Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 39

Puerto de la Cruz Plaza del Charco, moje oblíbené místo pro koukání okolo sebe...

Myslím, že jsem na to přišla. Sice mi to trvalo, ale dnes ráno mi to konečně došlo.“ vyhrkla jsem na Markuse do telefonu.“

„Co ti došlo?“

„Kdo zabil tu modelku.“

„Zuzko, myslel jsem, že už na to dávno nemyslíš! Nepřipadá ti to jako ztráta času, přemýšlet o takových věcech?“

„Ani ne. A ty nemyslíš, že když někdo spáchá vraždu, měl by za to být potrestán?“

„Nejsi pánbůh ani soudce, Zuzano. A kdo to teda podle tebe udělal?“ zeptal se trochu rezignovaně..

„To ti ještě neřeknu, protože musím jet do Prahy a něco si ověřit.“

„Ty jsi vážně praštěná! To chceš pátrat na vlastní pěst? Když ani policie na nic nepřišla?“

„No a co?“

„Zuzko, může to být nebezpečné a podle mě je to holý nesmysl. Kdy chceš odletět?“

„Jakmile mi potvrdí letenku. Vypadá to, že poletím  zítra, teda ve středu do Frankfurtu a pak do Prahy.“

„Podle mě je to nesmysl!“

„Ty si myslíš, že nejsem schopna přijít na to, kdo spáchal tu vraždu?“ naštvala jsem se.

„Ne, já mám strach, že na to přijdeš a že se ti může něco stát.“

„Ale Markusi, to je pitomost.“

„Jsi si tím jistá? Nejsi, že mám pravdu? Takže mi laskavě teď řekni, co máš v plánu a já se budu snažit do Prahy přijet taky. Ve čtvrtek, nejpozději v pátek by to bylo možné.“

Tak jsem mu řekla, co jsem věděla i to, co jsem se jen domýšlela.

 

 

 

Praha, 24. listopadu, středa

 

Ve Frankfurtu, kam jsem přiletěla charterovým letem  bylo šedivo. Nad letištní plochou poletovaly ve vzduchu drobné sněhové vločky. Ach, kde je mé blankytné  nebe nad Tenerife? Letadlo do Prahy odlétalo za hodinu a dvacet minut. Našla jsem si na terminálu číslo svého letu a šla se posadit ke správnému východu. Ráno jsem na sebe natáhla trochu komickou kombinaci plátěných tenisek, tříčtvrtečních kalhot, trička a teplého svetru. V příruční tašce jsem měla  připravenou i prošívanou bundu. Jestli bude v Praze mínus jeden stupeň jako ve Frankfurtu, budu litovat, že jsem si nevzala pod kalhoty punčocháče.

Napadlo mě, že by nebylo od věci, vyřídit nějaké telefonáty, takže jsem zapnula mobilní telefon.  Přítelkyně Judita zvedla hovor až na šesté zazvonění.

„Wurmová“ ozvalo se ze sluchátka

„Zdar, tady je Zuzana.“

„Zuzko? Nezobrazilo se mi tvoje číslo. Odkud voláš?“

„Z Franfurtu, z letiště. Napadlo mě, jestli by ses nechtěla dneska sejít?“

„Jo, ty potřebuješ odvézt, že jo? Tak to řekni hned, ne?“

„To sice taky, ale kvůli tomu ti nevolám. V zásadě bych si mohla vzít i taxíka.“

„To by ti ale děvenko už nezbylo na zpáteční letenku. Víš, že pražští taxíkáři jsou tvrdí hoši. Já pro tebe přijedu. A  přivezeš mi párky?“

„Párky?“

„Hmm.. Pěkně v té cizině blbneš. Přece z Frankfurtu…“

„Párky“ dodala jsem a cítila, jak se mi ústa roztahují do úsměvu.

„No, už jsem se o tebe začala bát. Kdy ti to přiletí?“

„Měli bychom sedat 18:20, ale nemusíš pro mě jezdit, Judit, vážně. Letadlo může mít zpoždění…“

„Nemluv hlouposti, kdybych nechtěla, tak nejedu. Máš kufr?“

„Ne.“

„Dobrý. Tak tam budu v půl sedmý. Ale jestli nemáš kufr, v čem mi přivezeš ty párky?“ starala se.

„V igelitce. Jestli trváš na kufru, tak musím jít nějakej koupit.“

Nezbylo, než jít do freeshopu podívat se po něčem, co by alespoň vzdáleně připomínalo frankfurtské párky. Nakonec jsem koupila láhev dvanáctileté skotské whisky, Judita ji ráda. Láhev portského, to mám zas ráda já a konzervu párků. Když je nebude Judita moc zkoumat ani nepřijde na to, že jsou z Dánska.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

  

Příliš mnoho náhod v tenerife Mar, kapitola 38

Puerto de la Cruz. Casa Gariarte je vážně blízko....

 

V jedenáct hodin jsem vešla do recepce hotelu Tenerife Mar.  Za pultem recepce stál Manolo. Vysvětloval něco blonďaté třicátnici a jeho šarm plál  naplno. Ale jakmile zahlédl mě, byl už jeho stowatový úsměv pouze můj.

„Vítám vás madam, otec vás už očekává. Mám vám ukázat cestu do jeho kanceláře?“

„Díky, to nebude třeba.“ odpověděla jsem, protože jsem ředitele viděla přicházet po schodech. Napadlo mě, že poprvé jsem do této haly vstoupila přesně před třemi týdny, jako náhradní policejní překladatelka. Manolo mi tehdy nevěnoval ani zdaleka tak oslnivý úsměv jako dnes. Inu, časy se mění a nejspíš právě on by řídil hotel Casa Gariarte. Tak proč se nezazubit na investorku, že?

