Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 30

 

Lanzarote. Bílé domy, černá zem.

Po čtvrté hodině odpolední jsme vrazili směr Puerto de la Cruz. Jeli jsme se staženou střechou. Slunce už tolik nepálilo a od moře příjemně pofukovalo.

„Ty víš, kde to asi bylo?“ zeptala jsme se Markuse.

„Jo. Když jsi spala, kouknul jsem se na mapu.“

„My máme tak podrobnou mapu?“

Přikývl a řekl: „Mám ji sebou, je to turistická speciálka. Hodně podrobná. Můžeš se do ní podívat. Dal jsem ji do auta.“

„A kde je?“

„V přihrádce před tebou.“

Jenomže než jsem mapu, kterou mi pořád rozfoukával vítr, stačila rozložit, byli jsme na místě. Markus zastavil, ale pak povídá: „Pojedeme dál, na téhle straně stát nebudeme a otáčet se tu taky nehodlám. Mohli bychom skončit dole. Pojedeme  na El Casitas, tam se otočíme a vrátíme se sem. Pak tady na té vyhlídce zastavím.“

„A nebylo by lepší jet napřed do Puerta a podívat se sem až na zpáteční cestě?“ napadlo mě.

„Jak chceš. Ale nesmíme se zdržet, abychom se nevraceli potmě. Pokud ovšem nechceš mít autentický zážitek.“

„Aha. A ty do mě strčíš, jo? Abych věděla jak se mu padalo?“

„Nebo ty do mě. Aspoň bys zjistila, kam padne tělo.“

„Ty máš teda nápady.“ otřásla jsem se. Markus pokračoval: „Ti policajti mě zklamali, myslel jsem, že to budou zkoušet s figurínou.“

„To se dělá?“

„Jo, vezme se panák, asi tak těžkej jako ta mrtvola a zkouší se kam dopadne. Podle toho poznáš, jestli ten člověk spadl sám nebo ho někdo shodil.“

„Fakt? A oni to nezkoušeli?“

„Myslím, že ne. Nebo nám snad něco padalo na hlavu?“ odpověděl Markus. Umínila jsem si, že zítra zavolám kapitánovi a zeptám se ho, zda tuhle zkoušku prováděli. Ten ze mě bude mít radost.

 V Puertu de la Cruz jsme zaparkovali u kasina Taoro a sešli parkem okolo umělých vodopádů na cestu, z které byl přístupný dům Delgadových. Klíče jsem měla stále u sebe. Notář Beltrán řekl, že si je můžu nechat jak dlouho chci, protože o tu ruinu stejně není zájem.

Dům byl stále opuštěný. Pankáči si zřejmě zvykli nocovat jinde. Teď s Markusem za zády jsem si dům prohlédla  důkladněji. Ale svůj názor jsem nezměnila, ten dům se mi pořád moc líbil. Začala jsem se těšit na to jak bude vypadat opravený. Na terase květiny a keře v majolikových květináčích, v obývacím pokoji  bude svítit bílá omítka, v patiu necháme starou dlažbu, jen některé čtverce se budou muset vyměnit. Někdy se mi stane, to zvlášť tehdy když opravím dům, o který by jste si původně neopřeli ani kolo, že je mi ho pak líto prodat. Markus má ze mě legraci, že zatímco některé ženy nakupují pořád nové a nové oblečení, já mám mánii na staré domy. Pravda ale je, že já dům nakonec vždycky prodám. Většinou se ziskem. Z čeho bych jinak mohla kupovat další domy? Markusovi se moje akvizice taky líbila.

Celou zpáteční cestu jsem mu líčila, co všechno s tím domem provedu. Napřed si samozřejmě pozvu stavaře a možná i statika, aby prověřil, zda nás nečeká nějaké nemilé překvapení, co se týká pevnosti zdí. O střeše jsem iluze neměla, ta se bude muset vyměnit. Pak mě pravděpodobně čeká válka s památkovým dozorem, pokud je dům zapsán v seznamu. Ale nemusel by, historické domy jsou většinou blíž moři. Dům Delgadových je v tam mizerném stavu, že se nedá přesně odhadnou, zda je opravdu starý nebo jen postavený v tradičním kanárském stylu. Bohužel jsem se zapomněla notáře zeptat, kdy byl dům postaven. Pak mě napadlo, že taky nevím, jestli je Sonia Delgado jediná dědička, nebo mě čekají  komplikace  při jednání třeba s nějakým levobočkem nebo milenkou. Když jsem začala prohledávat kabelku, abych našla diktafon a poznámky do něho nadiktovala. Pohladil mě Markus po koleně. „Haló, paní, chcete se jít podívat na tu skálu nebo jedeme domů?“

„To už jsme tady?  Jo, zastav, prosím tě, chtěla bych se tam jít podívat.“

„Dobře, ale slib mi, že nebudeš šmejdit až u kraje.  Nerad bych se stal záhy vdovcem.“

„Ale ono by se zase nějakou našel, co by ti smažila vajíčka.“

„Já bych si tak jistý nebyl. Vzpomeň si, jak jsem byl před tebou dlouho svobodný.“

„Máš pravdu, dlouho. Neboj, já nespadnu. Ale ty nesmíš chodit moc blízko okraje skály. Kdo by to odřídil domů. Víš, že já s tímhle autem nerada jezdím.“ Markus  se zasmál a zaparkoval  na úzké vyhlídce nad mořem. „Podle mě se to stalo někde tady," řekl, a ukázal rukou směrem na La Santu. "Pojď já tě vezmu  za ruku a půjdeme se tam podívat.“

„Za ruku mě držet můžeš,  ale jestli si myslíš, že se bojím, tak to se pleteš.“ osopila jsem se.

„Dobře. Tak už pojď.“ Silnici lemovala nízká zídka z betonových tvárnic s mezerami mezi jednotlivými betonovými kvádry.  „Nemyslíš, že ho měla zastavit ta betonová krajnice?“ napadlo mě. „Těžko říct, byl opilý a  byla tma.“ odpověděl Markus.

„Dobře, ale stejně... Za tou zídkou je ještě kus skály a pak je teprve propast."

„Tak se podívej tady.“ ukázal Markus před sebe. „Vidíš, krajnice je povalená a hned za ní už není nic. Raději tam nekoukej, ať se ti nezatočí hlava. Nic bych za to nedal, že se to stalo tady.“

„Myslíš, že ta krajnice je povalená čerstvě?“ řekla jsem.

„To bych neřekl. Vypadá to, že je tu už tak dlouho.“ odpověděl. Kolem nás prosvištělo auto. A za ním druhé. „Pojď, tahle cesta není stvořená k procházkám, vracíme se a jedem. Jestli chceš, tak já ti tady zastavím, na tu chvilku se to nezblázní a můžeš si to vyfotit. Z auta uvidíš trochu lépe. Máš sebou fotoaparát, ne?“

„Mám. Ale není to trochu morbidní?“

„A pobíhat tady po silnici a dívat se, kde se to stalo, není morbidní?“

V autě jsem po chvíli přemýšlení vytáhla z kabelky fotoaparát a připravila se. "Zapni si pás, abys nevypadla, až se budeš vyklánět," řekl  Markus a počkal až si ten pás opravdu zapnu. Pak nastartoval a pomalu vyjel. „Tady to je, na chvilku zastavím, za námi nikdo nejede.“

Vyklonila jsem se z okénka s podivným pocitem tlaku okolo žaludku a říkala si, jestli jsem  normální. A protože jsem nevěděla, co chci vlastně vyfotit, prostě jsem mačkala spoušť a zvěčňovala kraj vozovky. Pak jsem si chtěla stoupnout a vyklonit se z okénka. Ale v tom mi bránil zapnutý pás. Rozepnula jsem ho. Markus potřásl hlavou. Stoupla jsem si a vyklonila se z auta. Markus mě okamžitě chytil vzadu za kalhoty.  Spolehla jsem se na to, že mě udrží, protože já jsem musela oběma rukama držet fotoaparát. naklonila jsem se a fotografovala ostrý kraj skály, pak jsem se vyklonila ještě víc až jsem zahlídla  úzký pruh písku na pobřeží. Moc jsem se nerozhlížela a jenom mačkala spoušť.

Když jsem dosedla zpátky na sedadlo auta, trochu se mi třásla kolena. Markus se hned rozjel, protože za námi už stál autobus a troubil.

„Říkal jsem ti, až se tolik nenakláníš.“

„Však jsi mě držel ne?“

„A viděla jsi aspoň něco?“

„Já nevím.“

 

Doma jsem připravila večeři a najedli jsme se. Pak jsem šla do pracovny, máme každý svoji, abych překopírovala obsah fotoaparátu do počítače. Protože paměťová karta fotoaparátu byla plná, trvalo to celou věčnost.  Tak jsem se šla zatím posadit k Markusovi, který si četl v obývacím pokoji.

„Tak co, je tam něco vidět?“ zeptal se. „To ještě nevím, zatím se mi to stahuje. Jsem nějaká utahaná, můžu se posadit k tobě?“ Markus se usmál, a tak jsem si vlezla k němu na pohovku a usnula.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017