 |
| Kanárské ostrovy jsou plné hotelů pro zmrzlé Evropany... |
„Koho máme teď na řadě, pane kapitáne?“ zeptala jsem
se. Kapitán, který si stále dělal nějaké poznámky, ke kterým jsem bohužel
neměla přístup, po mě trochu podrážděně loupl očima. „Myslel jsem, že jsme si
to už řekli, madam“.
„Tak to jsem asi zapomněla, pardon.“ řekla jsem
zatvářila se zkoušeně, protože jsem
později hodlala vyzvídat, zda-li už má svůj tip na pachatele a nechtěla
jsme ho předem popudit. Jak jste asi pochopili, zalíbilo se mi hrát si na
vyšetřovatele.
Do místnosti vešel můj známý z hotelové jídelny
pan Hromádka. Pozdravil a trochu plaše pohlédl na kapitána Rodríqueze. „Chtěl
jsem se zeptat, jestli si nás se ženou chcete vyslechnout každého zvlášť nebo
dohromady.“
Přeložila jsem kapitánovi otázku. Podíval se na mě
trochu nepřítomným pohledem. „Samozřejmě zvlášť, madam. I když v tomto
případě to bude celkem jedno, oni toho asi moc neví. Řekněte, že zvlášť.“
Měla jsem pocit, že pan Hromádka nemá velkou radost,
že budou muset jednat s policií bez
opory manželky. Pokýval hlavou a řekl: „Dobře, tak já to jen vysvětlím ženě a jsem vám k dispozici.“
Za chvíli se vrátil a posadil se na židli.
Ještě než jsem mu stačila položit připravenou
otázku, začal sám. „Víte říkali jsme si s Márinkou, že nám ta událost
docela zkazila dovolenou. No uznejte, policie se nás vyslýchá, já jsem
kupříkladu nebyl nikdy vyšetřován. Nikdy prosím. Taky jsem si mysleli, že si
nás zavoláte už včera, abychom to měli za sebou. Takhle máme zkažený další
den.“
Napadlo mě, že v případě pana Hromádky a jeho
paní jde o dva dny zkažené dovolené,
kdežto v případě Magdaleny Outratové je dovolená pokažená celá. A to
definitivně. To ale asi pana Hromádku nenapadalo.
Jeho výpověď opravdu, jak se mi alespoň zdálo,
nepřinesla žádná nová fakta. Vypověděl, že Magdalenu viděli naposledy
v pondělí ráno u snídaně. Na obědě ji nezahlédli a večeři šli brzy,
v jídelně ještě skoro nikdo nebyl. Po večeři šli do svého apartmá,
zvažovali, zda zajdou do baru na víno, ale pak se rozhodli jít brzy spát,
usnuli asi v deset.
„A všiml jste si třeba, s kým se tady stýkala?“
snažila jsem se vytáhnout z něj další informace.
Pokrčil rameny a po krátkém zaváhání řekl: „Viděl
jsem, že se ta děvčata bavila s těmi mladíky, co jezdí na těch prknech.
Potom snad s těmi Němci. Víte, já jsem je moc nesledoval, nemám už na to
věk, chápete? My jsme si sem s Márinkou přijeli odpočinout a kdepak nás
napadlo, že se nám stane taková věc.“
Byla jsem znovu v pokušení mu říci, že zrovna
jemu a jeho paní se toho tolik nestalo, ale pak jsem pokušení překonala. Stejně
by mě nejspíš nepochopil.
Po panu Hromádkovi vplula do kanceláře jeho žena.
Abych pravdu řekla, nepůsobila dojmem ženy, která má totálně zkaženou
dovolenou. Spíš se ještě prohloubil můj dojem, který jsem z ní měla, když jsme
se viděli včera při obědě v jídelně. A sice, že paní Hromádková je
událostí, které je okrajově účastná, příjemně vzrušena. Bylo mi jasné, že když
bude u kávy kamarádkám povídat, že byli s manželem na Kanárských ostrovech, tak
je nijak zvlášť neohromí. Ale když jim bude moci říct, že se v hotelu kde
bydleli stala vražda, ji osobně vyšetřovala
policie a k tomu ta mrtvá byla ta, co hrála v televizi
v té reklamě… No to bude panečku téma k hovoru. Marie Hromádková bude
hvězdou dámského pravidelného úterního
debatního kroužku v cukrárně U růžové myšky minimálně jedno odpoledne.
Jinak bohužel paní Hromádková nijak nedoplnila
výpověď svého muže. Ano, šli brzy spát, jako ostatně každý den, oni se přijeli
na dovolenou zrekreovat a ne se finančně a fyzicky zruinovat, přece jenom
jsou důchodci, tak si nemohou všechno dovolit. Kdyby jim na dovolenou nepřispěl
syn, tak by vůbec nemohli odjet. Zarazila jsem rozbíhající se proud slov pyšné
matky Hromádkové na téma jejich Milánek, úspěšný podnikatel ve stavebnictví
a zeptala jsem se: „A podle vašeho
názoru, ji mohl zabít kdo, paní Hromádková? Vy jste taková všímavá dáma, třeba
vás něco napadlo.“
Trochu se zarazila a našpulila baculatou hubičku.
