 |
| Orchideje v zahradě Sittio Litre na Tenerife, Puerto de la Cruz |
Nemusíte,“ řekla, „našla jsem letáček z našeho hotelu. To je lepší, na něm je plánek
hotelu, sice je trochu pomačkaný, ale to snad nevadí. Koukněte.“ a rozložila
prospekt na stole. „Vidíte,“ ukázala, „taky je moje apartmá, třistašestnáctka.
Moje, třistapatnáctka a třistapětka jsou bezbariérová a jednopodlažní. To moje
je poslední v řadě u cesty, co vede k tomu smetišti, kde našli tělo.
Moje terasa je nad cestou, která vede k tomu místu. Vidím zdálky na bazén,
na dvěstějedničku, na dvěstědesítku a potom na apartmá, která jsou hned vedle
mého, třistapatnáctku, třistačtrnáctku a třistasedmnáctku. Nevidím na apartmá,
která jsou vedle cesty vzadu. To je dvěstějedenáctka, tady“ ťukla nehtem do schematického
obrázku „a za ní vedle cesty dvěstědvacítka.“ Potáhla z cigarety, která už
chvíli naprázdno hořela v popelníku, pak pokračovala: „Všichni Češi, kromě
mě a Slámových, to je ten pitomec, co mě polil vínem a jeho spálená manželka,
jsou ubytovaní v apartmá na druhé straně cesty, těch co začínají dvojkou.
V jedničkách pokud vím nebydlí nikdo z Čech. Já mám, jak jsem říkala číslo
316, Slámovi mají 306. Takže k nim nešla a ke mně taky ne. Nešla ani ke
Kohoutovým, to bych si všimla. Ta vaše spolužačka viděla přesně co?“
„Že Outratová vyšla z bungalovu a šla směrem
dozadu. Nic víc.“
„Takže to nám nepomůže. Mohla jít ke Kolářovým, ti
mají číslo 211, nebo k surfařům, ti bydleli v 214 a 215. Potom
k Vránovým, ti jsou nejblíže tomu místu, kde se našla mrtvola. Dál jsou
v poslední řadě u zdi kromě Vránových ti dva páni, myslím toho kadeřníka
Michala Suchánka a pana Adama, mají tuším č. 218.“
„Jak si to tak můžete všechno pamatovat?“ zeptala
jsem se.
„No, bydlím v Tenerife Mar už poněkolikáté, takže se
tu celkem vyznám. A víte, zní to asi pitomě, ale já jsem někde četla, že by si
měl starší člověk cvičit mozek, že pak mu tak rychle neodchází paměť. Já
trénuju různě. Třeba i tak, že si zkouším zapamatovat, kdo kde bydlí.“
„Aha. A pamatuje si jenom Čechy?“
„No vlastně i ostatní národnosti, ale s Čechy
je to snadnější. Víte,“ usmála se trochu, „mě přece jenom někteří lidé
poznávají a tak není problém zjistit jak se kdo jmenuje. Ale do ciziny moje
sláva samozřejmě nepronikla, i když občas mě pozná někdo z Německa, dávali
tam televizní seriál Klinika
v Jižní čtvrti. Možná jste ho taky viděla.“
„No jasně! Hrála jste tam tu potvoru, doktorku
Weberovou, co pohrdla primářem Jasným. To vám myslím národ nikdy nezapomněl.“
řekla jsem.
Herečka se zasmála. „To máte pravdu, představte si,
že mi jedna taková husa v pekařství nechtěla prodat makové pletýnky! Že
prý takové zvrhlé ženské jako jsem já ona neprodá ani strouhanku. No, věřila by
jste tomu?“
„Fakt? A co jste jí řekla?“ zajímalo mě.
„Ať mi zavolá vedoucího.“
Teď jsem se zase zasmála já. Paní Věra si zapálila
další cigaretu a pak pokračovala: „Takže třeba vím, že v dvěstětrojce
bydlí Hausmannovi, jsou z Drážďan, ona je s dětmi doma a on je
strojvůdce. „Kliniku“ viděla, když jí bylo sedmnáct a Drážďany ještě byly
v NDR. V dvěstěpětce bydlí důchodci, taky Němci, jméno si nepamatuju,
ona pořád vyšívá. Takové tost strašné dečky.V dvěstěsedmičce vedle
Hromádkových bydlí Angličani, taky
penzisti. On pracoval v ocelárnách a ona byla léta doma a pak uklízela v
supermarketu. Moje angličtina není moc dobrá, ale vím že jsou tu taky jako já,
na několik měsíců. On si rád přihne.“
„To je teda, užasný, jak si to pamatujete. A co
třeba takový mladší Němci… Počkejte, já si podám notebook, mám tam jména.“
Kapitán Rodríguez by sice neměl radost z toho, že obsah policejního
protokolu svěřuji třetí osobě, ale paní Věra
nevypadala na vraha a navíc sám kapitán prohlásil, že vyšetřování budou
muset odložit pro nedostatek důkazů, tak co. Přinesla jsem počítač na terasu,
zapnula ho, a otevřela dokument s protokolem Šárky Vyšíkové z úterý
26. října. „Už to mám byli to Helmut, Hans a Wolfi. Příjmění bohužel neuvedla,
ale jeden z nich má nápadné tetování na ruce, trnový náramek na bicepsu.
Ani tu nestojí, jestli spolu bydleli.“
„Aha já už vím,“ řekla paní Věra,“ti bydleli v čísle 113 a 112, to jsou spojené bungalovy. Řekla bych,
že to budou oni. Dělali v noci
často rámus, stěžovala si na ně paní Prohazka, ta bydlí s manželem
v č. 211. Ona je z Vídně, ale navzdory jménu neumí česky ani nazdar.
Bodejť jo, když to jménu vyvdala, že? Oni už odjeli, potkali jsme se
s paní Prohazka včera u snídaně, tak si libovala, že už je klid“
„Takže oni nebydleli v té části areálu, ve
které bungalovy začínají číslem dva a
kam nejspíš směrovala Outratová.“
„Je mi líto drahoušku, ale ne.“
„A nemohla jít za někým z personálu?“
„Z personálu? Na to tedy nevypadala. Pro tu přicházel z personálu
v úvahu jedině Manolo, ředitelů v syn. A ten bydlí snad u rodičů nebo kde.
Ale rozhodně ne na ubytovně zaměstnanců.“
„Tak to jsme v koncích.“ řekla jsem a napila se
portského, hezky mě zahřálo v žaludku.
„Ani bych neřekla. Dejme tomu, že šla ke Kolářovým,
Vránovým nebo k Suchánkovi a Bártovi.“
„Moment,“ řekla jsem a otevřela soubor
s protokolem pana Vrány. „Ale Vránovi nebyli v bungalovu. Vránová
byla na oslavě narozenin se svými studenty, což jsou ti surfaři a Vrána seděl u
baru s Kohoutovými a Kolářovými. Což máme svědecky potvrzeno.“
„Dobře a co teda ti Kolářovi?“ zeptala se Věra
Michalová.
„Hned to bude, kouknu se, co vypověděli. Kdyby mě
viděl kapitán, co tady spolu děláme, asi by mě zabil.“
„Ale děvenko, spíš by vám měl děkovat, že pomáháte
ve vyšetřování, ne?“
„No nevím, jestli by se na to díval takhle. Takže,
doktor Kolář vypověděl, že seděli s manželkou v baru s Vránovými a Kohoutovými,
ale od kolika, to nevím. Moment… Tady to úplně přesně není, ale Kohoutovi oba
vypověděli, že přišli do hotelového baru před desátou a to už tam Kolářovi i
docent Vrána seděli. Takže ani Kolářovi ani Kohoutovi nebyli ve svém bungalovu,
když tím směrem šla Magdalena Outratová. Takže zbývá kdo? Ti dva pánové, Adam a
Michal. Já se kouknu, kde byli, to už si nepamatuju. On ten pan Suchánek pořád
mluvil a mluvil.“ Hledala jsem
v textu výpovědi Michala Suchánka, zatímco si paní Věra zapalovala další
cigaretu, když viděla, že jsem si toho všimla, rozpačitě se usmála, nicméně
s gustem vdechla první doušek kouře. Tváře jí zrůžověly a měla jsem pocit,
že se dobře baví. Ostatně i já jsem prožívala vzrušení z toho, že jsme možná na
stopě něčeho co, pomůže najít pachatele vraždy. Už vidím, jak by se tvářil
kapitán Rodríguez, kdybych za ním přišla a řekla, že mám důkazy že vrahem je…
No, kdo vlastně? Soustředila jsem se zpátky na
text v počítači: „Tady je to, pan Suchánek vypověděl, že byli na
večeři mimo hotel a do baru přišli před jedenáctou. Nevíme ale, zda se mezi tím
stavili v bungalovu. Budeme tedy předpokládat, že ano.“ rozumovala jsem.
