 |
| Lanzarote, interiér domu architekta Cesare Manriqua. Velká krása! |
Po odchodu Jan Brouma jsem uklidila nádobí
z terasy a nahlédla do pracovny.
Markus ještě pořád psal na počítači, a tak jsem
šla do kuchyně vařit. Ale vůbec mě
nenapadalo na co mám chuť. To se mi obvykle nestává, naopak musím svoje chutě
krotit, abych se nezačala postavou podobat našemu Máriovi. Stejně je to
nespravedlivé. Když je tlustá kočka,
nikdo nepochybuje o tom, že je krásná. Když je tlustá žena, chodí do salónu
krásy na masáže a zábaly, aby zhubla, drží dietu, aby zhubla, chodí do
posilovny. No, dovedete si představit při něčem tak pitomém kočku? Nakonec jsem
se rozhodla, že udělám kuřecí prsíčka na víně se žampióny a se smetanou a
k tomu těstoviny. Markus bude sice bručet, že on nudle nerad, ale může si
vzít chleba, když bude chtít. Stejně
všechno sní a ještě si půjde přidat. Omáčka i s masem bublala na
plotně, voda na špagety se vařila a mě nešel z hlavy náš dnešní ranní
nález. Na obraz ležícího zkrvaveného těla jsem si zakázala myslet, ale nějak mi
nešlo na rozum, že v jednom hotelu
jsou během pěti dnů dvě mrtvoly. Kapitán je sice, jak sám říká, přesvědčen, že smrt Jiřího Voznici byla
nešťastná náhoda a že obě smrti spolu nesouvisejí, ale mě nešla z hlavy
slova paní Hromádkové o tom, že viděla spolu Jiřího a Magdalenu Outratovou v pondělí večer v zahradě hotelu.
Kapitán měl zpoždění, tak jsme s Janem Broumem seděli v prázdné
chodbě policejní služebny v Puerto de la Cruz a čekali. Jan mlčel.
„Už jste mluvil s vašimi přáteli?“ přerušila
jsem ticho, které panovalo v sobotu odpoledne na stanici.
„Jo.“ řekl.
Chvíli jsme zase mlčeli. Jenže já jsem pořád měla
nutkání to ticho přerušit. Nakonec jsem
se odhodlala. „Já vím, že jsem vám lezla u nás doma s těma otázkama už na
nervy, ale můžu se ještě na něco zeptat?“
Mladík se na mě podíval, neodpověděl, jen pokýval
hlavou. Usoudila jsem, že je to souhlas. „Víte mě pořád nejde z hlavy
tahle věc. Jedna z těch turistek co jsou s vámi ubytovány
v hotelu, řekla při výslechu, že viděla vašeho kamaráda Jiřího a tu zabitou
dívku v pondělí večer spolu v hotelové zahradě.“
„A co jako?“ zeptal se mladík a z jeho výrazu
se dalo usuzovat, že si o mě nemyslí nic lichotivého.
„Ona taky říkala, že snad mu slečna Outratová dávala
nějaké peníze.“
„No a?“
„No ale za co? Ta paní sice říkala, že to byla
určitě za drogy, ale to mi připadá přitažené za vlasy.“
„No jestli si myslíte, že zelí je droga, tak jo.“ řekl.
„Zelí?“
„No tráva, marjánka, ganja, hulení, nevím jak tomu
říkáte vy.“
„Tím chcete říct, že jí Jirka prodával marihuanu?“
„Jo. Je to dost možný.“
„On to sebou vezl? Přes hranice? Není to
nebezpečné?“
„Myslel jsem, že spíš řeknete, není to trestné?!?“
uchechtl se mladík. „Jasně že máme něco s sebou. Charterový lety na
Tenerife nechávají celníky chladný. Jo kdybychom letěli z Holandska, to by
bylo něco jinýho. Jirka takhle občas
kšeftoval, ale hlavně doma. Byl normální cvok. Většinou dostanete trávu
zadarmo, aspoň tu českou jo, platí se spíš za dovoz. On měl kontakty, měl spolužáka z gymplu u nich
doma, co měl vybavenou pěstírnu, takže míval trávy docela dost, když byla
sezóna. Chci říct, že tu trávu dostával zadarmo, nebo skoro zadarmo, protože
před časem tomu klukovi přispěl na lampy. A s klidem tu českou trávu
prodával dál. Kamarádům jako jsme my ne, to by si netroufl, ale cizím jo. Říkal jsem vám, že byl cvok.“ odmlčel se.
„Doufám, že tohle nehodláte vykládat tomu policajtovi. Jestli jo, tak všechno
popřu, jasný?“
„Aha, řekla jsem. „Já jsem myslela, že třeba…, ale
nic. To mě nenapadlo, že jí fakt mohl něco prodávat. Rodríguezovi nic říkat
nebudu, stejně to s tou smrtí asi nesouvisí.“ A že by ho chtěl někdo
shodit z útesu, kvůli tomu, že mu prodal předraženou českou marijánku,
tomu nevěřím ani já, řekla jsem si v duchu. Pak jsme čekali zase mlčky.
„A co to
znamená - přispět na lampy?“ zeptala jsem se po chvíli opatrně.
Jan Broum se na mě podíval tak, že jsem čekala, že
si uplivne nebo mě praští popelníkem, který stál opodál, po hlavě. Pak ale
řekl: „Tráva se u nás pěstuje v bytech, prostě vevnitř v místnostech.
Někdo to má třeba doma ve skříni. Ale musí se jí svítit speciálníma lampama. A
ty lampy jsou docela drahý. Elektřina taky něco stojí. Zdá se vám to dost
srozumitelné?“ Pokývala jsem hlavou. „To
jsem rád.“ řekl, opřel se na lavici dozadu a zavřel oči. Až do kapitánova příchodu,
který dorazil s celkem dvacetiminutovým zpoždění, už mezi námi nepadlo ani
slovo.
V kanceláři Jan Broum stručně potvrdil svoji
ranní výpověď, doplnil, že mu není známo, jak se jeho kamarád ocitl na silnici z Puerta la Cruz do La Santy,
respektive spíš pod touto silnicí, protokol podepsal a odešel. Teď jsem byla na
řadě já.
„Nedáte si něco k pití, madam?“ zahájil
kapitán netradičně výslech. „Děkuji, ani ne.“ odpověděla jsem. Zaprotokolovali
jsme, jak jsme s Markusem našli tělo Jiřího Voznici, oba jsme protokol
podepsali a kapitán potlačil zívnutí.“
„Mohla by se na něco zeptat zase já vás?“ řekla
jsem.
„Co by vás zajímalo?“ řekla kapitán a začal se
probírat papíry na svém stole. Nedala jsem se odradit a pokračovala jsem:
„Zajímalo by mě, jestli už máte na někoho podezření? Myslím co se týká té první
vraždy.“
„Ona byla nějaká druhá?“ podivil se kapitán.
„Myslím samozřejmě vraždy té dívky, Magdaleny.“
„Víte stejně dobře jako já madam, že vyšetřování
ještě není uzavřeno a já vám nemůžu nic říct.“
„Ale já přece nemám s tou věcí evidentně nic
společného. Určitě nejsem podezřelá a nehodlám ani nijak ovlivňovat svědky nebo
to nedejbože dát do novin, to přece víte.“ naléhala jsem.
„Madam, my máme svoje předpisy. Vy dobře víte, že to
nejde. A ani nevím, co bych vám řekl.“
„Víte, pane kapitáne, já jsem se snažila policii
pomoci a upřímně řečeno, stálo mě to dost času, který mi nikdo nenahradí. A
konec konců i vám osobně jsem se snažila vyjít vstříc, třeba když jsem vám
dělala do noci překlady, aby jste mohl pokračovat v práci. Takže si
myslím, že trocha informací je docela přiměřená kompenzace za moji námahu.“
Kapitán se zhoupnul na židli a rozesmál se. „Tedy
madam, já jsem už slyšel o vašich
přesvědčovacích schopnostech. Povídá se, že jste prodala jednomu manželskému
páru z Mnichova, co si chtěl koupit apartmá v Los Christianos
s výhledem na moře místo toho fincu v La Orotově i s banánovou
plantáží! Ale zatím jsem věřil, že to jdou pomluvy.“
„ No, ta finca byla sice čtrnáct kilometrů od moře a
taky k ní dostali stádo patnácti koz. To byl samozřejmě bonus, ale…
Nesmějte se, kapitáne! Ale oni by byli v tom apartmá nešťastní. No, jen si
to vezměte, byli to čerství důchodci, oba byli celý život zvyklí pracovat, byli
zdraví, oba byli původem z venkova.
