Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 31

 

Tohle je Kotíček. Na Kanárech nikdy nebyl a je mu to buřt.
 Zde zodpovědně provádí korekturu knihy Příliš mnoho vítězů.

 

Tenerife, 4. listopadu, čtvrtek

 

Ve čtvrtek po obědě  zavolala Laura. „Z Londýna jsem ještě musela zajet do Říma, moje kamarádka ze studií se bude vdávat. Mimochodem už po třetí a  potřebovala pomoc při výběru svatebních šatů.“

„To mohlo být zajímavé.“  řekla jsem. „A co jsi jí doporučila?“

„Ať se nevdává. Ten chlap jde podle mě jen po penězích.“

„To musela mít ta přítelkyně z tebe radost.  Která to je?“

„Lucia, nevím jestli ji znáš. My se moc nestýkáme, ale ona věděla že jsem vybrala šaty Janice Cruell, když si brala toho Portugalce. Janice to moc slušelo, Lucia chtěla něco podobného, ale nemá na to figuru a…“

„A jak jsi věděla, že ten ženich jde po penězích?“

„Protože ho znám. Už si ho vzala jedna moje známá. Marion Travis, nevím jestli ji znáš. Před dvěma lety se s ním rozvedla, ale stálo ji to skoro dva miliony.“

„No to teda musela mít panna nevěsta radost. A rozmluvila jsi jí to?“

„Ale kdepak, že prý ji opravdu miluje a tak.“

„Třeba je to pravda, peníze už přece má.“ podotkla jsem.

„Ale nemá. On sází. Podle mě prohrál Marioniny peníze do roka po jejich rozvodu. Ale já ti vlastně volám kvůli něčemu jinému. Co jsem to  chtěla, já teď nevím. A co Richard, chodí do práce?“

„Sem tam zajde. Proč vlastně trváš na tom, aby pracoval?“

„Leze ti na nervy, co? Chodit do školy se mu nechce, tak ať se úplně nefláká.“ odpověděla Laura

„A nepřipadá ti legrační, že jeho kalhoty stojí víc, než je jeho měsíční mzda?“ zajímalo mě. Oblečení, auto a ostatní běžné věci financuje synovi matka Laura.  Odhaduji, že plat ode mě má tak na cigarety. Je fakt, že moc si nevydělá.

„Ani ne. Co já jsem se tě jenom chtěla zeptat?“ řekla Laura.

„To netuším. A proč ho nepošleš za tátou, mohl by přece pracovat u něho?“ zeptala jsem se. Lauřin otec žije ve Venezuele, kde vlastní a vede velkou dobytčí farmu, několik továren na zpracování masa a síť benzínových stanic.

„Neblázni, to nemůžu, táta by ho zabil, on se nesnese ani se mnou. Už vím, co jsem chtěla! Prý jsi našla mrtvolu?“

„Jo. A co?“

„Prý to bylo hrozné, spousta krve a pak tě dlouho vyslýchali:“

„Proboha a to víš zase od koho?“

„Nebudu prozrazovat svoje zdroje, znáš mě. Tak jak to bylo?“ Vylíčila jsem Lauře události sobotního rána, ale nezdálo se mi, že bych uspokojila její touhu po senzačním příběhu. Ale i tak nás telefonát zabral víc jak dvacet minut. Někdy bych ráda viděla Lauřiny účty za telefon. A nebo raději ne.

 

Do restaurace Miranda jsem přišla přesně v osm, ale paní Michalová už seděla u stolu. Pozdravily jsme se a objednaly si předkrm. Chvíli jsem si myslela, že si snad paní Michalová chce promluvit o těch úmrtích v Tenerife Mar, ale nezačala na tohle téma mluvit, ani když jsme si objednaly hlavní chod. Když jsme byly po večeři, mezitím jsem se dozvěděla několik historek z mládí mé babičky, nakousla jsem tohle téma já: „Co jste říkala na smrt toho kluka?“

Paní Věra si zapálila cigaretu, vyfoukla  doušek kouře a pak řekla: „Je to hrůza, byl tak mladý. Ale to snad byla náhoda, ne?“

„Policie to tvrdí. Ale mě připadá, že je to divné, aby zemřeli v jednom hotelu během týdne dva lidé.“

„Vy myslíte, že ten mladý muž třeba věděl kdo je vrah a toho vraha vydíral?“

„Třeba nebo ho ani nemusel vydírat, třeba mu řekl, že ví, že to byl on a ať se jde přiznat na policii.“ řekla jsem.

„Ale komu by to takhle mohl říct?“ paní Michalová se odmlčela a dvakrát potáhla z cigarety. „To jedině někomu, koho znal. Protože kdyby to byl pro něj cizí člověk, tak by spíš šel na policii rovnou nebo by ho opravdu vydíral, nemyslíte?“ řekla

„Vidíte, to mě nenapadlo.“ odpověděla jsem. „Možná budete mít pravdu. Kdo z těch lidí, kteří byli v hotelu, když se stala ta vražda, tam stále zůstává?“

„Prakticky nikdo. Surfaři jsou pryč. Kolářovi odjeli taky.“ zapálila si další cigaretu. „Ale počkejte, já to vezmu obráceně. Zůstala ta mladá paní s chlapečkem, ta odjede příští týden, potom ta kamarádka té mrtvé, pak Vránovi, ti jsou tu na delší dobu, jako já, potom jsou tu ještě Slámovi, ti jsou tu na tři týdny a to je snad všechno, ostatní odjeli. Ale mohla jsem někoho přehlédnout.“

„Ta Šárka tu zůstala? Myslela jsem, že raději odjede. A co Kohoutovi?“ řekla jsem.

„Ti odjeli také. Původně měli odjet až za týden, ale odjeli předčasně. Kohout měl prý nějaké problémy v práci.“

„Nebo výčitky svědomí.“ poznamenala jsem.

„Myslíte? Já vám nevím, mě jako vrah nepřipadal. A abych pravdu řekla ani mě nenapadlo, že by ten mladík, ten Voznica, že by to nebyla nešťastná náhoda. Ale napadla mě jiná věc, zdálo se mi, že ta mladá paní Slámová ohromě ožila.“ řekla paní Věra.

„Sokyně je mrtvá, tak třeba proto.“ řekla jsem.

„Hmm… Ten novomanžel se chová pořád stejně. A ona pořád chodí ven jen k jídlu nebo k bazénu do stínu a celá oblečená, ale je taková veselejší bych řekla.“

„Vy myslíte, že ji zabila ona? Ale to by snad měla výčitky svědomí, ne?“

„Nemylte se, hodně lidi vůbec nemá výčitky svědomí,  když spáchá něco odporného. U nás v divadle byla nějaká  Knotková, možná si ji pamatujete, hrávala v televizních inscenacích sousedky nebo zdravotní sestřičky na středisku, v divadle hrála sice větší role, ale žádná velká sláva to nebyla. Ona byla tak o deset let mladší než já, takže jsme si do zelí nelezly, ale její největší konkurentka byla Marie Chromá, tu určitě znáte, moc dobrá herečka. Já ji sice nemusím, mě přijde taková moc, lidová, nebo jak bych to řekla. Ale u nás hrála samé hlavní role, ve svém oboru. V televizi moc ne, ale když už, tak to nebyla žádná frnda jako hrála Knotková.

Tyhle holky se na sebe v divadle tvářily, jakože se mají docela rády, ale upřímné to nebylo, to mi věřte. A pak se jednou měla hrát Maryša. Knotková i Chromá na mi měly věk, já už jsem byla v té době poněkud obstarožní a ne dosti „z lidu“. Samozřejmě, že si všichni mysleli, že to dostane Marie, ale Knotková bojovala jak lev, aby to byla ona. A tehdy se dalo intrikovat nejen v divadle, ale taky vejš, po partajní linii, jestli víte co tím myslím. Ona ve straně nebyla ani jedna z nich,  ale Knotková začala usilovat o šéfa partajního výboru v divadle. To byl vůl, ale nebudu ho jmenovat, herec to byl dobrej a už je po smrti. U toho komunisty ale nepořídila, snad se mu nelíbila, či co.

Bylo před prázdninami, obsazení Maryši ještě nebylo vyvěšené, když Maruška Chromá přišla s tím, že má pozvání od tety z Kanady, aby za ní jela. Jenomže aby mohla odjet, tak potřebovala doporučení partajní organizace v divadle, to jste myslím vůbec nevěděla drahoušku, že to tak chodilo,že? Bože, já jsem se zase rozkecala, už to zkrátím, nebojte se.“ řekla herečka a zapálila si další cigaretu. „Jenomže současně s žádostí Chromé přišlo na partajní výbor  udání, že Chromá chce v té Kanadě zůstat. A kopie toho dopisu přišla na vnitro a snad dokonce i přímo na pasovku, ale to už nevím jistě. Je vám snad jasné, že milá Maruška nikam nejela?“

„V kterém to bylo roce?“

„V sedmdesátém devátém. A tu Maryšu jí samozřejmě nedali. A v televizi si nezahrála pět let!“

„Ale proč? Že ji nepustili ven, to bych ještě chápala? Ale proč nemohla hrát? Vždyť vlastně nic neudělala? Co pak jí něco dokázali?“

„Vy jste moc mladá. Kolik vám bylo, když padli komunisti v osmdesátém devátém?“

„Dvacet.“

„O politiku jste se v tom věku asi moc nezajímala. A váš otec  nebyl z branže, že?“

„Myslíte od divadla, jako máma? Ne, byl strojař, projektant. Komunisty rád neměl a o politice jsme se doma náhodou bavili. Ale že by někoho nenechali hrát roli v divadle, protože na něho přišlo udání? To byl asi anonym, že? No ale anonym nic nedokazuje, ne?“ 

„To máte pravdu, ale to jim bylo jedno.“

„Aha, a roli Maryši pak dostala ta Knotková?“

„To tedy nedostala, dali to Marušce Hradské, i když ta hrála do té doby samé naivky. Taky to byl průser. Ale chtěla jsem říct, že Knotková  chodila po divadle a rozdávala úsměvy na všechny strany, i když udělala něco tak hnusného, jako je poslat udavačský dopis.“

„Chcete říct, že měla radost z toho, že někomu ublížila?“ řekla jsem.

„Řekla bych, že to tak bylo.“

„Ale přece jen je rozdíl mezi vraždou a udavačským dopisem.“

„Snad ano, ale nezapomeňte, že pro herečku nemít práci, to jako ji zabít. No, skoro zabít. A v padesátých letech mohlo takové udání zabít někoho i doopravdy. O procesech v padesátých letech jste slyšela?“

„Hlavně četla. Je fakt, že tehdy se i odsuzovalo k smrti. Ale promiňte, mě to připadá přece jen trochu přitažené za vlasy. Vy myslíte, že by té mladé paní Slámové mohlo dělat dobře, že zabila tu modelku?“

“Třeba ji nezabila, ale jenom k tomu nějak pomohla. Možná je to co říkám, celé nesmysl. Výplod stařeckého mozku.“ zasmála se paní Michalová

„Stařecký mozek nemáte, to víte moc dobře. To že paní Slámová změnila chování, ale podle mě způsobilo prostě to, že sokyně byla mrtvá.“

„Protože ji zabila.“ řekla  Věra Michalová poťouchle.

„Fakt si to myslíte?“

„Já nevím, já jsem na žádného jiného podezřelého nepřišla. Ale někdo ji přece zabít musel, ne?“

„Jo, to asi jo. Nešťastná náhoda to evidentně nebyla,“ řekla jsem. „A nezkusila by jste si vzpomenou ještě na něco? Třeba jste něco nebo někoho viděla. Víte, jak vy máte utkvělou myšlenku, že v tom má prsty Slámová, tak já zase, že Voznicova smrt nebylo neštěstí, ale vražda. I když je nejspíš oboje, promiňte, pitomost.“

„Já už jsem si ale zkoušela vzpomenou. Ale nic mě nenapadá.“ řekla herečka trochu lítostivě.

„Tak zkuste nechat myšlenky jen tak plynout, já to tak někdy dělám, a občas i na něco přijdu. Když si třeba nemůžu na něco vzpomenout, tak nechám mozek, aby na to přišel sám, bez mé vůle.“ řekla jsem.

„To nevím, jestli bych uměla. A taky  nevím, na co si mám vzpomenout.“

„Třeba něco z toho večera, kdy zabili Magdalenu Outratovou nebo něco z dalších dnů. Víte, policie se domnívá, že tu dívku zabil někdo mimo hotel: Nějaký muž, který bydlí tady ve městě. Ale já si myslím, že to byl někdo z hotelu. Napřed jsem o tom moc nepřemýšlela, ale když jsme s manželem našli mrtvolu toho kluka… Jak už jsem říkala, je to moc náhod najednou. Na můj vkus.“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

  

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 30

 

Lanzarote. Bílé domy, černá zem.

Po čtvrté hodině odpolední jsme vrazili směr Puerto de la Cruz. Jeli jsme se staženou střechou. Slunce už tolik nepálilo a od moře příjemně pofukovalo.

„Ty víš, kde to asi bylo?“ zeptala jsme se Markuse.

„Jo. Když jsi spala, kouknul jsem se na mapu.“

„My máme tak podrobnou mapu?“

Přikývl a řekl: „Mám ji sebou, je to turistická speciálka. Hodně podrobná. Můžeš se do ní podívat. Dal jsem ji do auta.“

„A kde je?“

„V přihrádce před tebou.“

Jenomže než jsem mapu, kterou mi pořád rozfoukával vítr, stačila rozložit, byli jsme na místě. Markus zastavil, ale pak povídá: „Pojedeme dál, na téhle straně stát nebudeme a otáčet se tu taky nehodlám. Mohli bychom skončit dole. Pojedeme  na El Casitas, tam se otočíme a vrátíme se sem. Pak tady na té vyhlídce zastavím.“

„A nebylo by lepší jet napřed do Puerta a podívat se sem až na zpáteční cestě?“ napadlo mě.

„Jak chceš. Ale nesmíme se zdržet, abychom se nevraceli potmě. Pokud ovšem nechceš mít autentický zážitek.“

„Aha. A ty do mě strčíš, jo? Abych věděla jak se mu padalo?“

„Nebo ty do mě. Aspoň bys zjistila, kam padne tělo.“

„Ty máš teda nápady.“ otřásla jsem se. Markus pokračoval: „Ti policajti mě zklamali, myslel jsem, že to budou zkoušet s figurínou.“

„To se dělá?“

„Jo, vezme se panák, asi tak těžkej jako ta mrtvola a zkouší se kam dopadne. Podle toho poznáš, jestli ten člověk spadl sám nebo ho někdo shodil.“

„Fakt? A oni to nezkoušeli?“

„Myslím, že ne. Nebo nám snad něco padalo na hlavu?“ odpověděl Markus. Umínila jsem si, že zítra zavolám kapitánovi a zeptám se ho, zda tuhle zkoušku prováděli. Ten ze mě bude mít radost.

 V Puertu de la Cruz jsme zaparkovali u kasina Taoro a sešli parkem okolo umělých vodopádů na cestu, z které byl přístupný dům Delgadových. Klíče jsem měla stále u sebe. Notář Beltrán řekl, že si je můžu nechat jak dlouho chci, protože o tu ruinu stejně není zájem.

Dům byl stále opuštěný. Pankáči si zřejmě zvykli nocovat jinde. Teď s Markusem za zády jsem si dům prohlédla  důkladněji. Ale svůj názor jsem nezměnila, ten dům se mi pořád moc líbil. Začala jsem se těšit na to jak bude vypadat opravený. Na terase květiny a keře v majolikových květináčích, v obývacím pokoji  bude svítit bílá omítka, v patiu necháme starou dlažbu, jen některé čtverce se budou muset vyměnit. Někdy se mi stane, to zvlášť tehdy když opravím dům, o který by jste si původně neopřeli ani kolo, že je mi ho pak líto prodat. Markus má ze mě legraci, že zatímco některé ženy nakupují pořád nové a nové oblečení, já mám mánii na staré domy. Pravda ale je, že já dům nakonec vždycky prodám. Většinou se ziskem. Z čeho bych jinak mohla kupovat další domy? Markusovi se moje akvizice taky líbila.

Celou zpáteční cestu jsem mu líčila, co všechno s tím domem provedu. Napřed si samozřejmě pozvu stavaře a možná i statika, aby prověřil, zda nás nečeká nějaké nemilé překvapení, co se týká pevnosti zdí. O střeše jsem iluze neměla, ta se bude muset vyměnit. Pak mě pravděpodobně čeká válka s památkovým dozorem, pokud je dům zapsán v seznamu. Ale nemusel by, historické domy jsou většinou blíž moři. Dům Delgadových je v tam mizerném stavu, že se nedá přesně odhadnou, zda je opravdu starý nebo jen postavený v tradičním kanárském stylu. Bohužel jsem se zapomněla notáře zeptat, kdy byl dům postaven. Pak mě napadlo, že taky nevím, jestli je Sonia Delgado jediná dědička, nebo mě čekají  komplikace  při jednání třeba s nějakým levobočkem nebo milenkou. Když jsem začala prohledávat kabelku, abych našla diktafon a poznámky do něho nadiktovala. Pohladil mě Markus po koleně. „Haló, paní, chcete se jít podívat na tu skálu nebo jedeme domů?“

„To už jsme tady?  Jo, zastav, prosím tě, chtěla bych se tam jít podívat.“

„Dobře, ale slib mi, že nebudeš šmejdit až u kraje.  Nerad bych se stal záhy vdovcem.“

„Ale ono by se zase nějakou našel, co by ti smažila vajíčka.“

„Já bych si tak jistý nebyl. Vzpomeň si, jak jsem byl před tebou dlouho svobodný.“

„Máš pravdu, dlouho. Neboj, já nespadnu. Ale ty nesmíš chodit moc blízko okraje skály. Kdo by to odřídil domů. Víš, že já s tímhle autem nerada jezdím.“ Markus  se zasmál a zaparkoval  na úzké vyhlídce nad mořem. „Podle mě se to stalo někde tady," řekl, a ukázal rukou směrem na La Santu. "Pojď já tě vezmu  za ruku a půjdeme se tam podívat.“

„Za ruku mě držet můžeš,  ale jestli si myslíš, že se bojím, tak to se pleteš.“ osopila jsem se.

„Dobře. Tak už pojď.“ Silnici lemovala nízká zídka z betonových tvárnic s mezerami mezi jednotlivými betonovými kvádry.  „Nemyslíš, že ho měla zastavit ta betonová krajnice?“ napadlo mě. „Těžko říct, byl opilý a  byla tma.“ odpověděl Markus.

„Dobře, ale stejně... Za tou zídkou je ještě kus skály a pak je teprve propast."

„Tak se podívej tady.“ ukázal Markus před sebe. „Vidíš, krajnice je povalená a hned za ní už není nic. Raději tam nekoukej, ať se ti nezatočí hlava. Nic bych za to nedal, že se to stalo tady.“

„Myslíš, že ta krajnice je povalená čerstvě?“ řekla jsem.

„To bych neřekl. Vypadá to, že je tu už tak dlouho.“ odpověděl. Kolem nás prosvištělo auto. A za ním druhé. „Pojď, tahle cesta není stvořená k procházkám, vracíme se a jedem. Jestli chceš, tak já ti tady zastavím, na tu chvilku se to nezblázní a můžeš si to vyfotit. Z auta uvidíš trochu lépe. Máš sebou fotoaparát, ne?“

„Mám. Ale není to trochu morbidní?“

„A pobíhat tady po silnici a dívat se, kde se to stalo, není morbidní?“

V autě jsem po chvíli přemýšlení vytáhla z kabelky fotoaparát a připravila se. "Zapni si pás, abys nevypadla, až se budeš vyklánět," řekl  Markus a počkal až si ten pás opravdu zapnu. Pak nastartoval a pomalu vyjel. „Tady to je, na chvilku zastavím, za námi nikdo nejede.“

Vyklonila jsem se z okénka s podivným pocitem tlaku okolo žaludku a říkala si, jestli jsem  normální. A protože jsem nevěděla, co chci vlastně vyfotit, prostě jsem mačkala spoušť a zvěčňovala kraj vozovky. Pak jsem si chtěla stoupnout a vyklonit se z okénka. Ale v tom mi bránil zapnutý pás. Rozepnula jsem ho. Markus potřásl hlavou. Stoupla jsem si a vyklonila se z auta. Markus mě okamžitě chytil vzadu za kalhoty.  Spolehla jsem se na to, že mě udrží, protože já jsem musela oběma rukama držet fotoaparát. naklonila jsem se a fotografovala ostrý kraj skály, pak jsem se vyklonila ještě víc až jsem zahlídla  úzký pruh písku na pobřeží. Moc jsem se nerozhlížela a jenom mačkala spoušť.

Když jsem dosedla zpátky na sedadlo auta, trochu se mi třásla kolena. Markus se hned rozjel, protože za námi už stál autobus a troubil.

