 |
| Puerto de la Cruz Plaza del Charco, moje oblíbené místo pro koukání okolo sebe... |
Myslím, že jsem na to přišla. Sice mi to trvalo, ale
dnes ráno mi to konečně došlo.“ vyhrkla jsem na Markuse do telefonu.“
„Co ti došlo?“
„Kdo zabil tu modelku.“
„Zuzko, myslel jsem, že už na to dávno nemyslíš!
Nepřipadá ti to jako ztráta času, přemýšlet o takových věcech?“
„Ani ne. A ty nemyslíš, že když někdo spáchá vraždu,
měl by za to být potrestán?“
„Nejsi pánbůh ani soudce, Zuzano. A kdo to teda
podle tebe udělal?“ zeptal se trochu rezignovaně..
„To ti ještě neřeknu, protože musím jet do Prahy a
něco si ověřit.“
„Ty jsi vážně praštěná! To chceš pátrat na vlastní
pěst? Když ani policie na nic nepřišla?“
„No a co?“
„Zuzko, může to být nebezpečné a podle mě je to holý
nesmysl. Kdy chceš odletět?“
„Jakmile mi potvrdí letenku. Vypadá to, že
poletím zítra, teda ve středu do
Frankfurtu a pak do Prahy.“
„Podle mě je to nesmysl!“
„Ty si myslíš, že nejsem schopna přijít na to, kdo
spáchal tu vraždu?“ naštvala jsem se.
„Ne, já mám strach, že na to přijdeš a že se ti může
něco stát.“
„Ale Markusi, to je pitomost.“
„Jsi si tím jistá? Nejsi, že mám pravdu? Takže mi
laskavě teď řekni, co máš v plánu a já se budu snažit do Prahy přijet
taky. Ve čtvrtek, nejpozději v pátek by to bylo možné.“
Tak jsem mu řekla, co jsem věděla i to, co jsem se
jen domýšlela.
Praha, 24. listopadu, středa
Ve Frankfurtu, kam jsem přiletěla charterovým
letem bylo šedivo. Nad letištní plochou
poletovaly ve vzduchu drobné sněhové vločky. Ach, kde je mé blankytné nebe nad Tenerife? Letadlo do Prahy odlétalo
za hodinu a dvacet minut. Našla jsem si na terminálu číslo svého letu a šla se
posadit ke správnému východu. Ráno jsem na sebe natáhla trochu komickou
kombinaci plátěných tenisek, tříčtvrtečních kalhot, trička a teplého svetru.
V příruční tašce jsem měla
připravenou i prošívanou bundu. Jestli bude v Praze mínus jeden
stupeň jako ve Frankfurtu, budu litovat, že jsem si nevzala pod kalhoty
punčocháče.
Napadlo mě, že by nebylo od věci, vyřídit nějaké
telefonáty, takže jsem zapnula mobilní telefon.
Přítelkyně Judita zvedla hovor až na šesté zazvonění.
„Wurmová“ ozvalo se ze sluchátka
„Zdar, tady je Zuzana.“
„Zuzko? Nezobrazilo se mi tvoje číslo. Odkud voláš?“
„Z Franfurtu, z letiště. Napadlo mě, jestli by
ses nechtěla dneska sejít?“
„Jo, ty potřebuješ odvézt, že jo? Tak to řekni hned,
ne?“
„To sice taky, ale kvůli tomu ti nevolám.
V zásadě bych si mohla vzít i taxíka.“
„To by ti ale děvenko už nezbylo na zpáteční letenku.
Víš, že pražští taxíkáři jsou tvrdí hoši. Já pro tebe přijedu. A přivezeš mi párky?“
„Párky?“
„Hmm.. Pěkně v té cizině blbneš. Přece
z Frankfurtu…“
„Párky“ dodala jsem a cítila, jak se mi ústa roztahují do úsměvu.
„No, už jsem se o tebe začala bát. Kdy ti to
přiletí?“
„Měli bychom sedat 18:20, ale nemusíš pro mě jezdit,
Judit, vážně. Letadlo může mít zpoždění…“
„Nemluv hlouposti, kdybych nechtěla, tak nejedu. Máš
kufr?“
„Ne.“
„Dobrý. Tak tam budu v půl sedmý. Ale jestli
nemáš kufr, v čem mi přivezeš ty párky?“ starala se.
„V igelitce. Jestli trváš na kufru, tak musím jít
nějakej koupit.“
Nezbylo, než jít do freeshopu podívat se po něčem,
co by alespoň vzdáleně připomínalo frankfurtské párky. Nakonec jsem koupila
láhev dvanáctileté skotské whisky, Judita ji ráda. Láhev portského, to mám zas
ráda já a konzervu párků. Když je nebude Judita moc zkoumat ani nepřijde na to,
že jsou z Dánska.
Děkuji, že mě čtete.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat