Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 18

Kanáry a pohoda na terase...

Můj problém je, že mám velkou slabost pro starší dámy. Asi je to tím, že jsem vyrostla jen s tátou. Máma, když mi bylo pět, odjela do Londýna na čtrnáctidenní návštěvu  sestřenice a znovu jsem ji viděla, když mi bylo dvanáct. A tak se často přistihnu že sleduju, jak se chovají starší dospělé ženy. Asi se pořád snažím něco přiučit.

Stará dáma se chraptivě zasmála: „Že vy si teď myslíte, že ji zaškrtil ten Kohout?“

„Myslíte, že se to nemohlo stát?“

Paní Michalová chvíli přemýšlela. „No, vyloučit to asi nemůžeme, ale nějak se mi to nezdá. Víte, já jsem tu sama, už tu bydlím měsíc a tak trochu z nudy a trochu z profese, i když toho asi už moc nenahraju, sleduju lidi. Ti Kohoutovi asi nemají zrovna harmonické manželství. Toho jsem si určitě nevšimla jen já, hádali se i při snídani. Tedy, spíš ona na něho štěkala a on tiše zuřil, pak se zvedl a šel. Myslím, že jestli s tou Outratovou něco měl, a řekla bych, že ano... A ona mu třeba vyhrožovala nebo ho vydírala, tak by se nenechal!“

„No právě, mohla ho třeba vyprovokovat a on ji ve vzteku nebo ze strachu, že to řekne jeho ženě, uškrtil“ řekla jsem.

„Nevím, děvenko, nějak se mi to nezdá. On není podle mě žádný násilník. A taky bych řekla, že není zbabělec, který by se bál, že na něho praskne nějaká avantýra. Že se té Outratové vyhýbal, to ano. Ale myslím, že kdyby to prasklo, tak by holku neškrtil, ale s manželkou si to nějak vyříkal. Jak říkám, není to žádný strašpytel. Mimochodem, on by stál za hřích, všimla jste si?“

„Všimla. Ale mě by spíš zajímalo, jestli ji fakt nemohl zabít“ rozumovala jsem.

„Moje věrná kamarádka Jarka vždycky říkala, že chlapovi a novinám se nikdy nemá všechno věřit. Jemu bych ale tak nějak důvěřovala. No,  co se smějete, děvenko? Myslíte si, že věk vás učiní imunní vůči sexy hochům? Ale kdepak. A koho tam máme dál?“ Věra Michalová si zapálila další cigaretu, náruživě vdechla první doušek kouře a pokračovala: „Pak tu máme ty mladíky, co jezdí na těch prknech.  Ta děvčata  se nimi bavila, není se co divit, jsou to sympatičtí kluci. Ale nevšimla jsem si, že by někdo z nich  projevoval o tu Outratovou zvláštní zájem. Měla jsem z nich spíš ten pocit, že jsou tu proto, aby si zajezdili. Víte přišlo mi, že to berou hrozně vážně. Skoro vždycky když jsem je slyšela mluvit, tak probírali vítr a vlny. Moc jsem jim ovšem nerozuměla.“ odmlčela se a dvakrát silně potáhla z cigarety, až se žhnoucí konec znatelně zkrátil.

„A co třeba ten docent Vrána?“ dorážela jsem.

„Docent?“ opáčila paní Michalová trochu nepřítomně. „To nevím. Oni jsou s manželkou dost sami pro sebe. Co vím, tak se tady stýkají hlavně  s těmi Kohoutovými. On prý docent oba učil na škole. Že bych je někdy viděla mluvit s tou dívkou, to si opravdu nevzpomínám. Víte, ona ta děvčata a Vránovi, to byla úplně jiná váhová kategorie. Rozumíte?“

„No trochu, zkuste mi to přiblížit.“ poprosila jsem.

Podívala se na mě, jako bych byla chudá duchem a trochu potřásla hlavou. Pak se ale zasmála: „Děvenko, že vy mě jenom zkoušíte? Že  vy si hrajete na detektiva?“

„To snad ani ne,“ oponovala jsem „ale když vy máte tak dobrý postřeh a nezapomeňte, že tohle je vlastně policejní výslech.“ Řekla jsem a zatvářila se patřičně  komisně.

Věra Michalová se opět pobaveně zasmála a pak řekla: „No tak dobře Holmesi… Vránovi jsou vzdělaní lidé, pan docent je takový kultivovaný pán. Viděla jste ho?“ přikývla jsem a ona pokračovala: „Vím, že má dobrou pověst, protože neteř mé hospodyně u něho na fakultě studuje. Takže vím, že nehoní studentky, jak to někteří pánové jeho věku a postavení mají ve zvyku. Jeho žena je taková milá osoba, na můj vkus trochu bezbarvá, ale rozhodně příjemná. Znávala jsem jejího otce. Vlastně to byl přítel mého prvního manžela, ale ji znám jen zběžně.“

„Takže vy myslíte, že se s Magdalenou neznali?“

„No nedovedu si dost dobře představit, kde by se docent Vrána  setkal s děvčetem jejího typu. Ledaže by… Ledaže by ta Outratová šla po penězích, to by jí ale nebylo nic platné.“ dodala.

„Myslíte, že on by si drahou milenku nevydržoval?“

„No, to myslím nikdy vyloučit nemůžete, drahoušku.“ zasmála se paní Michalová a vzhlédla směrem ke kuchyni. „Hm…podívejte už nám to nesou.“

Věra Michalová se při pohledu na číšníka, který nám nesl objednané jídlo rozzářila, ale mě vyrušil zrovna v okamžiku, kdy jsem se jí chtěla ještě na něco zeptat. Ale jídlo vonělo a vypadalo tak lákavě, že jsem zapomněla, co to vlastně bylo.

Během oběda jsme mluvily o jiných věcech. Například  jsme zjistily, že paní Věra znala moji babičku. „To by mě vůbec nenapadlo, drahoušku, že vy jste vnučka Eminky. Znala jsem trochu i vaši matku.“ řekla.

„To jsme na tom asi tak stejně.“ odvětila jsem suše.

Věra Michalová  si sundala tmavé brýle, podívala se mi do očí a krátce položila svou dlaň na moji ruku. „Promiňte mi to, jsem pitomá, zapomněla jsem, že vaše máma odjela.“

„Já se vůbec nezlobím, to byl vlastně pokus o vtip, víte?  Chtěla bych se ještě vrátit, k tomu, co jsme probíraly před obědem. Ráda bych si to zrekapitulovala.  S recepčním  to byl jen povrchní nebo žádný vztah, s panem Adamem se kdoví proč hádala, tím zamindrákovaný novomanželem pohrdala, s panem Kohoutem asi  něco měla, ale tím to asi i skončilo. Kolářovi, o těch zatím nic nevím.“

„Nemyslím si, že by s tou vraždou měli něco společného,“ řekla  paní Michalová, „protože kdyby ano, tak by tu mrtvolu naložili do kufru od auta a odhodili někdy na výletě, no ne?“, dodala a chraptivě se zasmála.

„Hmm.. Takže Kolářovi ne, ti by mrtvolu odklidili šikovněji, docenta Vránu vylučujeme, pana Hromádku vylučujeme docela určitě. Surfaři asi nic. No někdo ji ale zabít musel. Zapomněla jsem na někoho?“

„Skoro by řekla že ano, děvenko. Úplně jsme zapomněly na ženské. Rozumíte, my si myslíme, že ji nutně musel zabít chlap, ale co když to byla žena?“

„Hm, to nevím. Kapitán říkal, že na těle nebyly známky zápasu.“ vyhrkla jsem, a hned jsem se zastyděla, protože jsem kapitánu Rodríguezovi slíbila, že nic z toho, co se během vyšetřování dozvím nesdělím nikomu z účastníků vyšetřování.

„No a co? To jako, že chlap by jí přemohl bez zápasu? No možná na tom něco je. Ale z psychologického hlediska si myslím,“ rozumovala herečka, „že víc důvodů ji zabít mohly mít právě ženské než chlapi…“

„Jak to myslíte?“

„No berte to logicky, která ženská na mi mohla mít vztek? Určitě ta spálená novomanželka, protože ten její pitomec jel po té Magdaléně neuvěřitelným způsobem, nechával ji samotnou v pokoji, přede všemi se okolo ní ometal. Považte, a to všechno na svatební cestě. Já bych toho idiota uškrtila, být na jejím místě.“

„No, právě,“ skočila jsem jí do řeči, „uškrtila by jste jeho a ne ji.“

„A vy myslíte, že to stvoření uvažuje logicky? Jakože on je ten špatný? Vsadila bych se, že ona by si klidně myslela, že za všechno může ta Outratová, protože nosila tak nestydatě vystřižené šortky. Uvažujte, to děvče musí být úplně vedle, když si vzalo takového ťulpase. Tak že ji bych v žádném případě vyloučit nemohla.“ Paní Věra zuřivě popotáhla u cigarety a pokračovala: „A jestli měla  Outratová něco s  Kohoutem, tak podle mě není z obliga ani ta jeho  Andulka. Ta má  dost síly na to, aby uškrtila  padesátikilovou modelku. Viděla jsem, jak má vypracované ruce? To se mi moc líbí. Jo, to za našich mladých let nebývalo. Bože, co to zase plácám.“ Zatřepala netrpělivě hlavou a pak pokračovala: „ Tak dál…  To bude  asi všechno… Vlastně ne, měla jsem pocit, že se po ní škaredě dívala ta dívka, to je tu na těch surfech. Ona ta děvčata s nimi párkrát seděla u stolu, tady jsou v jídelně stoly pro osm, to není vždycky praktické. A když se bavili, měla jsem z toho dojem, že je na tu Outratovou alergická, proč, to bohužel nevím.  Ta sportovkyně má mimo jiné taky značnou sílu v pažích, to jste si možná taky všimla. Ale motiv mi u ní, pravda, uniká.“ udusila oharek cigarety v popelníku a odkašlala si.

„Nevím, jestli jsem vám něco pomohla, ale mě se s vámi povídalo hezky.“ řekla, plaše se usmála a její  krásné zelené oči se zatřpytily.

„Mě s vámi taky.“ ujistila jsem ji podle pravdy. „Teď vybalím počítač a všechno to zapíšu do protokolu.“

 

Po obědě s paní Michalovou jsem vyrazila k domovu. Kapitán Rodriques mi sice zavolal, že se zastaví až po šesté hodině, ale stejně jsem spěchala, abych byla brzy doma a mohla začít překládat, protože do profesionála v tomto oboru mám dosti daleko.

V půl šesté jsem byla hotová  a šla jsem si udělat něco k večeři. Na ostrovech se večeří pozdě, nejdřív po osmé hodině, ale můj pevninský žaludek protestuje, když do něj cpu jídlo moc pozdě a taky se mi potom zdají divoké sny.

Zrovna jsem si krájela rajčata na salát, když zazvonil mobil. Už jsme si myslela, že je to kapitán, aby mi oznámil, že přijede ještě později, ale omyl. Byla to Laura a hned spustila: „Tak mám zprávy, že fušuješ policii do řemesla. Povídej, přeháněj, co se stalo, už víš kdo tu modelku zabil? Byla známá? Aspoň u vás v Praze?“

„Lauroušku, zadrž. V životě jsem ji neviděla, jen jsem měla možnost popatřit na ni v márnici, ale tu radost jsme si odpustila. Jestli byla známá to nevím, prý hrála v televizních  reklamách.“

„Aha… řekla Laura, „říkala jsme si jestli nebyla třeba něco jako Eva nebo Karolína, to jsou přece Češky jako ty, ne?“ Laura má svět módy a supermodelek v malíčku, k smrti ráda nakupuje, zvlášť kosmetiku a  hadérky. Za cenu jednoho Lauřina kostýmku já pořídím oblečení na celou sezónu .Vzhledem ke svému společenskému postavení,  bankovnímu kontu a také proto, že občas píše módní sloupky do španělské verze časopisu  VIVIEN, dostává Laura  pozvánky na módní přehlídky do Paříže a Milána. Loni mě lákala s sebou, ale strávit týden s Laurou v Paříži by znamenalo totální pohromu pro moje finanční rezervy a taky mě móda zdaleka  nebere tolik jako ji. Ale je fakt, že ty historky, jak návrhář Jean-Claude Marmaux zfackoval na přehlídce návrháře Antonia Zedery svého milence, známého herce, protože jak se mu zdálo tleskal příliš nadšeně, nebo jak známá rozvedená milionářka ztropila scénu, protože na ni nezbylo místo v první řadě, mě většinou pobaví. Ovšem to, jestli se budou nosit třásně na sukni nebo kožešinové bambulky na kabátech, už tolik ne.

„Tys byla v márnici? To je ale vážně hrůza! Já jsem ale myslela, že se mrtvol bojíš? Když měla pohřeb moje babička, nechtěla ses jít přece na ni ani podívat a to náhodou babička vypadala dobře…“

„Mrtvolu jsem neviděla, alespoň ne moc zblízka. Jenom pomáhám policii tlumočit, to je všechno. Jak ses to vůbec dozvěděla?“

„No jak? Mám přece svoje informační zdroje… Abych nezapomněla, v pátek letím na otočku do Londýna, vracím se v neděli, nechceš si udělat výlet? Budu bydlet u pratety Maud.“ Laura věděla, že mám její tetičku, která loni trávila zimu na ostrově, ráda. „Teta říkala, ať tě vezmu s sebou, že prý se mnou si tak nepopovídá…“ lákala dále.

„Já ale Lauro nemůžu, nevím, jestli ještě nebude něco potřebovat policie, ale hlavně přijede Markus, už jsme se čtrnáct dní neviděli. Opravdu to nejde, vyřiď tetě, že mě to moc mrzí.“

„To je škoda, myslela jsem, že si uděláme výlet a taky, že tě donutím, aby sis konečně koupila něco pořádného na sebe.“

Jistě, pomyslela jsem si, třeba prostříhané jeansy s peříčky a korálky od Rebaultiera za tři tisíce liber. A nahlas jsem řekla: „Laurinko, jsem pracující žena a na oblečení podle tvých představ si bohužel zatím vydělat nedokážu.“

„Tak si řekni Markusovi, ne?“

„Víš přece, že bych to neudělala.“

„Když tobě je prostě peněz za šaty líto, že mám pravdu?“ konstatovala Laura.

„Asi už to tak bude.“ přitakala jsem.

„Moc by mě zajímalo,“ nedala si pokoj Laura, „co máš například dneska na sobě. Vsadila bych se, že zase něco béžového.“

Mlčela jsem, škrábala se na koleně oděném do kalhot pískové barvy a čekala, až Lauru výchovný záchvat zase přejde.

„No jistě!“ řekla „Jistě že máš na sobě něco béžového! A protože mlčíš, myslím, že je to víc než jeden kousek. Zuzan, kolikrát jsem ti říkala, že pro blondýnu se béžová absolutně, ale a-b-s-o-l-u-t-n-ě  nehodí?“

„Máš pravdu.“  přitakala jsem.

„Jistěže mám pravdu, ale ty si říct nedáš. Ale abys neřekla, že  na tobě pořád jen něco vidím, mám pro tebe tip!“

Bože, pomyslela jsem si honem musím jet na Santa Cruz, protože tam v jednom boutique dostali tyrkysový top, tak akorát pro mě. Ale spletla jsem se. Na Lauře je nejlepší, že zrovna kdy si myslíte, že je to ta nejpitomější  bohatá panička pod sluncem, která nemá na práci nic jiného než  utrácet peníze a předvádět poslední módní trendy, tak vás zaručeně překvapí.  A taky že jo, protože řekla: „Jedna moje vzdálená sestřenice, vlastně je to spíš Richardova sestřenice…“

„Richarda syna nebo Richarda…“ skočila jsme jí do řeči.

„Exmanžela, samozřejmě a nepřerušuj mě pořád, takže Sonia žije v Toskánsku, má tam takovou pěknou vilu, ale tady na Tenerife zdědila  dům v Puertu de la Cruz. Patřil jejímu  bývalému manželovi. Nebo se nerozvedli? To je jedno On byl snad sochař nebo co, takový hipík. Ten dům je prý v hrozném stavu, ona ho ani neviděla, ale chce ho hned prodat, aby s ním neměla starosti, pronajmout se to  prý nedá. Posloucháš mě?“

„Samozřejmě a velmi bedlivě.“

 „Nadiktuji ti Sonino číslo, mluvily jsme spolu dnes ráno, ona nesnáší realitní agenty, říká že jsme hrozně vulgární a vlezlí. Tak jsme si vzpomněla na tebe.“

„Aha.“ řekla jsem.

„Přece že ty právě taková nejsi! Řekla jsem jí, že mám přítelkyni, a tak jen tak pro zábavu prodává a kupuje domy. Ona chce prostě ten dům prodat, peníze na konto a basta. Rozumíš?“

„Rozumím, a kolik peněz chce? To ti  taky řekla?“

„Neřekla, ale myslím,že to moc nebude, ona to chce opravdu hned prodat a mít pokoj. Abych nezapomněla, ten dům je zdá se na dobrém místě, někde na kopci, hned pod kasinem Taoro. Chceš to číslo?“

„To víš že chci, hned jí zavolám.“ řekla jsem.

Dále mě Laura seznámila se skutečností, že se opět pohádala se svým otcem, a už s ním nikdy v životě nepromluví, že její kočka Lucy bude mít koťata, že jsem hrozná, protože s ní nechci jet do Londýna a tak podobně. Já jsem si vklínila sluchátko mezi rameno a ucho, abych mohla pokračovat v přípravě večeře.  Než jsme skončily hovor, měla jsem připravený salát a na pánvi omeletu.

Pár minut po tom, co jsem dojedla, zazvonil zvonek. Kapitán poděkoval za pozvání na kávu, převzal svoje protokoly, upřesnil, že mě očekává v deset na policii v La Cruz a odporoučel se. Zkusila jsme zavolat Soniu Delgado, ale telefon nikdo nebral. Tak jsem si nalila trochu červeného vína a pustila si televizi, ale místo toho abych sledovala program, přemýšlela jsem o tom, co se stalo v noci z dvacátého pátého na dvacátého šestého října v hotelu Tenerife Mar, kdo mohl mít důvod zabít dívku Magdalenu a kdo to opravdu udělal.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017