Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 36

Fuerteventura, přístav Corralejo, pohled na ostrov Los Lobos.

 

 

 

Vykulila jsem oči, protože takový zvrat v konverzaci jsem nečekala. „A jakou konkrétní představu máte, pane řediteli?“

„Jak už jsem vám říkal, chceme na pozemku napravo od hotelu postavit luxusní chaty. O tento typ ubytování ve velký zájem. Vlastně se tam můžeme jít hned podívat.“ Řekl a vedl mě okolo pootevřené brány do areálu dál k prašnému, nevábně vyhlížejícímu pozemku ohraničenému jenom sem tam pohozenými balvany. Když viděl můj výraz tváře, zasmál se a pokračoval: „Ale tuhle investici jsem na mysli neměl, tu už mám projednanou s bankou.“ Na chvíli jsme se zastavili. Dívala jsem se na ten pustý kus země, jehož jedinou zřejmou výhodou byl poměrně slušný výhled na moře. Ředitel mě ale nasměroval zpátky ke vratům do hotelové zahrady. V kontrastu proti pustině za zdí vypadal areál hotelu, plný kvetoucích rostlin jako rajská zahrada. Martínez zamkl dveře. Zacloumal klikou, aby se přesvědčil, že je opravdu zavřeno. Pak řekl: „Mám informace, že ve městě je na prodej Casa Gariarte. Znáte ten dům?“

„Casa Gariarte? Vážně?“ divila jsem se. Samozřejmě jsem ten dům znala, byl to jeden z mála historických paláců ve městě, který ještě patřil původní rodině.  Rohový dvoupatrový rozsáhlý dům s patiem a malou zahradou schovanou mezi zdmi, s několik  dřevěnými balkony do ulice. Dům měl původní dřevěné stropy, okenice a krásné historické dveře s erbem. Omítka se mu loupala po hrstech a poslední majitelka trávila dny na jednom ze zaprášených balkonů a krmila holuby.„Ale vždyť stará paní ten dům za žádnou cenu nechce prodat!?“ řekla jsem.

„Ve čtvrtek zemřela. Dům má v zástavě banka. Ve správní radě sedí můj bratranec. Banka hledá solventního kupce. Oba víme, že s prodejem to nebude tak jednoduché, protože je to památka. Takže se investoři moc nepohrnou. Ale víte, madam, já už mám léta takový sen, kromě tohohle hotelu mít ještě malý luxusní podnik ve městě. A ten dům je pro to jako stvořený. Už jsme před lety měli pronajatý podnik ve městě, ale byl spíš hostal než hotel.“

„Budou problémy s koupelnami.“ podotkla jsem

„Nemyslím, matka poslední majitelky  tam před válkou chtěla provozovat penzion. Od té doby je tam sedm koupelen. Pak se ale znovu provdala a z projektu sešlo.“ řekl Martínez.

„A jak by jste si to představoval prakticky?“ Rychle jsem přemýšlela, kolik peněz asi bude banka požadovat a hlavně jak, nákladná může být rekonstrukce.  Pomalu jsme došli až k hlavní budově hotelu. Ředitel mi podržel dvoukřídlé skleněné dveře, abych mohla pohodlně projít a řekl: „Mohli bychom jít ke mně do kanceláře a v klidu to probrat.“ Vzpomněla jsem si na svoji nedávnou noční jízdu domů a řekla jsem: „Raději kdyby jste mi dnes řekl jen v krátkosti svoji představu a probrat to můžeme příští týden. Třeba hned v pondělí. Bohužel dnes už musím jet.“

„Není problém, madam. Doprovodím vás k autu. Takže, moje představa je taková, že bychom dům koupili napůl. Jako dvě osoby. Nebo že by se založila firma? Vy by jste zainvestovala rekonstrukci a také ji řídila, vám budou památkáři věřit. To jsem si zjistil. No a já bych potom provozoval hotel a malou kavárnu. Co vy na to?“

„Zní to moc zajímavě.“ Řekla jsem a přehrabovala se v kabelce.  Vytáhla klíčky od auta. „V pondělí ráno mi zavolejte. To už budu v kanceláři. Jak moc to spěchá?“

Martínez se usmál, „Víte madam, ono to spěchá i nespěchá. Než se vyřídí pozůstalost, to vždycky chvíli trvá. Já jsem schopen v bance zařídit, aby to nešlo do dražby, ale aby prodej proběhl přímo. A hned, jakmile to bude možné. Takže to vlastně spěchá. Banka musí mít signály, že má solidního kupce s hotovostí. Já to vidím jako reálné do třech měsíců.“

„Fajn.“ řekla jsem a podala mu ruku na rozloučenou. „Zavolejte mi a probereme  to postupně. Dostaneme se dovnitř?“

„To zařídím, madam, spolehněte se. Šťastnou cestu.“

„Díky. Nashledanou.“

 

Celou cestu domů, do La Santy, jsem se zabývala tím, co mi Martínez nabídl. Nejsem zvyklá mát společníka ve firmě. A taky to bude chtít hodně peněz. No, uvidíme.

Doma jsem zaparkovala auto a šla zšeřelou zahradou k domu. Když se rozsvítily terakotové lampičky u cesty, které reagují na pohyb napadlo mě, jestli se mě náhodou ředitel nechtěl jenom zbavit. Abych se už nevyptávala na události spojené s vraždou dívky a jeho hotelem a proto mi předhodil lákavou investici jako kost psovi. A já jsem se  zakousla. Nebo že bych už byla paranoidní? V pondělí ráno zavolám Ivanu Bonninovi. Ten ví všechno, co se ve městě jen šustne. O něm sice přesně neví nikdo nic, ani z čeho žije ani jaké je národnosti, ale mívá dokonalé informace.  Ten by mi mohl říct, jestli mi ředitel mluvil pravdu.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017