Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 33

Kanárské vnitrozemí je hornaté. A suché.

Tenerife, 6. listopadu, sobota

 

Vstávala jsem pozdě a v mizerné náladě. Nejsem zvyklá moc ponocovat.  Bylo zataženo a pršelo. Nechtělo se mi v takovém počasí snídat na terase, i když ta směrem na moře je zastřešená a příliš na ni nefouká. Ale olověná obloha a mrzuté moře by moji náladu nevylepšilo. Zato teplá snídaně ano. Udělala jsem si velký hrnek capucina se skořicí a v mikrovlnné troubě  ohřála dva croissanty plněné čokoládou. Tuhle dobrotu jsem po chvilce váhání doplnila kusem banánového koláče. V La Santě je úžasná pekárna a cukrárna U Carlose. Pečou tam skvělý chléb s ořechy, bramborový chleba, bagetky, dorty a koláče s ovocem, košíčky s jahodami plněné krémem, kokosové koláčky, plněné croissanty, slané koláče s tuňákem nebo ananasem, sladké preclíčky s anýzem i slané se sýrem. Sbíhají se mi sliny, jen pomyslím na osvětlený pult jejich prodejny. Obyčejně tam nakoupím mnohem víc než bych měla sníst. 

Po snídani jsem usoudila, že takové ošklivé počasí je dobrý důvod k tomu, abych zalezla zpátky do postele a ještě si chvíli schrupla. Pocity provinění, že se jdu povalovat do postele, když bych mohla okopávat růže nebo dokončit třídění fotografií domů, které musím zařadit do databáze, jsem odehnala a zavrtala se do peřin. Když jsem se vzbudila, slunce svítilo a budík vedle postele ukazoval půl třetí. Nejvyšší čas vypravit se do La Cruz za paní Věrou.  Nalila jsem si minerálku a připravila si obložený chleba. V půl čtvrté už jsem vyjížděla z domu.

Věra Michalová čekala v recepci hotelu Tenerife Mar, přesně jak slíbila. Měla na sobě světlý plátěný kostým kalhotový kostým a na krku modročervený šátek. Na očích měla brýle se skly zabarvenými do modra a vypadala skvěle.

„Dobrý den. Moc vám to sluší.“ řekla jsem a ona se usmála.

„Dobrý den, drahoušku. Není nutno lichotit staré osobě.“

„Proč ne? Vážné vypadáte moc dobře! Vždyť vy by jste si tady klidně mohla najít partnera.“ řekla jsem. Prošly jsme recepcí na parkoviště před hotelem a nasedly do auta.

„Myslíte jako že důchodců je tu dost, viďte?“ řekla a trochu se ušklíbla.

„Nepřemýšlela jsem zrovna o věku. Říkala jsem si, jestli by jste tady nemohla najít třeba novou lásku.“

„Lásku?“ řekla a dívala se přitom z okénka na moře „To už asi ne. Myslím, že nikoho lepšího než byl Jaromír už nepotkám. A taky už jsem asi stará a líná.“

„Tak třeba přátelství.“ nevzdávala jsem se.

„Přátele tu mám, vlastně i přítele, ale ten by právě chtěl, abych tu s ním žila. A mě už se nechce. Kam jste vymyslela, že pojedeme?“ řekla.

Ráda bych se ještě dozvěděla něco o tom jejím příteli, ale paní Věra nevypadala na to, že by chtěla konverzovat o tomto tématu, tak jsem se zeptala na něco jiného: „Znáte La Santu?“

„Jistě.Vlastně ani moc ne.“ zněla odpověď a pak pokračovala: „Jednou jsme tam byli s Alexandrem  na večeři, je tam proslavená restaurace, zapomněla jsem její jméno.“

„Já v La Santě žiju. Napadlo mě, co kdybychom se zastavili na kávu u nás? Mám doma skvělé pečivo z naší cukrárny. Když to všechno sním sama, budu jako koule.“

„To ovšem zní zcela neodolatelně. A vlastně jsem i zvědavá, jak tu žijete. Nezlobíte se?“

„Proč, já bych zase byla zvědavá na vašeho přítele. Akorát že vy mi ho neukážete.“ řekla jsem.

„Jste bystré děvče.“ odpověděla.

 

Doma jsem usadila paní Věru na terase a šla přichystat občerstvení. Kávu, smetanu, minerálku, velký kus banánového koláče, který jsem ohřála,  anýzové preclíky, dort s mangem a papájou. Všechno jsem naservírovala na stůl a nabídla portské nebo červené víno z El Sauzal.

„Vypadá to úžasně. Asi zapomenu na chvíli na to, že moje noha nesnáší kila navíc.“ řekla paní Věra a pokračovala: „Ten dort zkusím rozhodně a jestli můžu poprosit tak portské.“ Nalila jsem oběma víno do broušených skleniček, které mám z domova.

„Dort je skvělý, opravdu.“ řekla.

 „Můžu vám nabídnout ještě?“ zeptala jsem se, „Nebo něco jiného? Ten banánový koláč je také skvělý, doufám, že je ještě trochu teplý.“

„Ach,“ vzdychla paní Věra, „dám si ten koláč. A nebudu večeřet. Víte, já jsem vlastně celý živost držela dietu, kvůli divadlu a chlapům. A když jsem si myslela, že už si můžu trochu povolit, přišla operace kyčelního kloubu a zase nesmím přibrat. Jestli přiberu budu muset jít na operaci i s druhou nohou, vysoká váha nedělá kloubům dobře.“

„Vysoká váha? Vsadila bych se, že nemáte víc jak šedesát kilo.“ řekla jsem.

„Šedesát dva. A když si nedám pozor tak i šedesát pět. A to už potom cítím, když chodím. Noha, mrcha, bolí. Máte moc hezký dům i zahradu. Mohla bych se po ní pak trochu porozhlédnout?“

„Určitě, ráda vás provedu. Máme dole v zahradě až nad útesem ještě jedno posezení, ale když fouká vítr od moře jako dnes, je tam docela vlhko. I když krásný výhled.“

„Slyšela jsem, že se zabýváte prodejem realit. Pro sebe jste si tedy uměla dům vybrat.“ řekla paní Věra.

„Tak šikovná bohužel nejsem.“ zasmála jsem se, „tenhle dům zdědil manžel po tetě. Byla malířka, několik jejich obrazů tu máme. V Anglii byla docela známá umělkyně. A tady v La Santě byla zase známá jako… Jak bych to řekla, velmi vitální dáma?“

„Vážně? Měla milence?“

„Několik. A většina z nich byla o dost mladší.“

„Tak to žijete ve šťastném domě, když tu žila šťastná žena.“ řekla a na chvíli se zamyslela.

„Včera večer jsem si pročetla protokoly z výslechů v hotelu. Přišla jsem na to, že Laďka, to je moje bývalá spolužačka…“  začala jsem.

„Která?“ skočila mi do řeči.

 „Je tady sama se synem, blondýna, vyšší.“

„Ta nesympatická osoba? Pořád se tváří, že jí někdo ubližuje a dohaduje se u večeře. To je vaše kamarádka?“ řekla a zvedla obočí do vysokých oblouků.

„Není to moje kamarádka, ale spolužačka. A ráda ji nemám, ale to je teď vedlejší. Zkrátka ona vypověděla, stejně jako vy, že viděla Magdalenu Outratovou odcházet z bungalovu asi v deset hodin večer v to pondělí, kdy ji zabili.“

„Aspoň vidíte, že jsem si to nevymyslela.“

„To by mě nikdy nenapadlo. Spíš mám obavu, že to potvrzuje teorii kapitána Rodrígueze, že ji zabil někdo mimo hotel. Třeba chtěla odejít zadním vchodem, aby si jí nikdo nevšiml. Možná na ni vzadu čekalo auto?“

„To těžko,“ opáčila  paní Věra „zadní vchod se zavírá už v osm hodin. A vzadu není žádné parkoviště. Na zadní cestu se dostanete jen okolo hotelu a stejnou cestou se musíte vrátit. Vzadu je jen pozemek s ubytovnou zaměstnanců a dál cesta nevede.“

„Myslela jsem, že se areál dá objet celý.“ namítla jsem.

„No, vlastně ano. Ale vždycky skončíte před hotelem. Nedá se projet někam dál dozadu.“ řekla  a pak se zeptala: „Můžu si zapálit cigaretu?“ Přisvědčila jsem a zašla do domu pro popelník. S ulehčením vytáhla z kabelky cigarety a zapálila si. Pak pokračovala: „Nemyslím, že by si dávala s někým rande vzadu, i kdyby byla brána otevřená, což nebývá. Bylo by to totiž nápadnější než před hotelem, tam je hodně aut i lidí. Nezapomeňte, že před hotelem je docela rušná ulice, tak se ztratí taková dívky jako nic. Já jsem o tom přemýšlela a myslím si, že spíš šla za někým do bungalovu.“

„Neviděla jste do kterého?“

„Bohužel ne. Já bydlím v čísle 316… Víte co já vám to nakreslím.“ řekla a začala se hrabat v kabelce.

„Jestli hledáte papír, tak já vám ho přinesu.“ nabídla jsem se.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017