 |
| Lanzarote, dům Cesare Manriqua. Dnes je v něm muzeum a opravdu stojí za návštěvu. |
Když jsem vyšla z policejní stanice na chodník,
zvonil mi telefon. Volal Markus: „Nestalo se ti nic? Už je dost pozdě.“
„Ne, nic se nestalo, jen jsem se tady trochu zdržela
na policii.“
„Copak? Zjistili, že jsi to byla ty?“
„To ani ne, ale víš, já mám pocit, že to bylo trochu
jinak, než kapitán říká.“
„Takže jsi se s ním dohadovala? No to si dovedu
docela představit. Ale už je skoro tma. Dojedeš v pořádku?“ staral se
Markus, protože ví, že za šera nerada řídím. „Nechceš tam nechat auto a vzít si
taxi?“
„Ale ne, musel by pak někdo jet pro auto. Já to
zvládnu.“ ujistila jsem ho.
Jela jsem z Puerta de la Cruz stejnou cestou,
jakou musel jít nebo jet i Jiří Voznica.
Když vyjedete z centra města směrem na La Santu, čeká vás asi deset
kilometrů serpentinami okolo pobřeží, v úrodné krajině plné zahrad a
vinic. Pak projedete tunelem, silnice se zařízne do skály a pak se dál vine
v serpentinách až do La Santy, což je od tunelu asi dva a půl kilometru. Okolo
cesty nejsou žádné domy, jen asi kilometr za tunelem je odbočka nahoru na El
Casitas. Jela jsem pomalu. Jednak proto, že už se stmívalo a já nejsem, jak už
jste asi pochopili, žádný zvláštní řidič. Ale také proto, že jsem
z nějakého iracionálního důvodu doufala, že po cestě přijdu na to, co tu
ten mrtvý mladík mohl pohledávat. Taky třeba konečně přijdu na nějakou
souvislost mezi smrtí jeho a té dívky. I když se mě kapitán tak usilovně snažil
přesvědčit o opaku.
Silnice se ve skále stáčí
v zákrutách, které kopírují tvar pobřeží. Některé zatáčky jsou zvlášť
nepřehledné. V těch se doporučuje troubit. Já jsem se původně troubit
ostýchala, ale od té doby, kdy mě ze silnice málem srazila do moře skupina
motorkářů, troubím o stošest. Jela jsem pomalu i když cesta probíhala dobře.
V sobotu večer není na silnici do La Santy velký provoz. V našem
městečku není žádná vyhlášená diskotéka, herna nebo kasino. Nemáme u nás ani
žádné velké hotelové komplexy. V La Santě jsou sice tři hotely, z toho
jeden velmi luxusní s vyhlášenou kuchyní, ale davy turistů se
k nám nehrnou. O La Santě se sice píše ve všech turistických průvodcích, jako o
jednom z nejkrásnějších měst na Tenerife, ale turistům většinou stačí jen
vyfotografovat městečko z terasy vyhlídkové restaurace vysoko nad zátokou.
Máme malá náměstí, na kterých se špatně
otáčí autobusům cestovních kanceláří, takže není moc praktické k nám
zajíždět. A na velké náměstí před bazilikou
u moře je zákaz vjezdu. Podzemní garáže není kde umístit, nejstarší dračinec na
ostrově roste o dvacet kilometrů dál. Ani obchodní centrum zatím nikoho
nenapadlo postavit. Takže co by u nás běžný turista pohledával.
Původně jsem chtěla po cestě zastavit asi dva
kilometry před La Santou nad místem, o kterém jsem si myslela, že z něho
spadl Jiří Voznica. Ale když jsem vyjela z tunelu, byla taková tma, že bych stejně nic neviděla.
Popravdě se mi ani nechtělo riskovat, že mě někdo z projíždějících řidičů
srazí dolů. Omylem. To bych pak asi zase
setkala s kapitánem Rodríguezem, ale nejspíš bychom si už moc nepopovídali.
Přijela jsem domů a rozhodla jsem se, že budu
mimořádně roztomilá a přemluvím Markuse, aby se mnou jel zítra ráno okolo
pobřeží pátrat po místě pádu pražského studenta. Ale mimořádně roztomilý byl
naopak Markus, který na mě čekal s večeří
a v tak dobré náladě, že jsem na ranní dramatický nález i debatu
s kapitánem docela zapomněla. Kupodivu si ale vzpomněl můj manžel. Už jsme
leželi v posteli, byla tma a já už jsem pomalu usínala, když najednou řekl:
„Nebudeš se teď bát chodit k moři sama?“ Chvíli jsem přemýšlela, co tím
asi tak myslí a pak jsem řekla: „To teda nebudu, protože když tam chodím sama,
tak tam žádné mrtvoly nejsou. To jen když jdu s tebou! A já už spím!
Dobrou noc!“ A zavrtala jsem se hlouběji
do teplého důlku pod jeho pravým ramenem.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat