 |
| Původní hlavní město ostrova Fuerteventura, Betancurie se nachází ve vnitrozemí. Mě ze všeho nejvíc připomíná kulisy vánočního betléma... |
Judita
mě čekala u východu z pražského letiště v semišovém plášti skořicové
barvy, v zelených semišových holínkách a s kabelkou ze stejného
materiálu s barevnou aplikací. Známe se už od šesté třídy základní školy a pokud mě paměť
neklame, už tehdy se snažila sladit barvu školní aktovky s bačkorami na
přezutí. Judita je vysoká a krásná tmavovláska. Vypadá trochu jako indiánská
princezna. Nebo tak, jak si já indiánskou princeznu představuju. Je skoro stejná módedáma jako Laura, jenom
postrádá Lauřino konto. Ovšem pokud Laura napíše pro módní časopisy sem-tam
článek, tak Judita řídí pražskou redakci jednoho z nich. Někdy říkám, že
zrovna já mám za kamarádky takové módní ikony, které mají potřebu mě pořád
v této oblasti vzdělávat. Pravda, bez větších úspěchů.
Tentokrát
Judita moje ošacení kritice nepodrobila. Dokonce si odpustila i poznámku, že
nosit jenom černou je banální. Asi ji uspokojily moje černobílé plátěnky. Když
jsem ale neslyšela žádnou uštěpačnou poznámku za celou dobu, po kterou jsem šly od východu
z haly až k zaparkovanému autu, začalo být jasné, že s Juditou není
něco v pořádku.
„Judit, co se děje?“ zeptala jsem
se, jakmile jsme dosedly na sedadla v autě. Judita strčila klíč do
zapalování, ale nenastartovala. Prohrábla si rukou dlouhé rozpuštěné vlasy a
pak řekla: „Než jsem jela pro tebe, stavila jsem se doma. Máma byla zas dneska
na chemoterapii. Je jí blbě. A děsně jí padají vlasy. A nejhorší na tom je,“
dodala a hlas jí přeskočil, „že jí nemůžu pomoct.“ Pak si položila hlavu na
volant a rozplakala se.
„Juditko,“ hladila jsem ji po
rameni, „ale chemoterapie může pomoci, vážně.“ Přítelkyně dál vzlykala, ale
její ramena s sebou škubala míň a míň, až hlasitě potáhla nosem a opřela
se zase o sedadlo.
„A navíc si myslím, že by vaší máti
docela seknul šátek na piráta, fakt!“
„Huso. To už mě tady napadlo. Ale
zatím jsem se jí to neodvážila říct.“ řekla Judita s utírala si mokrý
obličej.
„Hele víš co? Jedeme k vám, už
jsem tvoji mámu dlouho neviděla.. Co ty na to?“
„Ale máti už může spát.“
„Když bude spát, tak se namažeme
samy. Vezu ti dvanáctiletku a párky.“
„Tys to vzala vážně? Ty jsi teda
trdlo.“ Judita nastartovala a vyjela z parkoviště.
Dalo se do deště. Svištěly jsme
setmělou Prahou, oslňovala nás světla protijedoucích vozů a mě napadlo se zeptat: „Ty, a tobě nevadí řídit
v noci?“
„Ani ne. Já na to moc nemyslím.“
odpověděla.
„Aha. Já když nemyslím, tak většinou
bourám.“
„To není tím, že nemyslíš,“ poučila
mě, „to je tím, že ty naopak myslíš až moc. Představuješ si, co všechno se může
stát a pak z toho zmatkuješ. Měla by sis pořídit šoféra.“
„Dobrá rada nad zlato. Až zase
nebudu něco vědět, zeptám se tě.“
Dům ve vilové čtvrti, ve kterém žila Judita
s matkou byl tmavý až na jedno okno v prvním patře. Judita
mrkla nahoru: „Je to dobrý, máti nespí. Bude mít radost, že tě vidí.“
Rozsvítily jsme v předsíni, ale
v domě se nic nepohnulo. „Já na ni nahlídnu, ať ji nepřekvapíme, jo?“
řekla Judita. V tom se ale paní Wurmová objevila na schodišti.
„Judito, jsi to ty?“ zeptala se.
Vypadala mnohem menší, než jak jsem si ji pamatovala z poslední návštěvy.
Pak si všimla i mne a zavolala: „Jé, Zuzko, už jsme se dlouho neviděly, stavíte
se za mnou holky?“
„Jasně mami, Zuzán se jenom vyčůrá a
už jsme u tebe.“ zahalekala dcera.
Vyšly jsme do druhého poschodí, ve kterém měla svůj
byt Judita. Matka i dcera spolu žily v obdivuhodné symbióze. Trochu spolu,
trochu vedle sebe. Ale ani jedna si do společného domu nikdy nepřivedla stálého
partnera, a to od doby, kdy se Juditini rodiče rozvedli. To jí bylo jedenáct.
Nikdy jsem se nezeptala, jestli se na tomto uspořádání dámy dohodly nebo jestli
to tak vyšlo. Já jsem sice zvědavá, ale nemusím vědět všechno.
„Budeš se chtít vysprchovat?“
zeptala se Judita.
„Dík, ani ne, jen se ošplíchnu.
Myslíš že si máma může dát s námi alkohol?“
„To těžko, ale jí se neptej. Ona by
ti řekla, že už je to stejně jedno. I když je fakt, že přestala kouřit.“
„Vážně?“
„Jo, fakt nekouří. Ani tajně,
nastražila jsem jí krabičku vedle telefonu a nic.“
„To je blbý.“ řekla jsem.
„Jak se to vezme. Hele, běž se umýt,
ať můžu jít taky.“
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat