Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 20

Tenerife, Playa del Duque

Ráno bylo nebe zatažené a na přední sklo auta občas dopadly drobné dešťové kapky. Vyjela jsem z La Santy už po deváté, abych měla dost času na zaparkování auta v La Cruz. Policie sídlí ve středu města a v úzkých uličkách mívají potíže se zaparkování i řidiči s mnohem lepšími manévrovacími schopnostmi než já.

Jak jsem předpokládala, okolo stanice jsem nenašla žádné vhodné místo, tak jsem  zajela až do podzemního parkoviště u starého přístavu, mezi Playa Jardin  a Lago Martiánez. Oddechla jsem si, že se mi podařilo zaparkovat bez toho, že bych odřela vlastní nebo cizí auto. Nejsem žádný zvláštní řidič a hlavně řídím nerada. Je mi to ale houby platné, protože tak malý, abych ho přešla pěšky, náš ostrov přece jen není. Když jsem ještě žila v Praze, neřídila jsem vůbec, protože městský provoz mě děsil. Ale na Tenerife řídit auto musím, nemůžu přece s klienty objíždět domy v taxíku nebo autobusem. Je ale fakt, že jak můžu, požádám Richarda, aby mě vozil, což on dělá velmi rád. Jezdí zbytečně rychle, brzdy co chvíli kvílí, sem tam něco nabourá, ale hlavu si s tím neláme. Zatím nikoho nezabil. Jen doufám, že já nebudu ta první.

Nechtělo se mi s sebou tahat notebook, z parkoviště je to přece jen kus cesty. Ale pak jsem si představila s jakým exemplářem počítačové techniky se můžu na policejní stanici setkat a přehodila jsem si popruh kufříku přes pravé rameno.  Zabouchla jsem dveře auta, zamkla a šla. 

Bylo už tři čtvrtě na deset, a tak jsem místo kratší cestou přes město, šla na stanici  po hrázi okolo moře. Příboj hnal vlny proti velkým betonovým kvádrům, voda pěnila a přelévala se v azurových lagunách okolo hráze. Mraky se začaly protrhávat, většina turistů ještě spala nebo snídala, a tak jsem potkávala jen rybáře a osamělé běžce.

Na stanici jsem dorazila tři minuty před desátou. Kapitán Rodríguez mě už očekával. Spolu s nám byl v kanceláři i náčelník Gonzáles, aby mi osobně poděkoval za pomoc, kterou jsem polici poskytla a ujistil mě, že pokud bych já, nedej bože, potřebovala nějakou pomoc policie, je mi on, náčelník i jeho muži k dispozici. V duchu jsem si řekla, že právě to mi měla původně zaručit štědrost mého muže vůči policejním vdovám a sirotkům, ale nešť. Náčelník se odporoučel  a kapitán mi nastínil program dne, na chodbě už čekají manželé Kolářovi, takže budu tlumočit. V deset třicet znovu přijde slečna Vyšíková a potom pan Kohout.

 

Posadila jsme se, kapitán zvedl telefon a požádal, ať mu pošlou doktora Koláře. Pak se mě zeptal, zda nechci kávu, poděkovala jsem a rozhlédla se okolo sebe. Kancelář vypadala zanedbaně. Otřískaný nábytek, prosezené židle, popraskaná dlažba. Ani uklízečka se moc nesnažila, okolo nožek nábytku a v rozích místnosti byly charakteristické nánosy staré špíny roztírané mizerně vymáchaným hadrem. Kapitán si buď zvykl nebo mu to bylo jedno. A nebo to takhle vypadalo ve všech kancelářích všech policejních stanic, co jimi kdy prošel.

Ozvalo se hlasité  zaklepání na dveře a do místnosti vešel vysoký muž s prošedivělými vlasy a plnovousem. Na sobě měl khaki plátěné kalhoty, černé triko a světlou, šedozelenou plátěnou vestu, co v ní někteří muži vypadají, jakoby se chystali na safari do samého nitra nejčernější Afriky.

„Dobrý den!“ pozdravil pan doktor hlasitě  německy a toutéž řečí plynule pokračoval, „já jsem doktor Kolář. Měl jsem se dostavit. Kvůli vraždě, co se stala v pondělí v noci v našem hotelu.“

„Jsem kapitán Rodrígues.“ odpověděl kapitán rovněž německy a mě napadlo, že tohohle výslechu se asi účastnit nebudu, když jak se zdá, umí pan doktor dobře německy. Kapitán mě ale rychle vyvedl z omylu, protože pokračoval, „máme tu pane doktore madame Wilder, vaši krajanku, takže výslechy vedeme v češtině. Víte je to tak lepší, alespoň se nikdo nemůže vymlouvat, že nerozuměl otázkám a tak podobně.“ Pan doktor zvedl obočí, ale pak se široce usmál, „Jak je ctěná libost, já bych se asi nevymlouval, ale jak myslíte.“

„Paní Wilder, jako obyčejně, jestli znal zavražděnou, co dělal mezi jedenáctou a druhou. Proč tak  brzy ráno odjížděli a zda to byla plánovaná cesta.“ obrátil se kapitán na mně, pro změnu španělsky.

„Samozřejmě, pak vám to přeložím a můžete se ptát dál.“

Pan doktor se mezitím posadil a stále s úsměvem sledoval naši konverzaci.  Když bylo zřejmé, že jsme skončili, obrátil se na mě a řekl: „Jmenuji se Pavel Kolář, jsem lékař, pracuji  ve fakultní nemocnici v Praze a krom toho mám i soukromou gynekologickou praxi. Slečnu Outratovou jsem neznal ani privátně ani jako pacientku. Tady jsem ji prvně viděl  u bazénu, slunila se nahoře bez. Pohled to byl pěkný. V pondělí mezi desátkou a půl dvanáctou jsme seděli s manželkou v hotelovém baru  s docentem Vránou, je to manželčin pacient a známe se s ním i s jeho paní už z Prahy. Dál byli s námi u stolu manželé Kohoutovi. Ty jsme poznali až tady. On je podnikatel a ona je nespokojená, což mu často a hlasitě vyčítá. Já bych takovou ženskou poslal  do háje a ne ji bral na dovolenou. No jak říkali naši dědečkové, proti gustu, žádný dišputát. Z baru jsme odešli poměrně brzy, něco po půl dvanácté, protože jsme ráno odjížděli na La Palmu. Trajekt vyjíždí z Los Christianos v půl deváté a já jsem chtěl mít na cestu ještě časovou rezervu. Na La Palmě jsme strávili dva dny. Když jsme se včera večer vrátili, zjistili jsme, že mezitím někdo tu pěknou slečnu Magdu zabil a já jsem hlavní podezřelej, nebo ne?“ řekl a zasmál se.

Přeložila jsem kapitánovi doktorovu výpověď. „Zeptejte se ho, zda se s tou zavražděnou nebo její přítelkyní tady nějak stýkal.“ Řekl kapitán a pravou rukou si popotáhl levou část kníru. Viditelně se cítil lépe při výslechu ve vlastní kanceláři než včera v Tenerife Mar.

Položila jsem doktorovi otázku. Podíval se na mne a trochu přimhouřil oči, jeho úsměv se pomalu rozpouštěl v zákoutích plnovousu. „Myslím že ne, neměl jsem důvod.“ odpověděl hlasitě.

Odpověď jsem přeložila. „Zeptejte se ho,“ řekl kapitán, „jestli recepční Manolo, špatně viděl, když ho viděl s Ouratovou mluvit v pondělí o půl osmé ráno na parkovišti před hotelem.“

Když jsem otázku přeložila, doktorovi narůžovělé tváře dostaly  intenzivnější barvu.

„Ten kluk si vymýšlí!“ vypálil, „vůbec jsme se s tou holkou nebavil.“

Ani jsme nemusela překládat, kapitán poposedl na židli a řekl: „Kdyby tvrdil, že to není pravda, tak mu řekněte, že s Manolem vystupovala s auta i  paní Ramirézová, provozní hotelu, a ta Manolovu výpověď potvrdila. A taky se ho zeptejte, co tam dělal tak brzy ráno.“

„Viděla vás ještě jedna svědkyně, pane doktore.“ řekla jsem a dodala „a co jste dělal na parkovišti tak brzy ráno?“

„Nevím a  ani se nepamatuju, že jsem s tou holkou mluvil, asi se ptala, kolik je hodin nebo co. Prostě nevím.“

Přeložila jsem svědkovu odpověď, kapitán pokýval hlavou, jako by ho obsah výpovědi nijak nepřekvapil a pak řekl: „Zeptejte se pana doktora, v které nemocnici přesně a jak dlouho tam pracuje.“

„Ve II. fakultní, U svatého Tomáše, jsem tam od promoce, to je sedmnáct let.“ odpověděl doktor Kolář na moji otázku tiše.

Kapitán aniž opět čekal na můj překlad povídá: „Tak se ho zkuste znovu zeptat, zda neznal tu zavražděnou.“

„Opravdu jste pane doktore neznal slečnu Outratovou už před příjezdem na Tenerife?“

„No jak jsem říkal,“ snažil se pan doktor neztratit tvář, „neznal jsme ji ani z privátu ani jako pacientku, ale znal jsem ji trochu z práce, ale nezdálo se mi to důležité.“

„Mohl by jste to trochu upřesnit, prosím?“

„To zajisté mohu,“ řekl už zase suverénně, „pracovala krátce jako sestra u nás na oddělení, nastoupila jako čerstvá absolventka, bylo to takové trdlo, ale hezká holka. Vydržela ale necelý rok, snad prý šla potom studovat vysokou školu.“

Seznámila jsem kapitána s obsahem výpovědi a uvědomila si, že už je na čase také je začít zapisovat. „Zeptejte se prosím pana svědka, zda byl mezi nám a zavražděnou intimní poměr.“ řekl kapitán. Teď jsem zrůžověla pro změnu já. „A nebylo by pane kapitáne přece jenom lepší, kdyby jste vedl výslech pana Koláře sám německy?“

Kapitán se na mě podíval, opět se popotáhl za knír a pak pravil: „Já myslím, že to zvládnete, madam.“

„Kapitán se ptá, zda jste měl se zavražděnou intimní poměr?“ řekla jsme a ani jsem se nezakoktala.

Doktor si povzdychl a pak řekl: „Jo vyspal jsem se s ní, tehdy ve špitále, jednou nebo dvakrát, říkal jsem, že to bylo hezké děvče. Ale nic víc mezi námi nebylo, já už jsem byl v té době ženatý a vůbec, zas tak úžasná ta holka nebyla. Pak jsem na ni ovšem zapomněl. Jednou jsem ji pak zahlédl v televizi v nějaké reklamě, ale už jsem si ani nemohl vybavit její jméno. No a pak jsem ji potkal tady, sama se ke mně přihlásila. A protože jsem tu s manželkou, tak samozřejmě  naše intimní styky nemohly být obnoveny, jak asi račte chápat.“

„A o čem jste spolu to ráno v pondělí mluvili?“

„Ale to byla jen taková náhoda. Chtěla půjčit mapu ostrova, že si chtějí s tou svojí kamarádkou udělat výlet.“

Přeložila jsem svědomitě kapitánovi lékařova slova. Kapitán  neměl další otázky. Tak jsem dopsala výpověď, pan Kolář ji  zběžně přečetl a podepsal. Pak vstal, německy se zeptal, zda je to všechno a pak se obrátil na sedícího policistu „Víte pane kapitáne, ona manželka samozřejmě neví, že jsem s tou holkou něco měl. Takže kdyby to bylo možné, že by se o tom nemusela dozvědět, byl bych vám zavázán. Znáte ženské, ze všeho nadělají takovou vědu. Tak vám děkuji a na shledanou.“

Když se za záletným doktorem zavřely dveře, nevydržela jsem a zeptala se: „Jak jste věděl, že se znali z Prahy z nemocnice?“

„To jsem přesně nevěděl, ale ráno přišly konečně  od vás z Prahy informace o té Outratové. Vystudovala zdravotní školu a rok pracovala v Praze v nemocnici U svatého Tomáše, takže jsem si řekl, že  prověříme, jestli v té stejné nemocnici nepracoval náhodou i doktor Kolář. No a vyšlo to.“ řekl kapitán a zase se zatahal za levou  stranu kníru. Skoro bych řekla, že si ten knír škubal trošku samolibě.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017