Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 32

Lanzarote

Tenerife, 5. listopadu, pátek

 

            Pokud není Markus doma, trávím většinou páteční večery doma. Když je chladněji, zapálím si oheň v krbu a obložím se časopisy a knížkami. Uvařím si kávu, někdy si naliju červené víno.

Tento večer byl nezvykle teplý, usadila jsem se proto na terase  a místo kávy pila pomerančovou šťávu. Markus byl v Mnichově a Mário buď dohlížel na to, jak jde jeho druhé paní od ruky práce na nové knize nebo byl někde na záletech. Spíš to druhé. Rychle se stmívalo, tak jsem se přesunula do domu. Když jsem procházela okolo pracovny, vzpomněla jsem si, že jsem si doposud neprohlédla fotografie místa, z kterého spadl ze skály Jiří Voznica. Ten večer, kdy mě Markus držel za kalhoty, abych při fotografování nespadla, jsem je překopírovala z fotoaparátu do počítače  a od té doby po nich ani nevzdechla. Markus by káravě poznamenal, že jsem nedůsledná. Napřed na něčem trván a potom se ani nezajímám o výsledek.

Také mě napadlo mě, že bych si mohla znovu pročíst protokoly, které jsem z výslechů  hotelových hostů psala pro policii. Ale pak jsem usoudila, že stejně těm dvěma mrtvým život nevrátím a že mnohem rozumnější bude jít po náročném pracovním týdnu spát. Konec konců ani Věra Michalová si na nic podezřelého nevzpomíná, tak co. Rychle jsem se odlíčila, osprchovala a hupsla do peřin. Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že bude ještě volat Markus. Když usnu dřív, tak mě stejně zase vzbudí. Proto jsem zívala, listovala časopisem  a udržovala víčka v pohotovosti. V půl deváté  Markus zavolal. Vyprávěl mi, co celý den dělal,  já jsem mu poreferovala o tom, že mi statik po předběžné prohlídce domu sdělil, že stabilita domu není ohrožená, že ještě počkám na písemnou zprávu a pak začnu jednání s paní Delgado o koupi. Jakmile jsem se rozloučili, zívla jsem, zhasla a usnula.

            Vzbudil mě telefon. Zdálo se mi, že spím jenom chvilku.  Napadlo mě, že Markus volá, protože mi ještě něco zapomněl říct. Ale na displeji bylo neznámé číslo. Protřela jsem si oči a chvíli zvažovala, zda mám ten hovor brát. Ale může to být něco důležitého. „Zuzana Wilder“ řekla jsem do telefonu.          

„Proboha, drahoušku, já jsem vás vzbudila, to mě hrozně mrzí. Tady Michalová.“

            „To nevadí, paní Michalová. Stalo se něco?“

            „Ano, totiž ne. Vlastne ano. Ale nemám zavolat jindy?“

            „Ne, povídejte.“ řekla jsem a potlačila zívnutí.

            „Už jsem vás stejně vzbudila, že. Ale mě nenapadlo, že už budete v deset hodin spát. Ještě jednou promiňte. Víte co se stalo? Já jsem si vzpomněla!“

            „A na co?“ zeptala jsem se stále trochu mimo realitu.

            „Jak jste říkala, že si mám vzpomenou, jestli jsem něco neviděla nebo nezaslechla. Takže, já se dívám každé pondělí a pátek na takový diskusní pořad na německé televizi. Nová Evropa se to jmenuje, je to moc zajímavé.“

            „Aha.“

            „V pondělí když zabili tu modelku, jsem se dívala taky. A pak když to skončilo, jsem si šla na terasu zakouřit. Já se snažím nekouřit si v ložnici před spaním. A viděla jsem tu slečnu Outratovou, jak od jejich bungalovu směrem po cestě dozadu, jakoby k zadní bráně, vlastně tam, co ji našli mrtvou. Určitě to byla ona. Ale kam šla, to bohužel nevím.

