Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 37

Kameny a písek, to jsou Kanárské ostrovy především. A moře.

 

 

Tenerife, 12. listopadu, pátek

 

V pátek v devět ráno jsem měla s ředitelem Martínezem domluvenou prohlídku Casa Gariarte. Patio bylo plné holubího trusu,stejně jako dva ze čtyř balkónů. Zbývající dva  tomuto osudu ušly jen proto, že na nich nikdo holubům zrní nesypal. Od dřevěných dveří obou totiž chyběly klíče, zřejmě již léta, takže jsme jejich stav mohli odhadovat jen zvenčí. Dům byl překrásný, ale vyžadoval rozsáhlou rekonstrukci. Vůbec se mi do ní nechtělo. S provozováním hotelu nemám zkušenosti a s tím, být společníkem v nějaké firmě, také ne. Ale fakt je, že ředitel nelhal, když mi o projektu Casa Gariarte  minulou sobotu vyprávěl. A nejspíš je taky úplná pitomost pátrat po vrahovi nějaké vychytralé modelky a opilého studenta, když na nic nepřišla ani policie.

Po důkladné prohlídce domu jsme se s ředitelem hotelu rozloučili. On měl auto zaparkované nedaleko, já až na svém oblíbeném parkovišti u moře. Měla jsem pocit, že bych si potřebovala opláchnout obličej, že ho mám plný prachu a holubího peří. Pak jsem ale usoudila, že to snad spraví i malá procházka a dala jsem se nazdařbůh  uličkami města.

Svítilo slunce, personál restaurací a kavárniček rozvážně stěhoval stoly a židle na chodníky. Před restaurací proslulé laciným menu servírka zívala na celé kolo a pokoušela se trefit tyčí slunečníku do betonového podstavce. Modré plastové židle  čekaly ve dvou stozích, až je rozloží na dlažbu. Z vedlejší vyhlášené  pekárny vonělo  pečivo.

Apage satanas, řekla jsem si. Ještě několik kousků vypečených rohlíčků a banánových buchtiček mimo plán a budu si muset kupovat  o číslo větší kalhoty. A těch keců, které by měla Laura, kdybych přibrala. Vždyť přece vím, že být baculatá není vůbec šik. Šik nešik, ale představa, že bych si musela koupit nové oblečení, protože do starého už bych se nevešla, mi stačila k tomu, abych okolo té nebeské vůně přešla sice s lítostí, ale bez odbočení. Jsi úžasně statečná, pochválila jsem se, ale pak mě napadlo, že kdybych začala zase cvičit, nemusela bych se zas tolik omezovat v jídle… Při těchto úvahách jsem došla až na Plaza de la Iglesia, u kostela  v mé oblíbené kavárně už měly stoly na chodníku připravené. Řekla jsem si, že si dám  cafe cortado a minerálku. Usmála jsem se na číšníka Oskara, který chystal na stoly jídelní lístky a popelníky. „Hola,“ pozdravila jsem. „Skočím si pro noviny a hned jsem tu.“

„Bude to jako obvykle?“ zavolal  na mě.

„Jo, jo.“ odpověděla jsem a už jsem zahýbala  okolo kostela, ke stánku s novinami. Prodávali tam i drobné suvenýry a sladkosti. Obcházela jsem venkovní otočné stojany, abych zjistila, zda mají můj oblíbený časopis,  až jsem vrazila jsem do paní Vránové. Nebyla vysoká,  za hromadou tisku ji nebylo vidět.

„Promiňte, neviděla jsem vás. Moc mě to mrzí.“ omlouvala jsem se.

„Vůbec nic se nestalo.“ odpověděla, „Hledám tady nějaké francouzské noviny. Manžel umí dobře anglicky, ale já zas tak dobře ne. Anglických je tu spousta. Občas francouzské mívají, ale zdá se, že zrovna dnes ne.“

„Já se vám zeptám.“ nabídla jsem se. „Hola,“ pozdravila jsem paní Elenu, majitelku stánku, „vezmu si tyhle noviny a ještě tohle. Nějaké francouzské  noviny náhodou nemáte?“

„Jestli nejsou na stojanu, tak už ne,“ odpověděla Elena, které už začínal být její úzký stánek malý. „Ale počkejte, podívám se,“ otočila se s námahou dozadu, na chvíli se sklonila, a kramařila v jedné s polic: „mám tady francouzskou Elle.“

„Chvilku, já se zeptám.“

Paní Vránová už stála vedle mě. Boj korpulentní trafikantky se stísněným prostorem  sledovala už spolu se mnou. Chvíli těkala pohledem z trafikantčiny tváře na časopis a pak pomalu kývla. Myslím, ale že důvodem nákupu módního časopisu byla spíš snaha ocenit  ochotu Elen, které ještě teď  funěla po tom výkonu.

Paní Vránová zaplatila za časopis a dvoje noviny.„Děkuji vám, za vaši snahu,“ řekla a usmála se.

„Není za co. A jestli jste ten časopis koupila jen proto, aby jste odměnila Elenu za tu námahu, tak to jste nemusela, ona je ochotná a zvyklá na rozmarné turisty.“

„Myslíte? Ale já si vlastně ten časopis docela ráda prohlédnu. Já módu moc nesleduji a občas bych to asi potřebovala.“ řekla. Došly jsme společně k lavičkám pod stromy. Na jedné z nich seděl docent Vrána. Když mě zpozoroval, usmál a začal vstávat. Obličej se mu ale zkřivil bolestí a rukou si sáhnul na koleno, které měl stažené obinadlem.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Hezký den  přeji.“ odpověděl.

„Co se vám stalo s kolenem?“ zeptala jsem se.

„Ale celkem nic, to už je dávno, ale někdy to zlobí. Je to nějaké červené.“  obrátil se ke své ženě, „Asi je tam opravdu zánět, jak jsi říkala.“

„Nechtěl by jste na to led, pane docente, ten by to mohl trochu uklidnit. Můžeme si sednout na chvíli tady do té kavárny“  - mávla jsem rukou směrem k ratanovým křesílkům a stolům s plátěnými ubrusy. „Oskar nám určitě led připraví. Opravdu.“ dodala jsem, když jsem viděla jeho nedůvěřivý obličej.

„Ale nebude vás to obtěžovat,“ starala se jeho žena.

„Mě určitě ne. Pro led půjde Oskar ne já.“ zavtipkovala jsem. Ale na jejich tvářích jsem neviděla ani náznak úsměvu, takže jsem dodala zdvořile: „To není žádné obtěžování, Hlavně když to vašemu manželovi pomůže.“

Posadili jsme se ke krajnímu stolu , pan docent s tichým, ale zřetelným zaúpěním.

Oskar vykoukl ze dveří kavárny a usmál se na nás. Za chvíli přišel s kávou a minerálkou pro mě. Pak ze zeptal, co si objednají moje spolustolovníci. Paní si dala kávu, její manžel  tonic.

„Ještě bychom Oskare chtěli poprosit o led na koleno.“ požádala jsem kudrnatého číšníka. Nejlépe do nějakého sáčku, aby nevytekl. Oskar se uculil a zeptal se: „Kostky nebo tříšť?“

„Asi tříšť.“ řekla jsem „A kdyby to nebylo ono, tak potom kostky.“ Oskar pokýval hlavou a obdařil mě jedním ze svých úsměvů, jakože já jsem jeho překrásná zákaznice, které on udělá co jí na očích vidí. Nevím jak moc to myslí doopravdy, ale každopádně je to milé.

„Oskar hned přinese ten led," ujistila jsem Vránovi, „teda aspoň doufám. Turisté sice už naučili místní lidi, že maňana je maňana, ale kafe že chtějí  hned, no, ale ne vždycky to funguje.“

"Mě teď napadlo, kdyby ten led nepomohl, mohli bychom koupit v lékárně takový ten gelový obklad, co se dává vychladit do ledničky.“ řekla paní Vránová.

„To máš asi pravdu. Jestli se tady ovšem prodává,“ dodal její muž.

„Vystydne vám káva. Nečekejte na nás.“ pobídla mě paní. Sáhla rukou po jídelním lístku a chvíli studovala ceny. „Já jsem si vždycky myslela, že tohle je nějaká drahá kavárna, ale káva tu stojí necelá dvě eura, to nic není. Ono tu obecně není moc draho. Vy tu žijete dlouho paní Wilder?“ zeptala se.

„Asi dva roky.“

„Měli jsme  s manželem naplánované, že se na důchod odstěhujeme někam do tepla. Mysleli jsme spíš na Francii, středomořské pobřeží.“

„Aha.“ odpověděla jsem „A změnili jste plány?“

„Ach. Vlastně ještě nevím. Mám jet na jaře přednášet do Lyonu. Takže si Francii můžeme vyzkoušet nanečisto.“

Přerušil nás Oskar, který na tácku přinesl pytlík s ledovou tříští a položil ho před nás na stolek. Pan docent si  sáček nedůvěřivě prohlížel, až se ho chopila jeho manželka. „Ukaž, já ti to dám pod obinadlo, co ty na to? Nebo si ho jen polož na to kolenu.“

Vránová pomalu položila pytlík na nateklé koleno. Pan docent by pravděpodobně rád zařval docela nahlas, když se studený plast dotkl jeho zarudlé kůže, ale nejspíš se styděl . Chvíli ještě seděl strnulý, jakoby čekal, co se ještě stane. Pak Oskar přinesl občerstvení, paní Vránová si zamíchala cukr do kávy a na jejím manželovi bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. Ztuhlá záda se opřela do textilního polštáře na křesle a tiše si oddechl.

„Je to lepší?“

„Zdá se že ano. Byl to dobrý nápad. Mě to obyčejně nezlobí, jenom když si ho namůžu.“

„My jsme teď s manželem dost chodili na tůry.“ přidala se paní.

„A jak se vám to stalo?“ zeptala jsem se.

„Myslíte s tím kolenem? To byl úraz.“ řekl docent.

„Manžel havaroval v autě. Nějaká potřeštěná holka ho nabourala na parkovišti před fakultou. A při tom nárazu si právě pohmoždil koleno.“

„A jak už vás to dlouho bolí? Nebylo by lepší vyhledat lékaře“ vyptávala jsem se.

„Kdy se ti stala ta havárie? V květnu ne?“ řekla paní Vránová

Podíval se na ni, jako by jí chtěl říct, že mě ty podrobnosti nejspíš nebudou zajímat.

„No, už je to delší dobu. K doktorovi půjdu  až v Praze.“

„Ale asi nebylo dobré to tak odkládat.“ podotkla jsem.

„My se vracíme už tuto neděli“ řekla paní.

„Myslela jsem, že chcete zůstat přes vánoce?“

„Plánovali jsme to,“ odpověděla, „ale jsme už moc dlouhou dobu na jednom místě a není moc pohodlné bydlet v hotelu, víte?“

„Pokud by byl problém v tomhle, tak není nic jednoduššího, než si najít pronájem bytu. I když je fakt že už je dost pozdě, za chvíli bude půlka listopadu, to se sem stěhuje za teplem nejvíc lidí. Ale určitě by se něco našlo. Tady je moje vizitka. Víte, já mám malou realitní kancelář.“podala jsem vizitku paní Vránové a dodala jsem: „Na vizitce je adresa do kanceláře i domů, jsou tam i telefony, kdyby jste potřebovali.“ Podle  výrazu jejich tváří jsem usoudila, že moje snaha není tak docela vítaná. Zřejmě jsem to přehnala, napřed jí vnutím časopis, který nebude číst, pak jemu doporučím jak si má léčit nohu, pak radím, že si mají pronajmout byt a snažím se jim vnutit vlastní realitku… Asi jsem fakt trochu vlezlá.

„Vy ale asi chcete navštívit svého lékaře v Praze, že?“ řekla jsem nakonec.

„Ano, to bude nejlepší.“ odpověděl docent. „i když ten váš  nápad s ledem opravdu oceňuji. Ale když dovolíte, rádi bychom zaplatili, manželka ještě chtěla koupit nějaké dárky.“

Dál jsme až do Oskarova příchodu konverzovali o počasí.

Manželé Vránovi zaplatili, rozloučili se a odcházeli směrem ke kostelu.  Náměstí se začalo zaplňovat lidmi, kteří přicházeli na mši.

Sledovala jsem  pomalu kráčející postavy manželské dvojice. V rukou měli noviny. Hm… Jdou nakupovat. To určitě. Sednou si do nějaké jiné kavárny, kde je nebude obtěžovat zvědavá krajanka. Někteří lidé jsou hákliví na svoje soukromí. Ale  já jsem už tak zblblá z práce, že pořád kladu lidem otázky: Kde by jste chtěl pracovat? Jaký typ domu se vám líbí? Kolik osob tam bude bydlet? Každému prostě moje zvědavost nemusí vyhovovat.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017