 |
| Mobilní socha z ostrova Lanzarote |
Ráno jsme se s Markusem tak nějak beze slov dohodli, že procházku u moře vynecháme a
zasedli jsme na terase ke snídani. Jedli
jsme dlouho a skoro mlčky. Jen sobotní noviny, které jsme včera nepřečetli,
šustily. „Myslíš, že by tě moc neobtěžovalo vstát a udělat mi ještě trošku těch dobrých vajec se slaninou?“ zeptal
se Markus, „Je to divné, ale já mám dneska nějaký velký hlad.“ dodal. Divné to
možná je, řekla jsem si v duchu, ale nikoliv neobvyklé, minule jsi snědl k snídani osm párků. Ale protože
jsem měla na paměti, že chci vylákat svého manžela na detektivní výpravu,
vyskočila jsem a šla usmažit ta vejce. Dokonce jsem si odpustila i obvyklou poznámku o tom, že by si měl jít dát
přeměřit cholesterol.
Když jsem v kuchyni připravovala Markusovi
druhou snídani, zavoněla škvířící se slanina tak mocně, že se v kuchyni
objevil náš kocour Mário. Štouchal mě hlavou do lýtek velmi neodbytně. Musela
jsem na chvíli odstavit pánev z plotny a jít mu dát také něco dobrého.
Vzala jsem ve spíži kočičí paštiku a ukrojila
polovinu do jeho misky. Mário několikrát uždíbl paštiky a třikrát
si projel packou okolo nosu. To měla být
asi hygiena. Pak vyskočil na okenní parapet, odkud má nejlepší přehled o tom,
co se v domácnosti děje.
To, že svoji paštiku nedojedl, mě ani v nejmenším nepřekvapilo.
Pravděpodobně už totiž dnes snídal. Když jsem ho označila jako našeho kocoura,
dopustila jsem se malé nepřesnosti. On je sice náš kocour, ale jen
z padesáti procent, druhou polovinu své kocouří existence věnuje totiž
švédské básnířce, která žije v domě vzdáleném asi osmdesát metrů od
našeho. Mário se k nám přistěhoval asi dva měsíce po našem příjezdu na
Tenerife. To už mu byl asi rok. Myslela jsem, že se zatoulal původnímu pánovi a
že se ujímám ubohého sirotka. Z omylu mě vyvedla Marta, naše hospodyně. Jednoho rána, když u
nás uklízela povídá najednou: „Ten tulák Martin chodí k vám? Paní Sylvie
se trápí, že se jí toulá a on koukám, daleko nedošel.“
„On se jmenuje Martin? Já mu říkám Mário. A docela
na to slyší.“ řekla jsem podrbala za uchem kocoura, který mi přešlapoval na
klíně, zatímco jsem se snažila srovnat účty za stavební práce na domě.
„Paní Sylvii by
mrzelo, kdyby věděla, že má její miláček ještě jednu rodinu.“ podotkla
po chvíli Marta. Kromě toho, že ráda a
dobře uklízí, má ještě jednu skvělou vlastnost. Moc toho nenamluví.
„Tak jí to neříkejte.“ odpověděla jsem, ale pak mě
napadlo: „Nechodí ten kocour vlastně za vámi, Marto?“
Oslovená utřela postupně všechny police v jedné ze
skříněk a pak odpověděla: „To si nemyslím. Domů za mnou nechodí. Asi je mu to
daleko.“ Tím byla debata o kocourovi skončena. Myslím že paní Sylvie dodnes
netuší, že má doma kocoura bigamistu. Mě to, že mám jenom půl kocoura nevadí.
Často nebývám doma a takhle vím, že kdyby Mário, totiž Martin bez mé
přítomnosti strádal, má kam jít.
Položila jsem před Markuse talíř se slaninou a
vejci. Můj muž se na mě usmál, popadl do rukou příbor a pustil se do
jídla. Já jsem si nalila kávu, přidala
mléko a začala přemýšlet, jak Markuse
nasměrovat k výletu po stopách jedné nebo dvou vražd. Vtom okamžiku, kdy
jsem došla k závěru, že nebudou používat žádné finty a prostě Markuse
požádám, aby jel se mnou, můj manžel poslední kůrkou chleba vytřel svůj talíř a
spokojeně se poplácal po břichu. „Dobrý to bylo, moc dobrý! Víš, že jsem vůbec
netušil, že jsi tak dobrá kuchařka, když jsme se brali?“
„Děkuji, ale myslím, že vejce se slaninou zvládne
každý.“
„Nemyslel jsem jenom vajíčka se slaninou, to přece
víš. Třeba tvoje kuře na paprice nebo houbová omáčka…“ zasnil se Markus. „A co
bude k obědu?“ zajímal se vzápětí.
„K obědu asi nic, protože už je jedenáct hodin. A
k večeři bych navrhovala grilované maso a pečené brambory. Aby nám zase
nebylo na noc těžko.“
„Víš, že když
jsem byl v Mnichově, stavil jsem se u tety Gisely a ta říkala, že mi
manželství svědčí.“
„To mu se nedivím. Kolik jsi vlastně za poslední rok
přibral?“
„Za poslední rok nevím, ale od svatby dvanáct kilo.
A kolik ty?“
„Tři.“
„Nelži! Kolik doopravdy?“ dorážel Markus.
„Doopravdy pět. A co budeme dnes dělat?“ zeptala
jsem se.
„Nevím, co
bys chtěla dělat ty?“
„Já jsem tě chtěla požádat, jestli bys se mnou nejel
na to místo, odkud spadl ten kluk.“
„Proboha a co tam chceš hledat?“
„To ještě nevím. Ale chtěla bych se tam podívat. Já
ti totiž myslím, že to nebyla nehoda, jak tvrdí policie.“
„No jak chceš. Tak já tam s tebou zajedu. A
nechceš abych se s tebou podíval taky do Puerta de la Cruz? Na ten dům o
kterém jsi mi říkala? A nakoupit nic nepotřebujeme?“ řekl Markus a zvedl se, aby mi pomohl sklidit ze
stolu. Můj muž trvale trpí pocitem, že v naší lednici nic není. Když jsem
se vdala, zjistila jsem, že jednou z jeho oblíbených činností je zírat do lednice. Napřed jsem si
myslela, že je to nějaké speciální úchylka způsobená tím, že vyrostl
v domě, kde bylo trvale služebnictvo a kuchyň nebyla tak, jako v běžné
domácnosti centrem domu, ale jen přípravnou jídla, ve které vládla kuchařka a
mladý pán běžně do kuchyně, natož do lednice nechodil. Když něco chtěl, tak si
o to řekl. Několik mých kamarádek mě ale vyvedlo z omylu. Byla jsem
ujištěna, že zírání do lednice, sledování televize a stravování ve stoje u kuchyňské
linky jsou jedny z nejoblíbenějších činností většiny mužů. Já jsem sice
vyrostla s otcem, ale televizi jsem doma neměli a do ledničky táta moc
nekoukal, protože v ní opravdu většinou nic nebylo. Jenom jedl ve stoje,
to ano. Ale můj tatínek měl tolik měl tolik prapodivných zvyků, že jídlo ve
stoje jsem prostě počítala mezi ně.
„Chceš tam jet přes poledne? Zdá se mi, že je dost
horko.“ poznamenal Markus když jsem zapínala myčku na nádobí. „Asi máš pravdu,
pojedeme až dopoledne,“ souhlasila jsem „A co budeš dělat?“ zajímalo mě.
„Pokud by ti to nevadilo, šel bych provozovat
gaučing. Tak na hodinku až dvě.“ odpověděl. Vidíte, málem bych zapomněla na
další oblíbenou činnost mužské části populace, totiž gaučing neboli ležing.
Bohulibá to činnost. Náhodou to myslím vážně, protože taky ráda odpočívám.
Naproti tomu taková oblíbená dámská
činnost, zvaná shopping, dokáže naopak dost vyčerpat. Fyzicky i finančně.
Párkrát mě ke zmíněnému druhu relaxace na nejvyšší úrovni donutila přítelkyně
Laura. A já i moje konto jsem se pak dlouho nemohly vzpamatovat.
Uklidila jsem v kuchyni a sedla jsem si na
zadní terasu, kde je v poledne stín. Bylo ticho ani vítr nefoukal, jen ještěrky chrastily
v křoví. Sem tam některá zvědavá přeběhla po kamenné dlažbě a propletla se
mezi nohama zahradního křesla. Ticho a teplo mě ukolébávalo. Když jsem se tak
pohupovala na pokraji spánku a bdění, napadlo mě, že je hloupost snažit se
přijít na to, jestli ta druhá smrt byla také vražda. Ale pak už jsem spala.
Když jsem se vzbudila, seděl Markus ve vedlejším
křesle a usmíval se na mě. „Už se na tebe pět minut koukám a pořád si říkám,
jestli tě mám vzbudit, že tě ten výplet musí tlačit do tváře.“ Taky že tlačil,
polštářek, kterým jsem si podložila obličej nějak sklouzl a já jsem měla
obličej celý otlačený. „Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.
„Bude půl druhé. Docela jsme si pospali.“
„Jo to jo, přitakala jsem. „Ta siesta má něco do
sebe“.
„Pro Španěly ano,“ zachechtal se Markus, „ti si před
den odpočinou a večer ožijí. Kdežto ty si přes den schrupneš a večer jdeš spát
v devět.“
Zívla jsem. „Já totiž si ze zvyklostí každého národa
beru to nejlepší, víš? Spánek přes poledne osvěží a večer posílí. A abys věděl,
přes týden nesiestuju.“
„A proč ne? Stejně máte zavřeno.“ zeptal se Markus.
„Přes poledne je klid na práci, v kanceláři
nikdo není, srovnám si papíry a tak.“ řekla jsem.
„A to kanape máte v zadní kanceláři proč?“
tázal se znovu manžel.
„To je kvůli sexu.“
řekla jsem.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat