Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 19

Michal Suchánek stál v obývacím pokoji svého  apartmá a otevřenými dveřmi sledoval mladíka, který seděl na terase a četl si. Čtenář se očividně dobře bavil. Usmíval se, občas se napil bílého vína ze skleničky na stole  nebo se poškrábal na  zátylku. Michal se díval na jeho dozlatova opálená ramena a paže. Na vlasy, které se na koncích  kroutily  do prstýnků. Muž, který seděl v bílém křesílku v záři zapadající slunce byl tak krásný, až Michala píchlo u srdce. A v tom okamžiku si uvědomil, že mu na Adamovi záleží mnohem víc, než je zdrávo. Že ho miluje  láskou, která odpustí a promine všechno. A že už dnes se bojí okamžiku, kdy Adam odejde a už se nevrátí.

Michla odtrhl oči od výjevu na terase a otevřel lednici, aby si podal láhev s vodou.

„Chceš trochu minerálky, Adame?“ zavolal na přítele. Oslovený vzhlédl od knihy. Trochu se otřásl, jako by se chtěl vymanit ze zajetí příběhu, který četl. Usmál se a řekl: „Ani ne díky. Nebo jo? Tak jo. Ty si nepůjdeš sednou ven, Míšo?“

„Už jsem u tebe.“ řekl Michal, když došel ke stolu s lahví a dvěma sklenicemi. Adam vzhlédl od knihy, do které už se zase začetl.

„Líbí se ti to?“ zeptal se Michal

„Jo, fakt je to dobrý. Docela  se bavím.“ odpověděl Adam. Pak se usmál a sklapl listy rozevřené knihy k sobě, protože pochopil, že Michal má něco na srdci. Ten ale mlčel.

„No tak Míšo, co je? Něco se stalo?“

„Kvůli čemu ses hádal s Magdou?“

Adam se narovnal v zádech a pohlédl na Michala jakoby se snažil pochopit, co má ta otázka vlastně znamenat. Bříškem palce přejížděl po hřbetu knihy, kterou stále držel v ruce.

„Na něco jsme se tě ptal!“ pokračoval Michal. „Mohl by jsi mi říct o co šlo?“

Adam položil knihu na stolek a  levou rukou se začal škrábat na bradě. Znovu se rozpačitě usmál, ale když viděl, že Michal stále čeká na odpověď řekl: „Já nevím, jak to myslíš. Nepamatuju se, že bych se s ní hádal.“

„Ne? Ale Šárka to například slyšela. A zřejmě nebyla sama.“

„Když to slyšela, tak ať ti teda ona řekne proč.“ odsekl Adam

„Já to chci slyšet od tebe!“ řekl Michal. Adam mlčel.

„Ty ses s ní vychrápal, že jo?“ vyhrkl Michal.

Adam se rozesmál: „Co blbneš? Vždyť to byla frigidka. Tu zajímaly jen prachy. Kdepak sex.“

„Jo? Tak mi teda laskavě řekni, proč jste na sebe ječeli tak, že to slyšelo půl hotelu!?!“

„Nechápu, co tím sleduješ, myšáku.“

„Co tím sleduju, ty blbče? Třeba to, že druhej den co jste se pohádali, byla ta holka mrtvá. A taky to, že jsi jí klidně mohl zabít ty. Vždyť ty jsi byl tu noc minimálně půl hodiny tady v pokoji, aspoň jsi to teda tvrdil.“ řekl Michal

„A to mě jako půjdeš udat, nebo co?“

„Jistěže ne, ty idiote, ale musíme mít nějakou verzi pro policii, kdyby se ještě ptala, ne? Někdo si může na tu vaši hádku vzpomenou. Nebo policie vyzpovídá ty buchty co jsme s nima seděli v pondělí u stolu a může být malér. Chápeš?“

Adam neodpovídal. Michal se na něho díval a připadal si jako otec, který marně vysvětluje dítěti, že strkat prsty do zásuvky může být nebezpečné. Adam se podíval na Michala,  trochu se usmál a pak natáhl ruku po sklenici s vínem.

„Zabil jsi ji?“

Adamova ruka nedokončila pohyb a položila se na stůl. „Cože? Jak to myslíš?“ zabreptal.

„Jak to říkám. Zabil jsi ji?“

„Ježiš né! Proč bych to dělal?“

„A jak ti mám věřit, když pořád lžeš? Proč jste se teda hádali?“

„Míšo, nech toho. Vždyť jsme ti řekl, že jsem ji nezabil.“

 Michal vstal z křesla a začal přecházet po malé ploše terasy.

Adam pokrčil rameny a řekl: „Dobře, já ti to teda povím. Ale ty budeš zase naštvanej. Fakt jsem ji nezabil, fakt ne. Nemohl by jsi mi  to prostě věřit?“

„Nemohl. Mluv.“

„Vyspal jsem se s Jankem.“ řekl Adam. Michal se posadil zpátky do křesla a jeho přítel pokračoval: „Magda se to domákla. Chtěla po mě prachy, když  ti nic neřekne. Tak jsme jí dal nakonec tři sta dolarů.“

Chvíli bylo ticho. Pak promluvil Michal: „A proč jsi jí ty prachy dával?“

„No přece aby ti nic neříkala, protože by tě to mrzelo. Já tě mám rád Míšo. Vážně! Ale když se okolo mě ometá takovej kluk jako Janek, tak prostě někdy neodolám, chápeš? Mě to fakt mrzí, nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl. Už mi věříš?“

Michal zavřel oči a chvíli mlčel. Pak  se naklonil se k Adamovi, políbil ho na tvář a položil si hlavu na jeho rameno vonící sluncem a krémem na opalování. Potom zašeptal do teplého místa za Adamovým uchem: „Láska je prostě kurva.“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 18

Kanáry a pohoda na terase...

Můj problém je, že mám velkou slabost pro starší dámy. Asi je to tím, že jsem vyrostla jen s tátou. Máma, když mi bylo pět, odjela do Londýna na čtrnáctidenní návštěvu  sestřenice a znovu jsem ji viděla, když mi bylo dvanáct. A tak se často přistihnu že sleduju, jak se chovají starší dospělé ženy. Asi se pořád snažím něco přiučit.

Stará dáma se chraptivě zasmála: „Že vy si teď myslíte, že ji zaškrtil ten Kohout?“

„Myslíte, že se to nemohlo stát?“

Paní Michalová chvíli přemýšlela. „No, vyloučit to asi nemůžeme, ale nějak se mi to nezdá. Víte, já jsem tu sama, už tu bydlím měsíc a tak trochu z nudy a trochu z profese, i když toho asi už moc nenahraju, sleduju lidi. Ti Kohoutovi asi nemají zrovna harmonické manželství. Toho jsem si určitě nevšimla jen já, hádali se i při snídani. Tedy, spíš ona na něho štěkala a on tiše zuřil, pak se zvedl a šel. Myslím, že jestli s tou Outratovou něco měl, a řekla bych, že ano... A ona mu třeba vyhrožovala nebo ho vydírala, tak by se nenechal!“

„No právě, mohla ho třeba vyprovokovat a on ji ve vzteku nebo ze strachu, že to řekne jeho ženě, uškrtil“ řekla jsem.

„Nevím, děvenko, nějak se mi to nezdá. On není podle mě žádný násilník. A taky bych řekla, že není zbabělec, který by se bál, že na něho praskne nějaká avantýra. Že se té Outratové vyhýbal, to ano. Ale myslím, že kdyby to prasklo, tak by holku neškrtil, ale s manželkou si to nějak vyříkal. Jak říkám, není to žádný strašpytel. Mimochodem, on by stál za hřích, všimla jste si?“

„Všimla. Ale mě by spíš zajímalo, jestli ji fakt nemohl zabít“ rozumovala jsem.

„Moje věrná kamarádka Jarka vždycky říkala, že chlapovi a novinám se nikdy nemá všechno věřit. Jemu bych ale tak nějak důvěřovala. No,  co se smějete, děvenko? Myslíte si, že věk vás učiní imunní vůči sexy hochům? Ale kdepak. A koho tam máme dál?“ Věra Michalová si zapálila další cigaretu, náruživě vdechla první doušek kouře a pokračovala: „Pak tu máme ty mladíky, co jezdí na těch prknech.  Ta děvčata  se nimi bavila, není se co divit, jsou to sympatičtí kluci. Ale nevšimla jsem si, že by někdo z nich  projevoval o tu Outratovou zvláštní zájem. Měla jsem z nich spíš ten pocit, že jsou tu proto, aby si zajezdili. Víte přišlo mi, že to berou hrozně vážně. Skoro vždycky když jsem je slyšela mluvit, tak probírali vítr a vlny. Moc jsem jim ovšem nerozuměla.“ odmlčela se a dvakrát silně potáhla z cigarety, až se žhnoucí konec znatelně zkrátil.

„A co třeba ten docent Vrána?“ dorážela jsem.

„Docent?“ opáčila paní Michalová trochu nepřítomně. „To nevím. Oni jsou s manželkou dost sami pro sebe. Co vím, tak se tady stýkají hlavně  s těmi Kohoutovými. On prý docent oba učil na škole. Že bych je někdy viděla mluvit s tou dívkou, to si opravdu nevzpomínám. Víte, ona ta děvčata a Vránovi, to byla úplně jiná váhová kategorie. Rozumíte?“

„No trochu, zkuste mi to přiblížit.“ poprosila jsem.

Podívala se na mě, jako bych byla chudá duchem a trochu potřásla hlavou. Pak se ale zasmála: „Děvenko, že vy mě jenom zkoušíte? Že  vy si hrajete na detektiva?“

„To snad ani ne,“ oponovala jsem „ale když vy máte tak dobrý postřeh a nezapomeňte, že tohle je vlastně policejní výslech.“ Řekla jsem a zatvářila se patřičně  komisně.

Věra Michalová se opět pobaveně zasmála a pak řekla: „No tak dobře Holmesi… Vránovi jsou vzdělaní lidé, pan docent je takový kultivovaný pán. Viděla jste ho?“ přikývla jsem a ona pokračovala: „Vím, že má dobrou pověst, protože neteř mé hospodyně u něho na fakultě studuje. Takže vím, že nehoní studentky, jak to někteří pánové jeho věku a postavení mají ve zvyku. Jeho žena je taková milá osoba, na můj vkus trochu bezbarvá, ale rozhodně příjemná. Znávala jsem jejího otce. Vlastně to byl přítel mého prvního manžela, ale ji znám jen zběžně.“

„Takže vy myslíte, že se s Magdalenou neznali?“

„No nedovedu si dost dobře představit, kde by se docent Vrána  setkal s děvčetem jejího typu. Ledaže by… Ledaže by ta Outratová šla po penězích, to by jí ale nebylo nic platné.“ dodala.

„Myslíte, že on by si drahou milenku nevydržoval?“

„No, to myslím nikdy vyloučit nemůžete, drahoušku.“ zasmála se paní Michalová a vzhlédla směrem ke kuchyni. „Hm…podívejte už nám to nesou.“

Věra Michalová se při pohledu na číšníka, který nám nesl objednané jídlo rozzářila, ale mě vyrušil zrovna v okamžiku, kdy jsem se jí chtěla ještě na něco zeptat. Ale jídlo vonělo a vypadalo tak lákavě, že jsem zapomněla, co to vlastně bylo.

Během oběda jsme mluvily o jiných věcech. Například  jsme zjistily, že paní Věra znala moji babičku. „To by mě vůbec nenapadlo, drahoušku, že vy jste vnučka Eminky. Znala jsem trochu i vaši matku.“ řekla.

„To jsme na tom asi tak stejně.“ odvětila jsem suše.

Věra Michalová  si sundala tmavé brýle, podívala se mi do očí a krátce položila svou dlaň na moji ruku. „Promiňte mi to, jsem pitomá, zapomněla jsem, že vaše máma odjela.“

„Já se vůbec nezlobím, to byl vlastně pokus o vtip, víte?  Chtěla bych se ještě vrátit, k tomu, co jsme probíraly před obědem. Ráda bych si to zrekapitulovala.  S recepčním  to byl jen povrchní nebo žádný vztah, s panem Adamem se kdoví proč hádala, tím zamindrákovaný novomanželem pohrdala, s panem Kohoutem asi  něco měla, ale tím to asi i skončilo. Kolářovi, o těch zatím nic nevím.“

„Nemyslím si, že by s tou vraždou měli něco společného,“ řekla  paní Michalová, „protože kdyby ano, tak by tu mrtvolu naložili do kufru od auta a odhodili někdy na výletě, no ne?“, dodala a chraptivě se zasmála.

„Hmm.. Takže Kolářovi ne, ti by mrtvolu odklidili šikovněji, docenta Vránu vylučujeme, pana Hromádku vylučujeme docela určitě. Surfaři asi nic. No někdo ji ale zabít musel. Zapomněla jsem na někoho?“

„Skoro by řekla že ano, děvenko. Úplně jsme zapomněly na ženské. Rozumíte, my si myslíme, že ji nutně musel zabít chlap, ale co když to byla žena?“

„Hm, to nevím. Kapitán říkal, že na těle nebyly známky zápasu.“ vyhrkla jsem, a hned jsem se zastyděla, protože jsem kapitánu Rodríguezovi slíbila, že nic z toho, co se během vyšetřování dozvím nesdělím nikomu z účastníků vyšetřování.

„No a co? To jako, že chlap by jí přemohl bez zápasu? No možná na tom něco je. Ale z psychologického hlediska si myslím,“ rozumovala herečka, „že víc důvodů ji zabít mohly mít právě ženské než chlapi…“

„Jak to myslíte?“

„No berte to logicky, která ženská na mi mohla mít vztek? Určitě ta spálená novomanželka, protože ten její pitomec jel po té Magdaléně neuvěřitelným způsobem, nechával ji samotnou v pokoji, přede všemi se okolo ní ometal. Považte, a to všechno na svatební cestě. Já bych toho idiota uškrtila, být na jejím místě.“

„No, právě,“ skočila jsem jí do řeči, „uškrtila by jste jeho a ne ji.“

„A vy myslíte, že to stvoření uvažuje logicky? Jakože on je ten špatný? Vsadila bych se, že ona by si klidně myslela, že za všechno může ta Outratová, protože nosila tak nestydatě vystřižené šortky. Uvažujte, to děvče musí být úplně vedle, když si vzalo takového ťulpase. Tak že ji bych v žádném případě vyloučit nemohla.“ Paní Věra zuřivě popotáhla u cigarety a pokračovala: „A jestli měla  Outratová něco s  Kohoutem, tak podle mě není z obliga ani ta jeho  Andulka. Ta má  dost síly na to, aby uškrtila  padesátikilovou modelku. Viděla jsem, jak má vypracované ruce? To se mi moc líbí. Jo, to za našich mladých let nebývalo. Bože, co to zase plácám.“ Zatřepala netrpělivě hlavou a pak pokračovala: „ Tak dál…  To bude  asi všechno… Vlastně ne, měla jsem pocit, že se po ní škaredě dívala ta dívka, to je tu na těch surfech. Ona ta děvčata s nimi párkrát seděla u stolu, tady jsou v jídelně stoly pro osm, to není vždycky praktické. A když se bavili, měla jsem z toho dojem, že je na tu Outratovou alergická, proč, to bohužel nevím.  Ta sportovkyně má mimo jiné taky značnou sílu v pažích, to jste si možná taky všimla. Ale motiv mi u ní, pravda, uniká.“ udusila oharek cigarety v popelníku a odkašlala si.

„Nevím, jestli jsem vám něco pomohla, ale mě se s vámi povídalo hezky.“ řekla, plaše se usmála a její  krásné zelené oči se zatřpytily.

„Mě s vámi taky.“ ujistila jsem ji podle pravdy. „Teď vybalím počítač a všechno to zapíšu do protokolu.“

 

Po obědě s paní Michalovou jsem vyrazila k domovu. Kapitán Rodriques mi sice zavolal, že se zastaví až po šesté hodině, ale stejně jsem spěchala, abych byla brzy doma a mohla začít překládat, protože do profesionála v tomto oboru mám dosti daleko.

V půl šesté jsem byla hotová  a šla jsem si udělat něco k večeři. Na ostrovech se večeří pozdě, nejdřív po osmé hodině, ale můj pevninský žaludek protestuje, když do něj cpu jídlo moc pozdě a taky se mi potom zdají divoké sny.

Zrovna jsem si krájela rajčata na salát, když zazvonil mobil. Už jsme si myslela, že je to kapitán, aby mi oznámil, že přijede ještě později, ale omyl. Byla to Laura a hned spustila: „Tak mám zprávy, že fušuješ policii do řemesla. Povídej, přeháněj, co se stalo, už víš kdo tu modelku zabil? Byla známá? Aspoň u vás v Praze?“

„Lauroušku, zadrž. V životě jsem ji neviděla, jen jsem měla možnost popatřit na ni v márnici, ale tu radost jsme si odpustila. Jestli byla známá to nevím, prý hrála v televizních  reklamách.“

„Aha… řekla Laura, „říkala jsme si jestli nebyla třeba něco jako Eva nebo Karolína, to jsou přece Češky jako ty, ne?“ Laura má svět módy a supermodelek v malíčku, k smrti ráda nakupuje, zvlášť kosmetiku a  hadérky. Za cenu jednoho Lauřina kostýmku já pořídím oblečení na celou sezónu .Vzhledem ke svému společenskému postavení,  bankovnímu kontu a také proto, že občas píše módní sloupky do španělské verze časopisu  VIVIEN, dostává Laura  pozvánky na módní přehlídky do Paříže a Milána. Loni mě lákala s sebou, ale strávit týden s Laurou v Paříži by znamenalo totální pohromu pro moje finanční rezervy a taky mě móda zdaleka  nebere tolik jako ji. Ale je fakt, že ty historky, jak návrhář Jean-Claude Marmaux zfackoval na přehlídce návrháře Antonia Zedery svého milence, známého herce, protože jak se mu zdálo tleskal příliš nadšeně, nebo jak známá rozvedená milionářka ztropila scénu, protože na ni nezbylo místo v první řadě, mě většinou pobaví. Ovšem to, jestli se budou nosit třásně na sukni nebo kožešinové bambulky na kabátech, už tolik ne.

„Tys byla v márnici? To je ale vážně hrůza! Já jsem ale myslela, že se mrtvol bojíš? Když měla pohřeb moje babička, nechtěla ses jít přece na ni ani podívat a to náhodou babička vypadala dobře…“

„Mrtvolu jsem neviděla, alespoň ne moc zblízka. Jenom pomáhám policii tlumočit, to je všechno. Jak ses to vůbec dozvěděla?“

„No jak? Mám přece svoje informační zdroje… Abych nezapomněla, v pátek letím na otočku do Londýna, vracím se v neděli, nechceš si udělat výlet? Budu bydlet u pratety Maud.“ Laura věděla, že mám její tetičku, která loni trávila zimu na ostrově, ráda. „Teta říkala, ať tě vezmu s sebou, že prý se mnou si tak nepopovídá…“ lákala dále.

„Já ale Lauro nemůžu, nevím, jestli ještě nebude něco potřebovat policie, ale hlavně přijede Markus, už jsme se čtrnáct dní neviděli. Opravdu to nejde, vyřiď tetě, že mě to moc mrzí.“

„To je škoda, myslela jsem, že si uděláme výlet a taky, že tě donutím, aby sis konečně koupila něco pořádného na sebe.“

Jistě, pomyslela jsem si, třeba prostříhané jeansy s peříčky a korálky od Rebaultiera za tři tisíce liber. A nahlas jsem řekla: „Laurinko, jsem pracující žena a na oblečení podle tvých představ si bohužel zatím vydělat nedokážu.“

„Tak si řekni Markusovi, ne?“

„Víš přece, že bych to neudělala.“

„Když tobě je prostě peněz za šaty líto, že mám pravdu?“ konstatovala Laura.

„Asi už to tak bude.“ přitakala jsem.

„Moc by mě zajímalo,“ nedala si pokoj Laura, „co máš například dneska na sobě. Vsadila bych se, že zase něco béžového.“

Mlčela jsem, škrábala se na koleně oděném do kalhot pískové barvy a čekala, až Lauru výchovný záchvat zase přejde.

„No jistě!“ řekla „Jistě že máš na sobě něco béžového! A protože mlčíš, myslím, že je to víc než jeden kousek. Zuzan, kolikrát jsem ti říkala, že pro blondýnu se béžová absolutně, ale a-b-s-o-l-u-t-n-ě  nehodí?“

„Máš pravdu.“  přitakala jsem.

„Jistěže mám pravdu, ale ty si říct nedáš. Ale abys neřekla, že  na tobě pořád jen něco vidím, mám pro tebe tip!“

Bože, pomyslela jsem si honem musím jet na Santa Cruz, protože tam v jednom boutique dostali tyrkysový top, tak akorát pro mě. Ale spletla jsem se. Na Lauře je nejlepší, že zrovna kdy si myslíte, že je to ta nejpitomější  bohatá panička pod sluncem, která nemá na práci nic jiného než  utrácet peníze a předvádět poslední módní trendy, tak vás zaručeně překvapí.  A taky že jo, protože řekla: „Jedna moje vzdálená sestřenice, vlastně je to spíš Richardova sestřenice…“

„Richarda syna nebo Richarda…“ skočila jsme jí do řeči.

„Exmanžela, samozřejmě a nepřerušuj mě pořád, takže Sonia žije v Toskánsku, má tam takovou pěknou vilu, ale tady na Tenerife zdědila  dům v Puertu de la Cruz. Patřil jejímu  bývalému manželovi. Nebo se nerozvedli? To je jedno On byl snad sochař nebo co, takový hipík. Ten dům je prý v hrozném stavu, ona ho ani neviděla, ale chce ho hned prodat, aby s ním neměla starosti, pronajmout se to  prý nedá. Posloucháš mě?“

„Samozřejmě a velmi bedlivě.“

 „Nadiktuji ti Sonino číslo, mluvily jsme spolu dnes ráno, ona nesnáší realitní agenty, říká že jsme hrozně vulgární a vlezlí. Tak jsme si vzpomněla na tebe.“

„Aha.“ řekla jsem.

„Přece že ty právě taková nejsi! Řekla jsem jí, že mám přítelkyni, a tak jen tak pro zábavu prodává a kupuje domy. Ona chce prostě ten dům prodat, peníze na konto a basta. Rozumíš?“

„Rozumím, a kolik peněz chce? To ti  taky řekla?“

„Neřekla, ale myslím,že to moc nebude, ona to chce opravdu hned prodat a mít pokoj. Abych nezapomněla, ten dům je zdá se na dobrém místě, někde na kopci, hned pod kasinem Taoro. Chceš to číslo?“

„To víš že chci, hned jí zavolám.“ řekla jsem.

Dále mě Laura seznámila se skutečností, že se opět pohádala se svým otcem, a už s ním nikdy v životě nepromluví, že její kočka Lucy bude mít koťata, že jsem hrozná, protože s ní nechci jet do Londýna a tak podobně. Já jsem si vklínila sluchátko mezi rameno a ucho, abych mohla pokračovat v přípravě večeře.  Než jsme skončily hovor, měla jsem připravený salát a na pánvi omeletu.

Pár minut po tom, co jsem dojedla, zazvonil zvonek. Kapitán poděkoval za pozvání na kávu, převzal svoje protokoly, upřesnil, že mě očekává v deset na policii v La Cruz a odporoučel se. Zkusila jsme zavolat Soniu Delgado, ale telefon nikdo nebral. Tak jsem si nalila trochu červeného vína a pustila si televizi, ale místo toho abych sledovala program, přemýšlela jsem o tom, co se stalo v noci z dvacátého pátého na dvacátého šestého října v hotelu Tenerife Mar, kdo mohl mít důvod zabít dívku Magdalenu a kdo to opravdu udělal.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 17

Ostrov Tenerife, Playa Del Duque

Po spolužačce Laďce vešla do kanceláře, ve které už zase začínalo být dusno, Věra Michalová. Pozdravila, představila se a na vyzvání se posadila. Musím říct, že ačkoliv kapitán Rodríguez neměl ani potuchy, že tato dáma je ve své vlasti známou a slavnou herečkou, po jejím vstupu do místnosti povstal a hlavou naznačil mírnou úklonu. Dodnes nevím, zda  tím projevil úctu ke stáří nebo obdiv ke stylu, s jakým tato dáma vystupovala.

Paní Michalová hned na úvod požádala, zda si může zapálit cigaretu. Vzápětí ale řekla: „Ne, to je nesmysl, vzduch je tu už tak hrozný. Zapomeňte na to. Problém je jenom v tom, že mě to bez cigarety nemyslí, tak nevím, co vám budu platná. Pro mě je vždycky utrpení ta cesta v letadle, tam bohužel opravdu kouřit nemůžu.“

„Pane kapitáne“ napadlo mě, „paní Michalová by si ráda zapálila cigaretu, ale nechce nám tu kouřit. Jestli správně počítám, je to náš poslední člověk. Co kdybych ji vzala do města, někam na kávu nebo na oběd, už bude půl druhé. Protokol samozřejmě udělám.“

Kapitán mě chvíli bez výrazu pozoroval a pak řekl: „Proč ne, paní Michalová na vraha nevypadá, vzhledem k jejímu věku, hmotnosti a zdravotnímu stavu bychom to snad mohli vyloučit. Možná, že se takhle dozvíte víc. Klidně jeďte. Až s paní Michalovou skončíte, byla by jste tak laskava a udělala zase překlady? Já bych se k vám pro ně z dovolením zastavil osobně. Po páté hodině, co vy na to?“

„No myslela jsem, že mi dáte víc času, ale co nadělám.“ Věře Michalové jsem navrhla, že si zajedeme do La Cruz na kávu  nebo když bude mít zájem, tak na oběd.

„Ale drahoušku, to je úžasné, to se mi moc líbí. Je to od vás velice pozorné, opravdu.“ řekla.

 

Usadily  jsme se na terase kavárny, ze které byl krásný výhled na město. Paní Michalová si zapálila cigaretu a labužnicky natáhla kouř. „Jsem hrozná, že? Nevydržím bez cigarety. Co by vás tedy zajímalo, ptejte se.“

„Zajímalo by mě, zda jste si všimla v hotelu té zavražděné dívky.“

„No to tedy opravdu ano. Té si nešlo nevšimnout. Ta se uměla nosit. Víte, já sem jezdím  už pátou zimu. V tomhle hotelu jsem podruhé, zjistila jsem , že mi víc vyhovuje apartmá než hotelový pokoj. Naštěstí mi dali jednopodlažní apartmá, to víte, abych chodila pořád po schodech, to už tedy nemusím. Taky je tu lacino. Já sem jedu vždycky na tři měsíce. Ne, že bych měla tak skvělou penzi, ale můj první manžel mi odkázal pěknou sbírku meziválečné avantgardy. Obrazy myslím.  Filla,  Špála, Štýrský, Toyen, Zrzavý, Procházka. No, do hrobu si je nevezmu, syna už nemám a na Národní galerii kašlu. Každý rok jeden obraz prodám a mám se dobře. Stejně ty plátna už nemůžu mít doma, zkoušeli mě  třikrát vykrást, tak jsou v sejfu v bance. Jen jednoho Zrzavého jsem si nechala doma, je to můj zamilovaný, ale všude říkám, že je to kopie, snad mi to projde. Ale, drahoušku, to mě musíte zarazit, když začnu takhle plácat. To víte, senilita se hlásí a já si tady nemám moc s kým popovídat. Nevadí vám, že vám beze všeho říkám drahoušku? Není to na vás moc familiérní? Já to tak nemyslím, opravdu.“ řekla, sundala si tmavé sluneční brýle a její slavné, zelené a jen trochu věkem zamžené oči na mě zamrkaly.