„Říkal jsem ti, až se tolik nenakláníš.“

„Však jsi mě držel ne?“

„A viděla jsi aspoň něco?“

„Já nevím.“

 

Doma jsem připravila večeři a najedli jsme se. Pak jsem šla do pracovny, máme každý svoji, abych překopírovala obsah fotoaparátu do počítače. Protože paměťová karta fotoaparátu byla plná, trvalo to celou věčnost.  Tak jsem se šla zatím posadit k Markusovi, který si četl v obývacím pokoji.

„Tak co, je tam něco vidět?“ zeptal se. „To ještě nevím, zatím se mi to stahuje. Jsem nějaká utahaná, můžu se posadit k tobě?“ Markus se usmál, a tak jsem si vlezla k němu na pohovku a usnula.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod V Tenerife Mar, kapitola 29

Mobilní socha z ostrova Lanzarote

Ráno jsme se s Markusem  tak nějak beze slov  dohodli, že procházku u moře vynecháme a zasedli  jsme na terase ke snídani. Jedli jsme dlouho a skoro mlčky. Jen sobotní noviny, které jsme včera nepřečetli, šustily. „Myslíš, že by tě moc neobtěžovalo vstát a udělat mi ještě  trošku těch dobrých vajec se slaninou?“ zeptal se Markus, „Je to divné, ale já mám dneska nějaký velký hlad.“ dodal. Divné to možná je, řekla jsem si v duchu, ale nikoliv neobvyklé, minule jsi  snědl k snídani osm párků. Ale protože jsem měla na paměti, že chci vylákat svého manžela na detektivní výpravu, vyskočila jsem a šla usmažit ta vejce. Dokonce jsem si odpustila i  obvyklou poznámku o tom, že by si měl jít dát přeměřit cholesterol.

Když jsem v kuchyni připravovala Markusovi druhou snídani, zavoněla škvířící se slanina tak mocně, že se v kuchyni objevil náš kocour Mário. Štouchal mě hlavou do lýtek velmi neodbytně. Musela jsem na chvíli odstavit pánev z plotny a jít mu dát také něco dobrého. Vzala jsem ve spíži kočičí paštiku a ukrojila  polovinu do jeho misky. Mário několikrát uždíbl paštiky a třikrát si  projel packou okolo nosu. To měla být asi hygiena. Pak vyskočil na okenní parapet, odkud má nejlepší přehled o tom, co se v domácnosti děje.

To, že svoji paštiku nedojedl,  mě ani v nejmenším nepřekvapilo. Pravděpodobně už totiž dnes snídal. Když jsem ho označila jako našeho kocoura, dopustila jsem se malé nepřesnosti. On je sice náš kocour, ale jen z padesáti procent, druhou polovinu své kocouří existence věnuje totiž švédské básnířce, která žije v domě vzdáleném asi osmdesát metrů od našeho. Mário se k nám přistěhoval asi dva měsíce po našem příjezdu na Tenerife. To už mu byl asi rok. Myslela jsem, že se zatoulal původnímu pánovi a že se ujímám ubohého sirotka. Z omylu mě vyvedla  Marta, naše hospodyně. Jednoho rána, když u nás uklízela povídá najednou: „Ten tulák Martin chodí k vám? Paní Sylvie se trápí, že se jí toulá a on koukám, daleko nedošel.“

„On se jmenuje Martin? Já mu říkám Mário. A docela na to slyší.“ řekla jsem podrbala za uchem kocoura, který mi přešlapoval na klíně, zatímco jsem se snažila srovnat účty za stavební práce na domě.

„Paní Sylvii by  mrzelo, kdyby věděla, že má její miláček ještě jednu rodinu.“ podotkla po  chvíli Marta. Kromě toho, že ráda a dobře uklízí, má ještě jednu skvělou vlastnost. Moc toho nenamluví.

„Tak jí to neříkejte.“ odpověděla jsem, ale pak mě napadlo: „Nechodí ten kocour vlastně za vámi, Marto?“ 

Oslovená utřela postupně všechny police v jedné ze skříněk a pak odpověděla: „To si nemyslím. Domů za mnou nechodí. Asi je mu to daleko.“ Tím byla debata o kocourovi skončena. Myslím že paní Sylvie dodnes netuší, že má doma kocoura bigamistu. Mě to, že mám jenom půl kocoura nevadí. Často nebývám doma a takhle vím, že kdyby Mário, totiž Martin bez mé přítomnosti strádal, má kam jít.

Položila jsem před Markuse talíř se slaninou a vejci. Můj muž se na mě usmál, popadl do rukou příbor a pustil se do jídla.  Já jsem si nalila kávu, přidala mléko a začala  přemýšlet, jak Markuse nasměrovat k výletu po stopách jedné nebo dvou vražd. Vtom okamžiku, kdy jsem došla k závěru, že nebudou používat žádné finty a prostě Markuse požádám, aby jel se mnou, můj manžel poslední kůrkou chleba vytřel svůj talíř a spokojeně se poplácal po břichu. „Dobrý to bylo, moc dobrý! Víš, že jsem vůbec netušil, že jsi tak dobrá kuchařka, když jsme se brali?“

„Děkuji, ale myslím, že vejce se slaninou zvládne každý.“

„Nemyslel jsem jenom vajíčka se slaninou, to přece víš. Třeba tvoje kuře na paprice nebo houbová omáčka…“ zasnil se Markus. „A co bude k obědu?“ zajímal se  vzápětí.

„K obědu asi nic, protože už je jedenáct hodin. A k večeři bych navrhovala grilované maso a pečené brambory. Aby nám zase nebylo na noc těžko.“

„Víš,  že když jsem byl v Mnichově, stavil jsem se u tety Gisely a ta říkala, že mi manželství svědčí.“

„To mu se nedivím. Kolik jsi vlastně za poslední rok přibral?“

„Za poslední rok nevím, ale od svatby dvanáct kilo. A kolik ty?“

„Tři.“

„Nelži! Kolik doopravdy?“ dorážel Markus.

„Doopravdy pět. A co budeme dnes dělat?“ zeptala jsem se.

„Nevím, co  bys chtěla dělat ty?“

„Já jsem tě chtěla požádat, jestli bys se mnou nejel na to místo, odkud spadl ten kluk.“

„Proboha a co tam chceš hledat?“

„To ještě nevím. Ale chtěla bych se tam podívat. Já ti totiž myslím, že to nebyla nehoda, jak tvrdí policie.“

„No jak chceš. Tak já tam s tebou zajedu. A nechceš abych se s tebou podíval taky do Puerta de la Cruz? Na ten dům o kterém jsi mi říkala? A nakoupit nic nepotřebujeme?“ řekl  Markus a zvedl se, aby mi pomohl sklidit ze stolu. Můj muž trvale trpí pocitem, že v naší lednici nic není. Když jsem se vdala, zjistila jsem, že jednou z jeho oblíbených  činností je zírat do lednice. Napřed jsem si myslela, že je to nějaké speciální úchylka způsobená tím, že vyrostl v domě, kde bylo trvale služebnictvo a kuchyň nebyla tak, jako v běžné domácnosti centrem domu, ale jen přípravnou jídla, ve které vládla kuchařka a mladý pán běžně do kuchyně, natož do lednice nechodil. Když něco chtěl, tak si o to řekl. Několik mých kamarádek mě ale vyvedlo z omylu. Byla jsem ujištěna, že zírání do lednice, sledování televize a stravování ve stoje u kuchyňské linky jsou jedny z nejoblíbenějších činností většiny mužů. Já jsem sice vyrostla s otcem, ale televizi jsem doma neměli a do ledničky táta moc nekoukal, protože v ní opravdu většinou nic nebylo. Jenom jedl ve stoje, to ano. Ale můj tatínek měl tolik měl tolik prapodivných zvyků, že jídlo ve stoje jsem prostě počítala mezi ně.

„Chceš tam jet přes poledne? Zdá se mi, že je dost horko.“ poznamenal Markus když jsem zapínala myčku na nádobí. „Asi máš pravdu, pojedeme až dopoledne,“ souhlasila jsem „A co budeš dělat?“ zajímalo mě.

„Pokud by ti to nevadilo, šel bych provozovat gaučing. Tak na hodinku až dvě.“ odpověděl. Vidíte, málem bych zapomněla na další oblíbenou činnost mužské části populace, totiž gaučing neboli ležing. Bohulibá to činnost. Náhodou to myslím vážně, protože taky ráda odpočívám. Naproti tomu taková  oblíbená dámská činnost, zvaná shopping, dokáže naopak dost vyčerpat. Fyzicky i finančně. Párkrát mě ke zmíněnému druhu relaxace na nejvyšší úrovni donutila přítelkyně Laura. A já i moje konto jsem se pak dlouho nemohly vzpamatovat.

Uklidila jsem v kuchyni a sedla jsem si na zadní terasu, kde je v poledne stín. Bylo ticho ani vítr  nefoukal, jen ještěrky chrastily v křoví. Sem tam některá zvědavá přeběhla po kamenné dlažbě a propletla se mezi nohama zahradního křesla. Ticho a teplo mě ukolébávalo. Když jsem se tak pohupovala na pokraji spánku a bdění, napadlo mě, že je hloupost snažit se přijít na to, jestli ta druhá smrt byla také vražda. Ale pak už jsem spala.

Když jsem se vzbudila, seděl Markus ve vedlejším křesle a usmíval se na mě. „Už se na tebe pět minut koukám a pořád si říkám, jestli tě mám vzbudit, že tě ten výplet musí tlačit do tváře.“ Taky že tlačil, polštářek, kterým jsem si podložila obličej nějak sklouzl a já jsem měla obličej celý otlačený. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Bude půl druhé. Docela jsme si pospali.“

„Jo to jo, přitakala jsem. „Ta siesta má něco do sebe“.

„Pro Španěly ano,“ zachechtal se Markus, „ti si před den odpočinou a večer ožijí. Kdežto ty si přes den schrupneš a večer jdeš spát v devět.“

Zívla jsem. „Já totiž si ze zvyklostí každého národa beru to nejlepší, víš? Spánek přes poledne osvěží a večer posílí. A abys věděl, přes týden nesiestuju.“

„A proč ne? Stejně máte zavřeno.“ zeptal se Markus.

„Přes poledne je klid na práci, v kanceláři nikdo není, srovnám si papíry a tak.“ řekla jsem.

„A to kanape máte v zadní kanceláři proč?“ tázal se znovu manžel.

„To je kvůli sexu.“  řekla jsem.

Po téhle odpovědi žádná další otázka nenásledovala. Asi mu bylo hloupé ptát se, kdo z pracovníků naší realitní kanceláře tam ten sex vlastně provozuje. A s kým.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 28

Lanzarote, dům Cesare Manriqua. Dnes je v něm muzeum a opravdu stojí za návštěvu.

Když jsem vyšla z policejní stanice na chodník, zvonil mi telefon. Volal Markus: „Nestalo se ti nic? Už je dost pozdě.“

„Ne, nic se nestalo, jen jsem se tady trochu zdržela na policii.“

„Copak? Zjistili, že jsi to byla ty?“

„To ani ne, ale víš, já mám pocit, že to bylo trochu jinak, než kapitán říká.“

„Takže jsi se s ním dohadovala? No to si dovedu docela představit. Ale už je skoro tma. Dojedeš v pořádku?“ staral se Markus, protože ví, že za šera nerada řídím. „Nechceš tam nechat auto a vzít si taxi?“

„Ale ne, musel by pak někdo jet pro auto. Já to zvládnu.“ ujistila jsem ho.

 

 

Jela jsem z Puerta de la Cruz stejnou cestou, jakou musel jít nebo jet i Jiří Voznica.  Když vyjedete z centra města směrem na La Santu, čeká vás asi deset kilometrů serpentinami okolo pobřeží, v úrodné krajině plné zahrad a vinic. Pak projedete tunelem, silnice se zařízne do skály a pak se dál vine v serpentinách až do La Santy, což je od tunelu asi dva a půl kilometru. Okolo cesty nejsou žádné domy, jen asi kilometr za tunelem je odbočka nahoru na El Casitas. Jela jsem pomalu. Jednak proto, že už se stmívalo a já nejsem, jak už jste asi pochopili, žádný zvláštní řidič. Ale také proto, že jsem z nějakého iracionálního důvodu doufala, že po cestě přijdu na to, co tu ten mrtvý mladík mohl pohledávat. Taky třeba konečně přijdu na nějakou souvislost mezi smrtí jeho a té dívky. I když se mě kapitán tak usilovně snažil přesvědčit o opaku.

Silnice se ve skále stáčí v zákrutách, které kopírují tvar pobřeží. Některé zatáčky jsou zvlášť nepřehledné. V těch se doporučuje troubit. Já jsem se původně troubit ostýchala, ale od té doby, kdy mě ze silnice málem srazila do moře skupina motorkářů, troubím o stošest. Jela jsem pomalu i když cesta probíhala dobře. V sobotu večer není na silnici do La Santy velký provoz. V našem městečku není žádná vyhlášená diskotéka, herna nebo kasino. Nemáme u nás ani žádné velké hotelové komplexy. V La Santě jsou sice tři hotely, z toho jeden velmi luxusní s vyhlášenou kuchyní, ale davy turistů se k nám  nehrnou.  O La Santě se sice  píše ve všech turistických průvodcích, jako o jednom z nejkrásnějších měst na Tenerife, ale turistům většinou stačí jen vyfotografovat městečko z terasy vyhlídkové restaurace vysoko nad zátokou. Máme malá náměstí, na kterých se  špatně otáčí autobusům cestovních kanceláří, takže není moc praktické k nám zajíždět. A na velké náměstí  před bazilikou u  moře je zákaz vjezdu.  Podzemní garáže  není kde umístit, nejstarší dračinec na ostrově roste o dvacet kilometrů dál. Ani obchodní centrum zatím nikoho nenapadlo postavit. Takže co by u nás běžný turista pohledával.

Původně jsem chtěla po cestě zastavit asi dva kilometry před La Santou nad místem, o kterém jsem si myslela, že z něho spadl Jiří Voznica. Ale když jsem vyjela z tunelu,  byla taková tma, že bych stejně nic neviděla. Popravdě se mi ani nechtělo riskovat, že mě někdo z projíždějících řidičů srazí dolů. Omylem. To bych pak asi  zase setkala s kapitánem Rodríguezem, ale nejspíš  bychom si už moc nepopovídali. 

Přijela jsem domů a rozhodla jsem se, že budu mimořádně roztomilá a přemluvím Markuse, aby se mnou jel zítra ráno okolo pobřeží pátrat po místě pádu pražského studenta. Ale mimořádně roztomilý byl naopak Markus, který na mě čekal s  večeří  a v tak dobré náladě, že jsem na ranní dramatický nález i debatu s kapitánem docela zapomněla. Kupodivu si ale vzpomněl můj manžel. Už jsme leželi v posteli, byla tma a já už jsem pomalu usínala, když najednou řekl: „Nebudeš se teď bát chodit k moři sama?“ Chvíli jsem přemýšlela, co tím asi tak myslí a pak jsem řekla: „To teda nebudu, protože když tam chodím sama, tak tam žádné mrtvoly nejsou. To jen když jdu s tebou! A já už spím! Dobrou noc!“ A zavrtala  jsem se hlouběji do teplého důlku pod jeho pravým ramenem.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 27

Lanzarote, interiér domu architekta Cesare Manriqua. Velká krása! 

Po odchodu Jan Brouma jsem uklidila nádobí z terasy a  nahlédla do pracovny. Markus ještě pořád psal na počítači, a tak  jsem šla  do kuchyně vařit. Ale vůbec mě nenapadalo na co mám chuť. To se mi obvykle nestává, naopak musím svoje chutě krotit, abych se nezačala postavou podobat našemu Máriovi. Stejně je to nespravedlivé. Když je  tlustá kočka, nikdo nepochybuje o tom, že je krásná. Když je tlustá žena, chodí do salónu krásy na masáže a zábaly, aby zhubla, drží dietu, aby zhubla, chodí do posilovny. No, dovedete si představit při něčem tak pitomém kočku? Nakonec jsem se rozhodla, že udělám kuřecí prsíčka na víně se žampióny a se smetanou a k tomu těstoviny. Markus bude sice bručet, že on nudle nerad, ale může si vzít chleba, když bude chtít. Stejně  všechno sní a ještě si půjde přidat. Omáčka i s masem bublala na plotně, voda na špagety se vařila a mě nešel z hlavy náš dnešní ranní nález. Na obraz ležícího zkrvaveného těla jsem si zakázala myslet, ale nějak mi nešlo na rozum,  že v jednom hotelu jsou během pěti dnů dvě mrtvoly. Kapitán je sice, jak sám říká,  přesvědčen, že smrt Jiřího Voznici byla nešťastná náhoda a že obě smrti spolu nesouvisejí, ale mě nešla z hlavy slova paní Hromádkové o tom, že viděla spolu Jiřího a Magdalenu Outratovou  v pondělí večer v zahradě hotelu.

 

Kapitán měl zpoždění, tak jsme  s Janem Broumem seděli v prázdné chodbě policejní služebny v Puerto de la Cruz a čekali. Jan mlčel.

„Už jste mluvil s vašimi přáteli?“ přerušila jsem ticho, které panovalo v sobotu odpoledne na stanici.

„Jo.“ řekl.

Chvíli jsme zase mlčeli. Jenže já jsem pořád měla nutkání to ticho přerušit.  Nakonec jsem se odhodlala. „Já vím, že jsem vám lezla u nás doma s těma otázkama už na nervy, ale můžu se ještě na něco zeptat?“

Mladík se na mě podíval, neodpověděl, jen pokýval hlavou. Usoudila jsem, že je to souhlas. „Víte mě pořád nejde z hlavy tahle věc. Jedna z těch turistek co jsou s vámi ubytovány v hotelu, řekla při výslechu, že viděla vašeho kamaráda Jiřího a tu zabitou dívku v pondělí večer spolu v hotelové zahradě.“

„A co jako?“ zeptal se mladík a z jeho výrazu se dalo usuzovat, že si o mě nemyslí nic lichotivého.

„Ona taky říkala, že snad mu slečna Outratová dávala nějaké peníze.“

„No a?“

„No ale za co? Ta paní sice říkala, že to byla určitě za drogy, ale to mi připadá přitažené za vlasy.“

„No jestli si myslíte, že zelí  je droga, tak jo.“ řekl.

„Zelí?“

„No tráva, marjánka, ganja, hulení, nevím jak tomu říkáte vy.“

„Tím chcete říct, že jí Jirka prodával marihuanu?“

„Jo. Je to dost možný.“

„On to sebou vezl? Přes hranice? Není to nebezpečné?“

„Myslel jsem, že spíš řeknete, není to trestné?!?“ uchechtl se mladík. „Jasně že máme něco s sebou. Charterový lety na Tenerife nechávají celníky chladný. Jo kdybychom letěli z Holandska, to by bylo něco jinýho.  Jirka takhle občas kšeftoval, ale hlavně doma. Byl normální cvok. Většinou dostanete trávu zadarmo, aspoň tu českou jo, platí se spíš za dovoz. On měl  kontakty, měl spolužáka z gymplu u nich doma, co měl vybavenou pěstírnu, takže míval trávy docela dost, když byla sezóna. Chci říct, že tu trávu dostával zadarmo, nebo skoro zadarmo, protože před časem tomu klukovi přispěl na lampy. A s klidem tu českou trávu prodával dál. Kamarádům jako jsme my ne, to by si netroufl, ale cizím jo.  Říkal jsem vám, že byl cvok.“ odmlčel se. „Doufám, že tohle nehodláte vykládat tomu policajtovi. Jestli jo, tak všechno popřu, jasný?“

„Aha, řekla jsem. „Já jsem myslela, že třeba…, ale nic. To mě nenapadlo, že jí fakt mohl něco prodávat. Rodríguezovi nic říkat nebudu, stejně to s tou smrtí asi nesouvisí.“ A že by ho chtěl někdo shodit z útesu, kvůli tomu, že mu prodal předraženou českou marijánku, tomu nevěřím ani já, řekla jsem si v duchu. Pak jsme čekali zase mlčky.

„A  co to znamená - přispět na lampy?“ zeptala jsem se po chvíli opatrně.

Jan Broum se na mě podíval tak, že jsem čekala, že si uplivne nebo mě praští popelníkem, který stál opodál, po hlavě. Pak ale řekl: „Tráva se u nás pěstuje v bytech, prostě vevnitř v místnostech. Někdo to má třeba doma ve skříni. Ale musí se jí svítit speciálníma lampama. A ty lampy jsou docela drahý. Elektřina taky něco stojí. Zdá se vám to dost srozumitelné?“  Pokývala jsem hlavou. „To jsem rád.“ řekl, opřel se na lavici dozadu a zavřel oči. Až do kapitánova příchodu, který dorazil s celkem dvacetiminutovým zpoždění, už mezi námi nepadlo ani slovo.

 

V kanceláři Jan Broum stručně potvrdil svoji ranní výpověď, doplnil, že mu není známo, jak se jeho kamarád ocitl  na silnici z Puerta la Cruz do La Santy, respektive spíš pod touto silnicí, protokol podepsal a odešel. Teď jsem byla na řadě já.

„Nedáte si  něco k pití, madam?“ zahájil kapitán netradičně výslech. „Děkuji, ani ne.“ odpověděla jsem. Zaprotokolovali jsme, jak jsme s Markusem našli tělo Jiřího Voznici, oba jsme protokol podepsali a kapitán potlačil zívnutí.“

„Mohla by se na něco zeptat zase já vás?“ řekla jsem.

„Co by vás zajímalo?“ řekla kapitán a začal se probírat papíry na svém stole. Nedala jsem se odradit a pokračovala jsem: „Zajímalo by mě, jestli už máte na někoho podezření? Myslím co se týká té první vraždy.“

„Ona byla nějaká druhá?“ podivil se kapitán.

„Myslím samozřejmě vraždy té dívky, Magdaleny.“

„Víte stejně dobře jako já madam, že vyšetřování ještě není uzavřeno a já vám nemůžu nic říct.“

„Ale já přece nemám s tou věcí evidentně nic společného. Určitě nejsem podezřelá a nehodlám ani nijak ovlivňovat svědky nebo to nedejbože dát do novin, to přece víte.“ naléhala jsem.  

„Madam, my máme svoje předpisy. Vy dobře víte, že to nejde. A ani nevím, co bych vám řekl.“

„Víte, pane kapitáne, já jsem se snažila policii pomoci a upřímně řečeno, stálo mě to dost času, který mi nikdo nenahradí. A konec konců i vám osobně jsem se snažila vyjít vstříc, třeba když jsem vám dělala do noci překlady, aby jste mohl pokračovat v práci. Takže si myslím, že trocha informací je docela přiměřená kompenzace za moji námahu.“

Kapitán se zhoupnul na židli a rozesmál se. „Tedy madam, já jsem už  slyšel o vašich přesvědčovacích schopnostech. Povídá se, že jste prodala jednomu manželskému páru z Mnichova, co si chtěl koupit apartmá v Los Christianos s výhledem na moře místo toho fincu v La Orotově i s banánovou plantáží! Ale zatím jsem věřil, že to jdou pomluvy.“

„ No, ta finca byla sice čtrnáct kilometrů od moře a taky k ní dostali stádo patnácti koz. To byl samozřejmě bonus, ale… Nesmějte se, kapitáne! Ale oni by byli v tom apartmá nešťastní. No, jen si to vezměte, byli to čerství důchodci, oba byli celý život zvyklí pracovat, byli zdraví,  oba byli původem z venkova. Vždyť ti by se v tom bytě zbláznili nebo by se zabili. Vážně! Já náhodou vím, že se jim tam moc líbí, už dělají svůj sýr a prodávají ho turistům. Paní Gretchen je taková společenská osoba, zřídila si tam takovou malou osvěžovnu pro turisty co chodí okolo na túry do Cumbre Dorsal. Občas se u nich zastavím, když mám cestu okolo.“ nadechla jsem se a pokračovala  „A vy opravdu nemáte na nikoho podezření?“

„A vy?“ zeptal se kapitán a zase se zhoupl na židli.

„Já? Já jsem právě myslela, že se něco dozvím od vás. Zatím jste nikoho nezadrželi? Nebo ano?“ vyptávala jsem se dál.

„Ne, nebyl důvod. Byla jste u většiny výslechů, nemáme se prakticky čeho chytnout.“

„Neslyšela jsem výslechy personálu a ostatních turistů.“

„Nikdo nic zvláštního neřekl. Ta Outratová byla asi do devíti v jídelně, pak pravděpodobně šla do svého pokoje a převlékla se. To víme, protože to potvrdila ta její kamrádka. No a pak už nevíme nic. Nikdo ji neviděl odcházet z jejího pokoje ani z hotelu, ale ani nemůžeme vyloučit, že odešla, třeba někam do města.  Bohužel ani nevíme, kde přesně k vraždě došlo. Zřejmě to bylo v tom hotelu, ale ani to nemůžeme tvrdit s určitostí. Mohla být zabita někde mimo, třeba v autě a na to smetiště ji položit právě proto, aby to vypadalo, že se to stalo v hotelu.“

 „Ale jaký by k tomu mohl mít vrah důvod? Nebo vy myslíte, že jich bylo víc?“

„Právě, že my ani nevíme, kolik jich bylo. Zabít ji mohl jen jeden, ale skoro bych řekl, že s úklidem těla mu někdo pomohl. Je možné, že vrah v hotelu vůbec nebydlel, jen věděl, že tam bydlí ona. Třeba měla s někým schůzku a my o něm vůbec nevíme. Myslel jsem, že nám třeba napodruhé něco řekne ta její kamarádka, ale sama jste viděla, nic neřekla.“

„A důvod té vraždy?“

„Důvod? Těžko říct. Nemáme podezření, nemáme ani motiv.“

„Ona byla jen uškrcená? Zeptala jsem se opatrně „Žádné známky jiného násilí?“

„Kapitánova židle zaskřípala o dlaždičky. „Ne, žádné známky zápasu, žádné známky sexuálního násilí. Ale měla v sobě dost alkoholu. Ono je to dost individuální, nevím jak byla zvyklá pít, ale i tak musela být hodně opilá.“

„No jo, ale když byla nahá, když ji našli, tak kde jsou šaty?“

„Ty jsme nenašli, ani peněženku. Pas a letenka zůstaly v pokoji.“

„A to není divné?“

„Madam, mě na vraždě připadá divné všechno, víte?“

„Takže by to mohlo vypadat na sexuálně motivovanou vraždu, když byla nahá, ne?“ rozvíjela jsem dál svoji teorii a tvářila jsem se, že nevidím, že kapitán už zase zívá. Pak se ale překonal a řekl: „Podívejte, většinu mladých žen, které jsou zavražděny, zabije nějaký muž. Nejčastěji je to milenec nebo manžel. Bývá to tak v devíti případech z deseti. Alespoň nás to učili ve škole. A já vám můžu říct, že to tak funguje i ve skutečnosti. Bohužel, slečna byla svobodná, takže manžel nepřichází v úvahu. Milenců měla asi dost a jak víme. Několik dokonce i v Tenerife Mar, ale nám se zatím žádnému z nich nepodařilo nic dokázat. Výslech pana Kohouta jste absolvovala se mnou, že ano. Nezdá se mi, že by měl dostatečně silný motiv tu vraždu spáchat a dost času ji provést. Myslím, že se mnou to tomto bodě souhlasíte, ne?“

„Ano, ale ještě s ní měl poměr doktor Kolář. A snažil se to zatajit.“

„Tomu bych se tak nedivil, bylo to dávno, a on je ženatý.“

„Jeho tedy nepodezíráte?“

„Manželka mu potvrdila alibi, jak si možná madam vzpomínáte. A já si nedovedu představit, že by tu Outratovou zabil kvůli několik let staré epizodě. Podle mě je to dost slabý motiv.“

„Taky se znala s René Slámou, byli spolužáci ze školy.“

„Že by ji zabil spolužák? Protože mu v páté třídě snědla svačinu?“ zaironizoval kapitán. „To zrovna ne,“ nechtěla jsem se  jen tak nechat odradit. „podle mě se mu líbila, ale nestála o něj.“

„To bylo sice smutné pro toho mladého muže, ale bohužel já stále nevidím dostatečný motiv. Navíc má také alibi, potvrdila mu ho ta její kamarádka a potom manželka.“

„Dobře, a není vám ani trochu divné, kapitáne, že se v jednom hotelu sešlo několik mužů, kteří znali tu zavražděnou?“

„Byla to prostě atraktivní a aktivní dívka.“ zašklebil se kapitán. „Uznávám, že je to trochu moc náhod najednou, ale někdy se to tak stává. Víte madam, kdyby se tady sešlo tolik milenců jedné dívky a byli to Španělé, řekl bych, že je to divné. Ale vaše rodná zem je asi opravdu malá.“ Rozhodně je větší než Andorra, blbečku, pomyslela jsem si, ale  nahlas jsem řekla: „A co Manolo, ten recepční?“

„Ten má alibi,“ potřásl kapitán hlavou, „měl malou kolizi s autem tu noc. Kvůli pojistce volali policii, takže  ten to být nemohl. Nestihl by to. Mezi třičtvrtě na dvanáct a patnáct minut po jedné v noci má dva svědky na to, že havaroval na křižovatce u Calle Cupido a nikam se po celou dobu, co čekali na policii, nevzdálil.“

„Hm, tak proto na něj čekala Šárka u baru marně.“ podotkla jsem. Kapitán mlčel. Tak jsem něco řekla zase já: „ A opravdu myslíte, že tu vraždu musel spáchat muž?“

„OPRAVDU nevím bohužel skoro nic. Ale podle všeho se svlékala sama. Kdyby ji někdo svlékal násilím,  zanechalo by to, s největší pravděpodobností, stopy. A dovedete si představit, že by se svlékala před ženou? Nemáme přece zprávy o tom, že by byla lesbická. Podle mě se mohla svléknout  z těchto důvodů – chtěla si zaplavat, chtěla se, ehm… milovat nebo chtěla jít spát. Určitě nebyla bezprostředně před smrtí nebo po smrti ve vodě. O tom bychom našli nějaké stopy. Nenašli jsme nikde ani písek, což by svědčilo o tom, že se chtěla vykoupat v moři. Ale sama víte, že je tu všude spousta bazénů i u soukromých vil. Já mám madam takovou teorii, že se tu seznámila s nějakým boháčem, mohli se znát už třeba z Prahy, tam jezdí hodně cizinců, že ano? Ta její kamarádka o tom člověku buď opravdu neví nebo nám ho zatlouká. Moc bych za to nedal, že by byla schopná i vydírat.  Jen aby také špatně neskončila. Představte si to, ta Outratová je u bazénu v zahradě nějaké vily. Jedna taková luxusní vilová čtvrť je od hotelu necelý kilometr. Je opilá, chce se vykoupat, takže se svlékne, ale s tím milencem se kvůli něčemu pohádá. Třeba je to starší člověk a má ty problémy, víte co myslím?“

„S erekcí?“ vyhrkla jsem. Kapitán se zatvářil, jakože jsem sice chápavá, ale na jeho vkus moc přímočará, ale pokračoval: „No třeba i tak, ona se mu začala vysmívat. On vzal šátek a uškrtil ji.  Pak si uvědomil, co udělal, naložil ji do auta a odvezl zpátky do hotelu, zezadu se sem dá celkem nepozorovaně přijet.“

„No jo, ale jak by to věděl? Myslíte, že znal ten hotel?“

„To ani nemusel. Většina aparthotelů, které nejsou přímo ve městě, je zařízená podobně, vepředu hotelová budova, vzadu bazén a zahrada. Ale pokud bydlel tam v té čtvrti co myslím, tak z některých domů je na ten hotelový komplex docela dobře vidět, na zahradu, na bungalovy i na tu zadní cestu.“ Kapitán se odmlčel a podíval se na mě, jakože co já na to. Když viděl, že mě ještě pořád docela nepřesvědčil o své teorii, pokračoval: „Možná dokonce byl s tou dívkou domluvený, že přijede zrovna sem do Puerta de la Cruz, aby ji měl po ruce.“

„Ale mě se zdálo, to co nám řekla Šárka Vyšíková  docela logické. Myslím to,  že kdyby tady měla Outratová milence, tak by asi bydlela u něho a hlavně by sebou nebrala na dovolenou kamarádku. Mě z toho naopak  vyplynulo, že ten místní milenec spíš nebyl než byl.“ řekla jsem.

„Madam,“ řekl kapitán, „za prvé si myslím, že ta holka, ta Vyšíková je prolhaná. Ta nám namluví, co ji právě napadne. Za druhé, ona sama říkala, že  ta mrtvá už tady v  Cruz jednou byla. Mohlo to být docela klidně i tak, že se s tím člověkem už třeba rozešli a ona chtěla, aby se dali znovu dohromady. Proto sem za ním přijela. Bez ohlášení. Kamarádku si vzala sebou, protože neměla jistotu, že on tu bude, nebo že se jí ho podaří získat zpět. Takže aby se případně nenudila, kdyby něco nevyšlo, vzala sebou tu Vyšíkovou.“

„No, zní to docela pravděpodobně.“ připustila jsem.

„To nám ale není nic platné,“ odvětil kapitán, „ protože ten člověk vůbec nemusí existovat. Je to jen moje hypotéza, který vychází z toho, že tady ve městě bydlí mnoho bohatých starších mužů, kteří mají zájem o mladé krásné ženy. Ale výsledek, který bych mohl předložit náčelníkovi, ten  nemám. Bohužel madam, nemáme se opravdu čeho chytit. Nebo vy máte nějakou teorii?“

„To ani ne. Ale myslím si, že je taky další moc velká náhoda, že jsou v jednom hotelu v tak krátké době dva mrtví. A přitom víme, že se oba znali.“

„Nemáme žádný důvod se domnívat, že ke smrti toho mladíka došlo cizím zaviněním nebo s úmyslem způsobit mu újmu na zdraví nebo smrt.“ řekl kapitán a já jsem měla pocit, že už mu   lezu na nervy. On ale pokračoval dál: „Podle našich zjištění spadl shora ze skály. Mimochodem byl taky silně podnapilý, navíc jsme v krvi našli stopy THC, což je účinná látka marihuany nebo hašiše. Takže je velmi pravděpodobné, že vůbec nevěděl kam šlape.“

„No jo, ale jak se dostal tak daleko od hotelu?“

„Tady bych souhlasil s tím jeho kamarádem, který nám tu vypověděl, že ten Voznica mohl nastoupit k někomu do auta a pak se chovat tak nepřístojně, že si musel vystoupit. A už to bylo. Mohl se svézt i linkovým autobusem, jelo jich po té silnici v tu dobu, kdy pravděpodobně nastala smrt, celkem pět. Z toho tři zastavovali pětset metrů od toho místa, je tam na odbočce k El Casitas zastávka. Ani jeden z řidičů si sice nepamatuje, že by ho bral, ale to ještě  neznamená, že žádným z těch autobusů nemohl jet. Myslím, že je to jen shoda náhod, ta dvě úmrtí.“

 Pochopila jsem, že další informace nebo teorie už z kapitána nevytáhnu a rozloučila jsem se.

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017