„Myslíte, že šla k těm dvěma?“ řekla paní Věra
„To tak leda půjčit si lak na vlasy. Já vím, že jsem říkala, že se s Adamem
hádala, ale to mohlo být bůhví proč. Já jsem o tom pak ještě přemýšlela, ale
podívejte, oni asi byli celý večer spolu, ti dva Adam s Michalem, že? A že
by ji zabili? Proč? Jaký by mohli mít důvod?“
„Třeba ji zabil Michal, protože žárlil na Adama.“
odvětila jsem.
„Ale oni byli pořád spolu, už před jedenáctou byli v baru, že ano.
Na kdy byla určena doba smrti?“ zeptala se.
„Původně mezi jedenáctou a druhou. Pak to zpřesnili
na čas mezi půl dvanáctou až jednou hodinou.“
„Takže jsou z toho hoši venku.“
„Zdá se. Ale za někým tam jít musela. Přece se kruci
nešla vyčůrat do křoví, tam ji chytil zahradník, že mu dupe po kytkách, uškrtil
ji, šaty vyhodil do popelnice a nechal ji ležet na hromadě shnilých datlí.“
řekla jsem.
„Ale to je pěkná teorie,“ pochválila mě paní Věra.
„Úžasná. S vysokou mírou pravděpodobnosti. Můžu
vám ještě nalít portské?“
Dívaly jsme se na sebe, vítr si pohrával s papírovým plánkem hotelu. Viděla jsem
před sebou sedět v zahradním křesle krásnou ženu, která se očividně dobře
bavila. Já konce konců také. Víte, já nerozumím tomu, když někdo řekne, že žena
byla krásná navzdory svému věku. Nebo že v obličeji byly vidět zbytky
bývalé krásy. Proč zbytky? A proč by vrásky neměly být krásné? Pro mě krása
vychází hlavně zevnitř, i když se mi také líbí mladí lidé s hebkou pletí
které se nedotkl čas. Věra Michalová vyzařovala kouzlo, kterému nebylo těžké
podlehnout. A já jsem cítila, že i ona se v mé společnosti cítí dobře.
Dolila jsem víno a trochu upila. „No jo,“ napadlo mě. „ale Martin Kohout odešel
z baru nejméně na půl hodiny. Třeba měli opravdu s Magdalenou někde
v zahradě rande, jsou tam přece lavičky a docela skrytá zákoutí, ne? A
víte, oni spolu dřív opravdu chodili. Odhadla jste to tehdy správně, když jsme
spolu mluvily poprvé. Třeba mezi nimi
znovu vzplanula láska.“
„Ta myslím mezi nimi nebyla nikdy.“ řekla herečka
„To je nejspíš pravda, alespoň podle toho, co pan
Kohout vypověděl na policii, ale jak jste na to přišla vy?“
„Myslím, že on má pořád rád tu svoji Andulku. A ta
nešťastná Magdalena myslím nebyla zamilovaná nikdy. Ona se jenom chtěla mít
líp. Materiálně myslím, i když samozřejmě sláva taky neuškodí.“
„Mluvily jste spolu
někdy v hotelu?“
„Co si vzpomínám tak dvakrát. Jednou v jídelně, ptala se mě, jestli
mám u stolu místo. Víte v tomhle hotelu mi doopravdy vadí jen jediná věc,
že stoly jsou pro osm osob, takže vždycky jíte s někým. No a potom za mnou
jednou zašla do pokoje.“
„A co chtěla?“
„Ptala se na syna.“ odpověděla paní Michalová.
„A co ji zajímalo?“
„Jestli v jeho atelieru nezůstala nějaká její
fotografie.“
„Prosím?“ zeptala jsem se.
„No, ano. Oni spolu měli poměr, víte. Bohdan byl
fotograf, docela úspěšný. Věděla jsem, že se zamiloval do nějaké holky
s kterou dělal fotky. Ale nevěděla jsem, že to byla právě ona. Bohdan míval
často deprese. Jednou mluvil o dívce, do které se zamiloval, ale ona ho
doopravdy nechtěla, potřebovala jen ty fotografie a taky peníze, která jak si
myslela, měl. Před rokem spáchal sebevraždu. Myslím, že i proto, že nedokázal
vzbudit lásku té holky.“ řekla a obličej jí během toho monologu ztuhl
v masku. Zírala jsem na ni a nevěděla co říct.
„To koukáte, co?
pokračovala „ já jsem taky měla motiv ji zabít. Mohla jít klidně ten
večer ke mně. Já jsem ji zabila a pak uklidila na smetiště. Měla jsem to ze
svého bungalovu docela blízko.“
„A
udělala jste to?“ zeptala jsem
se.
„Ne.“ odpověděla. „byla mi protivná, ale zároveň mi
jí bylo líto. Víte, že jí jde jen o peníze, že se nedokáže těšit z toho,
že v mužích vzbuzuje lásku nebo touhu. Syn míval bohužel deprese už předtím. Je
to dědictví po rodině jeho otce. Bratr Bohdanova otce, mého druhého muže, také
spáchal sebevraždu. Já… Smířila jsem se s tím, že Bohdan už tu není. Jen
doufám že je mu líp tam, kde je teď. A…“ Věra Michalová pozvdechla a odmlčela se.
„A ona za vámi přišla, že chce nějaké svoje
fotografie?“ zeptala jsem se.
Odkašlala si: „Ano, Bohdan s ní snad nafotil
něco těsně před smrtí a ty fotografie jí nestihl předat. Tak po nich se ptala.“
„Po roce? A co jste jí řekla?“ zajímalo mě.
„Poslala jsem jí do háje, mírně řečeno. Vlastně jsem
jí řekla, že je bezcitná čubka a ať táhne do prdele. A nelituju toho ani teď,
když je mrtvá.“
Chvíli jsme
obě mlčely. Slunce stále ještě svítilo, ale stíny se už začaly protahovat.
Modrá obloha začala ztrácet svoji jasně azurovou barvu. Nejpozději za hodinu
bude tma.
„Třeba ani nevěděla, že ji miluje?“ řekla jsem tiše.
„Ale věděla, požádal ji o ruku. Dávala jsem mu tehdy
zásnubní prsten, který jsem zdědila po své matce.“ odpověděla.
„Aha“
„Řekla mu, že by si ho vzala, ale že má zjištěno, že
on bude při penězích až po mé smrti. Většina mého majetku je po mém prvním
manželovi, ale Bohdan nebyl jeho syn. Já jsem mu sice koupila byt a pomohla
zařídit ateliér, ale jinak ode mě peníze nečekal. Stejně by je rozházel. On si
dokázal vydělat dost peněz, ale taky všechno hned utratil. Zkrátka nebyl pro ni vhodná
partie. Ale znovu opakuju, že by se to možná stalo i bez toho děvčete. Možná.
Ale stejně, podle mě to byla bezcitná holka, která si nezaslouží, aby jste
pátrala po jejím vrahovi, Zuzanko.“ řekla Věra Michalová.
„Víte že něco podobného mi řekl i můj manžel?“
„Tak vidíte“ usmála se. „Ale vy si stejně nedáte
pokoj, mám pravdu?“
„No, já nevím. Ale už jsem vám říkala, že je to
nějak moc náhod najednou. Vlastně skoro každý Čech v hotelu mohl mít důvod
ji zabít. O vás jsem si třeba myslela,
že motiv mít absolutně nemůžete. A sama jste mi teď o něm řekla. Ta
Outratová si snad stačila znepřátelit půl Prahy.“
„A myslíte, že by ty důvody stačily na vraždu?“
zeptala se herečka.
„To právě nevím.“
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat