Příliš mnoho náhod v tenerife Mar, kapitola 38

Puerto de la Cruz. Casa Gariarte je vážně blízko....

 

V jedenáct hodin jsem vešla do recepce hotelu Tenerife Mar.  Za pultem recepce stál Manolo. Vysvětloval něco blonďaté třicátnici a jeho šarm plál  naplno. Ale jakmile zahlédl mě, byl už jeho stowatový úsměv pouze můj.

„Vítám vás madam, otec vás už očekává. Mám vám ukázat cestu do jeho kanceláře?“

„Díky, to nebude třeba.“ odpověděla jsem, protože jsem ředitele viděla přicházet po schodech. Napadlo mě, že poprvé jsem do této haly vstoupila přesně před třemi týdny, jako náhradní policejní překladatelka. Manolo mi tehdy nevěnoval ani zdaleka tak oslnivý úsměv jako dnes. Inu, časy se mění a nejspíš právě on by řídil hotel Casa Gariarte. Tak proč se nezazubit na investorku, že?

Martínez měl už ve své kanceláři připravený návrh smlouvy na založení společného podniku. Přeběhla jsem ji zběžně. Stejně ji dám posoudit právníkovi. A navíc, stále nejsem rozhodnutá, zda se do téhle akce pustím. Musím se poradit s Markusem. Když jsme ukončili  jednání, zeptal se ředitel, zda si nechci prohlédnout návrh na rozšíření hotelu o luxusní chaty na přilehlém pozemku. Řekla jsem že ano, protože, jak už jste asi pochopili, jsem vážně hrozně zvědavá. Plány se mi líbily. Nejspíš požádám Martíneze o spojení na ateliér, který je zpracoval. Dobrý architekt by se mi mohl hodit. Pak jsem zahlédla z okna kanceláře, paní Michalovou. Šla zvolna okolo bazénu směrem ke svému bungalovu.

„Támhle vidím paní Michalovou.“ prohodila jsem. „Je to moc příjemná dáma. Víte, že je to slavná herečka?“

„To náhodou vím, madam.“ zasmál se Mártinéz, „Upozorní mne na to nejméně jedna  klientka denně. Občas i klient. Hlavně Němci, nich je moc populární. Velmi šarmantní dáma. Je to čest pro můj podnik. U nás by hvězda její velikosti asi bydlela v jiném typu hotelu, ale u vás byli ti komunisti, že. Takže i honoráře asi byly komunistické.“

„Dalo by se to tak říct. Zůstal tady ještě někdo z té skupiny turistů, které jsem poznala při policejních výsleších?“

Ředitel se zatvářil, jako by cítil něco starého a špinavého a potřásl hlavou. Pak odpověděl: „Kromě paní Michalové tu nezůstal už nikdo. Přijeli jiní, samozřejmě. Ale vlastně něco nám tu zůstalo!“

„Ano? A co?“

„Kufr. Kufr té zabité slečny. Až dnes mě na to upozornil zřízenec, že nějaký kufr pořád stojí v místnosti, kam si hosté odkládají zavazadla před odjezdem. Je prý na něm visačka s jejím jménem. Budu s ním muset něco udělat. Snad si ho odvezou z cestovní kanceláře. Policie o něj prý nestojí. Tam už jsme volali.“

„A nemohla bych se na ten kufr podívat?“ vyhrkla jsem.

„Podívat se na něj můžeme, madam, stejně jsem se tam chystal. Ale co uvidíte, to nevím. Nejspíš bude zavřený.“

„To asi ano.“ řekla jsem.

 

Když jsem procházeli halou, stál před recepcí hrozen brebentících turistů. Řekla bych, že Finů, ale jistá jsem si nebyla. Ředitel zamířil ke dveřím vedle recepce, na kterých byl názorný obrázek kufru. V místnosti bylo minimálně dvacet kufrů a velkých tašek. Každý den odjížděli hosté, kteří museli vyklidit svůj pokoj a potom se nějak zabavit až do odjezdu na letiště.

Martínez se rozhlédl po místnosti a pak zamířil s černému skořepinovému, dost poškrábanému kufru.

„Podle všeho je to tenhle. Ještě tu visí příletová visačka, vidíte? Půjdeme vedle, ať se tu nepleteme.“ řekl a vzal kufr do ruky. Prošli jsme dveřmi, do vedlejší místnost, která zřejmě sloužila jako šatna a příruční sklad v jednom. Položil kufr na nízkou lavici. „Vážně se chcete podívat dovnitř? Stejně bude zamčený.“

„Podívat se neznamená něco brát. A narušení soukromí to už přece není, když ta dívka je mrtvá“

„Jak chcete.“ řekl a zmáčkl zámky kufru. Napřed jeden a pak i druhý s lupnutím odskočily. Podívali jsme se s Martínezem na sebe. On pokrčil rameny a zatvářil se, jakože on by to tedy nedělal a pak odklopil víko.

Nevím, co jsem čekala, že najdeme. Zavazadlo bylo plné hala-bala sbaleného oblečení. Některé kousky byly smačkány přímo neurvale. Když jsem se tak dívala na tu neladnou směsici napadlo mě, že i v tom  nepořádku, v pokoji dívek, který tvořily prázdné lahve od vody, pomačkané papírové kapesníky, použité odličovací tampóny, časopisy, slupky z ovoce, rozházená manikúra a noviny pocákané od laku na nehty, byly šaty a boty srovnány ve skříni i odloženy na křeslech a na posteli s jistou péčí, která docela chyběla v tomhle kufru. Šaty po mrtvé. Nikdo je nebude nosit, nikdo je nechce.

 Moment, šaty po mrtvé. Tyhle červené šortky jsem přece viděla na Šárce. Mohly si oblečení půjčovat, ale podle toho, co jsem věděla o Magdaleně, nebylo to moc pravděpodobné. Sáhla jsem rukou do zmačkaného šatstva a vytáhla pár kousků. Kruci, kdyby byla na mém místě Laura. Ta by si vzpomněla, jestli tyhle věci patřili Šárce nebo Magdaleně. Já si pamatuju houby.

„Vydržíte, pane řediteli? Chtěla bych si jen něco ověřit.“

Podíval se na mě, jakože mi asi přeskočilo a řekl: „Nevadilo by vám, kdybych vás na chvíli opustil, musím si jít něco zařídit.“

Jakmile odešel, začala jsem vytahovat z kufru další kusy šatstva. Napadlo mě, že jediné co si bezpečně pamatuju, že patřilo Magdaleně byly krátké černé večerní šaty se štrasovými ramínky, které mi ukazovala Šárka ve skříni. Ty bych snad poznala. Prohrabávala jsem věci, ale šaty mezi nimi nebyly. A taky ty střevíce, od Grodnika, jak říkala Šárka. Ty tu taky nejsou.

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila mladá dívka v uniformě recepční. Když mě spatřila, jak se prohrabuji v nevábně vyhlížejícím obsahu zavazadla, strnula a zjevně nevěděla co má dělat. Pak se otočila  zpátky ke dveřím.

„Prosím vás..“ zarazila jsem ji. „Mohla by jste se jít na něco podívat?“ Zřejmě ji napadlo, že jsem bláznivá kleptomanka, ale přistoupila blíž.

„Tenhle kufr prý patří té dívce, co ji zabili. Nepamatujete si náhodou, jestli nosila třeba tohle?“ řekla jsem a vytáhla pruhované tričko, kterému se páral dolní lem. Zírala na mě a jen zavrtěla hlavou. „A co tohle?“ pokračovala jsem a vytáhla bílé zmačkané kalhoty se šňůrkou v pase. Zase zavrtěla hlavou. Nevzdávala jsem se. „A co taková bunda?“   ukázala jsem pomuchlanou bundičku s tyrkysovými a světlezelenými květy a stejnou čelenku do vlasů s kšiltem.

Natáhla ruku, k těm dvěma barevným kouskům, jakoby se chtěla přesvědčil o jejich existenci. Pak řekla: „Tohle nosila ta druhá, když chodily běhat na pláž.“

„Myslíte tu co v neděli odjela?“

Pokývala hlavou.

„Víte to určitě?“

„Určitě. Ta mrtvá běhala v takové černé teplákové soupravě,. Bunda měla tady,“  ukázala si na hrudník „bílý pruh  a v něm vzor z černých proplétaných C. Jako Chanel, víte?“

„Chanel dělá teplákové bundy?“ zeptala jsem se „Já myslela tak kostýmky a kabelky.“

Dívka ožila, „Dělá, je to letošní hit, jsou hedvábné a ve Španělsku je vůbec neseženete. Ani v Madridu. Prodávaly se jen ve Francii a v Americe.“

„A myslíte, že ta souprava byla pravá?“ zeptala jsem se a  duchu jsem přemýšlela, kolik takový sportovní obleček může přijít.

„Řekla bych, že jo. Laciné kopie se objeví až tak na vánoce. Moje sestra prodává v Madridu v butiku  u  Rebaultiera. Dřív dělala modelku, ale měla úraz na motorce a teď trochu kulhá. Ale pořád má přehled co zrovna frčí. Přijede domů a dělá mi přednášky. Ráda bych se dostala za ní, do Madridu. Ale víte,“ řekla a trochu se ke mně naklonila, „já jsem si říkala, proč holka s takovou výbavou jezdí do našeho hotelu, chápete? Podle mě měla oblečení aspoň za  třicet tisíc.“

„Euro?“

„Jo. Takže nevím, co pohledávala u nás.“

„Byla modelka, něco z toho mohla dostat. A něco prý byly kopie.“

„Možná, ale  za dvacet tisíc toho měla určite.“ Trvala na svém dívka, podle cedulky na hrudi se jmenovala  Marta Leoz.

„Tak se zkuste podívat, jestli si myslíte, že to jsou její věci.“ řekla jsem a  už bez zábran jsem rozkládala obsah kufru na lavici. Marta přistoupila ke kufru a začala protřepávat kousky oblečení a prohlížet ostatní věci v kufru. Vrtěla při tom hlavou. „Tady nezůstal žádný pořádný kousek, samé běžné věci nebo nějak poškozené. Schválně se koukněte.“ zamávala mi před očima bílou krajkovou blůzou. „Tahle by byla dobrá, ale je natržená tady pod paží. Nebo tohle, tohle jsou pěkné kalhoty!“ předvedla modré jeansy s aplikací zlaté síťoviny, „Ale tady je flek na zadku, nejspíš  žvýkačka, ta jde hrozně blbě dolů.“ Chvíli se ještě prohrabovala ve věcech a pak řekla:

„Víte co si myslím? Že ta její spolubydlící vybrala nejlepší kousky a nechala tu tuhle veteš. Taky tu nevidím tašku se šminkama. Vlastně jo, tady cosi je, no ale koukněte… Je skoro prázdná.“

„Malovátka mohla mít ta mrtvá u sebe, ne?“

„Jo? A co krémy? Ty taky? Není tu žádný pleťový krém. Čím se asi tak mazala? Já bych odhadla, že do bylo tak Sisley, a to jsou pěkně drahý věci.“

To jsem náhodou věděla. Oblečení to není moje parketa, ale v kosmetice se celkem vyznám. O to víc mě mrzelo, že jsem nepřišla na to, co bylo slečně Leoz jasné na první pohled. Že takhle mizernou kosmetickou výbavu mít Magdalena nemohla.

„Je to jasný. Ta druhá vybrala celý kufr a nechala tu jen zbytky. A víte co, ani bych se nedivila, kdyby i tady ten kufr, byl vlastně té druhé.“ dodala slečna recepční a našpulila pohrdavě spodní ret.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017