Usmála jsem se a zeptala se: „A kdo se o ni tak nejvíc zajímal?“

„Nejvíc, to si říct netroufám. Ale zájem o ni byl, to tedy ano. Víte, ona byla, jak se za mě říkalo, parádní kus.“ Paní Michalová vzhlédla k číšníkovi, který před nás položil talířek s tapas a  pak pokračovala: „Víte nikdy jsem nechápala ty ženské, které když stárnou, nejraděj by všechny mladé pěkné holky smazaly z povrchu zemského. Já jsem spíš taková, že mám okolo sebe ráda mladé pěkné lidi. Je fakt, že to nemusí být nutně jen děvčata. Ale nedělám si iluze, že by v mém věku o mě projevil zájem kdokoli pod pětašedesát. Ach bože, už zase žvaním. Stáří je děsná věc, děvenko. Proč mě nezarazíte?“ řekla a potřepala hlavou.

Neubránila jsem se smíchu: „Asi proto, že se to dobře poslouchá.“

 „Ale nesmysl,“ opáčila, „ už budu mluvit k věci. A když ne, tak mě zaražte. Takže, určitě se líbila tomu recepčnímu. Ale tomu se prostě holky líbí. Že by spolu něco měli, to si nemyslím. Viděla sem ji hádat se s tím fešákem z dvěstěosmnáctky. Bohužel nevím o co šlo, on sice žije s tím svým Michalem, toho trochu znám,  ale měla jsem ten pocit, že snad děvčata úplně nezavrhuje, ten fešák myslím. Michal ne, ten je stoprocentní.  Myslím, že je úplně na kluky. Tím panem Adamem bych si už tak jistá nebyla. Můj první muž měl některé takové kamarády, co se jim líbili holky i kluci. Říkával, že jsou pod obojí. Teď se ovšem používá spíš, že je  bisexuál, že? No podobojí je zas hezky česky. Takže toho bych asi úplně vyloučit nemohla. Pak po ní pořád  civěl ten pitomec, co je tu  s tou spálenou novomanželkou. Viděla jste ji? Trdlo jedno. Spálila se, že to vypadalo, že bude muset do nemocnice. Mimochodem, ten člověk je excelentní pablb. Jednou jsem měla tu smůlu, že si ke mně přisedli na večeři. Byla to hrůza, a to nepřeháním. On mlaská, olizuje si prsty a říká jí pořád miláčku. Objednali si láhev  červeného a ten idiot mi převrhl skleničku na bílé kalhoty. A myslíte, že se mi omluvil? Jen se přitrouble pochechtával a že prý  to nic není, to chce jen sůl paní. Myslela jsem, že ho na místě uškrtím. Jo, kdyby jeho našli na tom smetišti, byla bych hlavní podezřelá já. No, ale abych pořád neodbočovala.  On za ní opravdu pálil.“

„A co ona?“

„Jako s ním myslíte? Samozřejmě nic, znali se to bylo vidět, ale pro ni byl vzduch, spíš míň než vzduch.“  Paní Michalová se napila minerálky a na chvíli se zamyslela.  „Řekla bych, že mohla mít něco s tím podnikatelem, co je tu s manželkou a synem. Myslím, že jsou na dvěstědesítce.“

„Proč si to myslíte?“ zajímalo mě.

„Ani vlastně nevím. Vlastně ano, Když tak o tom přemýšlím, on se jí jakoby vyhýbal. Napřed jsem si myslela, že má třeba žárlivou ženu, ona vypadá, že je dost temperamentní. Že se ani nepodívá po pěkné holce. Pak jsem si ale všimla, že se jí úplně vyhýbal, jednou jsem seděla na terase u svého apartmá, já mám třistašestnáctku, ta mrtvá bydlela v dvěstějedničce a ten pan Kohout  s rodinou bydlí v dvěstědesítce, ta je hned u hlavní cesty. Já ale ze své terasy vidím  na jeho dveře a viděla jsem, jak vyšel ze dveří a když uviděl, že ta Outratová vychází ze dveří, raději zacouval do dveří a počkal, aby se s ní nemusel potkat. Tak mě napadlo, že to takhle dělal kolega Mareš, když se napřed vyspal s kolegyní Hradskou, ona byla tehdy ještě takové mladé jelítko, ale pak se mu rozleželo v hlavě, že by to asi jeho drahá polovička nevydýchala, kdyby mu na to přišla. No a oni  spolu tehdy měli byt na Vinohradech, chalupu v Českém Ráji  a skoro nového fiata. A kolega Mareš  rychle vycouval z teplé náruče milé Marušky Hradské, protože se mu nechtělo znovu začínat s jedním kufrem v garsonce na sídlišti. Takže, kdykoliv Marušku potkal, dělal vždycky, že  to chudák děvče je vzduch, a to byl v jednom divadle docela kumšt. Však mu taky za rok dali zasloužilého umělce. Já už zase kecám, proč mě děvenko nezarazíte?“

„Když já si netroufám.“ špitla jsem. „Ale náhodou, to co říkáte, zní docela logicky.“

Věra Michalová znovu upila minerálky a půvabně si zasunula za ucho pramínek vlasů, který jí vítr foukl do obličeje.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 16

Z přístavu Puerto Mogán na Gran Canaria.
Tahle loď byla na prodej a můj muž ji chtěl hned koupit. Naštěstí jsme odjeli domů bez lodě...

Po Hromádkových byli na řadě Vránovi. Napřed vstoupil do kanceláře pan docent a otázal se, zda budeme chtít raději vyslechnout napřed jeho ženu a potom jeho nebo naopak. Kapitán řekl, že je mu to jedno. Takže jsme se s panem docentem dohodli, že napřed přijde jeho žena a potom on.

Paní doktorka Vránová byla navzdory tomu, že na Tenerife trávili již víc jak šest týdnů poměrně bledá dáma. Byla to hnědooká hnědovláska s rovnými vlasy po ramena, uprostřed rozdělenými pěšinkou. Měla střední, trochu beztvarou postavu, hezký úsměv a působila poněkud plaše. Ten trochu nijaký dojem z její osoby se rozplynul když promluvila, měla krásný, překvapivě hluboký a velmi melodický hlas.

„Ráda bych se vás zeptala, paní Vránová, zdali jste znala slečnu Outratovou.“ položila jsem otázku.

Paní Vránová trochu zvedla ramena jakoby v tichém nesouhlasu: „Vlastně ani ne, byla ubytovaná v tomto hotelu. Jinak nevím, co bych řekla.“

„Myslela jsem, jestli jste si všimla s kým se tu stýkala, jak se vám jevila, zda jste ji znala už před příjezdem sem?“

„Pokud vím, tak tu byla s kamarádkou, bohužel nevím, jak  se jmenuje. Viděla jsem ji bavit se s tou mládeží na surfech. Z těch znám Honzu Brouma,  Marka Vašáka a Jirku Voznicu. Jsou to spolužáci, přednášela jsem jim dějiny umění. Zvlášť Marek je talentovaný a schopný kluk. Honza se trochu fláká, myslím, že ho škola i baví, ale moc se neučí. Marek ví co chce a od kolegů vím, že má skvělé nápady. Jirka je takový průměr, ale není hloupý. Ani jsem si nevšimla, jestli někomu z nich dávala přednost. Ono mi spíš připadalo, že to není společnost pro ni, jestli mi rozumíte?“

„Zkuste mi to trochu přiblížit.“

Paní Vránová se unaveně usmála: „Ta dívka byla podle mého názoru ten typ, co se chce bavit, chodit do drahých restaurací a utrácet v obchodech. A ne ráno vyjet v otřískaném autě z půjčovny, hlídat, kdy půjdou vlny a pak se večer vrátit večer utahaná, dát si pivo a jít spát, jak to ta děcka tady dělají.“ Odmlčela se, ale pak pokračovala: „Ptala jste se jak se mi jevila. Já vlastně ani nevím, byla to prostě slečna, která tu s námi byla v hotelu, nevím, co víc bych řekla.“

„Mohla by jste mi tedy ještě říci, co jste dělala  ten večer, co se stala ta vražda?“ 

„Máme tu s manželem pronajaté auto a byli jsme na výletě v horách. Já jsem fotosenzibilní a tak netrávíme moc času u moře nebo u bazénu. Navečeřeli jsme se po cestě, ono když jste tu delší dobu tak už vám to jídlo trochu, jak bych to řekla… Leze krkem, jak se říká, je to pořád to stejné dokola. Večer jsme se rozdělili, manžel zůstal v hotelu, pokud vím tak seděl s Kolářovými, to jsou lékaři s Prahy a s Martinem Kohoutem a jeho ženou. Martina muž učil a vždycky ho moc chválil, že z něj určitě něco bude. Zdá se, že se nespletl. Mě pozvali zase moji žáci, jeden z nich slavil narozeniny, šli jsme do restaurace u starého přístavu. Bylo to prima, docela jsem se bavila,“ řekla a trochu se usmála. „Pak se ale Blance udělalo špatně, tak jsem zavolala taxi a jela s ní do hotelu.Oni hoši jsou zábavní, ale že by někoho z nich napadlo Blanku doprovodit, to ani náhodou, džentlmeni to zrovna nejsou.“

„A kdy jste asi přijely do hotelu?“

„Okolo půlnoci, přesně to nevím, já nenosím hodinky.“

„Doprovodila jste Blanku do pokoje?“

„Navrhla jsem jí to, ale nechtěla. Takže jsem šla spát.“

„Do baru za manželem jste nešla?“

„Ne, bolela mě z toho kouře hlava, chtěla jsem si jít hned lehnout.“

Nic jiného jsem se už od paní Vránové nedozvěděla. Svoji ženu vzápětí vystřídal docent Vrána. Muž středního věku i postavy, na nose brýle, vlasy na temeni měl znatelně prořídlé. Na rozdíl od své ženy byl opálený. Pokud bych nevěděla, že přednáší na vysoké škole, byla bych na první pohled na rozpacích, kam ho zařadit. Ale podobně jako u jeho ženy se poněkud matný dojem z jeho osoby zostřil, když promluvil. Měl příjemný hlas, mluvil  spisovně a precizně vyslovoval. Bylo jasné, že si na svém mluveném projevu zakládá. Jenom mi byl z nějakého nedefinovatelného důvodu  méně sympatický než jeho paní.

Řekl, že večer strávil s manželi Kohoutovými a Kolářovými v hotelovém baru. Proti svému zvyku toho večer víc vypil. Do bungalovu přišel asi v jednu hodinu v noci, jeho žena už ležela, bolela ji hlava. Také  není zvyklá pít, po jeho příchodu šli hned spát.

 

Když vstoupila do místnosti paní Březinová, údivem jsem zamrkala. Paní Březinová byla moje spolužačka z gymnázia Laďka Hnátková. Abych pravdu řekla, nebyly jsme zrovna kamarádky. Jak mě uviděla, vykulila oči a pak zahalekala: „Páni, Zuzko, co tady děláš?“

„No, pomáhám policii, protože prý nikdo z vás neumí německy nebo španělsky.“

„Jó, tys byla holka šikovná, učila ses jazyky. Ale já prd, ja gavarim němnožko pa ruski a ináč nic.  A ty seš tady jako na dovolené nebo co?“

„Máme  tady na Tenerife dům. Poslyš, Laďko, policie potřebuje vědět….“

„Jó? Ty sis vzala Španěla? Tys byla vždycky na ty jižní typy. Mě se nelíběj, přijdou mi takový umaštěný.“

„Vzala jsem si Němce. Znala jsi…“

„Jé, škopčáka? Nějakýho prachatýho a starýho, že jo? A víš, že do tebe bych nikdy neřekla, že si vezmeš pracháče? Vždycky ses tvářila, že tobě jde o čistou lásku a tak. No jo, ale prachy jsou prachy co?“

Kapitán Rodriques už začal jevit známky neklidu, protože bylo  zřejmé, že předmětem našeho  hovoru není vražda, která se udával včera v noci v hotelu a tak jsme se snažila brebentící spolužačku usměrnit: „Koho jsme si vzaly, můžeme probrat později. Teď se potřebuju zeptat, jestli jsi znala Magdalenu Outratovou.

„Neznala, s kurvama se nekamarádím.“ zaznělo rezolutně.

„Proč myslíš, že byla kurva?“

„Stačilo se koukat jak se natřásá před chlapama. Jedna taková mi přebrala Láďu, takový já dobře znám.“

„Láďu?!? Tak ty sis vzala  Březinu?“ došlo mi. Láďa Březina byl největší pitomec v našem ročníku. V hlavě prázdno, rozmazlený od maminky až hrůza. Při řeči prskal a už v osmnácti měl dvacet kilo nadváhy, samé prvotřídní sádlíčko. Jak jsem později pochopila, Laďka nebyla tak padlá na hlavu, aby šílela po školním outsiderovi, ale vše se změnilo ve  chvíli, kdy maminka Březinová  v rámci restitucí zdědila šest činžáků na Vinohradech, kde míval Ládínkův dědeček vyhlášené řeznictví.

„Heleď, Hnáto,“ uklouzla mi mimoděk Laďčina přezdívka, „já má seznam otázek, které ti musím položit a tvoje odpovědi potom zaprotokolovat, chápeš?“

„Jo, tak jo, ale potom si dáme kafe a bude mi vykládat co máš za sebou.“ řekla dychtivě, skoro se mi zdálo, že přeslechla i přezdívku, kterou na škole nesnášela.

„No uvidíme, jak mi to bude časově vycházet. Takže, Magdalenu Outratovou jsi znala?“

„Už jsem ti říkala, že ne, ale že moc dobře znám podobný…“

„Jo, tak jo, skočila jsem jí rychle do řeči, a takže co jsi dělala včera, vlastně předevčírem večer?“

„Včera, předevčírem i předpředevčírem jsem uložila Ládínka do postele, četla jsem detektivku a pak šla spát.“ odsekla Laďka.

„Jo? Ládínka? Já jsem myslela, že ti ho přebrala nějaká…“

„Velkýho Ládina jo, ale zůstal mi malej, ne? Ty nemáš děcka?“ sondovala.

„Ne, ne nemám. Dobře, takže v den vraždy jsi tu Outratovou neviděla?“

„Ty seš fakt chytřejší, než jsem si myslela! Mě uplet Láďa fakana hned, ale ty by ses s děckama neotravovala, že jo? Předpokládám, že ten tvůj helmut má aspoň tři z prvního manželství, že jo?“ vyptávala se Laďka Hnátková, provdaná a rozvedená Březinová a  oči jí    svítily.

Pochopila jsem, že o vraždě české modelky nemá moje spolužačka ani ponětí a zřejmě ji smrt nějaké neznámé osoby vůbec nezajímá, zato intimní podrobnosti ze života bývalé spolužačky, to bylo něco jiného. Najednou jsme měla chuť říct kapitánu Rodriquesovi, že končím, že nemám chuť vysvětlovat  bývalé spolužačce, že děti nemáme, protože je mít nemůžeme, Že jsem s Markusem ne pro peníze, ale proto, že je to první muž v mém životě, kterého miluju tak, že i po několika společně strávených letech  vstávám ráno v pět abych se s ním mohla  rozloučit, když odjíždí na letiště. U mých předchozích známostí totiž ochota k oběti, kterou je pro mě ranní vstávání, skončila nejpozději po šesti měsících  vztahu. A to, že mám někoho tak ráda, že mi spoustu věcí, které pro něho dělám, nepřijde za těžko ani po několik letech, mě stále naplňuje údivem a taky vděčností k osudu, který způsobil, že jsem takového muže potkala. Mám ale obavu, že tohle by Laďka nepochopila.

„Laděno, pochop, policie potřebuje vědět, jestli nemáš nějaké důležité informace, které by pomohly odhalit pachatele té vraždy. Neviděla jsi třeba něco, co by policii mohlo pomoci?“

Laďka pohlédla trochu bokem na kapitána, ale nezdálo se, že by jeho osoba mohla inspirovat její výpověď.

„Myslela jsem, že bych tu mohla potkat nějakýho chlapa, třeba i s děckem, ale tady jsou všichni spárovaný. Ten tvůj, nemá třeba nějakýho zazobanýho kamaráda?“

„No já se zeptám. A nejlépe, aby  byl tak přes sedmdesát, to aby brzy umřel a byl odněkud ze Sudet, aby mluvil česky, že jo?“ neodpustila jsem si ironii, protože jsem usoudila, že se od Laďky opravdu nic nedozvím.

„Asi trochu blbost, že jo? Chichichi… Ale počkej, já jsme tu tvoji Outratovou nebo jak se jmenovala viděla… A myslím, že to bylo ten večer, co ji zabili. Mohlo být tak  deset, vyšla z bungalovu, my jsme měli vchody naproti sobě. Myslela jsme, že půjde směrem k hlavní budově, do baru nebo ven, ale ona  šla směrem dozadu, nechápu co tam hledala.“

„Jo, a šla sama?“

„Nikoho jsem neviděla. A bylo mi to trochu divný, kam si to nese, protože  byl nějakej zábavnej večer a většina lidí byla v baru tady v hotelu.

„A jak to, že jsi ji viděla? Říkala jsi, že jsi četla detektivku.“ zeptala jsem se trochu nedůvěřivě

„Seděla jsem na balkónku  a kouřila. Vevnitř kvůli Ládinkovi nemůžu, chápeš?“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 15

Kanárské ostrovy jsou plné hotelů pro zmrzlé Evropany...

 

„Koho máme teď na řadě, pane kapitáne?“ zeptala jsem se. Kapitán, který si stále dělal nějaké poznámky, ke kterým jsem bohužel neměla přístup, po mě trochu podrážděně loupl očima. „Myslel jsem, že jsme si to už řekli, madam“.

„Tak to jsem asi zapomněla, pardon.“ řekla jsem zatvářila se zkoušeně, protože jsem  později hodlala vyzvídat, zda-li už má svůj tip na pachatele a nechtěla jsme ho předem popudit. Jak jste asi pochopili, zalíbilo se mi hrát si na vyšetřovatele.

Do místnosti vešel můj známý z hotelové jídelny pan Hromádka. Pozdravil a trochu plaše pohlédl na kapitána Rodríqueze. „Chtěl jsem se zeptat, jestli si nás se ženou chcete vyslechnout každého zvlášť nebo dohromady.“

Přeložila jsem kapitánovi otázku. Podíval se na mě trochu nepřítomným pohledem. „Samozřejmě zvlášť, madam. I když v tomto případě to bude celkem jedno, oni toho asi moc neví. Řekněte, že zvlášť.“

Měla jsem pocit, že pan Hromádka nemá velkou radost, že budou muset jednat s policií bez  opory manželky. Pokýval hlavou a řekl: „Dobře, tak já to jen  vysvětlím ženě a jsem vám k dispozici.“ Za chvíli se vrátil a posadil se na židli.

Ještě než jsem mu stačila položit připravenou otázku, začal sám. „Víte říkali jsme si s Márinkou, že nám ta událost docela zkazila dovolenou. No uznejte, policie se nás vyslýchá, já jsem kupříkladu nebyl nikdy vyšetřován. Nikdy prosím. Taky jsem si mysleli, že si nás zavoláte už včera, abychom to měli za sebou. Takhle máme zkažený další den.“

Napadlo mě, že v případě pana Hromádky a jeho paní jde o dva  dny zkažené dovolené, kdežto v případě Magdaleny Outratové je dovolená pokažená celá. A to definitivně. To ale asi pana Hromádku nenapadalo.

Jeho výpověď opravdu, jak se mi alespoň zdálo, nepřinesla žádná nová fakta. Vypověděl, že Magdalenu viděli naposledy v pondělí ráno u snídaně. Na obědě ji nezahlédli a večeři šli brzy, v jídelně ještě skoro nikdo nebyl. Po večeři šli do svého apartmá, zvažovali, zda zajdou do baru na víno, ale pak se rozhodli jít brzy spát, usnuli asi v deset.

„A všiml jste si třeba, s kým se tady stýkala?“ snažila jsem se vytáhnout z něj další informace.

Pokrčil rameny a po krátkém zaváhání řekl: „Viděl jsem, že se ta děvčata bavila s těmi mladíky, co jezdí na těch prknech. Potom snad s těmi Němci. Víte, já jsem je moc nesledoval, nemám už na to věk, chápete? My jsme si sem s Márinkou přijeli odpočinout a kdepak nás napadlo, že se nám stane taková věc.“

Byla jsem znovu v pokušení mu říci, že zrovna jemu a jeho paní se toho tolik nestalo, ale pak jsem pokušení překonala. Stejně by mě nejspíš nepochopil.

 

Po panu Hromádkovi vplula do kanceláře jeho žena. Abych pravdu řekla, nepůsobila dojmem ženy, která má totálně zkaženou dovolenou. Spíš se ještě prohloubil můj dojem, který jsem z ní měla, když jsme se viděli včera při obědě v jídelně. A sice, že paní Hromádková je událostí, které je okrajově účastná, příjemně vzrušena. Bylo mi jasné, že když bude u kávy kamarádkám povídat, že byli s manželem na Kanárských ostrovech, tak je nijak zvlášť neohromí. Ale když jim bude moci říct, že se v hotelu kde bydleli stala vražda, ji osobně vyšetřovala  policie a k tomu ta mrtvá byla ta, co hrála v televizi v té reklamě… No to bude panečku téma k hovoru. Marie Hromádková bude hvězdou dámského  pravidelného úterního debatního kroužku v cukrárně U růžové myšky minimálně jedno odpoledne.

Jinak bohužel paní Hromádková nijak nedoplnila výpověď svého muže. Ano, šli brzy spát, jako ostatně každý den, oni se přijeli na dovolenou zrekreovat a ne se finančně a fyzicky zruinovat, přece jenom jsou důchodci, tak si nemohou všechno dovolit. Kdyby jim na dovolenou nepřispěl syn, tak by vůbec nemohli odjet. Zarazila jsem rozbíhající se proud slov pyšné matky Hromádkové na téma jejich Milánek, úspěšný podnikatel ve stavebnictví a  zeptala jsem se: „A podle vašeho názoru, ji mohl zabít kdo, paní Hromádková? Vy jste taková všímavá dáma, třeba vás něco napadlo.“

Trochu se zarazila a našpulila baculatou hubičku. Pak  jakoby v rozpacích propletla v klíně buclaté prsty a povídá: „Já si mladá paní myslím, že to udělal někdo z těch mladých.“  Povzdechla si a pokračovala: „Víte já jsem vám v tam té jídelně říkala, že jsou to takoví slušní hoši, to jistě jsou, ale já se nemůžu zbavit  dojmu, že to byl  ten Jirka. Oni se spolu dost bavili, viděla jsem je a taky jsme viděla,  jak spolu ten večer, bylo asi devět mluvili tady v hotelové zahradě, od nás z balónku od ložnice je na to místo hezky vidět. Je tam vysoká klec s andulkami a u ní taková lavice obložená těmi  modrými kachlíky. Na té seděl ten kluk a ona za ním přišla, něco mu vykládala. On jakoby vrtěl hlavou, ona pořád něco povídala, bohužel jsem nerozuměla ani slovo, je to přece jenom dost daleko. A pak mu něco podala. A víte co to bylo?“ otázala se mě s nádechem triumfu v hlase.

„To tedy opravdu nevím.“

„Já myslím, že to byly peníze.“ řekla vítězně a tváře jí ještě víc zrůžověly vzrušením.

„A proč si  myslíte, že to byly zrovna peníze?“

„No co by to tak asi mohlo být?“ řekla trochu dotčeně. „A vypadalo to jak bankovka nebo možná bankovky!“

Přeložila jsem to hned kapitánovi a ten se kupodivu netvářil ani dost málo překvapeně.  Povídá: „Zeptejte se jí, proč si myslí, že mu ty peníze dávala.“ Splnila jsme policistovo přání.  Paní se tvářila poněkud nadurděně:  „No co já vím, mladá paní? Od toho je přece policie,  aby to zjistila, ne?“ Když se ode mě na svoji řečnickou otázku odpovědi nedočkala, pokračovala: „Ale mě napadlo“ a udělala dramatickou pauzu, „že to mohlo být za drogy!“

„Aha a on jí něco dával?“

„No to jsem si tedy nevšimla, ale třeba jí dal něco už předtím, a ona mu teď už jen dávala peníze, ne? Nebo mu dlužila už delší dobu  a on ji nutil, aby mu zaplatila, takový drogový dealeři jsou hrozní, viděla jsem to v televizi!“

„No jo, ale proč by jí drogový dealer zabíjel? To přece nemá logiku?“

„Od takovejch lidí logiku nečekejte, mladá paní, to jsou gauneři první kategorie, od těch taky dál. Však jsme si s Jiřim říkali, kam jsme se to proboha dostali, to by tedy měl vědět ten pan Tischer, kam nás  ta jeho slavná cestovka zavezla. On se furt dělá jak se stará o ty nemocný děti no a vidíte…“

„Vidíte co?“ zeptala jsem se zvýšeným hlasem, protože jsem už nemohla  vydržet  příval nesmyslů z úst té bodré ženy.

„No já přece nic nevím, všechno už jsem vám řekla.“ ztratila najednou svoji bojovnost.

„Dobře paní Hromádková, tak já dopíšu, co jste mi řekla, vy mi to podepíšete a můžete jít.“

„Já  nic podepisovat nebudu, ledaže to o těch penězích tam psát nebudete. Já se nenechám nějakým gaunerem zabít.“ pravila rezolutně.

„Paní Hromádková, proboha jakým gaunerem?“

„No přece tím klukem, co mu ta holka dávala ty peníze.“ řekla dotčeně.

„A jak by se asi dozvěděl, že jste o něm řekla policii?“

„Třeba se nějak dostane k tomu mému protokolu… Mafie má přece prsty ve všem, to nevíte?“

Oznámila jsme kapitánovi s trochou nadsázky, že naše svědkyně nám nechce podepsat ani to že se jmenuje Marie Hromádková a je z Prahy-Libně.

Kapitán se ušklíbl, „Ale žádný strach, madam, však ona to podepíše. Řekněte jí, že když to neudělá, dám ji zajistit a zítra jí soudce odsoudí  na měsíc za pohrdání  policií. A řekněte, ať si nemyslí, u nás jdou tyhle věci velice rychle.“

„A to by šlo?“ Kapitán neodpověděl a opět se jen ušklíbl. Paní Hromádková těkala pohledem z jednoho na druhého a očividně nebyla ve své kůži.

„A to pohrdání policií je fakt trestný čin?“ nedala jsem se jen tak odbýt.

„No, tak úplně přesně to formulováno není, ale kdyby tomu tak bylo ani trochu bych se nezlobil.“

„Aha…“ odpověděla jsem inteligentně, protože jsem z toho nebyla moc moudrá. Současně mě napadlo, že paní Hromádková je už třetí svědek, kterému musí kapitán hrozit odvedením na stanici jenom proto, aby něco řekla nebo podepsal.  Taky mě jsem si říkala, co jen  to mým milým Čechům dává tu sílu vzdorovat policejní zvůli? Asi to, že jsme v cizí zemi a mým krajanům  je jasné, že se jim toho dohromady moc stát nemůže. A dodala jsem: „Já to tedy paní Hromádkové vysvětlím.“

„To bude prima, madam.“ řekl už skoro zvesela kapitán.

Asi jsem celou situaci milé paní opravdu náležitě vysvětlila, protože nakonec protokol podepsala jen s tlumeným brumláním a ve spěchu se odkolébala  z místnosti.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017