Docent Vrána si odkašlal, já jsem ani nedutala, ale
on po chvíli ticha zase pokračoval: „Až jsem se v pátek večer byl ve městě. Ani nevím, kde přesně jsem byl,
vlastně ano, šel jsem na internet, v hotelu ho neměli. Potřeboval jsem
poslat nějaké maily a taky mě zajímalo, co je nového u nás doma. Milica se mnou
nebyla, nebylo jí dobře. Když jsem vycházel z internetového centra na
Plaza del Charco, narazil jsem na toho Jirku. On byl manželčin student, to on
tehdy slavil narozeniny. Byl opilý a že prý jestli jedu do hotelu, tak že bych
ho mohl svézt, řekl jsem, že proč ne. Ale on v autě vytáhl z poloviny
plnou láhev vodky, upíjel a začal mi vykládat, že mu Magda dala peníze, tři sta
dolarů, aby vzal moji ženu na svoje
narozeniny a tam ji zdržel až do rána. Snad ji měl i svést nebo co. A taky, že mi měl zavolat
večer z té hospody, někdy po desáté hodině, že mi manželka vzkazuje ať se
podívám, jestli nenechala v ložnici peněženku, že ji nemůže najít. Tak
abych se tam šel podívat. Tak mě chtěla Magda chtěla dostat do ložnice. Věděla
totiž, že k ní do bungalovu by mě nedostala. Prostě bych nepřišel. Za to by mi
ten průšvih s Milicou nestál.
Jenomže ten kluk na to, že mi má zavolat zapomněl. Prostě slavil s klukama a mojí ženou ty
narozeniny, zatímco Magdalena čekala v naší ložnici až přijdu. Ale
nedočkala se, a tak se nejspíš opila a ze žalu usnula.“ muž naproti mně se na
chvíli odmlčel.
Špitla jsem: „To je hrůza.“ On se ale podle
předpokladu nenechal vyrušit a pokračoval: „Na té oslavě narozenin se jednomu
děvčeti udělalo špatně. Moje žena se nabídla, že ji doprovodí, nenechal se
zdržet a malér byl hotový. Tohle to mi
ten Jirka breptal a měl vám z toho i docel legraci. Jakože tolik náhod najednou
a ať se s nám napiju, že my jsem to přežili. To už jsme projeli okolo hotelu a jeli jsme
silnicí dál, podél moře. Ani nevím proč jsem nezastavil, asi jsem si to chtěl
poslechnout celé. Ale pak ten hoch začal vyvádět a bylo mu zle, že prý bude
zvracet. Já jsem měl vůz z půjčovny a tak jsem ho raději vysadil.“ Pan
docent skončil a špatně od žaludku se
udělalo mě.
„Vy jste věděl, že hned vedle je sráz a dole jen
moře.“ řekla jsem.
Bylo ticho
„Vy ho tam nechal schválně, protože jste se bál, že
to co povídal si asi nenechá dlouho pro sebe. Byl to brepta a opilec. Že mám pravdu? Vy jste ho
tam nechal a doufal jste, že spadne. Panebože.“
„Ale nic z toho mi nemůžete dokázat, paní
Wilderová. To jsou jen vaše fantazie. Manželka je mrtvá a ten kluk taky. A
nemusíte se tak rozčilovat, vás se to přece nijak netýká.“
„To máte pravdu.“ řekla jsem, „Jenom se mi zvedá
žaludek z toho, že takový jako vy chodí mezi námi po ulicích a nikdo je
nepotrestá. Nic se jim nestane.“ Chtělo se mi odplivnout si na naleštěnou
podlahu. Ale koho bych tím naštvala? Leda tak nevinnou uklízečku.
„Ale já jsem přece nikoho nezabil.“ namítal docent,
„A je vám doufám jasné, že i kdyby jste s tímhle šla na policii, tak se
stejně nic nezmění, protože nemáte žádné nové důkazy?“
„Podle mě je máte na svědomí pane Vráno všechny tři.
A moc dobře to víte.“
„To jsou jen vaše domněnky paní Wilderová.“ řekl a díval se při tom na terasu,
která už byla docela temná.
Odešla jsem. Co mi taky jiného zbývalo. Zavolala
jsem si taxi a nechal se odvést do nemocnice. Tam mi sdělili, že mají podezření
na otřes mozku. Taky moc nevěřili mému vysvětlení, že jsem se praštila o spodek
stolu. O Šárce jsem jim vyprávět nechtěla, protože se mi ani trochu nechtělo
mít něco společného s policií, a to
několik příštích let. Tu ránu na hlavě jsem prostě vzala jako daň za
blbost.
V ambulanci jsme sepsali nález. Mladý unavený
doktor mi sdělil, že nejlepší bude
zůstat v nemocnici kvůli vyšetření a na pozorování. Také se ujistil, že mám
české pojištění. Já jsem zase pořádala o jednolůžkový pokoj, protože jsem
se těšila, že budu pro změnu chvíli
sama. Naštěstí měli jeden volný.
Dali mi úžasné nemocniční prádlo a župan, na nohy
erární bačkory. Zřízenec mě naložil na vozík a jeli jsme na rentgen, pak na
další. Pak mě vyšetřil neurolog a pak ještě někdo.
Když jsem konečně v půl desáté ležela
v posteli, zapnula jsem mobil a
zavolala Markusovi. Rozhovor reprodukovat nebudu. Měl o mě strach, hrozně mi
vynadal a poručil mi, ať se z nemocnice ani nehnu, že zítra přijede. A že
jsem idiot. Řekla jsem mu, že ho miluju. To bylo nejspíš tím otřesem mozku,
protože za plného vědomí to nahlas nejsem schopna říct. Dali jsme si dobrou noc
a já jsem hned usnula. Ale otravovaly mě sestřičky, které každou chvíli chodily
do mého pokoje a svítily mi do očí, aby se přesvědčily, že ještě žiju.
Praha, 28. listopadu, sobota
Domů na Tenerife plánujeme odletět zítra. V nemocnici
si mě chtějí nechat až do středy, ale
pak jsme to usmlouvali na neděli. I když to se jim moc nelíbilo, v neděli
se prý nepropouští. Ale zařizoval to Markus. Tomu je těžké něco odmítnou.
Strávil se mnou skoro celé dva dny a dnes už se na mě dokonce přestal zlobit.
Měla jsem radost, protože mě nebavilo tvářit se provinile. Dny v nemocnici se hrozně táhnou, Markus
včera i dnes přinesl spoustu jídla, mě ale kupodivu ani moc nechutnalo. Taky
noviny, časopisy a dívali jsme se na televizi. Markus si četl, povaloval
v křesle a zdálo se, že mu nicnedělání docela vyhovuje. Já jsem se nudila.
„Víš co jsem
se tě chtěla už dávno zeptat? Kdy ses do mě vlastně zamiloval?“
„Hm, to já už nevím.“ řekl a dál si četl.
„Tak si zkus vzpomenout.“
„Jo, já si vzpomenu.“
„Ale né až potom, já bych to ráda věděla hned teď!"
„Vážně teď nevím. Je to tak důležité?“
„No, z hlediska mě jako obyvatelky planety
Země, jejíž ekologickou rovnováhu ohrožují kyselé deště a vyhynutí veleryb kulohlavců, o kterém, jak
koukám čteš zrovna článek v časopise, tak ani ne. Ale z hlediska mě,
tvé ženy, je to dost důležité.“
„Co tě to popadlo?“ zavřel Markus časopis. „Vždyť ty
se většinou na takové věci neptáš?“
„Dneska jo. Kdy ses teda do mě vlastně zamiloval?“
„Asi tehdy, když jsme se viděli poprvé tady
v Praze.“
„Jo? A proč?“
Markus se uculil: „Nevím přesně, asi protože, že jsi
mi připomněla Giuliettu Masinni, když hrála Gelsominu v Silnici.“
„Cože?“
„No, byla si taková malá a zmatená. A roztomilá,
samozřejmě…“ dodal rychle
„Já jsem myslela, že jsem ti připadala sexy?!?
„Sexy? Měla jsi červené oči, teklo ti z nosu a
hrozně ses snažila vypadat profesionálně. Bylo to moc legrační.“
„Aha. Ještě jsem se tě chtěla zeptat, kdy ses
rozhodl, že mě požádáš o ruku. Ale můžeš si zase číst. Kyselý déšť je prevít, měl bys na to něco vymyslet. A co
ti kulohlavci? Opravdu jim hrozí vyhubení?“
Děkuji, že mě čtete.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Helenko,
OdpovědětVymazatk dnešnímu svátku přeji jen to nejlepší <3
Renatko, pozdě ale přece moc děkuju!
OdpovědětVymazat