Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 17

Ostrov Tenerife, Playa Del Duque

Po spolužačce Laďce vešla do kanceláře, ve které už zase začínalo být dusno, Věra Michalová. Pozdravila, představila se a na vyzvání se posadila. Musím říct, že ačkoliv kapitán Rodríguez neměl ani potuchy, že tato dáma je ve své vlasti známou a slavnou herečkou, po jejím vstupu do místnosti povstal a hlavou naznačil mírnou úklonu. Dodnes nevím, zda  tím projevil úctu ke stáří nebo obdiv ke stylu, s jakým tato dáma vystupovala.

Paní Michalová hned na úvod požádala, zda si může zapálit cigaretu. Vzápětí ale řekla: „Ne, to je nesmysl, vzduch je tu už tak hrozný. Zapomeňte na to. Problém je jenom v tom, že mě to bez cigarety nemyslí, tak nevím, co vám budu platná. Pro mě je vždycky utrpení ta cesta v letadle, tam bohužel opravdu kouřit nemůžu.“

„Pane kapitáne“ napadlo mě, „paní Michalová by si ráda zapálila cigaretu, ale nechce nám tu kouřit. Jestli správně počítám, je to náš poslední člověk. Co kdybych ji vzala do města, někam na kávu nebo na oběd, už bude půl druhé. Protokol samozřejmě udělám.“

Kapitán mě chvíli bez výrazu pozoroval a pak řekl: „Proč ne, paní Michalová na vraha nevypadá, vzhledem k jejímu věku, hmotnosti a zdravotnímu stavu bychom to snad mohli vyloučit. Možná, že se takhle dozvíte víc. Klidně jeďte. Až s paní Michalovou skončíte, byla by jste tak laskava a udělala zase překlady? Já bych se k vám pro ně z dovolením zastavil osobně. Po páté hodině, co vy na to?“

„No myslela jsem, že mi dáte víc času, ale co nadělám.“ Věře Michalové jsem navrhla, že si zajedeme do La Cruz na kávu  nebo když bude mít zájem, tak na oběd.

„Ale drahoušku, to je úžasné, to se mi moc líbí. Je to od vás velice pozorné, opravdu.“ řekla.

 

Usadily  jsme se na terase kavárny, ze které byl krásný výhled na město. Paní Michalová si zapálila cigaretu a labužnicky natáhla kouř. „Jsem hrozná, že? Nevydržím bez cigarety. Co by vás tedy zajímalo, ptejte se.“

„Zajímalo by mě, zda jste si všimla v hotelu té zavražděné dívky.“

„No to tedy opravdu ano. Té si nešlo nevšimnout. Ta se uměla nosit. Víte, já sem jezdím  už pátou zimu. V tomhle hotelu jsem podruhé, zjistila jsem , že mi víc vyhovuje apartmá než hotelový pokoj. Naštěstí mi dali jednopodlažní apartmá, to víte, abych chodila pořád po schodech, to už tedy nemusím. Taky je tu lacino. Já sem jedu vždycky na tři měsíce. Ne, že bych měla tak skvělou penzi, ale můj první manžel mi odkázal pěknou sbírku meziválečné avantgardy. Obrazy myslím.  Filla,  Špála, Štýrský, Toyen, Zrzavý, Procházka. No, do hrobu si je nevezmu, syna už nemám a na Národní galerii kašlu. Každý rok jeden obraz prodám a mám se dobře. Stejně ty plátna už nemůžu mít doma, zkoušeli mě  třikrát vykrást, tak jsou v sejfu v bance. Jen jednoho Zrzavého jsem si nechala doma, je to můj zamilovaný, ale všude říkám, že je to kopie, snad mi to projde. Ale, drahoušku, to mě musíte zarazit, když začnu takhle plácat. To víte, senilita se hlásí a já si tady nemám moc s kým popovídat. Nevadí vám, že vám beze všeho říkám drahoušku? Není to na vás moc familiérní? Já to tak nemyslím, opravdu.“ řekla, sundala si tmavé sluneční brýle a její slavné, zelené a jen trochu věkem zamžené oči na mě zamrkaly.

Usmála jsem se a zeptala se: „A kdo se o ni tak nejvíc zajímal?“

„Nejvíc, to si říct netroufám. Ale zájem o ni byl, to tedy ano. Víte, ona byla, jak se za mě říkalo, parádní kus.“ Paní Michalová vzhlédla k číšníkovi, který před nás položil talířek s tapas a  pak pokračovala: „Víte nikdy jsem nechápala ty ženské, které když stárnou, nejraděj by všechny mladé pěkné holky smazaly z povrchu zemského. Já jsem spíš taková, že mám okolo sebe ráda mladé pěkné lidi. Je fakt, že to nemusí být nutně jen děvčata. Ale nedělám si iluze, že by v mém věku o mě projevil zájem kdokoli pod pětašedesát. Ach bože, už zase žvaním. Stáří je děsná věc, děvenko. Proč mě nezarazíte?“ řekla a potřepala hlavou.

Neubránila jsem se smíchu: „Asi proto, že se to dobře poslouchá.“

 „Ale nesmysl,“ opáčila, „ už budu mluvit k věci. A když ne, tak mě zaražte. Takže, určitě se líbila tomu recepčnímu. Ale tomu se prostě holky líbí. Že by spolu něco měli, to si nemyslím. Viděla sem ji hádat se s tím fešákem z dvěstěosmnáctky. Bohužel nevím o co šlo, on sice žije s tím svým Michalem, toho trochu znám,  ale měla jsem ten pocit, že snad děvčata úplně nezavrhuje, ten fešák myslím. Michal ne, ten je stoprocentní.  Myslím, že je úplně na kluky. Tím panem Adamem bych si už tak jistá nebyla. Můj první muž měl některé takové kamarády, co se jim líbili holky i kluci. Říkával, že jsou pod obojí. Teď se ovšem používá spíš, že je  bisexuál, že? No podobojí je zas hezky česky. Takže toho bych asi úplně vyloučit nemohla. Pak po ní pořád  civěl ten pitomec, co je tu  s tou spálenou novomanželkou. Viděla jste ji? Trdlo jedno. Spálila se, že to vypadalo, že bude muset do nemocnice. Mimochodem, ten člověk je excelentní pablb. Jednou jsem měla tu smůlu, že si ke mně přisedli na večeři. Byla to hrůza, a to nepřeháním. On mlaská, olizuje si prsty a říká jí pořád miláčku. Objednali si láhev  červeného a ten idiot mi převrhl skleničku na bílé kalhoty. A myslíte, že se mi omluvil? Jen se přitrouble pochechtával a že prý  to nic není, to chce jen sůl paní. Myslela jsem, že ho na místě uškrtím. Jo, kdyby jeho našli na tom smetišti, byla bych hlavní podezřelá já. No, ale abych pořád neodbočovala.  On za ní opravdu pálil.“

„A co ona?“

„Jako s ním myslíte? Samozřejmě nic, znali se to bylo vidět, ale pro ni byl vzduch, spíš míň než vzduch.“  Paní Michalová se napila minerálky a na chvíli se zamyslela.  „Řekla bych, že mohla mít něco s tím podnikatelem, co je tu s manželkou a synem. Myslím, že jsou na dvěstědesítce.“

„Proč si to myslíte?“ zajímalo mě.

„Ani vlastně nevím. Vlastně ano, Když tak o tom přemýšlím, on se jí jakoby vyhýbal. Napřed jsem si myslela, že má třeba žárlivou ženu, ona vypadá, že je dost temperamentní. Že se ani nepodívá po pěkné holce. Pak jsem si ale všimla, že se jí úplně vyhýbal, jednou jsem seděla na terase u svého apartmá, já mám třistašestnáctku, ta mrtvá bydlela v dvěstějedničce a ten pan Kohout  s rodinou bydlí v dvěstědesítce, ta je hned u hlavní cesty. Já ale ze své terasy vidím  na jeho dveře a viděla jsem, jak vyšel ze dveří a když uviděl, že ta Outratová vychází ze dveří, raději zacouval do dveří a počkal, aby se s ní nemusel potkat. Tak mě napadlo, že to takhle dělal kolega Mareš, když se napřed vyspal s kolegyní Hradskou, ona byla tehdy ještě takové mladé jelítko, ale pak se mu rozleželo v hlavě, že by to asi jeho drahá polovička nevydýchala, kdyby mu na to přišla. No a oni  spolu tehdy měli byt na Vinohradech, chalupu v Českém Ráji  a skoro nového fiata. A kolega Mareš  rychle vycouval z teplé náruče milé Marušky Hradské, protože se mu nechtělo znovu začínat s jedním kufrem v garsonce na sídlišti. Takže, kdykoliv Marušku potkal, dělal vždycky, že  to chudák děvče je vzduch, a to byl v jednom divadle docela kumšt. Však mu taky za rok dali zasloužilého umělce. Já už zase kecám, proč mě děvenko nezarazíte?“

„Když já si netroufám.“ špitla jsem. „Ale náhodou, to co říkáte, zní docela logicky.“

Věra Michalová znovu upila minerálky a půvabně si zasunula za ucho pramínek vlasů, který jí vítr foukl do obličeje.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017