Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 21

 

 

Markéta Kolářová byla štíhlá vysoká žena, hezká poněkud úporným způsobem. Přesně rovně sestříhané světlé vlasy, úzké vytrhané obočí, střídmý make-up, světlé kalhoty a vesta, černé tričko se světlými lemy, velmi čisté kožené tenisky. Od nosu k ústům se jí táhly dvě výrazné rýhy, na levé ruce měla hodinky ze žlutého kovu, prsten s větším kamenem, pravděpodobně zásnubní a snubní prsten.

Na otázky, které jsme jí pokládala se očividně snažila odpovídat přesně a správně. Měla jsem pocit, že doktorka Kolářová je ten model ženy, co se vždy a za všech okolností  snaží být perfektní. Dokonalá matka, skvělá manželka, precizní lékařka, příkladná dcera, vzorná přítelkyně, ideální žena. Byla ten typ, který až se rozhodne spáchat sebevraždu z důvodů úplného vyčerpání, tak napřed kompletně vysmýčí byt, zaplatí všechny složenky a pak  v kostýmku a s decentním make-upem pozře přesně nadózovanou dávku medikamentů. Taky mě napadlo, jestli si v tom pracovně-manželsko-rodinném kolotoči (Markéto, kam jsi mi dala zase ty ponožky? Mami jak to, že nemáme k snídani skořicové SINI-MINI, vždyť víš, že já čokoládové nejím?!? Markétko, včera jsem se k vám dopoledne, když jste nebyli doma, zastavila a všimla jsme si, že jsi zase neuklidila příbory z odkapávače, tak jak jsme tě to učila, já tě holka nechápu,  to ti ten nepořádek ani trochu nevadí??? Paní doktorko, když mě ten zub pořád bolí, i když jste říkala, že už je mrtvej a nebude bolet!!!) občas nebo často nepomáhá třeba lokem vodky. Ale možná jsme jí křivdila.

Paní doktorka nám sdělila, že jsou s manželem poprvé na dovolené bez dětí, Tomáš má čtrnáct let a Vojtěch deset. Oba jsou s manželem bývalí aktivní sportovci, ona hrála  závodně basketbal, manžel vesloval. Tady na ostrově mají půjčená kola i na La Palmu si vzali kola a projeli kus ostrova. Proležet dovolenou na pláži, to pro ně není… Hlavně manžel si pořád udržuje fyzičku, dvakrát týdně chodí do posilovny a jednou týdně hraje tenis, ona chodí na jógu a aerobik.  Výlet na La Palmu měli samozřejmě naplánovaný, uvažují, že tam pojedou příští léto celá rodina, tak si to chtěli s manželem napřed otipovat. Tu dívku, co ji našli zabitou neznala ani si nepamatuje, že by s ní v hotelu mluvila. Bohužel si ani nevšimla, kdo se tou mrtvou v hotelu stýkal.

Paní doktorka  přečetla a podepsala protokol, jen při odchodu jí, jak se mi zdálo, unikl úlevný povzdech. Ale ani jsem se jí nedivila, mě se na policii v Puerto de la Cruz také dvakrát nelíbilo.

 

Jako třetí si kapitán předvolal opět Šárku Vyšíkovou. Tentokrát byla dívka v lepší formě, než to ráno po vraždě. Žádný pot na spáncích, ani stopa po  zarudlých očích, dokonce se mi zdálo, že na kapitána koketně špulí pusu. Na sobě měla blankytně modrou minisukni, minitričko a svetřík stejné barvy, modré sandálky a světlezelený batůžek. Pozdravila a posadila se. „Kouřit se tady asi nesmí, že?“ obrátila se na mě. „Mám se zeptat kapitána?“ odpověděla jsem. „No,“ pohlédla na  policistu zpod dlouhých řas, „asi rači né, já to vydržím.“ řekla a v náznaku si popotáhla kraťounkou sukni na stehnech směrem ke kolenům a zahýbala prsty na pravé noze. „Jenom doufám, že to nebude na moc dlouhou, ráda bych se ještě dostala dneska na pláž. I když vám řeknu že ty pláže tady stojej za prd, já jsem byla na Mallorce i na Ibize, tam jsou teda parádní pláže, široký, světlej písek. Se Magdě divím, že sem tak chtěla jet, a to už tu prej byla, aspoň to říkala. Dyť jsou tu všeho všudy dvě pláže, jedna na pravo, druhá nalevo. Taky mě leze na nervy tady ten černej písek. Vždyť to vypadá, jakože máte špinavý nohy, no ne?“

„Někomu se to líbí.“ namítla jsem. „Je to pěkný kontrast, černé skály a písek, bílé domy, modré moře s bílou pěnou.“

„Jo vy tu vlastně žijete, že jo? Máte vlastní dům nebo byt?“ vyptávala se černovláska. Kapitán nás ale přerušil. „Madame, mám na slečnu několik otázek, tady jsme je sepsal.“ řekl a podal mi kus papíru, prosil bych vás o přesný překlad, její výpověď by nám měla objasnit určitá fakta.  To mě snad nemusíš zdůrazňovat, ty chytrolíne, brblala jsme v duchu, zatím ti můj překlad stačil, tak co najednou ty řeči. Ale poslušně jsem položila dívce první otázku.

„Znala slečna Outratová někoho z  lidí, se kterými se setkala na ostrově už dřív?“

„Co vím, tak znala Reného, toho co je tu na svatební cestě. Znali už ze základky, jsou z jednoho města. Ale nikdy před tím o něm nemluvila, až tady. Řekla, že je to pitomec, ale mě přijde docela dobrej, až na tu manželku, ta je nějaká divná. Potom říkala, že zná doktora Kohouta, že s ním kdysi  pracovala v jednom špitále. Pak se ale dostala na vysokou, studovala na učitelku. S tím pak praštila, protože začala dělat modeling, sice dost pozdě, ale docela jí sypalo. Taky jsem měla pocit, že zná toho Kohouta. Já jsem se jí na něho ptala, ale ona mě odbyla. Já si ale myslím, že ho znala nebo s ním dokonce něco měla. Ale proč mi to nechtěla říct. My jsme sice byly kámošky, ale ona byla Madlén někdy dost tajemná. To já jsme jí vždycky všechno povykládala, až mě to potom někdy i mrzelo, ale ona ne, hodně věcí mi neříkala, aby jste si nemyslela…“ skončila dívka.

„A opravdu už tady nikoho neznala?“

„Já už teda o nikom nevím… Vlastně no jo, ale to se asi nepočítá, řekla a zahihňala se, "samozřejmě se znala s Adamem a Michalem, s těma se znám taky." 
Přeložila jsem kapitánovi dívčinu výpověd a začala ji zapisovat, než se dostanu k další otázce podle seznamu. „Zeptejte se jí ještě, jak to myslela, že se to nepočítá a taky připomeňte, že ten pan Adam prý není stoprocentní, no více co myslím.“ řekl kapitán

„To myslíte jak, že se ti dva nepočítají?“ zeptala jsem se svědomitě.

            „No jako buzíci přece, né? Proč by jí škrtili nějací teplouši?“

„Důvod proč byla vaše kamarádka zavražděna právě ještě neznáme, ale pan Adam prý není stoprocentní homosexuál?“

„Jó? A to si myslíte proto, že je na to tak hezkýho chlapa škoda, jó?“ řekla a vyprskla smíchy.

„To není můj názor, to vyplynulo ze svědeckých výpovědí, slečno.“

„Fakt, jo? To teda nevim, na mě to nezkoušel. Já bych řekla, že na holky není. A s Magdou určitě nic neměl, to by mi snad řekla.“

„Ale o panu Kohoutovi vám neřekla nic.“

„No jo, to máte pravdu, ale s Bártou myslím si, fakt nic neměla.“

Seznámila jsem kapitána s obsahem výpovědi a zeptala se, zda můžu pokračovat dál, kapitán se prohrabával v papírek na stole a jen pokýval hlavou. Asi by mu upadla pusa, kdyby ji otevřel. Přečetla jsem z papíru další otázku:

„Co jste dělala v noci z pondělka na úterý mezi jedenáctou a druhou hodinou ráno?“

„To už jsem ale jednou říkala.“ ohradila se dívka.

„Tak nám to prosím řekněte ještě jednou.“ pobídla jsem ji. Tahle část výslechu nepřinesla oproti původní výpovědi nic nového. Kapitán se podíval na dívku a zatvářil se, jakoby místo půvabné dívky viděl sedět na židli  prašivou  kočku. „Buďte tak laskavá,“ obrátil se na mě „a řekněte jí, že máme zjištěno, že tu slečna Outarova měla nějakou známost. Myslím tím  někoho, kdo žije na ostrově. Byl bych rád, kdyby jste jí to řekla tak, aby jí ani nenapdlo zapárat.“

„Pokusím se, kapitáne.“

„To budu rád.“ Vzkypěl ve mně vztek, ale to bylo možná účelem kapitánovy neomalenosti. „Policie ví,“ oslovila jsem dívku, „že vaše kamarádka tu měla nějakou známost. Místního člověka. Co o tom víte?“ řekla jsem a připadala si jako komisařka KGB v americkém filmu.

„Jó? Ale to se mi Magda nepochlubila! Myslíte, že on ji jako zabil? Teda, to by mě nenapadlo! Fakt ne! Vy myslíte, že Madlén tady  sbalila nějakýho místního pracháče, jó? No dobrý, teda, ale proč by ji ten chlap zabíjel? Když napřed chtěl, aby sem přijela?“

„Jak víte, že chtěl, aby sem přijela?“ zeptala jsem se.

„No tak to dá asi rozum, ne? Já jsem si furt říkala, proč jsme jely zrovna sem, když to tady nemá žádný grády. To Zdena, moje kamarádka ta jezdí taky na Kanáry, ale jenom na Grand Canarii a říkala, že je to tam bezva. Všude disko, spousta obchodů, mraky lidí. Tady jsou samí důchodci. Teda skoro.“ Přeložila jsem kapitánovi obsah dívčiny výpovědi. Netvářil se moc nadšeně. „Znovu se jí zeptejte na toho muže.“ naléhal  na mne.

„Víte jak se ten muž jmenoval? Viděla jste se s ním?“ zeptala jsem se dívky.

„Ježiš, nevím. Ona mi Magda nic neřekla. Ani mi neřekla, že sem za někým jede. No ale dobře, jestli sem jela za nějakým chlapem, tak proč potom s sebou tahala mě? A proč nebydlela s ním?“

Znělo to logicky. Zdálo se, že pod sladkou fasádou skrývala dívka  dobře fungující mozek. Přeložila jsem kapitánovi její slova a neodpustila si otázku: „A policie ví jistě, že tu ta Outratová měla nějakou  známost?“ Kapitán po mě loupl okem. „Zatím je to jen hypotéza, uvidíme jak bude pokračovat vyšetřování.“ Tím otázky na Šárku Vyšíkovou skončili, opět jsme podepsali protokol. Pak dívka odešla.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017