Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 7

Ovoce se na Kanárských ostrovech pěstuje ve velkém a k dostání je ve výborné kvalitě.

Jídelna byla účelně zařízená. Na zemi imitace béžového mramoru, vzadu malý barpult, uprostřed dva dlouhé bufetové stoly.  Jídlo bylo úhledně naaranžováno na teplých i studených pultech a nevonělo špatně. Nebyla jsem schopna identifikovat, u kterých stolů sedí Češi, u který Němci, Angličané nebo jiné národnosti. Jen jednu rodinku jsem bez  typovala jako severskou, snad Švédové nebo Norové. Když jsem ale prošla okolo jejich stolu, zaslechla jsem polštinu.

Usoudila jsem, že vhodnější než okukovat hosty, bude vybrat si jídlo. Když jsem se rozhodovala mezi bramborovými kroketami a bramborami  vařenými ve slupce v mořské soli,  za mými zády se začal odvíjet tento český rozhovor. „Neměl by sis Jiři zase dávat to vepřové, bude ti zle.“ radil ženský  hlas.

„To nebylo z toho masa Maři, ale ze slunka“ oponoval hlas mužský. Postoupila jsem kousek dál  a podívala se, koho to poslouchám. Statná růžolící paní byla oblečena do obvyklé prázdninové uniformy  starších žen, světlého trička bez rukávů a volných krátkých kalhot. Její masité paže měly nebezpečně sytou růžovou barvu, kterou prosvítaly pihy.  Jiři byl starší kulatý pán dobromyslného zjevu oblečený do volné plátěné košile a krátkých kalhot. Nakonec diskuse vepřové ano či ne skončila smírem a Jiři se rozhodl pro kuře. Já jsem přidala ke svým bramborám čerstvou zeleninu a všechno polila lžící růžové omáčky. Pak jsem chvíli otálela u pultu se saláty,  abych zjistila, kam česká dvojice usedne.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem „Promiňte, mohla bych si přisednou k vašemu stolu?“

„Ale jistě, jenom si sedněte.“ odpověděla vlídně paní, manžel s plnými ústy přitakal. Už jsem se chtěla pustit do jídla, když jsem si uvědomila, že nemám příbor „Půjdu si pro příbor, nechcete třeba ještě něco pronést z pultu?“ oslovila jsem kyprou dámu.

„Byla by jste moc hodná slečno nebo mladá paní, zapomněla jsem na ubrousky a už se mi nechce vstávat.“

„Proč jsi něco neřekla, Maři, já bych skočil.“

„Ale Jiři, nechtěla jsem tě honit.“

 Když jsem se vrátila  s příborem, popřála jsem oběma spolustolovníků dobrou chuť a pustila se do jídla.

„Můžu se vás na něco zeptat, slečno?“ oslovila mě paní.

„Samozřejmě.“

„Vy jste s námi nepřijela z letiště, v jídelně jsem vás taky ještě neviděla. Nejste vy ta překladatelka, co ji sem zavolala policie?“ řekla  a šibalsky na mě zamrkala. Okamžitě jsem přehodnotila svůj první dojem o spokojené důchodkyni, kterou zajímají jen kuchařské recepty  a její Jiři. Navíc také zřejmě ráda sleduje detektivky v televizi a má pozorovací talent.

 „Máte přesný odhad.“ Na paní bylo vidět, že je situací okolo nálezu mrtvoly příjemně vzrušena. „A už policie něco ví? Já bych se vsadila, že to udělal někdo z hotelu. Nebo byli dva, jeden odsud a druhý zvenčí,  a pak ji odnesli na to smetiště. Prý byla docela nahá, takže kdo ví, co tomu předcházelo, že jo?  Říkala jsem si, že třeba ti Němci, co se tu okolo těch děvčat motali. Nechtěla jim být po vůli a tak…“ Do hovoru se vložil její muž: „Ale Maři, myslím že čteš moc detektivek. A slečnu to myslím ani moc nezajímá. Vy tu na ostrově slečno pracujete?“

Bylo mi jasné, že pána zajímá, co jsem vlastně zač a co na Tenerife dělám. Ale nějak se mi nechtělo odpovídat a tak jsem jsem řekla jen: „Vlastně ano. A nejsem slečna, ale paní, jmenuji se Zuzana Wilder.“

„Moc mě těší, já jsem Jiří Hromádka a to je moje žena Marie.“

„A jakpakto, že policie zavolala zrovna vás?“ zajímalo zvědavou paní.