Martínez měl už ve své kanceláři připravený návrh smlouvy na založení společného podniku. Přeběhla jsem ji zběžně. Stejně ji dám posoudit právníkovi. A navíc, stále nejsem rozhodnutá, zda se do téhle akce pustím. Musím se poradit s Markusem. Když jsme ukončili  jednání, zeptal se ředitel, zda si nechci prohlédnout návrh na rozšíření hotelu o luxusní chaty na přilehlém pozemku. Řekla jsem že ano, protože, jak už jste asi pochopili, jsem vážně hrozně zvědavá. Plány se mi líbily. Nejspíš požádám Martíneze o spojení na ateliér, který je zpracoval. Dobrý architekt by se mi mohl hodit. Pak jsem zahlédla z okna kanceláře, paní Michalovou. Šla zvolna okolo bazénu směrem ke svému bungalovu.

„Támhle vidím paní Michalovou.“ prohodila jsem. „Je to moc příjemná dáma. Víte, že je to slavná herečka?“

„To náhodou vím, madam.“ zasmál se Mártinéz, „Upozorní mne na to nejméně jedna  klientka denně. Občas i klient. Hlavně Němci, nich je moc populární. Velmi šarmantní dáma. Je to čest pro můj podnik. U nás by hvězda její velikosti asi bydlela v jiném typu hotelu, ale u vás byli ti komunisti, že. Takže i honoráře asi byly komunistické.“

„Dalo by se to tak říct. Zůstal tady ještě někdo z té skupiny turistů, které jsem poznala při policejních výsleších?“

Ředitel se zatvářil, jako by cítil něco starého a špinavého a potřásl hlavou. Pak odpověděl: „Kromě paní Michalové tu nezůstal už nikdo. Přijeli jiní, samozřejmě. Ale vlastně něco nám tu zůstalo!“

„Ano? A co?“

„Kufr. Kufr té zabité slečny. Až dnes mě na to upozornil zřízenec, že nějaký kufr pořád stojí v místnosti, kam si hosté odkládají zavazadla před odjezdem. Je prý na něm visačka s jejím jménem. Budu s ním muset něco udělat. Snad si ho odvezou z cestovní kanceláře. Policie o něj prý nestojí. Tam už jsme volali.“

„A nemohla bych se na ten kufr podívat?“ vyhrkla jsem.

„Podívat se na něj můžeme, madam, stejně jsem se tam chystal. Ale co uvidíte, to nevím. Nejspíš bude zavřený.“

„To asi ano.“ řekla jsem.

 

Když jsem procházeli halou, stál před recepcí hrozen brebentících turistů. Řekla bych, že Finů, ale jistá jsem si nebyla. Ředitel zamířil ke dveřím vedle recepce, na kterých byl názorný obrázek kufru. V místnosti bylo minimálně dvacet kufrů a velkých tašek. Každý den odjížděli hosté, kteří museli vyklidit svůj pokoj a potom se nějak zabavit až do odjezdu na letiště.

Martínez se rozhlédl po místnosti a pak zamířil s černému skořepinovému, dost poškrábanému kufru.

„Podle všeho je to tenhle. Ještě tu visí příletová visačka, vidíte? Půjdeme vedle, ať se tu nepleteme.“ řekl a vzal kufr do ruky. Prošli jsme dveřmi, do vedlejší místnost, která zřejmě sloužila jako šatna a příruční sklad v jednom. Položil kufr na nízkou lavici. „Vážně se chcete podívat dovnitř? Stejně bude zamčený.“

„Podívat se neznamená něco brát. A narušení soukromí to už přece není, když ta dívka je mrtvá“

„Jak chcete.“ řekl a zmáčkl zámky kufru. Napřed jeden a pak i druhý s lupnutím odskočily. Podívali jsme se s Martínezem na sebe. On pokrčil rameny a zatvářil se, jakože on by to tedy nedělal a pak odklopil víko.

Nevím, co jsem čekala, že najdeme. Zavazadlo bylo plné hala-bala sbaleného oblečení. Některé kousky byly smačkány přímo neurvale. Když jsem se tak dívala na tu neladnou směsici napadlo mě, že i v tom  nepořádku, v pokoji dívek, který tvořily prázdné lahve od vody, pomačkané papírové kapesníky, použité odličovací tampóny, časopisy, slupky z ovoce, rozházená manikúra a noviny pocákané od laku na nehty, byly šaty a boty srovnány ve skříni i odloženy na křeslech a na posteli s jistou péčí, která docela chyběla v tomhle kufru. Šaty po mrtvé. Nikdo je nebude nosit, nikdo je nechce.

 Moment, šaty po mrtvé. Tyhle červené šortky jsem přece viděla na Šárce. Mohly si oblečení půjčovat, ale podle toho, co jsem věděla o Magdaleně, nebylo to moc pravděpodobné. Sáhla jsem rukou do zmačkaného šatstva a vytáhla pár kousků. Kruci, kdyby byla na mém místě Laura. Ta by si vzpomněla, jestli tyhle věci patřili Šárce nebo Magdaleně. Já si pamatuju houby.

„Vydržíte, pane řediteli? Chtěla bych si jen něco ověřit.“

Podíval se na mě, jakože mi asi přeskočilo a řekl: „Nevadilo by vám, kdybych vás na chvíli opustil, musím si jít něco zařídit.“

Jakmile odešel, začala jsem vytahovat z kufru další kusy šatstva. Napadlo mě, že jediné co si bezpečně pamatuju, že patřilo Magdaleně byly krátké černé večerní šaty se štrasovými ramínky, které mi ukazovala Šárka ve skříni. Ty bych snad poznala. Prohrabávala jsem věci, ale šaty mezi nimi nebyly. A taky ty střevíce, od Grodnika, jak říkala Šárka. Ty tu taky nejsou.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila mladá dívka v uniformě recepční. Když mě spatřila, jak se prohrabuji v nevábně vyhlížejícím obsahu zavazadla, strnula a zjevně nevěděla co má dělat. Pak se otočila  zpátky ke dveřím.

„Prosím vás..“ zarazila jsem ji. „Mohla by jste se jít na něco podívat?“ Zřejmě ji napadlo, že jsem bláznivá kleptomanka, ale přistoupila blíž.

„Tenhle kufr prý patří té dívce, co ji zabili. Nepamatujete si náhodou, jestli nosila třeba tohle?“ řekla jsem a vytáhla pruhované tričko, kterému se páral dolní lem. Zírala na mě a jen zavrtěla hlavou. „A co tohle?“ pokračovala jsem a vytáhla bílé zmačkané kalhoty se šňůrkou v pase. Zase zavrtěla hlavou. Nevzdávala jsem se. „A co taková bunda?“   ukázala jsem pomuchlanou bundičku s tyrkysovými a světlezelenými květy a stejnou čelenku do vlasů s kšiltem.

Natáhla ruku, k těm dvěma barevným kouskům, jakoby se chtěla přesvědčil o jejich existenci. Pak řekla: „Tohle nosila ta druhá, když chodily běhat na pláž.“

„Myslíte tu co v neděli odjela?“

Pokývala hlavou.

„Víte to určitě?“

„Určitě. Ta mrtvá běhala v takové černé teplákové soupravě,. Bunda měla tady,“  ukázala si na hrudník „bílý pruh  a v něm vzor z černých proplétaných C. Jako Chanel, víte?“

„Chanel dělá teplákové bundy?“ zeptala jsem se „Já myslela tak kostýmky a kabelky.“

Dívka ožila, „Dělá, je to letošní hit, jsou hedvábné a ve Španělsku je vůbec neseženete. Ani v Madridu. Prodávaly se jen ve Francii a v Americe.“

„A myslíte, že ta souprava byla pravá?“ zeptala jsem se a  duchu jsem přemýšlela, kolik takový sportovní obleček může přijít.

„Řekla bych, že jo. Laciné kopie se objeví až tak na vánoce. Moje sestra prodává v Madridu v butiku  u  Rebaultiera. Dřív dělala modelku, ale měla úraz na motorce a teď trochu kulhá. Ale pořád má přehled co zrovna frčí. Přijede domů a dělá mi přednášky. Ráda bych se dostala za ní, do Madridu. Ale víte,“ řekla a trochu se ke mně naklonila, „já jsem si říkala, proč holka s takovou výbavou jezdí do našeho hotelu, chápete? Podle mě měla oblečení aspoň za  třicet tisíc.“

„Euro?“

„Jo. Takže nevím, co pohledávala u nás.“

„Byla modelka, něco z toho mohla dostat. A něco prý byly kopie.“

„Možná, ale  za dvacet tisíc toho měla určite.“ Trvala na svém dívka, podle cedulky na hrudi se jmenovala  Marta Leoz.

„Tak se zkuste podívat, jestli si myslíte, že to jsou její věci.“ řekla jsem a  už bez zábran jsem rozkládala obsah kufru na lavici. Marta přistoupila ke kufru a začala protřepávat kousky oblečení a prohlížet ostatní věci v kufru. Vrtěla při tom hlavou. „Tady nezůstal žádný pořádný kousek, samé běžné věci nebo nějak poškozené. Schválně se koukněte.“ zamávala mi před očima bílou krajkovou blůzou. „Tahle by byla dobrá, ale je natržená tady pod paží. Nebo tohle, tohle jsou pěkné kalhoty!“ předvedla modré jeansy s aplikací zlaté síťoviny, „Ale tady je flek na zadku, nejspíš  žvýkačka, ta jde hrozně blbě dolů.“ Chvíli se ještě prohrabovala ve věcech a pak řekla:

„Víte co si myslím? Že ta její spolubydlící vybrala nejlepší kousky a nechala tu tuhle veteš. Taky tu nevidím tašku se šminkama. Vlastně jo, tady cosi je, no ale koukněte… Je skoro prázdná.“

„Malovátka mohla mít ta mrtvá u sebe, ne?“

„Jo? A co krémy? Ty taky? Není tu žádný pleťový krém. Čím se asi tak mazala? Já bych odhadla, že do bylo tak Sisley, a to jsou pěkně drahý věci.“

To jsem náhodou věděla. Oblečení to není moje parketa, ale v kosmetice se celkem vyznám. O to víc mě mrzelo, že jsem nepřišla na to, co bylo slečně Leoz jasné na první pohled. Že takhle mizernou kosmetickou výbavu mít Magdalena nemohla.

„Je to jasný. Ta druhá vybrala celý kufr a nechala tu jen zbytky. A víte co, ani bych se nedivila, kdyby i tady ten kufr, byl vlastně té druhé.“ dodala slečna recepční a našpulila pohrdavě spodní ret.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 37

Kameny a písek, to jsou Kanárské ostrovy především. A moře.

 

 

Tenerife, 12. listopadu, pátek

 

V pátek v devět ráno jsem měla s ředitelem Martínezem domluvenou prohlídku Casa Gariarte. Patio bylo plné holubího trusu,stejně jako dva ze čtyř balkónů. Zbývající dva  tomuto osudu ušly jen proto, že na nich nikdo holubům zrní nesypal. Od dřevěných dveří obou totiž chyběly klíče, zřejmě již léta, takže jsme jejich stav mohli odhadovat jen zvenčí. Dům byl překrásný, ale vyžadoval rozsáhlou rekonstrukci. Vůbec se mi do ní nechtělo. S provozováním hotelu nemám zkušenosti a s tím, být společníkem v nějaké firmě, také ne. Ale fakt je, že ředitel nelhal, když mi o projektu Casa Gariarte  minulou sobotu vyprávěl. A nejspíš je taky úplná pitomost pátrat po vrahovi nějaké vychytralé modelky a opilého studenta, když na nic nepřišla ani policie.

Po důkladné prohlídce domu jsme se s ředitelem hotelu rozloučili. On měl auto zaparkované nedaleko, já až na svém oblíbeném parkovišti u moře. Měla jsem pocit, že bych si potřebovala opláchnout obličej, že ho mám plný prachu a holubího peří. Pak jsem ale usoudila, že to snad spraví i malá procházka a dala jsem se nazdařbůh  uličkami města.

Svítilo slunce, personál restaurací a kavárniček rozvážně stěhoval stoly a židle na chodníky. Před restaurací proslulé laciným menu servírka zívala na celé kolo a pokoušela se trefit tyčí slunečníku do betonového podstavce. Modré plastové židle  čekaly ve dvou stozích, až je rozloží na dlažbu. Z vedlejší vyhlášené  pekárny vonělo  pečivo.

Apage satanas, řekla jsem si. Ještě několik kousků vypečených rohlíčků a banánových buchtiček mimo plán a budu si muset kupovat  o číslo větší kalhoty. A těch keců, které by měla Laura, kdybych přibrala. Vždyť přece vím, že být baculatá není vůbec šik. Šik nešik, ale představa, že bych si musela koupit nové oblečení, protože do starého už bych se nevešla, mi stačila k tomu, abych okolo té nebeské vůně přešla sice s lítostí, ale bez odbočení. Jsi úžasně statečná, pochválila jsem se, ale pak mě napadlo, že kdybych začala zase cvičit, nemusela bych se zas tolik omezovat v jídle… Při těchto úvahách jsem došla až na Plaza de la Iglesia, u kostela  v mé oblíbené kavárně už měly stoly na chodníku připravené. Řekla jsem si, že si dám  cafe cortado a minerálku. Usmála jsem se na číšníka Oskara, který chystal na stoly jídelní lístky a popelníky. „Hola,“ pozdravila jsem. „Skočím si pro noviny a hned jsem tu.“

„Bude to jako obvykle?“ zavolal  na mě.

„Jo, jo.“ odpověděla jsem a už jsem zahýbala  okolo kostela, ke stánku s novinami. Prodávali tam i drobné suvenýry a sladkosti. Obcházela jsem venkovní otočné stojany, abych zjistila, zda mají můj oblíbený časopis,  až jsem vrazila jsem do paní Vránové. Nebyla vysoká,  za hromadou tisku ji nebylo vidět.

„Promiňte, neviděla jsem vás. Moc mě to mrzí.“ omlouvala jsem se.

„Vůbec nic se nestalo.“ odpověděla, „Hledám tady nějaké francouzské noviny. Manžel umí dobře anglicky, ale já zas tak dobře ne. Anglických je tu spousta. Občas francouzské mívají, ale zdá se, že zrovna dnes ne.“

„Já se vám zeptám.“ nabídla jsem se. „Hola,“ pozdravila jsem paní Elenu, majitelku stánku, „vezmu si tyhle noviny a ještě tohle. Nějaké francouzské  noviny náhodou nemáte?“

„Jestli nejsou na stojanu, tak už ne,“ odpověděla Elena, které už začínal být její úzký stánek malý. „Ale počkejte, podívám se,“ otočila se s námahou dozadu, na chvíli se sklonila, a kramařila v jedné s polic: „mám tady francouzskou Elle.“

„Chvilku, já se zeptám.“

Paní Vránová už stála vedle mě. Boj korpulentní trafikantky se stísněným prostorem  sledovala už spolu se mnou. Chvíli těkala pohledem z trafikantčiny tváře na časopis a pak pomalu kývla. Myslím, ale že důvodem nákupu módního časopisu byla spíš snaha ocenit  ochotu Elen, které ještě teď  funěla po tom výkonu.

Paní Vránová zaplatila za časopis a dvoje noviny.„Děkuji vám, za vaši snahu,“ řekla a usmála se.

„Není za co. A jestli jste ten časopis koupila jen proto, aby jste odměnila Elenu za tu námahu, tak to jste nemusela, ona je ochotná a zvyklá na rozmarné turisty.“

„Myslíte? Ale já si vlastně ten časopis docela ráda prohlédnu. Já módu moc nesleduji a občas bych to asi potřebovala.“ řekla. Došly jsme společně k lavičkám pod stromy. Na jedné z nich seděl docent Vrána. Když mě zpozoroval, usmál a začal vstávat. Obličej se mu ale zkřivil bolestí a rukou si sáhnul na koleno, které měl stažené obinadlem.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Hezký den  přeji.“ odpověděl.

„Co se vám stalo s kolenem?“ zeptala jsem se.

„Ale celkem nic, to už je dávno, ale někdy to zlobí. Je to nějaké červené.“  obrátil se ke své ženě, „Asi je tam opravdu zánět, jak jsi říkala.“

„Nechtěl by jste na to led, pane docente, ten by to mohl trochu uklidnit. Můžeme si sednout na chvíli tady do té kavárny“  - mávla jsem rukou směrem k ratanovým křesílkům a stolům s plátěnými ubrusy. „Oskar nám určitě led připraví. Opravdu.“ dodala jsem, když jsem viděla jeho nedůvěřivý obličej.

„Ale nebude vás to obtěžovat,“ starala se jeho žena.

„Mě určitě ne. Pro led půjde Oskar ne já.“ zavtipkovala jsem. Ale na jejich tvářích jsem neviděla ani náznak úsměvu, takže jsem dodala zdvořile: „To není žádné obtěžování, Hlavně když to vašemu manželovi pomůže.“

Posadili jsme se ke krajnímu stolu , pan docent s tichým, ale zřetelným zaúpěním.

Oskar vykoukl ze dveří kavárny a usmál se na nás. Za chvíli přišel s kávou a minerálkou pro mě. Pak ze zeptal, co si objednají moje spolustolovníci. Paní si dala kávu, její manžel  tonic.

„Ještě bychom Oskare chtěli poprosit o led na koleno.“ požádala jsem kudrnatého číšníka. Nejlépe do nějakého sáčku, aby nevytekl. Oskar se uculil a zeptal se: „Kostky nebo tříšť?“

„Asi tříšť.“ řekla jsem „A kdyby to nebylo ono, tak potom kostky.“ Oskar pokýval hlavou a obdařil mě jedním ze svých úsměvů, jakože já jsem jeho překrásná zákaznice, které on udělá co jí na očích vidí. Nevím jak moc to myslí doopravdy, ale každopádně je to milé.

„Oskar hned přinese ten led," ujistila jsem Vránovi, „teda aspoň doufám. Turisté sice už naučili místní lidi, že maňana je maňana, ale kafe že chtějí  hned, no, ale ne vždycky to funguje.“

"Mě teď napadlo, kdyby ten led nepomohl, mohli bychom koupit v lékárně takový ten gelový obklad, co se dává vychladit do ledničky.“ řekla paní Vránová.

„To máš asi pravdu. Jestli se tady ovšem prodává,“ dodal její muž.

„Vystydne vám káva. Nečekejte na nás.“ pobídla mě paní. Sáhla rukou po jídelním lístku a chvíli studovala ceny. „Já jsem si vždycky myslela, že tohle je nějaká drahá kavárna, ale káva tu stojí necelá dvě eura, to nic není. Ono tu obecně není moc draho. Vy tu žijete dlouho paní Wilder?“ zeptala se.

„Asi dva roky.“

„Měli jsme  s manželem naplánované, že se na důchod odstěhujeme někam do tepla. Mysleli jsme spíš na Francii, středomořské pobřeží.“

„Aha.“ odpověděla jsem „A změnili jste plány?“

„Ach. Vlastně ještě nevím. Mám jet na jaře přednášet do Lyonu. Takže si Francii můžeme vyzkoušet nanečisto.“

Přerušil nás Oskar, který na tácku přinesl pytlík s ledovou tříští a položil ho před nás na stolek. Pan docent si  sáček nedůvěřivě prohlížel, až se ho chopila jeho manželka. „Ukaž, já ti to dám pod obinadlo, co ty na to? Nebo si ho jen polož na to kolenu.“

Vránová pomalu položila pytlík na nateklé koleno. Pan docent by pravděpodobně rád zařval docela nahlas, když se studený plast dotkl jeho zarudlé kůže, ale nejspíš se styděl . Chvíli ještě seděl strnulý, jakoby čekal, co se ještě stane. Pak Oskar přinesl občerstvení, paní Vránová si zamíchala cukr do kávy a na jejím manželovi bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. Ztuhlá záda se opřela do textilního polštáře na křesle a tiše si oddechl.

„Je to lepší?“

„Zdá se že ano. Byl to dobrý nápad. Mě to obyčejně nezlobí, jenom když si ho namůžu.“

„My jsme teď s manželem dost chodili na tůry.“ přidala se paní.

„A jak se vám to stalo?“ zeptala jsem se.

„Myslíte s tím kolenem? To byl úraz.“ řekl docent.

„Manžel havaroval v autě. Nějaká potřeštěná holka ho nabourala na parkovišti před fakultou. A při tom nárazu si právě pohmoždil koleno.“

„A jak už vás to dlouho bolí? Nebylo by lepší vyhledat lékaře“ vyptávala jsem se.

„Kdy se ti stala ta havárie? V květnu ne?“ řekla paní Vránová

Podíval se na ni, jako by jí chtěl říct, že mě ty podrobnosti nejspíš nebudou zajímat.

„No, už je to delší dobu. K doktorovi půjdu  až v Praze.“

„Ale asi nebylo dobré to tak odkládat.“ podotkla jsem.

„My se vracíme už tuto neděli“ řekla paní.

„Myslela jsem, že chcete zůstat přes vánoce?“

„Plánovali jsme to,“ odpověděla, „ale jsme už moc dlouhou dobu na jednom místě a není moc pohodlné bydlet v hotelu, víte?“

„Pokud by byl problém v tomhle, tak není nic jednoduššího, než si najít pronájem bytu. I když je fakt že už je dost pozdě, za chvíli bude půlka listopadu, to se sem stěhuje za teplem nejvíc lidí. Ale určitě by se něco našlo. Tady je moje vizitka. Víte, já mám malou realitní kancelář.“podala jsem vizitku paní Vránové a dodala jsem: „Na vizitce je adresa do kanceláře i domů, jsou tam i telefony, kdyby jste potřebovali.“ Podle  výrazu jejich tváří jsem usoudila, že moje snaha není tak docela vítaná. Zřejmě jsem to přehnala, napřed jí vnutím časopis, který nebude číst, pak jemu doporučím jak si má léčit nohu, pak radím, že si mají pronajmout byt a snažím se jim vnutit vlastní realitku… Asi jsem fakt trochu vlezlá.

„Vy ale asi chcete navštívit svého lékaře v Praze, že?“ řekla jsem nakonec.

„Ano, to bude nejlepší.“ odpověděl docent. „i když ten váš  nápad s ledem opravdu oceňuji. Ale když dovolíte, rádi bychom zaplatili, manželka ještě chtěla koupit nějaké dárky.“

Dál jsme až do Oskarova příchodu konverzovali o počasí.

Manželé Vránovi zaplatili, rozloučili se a odcházeli směrem ke kostelu.  Náměstí se začalo zaplňovat lidmi, kteří přicházeli na mši.

Sledovala jsem  pomalu kráčející postavy manželské dvojice. V rukou měli noviny. Hm… Jdou nakupovat. To určitě. Sednou si do nějaké jiné kavárny, kde je nebude obtěžovat zvědavá krajanka. Někteří lidé jsou hákliví na svoje soukromí. Ale  já jsem už tak zblblá z práce, že pořád kladu lidem otázky: Kde by jste chtěl pracovat? Jaký typ domu se vám líbí? Kolik osob tam bude bydlet? Každému prostě moje zvědavost nemusí vyhovovat.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

 

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 36

Fuerteventura, přístav Corralejo, pohled na ostrov Los Lobos.

 

 

 

Vykulila jsem oči, protože takový zvrat v konverzaci jsem nečekala. „A jakou konkrétní představu máte, pane řediteli?“

„Jak už jsem vám říkal, chceme na pozemku napravo od hotelu postavit luxusní chaty. O tento typ ubytování ve velký zájem. Vlastně se tam můžeme jít hned podívat.“ Řekl a vedl mě okolo pootevřené brány do areálu dál k prašnému, nevábně vyhlížejícímu pozemku ohraničenému jenom sem tam pohozenými balvany. Když viděl můj výraz tváře, zasmál se a pokračoval: „Ale tuhle investici jsem na mysli neměl, tu už mám projednanou s bankou.“ Na chvíli jsme se zastavili. Dívala jsem se na ten pustý kus země, jehož jedinou zřejmou výhodou byl poměrně slušný výhled na moře. Ředitel mě ale nasměroval zpátky ke vratům do hotelové zahrady. V kontrastu proti pustině za zdí vypadal areál hotelu, plný kvetoucích rostlin jako rajská zahrada. Martínez zamkl dveře. Zacloumal klikou, aby se přesvědčil, že je opravdu zavřeno. Pak řekl: „Mám informace, že ve městě je na prodej Casa Gariarte. Znáte ten dům?“

„Casa Gariarte? Vážně?“ divila jsem se. Samozřejmě jsem ten dům znala, byl to jeden z mála historických paláců ve městě, který ještě patřil původní rodině.  Rohový dvoupatrový rozsáhlý dům s patiem a malou zahradou schovanou mezi zdmi, s několik  dřevěnými balkony do ulice. Dům měl původní dřevěné stropy, okenice a krásné historické dveře s erbem. Omítka se mu loupala po hrstech a poslední majitelka trávila dny na jednom ze zaprášených balkonů a krmila holuby.„Ale vždyť stará paní ten dům za žádnou cenu nechce prodat!?“ řekla jsem.

„Ve čtvrtek zemřela. Dům má v zástavě banka. Ve správní radě sedí můj bratranec. Banka hledá solventního kupce. Oba víme, že s prodejem to nebude tak jednoduché, protože je to památka. Takže se investoři moc nepohrnou. Ale víte, madam, já už mám léta takový sen, kromě tohohle hotelu mít ještě malý luxusní podnik ve městě. A ten dům je pro to jako stvořený. Už jsme před lety měli pronajatý podnik ve městě, ale byl spíš hostal než hotel.“

„Budou problémy s koupelnami.“ podotkla jsem

„Nemyslím, matka poslední majitelky  tam před válkou chtěla provozovat penzion. Od té doby je tam sedm koupelen. Pak se ale znovu provdala a z projektu sešlo.“ řekl Martínez.

„A jak by jste si to představoval prakticky?“ Rychle jsem přemýšlela, kolik peněz asi bude banka požadovat a hlavně jak, nákladná může být rekonstrukce.  Pomalu jsme došli až k hlavní budově hotelu. Ředitel mi podržel dvoukřídlé skleněné dveře, abych mohla pohodlně projít a řekl: „Mohli bychom jít ke mně do kanceláře a v klidu to probrat.“ Vzpomněla jsem si na svoji nedávnou noční jízdu domů a řekla jsem: „Raději kdyby jste mi dnes řekl jen v krátkosti svoji představu a probrat to můžeme příští týden. Třeba hned v pondělí. Bohužel dnes už musím jet.“

„Není problém, madam. Doprovodím vás k autu. Takže, moje představa je taková, že bychom dům koupili napůl. Jako dvě osoby. Nebo že by se založila firma? Vy by jste zainvestovala rekonstrukci a také ji řídila, vám budou památkáři věřit. To jsem si zjistil. No a já bych potom provozoval hotel a malou kavárnu. Co vy na to?“

„Zní to moc zajímavě.“ Řekla jsem a přehrabovala se v kabelce.  Vytáhla klíčky od auta. „V pondělí ráno mi zavolejte. To už budu v kanceláři. Jak moc to spěchá?“

Martínez se usmál, „Víte madam, ono to spěchá i nespěchá. Než se vyřídí pozůstalost, to vždycky chvíli trvá. Já jsem schopen v bance zařídit, aby to nešlo do dražby, ale aby prodej proběhl přímo. A hned, jakmile to bude možné. Takže to vlastně spěchá. Banka musí mít signály, že má solidního kupce s hotovostí. Já to vidím jako reálné do třech měsíců.“

„Fajn.“ řekla jsem a podala mu ruku na rozloučenou. „Zavolejte mi a probereme  to postupně. Dostaneme se dovnitř?“

„To zařídím, madam, spolehněte se. Šťastnou cestu.“

„Díky. Nashledanou.“

 

Celou cestu domů, do La Santy, jsem se zabývala tím, co mi Martínez nabídl. Nejsem zvyklá mát společníka ve firmě. A taky to bude chtít hodně peněz. No, uvidíme.

Doma jsem zaparkovala auto a šla zšeřelou zahradou k domu. Když se rozsvítily terakotové lampičky u cesty, které reagují na pohyb napadlo mě, jestli se mě náhodou ředitel nechtěl jenom zbavit. Abych se už nevyptávala na události spojené s vraždou dívky a jeho hotelem a proto mi předhodil lákavou investici jako kost psovi. A já jsem se  zakousla. Nebo že bych už byla paranoidní? V pondělí ráno zavolám Ivanu Bonninovi. Ten ví všechno, co se ve městě jen šustne. O něm sice přesně neví nikdo nic, ani z čeho žije ani jaké je národnosti, ale mívá dokonalé informace.  Ten by mi mohl říct, jestli mi ředitel mluvil pravdu.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017

 

 

  

Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 35

Na Tenerife je léto celý rok. Nebo alespoň jaro...

Odvezla jsem paní Michalovou zpátky do hotelu Tenerife Mar. Když jsme vystupovali na parkovišti před hotelem z auta napadlo mě: „Mohla bych se jít podávat na terasu vašeho apartmá, jaký je z ní výhled?“

„Zdá se, že mi moc nevěříte, drahoušku.“ poznamenala, „Ale budu ráda, když mě navštívíte v mém apartmá“ dokončila hlubokým hlasem tajemné ženy a zamrkala na mě.

Prošly jsme pomalu hotelovou halou, pak přes terasu, ze které ze vcházelo do obou jídelen a pak  okolo bazénu až k cestě, která oddělovala bungalovy začínající číslicí dvě a tři. Došly jsme až na konec cesty, kterou částečně stínily vysázené palmy a odbočili jsme napravo na úzký chodník, který končil před dveřmi apartmánu č. 316.

„To je dobré místo.“ řekla jsem, „Je tu klid a soukromí.“

„Máte pravdu.“ přitakala „Mohu vás pozvat dát?“  Vešly jsme do tmavé předsíňky. Paní Věra zasunula magnetickou kartu do skříňky za dveřmi a celý domeček se rozsvítil.

„Já vás provedu, když dovolíte, řekla „Moc se nenachodíme, to uvidíte sama. Tady je kuchyň s obývacím pokojem, tady ložnice.“

„Na terasu je vstup z obývacího pokoje?“

„Ano, pojďte se podívat.“ pobídla mě.

Terasa byla částečně zakrytá velkým  keřem fialových bungavílií. Keř byl tak mohutný, že z pravé strany téměř zakrýval výhled z terasy. Věra Michalová přešla ke kamenné zídce, která ohraničovala terasu a postavila se vedle mě. Zídka u které jsme stály byla asi  dva metry nad cestou vedoucí k zadní bráně. Byl podvečer, a v areálu hotelu byl klid. Většina hostů se vrátila od moře nebo z výletů. Převlékají se, šumí sprchy, fény a holící strojky jsou v pohotovosti. 

„Támhle je č. 210 ukázala na apatmá, na jehož opuštěné terase se sušily plavky a ručníky. Kouhoutovi už jsou pryč, teď tam bydlí Hartmannovi z Mnichova, ona je milovnice muzikálů.“

„Taky viděli Kliniku?“ zeptala jsem se.

„Taky.“ odpověděla a pokračovala ve výkladu: „Nalevo od čísla 210  je  201. Tam bydlela Magdalena a pořád tam  bydlí ta její kamarádka. Ale asi není doma nebo vyspává, má zatažené závěsy. Takže jak vidíte, můžu vidět cíp bazénu a na tyhle dva bungalovy. Ale nic víc.“

„Jo, to je fakt.“ přitakala jsem. „Ale máte to tady moc hezké. A líp vybavené než 201, pokud mohu posoudit. Tam jsem byla.“

„Hm.. Tohle apartmá je bezbariérové a má být o něco luxusnější než běžné. Tedy cena tomu rozhodně nasvědčuje.“ Řekla trochu roztržitě. Napadlo mě, že ji možná ještě napadlo něco, co by mě mohlo v mém pátrání posunout dál. Ale v zápětí jsem pochopila, že paní Věra pátrala po tom, kam postavila popelník. „Ale bydlí se  tady docela dobře. Nechcete se ještě chvilku posadit?“ pokynula  směrem ke stolu s dvěma křesílky.

„Ne děkuji za pozvání, ale raději pojedu. Víte, já nerada jezdím za tmy a za chvíli se začne stmívat.“

„Jak myslíte, Zuzanko. Tak já vás vyprovodím.“ Rozloučily jsme se, já jsem otevřela a zase zavřela nízkou branku, která symbolicky  uzavírala předzahrádku bungalovu  a prošla jsem na hlavní cestu. Chvilku jsem váhala, kam se vydám, ale pak jsem se rozhodla, že vykonám ještě jednu návštěvu.

Došla jsem k bungalovu č. 201, zdál se mi malý trochu jako hračka pro panenky nebo domeček z dětské stavebnice. Stál sám u hlavní cesty, další apartmány za ním tvořily vždy dva dvojdomky. V jednom z nich, hned naproti číslu 201 bydlela moje spolužačka Laďka, zvaná Hnáta. Netoužila jsem po tom ji potkat.

Prošla jsem po úzkém chodníčku na terásku před vchodem a zatukala jsem na na vchodové dveře. Nic, uvnitř domku bylo ticho. Pak jsem si všimla tlačítka zvonku nalevo od dveří  a zmáčkla jsem ho. Zvonek zadrnčel, ale uvnitř se nic nepohnulo. Uvažovala jsem, zda mám zvonit dál, ale Šárka vůbec nemusela být ve svém apartmá a hlavně jsem neměla chuť  vylákat z jejího domečku Laďku. Ta  právě prováděla nějaký výchovný zásah. Z jejího apartmá ozýval dětský pláč a vysoký ženský hlas cosi vykřikoval.

Spěšně jsem opustila nebezpečnou zónu.  Vrátila jsem se zpátky na cestu vedoucí dozadu. Šla jsem se po ní až ke smetišti, kde našli mrtvolu dívky, jejíž smrti jak se zdá nikdo nelitoval. Na skládce se tyčila vysoká hromada palmového listí, které odvezou až zítra.

Přistoupila jsem až k bráně a vzala za kliku. Bylo zamčeno. Stoupla jsem si na špičky, abych viděla ven otvory v horní části brány. Ale jsem moc malá a nepodařilo se mi zahlédnout nic, ani když jsem vyskočila. Znovu jsem vzala za kliku. Šla ztuha, ale určitě bylo zavřeno.  Napadlo mě, že zkusím ještě branku, která vede na pozemek s ubytovnou zaměstnanců. Vydala jsem se proto po chodníku vlevo. Ale v tom okamžiku se plechová branka  otevřela. Vyšel z ní  ředitel hotelu s nějakou ženou, oblečenou do tmavohnědého kostýmu se světlezelenou košilí. Takový stejnokroj  nosili vedoucí pracovníci hotelu. Ředitel Martínez byl v civilu.  Když mě uviděl,  usmál se řekl: „Hledáte něco?“ a pak mu v očích blesklo poznání a dodal „madame Wilder.“ Pak prohodil něco, čemu jsem nerozuměla ke své společnici. Ta po mě hodila tmavým okem a bez úsměvu vykročila směrem k hlavní budově hotelu.

„Předpokládám, že se u nás nehodláte ubytovat, madam. I když by nám bylo samozřejmě velkou ctí.“

„Máte pravdu, pane řediteli, nehodlám. Doprovázela jsem paní Michalovou do jejího apartmá a chtěla jsem se ještě jednou podívat, jak to tady vypadá. Znáte to, ženy mají rády senzace.“

„Některé ano.“ odpověděl ředitel

„Vlastně, když vás vidím, chtěla bych se zeptat... Ta zadní brána se zamyká asi v kolik?“

„Ředitel zvedl obočí a otočil hlavu směrem k bráně. Pak  odpověděl “Nejpozději v osm, tak zní nařízení. Ale pokud vím, většinou ji zamykají zahradníci už mezi pátou a šestou.“

„Aha.“ odpověděla jsem. „Hosté tento v chod nepoužívají?“

„Řekl bych že ne. Alespoň jsme s tím nepočítali. Je to čistě provozní záležitost, vozí se tudy odpad a co je potřeba. Kuchyně má vlastní příjezd zepředu.  Hlavní chod znáte. Tam vzadu se nedá parkovat a proto je mnohem pohodlnější opouštět hotel hlavním vchodem. A tudy zadem se stejně dostanete zase jen zpátky na parkoviště před hotelem a na silnici. Jinam odtud cesta nevede.“

„Ani nějaká stezka nebo pěšinka? Myslím nahoru na kopec?

„Leda tak cesta pro kozy nebo horolezce. Můžeme se tam jít podívat a vyzkoušet to, madam. Chcete?“ řekla ředitel a vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Ano ráda.“ Napadlo mě, do které kategorie mě Martínez asi řadí. Na horolezce nevypadám. Nahlas jsem ale řekla: „A kdo kromě vás má pane řediteli ještě klíče?“

„Myslíte od téhle brány?“zeptal se a vsunul klíč do zámku, pak s ním otočil, stiskl kliku a otevřel jedno křídlo vrat. „Prosím, račte…“ pobídl mne. Nakoukla jsem za vrata, protože jsem si dost dobře nedovedla představit, co mě za nimi čeká. Vysoká zeď porostlá popínavými rostlinami a brána přes kterou jsem neviděla dávala  široký prostor pro fantazii.

Ale za vraty nebylo se neskrývalo nic krásného ani neobyčejného. Prašná cesta, zaříznutá do úpatí vysokého skalnatého kopce. Na kopci žádné domy ani zahrady. Skála byla zřejmě příliš nehostinná.

„Můžeme jít nalevo,“ řekl ředitel, „je tam soutěska, taková puklina ve skále. Někdy v ní teče voda do velké soutěsky, která se táhne vlevo okolo celého našeho pozemku.  Tou puklinou ve skále by se dalo projít nahoru. Jako kluci jsme tudy lezli. Chcete se tam jít podívat?“

„Děkuji, ráda.“

„Vidím, že vás neopustila touha vypátrat toho vraha. Ale náčelník Gonzáles mi říkal, že vyšetřování bude uzavřeno. Víte snad něco, co neví policie?“

„To určitě ne. Jen by mě zajímalo, kdo má kromě vás ty klíče, pane řediteli?“

„Jste vytrvalá, madam. Možná opravdu na něco přijdete. Klíče mám já, jedny jsou trvale s ostatními klíči od provozních prostor na recepci, předávají si je recepční když jim končí služby. Jedny má  paní Ramirézová. Tu jste dnes viděla se mnou. Je to naše provozní. A poslední jsou v trezoru.“

„Takže kdokoli, kdo mívá službu v recepci si může udělat kopie?“

Ředitel se na mě podíval: „Ale madam, proč by to kdo dělal? Na zadním vchodu není nic zajímavého. A ten kdo má klíče u sebe se zároveň nemůže vzdálit z recepce. Přes den bývají sice za pultem dva lidé, ale ani jeden z nich se nemůže sbalit a jít s klíčem k zámečníkovi. Musel by ho někomu dát a požádat ho o to, aby mu ho nechal udělat.“  Martínez mávl rukou před sebe: „Tady se dá vylézt nahoru, madam.“ Před námi byl shluk balvanů, po kterých by se snad dalo vyšplhat někam výš. Pokud by lezec byl hodně malý a hodně mrštný.

Ředitel se na mě podíval. Napadlo mě, že čeká, že se začnu škrábat vzhůru. Malá jsem na to dost. Ale ne dost mrštná.

„Možná ji uškrtil horolezec. A po činu uprchnul skalní stěnou.“ řekla jsem.

Martínez se na mě stále díval a mlčel. Když pochopil, že víc poznámek k případu mrtvé modelky už mít asi nebudu, řekl: „Slyšel jsem, že budete kupovat tu ruinu pod kasino Taoro. Podle mých informací jste velmi zdatná investorka. Neměla by jste zájem o investici v hotelovém průmyslu?“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017