Vždyť ti by se v tom bytě zbláznili nebo by se zabili. Vážně! Já náhodou
vím, že se jim tam moc líbí, už dělají svůj sýr a prodávají ho turistům. Paní
Gretchen je taková společenská osoba, zřídila si tam takovou malou osvěžovnu
pro turisty co chodí okolo na túry do Cumbre Dorsal. Občas se u nich zastavím,
když mám cestu okolo.“ nadechla jsem se a pokračovala „A vy opravdu nemáte na nikoho podezření?“
„A vy?“ zeptal se kapitán a zase se zhoupl na židli.
„Já? Já jsem právě myslela, že se něco dozvím od
vás. Zatím jste nikoho nezadrželi? Nebo ano?“ vyptávala jsem se dál.
„Ne, nebyl důvod. Byla jste u většiny výslechů,
nemáme se prakticky čeho chytnout.“
„Neslyšela jsem výslechy personálu a ostatních
turistů.“
„Nikdo nic zvláštního neřekl. Ta Outratová byla asi
do devíti v jídelně, pak pravděpodobně šla do svého pokoje a převlékla se.
To víme, protože to potvrdila ta její kamrádka. No a pak už nevíme nic. Nikdo
ji neviděl odcházet z jejího pokoje ani z hotelu, ale ani nemůžeme
vyloučit, že odešla, třeba někam do města.
Bohužel ani nevíme, kde přesně k vraždě došlo. Zřejmě to bylo
v tom hotelu, ale ani to nemůžeme tvrdit s určitostí. Mohla být
zabita někde mimo, třeba v autě a na to smetiště ji položit právě proto,
aby to vypadalo, že se to stalo v hotelu.“
„Ale jaký by
k tomu mohl mít vrah důvod? Nebo vy myslíte, že jich bylo víc?“
„Právě, že my ani nevíme, kolik jich bylo. Zabít ji
mohl jen jeden, ale skoro bych řekl, že s úklidem těla mu někdo pomohl. Je
možné, že vrah v hotelu vůbec nebydlel, jen věděl, že tam bydlí ona. Třeba
měla s někým schůzku a my o něm vůbec nevíme. Myslel jsem, že nám třeba
napodruhé něco řekne ta její kamarádka, ale sama jste viděla, nic neřekla.“
„A důvod té vraždy?“
„Důvod? Těžko říct. Nemáme podezření, nemáme ani
motiv.“
„Ona byla jen uškrcená? Zeptala jsem se opatrně
„Žádné známky jiného násilí?“
„Kapitánova židle zaskřípala o dlaždičky. „Ne, žádné
známky zápasu, žádné známky sexuálního násilí. Ale měla v sobě dost
alkoholu. Ono je to dost individuální, nevím jak byla zvyklá pít, ale i tak musela
být hodně opilá.“
„No jo, ale když byla nahá, když ji našli, tak kde
jsou šaty?“
„Ty jsme nenašli, ani peněženku. Pas a letenka
zůstaly v pokoji.“
„A to není divné?“
„Madam, mě na vraždě připadá divné všechno, víte?“
„Takže by to mohlo vypadat na sexuálně motivovanou
vraždu, když byla nahá, ne?“ rozvíjela jsem dál svoji teorii a tvářila jsem se,
že nevidím, že kapitán už zase zívá. Pak se ale překonal a řekl: „Podívejte,
většinu mladých žen, které jsou zavražděny, zabije nějaký muž. Nejčastěji je to
milenec nebo manžel. Bývá to tak v devíti případech z deseti. Alespoň
nás to učili ve škole. A já vám můžu říct, že to tak funguje i ve skutečnosti.
