Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 26

Lanzarote, typická vesnice. A fouká, což je taky dost typické...

 

 

Kapitán vrátil vysílačku do kapsy a vrátil se k nám. „Můžeme začít?"zeptal se a aniž by čekal na odpověď pokračoval: „Přeložte prosím panu Br.., no víte jak se jmenuje, zda identifikoval tělo.“

Přeložila jsem a mladík bez váhání odpověděl: „Jo, je to Jirka, v obličeji je k poznání a taky má stejný boty a kalhoty.“ Odmlčel se, ale než jsem stačila jeho slova přeložit pokračoval  „Ale pořád nechápu, kde se tady vzal, co tu hledal.“ Přetlumočila jsem kapitánovi mladíkova slova, ten pokýval hlavou.

„Od kdy jste toho mrtvého pohřešovali?“ otázal se kapitán. Přeložila jsem otázku a Jan Broum odpověděl: „Od včerejška od večera, když nepřišel ani ráno, tak jsme to ohlásili.“

„Zeptejte se ho," řekl kapitán, "zda měli nějaký zvláštní důvod to zmizení ohlásit. Jak mohli vědět, že se třeba nezapomněl u nějaké slečny.“

„Řekněte panu kapitánovi, že žádný zvláštní důvod jsme neměli, jsme prostě vzorní občané.“

„To mu mám fakt říct, jo?“ zeptala jsem se mladíka.

„Co by ne.“ odvětil. Než jsem ale tak stačila učinit, zavolal na kapitána jeden z policistů kteří se stále ještě pohybovali v okolí nálezu těla. Kapitán se otočil a vykročil směrem ke kolegům.

 

„Odkdy jste tedy pana Voznicu postrádali?“ zeptala jsem se mladíka.

„Včera večer jsme byli na pivu ve městě, Jirka se zvedl, mysleli jsme že jde na záchod nebo co, ale pak už se nevrátil. U něho to ale nebylo nic neobvyklýho, že se někam ztratil. Navíc už byl dost ožralej. Ale ani noci se nevrátil a  ráno, když jsme chtěli  vyjet, taky nebyl doma, teda v hotelu. My bychom to normálně nechali bejt. Já jsem si fakt myslel, že  třeba  někde sbalil nějakou ženskou. Ale Blanka si nedala říct. Blbla, že se mu něco stalo a že musíme zavolat policajty. No tak jsme je zavolali. Už jsme byli na cestě na Medáno, když volal ten kapitán, že ho možná našli. Bylo to teda dost rychlý. Ale je mi to furt divný, co tady dělal.“

„Třeba sem nějak dojel.“ plácla jsem.

„Hm..Třeba vlakem.“ ušklíbl se. „I když nejspíš máte pravdu. Z nebe asi nespadl.  Třeba si někoho stopnul, ale pak jak byl ožralej začal dělat v autě bordel. Oni ho vysadili, byla tma.   Jirka byl jak dělo, ztratil orientaci a tak spadnul.“

„To zní to docela pravděpodobně.“ řekla jsem. „Ale mám takový pocit, že policii bude poněkud divné, že mají během  pěti dnů v jednom hotelu dva mrtvé hosty.“

„Myslíte že v tom budou hledat souvislosti? To mě teda nenapadlo. Jirka se s tou holkou sice znal, ale nevím, že by spolu něco měli. Nebo vy si myslíte, že Jirka o tom třeba něco věděl a tak musel zemřít, jo? No to je jak z blbý detektivky, to asi ne.“

Přerušil nás kapitán, který se k nám vrátil. Mimoděk jsem se podívala, co se děje za jeho zády. Dva uniformovaní muži nesli dlouhý černý igelitový  pytel. Jednomu z nich vlna podrazila nohy, on zavrávoral a vykřikl, přiskočil k němu kolega a společně přehodili náklad přes lodní bok. Bylo slyšet, jak tělo žuchlo na palubu a  nadávky jednoho z policistů kterého postříkala mořská voda.

„Zeptejte se ho, jestli se chce vrátit touhle lodí, já pojedu až později.“ vybídl mě kapitán. „A taky mu řekněte, že  musí odpoledne zajít na stanici, sepsat protokol.  I když to zatím vypadá, že to byla jen nešťastná náhoda.“

„Já bych se raději vrátil jinou lodí, jestli to půjde.“ řekl mladík dřív, než jsem stačila kapitánova slova přeložit.

„Můžete se s námi vrátit pěšky do La Santy a potom autobusem do Cruz nebo když nepojede autobus, tak vás tam hodím autem.“ řekla jsem Janu Broumovi.

„To by bylo fajn.“ odvětil.

„Pane kapitáne,“ obrátila jsem se na policistu, „můžeme už taky jít nebo co bude?“

„Můžete, ale potřeboval bych se ještě na něco zeptat, ještě před tím, než to sepíšeme na stanici. I vašeho manžela prosím,“ pokračoval německy.

„Markusi, můžeš na chvilku?“  zavolala jsem na manžela.

Mladík zůstal opodál, dřepnul si do písku, sbíral malé kamínky okolo sebe a  házel je  do moře.

 

„Mohli by jste mi říct, jak k nálezu došlo?“ zeptal se kapitán

„Normálně jsme šli na procházku a našli to tělo.“ odpověděla jsem.

„Madam,“ řekl kapitán, „ mohla by jste být přece jen trochu více popisná? Při vašich zkušenostech za posledních několik dnů bych předpokládal, že si ještě pamatujete, jak by měl asi tak svědek vypovídat.“

„Mojí ženě asi ještě není moc dobře, kapitáne“ začal mě Markus hájit, „možná jste jí neměl nutit, aby šla tu mrtvolu studovat tak zblízka.“

„Promiňte kapitáne,“  řekla jsem, „bylo to takhle, já jsem šla první, manžel telefonoval. Uviděla jsem tu mrtvolu, napřed jsem vůbec nechápala, co to je. Pak mě  manžel došel, no a zatelefonoval na policii.“

„Kolik bylo hodin, když jste vyšli z domu?“

„Tak osm deset.“ řekl Markus.“

„A v kolik jste našli tělo?“

„Asi tak o půl deváté.“ řekla jsem zase já.

„Byl tu někdo kromě vás?“  řekl kapitán.

„Nikoho jsme neviděli. Tady se nedá běhat, takže se tu nevyskytují ranní běžci.“ vysvětlila jsem.

„Vy jste tu vlastně místní. Nevíte, jestli se sem dá sešplhat odněkud seshora?“ zajímalo policistu.

„Pokud já vím,“ řekl Markus, „tak se sem dá jít pěšky jen z La Santy. Jezdil jsem sem už jako kluk a lézt sem seshora jsme si nikdy netroufli. Samozřejmě se dá přijet po moři. Ale ten kluk sem nejspíš spadl, že?“ kapitán pokývl a Markus pokračoval „Jen je mi divné jak se sem dostal. Nahoře nic není, jen silnice  a po ní je to do La Santy  tak kilometr až dva. Po silnici je cesta delší než po pobřeží, je tam dost serpentin. A do La Cruz je to tak jedenáct. A zrovna tady kolem dokola nic není, jen skály. Nenašli jste nahoře kolo nebo auto?“

Kapitán Rodríguez se na Markuse podíval, jakoby mu chtěl říct, že mu stejně žádné informace nemůže poskytnou. Markus pokrčil rameny a řekl: „Takže co teď? Už můžeme jít?“

„Můžete,“ řekl kapitán, „ale potřeboval bych, jestli by jste přijeli na stanici sepsat protokol, stačí vaše paní.“

„A nemohl bych přijet jenom já? zajímal se Markus. „Stejně jsme byli spolu a ona už si policie užila tento týden dost.“

„To máte zajisté pravdu,“ řekl kapitán, „ale bohužel ona k nám na policii stejně musí, protože musíme sepsat protokol s panem B..., no jak se jmenuje. Slibuji vám ale, že pokud budou mrtvoly českého původu přibývat, sjednáme si zvláštního tlumočníka a nebudeme už vaši paní obtěžovat.“ 

Markus se zasmál. „Dobře, takže jsme domluveni.“

„Madam,“ obrátil se policista na mne, „prosím dohodněte s tím mladíkem, že se sejdeme dnes o půl páté u nás na stanici. A jestli chce, tak ho vezmu lodí do Cruz, ale musí počkat, ještě se potřebuju podívat nahoru. Opravdu se odtud nedá  vylézt nahoru na silnici?“ obrátil se na Markuse.

„Je mi líto, ale já o tom nevím. Musíte lodí do přístavu v Santě a pak zpátky po silnici.“

„Jo, asi to tak udělám, A nechce svézt do přístavu sem mnou?“

Poděkovali jsme, protože od přístavu je to k našemu domu dál než když se vrátíme cestou, kterou jsme přišli. Vysvětlila jsem kapitánovi, že Jan Broum půjde s námi. Zdálo se, že policistovi je to  jedno.

Vysvětlila jsem mladíkovi další program i když jsem měla pocit, že přinejmenším polovině z toho o čem jsme mluvili s kapitánem španělsky, rozuměl. Pak jsme se  všichni vydali zpátky, do La Santy. Když jsme došli až ke skalám, ze kterými leželo ještě před chvílí  tělo Jiřího Voznici, chytla jsem se Markuse za ruku a doufala, že na ten pohled, která se mi před necelou hodinou naskytl, brzy zapomenu.

 

Když jsme došli k našemu domu, měla jsem hroznou  chuť na kávu a  žádnou chuť na snídani. „Budeš jíst?“ zeptala jsem se Markuse. „Ani ne.“ odpověděl,  „něco mě napadlo, půjdu si ještě udělat nějaké poznámky. Ty chceš vést toho hocha do  Cruz? Nepřidělávej si zbytečně starosti. Pošli ho autobusem nebo taxíkem.“

Usadila jsem Jana Brouma na zadní terasu a zeptala se, zda si dá kávu nebo něco k jídlu.

„Já kávu nepiju. Čaj by jste neměla?“

„Půjdu ho udělat. A k jídlu nic?“

„Ne. Díky.“  Usadil se v proutěném křesle a  začal škubat  květ růžového muškátu. Truhlíky plné muškátů a břečťanu lemují zídku, která odděluje terasu od zahrady.  Když jsem se vrátila s podnosem,  lámal zase v ruce suchou větvičku vistárie, kterou je obrostlá pergola. Položila jsem  před něj šálek a talířek s citrónem. Vzhlédl ke mně, jakoby zapomněl, kdo jsem a co tu chci. Pak si odkašlal a řekl: „Napadlo mě, že to budu muset říct klukům a Blance.“

„To asi ano. Chcete podat telefon?“

„Ne já mám mobil. Díky.“

„Nalijte si čaj prosím.“ vybídla jsem ho.

„Jo, díky.“ řekl a k ničemu se neměl. Tak jsem vzala konvici a nalila mu sama. Kývl hlavou, ale šálek nechal stát na stole.  Najednou vstal a otočil se ke mně zády. Díval na moře  přes korunu citroníku, který rostl pod terasou. „Kurva.“ řekl,  „ Pořád nemůžu pochopit jak se to stalo, že tak blbě skončil. On byl Jirka průserář, ale přišel mi vždycky dost opatrnej. I když byl ožralej, tak se mu jaktěživo nic nestalo. Maximálně přišel odřenej. On není z Prahy a chvilku u nás bydlel, my máme s Blankou společný byt, dost velký. Ale dlouho jsme s ním nevydrželi, on je Jirka otřesnej bordelář. Třeba neuznává nádobí a na všechno používá láhve od okurek. Taky nám vždycky vyžral ledničku a nic nekoupil. Přitom měl peněz dost, jeho rodiče mají velkoobchod se stavebninami a taky u nich v Plzni hotel a benzínovou pumpu.  My jsme to s ním vydrželi půl roku, pak se musel odstěhovat. Protože byl takový prase. Ale, byla s ním sranda.“

„Je mi to líto.“ řekla jsem.

„Jo, to  mě  taky.“ odpověděl. Ještě chvíli stál na kraji terasy, pak se otočil a posadil se zase ke stolu.

„Máte pěknej dům,“ poznamenal, „matka už nějakou dobu hučí do otce, že by si měli taky koupit něco u moře, třeba na Mallorce.“

„Na Mallorce je krásně, ale v zimě tam není moc teplo. Tady na Tenerife je lepší počasí. A hezky je tu taky. Kdyby vaše matka chtěla poradit s koupí toho domu, třeba na Kanárských ostrovech, dejte jí moje číslo. Jestli budete chtít, dám vám vizitku.“

Ušklíbl se. „No to nevím, ona matka dokáže být dost otravná, nevím jak by jste s ní vyšla.“

Zasmála jsem se a řekla, „Minimálně deset procent klientů je docela otravných, jsem na to zvyklá. Jde spíš o to, jestli opravdu chtějí něco koupit. Když ano, tak se vždycky nějak domluvíme. Třeba na tom, že se jim prostě nic nezamlouvá.“

„Takže vy tady  prodáváte domy, jo?  Baví vás to?“

„Většinou ano.“ Odpověděla jsem a vzápětí  hlasitě vykřikla „Jauvajs, ty bestie!“,  protože mi bez  varování přistál na klíně pětikilový kocour Mário a aby dobytou pozici neztratil, okamžitě mi zaťal drápy do stehna. Jan se uchechtl: „Babička měla kocoura a ten zase lidem skákal na záda ze skříně. Taky bez výstrahy.“ Pohladila jsem kocoura, který už drápky zatáhl a intenzivně přešlapoval na místě, aby učinil místo pro svůj odpočinek ještě měkčím. Pak se  převalil na bok a začal příst.

„Tenhle dům je vážně pěknej. Jak je starej?“

„Postavili ho roku 1737. Letopočet  je v římse nad jedněmi dveřmi. Ale už předtím tu nějaký dům stál. Taky jsou tu ve skále vyhloubené dvě jeskyně, v jedné se  bydlelo a druhá sloužila jako zásobárna.“

„Vy jste ho koupili?“

„Ne, manžel dům zdědil po tetě. Kdyby vaši rodiče chtěli koupit nějaký historický dům, tak s tím by mohla být potíž, není jich mnoho a jsou velmi drahé. Navíc je tu státní dozor, aby při opravách takových domů nedocházelo k jejich znehodnocení. Takže v takovém domě nemůžete třeba udělat pět koupelen nebo bazén na střeše. Už jsem se  s tím párkrát u klientů setkala, tak na to vždycky raději upozorňuju  předem.“

„Myslím, že nemusíte mít strach, že by naše matka toužila po nějaké historicky cenné budově. Jí se spíš líbí  takový to středomořský baroko, jestli víte co myslím. Hodně lesklejch kachlíků, hodně balkónků, velkej bazén a tak.“

„Tak s tím by problém určitě nebyl, takových domů je tu spousta. Je to jen otázka umístění a samozřejmě ceny.“ Napila jsem se kávy a podrbala za uchem kocoura. Otevřel pravé oko a zase ho zavřel. „Napadlo mě, proč jste ubytovaní tady v La Cruz a ne třeba v Medánu, tam jezdí surfaři nejvíc?“ zeptala jsem se. Můj společník se na mě podíval, zase se ušklíbl, pak se podrbal ve vlasech a řekl: „To je celkem jednoduchý. Jeli jsme na last moment, bylo to hodně laciný. My tak většinou jezdíme, protože Marek a hlavně Karel nemají moc peněz. Jirka ten měl bohatý rodiče, tomu to bylo fuk. Když jedete na absolutní last moment, tak ani nevíte, do kterého hotelu vás dají, ale cena bývá až poloviční oproti normálnímu zájezdu. Auto si musíme stejně půjčit a benzín je tady laciný, takže je pak celkem fuk, kde bydlíme. My jezdíváme spíš na Fuerteventuru, tam je to na surfing lepší, ale tam last moment nebyl. Stačí?“

„Aha, to mě nenapadlo,“ řekla jsem a pak jsem pokračovala „a taky jsem si všimla, že rozumíte  španělsky.“

„No a co? To se nesmí?“

„To se samozřejmě může, ale nechápu, proč jste to neřekl policii. Nemusela jsem k vám chodit tlumočit.“

„Jestli vás štve, že jste ztrácela čas  s policajtama, tak to mě mrzí. Ale představte si, kolik bych ho ztratil já? Ze čtrnácti dnů tady. Už chápete?“

„Ano, asi ano. Kde jste se naučil španělsky?“ byla pořád zvědavá.

„Na Kubě, byli jsme tam s našima. Už bych měl jít.  Nemusíte mě vozit, zavolám si taxík. Stejně musíte jet do Cruz odpoledne na policii. Je zbytečný, aby jste jezdila dvakrát. A díky za ten čaj.“

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017