Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 35

Na Tenerife je léto celý rok. Nebo alespoň jaro...

Odvezla jsem paní Michalovou zpátky do hotelu Tenerife Mar. Když jsme vystupovali na parkovišti před hotelem z auta napadlo mě: „Mohla bych se jít podávat na terasu vašeho apartmá, jaký je z ní výhled?“

„Zdá se, že mi moc nevěříte, drahoušku.“ poznamenala, „Ale budu ráda, když mě navštívíte v mém apartmá“ dokončila hlubokým hlasem tajemné ženy a zamrkala na mě.

Prošly jsme pomalu hotelovou halou, pak přes terasu, ze které ze vcházelo do obou jídelen a pak  okolo bazénu až k cestě, která oddělovala bungalovy začínající číslicí dvě a tři. Došly jsme až na konec cesty, kterou částečně stínily vysázené palmy a odbočili jsme napravo na úzký chodník, který končil před dveřmi apartmánu č. 316.

„To je dobré místo.“ řekla jsem, „Je tu klid a soukromí.“

„Máte pravdu.“ přitakala „Mohu vás pozvat dát?“  Vešly jsme do tmavé předsíňky. Paní Věra zasunula magnetickou kartu do skříňky za dveřmi a celý domeček se rozsvítil.

„Já vás provedu, když dovolíte, řekla „Moc se nenachodíme, to uvidíte sama. Tady je kuchyň s obývacím pokojem, tady ložnice.“

„Na terasu je vstup z obývacího pokoje?“

„Ano, pojďte se podívat.“ pobídla mě.

Terasa byla částečně zakrytá velkým  keřem fialových bungavílií. Keř byl tak mohutný, že z pravé strany téměř zakrýval výhled z terasy. Věra Michalová přešla ke kamenné zídce, která ohraničovala terasu a postavila se vedle mě. Zídka u které jsme stály byla asi  dva metry nad cestou vedoucí k zadní bráně. Byl podvečer, a v areálu hotelu byl klid. Většina hostů se vrátila od moře nebo z výletů. Převlékají se, šumí sprchy, fény a holící strojky jsou v pohotovosti. 

„Támhle je č. 210 ukázala na apatmá, na jehož opuštěné terase se sušily plavky a ručníky. Kouhoutovi už jsou pryč, teď tam bydlí Hartmannovi z Mnichova, ona je milovnice muzikálů.“

„Taky viděli Kliniku?“ zeptala jsem se.

„Taky.“ odpověděla a pokračovala ve výkladu: „Nalevo od čísla 210  je  201. Tam bydlela Magdalena a pořád tam  bydlí ta její kamarádka. Ale asi není doma nebo vyspává, má zatažené závěsy. Takže jak vidíte, můžu vidět cíp bazénu a na tyhle dva bungalovy. Ale nic víc.“

„Jo, to je fakt.“ přitakala jsem. „Ale máte to tady moc hezké. A líp vybavené než 201, pokud mohu posoudit. Tam jsem byla.“

„Hm.. Tohle apartmá je bezbariérové a má být o něco luxusnější než běžné. Tedy cena tomu rozhodně nasvědčuje.“ Řekla trochu roztržitě. Napadlo mě, že ji možná ještě napadlo něco, co by mě mohlo v mém pátrání posunout dál. Ale v zápětí jsem pochopila, že paní Věra pátrala po tom, kam postavila popelník. „Ale bydlí se  tady docela dobře. Nechcete se ještě chvilku posadit?“ pokynula  směrem ke stolu s dvěma křesílky.

„Ne děkuji za pozvání, ale raději pojedu. Víte, já nerada jezdím za tmy a za chvíli se začne stmívat.“

„Jak myslíte, Zuzanko. Tak já vás vyprovodím.“ Rozloučily jsme se, já jsem otevřela a zase zavřela nízkou branku, která symbolicky  uzavírala předzahrádku bungalovu  a prošla jsem na hlavní cestu. Chvilku jsem váhala, kam se vydám, ale pak jsem se rozhodla, že vykonám ještě jednu návštěvu.

Došla jsem k bungalovu č. 201, zdál se mi malý trochu jako hračka pro panenky nebo domeček z dětské stavebnice. Stál sám u hlavní cesty, další apartmány za ním tvořily vždy dva dvojdomky. V jednom z nich, hned naproti číslu 201 bydlela moje spolužačka Laďka, zvaná Hnáta. Netoužila jsem po tom ji potkat.

Prošla jsem po úzkém chodníčku na terásku před vchodem a zatukala jsem na na vchodové dveře. Nic, uvnitř domku bylo ticho. Pak jsem si všimla tlačítka zvonku nalevo od dveří  a zmáčkla jsem ho. Zvonek zadrnčel, ale uvnitř se nic nepohnulo. Uvažovala jsem, zda mám zvonit dál, ale Šárka vůbec nemusela být ve svém apartmá a hlavně jsem neměla chuť  vylákat z jejího domečku Laďku. Ta  právě prováděla nějaký výchovný zásah. Z jejího apartmá ozýval dětský pláč a vysoký ženský hlas cosi vykřikoval.

Spěšně jsem opustila nebezpečnou zónu.  Vrátila jsem se zpátky na cestu vedoucí dozadu. Šla jsem se po ní až ke smetišti, kde našli mrtvolu dívky, jejíž smrti jak se zdá nikdo nelitoval. Na skládce se tyčila vysoká hromada palmového listí, které odvezou až zítra.

Přistoupila jsem až k bráně a vzala za kliku. Bylo zamčeno. Stoupla jsem si na špičky, abych viděla ven otvory v horní části brány. Ale jsem moc malá a nepodařilo se mi zahlédnout nic, ani když jsem vyskočila. Znovu jsem vzala za kliku. Šla ztuha, ale určitě bylo zavřeno.  Napadlo mě, že zkusím ještě branku, která vede na pozemek s ubytovnou zaměstnanců. Vydala jsem se proto po chodníku vlevo. Ale v tom okamžiku se plechová branka  otevřela. Vyšel z ní  ředitel hotelu s nějakou ženou, oblečenou do tmavohnědého kostýmu se světlezelenou košilí. Takový stejnokroj  nosili vedoucí pracovníci hotelu. Ředitel Martínez byl v civilu.  Když mě uviděl,  usmál se řekl: „Hledáte něco?“ a pak mu v očích blesklo poznání a dodal „madame Wilder.“ Pak prohodil něco, čemu jsem nerozuměla ke své společnici. Ta po mě hodila tmavým okem a bez úsměvu vykročila směrem k hlavní budově hotelu.

„Předpokládám, že se u nás nehodláte ubytovat, madam. I když by nám bylo samozřejmě velkou ctí.“

„Máte pravdu, pane řediteli, nehodlám. Doprovázela jsem paní Michalovou do jejího apartmá a chtěla jsem se ještě jednou podívat, jak to tady vypadá. Znáte to, ženy mají rády senzace.“

„Některé ano.“ odpověděl ředitel

„Vlastně, když vás vidím, chtěla bych se zeptat... Ta zadní brána se zamyká asi v kolik?“

„Ředitel zvedl obočí a otočil hlavu směrem k bráně. Pak  odpověděl “Nejpozději v osm, tak zní nařízení. Ale pokud vím, většinou ji zamykají zahradníci už mezi pátou a šestou.“

„Aha.“ odpověděla jsem. „Hosté tento v chod nepoužívají?“

„Řekl bych že ne. Alespoň jsme s tím nepočítali. Je to čistě provozní záležitost, vozí se tudy odpad a co je potřeba. Kuchyně má vlastní příjezd zepředu.  Hlavní chod znáte. Tam vzadu se nedá parkovat a proto je mnohem pohodlnější opouštět hotel hlavním vchodem. A tudy zadem se stejně dostanete zase jen zpátky na parkoviště před hotelem a na silnici. Jinam odtud cesta nevede.“

„Ani nějaká stezka nebo pěšinka? Myslím nahoru na kopec?

„Leda tak cesta pro kozy nebo horolezce. Můžeme se tam jít podívat a vyzkoušet to, madam. Chcete?“ řekla ředitel a vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Ano ráda.“ Napadlo mě, do které kategorie mě Martínez asi řadí. Na horolezce nevypadám. Nahlas jsem ale řekla: „A kdo kromě vás má pane řediteli ještě klíče?“

„Myslíte od téhle brány?“zeptal se a vsunul klíč do zámku, pak s ním otočil, stiskl kliku a otevřel jedno křídlo vrat. „Prosím, račte…“ pobídl mne. Nakoukla jsem za vrata, protože jsem si dost dobře nedovedla představit, co mě za nimi čeká. Vysoká zeď porostlá popínavými rostlinami a brána přes kterou jsem neviděla dávala  široký prostor pro fantazii.

Ale za vraty nebylo se neskrývalo nic krásného ani neobyčejného. Prašná cesta, zaříznutá do úpatí vysokého skalnatého kopce. Na kopci žádné domy ani zahrady. Skála byla zřejmě příliš nehostinná.

„Můžeme jít nalevo,“ řekl ředitel, „je tam soutěska, taková puklina ve skále. Někdy v ní teče voda do velké soutěsky, která se táhne vlevo okolo celého našeho pozemku.  Tou puklinou ve skále by se dalo projít nahoru. Jako kluci jsme tudy lezli. Chcete se tam jít podívat?“

„Děkuji, ráda.“

„Vidím, že vás neopustila touha vypátrat toho vraha. Ale náčelník Gonzáles mi říkal, že vyšetřování bude uzavřeno. Víte snad něco, co neví policie?“

„To určitě ne. Jen by mě zajímalo, kdo má kromě vás ty klíče, pane řediteli?“

„Jste vytrvalá, madam. Možná opravdu na něco přijdete. Klíče mám já, jedny jsou trvale s ostatními klíči od provozních prostor na recepci, předávají si je recepční když jim končí služby. Jedny má  paní Ramirézová. Tu jste dnes viděla se mnou. Je to naše provozní. A poslední jsou v trezoru.“

„Takže kdokoli, kdo mívá službu v recepci si může udělat kopie?“

Ředitel se na mě podíval: „Ale madam, proč by to kdo dělal? Na zadním vchodu není nic zajímavého. A ten kdo má klíče u sebe se zároveň nemůže vzdálit z recepce. Přes den bývají sice za pultem dva lidé, ale ani jeden z nich se nemůže sbalit a jít s klíčem k zámečníkovi. Musel by ho někomu dát a požádat ho o to, aby mu ho nechal udělat.“  Martínez mávl rukou před sebe: „Tady se dá vylézt nahoru, madam.“ Před námi byl shluk balvanů, po kterých by se snad dalo vyšplhat někam výš. Pokud by lezec byl hodně malý a hodně mrštný.

Ředitel se na mě podíval. Napadlo mě, že čeká, že se začnu škrábat vzhůru. Malá jsem na to dost. Ale ne dost mrštná.

„Možná ji uškrtil horolezec. A po činu uprchnul skalní stěnou.“ řekla jsem.

Martínez se na mě stále díval a mlčel. Když pochopil, že víc poznámek k případu mrtvé modelky už mít asi nebudu, řekl: „Slyšel jsem, že budete kupovat tu ruinu pod kasino Taoro. Podle mých informací jste velmi zdatná investorka. Neměla by jste zájem o investici v hotelovém průmyslu?“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017