Tenerife, Playa del Duque |
Ráno bylo nebe zatažené a na přední sklo auta občas dopadly drobné dešťové kapky. Vyjela jsem z La Santy už po deváté, abych měla dost času na zaparkování auta v La Cruz. Policie sídlí ve středu města a v úzkých uličkách mívají potíže se zaparkování i řidiči s mnohem lepšími manévrovacími schopnostmi než já.
Jak jsem předpokládala, okolo stanice jsem nenašla
žádné vhodné místo, tak jsem zajela až
do podzemního parkoviště u starého přístavu, mezi Playa Jardin a Lago Martiánez. Oddechla jsem si, že se mi
podařilo zaparkovat bez toho, že bych odřela vlastní nebo cizí auto. Nejsem
žádný zvláštní řidič a hlavně řídím nerada. Je mi to ale houby platné, protože
tak malý, abych ho přešla pěšky, náš ostrov přece jen není. Když jsem ještě
žila v Praze, neřídila jsem vůbec, protože městský provoz mě děsil. Ale na
Tenerife řídit auto musím, nemůžu přece s klienty objíždět domy
v taxíku nebo autobusem. Je ale fakt, že jak můžu, požádám Richarda, aby mě
vozil, což on dělá velmi rád. Jezdí zbytečně rychle, brzdy co chvíli kvílí, sem
tam něco nabourá, ale hlavu si s tím neláme. Zatím nikoho nezabil. Jen
doufám, že já nebudu ta první.
Nechtělo se mi s sebou tahat notebook,
z parkoviště je to přece jen kus cesty. Ale pak jsem si představila s
jakým exemplářem počítačové techniky se můžu na policejní stanici setkat a
přehodila jsem si popruh kufříku přes pravé rameno. Zabouchla jsem dveře auta, zamkla a šla.
Bylo už tři čtvrtě na deset, a tak jsem místo kratší
cestou přes město, šla na stanici po
hrázi okolo moře. Příboj hnal vlny proti velkým betonovým kvádrům, voda pěnila
a přelévala se v azurových lagunách okolo hráze. Mraky se začaly
protrhávat, většina turistů ještě spala nebo snídala, a tak jsem potkávala jen
rybáře a osamělé běžce.
Na stanici jsem dorazila tři minuty před desátou.
Kapitán Rodríguez mě už očekával. Spolu s nám byl v kanceláři i
náčelník Gonzáles, aby mi osobně poděkoval za pomoc, kterou jsem polici
poskytla a ujistil mě, že pokud bych já, nedej bože, potřebovala nějakou pomoc
policie, je mi on, náčelník i jeho muži k dispozici. V duchu jsem si
řekla, že právě to mi měla původně zaručit štědrost mého muže vůči policejním
vdovám a sirotkům, ale nešť. Náčelník se odporoučel a kapitán mi nastínil program dne, na chodbě
už čekají manželé Kolářovi, takže budu tlumočit. V deset třicet znovu
přijde slečna Vyšíková a potom pan Kohout.
Posadila jsme se, kapitán zvedl telefon a požádal,
ať mu pošlou doktora Koláře. Pak se mě zeptal, zda nechci kávu, poděkovala jsem
a rozhlédla se okolo sebe. Kancelář vypadala zanedbaně. Otřískaný nábytek,
prosezené židle, popraskaná dlažba. Ani uklízečka se moc nesnažila, okolo nožek
nábytku a v rozích místnosti byly charakteristické nánosy staré špíny
roztírané mizerně vymáchaným hadrem. Kapitán si buď zvykl nebo mu to bylo
jedno. A nebo to takhle vypadalo ve všech kancelářích všech policejních stanic,
co jimi kdy prošel.
Ozvalo se hlasité
zaklepání na dveře a do místnosti vešel vysoký muž s prošedivělými vlasy
a plnovousem. Na sobě měl khaki plátěné kalhoty, černé triko a světlou,
šedozelenou plátěnou vestu, co v ní někteří muži vypadají, jakoby se
chystali na safari do samého nitra nejčernější Afriky.
„Dobrý den!“ pozdravil pan doktor hlasitě německy a toutéž řečí plynule pokračoval, „já
jsem doktor Kolář. Měl jsem se dostavit. Kvůli vraždě, co se stala
v pondělí v noci v našem hotelu.“
„Jsem kapitán Rodrígues.“ odpověděl kapitán
rovněž německy a mě napadlo, že tohohle výslechu se asi účastnit nebudu, když
jak se zdá, umí pan doktor dobře německy. Kapitán mě ale rychle vyvedl
z omylu, protože pokračoval, „máme tu pane doktore madame Wilder, vaši
krajanku, takže výslechy vedeme v češtině. Víte je to tak lepší, alespoň
se nikdo nemůže vymlouvat, že nerozuměl otázkám a tak podobně.“ Pan doktor
zvedl obočí, ale pak se široce usmál, „Jak je ctěná libost, já bych se asi
nevymlouval, ale jak myslíte.“
„Paní Wilder, jako obyčejně, jestli znal
zavražděnou, co dělal mezi jedenáctou a druhou. Proč tak brzy ráno odjížděli a zda to byla plánovaná
cesta.“ obrátil se kapitán na mně, pro změnu španělsky.
„Samozřejmě, pak vám to přeložím a můžete se
ptát dál.“
Pan doktor se mezitím posadil a stále
s úsměvem sledoval naši konverzaci.
Když bylo zřejmé, že jsme skončili, obrátil se na mě a řekl: „Jmenuji se
Pavel Kolář, jsem lékař, pracuji ve
fakultní nemocnici v Praze a krom toho mám i soukromou gynekologickou
praxi. Slečnu Outratovou jsem neznal ani privátně ani jako pacientku. Tady jsem
ji prvně viděl u bazénu, slunila se
nahoře bez. Pohled to byl pěkný. V pondělí mezi desátkou a půl dvanáctou
jsme seděli s manželkou v hotelovém baru s docentem Vránou, je to manželčin
pacient a známe se s ním i s jeho paní už z Prahy. Dál byli
s námi u stolu manželé Kohoutovi. Ty jsme poznali až tady. On je
podnikatel a ona je nespokojená, což mu často a hlasitě vyčítá. Já bych takovou
ženskou poslal do háje a ne ji bral na
dovolenou. No jak říkali naši dědečkové, proti gustu, žádný dišputát.
Z baru jsme odešli poměrně brzy, něco po půl dvanácté, protože jsme ráno
odjížděli na La Palmu. Trajekt vyjíždí z Los Christianos v půl deváté
a já jsem chtěl mít na cestu ještě časovou rezervu. Na La Palmě jsme strávili
dva dny. Když jsme se včera večer vrátili, zjistili jsme, že mezitím někdo tu
pěknou slečnu Magdu zabil a já jsem hlavní podezřelej, nebo ne?“ řekl a zasmál
se.
Přeložila jsem kapitánovi doktorovu výpověď.
„Zeptejte se ho, zda se s tou zavražděnou nebo její přítelkyní tady nějak
stýkal.“ Řekl kapitán a pravou rukou si popotáhl levou část kníru. Viditelně se
cítil lépe při výslechu ve vlastní kanceláři než včera v Tenerife Mar.
Položila jsem doktorovi otázku. Podíval se na mne a
trochu přimhouřil oči, jeho úsměv se pomalu rozpouštěl v zákoutích
plnovousu. „Myslím že ne, neměl jsem důvod.“ odpověděl hlasitě.
Odpověď jsem přeložila. „Zeptejte se ho,“ řekl
kapitán, „jestli recepční Manolo, špatně viděl, když ho viděl s Ouratovou
mluvit v pondělí o půl osmé ráno na parkovišti před hotelem.“
Když jsem otázku přeložila, doktorovi narůžovělé
tváře dostaly intenzivnější barvu.
„Ten kluk si vymýšlí!“ vypálil, „vůbec jsme se
s tou holkou nebavil.“
Ani jsme nemusela překládat, kapitán poposedl na
židli a řekl: „Kdyby tvrdil, že to není pravda, tak mu řekněte, že
s Manolem vystupovala s auta i
paní Ramirézová, provozní hotelu, a ta Manolovu výpověď potvrdila. A
taky se ho zeptejte, co tam dělal tak brzy ráno.“
„Viděla vás ještě jedna svědkyně, pane doktore.“
řekla jsem a dodala „a co jste dělal na parkovišti tak brzy ráno?“
„Nevím a ani
se nepamatuju, že jsem s tou holkou mluvil, asi se ptala, kolik je hodin
nebo co. Prostě nevím.“
Přeložila jsem svědkovu odpověď, kapitán pokýval
hlavou, jako by ho obsah výpovědi nijak nepřekvapil a pak řekl: „Zeptejte se
pana doktora, v které nemocnici přesně a jak dlouho tam pracuje.“
„Ve II. fakultní, U svatého Tomáše, jsem tam od
promoce, to je sedmnáct let.“ odpověděl doktor Kolář na moji otázku tiše.
Kapitán aniž opět čekal na můj překlad povídá: „Tak
se ho zkuste znovu zeptat, zda neznal tu zavražděnou.“
„Opravdu jste pane doktore neznal slečnu Outratovou
už před příjezdem na Tenerife?“
„No jak jsem říkal,“ snažil se pan doktor neztratit
tvář, „neznal jsme ji ani z privátu ani jako pacientku, ale znal jsem ji
trochu z práce, ale nezdálo se mi to důležité.“
„Mohl by jste to trochu upřesnit, prosím?“
„To zajisté mohu,“ řekl už zase suverénně,
„pracovala krátce jako sestra u nás na oddělení, nastoupila jako čerstvá
absolventka, bylo to takové trdlo, ale hezká holka. Vydržela ale necelý rok,
snad prý šla potom studovat vysokou školu.“
Seznámila jsem kapitána s obsahem výpovědi a
uvědomila si, že už je na čase také je začít zapisovat. „Zeptejte se prosím
pana svědka, zda byl mezi nám a zavražděnou intimní poměr.“ řekl kapitán. Teď
jsem zrůžověla pro změnu já. „A nebylo by pane kapitáne přece jenom lepší,
kdyby jste vedl výslech pana Koláře sám německy?“
Kapitán se na mě podíval, opět se popotáhl za knír a
pak pravil: „Já myslím, že to zvládnete, madam.“
„Kapitán se ptá, zda jste měl se zavražděnou intimní
poměr?“ řekla jsme a ani jsem se nezakoktala.
Doktor si povzdychl a pak řekl: „Jo vyspal jsem se
s ní, tehdy ve špitále, jednou nebo dvakrát, říkal jsem, že to bylo hezké
děvče. Ale nic víc mezi námi nebylo, já už jsem byl v té době ženatý a
vůbec, zas tak úžasná ta holka nebyla. Pak jsem na ni ovšem zapomněl. Jednou
jsem ji pak zahlédl v televizi v nějaké reklamě, ale už jsem si ani
nemohl vybavit její jméno. No a pak jsem ji potkal tady, sama se ke mně
přihlásila. A protože jsem tu s manželkou, tak samozřejmě naše intimní styky nemohly být obnoveny, jak
asi račte chápat.“
„A o čem jste spolu to ráno v pondělí mluvili?“
„Ale to byla jen taková náhoda. Chtěla půjčit mapu
ostrova, že si chtějí s tou svojí kamarádkou udělat výlet.“
Přeložila jsem svědomitě kapitánovi lékařova slova.
Kapitán neměl další otázky. Tak jsem
dopsala výpověď, pan Kolář ji zběžně
přečetl a podepsal. Pak vstal, německy se zeptal, zda je to všechno a pak se
obrátil na sedícího policistu „Víte pane kapitáne, ona manželka samozřejmě
neví, že jsem s tou holkou něco měl. Takže kdyby to bylo možné, že by se o tom
nemusela dozvědět, byl bych vám zavázán. Znáte ženské, ze všeho nadělají
takovou vědu. Tak vám děkuji a na shledanou.“
Když se za záletným doktorem zavřely dveře,
nevydržela jsem a zeptala se: „Jak jste věděl, že se znali z Prahy
z nemocnice?“
„To jsem přesně nevěděl, ale ráno přišly konečně
od vás z Prahy informace o té Outratové. Vystudovala zdravotní školu
a rok pracovala v Praze v nemocnici U svatého Tomáše, takže jsem si řekl,
že prověříme, jestli v té stejné
nemocnici nepracoval náhodou i doktor Kolář. No a vyšlo to.“ řekl kapitán a
zase se zatahal za levou stranu kníru.
Skoro bych řekla, že si ten knír škubal trošku samolibě.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016-2017
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatJojo, doktoři a sestřičky. Klasika. Pěkné počteníčko, těším se na nášup. Hezký den Helenko
OdpovědětVymazatKrásný den, Jáji! Helena
OdpovědětVymazat