Po příchodu domů jsem nejdřív ze všeho dlouze
sprchovala. Sever Tenerife, na kterém žijeme bývá většinou chladnější. Zvlášť teď v říjnu se k večeru často ochladí, ale dnes mi
připadalo, že žiju spíš v Karibiku než na ostrově věčného jara, jak je náš
ostrov vzletně nazýván v turistických průvodcích.
Domy v našem městečku stojí z převážné
většiny kopcovitých pozemcích. Některé zahrady tvoří jen jedna terasa, jiné se rozkládají až na třech úrovních.
Z oken domu máme výhled na moře a stráň, na které roste na
malých úzkých terasách víno. Vždycky obdivuju lidi, kteří ošetřují révu nebo
trhají hrozny na strmém srázu nad mořem a pohybují se při tom po úzkých
stezkách a schodištích ve skále. Z druhé strany domu je malé patio,
ohraničené zdí terasy pozemku nad námi. Ta zeď je porostlá bungavílií a nějakou
krásnou popínavou rostlinou, kterou neumím pojmenovat. Kvete bíle a květy
navečer silně voní. V tomhle patiu sedáváme s Markusem večer, když od
moře fouká studený vítr nebo někdy v poledne, protože je tam vždycky
příjemný stín.
Ale dnes jsem si sedla na přední terasu, zapnula
notebook a začala překládat. Až po půl hodině práce jsem si vzpomněla, že mám
chuť na kávu. Chuť jsem zahnala a pokračovala v práci, protože mi už
zbývaly necelé dvě hodiny než přijede hlídka, kterou kapitán Rodríguez vysílá
pro přeložené protokoly.
Když jsem byla v soustředěná a překlad mi začal
jít od ruky, zazvonil telefon. Volal Markus. Vždycky mi takhle navečer volá,
když nejsme spolu.
„Nazdar, jak se máš?“ Markus není zrovna lyrik,
žádné berušky ani kočičky od něho nečekejte. Ale mě to tak vyhovuje, já na řeči
moc nedám. Zažila jsem u svých kamarádek několik princů z pohádky co se
napřed mohli umiláčkovat, a pak když jejich milá dostala chřipku a teklo jí
z nosu, kvapně se balili, protože to bylo tak neestetické.
„No docela jo, ale teď
spěchám. Mám práci.“
„Jakou práci? Tobě se něco stalo? Kde jsi? Co se
děje?“ začal mě zasypávat otázkami.
„Nic se neděje. Prostě musím napsat nějaký překlad a
spěchá to.“
„Jaký překlad prosím tě? Od kdy ty děláš překlady?“
Rezignovala jsem. Bude rychlejší mu vysvětlit
situaci. „Ráno mě volala policie, že se tady v jednom hotelu stala vražda.
Zabili nějakou Češku, podezřelí jsou taky Češi a nikdo z nich neuměl
španělsky a ten policajt je nemohl tím pádem vyslýchat. A tak chtěli abych tam
jela a dělala mu tlumočníka“
„Co je to za nesmysl? Snad tady mají nějakého
zástupce cestovní kanceláře ne? Proč jsi tam musela jet ty?“
Teď jsem si ovšem nemohla odpustit malé rýpnutí. „No
protože si na mě vzpomněli, jak jsi mě všem těm policajtům představoval na té
fiestě a jak jsi jim dával dary, aby na mě byli hodní, víš? A taky jsem musela do márnice
s kamarádkou té zavražděné, kvůli identifikaci.“ fňukala jsem.
No, zase jsem se spletla. Markus, místo aby mě jak
jsem očekávala litoval, že jsem měla
těžký den, začal místo toho zuřit.
„Já okamžitě zavolám tomu idiotovi, jak se ten
jejich velitel jmenuje, ať tě nechají na pokoji, že nemají právo moji ženu
obtěžovat…“
Teď jsem se ovšem naštvala zase já: „Jak to myslíš,
že tam zavoláš, to si myslíš, že se o sebe neumím postarat, nebo co? To jsem
jim snad mohla říct i sama ne? Ať tě ani nenapadne někam volat! Jestli to
uděláš, tak se sbalím, odjedu odsud a jezdi si sem sám. Přece mi nemůžeš udělat
takovou ostudu, jakože to za mě
budeš řešit?!?“
Na chvíli bylo ticho. „A co tedy chceš, abych udělal?“
„Nic, jenom mě můžeš politovat jaká jsem chudera, že
jsem strávila den výslechama podezřelejch turistů.“
„Aha, tak to jo. Jsi chudinka. Ale tebe to myslím i
docela bavilo, ne?“
„Jak tě to mohlo napadnou, bylo to úmorný. A hlavně
teď musím dodělat ty překlady, přijede si pro ně v deset hlídka.“
„Tak to jo, ty moje policejní čekatelko, to tě musím
nechat. Tak mi zavolej, až to budeš mít hotové, jo?“
„Zavolám, určitě.“
Když jsem se po tom vyrušení znovu zabrala do práce,
blesklo mi hlavou, že má ten Markus snad pravdu. Opravdu mě bavilo hrát si na
detektiva.
Věra Michalová vstávala těžce. Jak by ale
sama řekla, co chcete po pětasedmdesátileté ženské s totální endoprotézou
kyčle. Vstávala těžce, ale jako každé ráno patnáct minut cvičila. Dřív si
dělávala legraci, že cvičí aby měla stále ohebné a sexy tělo. Teď už si jen
v duchu říkala, že cvičí proto, aby to tělo tolik nebolelo.
Věra Michalová
byla herečka a dlužno podotknou, že uznávaná a stále aktivní herečka.
V mládí se záhy zbavila rolí naivek, protože popravdě řečeno, byla všechno
jen ne naivní. Její zlatá éra nastala mezi čtyřicítkou a šedesátkou, tedy
v době, kdy se některé její kolegyně zoufale přehrávaly z rolí
princezen do rolí dobrotivých matek nebo rovnou stařen. Věra Michalová
dobrotivé matky hrála nerada. Její parádní rolí v divadle byla lady
Mackbeth, královna v Hamletovi nebo postavy statkářek v Čechovových
hrách. V televizi skvěle ztvárnila pohanku Drahomíru v dramatu o
životě svaté Ludmily. Filmových rolí měla málo, daly by se spočítat na prstech
jedné ruky. Do filmu své doby se nehodila, byla příliš pánovitá, příliš
pohrdavá, příliš svá. Role pro takové dámy ve filmovém průmyslu reálného
socialismu bývalého Československa prostě nebyly. A hrát bodré ženy
z lidu? No promiňte, to Věra Michalová opravdu nemohla. Jen pro ilustraci
dodejme, že její nejúspěšnější filmová
role byla zlá královna v Pohádce o Sněhurce.
V životě
měla Věra Michalová všeho vrchovatě. Štěstí i neštěstí. První manžel, o mnoho let starší známý
meziválečný divadelní režisér, sedm let po sňatku zemřel, ale zanechal Věře krásný byt na Václavském náměstí, chatu v Jevanech a už v té době mimořádně cennou sbírku moderního umění,
kterou tvořily převážně obrazy jeho přátel. Druhé manželství s kolegou,
velmi populárním hercem, se moc nevydařilo a korunoval je rozchod, manžel se
odebral do náruče společné velmi mladé kolegyně. Věra z divadla, ve kterém
všichni působili, odešla ještě před
koncem sezóny. A tehdy právě začala její nejúspěšnější profesionální léta.
V novém divadle poznala i nového partnera, opět režiséra, tentokrát ovšem
o dvanáct let mladšího. Jeho nabídku k sňatku odmítala dva roky. Pak ale,
navzdory závistivým řečem, které šířily především kolegyně, které už víc než
divadlo zajímalo zavařování višní a meruněk pro vnoučata a drby v šatně, si
Jaromíra Bočka vzala. A žili spolu šťastně. Až, jak se v pohádkách říká,
do smrti.
Věra Michalová potáhla
z cigarety, kterou si vždycky po zdárně absolvovaném cvičení dopřála.
Z knížky, která ležela na nočním stolku vytáhla fotografii mírně se
usmívajícího muže v brýlích,
sedícího u psacího stolu. A jen lehounce ukazováčkem pohladila tu tvář na fotografii, kterou už
čtyři roky tak silně postrádala.
Pak vstala, narovnala se, vytáhla kosmetickou
taštičku a začala se líčit.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat