 |
| Kočičí foto série pokračuje, ač s dějem tak docela nesouvisí... |
Na řadě byl Martin Kohout. Na toho jsem se
docela těšila, ale snažila jsem se nepřipouštět si myšlenku, že právě on by mohl
být vrah. Kapitán mi předal seznam otázek, které jsem měla Martinu Kohoutovi
přetlumočit. Moc jich nebylo, ale zdálo se mi, že se u nich může dotyčný docela
zapotit. Zatím jsem nabyla dojmu, že pan Kohout je náš podezřelý číslo jedna,
protože hypotéza s místním milencem se mi zdála poněkud za vlasy
přitažená.
Martin Kohout vstoupil do místnosti, rozhlédl se,
směrem ke mně se usmál, směrem ke kapitánovi pokývl hlavou a hlasitě pozdravil.
Pak se posadil, nohy natáhl před sebe a vyčkával. Usmála jsem se, vysvětlila, že výslech opět
budu tlumočit já a položila první otázku: „Policie má svědecky prokázáno, že
mezi vámi a zavražděnou Magdalenou Outratovou byl blízký vztah. Při prvním
výslechu v hotelu jste tuto skutečnost zatajil. Proč?“
„Protože jsem si myslel, že to tak bude jednodušší.“
odpověděl Martin Kohout a na chvíli se odmlčel. Pak pokračoval: „Chvíli jsme
spolu chodili. No ,spíš jsme spolu spali. Víte, ona Magda byla fakt mrcha.
Představte si, že ona mě docela normálně sbalila. Všechno si naplánovala. My
chodíváme s klukama z firmy někdy do takového baru. Je to mimo centrum
a chodí tam hodně lidí z naší branže, v okolí totiž sídlí dost
softwarových firem. Není to žádnej luxusní podnik, ale chodí tam lidi od
počítačů, ti mají celkem dost peněz a ne moc času je utrácet. Takže se tam
začaly chodit taky holky. Samozřejmě to nikomu nevadilo, na tom nic není,
zaplatit holce panáka nebo večeři a nebo s ní zajít někam úplně jinam. Já
se nebudu tvářit, že jsem svatej. Holky se mi líbí a doma nám to už delší dobu
neklape, takže se prostě občas zapomenu jinde. S Magdou jsem se zapomněl
taky. To se stává. Jenže ona začala hrozně brzy tlačit na pilu, byli jsme spolu
párkrát a ona hned, že mě miluje, ať se rozvedu. Ona že má pro mě pochopení,
zatímco moje žena ne. Jo, pěkně se to poslouchalo a navíc Magda byla fakt hezká
holka. Jenomže já mám malýho Kryštofa a Anka, i když se poslední dobou chová
jako střelená, je pořád moje žena. Takže jsem Magdě řekl, že se nerozvedu a tím
to skončilo.“
„Jo? Tak jednoduše?“ zapochybovala jsem.
„No, tak úplně jednoduše ne, Magda udělala scénu. Napřed brečela. Když to
nezabralo, tak vyhrožovala, že to řekne Ance.“
„A co vy na
to?“
„Nic, co by. Řekl jsem jí, že když se to Anka dozví,
tak já už si to doma nějak srovnám. Ale ať se připraví na to, že jí Andulka
upraví fasádu. Ona se moje žena nezdá, ale kdysi, když jsme ještě byli na
škole, tak za mnou pořád chodila jedna holka. Anka jí poškrábala
v obličeji a pak ji zamkla na kolejích ve sprchách a řvala na ni přes
dveře, že jestli mě nenechá na pokoji, tak tam zůstane zavřená celou noc. Jo,
Anka byla pěkný číslo.“ řekl a zachechtal se.
„A jak jste přišel na to, že si vás Magdalena
vytipovala?“
„Když jsem to s ní skončil, tak ona mi ještě
párkrát volala do firmy a byla hodně neodbytná. A z Markéty, naší
asistentky vylezlo, že se holky znaly z posilovny. Markéta jí popovídala ve které firmě pracuje, že jsme prorazili i
na americkém trhu. A taky, že většina
akcií patří mě. Nejspíš z ní toho Magda vytáhla ještě mnohem víc. Markéta
mi chystá i podklady od účetní, takže ví, jaké máme obraty. Prostě Magda si spočítala, že jsem výhledově dobrá
partie.“ Přetlumočila jsem kapitánovi obsah výpovědi. Pokyvoval hlavou a
netvářil se zrovna nadšeně. „Zeptejte se pana Kohouta, kdy ta jejich známost
probíhala.“
„To už je víc jak půl roku.“ řekl. „V červnu jsme
měli první kontakty s MoonStar. A to bylo tak dva měsíce předtím. Jo,
duben, květen. Možná že už březen, ale to asi nehraje roli, že?“
Nahlédla jsem do papíru, abych položila
Martinu Kohoutovi další otázku, pak jsem ale neodolala a přidala jednu vlastní: „A co když se vaše žena
dozvědla o slečně Outratové, třeba jí to ona sama řekla? Třeba vaše paní
dostala vztek a to děvče uškrtila?“
„To je blbost,“ odpověděl, „Anka by jí dala pár
facek, to asi jo. Nebo ji shodila do
bazénu. Ale zabít ji? To si vážně nedovedu představit. A potom, podle toho co
jsem slyšel povídat v hotelu, tak Magda byla nahá, když ji našli. To jako
myslíte, že by se před Ankou napřed svlíkla nebo že by z ní Anka strhala
šaty?“
Abych pravdu řekla, uvěřila jsem ani ne tak obsahu
jeho slov, jako spíš přesvědčení, s jakým je pronášel. „Zeptala jsem se
ho,“ obrátila jsem se na kapitána, „jestli ji nemohla zabít jeho žena.“
Kapitán na mě pohlédl, pohladil si knír a řekl: „A
copak vám odpověděl?“
„Že ne, že by ji spíš vyškrábala oči.“ odpověděla
jsem.
„A co jste čekala? Že vám řekne, že ano?“ řekl
policista.
Věděla jsem, že Martin Kohout neumí španělsky, ale
někdy člověk ani nemusí umět cizí jazyk, aby rozuměl o čem je řeč. A mladý muž
zřejmě velmi dobře chápal to, že mě kapitán Rodríguez právě poněkud utřel. Cítila
jsem jak rudnu a v duchu jsem si slíbila, že je to naposledy, kdy vnáším
do vyšetřování svoji iniciativu. Stejně o ni nikdo nestojí a jak je zřejmé,
z mých závěrů vznikají pitomosti. A
to vůbec nedělá dobře mojí ješitnosti. Vrátila jsem se tedy k papíru a
další, vlastně už poslední otázce: „Vy jste
zavražděnou znal,“ četla jsem, „není vám známa nějaká skutečnost, ze
které by se dalo usuzovat, kdo je pachatelem?“
„Skutečnost? To ani ne,“ odpověděl Martin Kohout,
„ale jestli chcete znát můj názor, tak ji zabil nějakej chlap. Protože mu lezla
na nervy.Ona dokázala být hodně nepříjemná.“
„Aha. Někdo jako třeba vy.“ neodpustila jsem si
jedovatost.
„Já ne, to už jsme si přece vysvětlili. Podle mě to
byl nějakej aktuální chlap, já už jsem byl stará vesta, chápete?“ pak se chvíli
odmlčel a v okamžiku, kde jsem se nadechovala, abych jeho slova tlumočila
kapitánovi, dodal: „Ona to nebyla hodná holka, víte. Moje Anka je třeba rapl,
ale v jádru je to hodná holka, akorát na to nějak zapomněla. Ale Magda
byla vypočítává a zlá. Skoro bych řekl, že ten kdo jí to udělal, byl
trochu v právu. Zní to divně, ale já myslím, že ona k tomu někoho vlastně
donutila. Víte jak to myslím?“
„Asi ano,“ přitakala jsem. Jenom nevím, jak podle
toho má policie najít pachatele, dodala jsem v duchu. Pak jsem přeložila
kapitánovi poslední svědkovu odpověď a když se zdálo, že nemá další otázky,
dopsala jsem výpověď do protokolu.
Po odchodu Martina Kohouta bylo ticho, čekala jsem,
že kapitán něco řekne, ale ten mlčel. „Pokud budete souhlasit, mohla bych
udělat překlad tady na místě.“ řekla jsem do ticha. Kapitán s sebou trhl,
jaky by byl myšlenkami jinde. Podíval se na mě a poprvé, co jsem ho znala,
oobjevilo se na jeho tváři cosi jako úsměv. Ne úplně úsměv, ale něco dost
podobného. „To by od vás bylo velmi milé, madam. Pokud chcete, můžete zůstat
v mojí kanceláři nebo se můžu podívat jestli není volná některá jiná. Ale
víte, všechny jsou stejné, zaprášené a zařízení je z doby generála Franca.
Můžu ale poslat pro kávu. Dáte si?“
„Děkuji, ráda.“ přemýšlela jsem, zda-li by
kapitán byl přístupný otázce, zda už má policie vytipovaného nějakého
pachatele. Ale pak jsem usoudila, že nabídkou kávy pravděpodobně všechny
intimnosti končí a dala jsem se do práce. Za necelou hodinu jsem byla
s překladem hotová. Pokud by měl kapitán předkládat protokoly u soudu,
stejně si ještě musí pořídit soudní překlad, ale pro vyšetřování snad moje
verze postačí. Byla to zvláštní zkušenost, dostat se takhle zblízka
k vyšetřování vraždy. Jenom škoda, že nevím, kdo je vrah. Třeba mi to
kapitán Rodríguez někdy příležitostně prozradí. Když jsem byla asi v půlce
překladu, odešel z kanceláře a když
jsem byla hotová, ještě se nevrátil. Čekala jsem deset minut, ale když se
neobjevil, nechala jsem na stole disketu s překladem a vizitku
s číslem mobilního telefonu. Kdyby něco, ať se ozve. Službě na chodbě jsem
oznámila, že odcházím, při pohledu na depresivní zelenou malbu na stěnách
chodby jsem usoudila, že stýskat se mi nebude. Potom mi zakručelo v břiše.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Žádné komentáře:
Okomentovat