„Asi nenašli nikoho vhodnějšího, když vaše delegátka měla tu nehodu. A co vy si myslíte, pane Hromádko, kdo to mohl udělat?“

„ To slečno, vlastně paní Wilderová, opravdu nevím. Víte, my ani moc nevíme s kým se tady ta slečna stýkala. My chodíme brzy spát a tady život začíná až večer. No, byla to  hezká dívka, takže… Ale zase, proč by ji kdo zabíjel? Co jsme slyšeli, tak byla uškrcená, ale jinak žádné násilí. To je vlastně divné, ne?“

„Já jsem jseme měla pocit, že vedení hotelu se snaží celou věc spíš utajit, ale jak vás tak poslouchám, máte dobré informace.“

„No, to moje žena.Ona to zaslechla, jak se o tom bavili ti mladí, co jezdí na těch  prknech.“

„Aha, já jsem myslela, že  policie k mrtvole nikoho nepustila.“

„Vy si myslíte, že by do toho mladíci mohli být zapletení?“ řekla paní Hromádková. „To já jsem jim ale nechtěla nějak přitížit. Oni mi připadají takoví slušní, jsou to sportovci, pomohli nám  s kufrem nahoru do ložnice. Byli opravdu milí, sice jeden má to tetování a to děvče zase kroužek tady v obočí, vypadá do tak divně, ale to dnes nosí ti mladí, že? Vy to řeknete policii, že jsem vám to řekla?“

„Paní Hromádková, policie vás vyslechne, jako každého Čecha v tomto hotelu. No a já předpokládám, že jim řeknete všechno, co o té dívce nebo o tom činu víte.“

Bodrá paní evidentně zesmutněla. Zřejmě si uvědomila rozdíl mezi vraždou na papíře a ve skutečnosti a mezi svědectvím, které statečná žena pronese v soudní síni v detektivním románu. A jak rozdílně může toto svědectví  vypadat v reálném světě. „Tak ti mě nějak Jiři nějak přešla chuť“ zakňourala a odstrčila talíř na stranu. Jak jsem si  všimla, neměla chuť už jen na dva kousky brambor a zbyteček zeleninového salátu.

„Tak si dej puding Maři nebo zmrzlinu.“ radil jí manžel.

„Ne ne, já už nebudu.“ řekla smutně. Najednou mi bylo líto, že jsem té zvědavé paní zkazila chuť k jídlu.

„Tak my už půjdeme, slečno,“ loučil se za oba pan Hromádka., „ale asi se ještě uvidíme, nashledanou.“ „Nashledanou,“ řekla jako ozvěna jeho paní a oba se odkolébali ven z jídelny.

Složila jsem  příbor a chvilku  uvažovala o tom, že si zajdu pro zmrzlinu, ale pak jsem si vzpomněla na ty croissanty k snídani a myšlenky na sladkosti jsem si zakázala. Moje hodinky ukazovaly půl druhé, to znamená, že kapitán se vrátí nejdřív za třičtvrtě hodiny. Rozhodla jsem se  že se trochu projdu po okolí. V recepci jsem se usmála na Manola, byl to opravdu pohledný mladý muž.

Hotel měl výhodnou polohu nad hlavní silnicí asi čtyři sta metrů od moře,  další výhodou byl poměrně velký pozemek, přirozeně ohraničený  malou přírodní soutěskou..

Uvázala jsem si na hlavu šátek a vydala jsem se pěšky podél silnice lemované zakrslými palmami, která se obloukem stáčela k moři. Slunce na Tenerife nikdy nepálí moc prudce, snad jen na jihu ostrova, kde je soustředěno většina hotelů. My žijeme na severu v městečku La Santa. Náš současný domov, zdědila před více než čtyřiceti lety Markusova anglická teta od rodiny  posledního potomka rodiny Ponteres. Dům býval vlastně malým palácem, nazývaným Casa de Ponteres. Nepředstavujte si ale nic  velkolepého, celý dům má jen deset místností, a to včetně koupelny.  Teta byla  známou malířkou krajin a moře, která se nikdy nevdala, zato podle Henryho tvrzení neměla až do pozdního věku nouzi o milence. Jedním z nich byl právě Luis de Ponteres a žila v La Santě, malebném přímořském městečku spokojeně a šťastně až do smrti. Město bylo kdysi  proslulým přístavem, ale ten v osmnáctém stolení zalila při výbuchu sopky  láva. Od té doby jako by se v městečku zastavil čas. Ani v posledních třiceti letech, kdy turistický ruch vnikl na ostrov s nebývalou razancí, se toho v La Santě moc nezměnilo. Z části je to proto, že je tu jen miniaturní městská pláž a k další pěkné pláži se dostanete jen pěšky, stezkou vedoucí ve skalách okolo moře. Tahle pláž je navštěvovaná ještě méně než ta ve městě, protože ji občas celou zaplavuje příliv. Dalším důvodem, proč naše městečko stále vypadá jako ospalá a trochu omšelá  kráska je to, že se  nemá kam rozrůstat. Pozemků je málo a všude za zády máme hory. Chvála bohu za to. Žije se tu moc hezky.

Otočila jsem se,  dívala se na hotel o přemýšlela, zda dívka  se kterou jsem strávila dopoledne už spí nebo zda myslí na to, co se stalo její přítelkyni.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016