Pak jakoby v rozpacích propletla
v klíně buclaté prsty a povídá: „Já si mladá paní myslím, že to udělal
někdo z těch mladých.“ Povzdechla
si a pokračovala: „Víte já jsem vám v tam té jídelně říkala, že jsou to
takoví slušní hoši, to jistě jsou, ale já se nemůžu zbavit dojmu, že to byl ten Jirka. Oni se spolu dost bavili, viděla
jsem je a taky jsme viděla, jak spolu
ten večer, bylo asi devět mluvili tady v hotelové zahradě, od nás
z balónku od ložnice je na to místo hezky vidět. Je tam vysoká klec s
andulkami a u ní taková lavice obložená těmi
modrými kachlíky. Na té seděl ten kluk a ona za ním přišla, něco mu
vykládala. On jakoby vrtěl hlavou, ona pořád něco povídala, bohužel jsem
nerozuměla ani slovo, je to přece jenom dost daleko. A pak mu něco podala. A
víte co to bylo?“ otázala se mě s nádechem triumfu v hlase.
„To tedy opravdu nevím.“
„Já myslím, že to byly peníze.“ řekla vítězně a
tváře jí ještě víc zrůžověly vzrušením.
„A proč si
myslíte, že to byly zrovna peníze?“
„No co by to tak asi mohlo být?“ řekla trochu
dotčeně. „A vypadalo to jak bankovka nebo možná bankovky!“
Přeložila jsem to hned kapitánovi a ten se kupodivu
netvářil ani dost málo překvapeně.
Povídá: „Zeptejte se jí, proč si myslí, že mu ty peníze dávala.“ Splnila
jsme policistovo přání. Paní se tvářila
poněkud nadurděně: „No co já vím, mladá
paní? Od toho je přece policie, aby to
zjistila, ne?“ Když se ode mě na svoji řečnickou otázku odpovědi nedočkala,
pokračovala: „Ale mě napadlo“ a udělala dramatickou pauzu, „že to mohlo být za
drogy!“
„Aha a on jí něco dával?“
„No to jsem si tedy nevšimla, ale třeba jí dal něco
už předtím, a ona mu teď už jen dávala peníze, ne? Nebo mu dlužila už delší
dobu a on ji nutil, aby mu zaplatila,
takový drogový dealeři jsou hrozní, viděla jsem to v televizi!“
„No jo, ale proč by jí drogový dealer zabíjel? To
přece nemá logiku?“
„Od takovejch lidí logiku nečekejte, mladá paní, to
jsou gauneři první kategorie, od těch taky dál. Však jsme si s Jiřim
říkali, kam jsme se to proboha dostali, to by tedy měl vědět ten pan Tischer,
kam nás ta jeho slavná cestovka zavezla.
On se furt dělá jak se stará o ty nemocný děti no a vidíte…“
„Vidíte co?“ zeptala jsem se zvýšeným hlasem,
protože jsem už nemohla vydržet příval nesmyslů z úst té bodré ženy.
„No já přece nic nevím, všechno už jsem vám řekla.“
ztratila najednou svoji bojovnost.
„Dobře paní Hromádková, tak já dopíšu, co jste mi
řekla, vy mi to podepíšete a můžete jít.“
„Já nic
podepisovat nebudu, ledaže to o těch penězích tam psát nebudete. Já se nenechám
nějakým gaunerem zabít.“ pravila rezolutně.
„Paní Hromádková, proboha jakým gaunerem?“
„No přece tím klukem, co mu ta holka dávala ty
peníze.“ řekla dotčeně.
„A jak by se asi dozvěděl, že jste o něm řekla
policii?“
„Třeba se nějak dostane k tomu mému protokolu…
Mafie má přece prsty ve všem, to nevíte?“
Oznámila jsme kapitánovi s trochou nadsázky, že
naše svědkyně nám nechce podepsat ani to že se jmenuje Marie Hromádková a je
z Prahy-Libně.
Kapitán se ušklíbl, „Ale žádný strach, madam, však
ona to podepíše. Řekněte jí, že když to neudělá, dám ji zajistit a zítra jí
soudce odsoudí na měsíc za pohrdání policií. A řekněte, ať si nemyslí, u nás jdou
tyhle věci velice rychle.“
„A to by šlo?“ Kapitán neodpověděl a opět se jen
ušklíbl. Paní Hromádková těkala pohledem z jednoho na druhého a očividně
nebyla ve své kůži.
„A to pohrdání policií je fakt trestný čin?“ nedala
jsem se jen tak odbýt.
„No, tak úplně přesně to formulováno není, ale kdyby
tomu tak bylo ani trochu bych se nezlobil.“
„Aha…“ odpověděla jsem inteligentně, protože jsem
z toho nebyla moc moudrá. Současně mě napadlo, že paní Hromádková je už
třetí svědek, kterému musí kapitán hrozit odvedením na stanici jenom proto, aby
něco řekla nebo podepsal. Taky mě jsem
si říkala, co jen to mým milým Čechům
dává tu sílu vzdorovat policejní zvůli? Asi to, že jsme v cizí zemi a mým
krajanům je jasné, že se jim toho
dohromady moc stát nemůže. A dodala jsem: „Já to tedy paní Hromádkové
vysvětlím.“
„To bude prima, madam.“ řekl už skoro zvesela
kapitán.
Asi jsem celou situaci milé paní opravdu náležitě
vysvětlila, protože nakonec protokol podepsala jen s tlumeným brumláním a
ve spěchu se odkolébala z místnosti.Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat