Příliš mnoho náhod v Tenerife mar, kapitola 14

Tenerife, 27. října, středa

 

Moře, moře, moře...

Ráno jsem byla v hotelu Tenerife Mar přesně dle dohody. Tedy v devět hodin ráno. V kanceláři zástupce ředitele čekala káva a kapitán Rodríguez bez známek stop únavy.

„Děkuji madam, že jste zpracovala ty překlady, velmi mi to pomohlo.“

„Není zač kapitáne. Jaký je program pro dnešní den?“

 „Oba víme, že je zač poděkovat madam. Abych pravdu řekl, trochu jsem čekal, že k nám zavolá váš manžel, řekne, co si to dovolujeme k jeho ženě a my dva už se neuvidíme.“

„To, že vám pomáhám, je moje věc a ne manželova, kapitáne. Jak tedy vidíte dnešní program?“

„Čeká nás ještě vyslechnout osm lidí. To bychom s trochou štěstí  měli zvládnou do oběda. Možná, že si některé z těch, které už jsme vyslechli, pozvu ještě na stanici, k doplnění výpovědi. Nejraději už dnes odpoledne nebo zítra ráno. Na zítřek nám zůstanou také Kolářovi, včera  ráno před šestou, ještě před tím než se našlo tělo,  vyrazili  na dvoudenní výlet na La Palmu. Máme málo času, dnes je středa a v neděli většina z Čechů odjíždí domů. Pokud budu chtít  někoho zadržet, musím mít velmi dobré důkazy pro to, abych dostal podepsané povolení na uvalení vazby. Odpoledne by taky měli být definitivní závěry z patologie, tak uvidíme.“

„Jsou nějaké pochybnosti o důvodu smrti?“ nedala mi zvědavost.

„To snad ani ne, ale myslím, že ta dívka byla zabita jinde a tam ji někdo jen uklidil. Jistotu ale nemám. Jen pro pořádek… Nemusím vám doufám madam připomínat, že to co v této kanceláři uslyšíte, je po dobu vyšetřování důvěrné.  Nezapomeňte prosím, že zatím nemůžeme z okruhu podezřelých vyloučit nikoho.“

„Javohl, Herr kapitan.“ odvětila jsem řízně a očekávala jeho reakci.

„To jsem rád, že si rozumíme, madam.“ odvětil roztomile.

 

Vzápětí se ozvalo hlučné zaklepání na dveře. A aniž by kdokoli z nás řekl dále, do místnosti vstoupil mladý vysoký muž, za ruku vedl drobnou tmavovlásku.

„Dobrá den,“ spustil suverénně špatnou angličtinou, „já a moje žena budeme tady spolu s vámi mluvit. Ona je nemocná a budeme spolu tady.“ bez vyzvání si podal židli a mladou ženu si posadil na klín.

Beze slova jsme na sebe s kapitánem pohlédli. Věděla jsem, že nerozumí anglicky, ale tady nebylo třeba slov. Už jsem se nadechovala, abych nějak  situaci  vyřešila, ale kapitán Rodríguez mě předešel. Rychlou, kulometnou a velmi hlasitou španělštinou sdělil překvapenému páru, že se mají okamžitě zvednou, jít za dveře, zaklepat a potom po jednom vyjít dovnitř. Pak dodal ještě něco dost nevybíravého o způsobech a inteligenci mladého muže, který byl očividně tím hlavním ve dvojici. A nakonec, už klidněji  dodal: „Přeložte jim to madam, prosím.“

„S radostí pane kapitáne.“ a tlumočila jsem doslova řeč rozčileného důstojníka.

Dívka zrudla, jejího partnera se kapitánova slova jak se mi zdálo zas tolik nedotkla.

„To nemyslí snad vážně, abychom šli zpátky za dveře, ne? Že to je nějakej fór? Proč by tady Jituš se mnou nemohla zůstat?“ řekl a svůj projev doprovodil hlasitým hehehe.

„A proč vy by jste nemohl jít ven a nechat napřed mluvit svoji ženu?“ řekla jsem jízlivě.

„Řekněte mu,“ přerušil mě stále rozzlobený kapitán,“že když se mu to nelíbí nechám ho předvést na stanici a klidně v poutech, když bude třeba. No přeložte mu to.“ řekl netrpělivě, když viděl, že trochu váhám.

 Po tom, co jsem jim tlumočila kapitánova slova se oba trochu váhavě zvedli, jakoby stále čekali, že je někdo ujistí, že to byl jenom vtip a že si mají klidně udělat pohodlí a vyšli ven z kanceláře. Chvíli bylo za dveřmi ticho, pak bylo slyšet nezřetelný hovor.

„Jsem zvědavá, kdo přijde první.“ prohodila jsem. Kapitán neodpověděl, jen si popotahoval knír.

 

Ozvalo se zaklepání a pak váhavě do místnosti vstoupila  Jitka Slámová, novomanželka. „Myslel jsem si, že pošle tu ženskou.“ řekl kapitán, „Je to zbabělec.“

„Třeba jí chtěl dát přednost.“ špitla jsem.

„Madam….“ řekl kapitán a jeho výraz hovořil za vše.

Navázat kontakt s mladou ženou nebylo snadné, jako by bez svého suverénního muže ztratila tvář a odvahu. Na moje otázky odpovídala tak potichu, že jsem se jí musela ptát dvakrát i třikrát.

Ne, ona nic neví, hned druhý den po příjezdu se hrozně spálila, on sice René  říkal, že když se pořádně namaže, nemůže se jí nic stát, ale nějak to nepomohlo. Taky se jí  udělalo špatně, snad z jídla nebo z čeho. Tak skoro vůbec nevychází z pokoje.

