 |
| Kanárským ostrovům se říká ostrovy věčného jara. Podle mě právem... |
Začala mě pobolívat hlava, hlavně za krkem a v málo větrané kanceláři mi otekly prsty na rukou. Měla jsem chuť na kávu a ještě větší
chuť sedět doma ve stínu na zahradě a
pít vodu s citrónem z našeho citroníku. Nebo se chodit doma mezi
ložnicí, knihovnou a obývacím pokojem a nechat si nohy chladit starou
mozaikovou dlažbou a hlavu ovívat průvanem, který čeří bílé záclony v oknech.
Ach jo.
Ovšem muž, který vešel do místnosti, to se v reálném světě vidí
málokdy. Byl to krasavec. Měl černé
lesklé vlasy, víte jak se v románech píše, že měl vlasy jako havraní peří?
Havrany teda nemusím, ale jeho vlasy byly opravdu lesklé a na pohled jako
překrásné peří. Oči měl tak modré, že mě po pár vteřinách napadlo, jestli
jejich barvu trochu nevylepšily kontaktní čočky. Řasy měl tmavé a obrácené
nahoru jako mrkací panna. Rovný nos, plná ústa a energická brada. Jak by řekla
moje přítelkyně Judita „Ten byl tak
krásnej, že bys z něj čurala volej“. Jak vyšlo najevo, živil se Adam Bárta
jako cvičitel aerobiku a příležitostný model. S nechutí musím
přiznat, že jsem na chvíli podlehla předsudkům a myslela si, že muž takového
zevnějšku a povolání musí být nutně poněkud… no, mdlého rozumu.
Hned z počátku výslechu sám přiznal, že
Magdalenu Outratovou znal, hráli spolu i v reklamě na šampaňské víno
natočené pro Italy.
„Měl jsem casting i na tu reklamu na pivo, co se
s ní Máďa tak proslavila, ale potřebovali tam chlapa co vypadá na to, že
pije pivo.“
„A vy pivo nepijete?“ neudržela jsem se.
„Ale to víte, že jo, ale mě berou spíš na to
šampaňské. Taky jsem dělal čokoládové bonbóny. Nejvíc ale dělám módu. Mám rád i
přehlídky. Ten rumraj okolo mě pokaždé fascinuje. Zvlášť, když si uvědomíte, že
jsou to jenom hadry.“
„Jaká slečna Outratová
byla?“
„Jaká byla, to opravdu nevím. Zas tak dobře jsem se
neznali, ale snad můžu říct jak se mi jevila. Předně, nesnášela, když jsme jí
říkali Máďo, se zatnutýma zubama snesla Magdu. Magdalena ušla, ale kdo jí říkal
Madlén, měl u ní vyhráno. Mě na ní vadilo, jak nepokrytě šla po penězích. Holky
vykládaly, že chodila s jedním zazobaným chlapem. Choval se k ní prý
dost děsně a ona to všechno snášela, jenom proto, že si myslela, že si ji
vezme. No nevzal si ji a snad někam odjel. Snad se prej dokonce kvůli němu
trávila. Ale to nevím jistě. Víte, ta naše branže, to je děsná drbárna. Ale
dají se vydělat peníze, já bych si rád časem založil takový studio krásy,
nejraději někde mimo Prahu, takovou tu farmu, co tam přijedou ženský, ale i
chlapi dát se do pořádku. Kompletní služby, víte? Fitness, solárium, kosmetika,
třeba meditace nebo co já vím. Lidi jsou
schopní vyhodit za takovýhle věci spoustu peněz a mě by to docela bavilo vést
něco takovýho.“
Je fakt, že když má někdo talent na matematiku,
nepřijde nám vůbec divné, že hodlá svého nadání využít, že třeba chce pracovat
někde ve výzkumu nebo vyučovat matematiku. Když ale chce někdo (a je to muž)
využít svého vzhledu a tělesných schopností
k tomu, aby měl prosperující živnost, přijde nám to divné. Mě aspoň
jo. Až když jsem mluvila s Adamem, začala jsem se za tenhle názor stydět.
Po Adamovi Bártovi přišel na řadu jeho
spolubydlící z bungalovu, Michal
Suchánek. Byl to menší, poněkud podsaditý hnědovlasý muž se světlýma, trochu
vodovýma očima. A byl velmi výřečný. Vlastně jsem se ani nestačila nadechnout a
on začal sám.
„Dobrý den, paní Wilderová, já vás zdravím. Že vy
jste mívala v Praze tu pracovní agenturu, že ano? Vy mě asi neznáte, ale vy jste se chodila
česat k Monice, co pak měla ten salon Paul a Monika. No teď už je to jenom
Salon Paul, že ano, protože Pavlíček se na Milušku, pardon na Moniku vyflák. No
jo, ona se vlastně nejmenovala Monika, ale Miluška. To jste nevěděla, že? No,
já to musím vědět, my jsme spolu, myslím s Miluškou, chodili do školy. Madlén jsem přirozeně znal, já totiž češu, víte? Mám
takový menší, komorní salon, jen tři křesla,víte? Některým dámám to intimní
prostředí vyhovuje. Mám tam tři děvčata a jednoho hocha, ten je moc
talentovanej. Ale v poslední době já sám dělám hlavně vizážistu, někdy pro
časopisy, ale tam se Madlén moc nepohybovala. Hodně dělám přehlídky, snažím se
taky vyjíždět do světa, ale konkurence je velká, všichni se musíme ohánět, že
ano? Víte, když dělám i vizážistu, tak se to mezi dámami proslechne a to svědčí
mému salonu, chápete madam. Myslím, že jsem docela dobrej, dělám i několik
známých lidí. Třeba tu mladou ženu toho hudebního skladatele paní Chalupovou.
On má teď velký úspěch s tím novým muzikálem. Muzikály taky dělám, to je
taky dobrá reklama. Nejlepší je, když o vás někde napíšou. To se pak dámy můžou
strhat, aby se k vám dostaly. Ale je fakt, že třeba umělci, myslím tím
umělkyně jsou dost nevděčné. Kolik si myslíte, že taková Laura Černá, ta
zpěvačka, vystřídala vizážistů? Jen já vím asi o sedmi. A to za čtyři roky,
víte? To třeba paní Sedláčková, to je jiná klasa, i v těch padesáti má
pořád postavičku jako baletka a Jirky Zounara, co jí dělá obličej, se drží už
několik let. Taky proč ne, ona plastika není všemocná, že ano. Já jenom vždycky
říkám, že by si měla dávat něco na ten
krk. Třeba nosit roláčky bez rukávů, když tak ráda ukazuje, že má vypracované
ruce. Vždyť ty roláčky můžou být tak
šik, víte, každý si je dovolit nemůže. To ona klidně. Ruce holé, krk schovaný,
byla by fakt dokonalá, na svůj věk myslím.
Já nevím, že jí to ten Jirka neřekne, když to každý soudný člověk vidí,
že ano? No ale když ono je to někdy tak
těžké, dámy bývají dost umíněné a s věkem se to zhoršuje, řekl bych. Co myslíte
vy?“
„To asi máte pravdu.“ přitakala jsem a dělalo se mi
předem mdlo, jak z té záplavy informací vydoluju ty podstatné pro kapitána
Rodrígueze. Pak jsem se rychle zeptala: „Jak dlouho jste slečnu Outratovou
znal?“
„Madlén? Bože, no to už může být tak čtyři roky, jestli ne pět. Ona se
objevila v branži asi v jednadvaceti, to je dost pozdě, největší
šanci mají holky do osmnácti, ale raději ještě dřív. A navíc ona Magduš nebyla
ten typ modelky, co je o něj zájem ve světě. Ona fotila hodně u nás, v Čechách
se lidem líbí takové ty… Jak bych to
řekl, běžné krásky, víte? Nějakou práci měla i v Itálii, tam mají rádi
prsatý holky. A prsa měla Magduš vlastní, to zase ano. Taky málem bych
zapomněl, dělala s Adámkem tu reklamu
na šampus, tak to byl opravdu úspěch. Adámek pak dostal sérii reklam na čokoládu, moc dobře
placenou. Magduš, ta pak měla spíš
problémy co jsem slyšel. Víte ona se pořád snažila uhnat nějakýho bohatýho a
nejlépe i slavných chlapa. Ale šla na to špatně.“
„Jak špatně?“
„No člověk přece nemůže jít jenom po penězích, že
ano? Vezměte si kupříkladu sebe, paní Wilderová.“
„Jak to myslíte?“ naježila jsem se.
„Bohatí lidé nejsou hloupí, alespoň ne všichni, že
ano? Většina lidí pozná jestli je milujete především pro ně samé a trochu pro peníze a ne naopak, že? Vsadil
bych se, že jste si manžela vzala z lásky k němu a ne k jeho penězům.
To že je má, není na škodu, ale není to to hlavní, nemám pravdu? Váš manžel, by
si asi těžko vzal nějakou zlatokopku jako byla Magda, chápete?“
„Ano, celkem ano, ale to
nebyla slečna Outratová nikdy zamilovaná?“
„Co já vím, tak ne, i když myslím, že toho všiváka
Vikiho ráda měla, ale ten s ní zametl… no, moc.“ Podíval se na mě a
vypadalo to, že nehodlá pokračovat.
„Jak zametl?“ zajímalo mě.
„No, on Viky jel v ledasčem, jednu chvilku měl
tři bary, pak je prodal, prý měl taky
podnik v Itálii a taky se motal v byznysu s fotkama a tak.“
„Jaké fotografie máte na
mysli?“ zeptala jsem se.
„No, nahotiny a softporno, snad i nějaký filmy nebo
co. Přemluvil Magdu, oni spolu chodili, ať něco nafotí, že se to ale k nám
nedostane. Ona byla Magduš z malýho města a docela jí záleželo na pověsti.
Ono taky v módní branži když
uděláte něco takovýho, tak už si moc neškrnete. No a milej Viki nedodržel slib
a ty fotky a snad i nějaký video se objevilo v Čechách. To by snad Magduš ještě
skousla, ale on se na ni Viktorek taky vykašlal a odjel. Magda se pak pokusila
o sebevraždu. Ale to už bude nějakej pátek. Aspoň rok je to. No zeptejte se té
její kamarádky, té Šárky. To už spolu myslím bydlely, když se to stalo.“
„To budu muset, protože mi dohromady nic neřekla.“
„Hm.. To mě nepřekvapuje,“ podotkl „ona vypadá, že
je úplně blbá, ale je mazaná, z té toho asi moc nedostanete.“
„A pak měla slečna Outratová nějakou vážnější známost?“
„Vážnější? Spíš asi ne, jen tak lovila. Jednou si
takhle s holkama před přehlídkou vyměňovaly tipy na o jak, jak ulovit
chlapa. Zazobanýho, samozřejmě. Ty otřepaný triky byly třeba, že jde holka do
hospody, kde se takový hošíci scházejí, třeba do Překrásné nejistoty, to je
takovej vyhlášenej balicí podnik nebo do baru U zděšeného papouška, tam se
scházejí hlavně hoši co dělají do akcií. Takže vybraná oběť se poleje šampusem
nejlépe v rozkroku a hbitá děva pak usilovně suší, nebo se jí před jeho
očima náhodou urve ramínko od šatů nebo tak něco. Taky si vykládaly, jak jedna
tomu vyvolenýmu nabourala káru a než stihli vyřídit pojišťovnu, byla ruka
v rukávě.“
„A ten váš
kamarád, pane Suchánku, pan Bárta, když spolupracoval se slečnou Outratovou,
neměli spolu něco?“ zeptala jsem se.
