavého jsem si nechala doma, je to můj zamilovaný, ale všude říkám, že je to kopie, snad mi to projde. Ale, drahoušku, to mě musíte zarazit, když začnu takhle plácat. To víte, senilita se hlásí a já si tady nemám moc s kým popovídat. Nevadí vám, že vám beze všeho říkám drahoušku? Není to na vás moc familiérní? Já to tak nemyslím, opravdu.“ řekla, sundala si tmavé sluneční brýle a její slavné, zelené a jen trochu věkem zamžené oči na mě zamrkaly.

Usmála jsem se a zeptala se: „A kdo se o ni tak nejvíc zajímal?“

„Nejvíc, to si říct netroufám. Ale zájem o ni byl, to tedy ano. Víte, ona byla, jak se za mě říkalo, parádní kus.“ Paní Michalová vzhlédla k číšníkovi, který před nás položil talířek s tapas a  pak pokračovala: „Víte nikdy jsem nechápala ty ženské, které když stárnou, nejraděj by všechny mladé pěkné holky smazaly z povrchu zemského. Já jsem spíš taková, že mám okolo sebe ráda mladé pěkné lidi. Je fakt, že to nemusí být nutně jen děvčata. Ale nedělám si iluze, že by v mém věku o mě projevil zájem kdokoli pod pětašedesát. Ach bože, už zase žvaním. Stáří je děsná věc, děvenko. Proč mě nezarazíte?“ řekla a potřepala hlavou.

Neubránila jsem se smíchu: „Asi proto, že se to dobře poslouchá.“

 „Ale nesmysl,“ opáčila, „ už budu mluvit k věci. A když ne, tak mě zaražte. Takže, určitě se líbila tomu recepčnímu. Ale tomu se prostě holky líbí. Že by spolu něco měli, to si nemyslím. Viděla sem ji hádat se s tím fešákem z dvěstěosmnáctky. Bohužel nevím o co šlo, on sice žije s tím svým Michalem, toho trochu znám,  ale měla jsem ten pocit, že snad děvčata úplně nezavrhuje, ten fešák myslím. Michal ne, ten je stoprocentní.  Myslím, že je úplně na kluky. Tím panem Adamem bych si už tak jistá nebyla. Můj první muž měl některé takové kamarády, co se jim líbili holky i kluci. Říkával, že jsou pod obojí. Teď se ovšem používá spíš, že je  bisexuál, že? No podobojí je zas hezky česky. Takže toho bych asi úplně vyloučit nemohla. Pak po ní pořád  civěl ten pitomec, co je tu  s tou spálenou novomanželkou. Viděla jste ji? Trdlo jedno. Spálila se, že to vypadalo, že bude muset do nemocnice. Mimochodem, ten člověk je excelentní pablb. Jednou jsem měla tu smůlu, že si ke mně přisedli na večeři. Byla to hrůza, a to nepřeháním. On mlaská, olizuje si prsty a říká jí pořád miláčku. Objednali si láhev  červeného a ten idiot mi převrhl skleničku na bílé kalhoty. A myslíte, že se mi omluvil? Jen se přitrouble pochechtával a že prý  to nic není, to chce jen sůl paní. Myslela jsem, že ho na místě uškrtím. Jo, kdyby jeho našli na tom smetišti, byla bych hlavní podezřelá já. No, ale abych pořád neodbočovala.  On za ní opravdu pálil.“

„A co ona?“

„Jako s ním myslíte? Samozřejmě nic, znali se to bylo vidět, ale pro ni byl vzduch, spíš míň než vzduch.“  Paní Michalová se napila minerálky a na chvíli se zamyslela.  „Řekla bych, že mohla mít něco s tím podnikatelem, co je tu s manželkou a synem. Myslím, že jsou na dvěstědesítce.“

„Proč si to myslíte?“ zajímalo mě.

„Ani vlastně nevím. Vlastně ano, Když tak o tom přemýšlím, on se jí jakoby vyhýbal. Napřed jsem si myslela, že má třeba žárlivou ženu, ona vypadá, že je dost temperamentní. Že se ani nepodívá po pěkné holce. Pak jsem si ale všimla, že se jí úplně vyhýbal, jednou jsem seděla na terase u svého apartmá, já mám třistašestnáctku, ta mrtvá bydlela v dvěstějedničce a ten pan Kohout  s rodinou bydlí v dvěstědesítce, ta je hned u hlavní cesty. Já ale ze své terasy vidím  na jeho dveře a viděla jsem, jak vyšel ze dveří a když uviděl, že ta Outratová vychází ze dveří, raději zacouval do dveří a počkal, aby se s ní nemusel potkat. Tak mě napadlo, že to takhle dělal kolega Mareš, když se napřed vyspal s kolegyní Hradskou, ona byla tehdy ještě takové mladé jelítko, ale pak se mu rozleželo v hlavě, že by to asi jeho drahá polovička nevydýchala, kdyby mu na to přišla. No a oni  spolu tehdy měli byt na Vinohradech, chalupu v Českém Ráji  a skoro nového fiata. A kolega Mareš  rychle vycouval z teplé náruče milé Marušky Hradské, protože se mu nechtělo znovu začínat s jedním kufrem v garsonce na sídlišti. Takže, kdykoliv Marušku potkal, dělal vždycky, že  to chudák děvče je vzduch, a to byl v jednom divadle docela kumšt. Však mu taky za rok dali zasloužilého umělce. Já už zase kecám, proč mě děvenko nezarazíte?“

„Když já si netroufám.“ špitla jsem. „Ale náhodou, to co říkáte, zní docela logicky.“

Věra Michalová znovu upila minerálky a půvabně si zasunula za ucho pramínek vlasů, který jí vítr foukl do obličeje.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 16

Z přístavu Puerto Mogán na Gran Canaria.
Tahle loď byla na prodej a můj muž ji chtěl hned koupit. Naštěstí jsme odjeli domů bez lodě...

Po Hromádkových byli na řadě Vránovi. Napřed vstoupil do kanceláře pan docent a otázal se, zda budeme chtít raději vyslechnout napřed jeho ženu a potom jeho nebo naopak. Kapitán řekl, že je mu to jedno. Takže jsme se s panem docentem dohodli, že napřed přijde jeho žena a potom on.

Paní doktorka Vránová byla navzdory tomu, že na Tenerife trávili již víc jak šest týdnů poměrně bledá dáma. Byla to hnědooká hnědovláska s rovnými vlasy po ramena, uprostřed rozdělenými pěšinkou. Měla střední, trochu beztvarou postavu, hezký úsměv a působila poněkud plaše. Ten trochu nijaký dojem z její osoby se rozplynul když promluvila, měla krásný, překvapivě hluboký a velmi melodický hlas.

„Ráda bych se vás zeptala, paní Vránová, zdali jste znala slečnu Outratovou.“ položila jsem otázku.

Paní Vránová trochu zvedla ramena jakoby v tichém nesouhlasu: „Vlastně ani ne, byla ubytovaná v tomto hotelu. Jinak nevím, co bych řekla.“

„Myslela jsem, jestli jste si všimla s kým se tu stýkala, jak se vám jevila, zda jste ji znala už před příjezdem sem?“

„Pokud vím, tak tu byla s kamarádkou, bohužel nevím, jak  se jmenuje. Viděla jsem ji bavit se s tou mládeží na surfech. Z těch znám Honzu Brouma,  Marka Vašáka a Jirku Voznicu. Jsou to spolužáci, přednášela jsem jim dějiny umění. Zvlášť Marek je talentovaný a schopný kluk. Honza se trochu fláká, myslím, že ho škola i baví, ale moc se neučí. Marek ví co chce a od kolegů vím, že má skvělé nápady. Jirka je takový průměr, ale není hloupý. Ani jsem si nevšimla, jestli někomu z nich dávala přednost. Ono mi spíš připadalo, že to není společnost pro ni, jestli mi rozumíte?“

„Zkuste mi to trochu přiblížit.“

Paní Vránová se unaveně usmála: „Ta dívka byla podle mého názoru ten typ, co se chce bavit, chodit do drahých restaurací a utrácet v obchodech. A ne ráno vyjet v otřískaném autě z půjčovny, hlídat, kdy půjdou vlny a pak se večer vrátit večer utahaná, dát si pivo a jít spát, jak to ta děcka tady dělají.“ Odmlčela se, ale pak pokračovala: „Ptala jste se jak se mi jevila. Já vlastně ani nevím, byla to prostě slečna, která tu s námi byla v hotelu, nevím, co víc bych řekla.“

„Mohla by jste mi tedy ještě říci, co jste dělala  ten večer, co se stala ta vražda?“ 

„Máme tu s manželem pronajaté auto a byli jsme na výletě v horách. Já jsem fotosenzibilní a tak netrávíme moc času u moře nebo u bazénu. Navečeřeli jsme se po cestě, ono když jste tu delší dobu tak už vám to jídlo trochu, jak bych to řekla… Leze krkem, jak se říká, je to pořád to stejné dokola. Večer jsme se rozdělili, manžel zůstal v hotelu, pokud vím tak seděl s Kolářovými, to jsou lékaři s Prahy a s Martinem Kohoutem a jeho ženou. Martina muž učil a vždycky ho moc chválil, že z něj určitě něco bude. Zdá se, že se nespletl. Mě pozvali zase moji žáci, jeden z nich slavil narozeniny, šli jsme do restaurace u starého přístavu. Bylo to prima, docela jsem se bavila,“ řekla a trochu se usmála. „Pak se ale Blance udělalo špatně, tak jsem zavolala taxi a jela s ní do hotelu.Oni hoši jsou zábavní, ale že by někoho z nich napadlo Blanku doprovodit, to ani náhodou, džentlmeni to zrovna nejsou.“

„A kdy jste asi přijely do hotelu?“

„Okolo půlnoci, přesně to nevím, já nenosím hodinky.“

„Doprovodila jste Blanku do pokoje?“

„Navrhla jsem jí to, ale nechtěla. Takže jsem šla spát.“

„Do baru za manželem jste nešla?“

„Ne, bolela mě z toho kouře hlava, chtěla jsem si jít hned lehnout.“

Nic jiného jsem se už od paní Vránové nedozvěděla. Svoji ženu vzápětí vystřídal docent Vrána. Muž středního věku i postavy, na nose brýle, vlasy na temeni měl znatelně prořídlé. Na rozdíl od své ženy byl opálený. Pokud bych nevěděla, že přednáší na vysoké škole, byla bych na první pohled na rozpacích, kam ho zařadit. Ale podobně jako u jeho ženy se poněkud matný dojem z jeho osoby zostřil, když promluvil. Měl příjemný hlas, mluvil  spisovně a precizně vyslovoval. Bylo jasné, že si na svém mluveném projevu zakládá. Jenom mi byl z nějakého nedefinovatelného důvodu  méně sympatický než jeho paní.

Řekl, že večer strávil s manželi Kohoutovými a Kolářovými v hotelovém baru. Proti svému zvyku toho večer víc vypil. Do bungalovu přišel asi v jednu hodinu v noci, jeho žena už ležela, bolela ji hlava. Také  není zvyklá pít, po jeho příchodu šli hned spát.

 

Když vstoupila do místnosti paní Březinová, údivem jsem zamrkala. Paní Březinová byla moje spolužačka z gymnázia Laďka Hnátková. Abych pravdu řekla, nebyly jsme zrovna kamarádky. Jak mě uviděla, vykulila oči a pak zahalekala: „Páni, Zuzko, co tady děláš?“

„No, pomáhám policii, protože prý nikdo z vás neumí německy nebo španělsky.“

„Jó, tys byla holka šikovná, učila ses jazyky. Ale já prd, ja gavarim němnožko pa ruski a ináč nic.  A ty seš tady jako na dovolené nebo co?“

„Máme  tady na Tenerife dům. Poslyš, Laďko, policie potřebuje vědět….“

„Jó? Ty sis vzala Španěla? Tys byla vždycky na ty jižní typy. Mě se nelíběj, přijdou mi takový umaštěný.“

„Vzala jsem si Němce. Znala jsi…“

„Jé, škopčáka? Nějakýho prachatýho a starýho, že jo? A víš, že do tebe bych nikdy neřekla, že si vezmeš pracháče? Vždycky ses tvářila, že tobě jde o čistou lásku a tak. No jo, ale prachy jsou prachy co?“

Kapitán Rodriques už začal jevit známky neklidu, protože bylo  zřejmé, že předmětem našeho  hovoru není vražda, která se udával včera v noci v hotelu a tak jsme se snažila brebentící spolužačku usměrnit: „Koho jsme si vzaly, můžeme probrat později. Teď se potřebuju zeptat, jestli jsi znala Magdalenu Outratovou.

„Neznala, s kurvama se nekamarádím.“ zaznělo rezolutně.

„Proč myslíš, že byla kurva?“

„Stačilo se koukat jak se natřásá před chlapama. Jedna taková mi přebrala Láďu, takový já dobře znám.“

„Láďu?!? Tak ty sis vzala  Březinu?“ došlo mi. Láďa Březina byl největší pitomec v našem ročníku. V hlavě prázdno, rozmazlený od maminky až hrůza. Při řeči prskal a už v osmnácti měl dvacet kilo nadváhy, samé prvotřídní sádlíčko. Jak jsem později pochopila, Laďka nebyla tak padlá na hlavu, aby šílela po školním outsiderovi, ale vše se změnilo ve  chvíli, kdy maminka Březinová  v rámci restitucí zdědila šest činžáků na Vinohradech, kde míval Ládínkův dědeček vyhlášené řeznictví.

„Heleď, Hnáto,“ uklouzla mi mimoděk Laďčina přezdívka, „já má seznam otázek, které ti musím položit a tvoje odpovědi potom zaprotokolovat, chápeš?“

„Jo, tak jo, ale potom si dáme kafe a bude mi vykládat co máš za sebou.“ řekla dychtivě, skoro se mi zdálo, že přeslechla i přezdívku, kterou na škole nesnášela.

„No uvidíme, jak mi to bude časově vycházet. Takže, Magdalenu Outratovou jsi znala?“

„Už jsem ti říkala, že ne, ale že moc dobře znám podobný…“

„Jo, tak jo, skočila jsem jí rychle do řeči, a takže co jsi dělala včera, vlastně předevčírem večer?“

„Včera, předevčírem i předpředevčírem jsem uložila Ládínka do postele, četla jsem detektivku a pak šla spát.“ odsekla Laďka.

„Jo? Ládínka? Já jsem myslela, že ti ho přebrala nějaká…“

„Velkýho Ládina jo, ale zůstal mi malej, ne? Ty nemáš děcka?“ sondovala.

„Ne, ne nemám. Dobře, takže v den vraždy jsi tu Outratovou neviděla?“

„Ty seš fakt chytřejší, než jsem si myslela! Mě uplet Láďa fakana hned, ale ty by ses s děckama neotravovala, že jo? Předpokládám, že ten tvůj helmut má aspoň tři z prvního manželství, že jo?“ vyptávala se Laďka Hnátková, provdaná a rozvedená Březinová a  oči jí    svítily.

Pochopila jsem, že o vraždě české modelky nemá moje spolužačka ani ponětí a zřejmě ji smrt nějaké neznámé osoby vůbec nezajímá, zato intimní podrobnosti ze života bývalé spolužačky, to bylo něco jiného. Najednou jsme měla chuť říct kapitánu Rodriquesovi, že končím, že nemám chuť vysvětlovat  bývalé spolužačce, že děti nemáme, protože je mít nemůžeme, Že jsem s Markusem ne pro peníze, ale proto, že je to první muž v mém životě, kterého miluju tak, že i po několika společně strávených letech  vstávám ráno v pět abych se s ním mohla  rozloučit, když odjíždí na letiště. U mých předchozích známostí totiž ochota k oběti, kterou je pro mě ranní vstávání, skončila nejpozději po šesti měsících  vztahu. A to, že mám někoho tak ráda, že mi spoustu věcí, které pro něho dělám, nepřijde za těžko ani po několik letech, mě stále naplňuje údivem a taky vděčností k osudu, který způsobil, že jsem takového muže potkala. Mám ale obavu, že tohle by Laďka nepochopila.

„Laděno, pochop, policie potřebuje vědět, jestli nemáš nějaké důležité informace, které by pomohly odhalit pachatele té vraždy. Neviděla jsi třeba něco, co by policii mohlo pomoci?“

Laďka pohlédla trochu bokem na kapitána, ale nezdálo se, že by jeho osoba mohla inspirovat její výpověď.

„Myslela jsem, že bych tu mohla potkat nějakýho chlapa, třeba i s děckem, ale tady jsou všichni spárovaný. Ten tvůj, nemá třeba nějakýho zazobanýho kamaráda?“

„No já se zeptám. A nejlépe, aby  byl tak přes sedmdesát, to aby brzy umřel a byl odněkud ze Sudet, aby mluvil česky, že jo?“ neodpustila jsem si ironii, protože jsem usoudila, že se od Laďky opravdu nic nedozvím.

„Asi trochu blbost, že jo? Chichichi… Ale počkej, já jsme tu tvoji Outratovou nebo jak se jmenovala viděla… A myslím, že to bylo ten večer, co ji zabili. Mohlo být tak  deset, vyšla z bungalovu, my jsme měli vchody naproti sobě. Myslela jsme, že půjde směrem k hlavní budově, do baru nebo ven, ale ona  šla směrem dozadu, nechápu co tam hledala.“

„Jo, a šla sama?“

„Nikoho jsem neviděla. A bylo mi to trochu divný, kam si to nese, protože  byl nějakej zábavnej večer a většina lidí byla v baru tady v hotelu.

„A jak to, že jsi ji viděla? Říkala jsi, že jsi četla detektivku.“ zeptala jsem se trochu nedůvěřivě

„Seděla jsem na balkónku  a kouřila. Vevnitř kvůli Ládinkovi nemůžu, chápeš?“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 15

Kanárské ostrovy jsou plné hotelů pro zmrzlé Evropany...

 

„Koho máme teď na řadě, pane kapitáne?“ zeptala jsem se. Kapitán, který si stále dělal nějaké poznámky, ke kterým jsem bohužel neměla přístup, po mě trochu podrážděně loupl očima. „Myslel jsem, že jsme si to už řekli, madam“.

„Tak to jsem asi zapomněla, pardon.“ řekla jsem zatvářila se zkoušeně, protože jsem  později hodlala vyzvídat, zda-li už má svůj tip na pachatele a nechtěla jsme ho předem popudit. Jak jste asi pochopili, zalíbilo se mi hrát si na vyšetřovatele.

Do místnosti vešel můj známý z hotelové jídelny pan Hromádka. Pozdravil a trochu plaše pohlédl na kapitána Rodríqueze. „Chtěl jsem se zeptat, jestli si nás se ženou chcete vyslechnout každého zvlášť nebo dohromady.“

Přeložila jsem kapitánovi otázku. Podíval se na mě trochu nepřítomným pohledem. „Samozřejmě zvlášť, madam. I když v tomto případě to bude celkem jedno, oni toho asi moc neví. Řekněte, že zvlášť.“

Měla jsem pocit, že pan Hromádka nemá velkou radost, že budou muset jednat s policií bez  opory manželky. Pokýval hlavou a řekl: „Dobře, tak já to jen  vysvětlím ženě a jsem vám k dispozici.“ Za chvíli se vrátil a posadil se na židli.

Ještě než jsem mu stačila položit připravenou otázku, začal sám. „Víte říkali jsme si s Márinkou, že nám ta událost docela zkazila dovolenou. No uznejte, policie se nás vyslýchá, já jsem kupříkladu nebyl nikdy vyšetřován. Nikdy prosím. Taky jsem si mysleli, že si nás zavoláte už včera, abychom to měli za sebou. Takhle máme zkažený další den.“

Napadlo mě, že v případě pana Hromádky a jeho paní jde o dva  dny zkažené dovolené, kdežto v případě Magdaleny Outratové je dovolená pokažená celá. A to definitivně. To ale asi pana Hromádku nenapadalo.

Jeho výpověď opravdu, jak se mi alespoň zdálo, nepřinesla žádná nová fakta. Vypověděl, že Magdalenu viděli naposledy v pondělí ráno u snídaně. Na obědě ji nezahlédli a večeři šli brzy, v jídelně ještě skoro nikdo nebyl. Po večeři šli do svého apartmá, zvažovali, zda zajdou do baru na víno, ale pak se rozhodli jít brzy spát, usnuli asi v deset.

„A všiml jste si třeba, s kým se tady stýkala?“ snažila jsem se vytáhnout z něj další informace.

Pokrčil rameny a po krátkém zaváhání řekl: „Viděl jsem, že se ta děvčata bavila s těmi mladíky, co jezdí na těch prknech. Potom snad s těmi Němci. Víte, já jsem je moc nesledoval, nemám už na to věk, chápete? My jsme si sem s Márinkou přijeli odpočinout a kdepak nás napadlo, že se nám stane taková věc.“

Byla jsem znovu v pokušení mu říci, že zrovna jemu a jeho paní se toho tolik nestalo, ale pak jsem pokušení překonala. Stejně by mě nejspíš nepochopil.

 

Po panu Hromádkovi vplula do kanceláře jeho žena. Abych pravdu řekla, nepůsobila dojmem ženy, která má totálně zkaženou dovolenou. Spíš se ještě prohloubil můj dojem, který jsem z ní měla, když jsme se viděli včera při obědě v jídelně. A sice, že paní Hromádková je událostí, které je okrajově účastná, příjemně vzrušena. Bylo mi jasné, že když bude u kávy kamarádkám povídat, že byli s manželem na Kanárských ostrovech, tak je nijak zvlášť neohromí. Ale když jim bude moci říct, že se v hotelu kde bydleli stala vražda, ji osobně vyšetřovala  policie a k tomu ta mrtvá byla ta, co hrála v televizi v té reklamě… No to bude panečku téma k hovoru. Marie Hromádková bude hvězdou dámského  pravidelného úterního debatního kroužku v cukrárně U růžové myšky minimálně jedno odpoledne.

Jinak bohužel paní Hromádková nijak nedoplnila výpověď svého muže. Ano, šli brzy spát, jako ostatně každý den, oni se přijeli na dovolenou zrekreovat a ne se finančně a fyzicky zruinovat, přece jenom jsou důchodci, tak si nemohou všechno dovolit. Kdyby jim na dovolenou nepřispěl syn, tak by vůbec nemohli odjet. Zarazila jsem rozbíhající se proud slov pyšné matky Hromádkové na téma jejich Milánek, úspěšný podnikatel ve stavebnictví a  zeptala jsem se: „A podle vašeho názoru, ji mohl zabít kdo, paní Hromádková? Vy jste taková všímavá dáma, třeba vás něco napadlo.“

Trochu se zarazila a našpulila baculatou hubičku. Pak  jakoby v rozpacích propletla v klíně buclaté prsty a povídá: „Já si mladá paní myslím, že to udělal někdo z těch mladých.“  Povzdechla si a pokračovala: „Víte já jsem vám v tam té jídelně říkala, že jsou to takoví slušní hoši, to jistě jsou, ale já se nemůžu zbavit  dojmu, že to byl  ten Jirka. Oni se spolu dost bavili, viděla jsem je a taky jsme viděla,  jak spolu ten večer, bylo asi devět mluvili tady v hotelové zahradě, od nás z balónku od ložnice je na to místo hezky vidět. Je tam vysoká klec s andulkami a u ní taková lavice obložená těmi  modrými kachlíky. Na té seděl ten kluk a ona za ním přišla, něco mu vykládala. On jakoby vrtěl hlavou, ona pořád něco povídala, bohužel jsem nerozuměla ani slovo, je to přece jenom dost daleko. A pak mu něco podala. A víte co to bylo?“ otázala se mě s nádechem triumfu v hlase.

„To tedy opravdu nevím.“

„Já myslím, že to byly peníze.“ řekla vítězně a tváře jí ještě víc zrůžověly vzrušením.

„A proč si  myslíte, že to byly zrovna peníze?“

„No co by to tak asi mohlo být?“ řekla trochu dotčeně. „A vypadalo to jak bankovka nebo možná bankovky!“

Přeložila jsem to hned kapitánovi a ten se kupodivu netvářil ani dost málo překvapeně.  Povídá: „Zeptejte se jí, proč si myslí, že mu ty peníze dávala.“ Splnila jsme policistovo přání.  Paní se tvářila poněkud nadurděně:  „No co já vím, mladá paní? Od toho je přece policie,  aby to zjistila, ne?“ Když se ode mě na svoji řečnickou otázku odpovědi nedočkala, pokračovala: „Ale mě napadlo“ a udělala dramatickou pauzu, „že to mohlo být za drogy!“

„Aha a on jí něco dával?“

„No to jsem si tedy nevšimla, ale třeba jí dal něco už předtím, a ona mu teď už jen dávala peníze, ne? Nebo mu dlužila už delší dobu  a on ji nutil, aby mu zaplatila, takový drogový dealeři jsou hrozní, viděla jsem to v televizi!“

„No jo, ale proč by jí drogový dealer zabíjel? To přece nemá logiku?“

„Od takovejch lidí logiku nečekejte, mladá paní, to jsou gauneři první kategorie, od těch taky dál. Však jsme si s Jiřim říkali, kam jsme se to proboha dostali, to by tedy měl vědět ten pan Tischer, kam nás  ta jeho slavná cestovka zavezla. On se furt dělá jak se stará o ty nemocný děti no a vidíte…“

„Vidíte co?“ zeptala jsem se zvýšeným hlasem, protože jsem už nemohla  vydržet  příval nesmyslů z úst té bodré ženy.

„No já přece nic nevím, všechno už jsem vám řekla.“ ztratila najednou svoji bojovnost.

„Dobře paní Hromádková, tak já dopíšu, co jste mi řekla, vy mi to podepíšete a můžete jít.“

„Já  nic podepisovat nebudu, ledaže to o těch penězích tam psát nebudete. Já se nenechám nějakým gaunerem zabít.“ pravila rezolutně.

„Paní Hromádková, proboha jakým gaunerem?“

„No přece tím klukem, co mu ta holka dávala ty peníze.“ řekla dotčeně.

„A jak by se asi dozvěděl, že jste o něm řekla policii?“

„Třeba se nějak dostane k tomu mému protokolu… Mafie má přece prsty ve všem, to nevíte?“

Oznámila jsme kapitánovi s trochou nadsázky, že naše svědkyně nám nechce podepsat ani to že se jmenuje Marie Hromádková a je z Prahy-Libně.

Kapitán se ušklíbl, „Ale žádný strach, madam, však ona to podepíše. Řekněte jí, že když to neudělá, dám ji zajistit a zítra jí soudce odsoudí  na měsíc za pohrdání  policií. A řekněte, ať si nemyslí, u nás jdou tyhle věci velice rychle.“

„A to by šlo?“ Kapitán neodpověděl a opět se jen ušklíbl. Paní Hromádková těkala pohledem z jednoho na druhého a očividně nebyla ve své kůži.

„A to pohrdání policií je fakt trestný čin?“ nedala jsem se jen tak odbýt.

„No, tak úplně přesně to formulováno není, ale kdyby tomu tak bylo ani trochu bych se nezlobil.“

„Aha…“ odpověděla jsem inteligentně, protože jsem z toho nebyla moc moudrá. Současně mě napadlo, že paní Hromádková je už třetí svědek, kterému musí kapitán hrozit odvedením na stanici jenom proto, aby něco řekla nebo podepsal.  Taky mě jsem si říkala, co jen  to mým milým Čechům dává tu sílu vzdorovat policejní zvůli? Asi to, že jsme v cizí zemi a mým krajanům  je jasné, že se jim toho dohromady moc stát nemůže. A dodala jsem: „Já to tedy paní Hromádkové vysvětlím.“

„To bude prima, madam.“ řekl už skoro zvesela kapitán.

Asi jsem celou situaci milé paní opravdu náležitě vysvětlila, protože nakonec protokol podepsala jen s tlumeným brumláním a ve spěchu se odkolébala  z místnosti.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 14

Tenerife, 27. října, středa

 

Moře, moře, moře...

Ráno jsem byla v hotelu Tenerife Mar přesně dle dohody. Tedy v devět hodin ráno. V kanceláři zástupce ředitele čekala káva a kapitán Rodríguez bez známek stop únavy.

„Děkuji madam, že jste zpracovala ty překlady, velmi mi to pomohlo.“

„Není zač kapitáne. Jaký je program pro dnešní den?“

 „Oba víme, že je zač poděkovat madam. Abych pravdu řekl, trochu jsem čekal, že k nám zavolá váš manžel, řekne, co si to dovolujeme k jeho ženě a my dva už se neuvidíme.“

„To, že vám pomáhám, je moje věc a ne manželova, kapitáne. Jak tedy vidíte dnešní program?“

„Čeká nás ještě vyslechnout osm lidí. To bychom s trochou štěstí  měli zvládnou do oběda. Možná, že si některé z těch, které už jsme vyslechli, pozvu ještě na stanici, k doplnění výpovědi. Nejraději už dnes odpoledne nebo zítra ráno. Na zítřek nám zůstanou také Kolářovi, včera  ráno před šestou, ještě před tím než se našlo tělo,  vyrazili  na dvoudenní výlet na La Palmu. Máme málo času, dnes je středa a v neděli většina z Čechů odjíždí domů. Pokud budu chtít  někoho zadržet, musím mít velmi dobré důkazy pro to, abych dostal podepsané povolení na uvalení vazby. Odpoledne by taky měli být definitivní závěry z patologie, tak uvidíme.“

„Jsou nějaké pochybnosti o důvodu smrti?“ nedala mi zvědavost.

„To snad ani ne, ale myslím, že ta dívka byla zabita jinde a tam ji někdo jen uklidil. Jistotu ale nemám. Jen pro pořádek… Nemusím vám doufám madam připomínat, že to co v této kanceláři uslyšíte, je po dobu vyšetřování důvěrné.  Nezapomeňte prosím, že zatím nemůžeme z okruhu podezřelých vyloučit nikoho.“

„Javohl, Herr kapitan.“ odvětila jsem řízně a očekávala jeho reakci.

„To jsem rád, že si rozumíme, madam.“ odvětil roztomile.

 

Vzápětí se ozvalo hlučné zaklepání na dveře. A aniž by kdokoli z nás řekl dále, do místnosti vstoupil mladý vysoký muž, za ruku vedl drobnou tmavovlásku.

„Dobrá den,“ spustil suverénně špatnou angličtinou, „já a moje žena budeme tady spolu s vámi mluvit. Ona je nemocná a budeme spolu tady.“ bez vyzvání si podal židli a mladou ženu si posadil na klín.

Beze slova jsme na sebe s kapitánem pohlédli. Věděla jsem, že nerozumí anglicky, ale tady nebylo třeba slov. Už jsem se nadechovala, abych nějak  situaci  vyřešila, ale kapitán Rodríguez mě předešel. Rychlou, kulometnou a velmi hlasitou španělštinou sdělil překvapenému páru, že se mají okamžitě zvednou, jít za dveře, zaklepat a potom po jednom vyjít dovnitř. Pak dodal ještě něco dost nevybíravého o způsobech a inteligenci mladého muže, který byl očividně tím hlavním ve dvojici. A nakonec, už klidněji  dodal: „Přeložte jim to madam, prosím.“

„S radostí pane kapitáne.“ a tlumočila jsem doslova řeč rozčileného důstojníka.

Dívka zrudla, jejího partnera se kapitánova slova jak se mi zdálo zas tolik nedotkla.

„To nemyslí snad vážně, abychom šli zpátky za dveře, ne? Že to je nějakej fór? Proč by tady Jituš se mnou nemohla zůstat?“ řekl a svůj projev doprovodil hlasitým hehehe.

„A proč vy by jste nemohl jít ven a nechat napřed mluvit svoji ženu?“ řekla jsem jízlivě.

„Řekněte mu,“ přerušil mě stále rozzlobený kapitán,“že když se mu to nelíbí nechám ho předvést na stanici a klidně v poutech, když bude třeba. No přeložte mu to.“ řekl netrpělivě, když viděl, že trochu váhám.

 Po tom, co jsem jim tlumočila kapitánova slova se oba trochu váhavě zvedli, jakoby stále čekali, že je někdo ujistí, že to byl jenom vtip a že si mají klidně udělat pohodlí a vyšli ven z kanceláře. Chvíli bylo za dveřmi ticho, pak bylo slyšet nezřetelný hovor.

„Jsem zvědavá, kdo přijde první.“ prohodila jsem. Kapitán neodpověděl, jen si popotahoval knír.

 

Ozvalo se zaklepání a pak váhavě do místnosti vstoupila  Jitka Slámová, novomanželka. „Myslel jsem si, že pošle tu ženskou.“ řekl kapitán, „Je to zbabělec.“

„Třeba jí chtěl dát přednost.“ špitla jsem.

„Madam….“ řekl kapitán a jeho výraz hovořil za vše.

Navázat kontakt s mladou ženou nebylo snadné, jako by bez svého suverénního muže ztratila tvář a odvahu. Na moje otázky odpovídala tak potichu, že jsem se jí musela ptát dvakrát i třikrát.

Ne, ona nic neví, hned druhý den po příjezdu se hrozně spálila, on sice René  říkal, že když se pořádně namaže, nemůže se jí nic stát, ale nějak to nepomohlo. Taky se jí  udělalo špatně, snad z jídla nebo z čeho. Tak skoro vůbec nevychází z pokoje.

„A co večer,“ dotírala jsem, ani mi kapitán nemusel radit, na co se mám  ptát, „večer ven chodíte?“

„Ne taky ne, já chodím brzo spát, bolívá mě hlava, tak si většinou vezmu nějakej prášek a zaspím to.“

„A váš manžel je pořád s vámi?“

„To jak kdy, opalovat se moc nechodí, taky se spálil, ale ne tolik jako já. Ale večer si někdy zajde do baru v hotelu, oni jsou tady taky Češi, jezdí tady na surfech, tak s těma si chodí pokecat. On je René moc oblíbený, je s ním hrozná legrace. Vážně. My se spolu pořád něčemu smějeme.“

Tak nějak jsem dost dobře nemohla strávit novomanžela, který na svatební cestě odchází večer od své nemocné ženy, aby se pobavil v baru. Ale jí to asi připadalo celkem normální. No, jejich problém.

Po své ženě vstoupil do místnosti René Sláma.

„No snad se tolik nestalo, když jsme chtěli být s Jituš spolu, ne? My jsme na svatební cestě, tak je snad jasný, že chceme být spolu ne? Nemusel se přece ten policajt tolik rozčilovat, ne? Mohl to říct v klidu.“ Začal mi hned ve dveřích vysvětlovat.

„Posaďte se prosím.“ vybídla jsem ho. Ale stejně až v okamžiku, kdy už se stejně usadil na židli. Ruce vrazil do kapes plátěných kalhot, což  mi v jeho pozici připadalo poněkud nepohodlné a podíval se na mě, pak na kapitána a zacukalo mu pravé oko.

„Takže o co teda jde?“ řekl a zahihňal se. V průběhu našeho dialogu jeho hehehe doprovázelo každou druhou větu. René Sláma byl chudák jeden velký komplex méněcennosti. Proto ta okázalá suverenita, manželka na klíně a hahaha, já jsem v pohodě. No a asi ho doma moc nevycepovali, vsadila bych se, že mlaská při jídle a možná že i jí s otevřenou pusou.

            Po formalitách jsem rychle začala klást otázky dle kapitánovi předlohy. Ale hned druhý dotaz vyvedl pana Reného z míry. „Znal jste tu zavražděnou dívku?“

            „Ne, vlastně ano, vlastně ne. Totiž….“

            „Totiž co?“

            „My jsem spolu chodili…“

            „Vážně?“ nedokázala jsem zvládnout pochyby ve svém hlase.

            „Na základku, do školy.“

            „Kde?“

            „Ve Zlatém Brodu, já jsem tam bydlel. Ona taky.“

            Sdělila jsem kapitánovi, že ten sympatický chlapec znal zavražděnou. „Zeptejte se  ho, jestli se s ní potom ještě stýkal.“ řekl kapitán.

            Když jsem položila tuto otázku, pan Sláma zrudl a chvíli neodpovídal.

            „Já pracuju v jedné reklamce, Bastien+Bastien, to asi znáte, ne?“ řekl a zdálo se jakoby se mu vracelo sebevědomí.

            „A jak to souvisí se slečnou Outratovou?“

            „Dělám tam admina, to asi nevíte co znamená, že? To je správce sítě. Někdy taky vypomáhám v dépétéčku. To asi taky nevíte, co znamená, že?“ očividně se mu vracela dobrá nálada.

            „Ale ano, děláte grafiku,“ neudržela jsem se  a v duchu si pomyslela, že asi pomocné práce. „Spíš by mě zajímaly,“ pokračovala  jsem, „vaše kontakty se slečnou Outratovou.“

            „Dělali jsem pro pivovar  Godhart reklamu na pivo, byla moc úspěšná. No, Magdu  jsem zahlédl už na castingu, ona mě teda hned nepoznala, říkal jsem jí, že se u šéfa přimluvím, a taky tu roli dostala.“

            „Myslela jsem si výběr herců si řídí režisér spotu a ne šéf agentury.“

            „No jak kdy…“ odvětil neurčitě. „Vy děláte něco v reklamě?“

„Ani ne. A potom jste se s Magdalenou vídali dál?“

Vytáhl ruce z kapes, prohrábl si husté vlasy a pak si začal  vytahovat klouby na ruce. Jeho aktivitu doprovázely hlučné praskavé zvuky. Kapitán Rodríguez vzhlédl. „Potřebujete nějak pomoci, madam?“ zajímal se.

„Doufám, že to zvládnu, díky.“ odpověděla jsem.

Na konec z Reného Slámy vylezlo, že se pokoušel s Magdalenou navázat bližší kontakt, ale bezvýsledně. Jak jsem si domyslela, ta velmi rychle odhadla, že jeho kontakty a vliv jsou nulové a o další styky nejevila zájem. Ale snad proto, že se znali od dětství, zdůvodnila svůj nezájem tím, že má René před svatbou a ona mu nemůže rozbít kvalitní vztah. Tak mi to aspoň pan Sláma nadiktoval do protokolu.

Když jsem se večer  při překladu  zamyslela nad slovy „řekla, že mi nechce rozbíjet kvalitní a perspektivní vztah“ usoudila jsem, že Magdalena vůbec nemusela Reného odbýt tak elegantně,  jak tvrdil. Pravděpodobně ji to vůbec nenapadlo. To René si  odmítnutí osladil sám pro sebe milosrdnou lží. A v okamžiku, kdy mi ji říkal, jí už nejspíš i sám věřil.

Dále René tvrdil, že ten večer s Magdalenou vůbec nemluvil, jenom hrál se Šárkou Vyšíkovou v baru kulečník a potom šel za manželkou do bungalovu spát.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 13

Po příchodu domů jsem nejdřív ze všeho dlouze sprchovala. Sever Tenerife, na kterém žijeme bývá většinou  chladnější. Zvlášť teď v říjnu  se k večeru často ochladí, ale dnes mi připadalo, že žiju spíš v Karibiku než na ostrově věčného jara, jak je náš ostrov vzletně nazýván v turistických průvodcích.

Domy v našem městečku stojí z převážné většiny kopcovitých pozemcích. Některé zahrady tvoří jen jedna terasa, jiné  se rozkládají až na třech úrovních. Z oken  domu máme  výhled na moře a stráň, na které roste na malých úzkých terasách víno. Vždycky obdivuju lidi, kteří ošetřují révu nebo trhají hrozny na strmém srázu nad mořem a pohybují se při tom po úzkých stezkách a schodištích ve skále. Z druhé strany domu je malé patio, ohraničené zdí terasy pozemku nad námi. Ta zeď je porostlá bungavílií a nějakou krásnou popínavou rostlinou, kterou neumím pojmenovat. Kvete bíle a květy navečer silně voní. V tomhle patiu sedáváme s Markusem večer, když od moře fouká studený vítr nebo někdy v poledne, protože je tam vždycky příjemný stín.

Ale dnes jsem si sedla na přední terasu, zapnula notebook a začala překládat. Až po půl hodině práce jsem si vzpomněla, že mám chuť na kávu. Chuť jsem zahnala a pokračovala v práci, protože mi už zbývaly necelé dvě hodiny než přijede hlídka, kterou kapitán Rodríguez vysílá pro přeložené protokoly.

Když jsem byla v soustředěná a překlad mi začal jít od ruky, zazvonil telefon. Volal Markus. Vždycky mi takhle navečer volá, když nejsme spolu.

„Nazdar, jak se máš?“ Markus není zrovna lyrik, žádné berušky ani kočičky od něho nečekejte. Ale mě to tak vyhovuje, já na řeči moc nedám. Zažila jsem u svých kamarádek několik princů z pohádky co se napřed mohli umiláčkovat, a pak když jejich milá dostala chřipku a teklo jí z nosu, kvapně se balili, protože to bylo tak neestetické.

„No docela jo, ale teď spěchám. Mám práci.“

„Jakou práci? Tobě se něco stalo? Kde jsi? Co se děje?“ začal mě zasypávat otázkami.

„Nic se neděje. Prostě musím napsat nějaký překlad a spěchá to.“

„Jaký překlad prosím tě? Od kdy ty děláš překlady?“

Rezignovala jsem. Bude rychlejší mu vysvětlit situaci. „Ráno mě volala policie, že se tady v jednom hotelu stala vražda. Zabili nějakou Češku, podezřelí jsou taky Češi a nikdo z nich neuměl španělsky a ten policajt je nemohl tím pádem vyslýchat. A tak chtěli abych tam jela a dělala mu tlumočníka“

„Co je to za nesmysl? Snad tady mají nějakého zástupce cestovní kanceláře ne? Proč jsi tam musela jet ty?“

Teď jsem si ovšem nemohla odpustit malé rýpnutí. „No protože si na mě vzpomněli, jak jsi mě všem těm policajtům představoval na té fiestě a jak jsi jim dával dary, aby na mě byli hodní, víš?  A taky jsem musela do márnice s kamarádkou té zavražděné, kvůli identifikaci.“ fňukala jsem.

No, zase jsem se spletla. Markus, místo aby mě jak jsem očekávala litoval, že jsem  měla těžký den, začal místo toho zuřit.

„Já okamžitě zavolám tomu idiotovi, jak se ten jejich velitel jmenuje, ať tě nechají na pokoji, že nemají právo moji ženu obtěžovat…“

Teď jsem se ovšem naštvala zase já: „Jak to myslíš, že tam zavoláš, to si myslíš, že se o sebe neumím postarat, nebo co? To jsem jim snad mohla říct i sama ne? Ať tě ani nenapadne někam volat! Jestli to uděláš, tak se sbalím, odjedu odsud a jezdi si sem sám. Přece mi nemůžeš udělat takovou ostudu, jakože  to za mě budeš  řešit?!?“

Na chvíli bylo ticho.  „A co tedy chceš, abych udělal?“

„Nic, jenom mě můžeš politovat jaká jsem chudera, že jsem strávila den výslechama podezřelejch turistů.“

„Aha, tak to jo. Jsi chudinka. Ale tebe to myslím i docela bavilo, ne?“

„Jak tě to mohlo napadnou, bylo to úmorný. A hlavně teď musím dodělat ty překlady, přijede si pro ně v deset hlídka.“

„Tak to jo, ty moje policejní čekatelko, to tě musím nechat. Tak mi zavolej, až to budeš mít hotové, jo?“

„Zavolám, určitě.“

Když jsem se po tom vyrušení znovu zabrala do práce, blesklo mi hlavou, že má ten Markus snad pravdu. Opravdu mě bavilo hrát si na detektiva.

 

 Věra Michalová vstávala těžce. Jak by ale sama řekla, co chcete po pětasedmdesátileté ženské s totální endoprotézou kyčle. Vstávala těžce, ale jako každé ráno patnáct minut cvičila. Dřív si dělávala legraci, že cvičí aby měla stále ohebné a sexy tělo. Teď už si jen v duchu říkala, že cvičí proto, aby to tělo tolik nebolelo.

Věra Michalová byla herečka a dlužno podotknou, že uznávaná a stále aktivní herečka. V mládí se záhy zbavila rolí naivek, protože popravdě řečeno, byla všechno jen ne naivní. Její zlatá éra nastala mezi čtyřicítkou a šedesátkou, tedy v době, kdy se některé její kolegyně zoufale přehrávaly z rolí princezen do rolí dobrotivých matek nebo rovnou stařen. Věra Michalová dobrotivé matky hrála nerada. Její parádní rolí v divadle byla lady Mackbeth, královna v Hamletovi nebo postavy statkářek v Čechovových hrách. V televizi skvěle ztvárnila pohanku Drahomíru v dramatu o životě svaté Ludmily. Filmových rolí měla málo, daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Do filmu své doby se nehodila, byla příliš pánovitá, příliš pohrdavá, příliš svá. Role pro takové dámy ve filmovém průmyslu reálného socialismu bývalého Československa prostě nebyly. A hrát bodré ženy z lidu? No promiňte, to Věra Michalová opravdu nemohla. Jen pro ilustraci dodejme, že její  nejúspěšnější filmová role byla zlá královna v Pohádce o Sněhurce.

V životě měla Věra Michalová všeho vrchovatě. Štěstí i neštěstí.  První manžel, o mnoho let starší známý meziválečný divadelní režisér, sedm let po sňatku zemřel, ale zanechal Věře  krásný byt na Václavském náměstí,  chatu v Jevanech  a už v té době  mimořádně cennou sbírku moderního umění, kterou tvořily převážně obrazy jeho přátel. Druhé manželství s kolegou, velmi populárním hercem, se moc nevydařilo a korunoval je rozchod, manžel se odebral do náruče společné velmi mladé kolegyně. Věra z divadla, ve kterém všichni  působili, odešla ještě před koncem sezóny. A tehdy právě začala její nejúspěšnější profesionální léta. V novém divadle poznala i nového partnera, opět režiséra, tentokrát ovšem o dvanáct let mladšího. Jeho nabídku k sňatku odmítala dva roky. Pak ale, navzdory závistivým řečem, které šířily především kolegyně, které už víc než divadlo zajímalo zavařování višní a meruněk pro vnoučata a drby v šatně, si Jaromíra Bočka vzala. A žili spolu šťastně. Až, jak se v pohádkách říká, do smrti.

Věra Michalová potáhla z cigarety, kterou si vždycky po zdárně absolvovaném cvičení dopřála. Z knížky, která ležela na nočním stolku vytáhla fotografii mírně se usmívajícího  muže v brýlích, sedícího u psacího stolu. A jen lehounce ukazováčkem  pohladila tu tvář na fotografii, kterou už čtyři roky tak silně postrádala.

Pak  vstala, narovnala se, vytáhla kosmetickou taštičku a začala se líčit.

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017