            „A co měla na sobě?“ řekla jsem.

            „Něco tmavého, možná černého, to nebylo dost vidět. Určitě měla kalhoty.“

            „A jak můžete vědět, že to byla právě ona?“

            „Byla vysoká  štíhlá a měla takovou charakteristickou chůzi. Nevím, jak bych vám ji přesně popsala, ale určitě to byla ona. Já se po lidech hodně dívám, jak chodí, jak se pohybují. Je to taková profesionální deformace.“

            „Ničeho jiného jste si nevšimla?“

            „Něco nesla v ruce. Řekla bych, že nějakou tašku.“

            „Co mohla nést vás nenapadá?“

            „To bohužel ne,“ řekla Věra Michalová

            „A jak byla ta taška velká?“

            „To nevím asi nějaká normální. Určitě ne moc velká, to bych si všimla.“

            „Takže to mohla být i kabelka?“

            „Kabelka ne. Nesla ji v ruce a byla dost velká. Mohla to být i nákupní taška z obchodu.“

            „Kabelky s korálky jste si nevšimla?“

            „To bohužel ne, mohla mít ještě něco přes rameno. To už nevím. Je mi líto, že jsem vás vzbudila. Měla jsem počkat na ráno.“

            „To vůbec nevadí, paní Věro. Jak jste si vůbec vzpomněla?“ řekla jsem a potlačila nutkání zívnout..

            „Udělala jsem to, jak jste řekla. Nechala jsem myšlenky plynout, ale k ničemu to nebylo. Pak jsem si pustila televizi a když šla závěrečná znělka  Nové Evropy, dostala jsem chuť na cigaretu. Najednou jsem si vzpomněla , že v to pondělí jsem viděla tu dívku jít dozadu  k zadním bungalovům nebo k zadní bráně. Ještě jsem si tehdy říkala, kam tam může jít.  Ale na nic jsem nepřišla.“ chvíli se odmlčela, pak dodala: „Vás něco napadá, Zuzano?“

„To bohužel ne, zatím mi moc nepracuje mozek.“

„Běžte si zase lehnout, měla jsem vám zavolat až ráno.“

„To je v pořádku. Navíc stejně ležím," zasmála jsem se. "A v kolik hodin jste tu Magdalenu viděla?“

„ Nová Evropa končí ve třičtvrtě na deset, takže bylo těsně před desátou.“

„Jsem ráda, že jste si vzpomněla, paní Věro. Odkud voláte?“

„Z recepce.“ řekla.

„Co kdybychom si zašly zítra odpoledne na kávu? Zastavila bych se pro vás ve čtyři a můžeme to ještě probrat.“

„Tak se na mě nezlobíte, že jsem vás vzbudila? To jsem ráda. Budu ve čtyři na recepci, ano? Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc. Těším se.“ řekla jsem už dokonale probraná.  Bylo mi jasné, že jen tak rychle neusnu. Vstala jsem, šla do kuchyně a nalila vodu do  rychlovarné konvice. Na kávu je pozdě, uvažovala jsem a otřásla se zimou. Na čaj chuť nemám. Udělám si kakao. Nasypala jsem kakaový prášek s třešňovou příchutí do hrnku a zašla si do obývacího pokoje pro vlněný pléd.  Zalila jsem prášek v hrnku, zamíchala voňavou tekutinu a uvažovala, zda není moc pozdě na čokoládové sušenky. Bylo, tak jsem se posadila ke stolku v kuchyni, zabalila se do plédu a hřála si ruce o hrnek.  Noci na Tenerife někdy bývají chladné, ale my pouštíme topení jen když je opravdu zima, a to není moc často. Mě chladnější noci vyhovují, dobře se spí a zimu zahání péřová přikrývka. Přemýšlela jsem, jestli mám vlézt i s kakaem do postele. Pak mě ale napadlo, že bych se mohla podívat na fotografie, které jsem pořídila na místě pádu Jiřího Voznici.