Hovorný vizážista a znalec pražských poměrů na mě
vyvalil oči a pak se začal smát. „To bych neřekl, paní Wilderová. Víte, my na
holky moc nejsme, chápete?“
Obávám se, že jsem poněkud zrůžověla. Ovšem pan Suchánek měl ještě jedno eso
v rukávu. „Ale viděl jsem ji jednou
v Průhonicích, v jednom hotelu s tím panem Kohoutem. My
jsem tam tehdy fotili nějakou módu, víte. Ale tady se ti dva netvářili, že by
se znali.“
„Aha.“ řekla jsem velmi inteligentně a pomyslela
jsme si, že pan Kohout nebyl docela upřímný a paní Kohoutová zase tak
bezdůvodně žárlivá. „A co jste dělal
mezi jedenáctou a druhou ráno?“ vrátila jsem se k předepsané osnově
výslechu.
„Myslíte, ten večer, kdy se to stalo?“ ujistil se
pan Suchánek. Omluvně jsem se usmála a pokývala hlavou.
Michal Suchánek trochu vystrčil spodní ret a
bezmyšlenkovitě si po něm přejel prstem. „No, my jsme večeřeli mimo hotel a
původně jsme měli v plánu jít brzy do postele. Ale v baru hrála tak
pěkná hudba, že jsme se zašli podívat. Bylo tak před jedenáctou, počítám. Možná
něco po půl, on člověk na dovolené moc nesleduje hodiny, že? Já mám španělskou
hudbu moc rád. Bylo docela plno a tak jsme si přisedli k jedněm Němkám. Už
jsme se tu s nimi párkrát bavili, takže žádný cukrbliky na Adámka nebyly.
On se holkám moc líbí, ale těmhle bylo jasný, že s ním nic. Byla pohoda,
po představení hrála kapela dál, hlavně tango a takový. My jsme s Adamem
netancovali, to by přece jenom lidi asi těžko strávili. Ale provedli jsme ty
Němky a pak jsme se bavili, jsou to náhodou správný babizny.“
„Slečna Outratová v baru nebyla?“
„Když my jsme přišli, tak ne.“
„A co dělala ta její kamarádka jste si všiml?“
„Šárinka? Podle mě se nechala na baru napájet.
Chvíli jsem s ní konverzoval, říkala, že čeká na Magdu. Holky chtěly jít
na disko. Šárka už byla pěkně nakulená, když jsme s ní mluvil. Co já vím,
tak už Magda do baru nepřišla.“ řekl.
Když jsem svědomitě zjištěná fakta zapsala, pan
Suchánek přečetl a podepsal, bylo půl sedmé.
Kapitán Rodríguez měl v podpaží na uniformě
velká propocená kola a nepůsobil už tak vojáckým dojmem jako ráno.„Máte toho
dost, viďte, madam.“
Zvláštní bylo, že polovina z toho, co mi dnes
řekl, ve mně budila chuť mu vztekle odseknout. Zrovna jako teď, kdy jsem měla
chuť mu říct, že dost, toho má nejspíš on. Ale rozhodla jsem se být uvědomělá občanka a poznámku spolknout.
„Mohl bych vás ještě o něco poprosit, madam?“
pokračoval. "Mohla by jste prosím ty protokoly ještě dnes přeložit do
španělštiny? Já už jsem hledal někoho kdo by nám to přeložil, ale to děvče od
Tischera je pořád v nemocnici. Je tu od nich ještě jedna delegátka, ale ta
je na jihu v Las Americas, a to je daleko. Vím tady v La Cruz ještě o
jednom Čechovi, je to penzista a dokonce bývalý soudní překladatel, ale ten tu
teď není je u dcery v Madridu, jeho hospodyně říkala, že se vrátí až v sobotu, a to je pozdě. Zřejmě by se
dal najít nějaký překladatel mezi turisty tady na ostrově, ale nevím bohužel,
bych ho měl hledat.“
„No dobře, a jak vám je mám předat?“
„Pošlu si k Vám s dovolením pro to
hlídku.“
„Myslíte ráno?“ ujistila jsem se.
„Bohužel, madam, myslel jsem v deset večer,
dnes v deset.“
„Úžasné. A kolik mi dáte času na večeři? Deset
minut?“
„To bych řekl, že záleží na vás, madam. Rád bych si
totiž prošel ty protokoly ještě dnes, abych se připravil na ráno. Abych
nezapomněl, myslíte, že můžu počítat s vaší pomocí i zítra?“
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat