Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 16

Z přístavu Puerto Mogán na Gran Canaria.
Tahle loď byla na prodej a můj muž ji chtěl hned koupit. Naštěstí jsme odjeli domů bez lodě...

Po Hromádkových byli na řadě Vránovi. Napřed vstoupil do kanceláře pan docent a otázal se, zda budeme chtít raději vyslechnout napřed jeho ženu a potom jeho nebo naopak. Kapitán řekl, že je mu to jedno. Takže jsme se s panem docentem dohodli, že napřed přijde jeho žena a potom on.

Paní doktorka Vránová byla navzdory tomu, že na Tenerife trávili již víc jak šest týdnů poměrně bledá dáma. Byla to hnědooká hnědovláska s rovnými vlasy po ramena, uprostřed rozdělenými pěšinkou. Měla střední, trochu beztvarou postavu, hezký úsměv a působila poněkud plaše. Ten trochu nijaký dojem z její osoby se rozplynul když promluvila, měla krásný, překvapivě hluboký a velmi melodický hlas.

„Ráda bych se vás zeptala, paní Vránová, zdali jste znala slečnu Outratovou.“ položila jsem otázku.

Paní Vránová trochu zvedla ramena jakoby v tichém nesouhlasu: „Vlastně ani ne, byla ubytovaná v tomto hotelu. Jinak nevím, co bych řekla.“

„Myslela jsem, jestli jste si všimla s kým se tu stýkala, jak se vám jevila, zda jste ji znala už před příjezdem sem?“

„Pokud vím, tak tu byla s kamarádkou, bohužel nevím, jak  se jmenuje. Viděla jsem ji bavit se s tou mládeží na surfech. Z těch znám Honzu Brouma,  Marka Vašáka a Jirku Voznicu. Jsou to spolužáci, přednášela jsem jim dějiny umění. Zvlášť Marek je talentovaný a schopný kluk. Honza se trochu fláká, myslím, že ho škola i baví, ale moc se neučí. Marek ví co chce a od kolegů vím, že má skvělé nápady. Jirka je takový průměr, ale není hloupý. Ani jsem si nevšimla, jestli někomu z nich dávala přednost. Ono mi spíš připadalo, že to není společnost pro ni, jestli mi rozumíte?“

„Zkuste mi to trochu přiblížit.“

Paní Vránová se unaveně usmála: „Ta dívka byla podle mého názoru ten typ, co se chce bavit, chodit do drahých restaurací a utrácet v obchodech. A ne ráno vyjet v otřískaném autě z půjčovny, hlídat, kdy půjdou vlny a pak se večer vrátit večer utahaná, dát si pivo a jít spát, jak to ta děcka tady dělají.“ Odmlčela se, ale pak pokračovala: „Ptala jste se jak se mi jevila. Já vlastně ani nevím, byla to prostě slečna, která tu s námi byla v hotelu, nevím, co víc bych řekla.“

„Mohla by jste mi tedy ještě říci, co jste dělala  ten večer, co se stala ta vražda?“ 

„Máme tu s manželem pronajaté auto a byli jsme na výletě v horách. Já jsem fotosenzibilní a tak netrávíme moc času u moře nebo u bazénu. Navečeřeli jsme se po cestě, ono když jste tu delší dobu tak už vám to jídlo trochu, jak bych to řekla… Leze krkem, jak se říká, je to pořád to stejné dokola. Večer jsme se rozdělili, manžel zůstal v hotelu, pokud vím tak seděl s Kolářovými, to jsou lékaři s Prahy a s Martinem Kohoutem a jeho ženou. Martina muž učil a vždycky ho moc chválil, že z něj určitě něco bude. Zdá se, že se nespletl. Mě pozvali zase moji žáci, jeden z nich slavil narozeniny, šli jsme do restaurace u starého přístavu. Bylo to prima, docela jsem se bavila,“ řekla a trochu se usmála. „Pak se ale Blance udělalo špatně, tak jsem zavolala taxi a jela s ní do hotelu.Oni hoši jsou zábavní, ale že by někoho z nich napadlo Blanku doprovodit, to ani náhodou, džentlmeni to zrovna nejsou.“

„A kdy jste asi přijely do hotelu?“

„Okolo půlnoci, přesně to nevím, já nenosím hodinky.“

„Doprovodila jste Blanku do pokoje?“

„Navrhla jsem jí to, ale nechtěla. Takže jsem šla spát.“

„Do baru za manželem jste nešla?“

„Ne, bolela mě z toho kouře hlava, chtěla jsem si jít hned lehnout.“

Nic jiného jsem se už od paní Vránové nedozvěděla. Svoji ženu vzápětí vystřídal docent Vrána. Muž středního věku i postavy, na nose brýle, vlasy na temeni měl znatelně prořídlé. Na rozdíl od své ženy byl opálený. Pokud bych nevěděla, že přednáší na vysoké škole, byla bych na první pohled na rozpacích, kam ho zařadit. Ale podobně jako u jeho ženy se poněkud matný dojem z jeho osoby zostřil, když promluvil. Měl příjemný hlas, mluvil  spisovně a precizně vyslovoval. Bylo jasné, že si na svém mluveném projevu zakládá. Jenom mi byl z nějakého nedefinovatelného důvodu  méně sympatický než jeho paní.

Řekl, že večer strávil s manželi Kohoutovými a Kolářovými v hotelovém baru. Proti svému zvyku toho večer víc vypil. Do bungalovu přišel asi v jednu hodinu v noci, jeho žena už ležela, bolela ji hlava. Také  není zvyklá pít, po jeho příchodu šli hned spát.

 

Když vstoupila do místnosti paní Březinová, údivem jsem zamrkala. Paní Březinová byla moje spolužačka z gymnázia Laďka Hnátková. Abych pravdu řekla, nebyly jsme zrovna kamarádky. Jak mě uviděla, vykulila oči a pak zahalekala: „Páni, Zuzko, co tady děláš?“

„No, pomáhám policii, protože prý nikdo z vás neumí německy nebo španělsky.“

„Jó, tys byla holka šikovná, učila ses jazyky. Ale já prd, ja gavarim němnožko pa ruski a ináč nic.  A ty seš tady jako na dovolené nebo co?“

„Máme  tady na Tenerife dům. Poslyš, Laďko, policie potřebuje vědět….“

„Jó? Ty sis vzala Španěla? Tys byla vždycky na ty jižní typy. Mě se nelíběj, přijdou mi takový umaštěný.“

„Vzala jsem si Němce. Znala jsi…“

„Jé, škopčáka? Nějakýho prachatýho a starýho, že jo? A víš, že do tebe bych nikdy neřekla, že si vezmeš pracháče? Vždycky ses tvářila, že tobě jde o čistou lásku a tak. No jo, ale prachy jsou prachy co?“

Kapitán Rodriques už začal jevit známky neklidu, protože bylo  zřejmé, že předmětem našeho  hovoru není vražda, která se udával včera v noci v hotelu a tak jsme se snažila brebentící spolužačku usměrnit: „Koho jsme si vzaly, můžeme probrat později. Teď se potřebuju zeptat, jestli jsi znala Magdalenu Outratovou.

„Neznala, s kurvama se nekamarádím.“ zaznělo rezolutně.

„Proč myslíš, že byla kurva?“

„Stačilo se koukat jak se natřásá před chlapama. Jedna taková mi přebrala Láďu, takový já dobře znám.“

„Láďu?!? Tak ty sis vzala  Březinu?“ došlo mi. Láďa Březina byl největší pitomec v našem ročníku. V hlavě prázdno, rozmazlený od maminky až hrůza. Při řeči prskal a už v osmnácti měl dvacet kilo nadváhy, samé prvotřídní sádlíčko. Jak jsem později pochopila, Laďka nebyla tak padlá na hlavu, aby šílela po školním outsiderovi, ale vše se změnilo ve  chvíli, kdy maminka Březinová  v rámci restitucí zdědila šest činžáků na Vinohradech, kde míval Ládínkův dědeček vyhlášené řeznictví.

„Heleď, Hnáto,“ uklouzla mi mimoděk Laďčina přezdívka, „já má seznam otázek, které ti musím položit a tvoje odpovědi potom zaprotokolovat, chápeš?“

„Jo, tak jo, ale potom si dáme kafe a bude mi vykládat co máš za sebou.“ řekla dychtivě, skoro se mi zdálo, že přeslechla i přezdívku, kterou na škole nesnášela.

„No uvidíme, jak mi to bude časově vycházet. Takže, Magdalenu Outratovou jsi znala?“

„Už jsem ti říkala, že ne, ale že moc dobře znám podobný…“

„Jo, tak jo, skočila jsem jí rychle do řeči, a takže co jsi dělala včera, vlastně předevčírem večer?“

„Včera, předevčírem i předpředevčírem jsem uložila Ládínka do postele, četla jsem detektivku a pak šla spát.“ odsekla Laďka.

„Jo? Ládínka? Já jsem myslela, že ti ho přebrala nějaká…“

„Velkýho Ládina jo, ale zůstal mi malej, ne? Ty nemáš děcka?“ sondovala.

„Ne, ne nemám. Dobře, takže v den vraždy jsi tu Outratovou neviděla?“

„Ty seš fakt chytřejší, než jsem si myslela! Mě uplet Láďa fakana hned, ale ty by ses s děckama neotravovala, že jo? Předpokládám, že ten tvůj helmut má aspoň tři z prvního manželství, že jo?“ vyptávala se Laďka Hnátková, provdaná a rozvedená Březinová a  oči jí    svítily.

Pochopila jsem, že o vraždě české modelky nemá moje spolužačka ani ponětí a zřejmě ji smrt nějaké neznámé osoby vůbec nezajímá, zato intimní podrobnosti ze života bývalé spolužačky, to bylo něco jiného. Najednou jsme měla chuť říct kapitánu Rodriquesovi, že končím, že nemám chuť vysvětlovat  bývalé spolužačce, že děti nemáme, protože je mít nemůžeme, Že jsem s Markusem ne pro peníze, ale proto, že je to první muž v mém životě, kterého miluju tak, že i po několika společně strávených letech  vstávám ráno v pět abych se s ním mohla  rozloučit, když odjíždí na letiště. U mých předchozích známostí totiž ochota k oběti, kterou je pro mě ranní vstávání, skončila nejpozději po šesti měsících  vztahu. A to, že mám někoho tak ráda, že mi spoustu věcí, které pro něho dělám, nepřijde za těžko ani po několik letech, mě stále naplňuje údivem a taky vděčností k osudu, který způsobil, že jsem takového muže potkala. Mám ale obavu, že tohle by Laďka nepochopila.

„Laděno, pochop, policie potřebuje vědět, jestli nemáš nějaké důležité informace, které by pomohly odhalit pachatele té vraždy. Neviděla jsi třeba něco, co by policii mohlo pomoci?“

Laďka pohlédla trochu bokem na kapitána, ale nezdálo se, že by jeho osoba mohla inspirovat její výpověď.

„Myslela jsem, že bych tu mohla potkat nějakýho chlapa, třeba i s děckem, ale tady jsou všichni spárovaný. Ten tvůj, nemá třeba nějakýho zazobanýho kamaráda?“

„No já se zeptám. A nejlépe, aby  byl tak přes sedmdesát, to aby brzy umřel a byl odněkud ze Sudet, aby mluvil česky, že jo?“ neodpustila jsem si ironii, protože jsem usoudila, že se od Laďky opravdu nic nedozvím.

„Asi trochu blbost, že jo? Chichichi… Ale počkej, já jsme tu tvoji Outratovou nebo jak se jmenovala viděla… A myslím, že to bylo ten večer, co ji zabili. Mohlo být tak  deset, vyšla z bungalovu, my jsme měli vchody naproti sobě. Myslela jsme, že půjde směrem k hlavní budově, do baru nebo ven, ale ona  šla směrem dozadu, nechápu co tam hledala.“

„Jo, a šla sama?“

„Nikoho jsem neviděla. A bylo mi to trochu divný, kam si to nese, protože  byl nějakej zábavnej večer a většina lidí byla v baru tady v hotelu.

„A jak to, že jsi ji viděla? Říkala jsi, že jsi četla detektivku.“ zeptala jsem se trochu nedůvěřivě

„Seděla jsem na balkónku  a kouřila. Vevnitř kvůli Ládinkovi nemůžu, chápeš?“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017