Bohužel, slečna byla svobodná, takže manžel nepřichází v úvahu. Milenců
měla asi dost a jak víme. Několik dokonce i v Tenerife Mar, ale nám se
zatím žádnému z nich nepodařilo nic dokázat. Výslech pana Kohouta jste
absolvovala se mnou, že ano. Nezdá se mi, že by měl dostatečně silný motiv tu
vraždu spáchat a dost času ji provést. Myslím, že se mnou to tomto bodě souhlasíte,
ne?“
„Ano, ale ještě s ní měl poměr doktor Kolář. A
snažil se to zatajit.“
„Tomu bych se tak nedivil, bylo to dávno, a on je
ženatý.“
„Jeho tedy nepodezíráte?“
„Manželka mu potvrdila alibi, jak si možná madam
vzpomínáte. A já si nedovedu představit, že by tu Outratovou zabil kvůli
několik let staré epizodě. Podle mě je to dost slabý motiv.“
„Taky se znala s René Slámou, byli spolužáci ze
školy.“
„Že by ji zabil spolužák? Protože mu v páté
třídě snědla svačinu?“ zaironizoval kapitán. „To zrovna ne,“ nechtěla jsem
se jen tak nechat odradit. „podle mě se
mu líbila, ale nestála o něj.“
„To bylo sice smutné pro toho mladého muže, ale
bohužel já stále nevidím dostatečný motiv. Navíc má také alibi, potvrdila mu ho
ta její kamarádka a potom manželka.“
„Dobře, a není vám ani trochu divné, kapitáne, že se
v jednom hotelu sešlo několik mužů, kteří znali tu zavražděnou?“
„Byla to prostě atraktivní a aktivní dívka.“
zašklebil se kapitán. „Uznávám, že je to trochu moc náhod najednou, ale někdy
se to tak stává. Víte madam, kdyby se tady sešlo tolik milenců jedné dívky a
byli to Španělé, řekl bych, že je to divné. Ale vaše rodná zem je asi opravdu
malá.“ Rozhodně je větší než Andorra, blbečku, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „A co Manolo, ten
recepční?“
„Ten má alibi,“ potřásl kapitán hlavou, „měl malou
kolizi s autem tu noc. Kvůli pojistce volali policii, takže ten to být nemohl. Nestihl by to. Mezi
třičtvrtě na dvanáct a patnáct minut po jedné v noci má dva svědky na to,
že havaroval na křižovatce u Calle Cupido a nikam se po celou dobu, co čekali
na policii, nevzdálil.“
„Hm, tak proto na něj čekala Šárka u baru marně.“
podotkla jsem. Kapitán mlčel. Tak jsem něco řekla zase já: „ A opravdu myslíte,
že tu vraždu musel spáchat muž?“
„OPRAVDU nevím bohužel skoro nic. Ale podle všeho se
svlékala sama. Kdyby ji někdo svlékal násilím,
zanechalo by to, s největší pravděpodobností, stopy. A dovedete si
představit, že by se svlékala před ženou? Nemáme přece zprávy o tom, že by byla
lesbická. Podle mě se mohla svléknout
z těchto důvodů – chtěla si zaplavat, chtěla se, ehm… milovat nebo
chtěla jít spát. Určitě nebyla bezprostředně před smrtí nebo po smrti ve vodě.
O tom bychom našli nějaké stopy. Nenašli jsme nikde ani písek, což by svědčilo
o tom, že se chtěla vykoupat v moři. Ale sama víte, že je tu všude spousta
bazénů i u soukromých vil. Já mám madam takovou teorii, že se tu seznámila
s nějakým boháčem, mohli se znát už třeba z Prahy, tam jezdí hodně
cizinců, že ano? Ta její kamarádka o tom člověku buď opravdu neví nebo nám ho
zatlouká. Moc bych za to nedal, že by byla schopná i vydírat. Jen aby také špatně neskončila. Představte si
to, ta Outratová je u bazénu v zahradě nějaké vily. Jedna taková luxusní
vilová čtvrť je od hotelu necelý kilometr. Je opilá, chce se vykoupat, takže se
svlékne, ale s tím milencem se kvůli něčemu pohádá. Třeba je to starší
člověk a má ty problémy, víte co myslím?“
„S erekcí?“ vyhrkla jsem. Kapitán se zatvářil,
jakože jsem sice chápavá, ale na jeho vkus moc přímočará, ale pokračoval: „No
třeba i tak, ona se mu začala vysmívat. On vzal šátek a uškrtil ji. Pak si uvědomil, co udělal, naložil ji do
auta a odvezl zpátky do hotelu, zezadu se sem dá celkem nepozorovaně přijet.“
„No jo, ale jak by to věděl? Myslíte, že znal ten
hotel?“
„To ani nemusel. Většina aparthotelů, které nejsou
přímo ve městě, je zařízená podobně, vepředu hotelová budova, vzadu bazén a
zahrada. Ale pokud bydlel tam v té čtvrti co myslím, tak z některých
domů je na ten hotelový komplex docela dobře vidět, na zahradu, na bungalovy i
na tu zadní cestu.“ Kapitán se odmlčel a podíval se na mě, jakože co já na to.
Když viděl, že mě ještě pořád docela nepřesvědčil o své teorii, pokračoval:
„Možná dokonce byl s tou dívkou domluvený, že přijede zrovna sem do Puerta
de la Cruz, aby ji měl po ruce.“
„Ale mě se zdálo, to co nám řekla Šárka
Vyšíková docela logické. Myslím to, že kdyby tady měla Outratová milence, tak by
asi bydlela u něho a hlavně by sebou nebrala na dovolenou kamarádku. Mě
z toho naopak vyplynulo, že ten místní
milenec spíš nebyl než byl.“ řekla jsem.
„Madam,“ řekl kapitán, „za prvé si myslím, že ta
holka, ta Vyšíková je prolhaná. Ta nám namluví, co ji právě napadne. Za druhé,
ona sama říkala, že ta mrtvá už tady
v Cruz jednou byla. Mohlo to být docela klidně i tak, že se s tím
člověkem už třeba rozešli a ona chtěla, aby se dali znovu dohromady. Proto sem
za ním přijela. Bez ohlášení. Kamarádku si vzala sebou, protože neměla jistotu,
že on tu bude, nebo že se jí ho podaří získat zpět. Takže aby se případně nenudila,
kdyby něco nevyšlo, vzala sebou tu Vyšíkovou.“
„No, zní to docela pravděpodobně.“ připustila jsem.
„To nám ale není nic platné,“ odvětil kapitán, „
protože ten člověk vůbec nemusí existovat. Je to jen moje hypotéza, který
vychází z toho, že tady ve městě bydlí mnoho bohatých starších mužů, kteří
mají zájem o mladé krásné ženy. Ale výsledek, který bych mohl předložit
náčelníkovi, ten nemám. Bohužel madam,
nemáme se opravdu čeho chytit. Nebo vy máte nějakou teorii?“
„To ani ne. Ale myslím si, že je taky další moc
velká náhoda, že jsou v jednom hotelu v tak krátké době dva mrtví. A
přitom víme, že se oba znali.“
„Nemáme žádný důvod se domnívat, že ke smrti toho
mladíka došlo cizím zaviněním nebo s úmyslem způsobit mu újmu na zdraví
nebo smrt.“ řekl kapitán a já jsem měla pocit, že už mu lezu na nervy. On ale pokračoval dál: „Podle
našich zjištění spadl shora ze skály. Mimochodem byl taky silně podnapilý,
navíc jsme v krvi našli stopy THC, což je účinná látka marihuany nebo
hašiše. Takže je velmi pravděpodobné, že vůbec nevěděl kam šlape.“
„No jo, ale jak se dostal tak daleko od hotelu?“
„Tady bych souhlasil s tím jeho kamarádem,
který nám tu vypověděl, že ten Voznica mohl nastoupit k někomu do auta a
pak se chovat tak nepřístojně, že si musel vystoupit. A už to bylo. Mohl se
svézt i linkovým autobusem, jelo jich po té silnici v tu dobu, kdy
pravděpodobně nastala smrt, celkem pět. Z toho tři zastavovali pětset
metrů od toho místa, je tam na odbočce k El Casitas zastávka. Ani jeden z řidičů
si sice nepamatuje, že by ho bral, ale to ještě
neznamená, že žádným z těch autobusů nemohl jet. Myslím, že je to
jen shoda náhod, ta dvě úmrtí.“
Pochopila
jsem, že další informace nebo teorie už z kapitána nevytáhnu a rozloučila
jsem se.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat