Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 31

 

Tohle je Kotíček. Na Kanárech nikdy nebyl a je mu to buřt.
 Zde zodpovědně provádí korekturu knihy Příliš mnoho vítězů.

 

Tenerife, 4. listopadu, čtvrtek

 

Ve čtvrtek po obědě  zavolala Laura. „Z Londýna jsem ještě musela zajet do Říma, moje kamarádka ze studií se bude vdávat. Mimochodem už po třetí a  potřebovala pomoc při výběru svatebních šatů.“

„To mohlo být zajímavé.“  řekla jsem. „A co jsi jí doporučila?“

„Ať se nevdává. Ten chlap jde podle mě jen po penězích.“

„To musela mít ta přítelkyně z tebe radost.  Která to je?“

„Lucia, nevím jestli ji znáš. My se moc nestýkáme, ale ona věděla že jsem vybrala šaty Janice Cruell, když si brala toho Portugalce. Janice to moc slušelo, Lucia chtěla něco podobného, ale nemá na to figuru a…“

„A jak jsi věděla, že ten ženich jde po penězích?“

„Protože ho znám. Už si ho vzala jedna moje známá. Marion Travis, nevím jestli ji znáš. Před dvěma lety se s ním rozvedla, ale stálo ji to skoro dva miliony.“

„No to teda musela mít panna nevěsta radost. A rozmluvila jsi jí to?“

„Ale kdepak, že prý ji opravdu miluje a tak.“

„Třeba je to pravda, peníze už přece má.“ podotkla jsem.

„Ale nemá. On sází. Podle mě prohrál Marioniny peníze do roka po jejich rozvodu. Ale já ti vlastně volám kvůli něčemu jinému. Co jsem to  chtěla, já teď nevím. A co Richard, chodí do práce?“

„Sem tam zajde. Proč vlastně trváš na tom, aby pracoval?“

„Leze ti na nervy, co? Chodit do školy se mu nechce, tak ať se úplně nefláká.“ odpověděla Laura

„A nepřipadá ti legrační, že jeho kalhoty stojí víc, než je jeho měsíční mzda?“ zajímalo mě. Oblečení, auto a ostatní běžné věci financuje synovi matka Laura.  Odhaduji, že plat ode mě má tak na cigarety. Je fakt, že moc si nevydělá.

„Ani ne. Co já jsem se tě jenom chtěla zeptat?“ řekla Laura.

„To netuším. A proč ho nepošleš za tátou, mohl by přece pracovat u něho?“ zeptala jsem se. Lauřin otec žije ve Venezuele, kde vlastní a vede velkou dobytčí farmu, několik továren na zpracování masa a síť benzínových stanic.

„Neblázni, to nemůžu, táta by ho zabil, on se nesnese ani se mnou. Už vím, co jsem chtěla! Prý jsi našla mrtvolu?“

„Jo. A co?“

„Prý to bylo hrozné, spousta krve a pak tě dlouho vyslýchali:“

„Proboha a to víš zase od koho?“

„Nebudu prozrazovat svoje zdroje, znáš mě. Tak jak to bylo?“ Vylíčila jsem Lauře události sobotního rána, ale nezdálo se mi, že bych uspokojila její touhu po senzačním příběhu. Ale i tak nás telefonát zabral víc jak dvacet minut. Někdy bych ráda viděla Lauřiny účty za telefon. A nebo raději ne.

 

Do restaurace Miranda jsem přišla přesně v osm, ale paní Michalová už seděla u stolu. Pozdravily jsme se a objednaly si předkrm. Chvíli jsem si myslela, že si snad paní Michalová chce promluvit o těch úmrtích v Tenerife Mar, ale nezačala na tohle téma mluvit, ani když jsme si objednaly hlavní chod. Když jsme byly po večeři, mezitím jsem se dozvěděla několik historek z mládí mé babičky, nakousla jsem tohle téma já: „Co jste říkala na smrt toho kluka?“

Paní Věra si zapálila cigaretu, vyfoukla  doušek kouře a pak řekla: „Je to hrůza, byl tak mladý. Ale to snad byla náhoda, ne?“

„Policie to tvrdí. Ale mě připadá, že je to divné, aby zemřeli v jednom hotelu během týdne dva lidé.“

„Vy myslíte, že ten mladý muž třeba věděl kdo je vrah a toho vraha vydíral?“

„Třeba nebo ho ani nemusel vydírat, třeba mu řekl, že ví, že to byl on a ať se jde přiznat na policii.“ řekla jsem.

„Ale komu by to takhle mohl říct?“ paní Michalová se odmlčela a dvakrát potáhla z cigarety. „To jedině někomu, koho znal. Protože kdyby to byl pro něj cizí člověk, tak by spíš šel na policii rovnou nebo by ho opravdu vydíral, nemyslíte?“ řekla

„Vidíte, to mě nenapadlo.“ odpověděla jsem. „Možná budete mít pravdu. Kdo z těch lidí, kteří byli v hotelu, když se stala ta vražda, tam stále zůstává?“

„Prakticky nikdo. Surfaři jsou pryč. Kolářovi odjeli taky.“ zapálila si další cigaretu. „Ale počkejte, já to vezmu obráceně. Zůstala ta mladá paní s chlapečkem, ta odjede příští týden, potom ta kamarádka té mrtvé, pak Vránovi, ti jsou tu na delší dobu, jako já, potom jsou tu ještě Slámovi, ti jsou tu na tři týdny a to je snad všechno, ostatní odjeli. Ale mohla jsem někoho přehlédnout.“

„Ta Šárka tu zůstala? Myslela jsem, že raději odjede. A co Kohoutovi?“ řekla jsem.

„Ti odjeli také. Původně měli odjet až za týden, ale odjeli předčasně. Kohout měl prý nějaké problémy v práci.“

„Nebo výčitky svědomí.“ poznamenala jsem.

„Myslíte? Já vám nevím, mě jako vrah nepřipadal. A abych pravdu řekla ani mě nenapadlo, že by ten mladík, ten Voznica, že by to nebyla nešťastná náhoda. Ale napadla mě jiná věc, zdálo se mi, že ta mladá paní Slámová ohromě ožila.“ řekla paní Věra.

„Sokyně je mrtvá, tak třeba proto.“ řekla jsem.

„Hmm… Ten novomanžel se chová pořád stejně. A ona pořád chodí ven jen k jídlu nebo k bazénu do stínu a celá oblečená, ale je taková veselejší bych řekla.“

„Vy myslíte, že ji zabila ona? Ale to by snad měla výčitky svědomí, ne?“

„Nemylte se, hodně lidi vůbec nemá výčitky svědomí,  když spáchá něco odporného. U nás v divadle byla nějaká  Knotková, možná si ji pamatujete, hrávala v televizních inscenacích sousedky nebo zdravotní sestřičky na středisku, v divadle hrála sice větší role, ale žádná velká sláva to nebyla. Ona byla tak o deset let mladší než já, takže jsme si do zelí nelezly, ale její největší konkurentka byla Marie Chromá, tu určitě znáte, moc dobrá herečka. Já ji sice nemusím, mě přijde taková moc, lidová, nebo jak bych to řekla. Ale u nás hrála samé hlavní role, ve svém oboru. V televizi moc ne, ale když už, tak to nebyla žádná frnda jako hrála Knotková.

Tyhle holky se na sebe v divadle tvářily, jakože se mají docela rády, ale upřímné to nebylo, to mi věřte. A pak se jednou měla hrát Maryša. Knotková i Chromá na mi měly věk, já už jsem byla v té době poněkud obstarožní a ne dosti „z lidu“. Samozřejmě, že si všichni mysleli, že to dostane Marie, ale Knotková bojovala jak lev, aby to byla ona. A tehdy se dalo intrikovat nejen v divadle, ale taky vejš, po partajní linii, jestli víte co tím myslím. Ona ve straně nebyla ani jedna z nich,  ale Knotková začala usilovat o šéfa partajního výboru v divadle. To byl vůl, ale nebudu ho jmenovat, herec to byl dobrej a už je po smrti. U toho komunisty ale nepořídila, snad se mu nelíbila, či co.

Bylo před prázdninami, obsazení Maryši ještě nebylo vyvěšené, když Maruška Chromá přišla s tím, že má pozvání od tety z Kanady, aby za ní jela. Jenomže aby mohla odjet, tak potřebovala doporučení partajní organizace v divadle, to jste myslím vůbec nevěděla drahoušku, že to tak chodilo,že? Bože, já jsem se zase rozkecala, už to zkrátím, nebojte se.“ řekla herečka a zapálila si další cigaretu. „Jenomže současně s žádostí Chromé přišlo na partajní výbor  udání, že Chromá chce v té Kanadě zůstat. A kopie toho dopisu přišla na vnitro a snad dokonce i přímo na pasovku, ale to už nevím jistě. Je vám snad jasné, že milá Maruška nikam nejela?“

„V kterém to bylo roce?“

„V sedmdesátém devátém. A tu Maryšu jí samozřejmě nedali. A v televizi si nezahrála pět let!“

„Ale proč? Že ji nepustili ven, to bych ještě chápala? Ale proč nemohla hrát? Vždyť vlastně nic neudělala? Co pak jí něco dokázali?“

„Vy jste moc mladá. Kolik vám bylo, když padli komunisti v osmdesátém devátém?“

„Dvacet.“

„O politiku jste se v tom věku asi moc nezajímala. A váš otec  nebyl z branže, že?“

„Myslíte od divadla, jako máma? Ne, byl strojař, projektant. Komunisty rád neměl a o politice jsme se doma náhodou bavili. Ale že by někoho nenechali hrát roli v divadle, protože na něho přišlo udání? To byl asi anonym, že? No ale anonym nic nedokazuje, ne?“ 

„To máte pravdu, ale to jim bylo jedno.“

„Aha, a roli Maryši pak dostala ta Knotková?“

„To tedy nedostala, dali to Marušce Hradské, i když ta hrála do té doby samé naivky. Taky to byl průser. Ale chtěla jsem říct, že Knotková  chodila po divadle a rozdávala úsměvy na všechny strany, i když udělala něco tak hnusného, jako je poslat udavačský dopis.“

„Chcete říct, že měla radost z toho, že někomu ublížila?“ řekla jsem.

„Řekla bych, že to tak bylo.“

„Ale přece jen je rozdíl mezi vraždou a udavačským dopisem.“

„Snad ano, ale nezapomeňte, že pro herečku nemít práci, to jako ji zabít. No, skoro zabít. A v padesátých letech mohlo takové udání zabít někoho i doopravdy. O procesech v padesátých letech jste slyšela?“

„Hlavně četla. Je fakt, že tehdy se i odsuzovalo k smrti. Ale promiňte, mě to připadá přece jen trochu přitažené za vlasy. Vy myslíte, že by té mladé paní Slámové mohlo dělat dobře, že zabila tu modelku?“

“Třeba ji nezabila, ale jenom k tomu nějak pomohla. Možná je to co říkám, celé nesmysl. Výplod stařeckého mozku.“ zasmála se paní Michalová

„Stařecký mozek nemáte, to víte moc dobře. To že paní Slámová změnila chování, ale podle mě způsobilo prostě to, že sokyně byla mrtvá.“

„Protože ji zabila.“ řekla  Věra Michalová poťouchle.

„Fakt si to myslíte?“

„Já nevím, já jsem na žádného jiného podezřelého nepřišla. Ale někdo ji přece zabít musel, ne?“

„Jo, to asi jo. Nešťastná náhoda to evidentně nebyla,“ řekla jsem. „A nezkusila by jste si vzpomenou ještě na něco? Třeba jste něco nebo někoho viděla. Víte, jak vy máte utkvělou myšlenku, že v tom má prsty Slámová, tak já zase, že Voznicova smrt nebylo neštěstí, ale vražda. I když je nejspíš oboje, promiňte, pitomost.“

„Já už jsem si ale zkoušela vzpomenou. Ale nic mě nenapadá.“ řekla herečka trochu lítostivě.

„Tak zkuste nechat myšlenky jen tak plynout, já to tak někdy dělám, a občas i na něco přijdu. Když si třeba nemůžu na něco vzpomenout, tak nechám mozek, aby na to přišel sám, bez mé vůle.“ řekla jsem.

„To nevím, jestli bych uměla. A taky  nevím, na co si mám vzpomenout.“

„Třeba něco z toho večera, kdy zabili Magdalenu Outratovou nebo něco z dalších dnů. Víte, policie se domnívá, že tu dívku zabil někdo mimo hotel: Nějaký muž, který bydlí tady ve městě. Ale já si myslím, že to byl někdo z hotelu. Napřed jsem o tom moc nepřemýšlela, ale když jsme s manželem našli mrtvolu toho kluka… Jak už jsem říkala, je to moc náhod najednou. Na můj vkus.“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017