Ovoce se na Kanárských ostrovech pěstuje ve velkém a k dostání je ve výborné kvalitě. |
Jídelna byla účelně zařízená. Na zemi imitace
béžového mramoru, vzadu malý barpult, uprostřed dva dlouhé bufetové stoly. Jídlo bylo úhledně naaranžováno na teplých i
studených pultech a nevonělo špatně. Nebyla jsem schopna identifikovat, u
kterých stolů sedí Češi, u který Němci, Angličané nebo jiné národnosti. Jen
jednu rodinku jsem bez typovala jako
severskou, snad Švédové nebo Norové. Když jsem ale prošla okolo jejich stolu,
zaslechla jsem polštinu.
Usoudila jsem, že vhodnější než okukovat hosty, bude
vybrat si jídlo. Když jsem se rozhodovala mezi bramborovými kroketami a
bramborami vařenými ve slupce
v mořské soli, za mými zády se
začal odvíjet tento český rozhovor. „Neměl by sis Jiři zase dávat to vepřové,
bude ti zle.“ radil ženský hlas.
„To nebylo z toho masa Maři, ale ze slunka“
oponoval hlas mužský. Postoupila jsem kousek dál a podívala se, koho to poslouchám. Statná
růžolící paní byla oblečena do obvyklé prázdninové uniformy starších žen, světlého trička bez rukávů a
volných krátkých kalhot. Její masité paže měly nebezpečně sytou růžovou barvu,
kterou prosvítaly pihy. Jiři byl starší
kulatý pán dobromyslného zjevu oblečený do volné plátěné košile a krátkých
kalhot. Nakonec diskuse vepřové ano či ne skončila smírem a Jiři se rozhodl pro
kuře. Já jsem přidala ke svým bramborám čerstvou zeleninu a všechno polila
lžící růžové omáčky. Pak jsem chvíli otálela u pultu se saláty, abych zjistila, kam česká dvojice usedne.
„Dobrý den.“ pozdravila jsem
„Promiňte, mohla bych si přisednou k vašemu stolu?“
„Ale jistě, jenom si sedněte.“ odpověděla vlídně
paní, manžel s plnými ústy přitakal. Už jsem se chtěla pustit do jídla,
když jsem si uvědomila, že nemám příbor „Půjdu si pro příbor, nechcete třeba
ještě něco pronést z pultu?“ oslovila jsem kyprou dámu.
„Byla by jste moc hodná slečno nebo mladá paní,
zapomněla jsem na ubrousky a už se mi nechce vstávat.“
„Proč jsi něco neřekla, Maři, já bych skočil.“
„Ale Jiři, nechtěla jsem tě honit.“
Když jsem se vrátila s příborem, popřála jsem oběma
spolustolovníků dobrou chuť a pustila se do jídla.
„Můžu se vás na něco zeptat, slečno?“ oslovila mě
paní.
„Samozřejmě.“
„Vy jste s námi nepřijela z letiště,
v jídelně jsem vás taky ještě neviděla. Nejste vy ta překladatelka, co ji
sem zavolala policie?“ řekla a šibalsky
na mě zamrkala. Okamžitě jsem přehodnotila svůj první dojem o spokojené
důchodkyni, kterou zajímají jen kuchařské recepty a její Jiři. Navíc také zřejmě ráda sleduje
detektivky v televizi a má pozorovací talent.
„Máte přesný
odhad.“ Na paní bylo vidět, že je situací okolo nálezu mrtvoly příjemně
vzrušena. „A už policie něco ví? Já bych se vsadila, že to udělal někdo
z hotelu. Nebo byli dva, jeden odsud a druhý zvenčí, a pak ji odnesli na to smetiště. Prý byla
docela nahá, takže kdo ví, co tomu předcházelo, že jo? Říkala jsem si, že třeba ti Němci, co se tu
okolo těch děvčat motali. Nechtěla jim být po vůli a tak…“ Do hovoru se vložil
její muž: „Ale Maři, myslím že čteš moc detektivek. A slečnu to myslím ani moc
nezajímá. Vy tu na ostrově slečno pracujete?“
Bylo mi jasné, že pána
zajímá, co jsem vlastně zač a co na Tenerife dělám. Ale nějak se mi nechtělo
odpovídat a tak jsem jsem řekla jen: „Vlastně ano. A nejsem slečna, ale paní,
jmenuji se Zuzana Wilder.“
„Moc mě těší, já jsem Jiří Hromádka a to je moje
žena Marie.“
„A jakpakto, že policie zavolala zrovna vás?“
zajímalo zvědavou paní.
„Asi nenašli nikoho vhodnějšího, když vaše delegátka
měla tu nehodu. A co vy si myslíte, pane Hromádko, kdo to mohl udělat?“
„ To slečno, vlastně paní Wilderová, opravdu nevím.
Víte, my ani moc nevíme s kým se tady ta slečna stýkala. My chodíme brzy
spát a tady život začíná až večer. No, byla to
hezká dívka, takže… Ale zase, proč by ji kdo zabíjel? Co jsme slyšeli,
tak byla uškrcená, ale jinak žádné násilí. To je vlastně divné, ne?“
„Já jsem jseme měla pocit, že vedení hotelu se snaží
celou věc spíš utajit, ale jak vás tak poslouchám, máte dobré informace.“
„No, to moje žena.Ona to zaslechla, jak se o tom
bavili ti mladí, co jezdí na těch
prknech.“
„Aha, já jsem myslela,
že policie k mrtvole nikoho
nepustila.“
„Vy si myslíte, že by do toho mladíci mohli být
zapletení?“ řekla paní Hromádková. „To já jsem jim ale nechtěla nějak přitížit.
Oni mi připadají takoví slušní, jsou to sportovci, pomohli nám s kufrem nahoru do ložnice. Byli opravdu
milí, sice jeden má to tetování a to děvče zase kroužek tady v obočí,
vypadá do tak divně, ale to dnes nosí ti mladí, že? Vy to řeknete policii, že
jsem vám to řekla?“
„Paní Hromádková, policie vás vyslechne, jako
každého Čecha v tomto hotelu. No a já předpokládám, že jim řeknete
všechno, co o té dívce nebo o tom činu víte.“
Bodrá paní evidentně zesmutněla. Zřejmě si uvědomila
rozdíl mezi vraždou na papíře a ve skutečnosti a mezi svědectvím, které
statečná žena pronese v soudní síni v detektivním románu. A jak
rozdílně může toto svědectví vypadat
v reálném světě. „Tak ti mě nějak Jiři nějak přešla chuť“ zakňourala a
odstrčila talíř na stranu. Jak jsem si
všimla, neměla chuť už jen na dva kousky brambor a zbyteček zeleninového
salátu.
„Tak si dej puding Maři nebo zmrzlinu.“ radil jí
manžel.
„Ne ne, já už nebudu.“ řekla smutně. Najednou mi
bylo líto, že jsem té zvědavé paní zkazila chuť k jídlu.
„Tak my už půjdeme, slečno,“ loučil se za oba pan
Hromádka., „ale asi se ještě uvidíme, nashledanou.“ „Nashledanou,“ řekla jako
ozvěna jeho paní a oba se odkolébali ven z jídelny.
Složila jsem
příbor a chvilku uvažovala o tom,
že si zajdu pro zmrzlinu, ale pak jsem si vzpomněla na ty croissanty k snídani
a myšlenky na sladkosti jsem si zakázala. Moje hodinky ukazovaly půl druhé, to
znamená, že kapitán se vrátí nejdřív za třičtvrtě hodiny. Rozhodla jsem se že se trochu projdu po okolí. V recepci
jsem se usmála na Manola, byl to opravdu pohledný mladý muž.
Hotel měl výhodnou polohu nad hlavní silnicí asi
čtyři sta metrů od moře, další výhodou
byl poměrně velký pozemek, přirozeně ohraničený
malou přírodní soutěskou..
Uvázala jsem si na hlavu šátek a vydala jsem se
pěšky podél silnice lemované zakrslými palmami, která se obloukem stáčela
k moři. Slunce na Tenerife nikdy nepálí moc prudce, snad jen na jihu
ostrova, kde je soustředěno většina hotelů. My žijeme na severu v městečku
La Santa. Náš současný domov, zdědila před více než čtyřiceti lety Markusova
anglická teta od rodiny posledního
potomka rodiny Ponteres. Dům býval vlastně malým palácem, nazývaným Casa de
Ponteres. Nepředstavujte si ale nic
velkolepého, celý dům má jen deset místností, a to včetně koupelny. Teta byla
známou malířkou krajin a moře, která se nikdy nevdala, zato podle
Henryho tvrzení neměla až do pozdního věku nouzi o milence. Jedním z nich
byl právě Luis de Ponteres a žila v La Santě, malebném přímořském městečku
spokojeně a šťastně až do smrti. Město bylo kdysi proslulým přístavem, ale ten v osmnáctém
stolení zalila při výbuchu sopky láva.
Od té doby jako by se v městečku zastavil čas. Ani v posledních
třiceti letech, kdy turistický ruch vnikl na ostrov s nebývalou razancí, se
toho v La Santě moc nezměnilo. Z části je to proto, že je tu jen
miniaturní městská pláž a k další pěkné pláži se dostanete jen pěšky,
stezkou vedoucí ve skalách okolo moře. Tahle pláž je navštěvovaná ještě méně
než ta ve městě, protože ji občas celou zaplavuje příliv. Dalším důvodem, proč
naše městečko stále vypadá jako ospalá a trochu omšelá kráska je to, že se nemá kam rozrůstat. Pozemků je málo a všude
za zády máme hory. Chvála bohu za to. Žije se tu moc hezky.
Otočila jsem se,
dívala se na hotel o přemýšlela, zda dívka se kterou jsem strávila dopoledne už spí nebo
zda myslí na to, co se stalo její přítelkyni.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016
Helenko,
OdpovědětVymazatto ovoce bych chtěla ochutnat všechno,vím,že plno jich ani neznám.
Děkuju že píšeš a ještě jednou i za knížku a vepsané věnování,
opravdu mě to potěšilo.
Krásnou sobotu do Brna.
Renča
Helenko,
OdpovědětVymazatto ovoce bych chtěla ochutnat všechno,vím,že plno jich ani neznám.
Děkuju že píšeš a ještě jednou i za knížku a vepsané věnování,
opravdu mě to potěšilo.
Krásnou sobotu do Brna.
Renča
Renatko, většina ovoce se prodává i u nás. Ale tím, jak se na Kanárech pěstuje (hlavně na La Palma) nemusí absolvovat dlouhý transport k zákazníkovi a je prostě lepší. Místní zdroje, no. Jsem ráda, že jsem ti udělala radost. Já pro radost píšu a v tom to je. Přeju ti krásný den a hodně tvůrčích sil... Helena
OdpovědětVymazat