„A co večer,“ dotírala jsem, ani mi kapitán nemusel radit, na co se mám  ptát, „večer ven chodíte?“

„Ne taky ne, já chodím brzo spát, bolívá mě hlava, tak si většinou vezmu nějakej prášek a zaspím to.“

„A váš manžel je pořád s vámi?“

„To jak kdy, opalovat se moc nechodí, taky se spálil, ale ne tolik jako já. Ale večer si někdy zajde do baru v hotelu, oni jsou tady taky Češi, jezdí tady na surfech, tak s těma si chodí pokecat. On je René moc oblíbený, je s ním hrozná legrace. Vážně. My se spolu pořád něčemu smějeme.“

Tak nějak jsem dost dobře nemohla strávit novomanžela, který na svatební cestě odchází večer od své nemocné ženy, aby se pobavil v baru. Ale jí to asi připadalo celkem normální. No, jejich problém.

Po své ženě vstoupil do místnosti René Sláma.

„No snad se tolik nestalo, když jsme chtěli být s Jituš spolu, ne? My jsme na svatební cestě, tak je snad jasný, že chceme být spolu ne? Nemusel se přece ten policajt tolik rozčilovat, ne? Mohl to říct v klidu.“ Začal mi hned ve dveřích vysvětlovat.

„Posaďte se prosím.“ vybídla jsem ho. Ale stejně až v okamžiku, kdy už se stejně usadil na židli. Ruce vrazil do kapes plátěných kalhot, což  mi v jeho pozici připadalo poněkud nepohodlné a podíval se na mě, pak na kapitána a zacukalo mu pravé oko.

„Takže o co teda jde?“ řekl a zahihňal se. V průběhu našeho dialogu jeho hehehe doprovázelo každou druhou větu. René Sláma byl chudák jeden velký komplex méněcennosti. Proto ta okázalá suverenita, manželka na klíně a hahaha, já jsem v pohodě. No a asi ho doma moc nevycepovali, vsadila bych se, že mlaská při jídle a možná že i jí s otevřenou pusou.

            Po formalitách jsem rychle začala klást otázky dle kapitánovi předlohy. Ale hned druhý dotaz vyvedl pana Reného z míry. „Znal jste tu zavražděnou dívku?“

            „Ne, vlastně ano, vlastně ne. Totiž….“

            „Totiž co?“

            „My jsem spolu chodili…“

            „Vážně?“ nedokázala jsem zvládnout pochyby ve svém hlase.

            „Na základku, do školy.“

            „Kde?“

            „Ve Zlatém Brodu, já jsem tam bydlel. Ona taky.“

            Sdělila jsem kapitánovi, že ten sympatický chlapec znal zavražděnou. „Zeptejte se  ho, jestli se s ní potom ještě stýkal.“ řekl kapitán.

            Když jsem položila tuto otázku, pan Sláma zrudl a chvíli neodpovídal.

            „Já pracuju v jedné reklamce, Bastien+Bastien, to asi znáte, ne?“ řekl a zdálo se jakoby se mu vracelo sebevědomí.

            „A jak to souvisí se slečnou Outratovou?“

            „Dělám tam admina, to asi nevíte co znamená, že? To je správce sítě. Někdy taky vypomáhám v dépétéčku. To asi taky nevíte, co znamená, že?“ očividně se mu vracela dobrá nálada.

            „Ale ano, děláte grafiku,“ neudržela jsem se  a v duchu si pomyslela, že asi pomocné práce. „Spíš by mě zajímaly,“ pokračovala  jsem, „vaše kontakty se slečnou Outratovou.“

            „Dělali jsem pro pivovar  Godhart reklamu na pivo, byla moc úspěšná. No, Magdu  jsem zahlédl už na castingu, ona mě teda hned nepoznala, říkal jsem jí, že se u šéfa přimluvím, a taky tu roli dostala.“

            „Myslela jsem si výběr herců si řídí režisér spotu a ne šéf agentury.“

            „No jak kdy…“ odvětil neurčitě. „Vy děláte něco v reklamě?“

„Ani ne. A potom jste se s Magdalenou vídali dál?“

Vytáhl ruce z kapes, prohrábl si husté vlasy a pak si začal  vytahovat klouby na ruce. Jeho aktivitu doprovázely hlučné praskavé zvuky. Kapitán Rodríguez vzhlédl. „Potřebujete nějak pomoci, madam?“ zajímal se.

„Doufám, že to zvládnu, díky.“ odpověděla jsem.

Na konec z Reného Slámy vylezlo, že se pokoušel s Magdalenou navázat bližší kontakt, ale bezvýsledně. Jak jsem si domyslela, ta velmi rychle odhadla, že jeho kontakty a vliv jsou nulové a o další styky nejevila zájem. Ale snad proto, že se znali od dětství, zdůvodnila svůj nezájem tím, že má René před svatbou a ona mu nemůže rozbít kvalitní vztah. Tak mi to aspoň pan Sláma nadiktoval do protokolu.

Když jsem se večer  při překladu  zamyslela nad slovy „řekla, že mi nechce rozbíjet kvalitní a perspektivní vztah“ usoudila jsem, že Magdalena vůbec nemusela Reného odbýt tak elegantně,  jak tvrdil. Pravděpodobně ji to vůbec nenapadlo. To René si  odmítnutí osladil sám pro sebe milosrdnou lží. A v okamžiku, kdy mi ji říkal, jí už nejspíš i sám věřil.

Dále René tvrdil, že ten večer s Magdalenou vůbec nemluvil, jenom hrál se Šárkou Vyšíkovou v baru kulečník a potom šel za manželkou do bungalovu spát.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017