V pracovně jsem zapnula počítač a  čekala, až program načte obrázky v adresáři označeném jako Digital. Vždycky stahuju snímky do stejného adresáře a pak je třídím do dalších adresářů nebo je mažu, pokud nejsou povedené.  Adresář se otvíral dlouho, obsahoval spoustu nezpracovaných fotek. Napřed se objevily obrázky domů, které jsem fotila  asi před čtrnácti dny, potom pár fotografií Mária, jak se rozvaluje  mezi levandulí na zahradě, pak snímky domu Delgadových a konečně fotografie, na kterých byla vidět silnice, okraj útesu a moře v hlubině.

Posledních dvacet obrázků jsem překopírovala do adresáře, který jsem nazvala „Místo“. Pak jsem otevřela grafický program,  který mi pro práci s fotkami vyhovuje lépe než jednoduchý prohlížecí program a otevřela první fotografii. Nebylo na ní vidět nic víc, než okraj vozovky, povalený betonový panel a okraj skály. Další dva obrázky byly rozmazané. Na třetím byl vidět okraj útesu i skály pod ním. Asi se mi podařilo víc se vyklonit z auta. Zvětšila jsem obrázek co to nejvíc šlo a procházela postupně  celou jeho plochu. Nezdálo se mi, že by na něm bylo něco, co by tam být nemělo. Jen skála  a vzduch. Žádné části oděvu nebo jiné nepatřičné věci. Nic. Další tři fotografie byly opět rozmazané. Buďto jsem nešikovná fotografka nebo je to tím, že můj fotoaparát nestíhal. Na dalším byla vidět v divném úhlu skála, ale na ní jsem zpozorovala nějaký cizí předmět. Pocítila jsem vzrušení. Tak přece, měla jsem pravdu, něco tam je! Zvětšila jsem fotografii, ale ta věc byla jen láhev od vody zaklíněná mezi kameny. Asi ji někdo vyhodil z okénka auta. Ani prohlídka dalších fotografií nepřinesla nic zajímavého. Byla jsem zklamaná.

Tak jsem si řekla, že když už jsem vzhůru, tak  si alespoň přečtu protokoly. Paní Michalová  si vzpomněla, že viděla jít Magdalenu k zadním řadám bungalovů v deset večer, třeba narazím na něco, co vysvětlí, kam dívka šla. A třeba mě konečně napadne něco, co pomůže odhalit pachatele.

Začala  jsem pročítat protokoly podle toho, jak šly výslechy za sebou. Výpověď Šárky Vyšíkové vyzněla poměrně rozumně a stručně oproti tomu, jak ve skutečnosti výslech probíhal Výpovědi skupiny čtyř kluků a dívky, surfařů z Prahy mi taky neřekly nic nového. Výpověď Ladky Březinové, mé spolužačky se mi nechtělo ani otvírat, už jen vzpomínka na naše setkání byla protivná.  Její výpověď byla také stručná, protože ve skutečnosti Laďka mluvila hlavně o sobě, a to se do protokolu nedostalo. Na konci zápisu ale byla zmínka, která potvrzovala to, co mi právě před chvílí volala paní Michalová, a sice, že Magdalena Outratová odcházela někam v deset večer ze svého apartmá a to směrem dozadu, k zadnímu východu.

Podle výpovědí svědků jsem nebyla schopná  představit si rozmístění jejich bungalovů. Škoda, že jsem si nevzala v hotelu plánek, mohla bych se orientovat podle čísel jednotlivých apartmá. Pročetla jsem zbývající protokoly. Bylo po dvanácté hodině, když jsem skončila. Zdálo se mi, že podle výpovědí svědků se opravdu není čeho chytit. Kapitán Rodríguez měl pravdu. Nemáme podezřelé, nemáme motiv, nemáme pachatele. I když já vidím podezřelých docela dost a motivů taky. Ale nemám pachatele ani důkazy.  Šla jsem spát. Ráno moudřejší večera.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017